62 Af 19/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Petra Šebka a Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. v právní věci žalobce: městys Vojnův Městec, se sídlem Vojnův Městec 27, zastoupený JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Brno, Bubeníčkova 502/42, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 31, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19.12.2014, č.j. 34271/14/5000-10470-711175, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 19.2.2014, č.j. 34271/14/5000-10470-711175, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Kraj Vysočina (dále jen „správce daně“) ze dne 5.5.2014, č.j. 957229/14/2900-04706-703015, kterým bylo žalobci vyměřeno penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně do státního rozpočtu ve výši 7 363 388 Kč. Žalobci byl v návaznosti na zjištění porušení dotační kázně, které spočívalo v tom, že žalobce nevrátil poskytovateli dotace neoprávněně čerpané finanční prostředky ve výši 7 363 388 Kč v termínu podle vyhlášky č. 52/2008 Sb., kterou se stanoví zásady a termíny finančního vypořádání vztahů se státním rozpočtem, státními finančními aktivy nebo Národním fondem, tj. do 15.2.2011, vyměřen v souladu s § 44a odst. 4 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a změně některých souvisejících zákonů (dále jen „rozpočtová pravidla“), dne 23.8.2013 rozhodnutím Finančního úřadu pro kraj Vysočina č.j. 1291825/13/2900- 04706-703015, odvod do státního rozpočtu ve výši 7 363 388 Kč. Po nabytí právní moci platebního výměru na odvod za porušení rozpočtové kázně správce daně v souladu s § 44a odst. 8 rozpočtových pravidel vydal platební výměr na penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně za období od 16.2.2011 do 28.4.2014 ve výši 7 363 388 Kč. Závěry žalovaného a správce daně žalobce nyní napadá podanou žalobou. I. Shrnutí žaloby Žalobce namítá, že rozhodnutí žalovaného je dílem nezákonné a dílem nepřezkoumatelné a v této souvislosti odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15.5.2014, č.j. 62 Af 106/2012-134, který je podle žalobce plně aplikovatelný i na rozhodování o penále za prodlení s platbou odvodu za porušení rozpočtové kázně. Žalobce poukazuje na nezákonnost samotného vyměření odvodu za porušení rozpočtové kázně, zejména v důsledku porušení zásady proporcionality, s tím, že tato vada stíhá i platební výměr na penále. Správce daně a žalovaný vyměřením penále odvod za porušení rozpočtové kázně de facto zdvojnásobili. Proporcionalita sankčního penále tak nebyla zachována a jeho vyměření tak představuje nepřiměřený zásah do právní sféry žalobce. Žalobce dále namítá, že není správný názor žalovaného, že v rámci řízení o vyměření penále za porušení rozpočtové kázně se nelze zabývat zákonností rozhodnutí o odvodu za porušení rozpočtové kázně. Toto rozhodnutí naopak představuje otázku předběžnou a v rámci limitů správního uvážení při rozhodování o sankčních odvodech měl žalovaný s ohledem na neproporcionalitu odvodu ve vztahu ke společenské škodlivosti otázku zákonnosti a přiměřenosti samotného odvodu posoudit. Žalobce dále s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 30.6.2006 ve věci sp. zn. I ÚS 50/03 namítá neústavnost postupu žalovaného, kdy k navýšení penále došlo vlivem nečinnosti správního úřadu samotného. Penále je totiž vyměřováno zpětně od okamžiku, kdy k porušení rozpočtové kázně došlo. Žalobce o porušení rozpočtové kázně nevěděl a dozvěděl se o něm až po letech, což mu nelze klást k tíži. Žalovaný měl odlišit dobu prodlení, které prokazatelně zavinil žalobce. Tím, že zákonodárce stanovil maximální možné lhůty pro vydání rozhodnutí, vyjádřil vůli vést úřady k