62 Af 30/2015

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. a Mgr. Petra Šebka v právní věci žalobce:

I. Š., bytem U. B.,

V. R. 2459, zastoupený JUDr. Vítem Buršou, advokátem se sídlem Uherské Hradiště, Růžová 1254, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 31, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21.1.2015, č.j. 1363/15/5200-10423-806032, takto:

I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 21.1.2015, č.j. 1363/15/5200-10423-806032, se zrušuje a věc s e vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15 342 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Víta Burši, advokáta se sídlem Uherské Hradiště, Růžová 1254.

III. Žalovaný n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21.1.2015, č.j. 1363/15/5200-10423-806032, jakož i jemu předcházejícího rozhodnutí Finančního úřadu v Uherském Brodě ze dne 24.5.2012, č.j. 96864/12/338912706315.

I. Podstata věci Žalovaný napadeným rozhodnutím podle § 116 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), změnil rozhodnutí (platební výměr) Finančního úřadu v Uherském Brodě ze dne 24.5.2012, č.j. 96864/12/338912706315, tak, že byla žalobci vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007 ve výši 122 300 Kč a současně mu bylo stanoveno zvýšení daně ve smyslu § 68 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve spojení s § 264 odst. 12 daňového řádu ve výši 12 230 Kč. Žalobci byla vyměřena daň za příjem z prodeje obytných automobilů. Ve vztahu k automobilu Fiat Adria Coral žalovaný neuznal žalobcem uplatněný výdaj za opravu tohoto vozidla v částce 496 400 Kč a neuznal žalobcovy námitky ve vztahu k automobilu Mercedes Karman.

II. Shrnutí žaloby Žalobce v žalobě namítá, že žalovaný nepřezkoumal řádně prvostupňové rozhodnutí napadené odvoláním a neseznámil žalobce po provedení dokazování v odvolacím řízení se zjištěnými skutečnostmi, a to ani poté, co bylo původní rozhodnutí žalovaného zrušeno soudem. Žalovaný pochybil i v tom, že platební výměr změnil jen ve výši daně, aniž by stanovil správně i další podstatné údaje, zejména základ daně. Navíc jeho výrok postrádá odůvodnění a je tak nepřezkoumatelný. Není totiž zřejmé, jak k výši daně dospěl. Žalobce dále namítal, že u vozidla Fiat Adria Coral provedl rekonstrukci obytné nástavby, což doložil fakturou ze dne 16.11.2007 vystavenou společností BRAVO-CZ s.r.o. a dokladem o úhradě této faktury. Skutečnost, že vozidlo bylo zrekonstruováno a zhodnoceno, nezpochybňuje ani žalovaný. Podle žalobce byl výslech M. V. (jednatele zmíněné společnosti) veden účelově. Navíc řadu let po provedení opravy. Jednatel nebyl dotazován na vedení účetnictví, na to, jak vypadají jejich faktury, ani na prodej společnosti. Navíc nevyloučil provedení opravy subdodavatelsky. To samé platí i v případě výslechu J. B., s jehož výpovědí navíc nebyl žalobce seznámen. Žalobce uvádí, že za opravu řádně zaplatil, což může potvrdit Ing. S., který mu ze své společnosti VOP 014 s.r.o. na úhradu zapůjčil peníze. K tomu žalobce dokládá čestné prohlášení Ing. S. a navrhuje jeho výslech. Žalobce neví, jakým způsobem má předmětný výdaj prokázat. Pokud správce daně hodnotu provedené opravy zpochybnil, měl provedenou opravu nechat ocenit znaleckým posudkem. Žalobce také poukazoval na to, že žalovaný nesprávně posoudil i otázku prodeje vozidla Fiat Adria Coral a v návaznosti na to řešení výdajů za vozidlo Mercedes Karman. Podle žalobce vozidlo prodal za 1 050 000 Kč M. K. Žalobce nesouhlasí s tím, že vozidlo Mercedes Karman mělo být jeho nepeněžitým příjmem v hodnotě 500 000 Kč, jak tvrdí žalovaný. Žalobce tuto částku nedostal, stejně jako nedostal „v podstatě“ ani toto vozidlo (současně nebylo provedeno ocenění tohoto vozidla, takže není zřejmé, jakou hodnotu mělo). Jak totiž vyplynulo z registru, toto vozidlo zakoupil C. M. I když je v kupní smlouvě na Fiat Adria Coral uvedena jiná částka, žalobce obdržel jen 1 050 000 Kč. Na základě výše uvedených argumentů se žalobce domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. Žalobce setrval na svém procesním stanovisku v podané replice i po celou dobu řízení před soudem.