tomu, aby rozhodovaly bez zbytečného odkladu. V případě žalobce však bylo rozhodnuto v řádu let, což je podle žalobce porušením spravedlnosti. Pokud žalovaný dobu, po kterou byl správní úřad zjevně nečinným, nezohlednil, zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností. Protože je otázka zákonnosti samotného vyměření odvodu za porušení rozpočtové kázně otázkou předběžnou, žalobce přebírá svoji argumentaci, kterou uplatnil v řízení o jeho žalobě ve věci evidované Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 62 Af 45/2014, ve které namítal, že je malou obcí bez profesionálního úřednického aparátu, a proto v prosté právní neznalosti formy i obsahu jednotlivých právních úkonů nevědomky zaměnil veřejnoprávní úkon s úkonem práva soukromého. Spornou otázkou podle žalobce proto je, zda se v případě příjmu z pronájmu obecního pozemku jednalo o místní poplatek za užívání veřejného prostranství, snížený oproti výši, kterou mohla obec vyměřit podle vyhlášky o místních poplatcích vydané v souladu se zákonem č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, či nikoli. Je na správci daně, aby prokázal, zda se v případě předmětné částky jednalo o nájem či formálně nesprávně vyměřený místní poplatek, a tedy, zda se podle obsahu úkonu nejednalo o nevědomou simulaci platby místního poplatku. Žalobce má za to, že z okolností případu lze mít za to, že se v případě předmětné platby jednalo o místní poplatek za užívání veřejného prostranství. Místní poplatek pak nelze považovat ve vztahu k dotovaným projektům za příjem vzniklý v souvislosti s projektem. Pro odstranění pochybností pak žalobce ještě před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí uzavřel dohodu o narovnání, kterou byla sporná nájemní smlouva uznána oběma smluvními stranami za od počátku neplatnou pro rozpor s dobrými mravy, zaplacená částka byla prohlášena za bezdůvodné obohacení a došlo ke vzájemnému započtení nároku žalobce a zhotovitele projektu, a to na úhradu místního poplatku. Žalobce uvádí, že správce daně a žalovaný přitom přisvědčili žalobci, že není možné objasnit, v jakém rozsahu domnělý nájemce využil pronajaté pozemky v přímé souvislosti s dodávkou díla „stavba splaškové kanalizace a ČOV“ a v jakém rozsahu je použil i pro svoji jinou podnikatelskou činnost. Nebylo přesně prokázáno, jakou částí plnění bylo smluvně přijaté plnění ze soukromoprávního vztahu v přímé souvislosti s projektem. Zhotovitel díla využíval v souvislosti s dotační akcí pouze část předmětných pozemků. Správce daně byl dále podle žalobce povinen objasnit, zda zhotovitel náklady spojené s užíváním veřejného prostranství promítl skutečně pouze do jednotlivých položek prací sledovaného projektu, či tak činil i v případě jiných staveb či jiných podnikatelských aktivit. S výše uvedenou argumentací, uplatněnou v žalobě proti samotnému vyměření odvodu za porušení rozpočtové kázně, je tedy podle žalobce nutno se vypořádat i v nyní posuzované věci. Na základě výše uvedených argumentů, rozvinutých v podané replice, se žalobce domáhá zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného i prvostupňového rozhodnutí správce daně. Žalobce setrval na svém procesním stanovisku po celou dobu řízení před soudem. II. Shrnutí vyjádření žalovaného Žalovaný argumentaci žalobce odmítá a především zdůrazňuje, že penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně je odvislé od odvodu za porušení rozpočtové kázně, sleduje jeho osud a k jeho vyměření může dojít až poté, kdy je odvod za porušení rozpočtové kázně, k němuž se penále váže, pravomocně vyměřen. Při přezkumu rozhodnutí o vyměření penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně lze naproti tomu po věcné stránce zkoumat, zda byly splněny podmínky pro vyměření penále, zda bylo předepsáno ve správné výši a za odpovídající časový úsek. Při přezkumu rozhodnutí o vyměření penále nelze s úspěchem brojit proti nenaplnění předpokladů pro vyměření samotného odvodu za porušení rozpočtové kázně. V této souvislosti žalovaný odkazuje například na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29.1.2015, č.j. 10 As 158/2014-45, či ze dne 9.1.2013, č.j. 9 Afs 4/2012-30, nebo ze dne 1.8.2011, č.j. 8 Afs 6/2011-86. Rozpočtová pravidla v § 44a odst. 8 pak jednoznačně stanoví, od kterého dne se penále počítá a žalovaný není nadán ze zákona pravomocí posuzovat, zda je penále proporcionální podle představ příjemce dotace. Jediným zákonným instrumentem, který pro příjemce dotace umožňuje zmírnit devastující následky odvodu a penále, je institut prominutí odvodu a penále ve smyslu § 44a odst. 10 a 11 rozpočtových pravidel. Žalovaný s ohledem na výše uvedené navrhl žalobu zamítnout jako nedůvodnou a své procesní stanovisko během řízení před soudem nezměnil. III. Právní posouzení věci Žaloba byla podána včas (§ 72 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s.ř.s“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s.), žaloba je přípustná (§ 65, § 68 a § 70 s.ř.s.). Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v rámci žalobních bodů, jak je uplatnil žalobce v podané žalobě ve smyslu § 75 odst. 2 s.ř.s., podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodování žalovaného postupem podle § 75 odst. 1 s.ř.s. Soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí. Napadené rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelné, pokud by z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí nebylo zřejmé, jak o věci žalovaný uvážil a proč má odvolací námitky za liché, mylné nebo vyvrácené, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů; argumentace uvedená v odůvodnění rozhodnutí žalovaného však odpovídá kritériím přezkoumatelného správního rozhodnutí a představuje zcela dostatečnou odpověď na odvolací námitky žalobce. Žalobou napadené rozhodnutí a prvostupňové rozhodnutí správce daně se týká vyměření penále podle § 44a odst. 8 rozpočtových pravidel, který stanoví, že za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně podle odstavce 4 písm. b) a c) je porušitel rozpočtové kázně povinen zaplatit penále ve výši 1 promile z částky odvodu za každý den prodlení, nejvýše však do výše tohoto odvodu. Penále se počítá ode dne následujícího po dni, kdy došlo k porušení rozpočtové kázně, do dne, kdy byly prostředky odvedeny nebo u návratných finančních výpomocí vráceny nebo nevyplaceny postupem podle odstavce 5 písm. b). Podstatou žalobních námitek je otázka proporcionality stanoveného penále a zákonnosti a proporcionality samotného vyměření odvodu, jíž se dle názoru žalobce měl zabývat správce daně i při vyměření penále. Zdejší soud zdůrazňuje, že daní je i peněžité plnění, pokud zákon stanoví, že se při jeho správě postupuje podle daňového řádu (§ 2 odst. 3 písm. b/ daňového řádu). Podle § 44a odst. 9 věty první a druhé rozpočtových pravidel vykonávají správu odvodů za porušení rozpočtové kázně a penále územní finanční orgány podle daňového řádu. Porušitel rozpočtové kázně má při správě odvodů za porušení rozpočtové kázně postavení daňového subjektu. Odvod za porušení rozpočtové kázně ve smyslu výše citovaného ustanovení je tedy daní ve smyslu daňového řádu Podle § 2 odst. 5 daňového řádu se příslušenstvím daně rozumějí úroky, penále, pokuty a náklady řízení, jsou-li ukládány nebo vznikají-li podle daňového zákona. Úroky, penále a pokuta za opožděné tvrzení daně sledují osud daně. Pokud