III. Shrnutí procesního stanoviska žalovaného Žalovaný ve vyjádření podrobně uvádí, proč považuje žalobu za nedůvodnou, a plně odkazuje na obsah napadeného rozhodnutí a argumenty v něm uvedené. Žalobu navrhuje zamítnout a na svém procesním stanovisku setrval během celého řízení před soudem.

IV. Právní posouzení věci Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – dále jen „s. ř. s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), přičemž se jedná o žalobu přípustnou (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.). Soud napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Žalobce předně namítal, že žalovaný pochybil, jestliže jej po provedení dokazování v odvolacím řízení neseznámil se zjištěnými skutečnostmi. Ustanovení § 115 odst. 2 daňového řádu stanoví odvolacímu orgánu v případě, že v rámci odvolacího řízení provádí dokazování, povinnost seznámit před vydáním rozhodnutí o odvolání odvolatele se zjištěnými skutečnostmi a důkazy, které je prokazují. Zároveň mu umožní, aby se k nim ve stanovené lhůtě vyjádřil, popřípadě navrhl provedení dalších důkazních prostředků. Obdobně postupuje odvolací orgán i v případě, kdy dospěje k odlišnému právnímu názoru než správce daně prvního stupně, a tato změna by ovlivnila rozhodnutí v neprospěch odvolatele. V daném případě ze správního spisu vyplynulo, že žalobce uplatnil jako výdaj částku 496 400 Kč, kterou údajně vynaložil za opravu vozidla Fiat Adria Coral. Existenci tohoto výdaje dokládal fakturou č. 207249, kterou měla dne 16.11.2007 vystavit společnost BRAVO-CZ, s. r. o. za „opravu obytné nástavby, výměnu bojleru, lednice, sprch. koutu, toalety na vozidle Adria Coral“. V řízení před finančním úřadem bylo ve vztahu k této faktuře prováděno dokazování, jímž bylo zjištěno, že v účetnictví společnosti BRAVO-CZ, s. r. o. tato faktura obsažena není, číselná řada na faktuře neodpovídá číselné řadě, kterou tato společnost používala, a pohyby na pokladně této společnosti neukazují, že by měla být oprava provedena a zaplacena. Z výslechu jednatele M. V. provedeného dne 17.4.2012 vyplynulo, že žalobce nezná, fakturu nevystavoval a o provedení opravy nic neví. Rovněž uvedl, že si není vědom, že by společnost opravy obytných automobilů vůbec prováděla. Nicméně připustil, že společnost disponovala v rozhodnou dobu prostorami (garážemi s dílnou), kde by oprava být provedena mohla. Uvedl také, že opravu mohl zadat „kolega“ J. B., event. s jeho vědomím zaměstnanec R.

V. V odvolacím řízení pak finanční úřad doplnil dne 22.11.2012 dokazování o výslech druhého jednatele společnosti J. B. Ani ten si na žalobce či provedení tvrzené opravy nevzpomínal, o vystavení předmětné faktury nevěděl a popřel, že by se společnost BRAVO-CZ, s. r. o. zabývala opravou aut. Ze spisu dále vyplynulo, že žalobce byl o provedení tohoto výslechu informován, nicméně před vydáním napadeného rozhodnutí nebyl s protokolem o výslechu seznámen. Z napadeného rozhodnutí je přitom zřejmé, že žalovaný při rozhodování o žalobcově odvolání vycházel i ze skutečností sdělených J. B. při tomto výslechu. Žalovaný tedy skutečně porušil § 115 odst. 2 daňového řádu, neboť v rámci odvolacího řízení bylo prováděno dokazování, s jehož výsledky žalobce před vydáním rozhodnutí o odvolání nebyl seznámen. Aby mohla být tato vada důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí, muselo by se jednat o vadu, která mohla mít vliv na zákonnost tohoto rozhodnutí. Soud však v daném případě neshledal, že by toto procesní pochybení žalovaného požadovaný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí mohlo mít. Takový vliv by mělo zejména tehdy, pokud by v důsledku něho mohlo být vydáno nezákonné rozhodnutí. Tak tomu ale v daném případě nebylo. Žalobci sice bylo před vydáním napadeného rozhodnutí upřeno právo se s výsledkem výslechu J. B. seznámit a vyjádřit se k němu, nicméně tak v daném případě mohl učinit v řízení o žalobě. V žalobě tedy mohl namítat event. pochybení při výslechu, případně zpochybňovat skutečnosti, které žalovaný při výslechu zjistil. Žádné takové důvodné námitky však žalobce neuvedl. Žalobce v žalobě ve vztahu k výslechům obou jednatelů toliko namítal, že jednatelé vypovídali po několika letech od provedení opravy a že jejich hodnověrnost snižuje fakt, že „firmu“ prodali v roce 2009 nekontaktní osobě. Tyto námitky soud důvodnými neshledal. Lze sice souhlasit s tím, že byly výslechy provedeny řadu let po údajné opravě a vzpomínky obou jednatelů tak mohly být částečně „v mlze“. Na druhou stranu oba jednatelé shodně uvádějí, že si nepamatují ani žalobce ani údajně provedenou opravu, přičemž společnost BRAVO-CZ, s. r. o. opravy obytných automobilů neprováděla. Soud je přitom toho názoru, že pokud by k takové nestandardní opravě opravdu došlo, jistě by si alespoň jeden z jednatelů na provedenou opravu vzpomněl (jako se ostatně stalo ve vztahu k opravě vodního skútru). V kombinaci s tím, že v účetnictví společnosti BRAVO-CZ, s. r. o. žalobcem předložená faktura obsažena není, číselná řada na faktuře neodpovídá číselné řadě, kterou tato společnost používala, a pohyby na pokladně této společnosti neukazují, že by měla být oprava provedena a zaplacena, považuje soud závěry, k nimž žalovaný dospěl, za správné a zákonné. Nic na tom nemůže změnit ani skutečnost, že následně byla společnost BRAVO-CZ, s. r. o. prodána nekontaktní osobě. Soud přitom nepovažuje za podstatné, pokud se správce daně jednatelů nedotazoval na okolnosti prodeje společnosti a na vedení účetnictví. Pokud jde o spornou fakturu, tak k ní dotazy směřovaly, přičemž svědek V. uvedl, že uspořádání a vzhled faktury neodpovídá fakturám vystavovaným společností BRAVO-CZ, s. r. o. a že podpis na faktuře neodpovídá podpisu žádného ze zaměstnanců či jednatelů. Nekonkrétní skutečnosti, které k opravě a platbě za ni uváděl žalobce (že si opravené vozidlo spolu s fakturou vyzvedl v areálu společnosti BRAVO-CZ, s. r. o. od neznámého muže, kterému také za fakturu v hotovosti zaplatil téměř půl milionu korun), realizaci tvrzené opravy rovněž nepodporují. Soud je totiž dalek představě, že by kdokoli toliko na základě faktury zaplatil neznámé osobě takovou částku, aniž by vyžadoval alespoň doklad o zaplacení. Uvádí-li žalobce v žalobě, že doklad o zaplacení správci daně předložil, nelze se s ním ztotožnit, neboť nic takového ze spisu neplyne. Samotná faktura, byť je na ní uveden způsob platby hotově, totiž bez dalšího dokladem o zaplacení této částky není. Pokud pak žalobce namítal, že oprava byla provedena (což nerozporuje ani žalovaný) a že měl žalovaný zkoumat a znalecky zjišťovat hodnotu takové opravy v době prodeje automobilu, nemůže s ním soud souhlasit. Je to totiž žalobce, kdo měl uskutečnění výdaje prokazovat a nikoli žalovaný, resp. finanční úřad. Podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů se výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy. Daňový subjekt je tedy povinen prokázat svá tvrzení o (1) vynaložení předmětného nákladu (tzn. faktickém uskutečnění platby), (2) jeho oprávněnosti (tzn. že vynaložená platba odpovídá skutečně realizovanému plnění, které bylo fakturováno) a (3) jeho souvislosti s dosaženými příjmy. Pokud daňový subjekt neunese své důkazní břemeno, není možné považovat náklad za prokázaný. Břemeno důkazní tedy leží na daňovém subjektu. Podle § 92 odst. 3 a 4 daňového řádu prokazuje daňový subjekt všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních. Pokud to vyžaduje průběh řízení, může správce daně vyzvat daňový subjekt k prokázání skutečností potřebných pro správné stanovení daně, a to za předpokladu, že potřebné informace nelze získat z vlastní úřední evidence (stejná právní úprava byla obsažena i v dříve účinném zákoně o správě daní a poplatků, konkrétně v § 31 odst. 9 tohoto zákona). Tento institut vyložil například Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1.6.2005, sp. zn.