jde o příslušenství daně, to tedy sleduje osud daně samotné, přičemž příslušenstvím je i penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně ve smyslu § 44a odst. 8 rozpočtových pravidel. S ohledem na to, že postup při správě příslušenství daně sleduje osud samotné daně, je podmínkou sine qua non vyměření penále stanovení daňové povinnosti, čili v tomto případě nabytí právní moci rozhodnutí, kterým byla žalobci uložena povinnost odvodu v důsledku porušení dotační kázně. Pokud jde o samotný odvod za porušení rozpočtové kázně žalobcem, proti jeho vyměření žalobce brojil žalobou, kterou soud zamítl rozsudkem ze dne 7.4.2016, č.j. 62 Af 45/2014-103, který nabyl právní moci dne 11.4.2016. Tato skutečnost je zdejšímu soudu známa z jeho úřední činnosti a nebylo k ní třeba provádět dokazování (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16.5.2007, č.j. 2 Afs 30/2007-68). Současně je tato skutečnost známa oběma účastníkům řízení. V tomto rozhodnutí se také soud vypořádal se všemi žalobními námitkami, týkajícími se odvodu za porušení dotační kázně, na něž žalobce odkázal v nyní podané žalobě týkající se vyměření penále. Soud proto z právě uvedeného důvodu u jednání v této věci nedokazoval k návrhu žalobce listinami (dopisem a dohodou týkající se narovnání, společností Zvánovec a.s. a obecně závaznou vyhláškou obce Vojnův Městec o poplatku za užívání veřejného prostranství), neboť takové dokazování by pro posouzení otázky zákonnosti vyměření penále nemohlo nic relevantního přinést. Zároveň není důvodná námitka, že by se měl správce daně a žalovaný v řízení o vyměření penále znovu zabývat zákonností pravomocně vyměřeného odvodu za porušení dotační kázně. Proto ani soud již nebude na jednotlivé dílčí námitky, kterými se již zabýval ve věci pod sp. zn. 62 Af 45/2014, reagovat. Jedinou podmínkou vyměření penále, kterou je v tomto ohledu nutno přezkoumat, je existence pravomocného rozhodnutí o vyměření odvodu podle § 44a odst. 4 rozpočtových pravidel, tedy existence zákonného titulu pro vyměření penále (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11.5.2005, č.j. 1 Afs 137/2004-62, č. 1182/2007 Sb. NSS). Tato podmínka byla v nyní posuzované věci splněna. Ostatně její splnění nezpochybňuje ani žalobce, neboť de facto pouze polemizuje se zákonností výše stanoveného odvodu, kterou má za neproporcionální, což jsou však otázky, kterými se již soud v tomto typu řízení zabývat nemohl. Soud nezpochybňuje žalobcem akcentovaný princip proporcionality zásahu veřejné moci do majetkové či osobní sféry subjektu práv, jinými slovy minimalizace zásahu, nicméně tento princip chrání subjekt práv před zjevnými excesy správního orgánu v případě, je-li jeho rozhodnutí opíráno o volnou správní úvahu co do intenzity či rozsahu stanovené povinnosti. V daném případě je však penále podle § 44a odst. 8 rozpočtových pravidel matematicky odvozeno z částky (stanoveného) povinného odvodu a počtu dnů jeho opožděného vrácení. Přesná výše penále je striktně stanovena zákonodárcem v citovaném ustanovení rozpočtových pravidel, takže správce daně výši penále nemůže svým rozhodnutím jakkoli ovlivnit. Zároveň se způsob výpočtu výše penále v době od zjištění porušení rozpočtové kázně do jeho vyměření nikterak nezměnil ve prospěch žalobce, což je skutečností, kterou by musel zdejší soud zohlednit i z úřední povinnosti (nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 1419/07, usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24.11.2015, č.j. 4 Afs 210/2014-57, č. 3348/2016 Sb. NSS). Další podmínkou, jejíž splnění je předpokladem pro vyměření penále, je existence prodlení, tedy samotné nezaplacení odvodu do státního rozpočtu. Ani