IV. ÚS 29/05, publ. N 113/37 Sb. NU 463, dostupném na www.nalus.usoud.cz: „Ve sféře provádění důkazů má informační autonomie odraz v zásadě, podle níž nese důkazní břemeno k prokázání určité skutečnosti ten, kdo tuto skutečnost tvrdí. Tato zásada je zachována rovněž v daňovém řízení, ačkoliv v modifikované podobě, neboť na rozdíl od jiných druhů řízení, v nichž je věcí svobodné vůle jednotlivce, zda určité skutečnosti v řízení tvrdí a uvádí či nikoliv, stíhá v daňovém řízení daňový subjekt rovněž povinnost tvrzení (v podobě daňového přiznání). Nicméně, také v daňovém řízení se vztahuje důkazní břemeno pouze k prokázání skutečností tvrzených (uvedených) daňovým subjektem v daňovém přiznání, resp. skutečností, jež je daňový subjekt povinen uvést v daňovém přiznání, tedy skutečností vážících se výlučně k daňové povinnosti subjektu“. Tím, že žalobce tvrdil daňově uznatelné výdaje za předmětné období (uskutečnění opravy vozidla konkrétním subjektem za konkrétní částku), stíhala jej povinnost prokázat, že se skutečně jednalo o daňově uznatelné výdaje a v jaké výši. Soud v této souvislosti musí konstatovat, že unesení důkazního břemene se nevztahuje toliko k předložení bezvadných účetních dokladů. Samotný daňový doklad (faktura), byť by obsahoval všechny zákonné náležitosti, nijak neprokazuje, že fakticky došlo k uskutečnění platby a k plnění uvedenému na faktuře. Takový doklad nemůže být použit jako důkaz o realizaci skutečnosti v něm deklarované, není-li prokázáno, že k jejímu uskutečnění fakticky došlo. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12.4.2006, sp. zn. 5 Afs 40/2005, www.nssoud.cz, podle něhož „pro posouzení, zda jsou výdaje (náklady) daňově uznatelné, je sice podstatná jejich souvislost s podnikáním i dosaženým příjmem, nelze však opomíjet i další podmínku stanovenou v ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, tj. průkaz o tom, že výdaj byl skutečně vynaložen. Ani doklady vystavené právně existujícím subjektem a se všemi požadovanými náležitostmi nemohou být použity jako důkaz o uskutečnění skutečnosti v nich deklarované, není-li prokázáno, že k jejímu uskutečnění fakticky došlo“. V daném případě navíc údajný vystavovatel faktury popřel, že by práce pro žalobce provedl a fakturu vystavil. Skutečnost, zda vozidlo bylo opraveno či nikoli, je přitom nepodstatná, neboť žalobce měl prokázat uskutečnění tvrzeného plnění (tj. že vozidlo opravila společností BRAVO-CZ, s. r. o. a za tuto opravu žalobce zaplatil 496 400 Kč). To se mu ale nepodařilo. Pokud v řízení před soudem žalobce navrhl k důkazu čestné prohlášení a výslech Ing. S., který mu měl na předmětnou spornou opravu půjčit peníze, jedná se podle názoru soudu o tvrzení účelové. Nic takového žalobce neuváděl v řízení před správcem daně (a to ani k výslovnému dotazu správce daně, který se týkal způsobu zaplacení za tuto opravu) ani v řízení odvolacím, ani v řízení před zdejším soudem o žalobě proti předchozímu rozhodnutí žalovaného v této věci (žaloba vedená pod sp.zn. 62 Af 39/2013). Za této situace soud nepovažoval za nutné provádět navržené důkazy, neboť by nemohly prokázat, že k opravě společností BRAVO-CZ, s. r. o. došlo. Žalobce tedy neprokázal uskutečnění zdanitelného plnění podle faktury ze dne 16.11.2007 údajně vystavené společností BRAVO-CZ, s. r. o. Jak již uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 31.5.2007, sp. zn. 9 Afs 30/2007, www.nssoud.cz, budou „daňově uznatelnými výdaje jen za předpokladu, že daňový subjekt bez jakýchkoli pochybností prokáže, jak jejich skutečné vynaložení, tak i to, že byly vynaloženy za účelem dosažení, zajištění či udržení jeho zdanitelných příjmů“. Žalovaný tedy postupoval v souladu se zákonem, pokud žalobcem tvrzenou částku za údajnou opravu automobilu neuznal jako daňově uznatelný výdaj. Pokud žalobce namítal, že žalovaný pochybil, jestliže ho po zrušení předchozího rozhodnutí zdejším soudem a před vydáním nového rozhodnutí (žalobou nyní napadeného) neseznámil s podkladem rozhodnutí, je třeba mu přisvědčit. Ani tato vada však nemůže být důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Žalovaný totiž po vydání zrušovacího rozsudku zdejšího soudu do spisu nezaložil žádný další podklad pro rozhodnutí (krom rozsudku zdejšího soudu ve věci sp.zn. 62 Af 39/2013, který byl žalobci dobře znám). Nebyl-li za této situace žalobce s podkladem seznámen, nejedná se o pochybení, které by mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobce dále namítal, že žalovaný nesprávně posoudil otázku prodeje vozidla Fiat Adria Coral a v návaznosti na to řešení výdajů za vozidlo Mercedes Karman. Ani tuto námitku soud neshledal důvodnou. Součástí spisu je kupní smlouva, v níž je uvedeno, že žalobce prodává vozidlo Fiat Adria Coral (ve smlouvě uvedeno jako Fiat Ducato, nicméně podle VIN kódu se jedná o předmětné vozidlo Fiat Adria Coral) M. K. za cenu 1 550 000 Kč. Podle příjmového pokladního dokladu také tuto částku žalobce obdržel. Z protokolu ze dne 28.11.2011 pak vyplynulo, že tohoto dne M. K. uvedl, že tuto částku v hotovosti nezaplatil. Zaplatil pouze 1 050 000 Kč. Zbývajících 500 000 Kč bylo zaplaceno prodejem Mercedesu Karman, který „jeho“ společnost KORNFI s. r. o. prodala za tuto částku žalobci. K tomu byla předložena kupní smlouva ze dne 27.11.2007, faktura i dopis o vzájemném zápočtu. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce prodal vozidlo Fiat Adria Coral M. K. za částku 1 550 000 Kč, přičemž v hotovosti obdržel 1 050 000 Kč a zbytek (500 000 Kč) formou nepeněžitého plnění (žalobce obdržel automobil Mercedes Karman). V kupní smlouvě mezi žalobcem a společností KORNFI s. r. o. je tato částka přesně uvedena a žalobce tak akceptoval, že vozidlo Mercedes Karman pro něho má hodnotu 500 000 Kč. Přijal-li je tedy žalobce jako nepeněžité plnění v hodnotě 500 000 Kč (jako část kupní ceny za vozidlo Fiat Adria Coral), je žalobcovým příjmem za prodej tohoto vozidla nejen částka 1 050 000 Kč, kterou obdržel v hotovosti, ale i částka 500 000 Kč, kterou žalobce i kupující ocenili vozidlo Mercedes Karman. Nebylo tedy třeba, aby finanční úřad stanovil obvyklou cenu vozidla Mercedes Karman. Otázka následného prodeje vozidla Mercedes Karman není ve vztahu k příjmu za prodej vozidla Fiat Adria Coral podstatná. Přesto je třeba uvést, že pokud žalobce v žalobě uvádí, že vozidlo Mercedes Karman koupil C. M. a nikoli žalobce, je třeba souhlasit se žalovaným, že se jedná o tvrzení, které žalobce poprvé uplatnil až v žalobě, přičemž během celého daňového řízení uváděl, že toto vozidlo koupil on. Rovněž listiny založené ve správním spise dokládají, že toto vozidlo obdržel žalobce jako část kupní ceny za prodej vozidla Fiat Adria Coral. Soud tak považuje toto tvrzení za účelové. Byť by žalobce jako vlastník vozidla nebyl v registru silničních vozidel uveden, je zřejmé, že vozidlo zakoupil, resp. protiúčtem získal. Soud rovněž nepřehlédl, že to byl žalobce, kdo měl od M. K. plnou moc na zajištění převodu tohoto vozidla ani to, že plná moc byla ze dne 27.11.2007 (stejně jako kupní smlouva), zatímco žádost o zápis do registru podával žalobce (zastupující M. K.) až dne 11.2.2008, tedy po více než dvou měsících. Soud je tedy toho názoru, že žalobce byl vlastníkem vozidla Mercedes Karman, aniž by změnu vlastnictví (a sebe jako vlastníka) nechal zapsat do registru. Tam se jako vlastník objevil po M. K. až právě C. M. (kterému zřejmě žalobce předmětné vozidlo prodal). Ani tato námitka tedy nebyla shledána důvodnou. Žalobce však rovněž namítal, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť napadeným rozhodnutím žalovaný změnil toliko výši vyměřené daně, nikoli další náležitosti platebního výměru. Tuto námitku soud shledává důvodnou. Z napadeného rozhodnutí je totiž zřejmé, že žalovaný napadeným rozhodnutím (jeho výrokem) skutečně ve výroku platebního výměru změnil toliko výši daně (namísto 165 660 Kč vyměřil daň 122 300 Kč), částku zvýšení daně (namísto 16 566 Kč byla žalobci uložena povinnost uhradit 12 230 Kč) a celkovou částku, kterou je žalobce povinen zaplatit (namísto 182 226 Kč je žalobce nově povinen zaplatit 134 530 Kč). Výrok napadeného rozhodnutí se však nijak nedotkl zbývající části výroku platebního výměru, tj. části způsobu výpočtu daně. Nadále tedy platí, že je základ daně 680 127 Kč (jak je obsaženo v platebním výměru). Tak tomu ale v daném případě nebylo. Pokud platební výměr obsahuje ve výroku i způsob výpočtu daně a je-li tato výše žalovaným měněna, je nezbytné, aby byl změněn celý výrok platebního výměru (tedy i část „způsob výpočtu daně“). Pokud k tomu nedojde, je výrok platebního výměru vnitřně rozporný, neboť nově vyměřená daň (v napadeném rozhodnutí) neodpovídá způsobu jejího výpočtu v platebním výměru, konkrétně v něm stanovenému základu daně. Nedůvodnou však shledal soud námitku, že není zřejmé, proč ke změně výše vyměřené daně došlo. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je totiž zřejmé, že se tak stalo proto, že žalovaný vázán zrušovacím rozsudkem zdejšího soudu akceptoval žalobcem tvrzenou nákupní cenu u vozidla Fiat Adria Coral (1 190 000 Kč) namísto původně správcem daně stanovené částky (1 054 571 Kč). Došlo tak ke zvýšení částky výdajů pro účely snížení základu daně o částku 135 429 Kč. Namísto 3 835 020 Kč jsou tedy výdaje podle § 10 zákona o daních z příjmů 3 970 449 Kč. Právě uvedená úvaha se nicméně měla promítnout ve výroku napadeného rozhodnutí. Pokud žalobce namítá, že žalovaný nepřezkoumal řádně prvostupňové rozhodnutí, nejedná se o náležitě uplatněný žalobní bod. Žalobce totiž neuvádí, kterou jeho odvolací námitku žalovaný neposoudil ani v čem „neřádnost“ přezkumu spočívala. Soud se tak touto námitkou pro její nekonkrétnost zabývat nemohl.

V. Závěr Soud tedy uzavírá, že výrok platebního výměru spolu ve znění výroku napadeného rozhodnutí je vnitřně rozporný a tedy nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost. Vzhledem k tomu soud shledal žalobu důvodnou a napadené rozhodnutí zrušil bez jednání podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a podle § 78 odst. 4 s. ř. s. vyslovil, že věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. V něm je žalovaný vázán právním názorem zdejšího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Nezbytnost zrušení i rozhodnutí finančního úřadu nechť posoudí žalovaný.

VI. Náklady řízení Výrok o nákladech řízení o žalobě se opírá o § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný úspěšný nebyl, právo na náhradu nákladů řízení nemá. Žalobce byl ve věci úspěšný, a proto mu přísluší náhrada nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že žalobci vznikly náklady ve výši 3000 Kč za zaplacený soudní poplatek. Dále se jednalo o náklady právního zastoupení spočívající v odměně zástupce za tři úkony právní služby po 3100 Kč společně se třemi režijními paušály po 300 Kč – převzetí a příprava zastoupení, žaloba a replika, tedy 10200 Kč; podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a d), § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytnutí právních služeb (advokátní tarif). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce je plátcem DPH, byla zmíněná částka (vyjma zaplaceného soudního poplatku) navýšena o částku odpovídající DPH podle § 57 odst. 2 s. ř. s. Žalovaný je tedy povinen zaplatit žalobci částku 15 342 Kč, a to k rukám zástupce žalobce ve stanovené lhůtě. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 2. listopadu 2016 Za správnost vyhotovení: David Raus,v.r. Romana Lipovská předseda senátu