naplnění této podmínky žalobce nezpochybňuje. Pokud jde o stanovení doby prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně, tu správce daně vycházel ze Zprávy o výsledku daňové kontroly ze dne 14.8.2013, č.j. 1286687/13/2900-04706- 703015, z níž vyplynulo, že prvním dnem, kdy byl žalobce v prodlení, byl 16.2.2011, neboť žalobce nevrátil poskytovateli dotace neoprávněně čerpané finanční prostředky ve výši 7 363 388 Kč v termínu do 15.2.2011 ve smyslu vyhlášky č. 52/2008 Sb., kterou se stanoví zásady a termíny finančního vypořádání vztahů se státním rozpočtem, státními finančními aktivy nebo Národním fondem. Pokud jde o samotný výpočet penále, tu správce daně limitoval vypočtené penále výší odvodu, která činila 7 363 388 Kč. V tomto postupu neshledává zdejší soud jakéhokoli pochybení či nezákonnosti. Pokud jde o námitku, že výše penále je podle žalobce neproporcionální, resp. že se při vyměření penále měl správce daně zabývat i kritériem proporcionality ve vztahu ke společenské škodlivosti s tím, že podle žalobce vyměřením penále došlo k nepřiměřenému zásahu do sféry žalobce, tak zákonodárce nic takového v § 44a odst. 8 rozpočtových pravidel správci daně neuložil. Argumentuje-li žalobce, coby malá obec, nepřiměřeným zásahem do svých majetkových poměrů, soud v této souvislosti odkazuje na institut posečkání daně či možnost jejího rozložení na splátky (§ 156 daňového řádu) nebo prominutí či částečné prominutí odvodu za porušení rozpočtové kázně nebo penále (§ 44a odst. 11 zákona o rozpočtových pravidlech). Zákonodárce tedy pro zohlednění případů zjevné nespravedlivosti či jiných mimořádných okolností zakotvil jiné instituty, nicméně je též nutno podotknout, že k vyměření penále došlo v důsledku zjištěného protiprávního jednání žalobce při čerpání dotace. Pokud jde v této souvislosti o otázku žalobcem uváděné společenské škodlivosti, tak podkladem pro vyměření penále byla skutečnost, že správce daně vyměřil žalobci odvod za porušení dotační kázně tak, aby do státního rozpočtu byla vrácena částka, kterou žalobce čerpal v rozporu s podmínkami poskytnutí dotace, tedy bez právního důvodu. Penalizace je tak v intencích zákonodárce přesně stanoveným důsledkem pokračování této situace, kdy nedošlo k vrácení částky odvodu do státního rozpočtu. Pokud jde o blíže nekonkretizovanou námitku tvrzené nečinnosti správce daně, nejde o okolnost, která by měla být jedním z kritérií pro stanovení výše penále. Má-li žalobce na mysli délku daňové kontroly, tu jsou k dispozici jiné právní prostředky ochrany proti nečinnosti správce daně, nicméně soud poukazuje též na to, že z obsahu rozpočtových pravidel lze dovodit jednoznačnou vůli zákonodárce intenzivně ze strany veřejné moci podrobit kontrole čerpání dotací a zajistit návratnost neoprávněně čerpaných veřejných prostředků, čemuž odpovídá pravidlo, že odvod a penále lze vyměřit až do 10 let od 1. ledna roku následujícího po roce, v němž došlo k porušení rozpočtové kázně (§ 44a odst. 8 rozpočtových pravidel, ve znění ke dni porušení rozpočtové kázně žalobcem). Soud tak neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. IV. Náklady řízení Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 větu první s.ř.s., podle něhož, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, jež důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, a proto mu právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému nenáleží; to náleží žalovanému. Tomu však žádné náklady vynaložené nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, proto mu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 14. října 2016 Za správnost vyhotovení: David Raus,v.r. Romana Lipovská předseda senátu