66 A 8/2026

Rubrum

č.j. 66 A 8/2026 -176 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Petra Šebka, soudkyně Lenky Bahýľové a soudkyně Kateřiny Mrázové, ve věci navrhovatele: Spolek zdravého bydlení Chrudichromy, z.s., IČO: 08862885 sídlem č.p. 79, 680 01 Chrudichromy zast. advokátkou Mgr. Lenkou Kotulkovou sídlem Kopečná 241/20, 602 00 Brno proti odpůrci: obec Voděrady, IČO: 00281271 sídlem Voděrady 160, 679 01 Skalice nad Svitavou zast. advokátem JUDr. Petrem Fialou sídlem Helfertova 2040/13, 613 00 Brno za účasti: a) Jihomoravský kraj, IČO: 00281271 sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, 602 00 Brno zast. advokátem JUDr. Petrem Fialou sídlem Helfertova 2040/13, 613 00 Brno b) Za lepší životní prostředí, z.s., IČO 22717757 sídlem č.p. 38, 680 01 Sudice c) Občané Malhostovic za Optimalizovanou D43, z.s., IČO 14395673 sídlem č.p. 152, 666 03 Malhostovice o návrhu na zrušení opatření obecné povahy – Územního plánu Voděrady, vydaného usnesením zastupitelstva obce č. 250129-03 dne 29. 1. 2025, takto:

Výrok

I. Návrh se zamítá. 2 66 A 8/2026

II. Navrhovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Navrhovatel je povinen zaplatit odpůrci náhradu nákladů řízení ve výši 12 269 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Petra Fialy.

IV. Osobě zúčastněné na řízení a) se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

V. Osoby zúčastněné na řízení b) a c) nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Navrhovatel se návrhem podaným dne 13. 2. 2026 domáhá zrušení opatření obecné povahy – Územního plánu Voděrady, které bylo vydáno na zasedání zastupitelstva obce dne 29. 1. 2025, a které nabylo účinnosti dne 13. 2. 2025 (dále též jen „napadené OOP“ či „napadený územní plán“).

2. Navrhovatel požaduje zrušit celé napadené OOP, in eventum požaduje napadené OOP zrušit v rozsahu ploch Z.10, Z.11 a Z.39 vymezených jako „DS – plochy dopravní infrastruktury – doprava silniční“.

3. Navrhovatel svoji argumentaci rozčlenil do jedenácti návrhových bodů. V intencích navrhovatelem zvolené struktury se k návrhu vyjádřil i odpůrce a osoba zúčastněná na řízení a). Za účelem přehlednosti odůvodnění soud proto při vypořádání rovněž respektoval strukturu zvolenou navrhovatelem.

4. Soud neměl pochybnosti o splnění podmínek řízení. Návrh byl podán včas a navrhovatel je k jeho podání oprávněn (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 59/14, a navazující rozsudek NSS ze dne 16. 5. 2016, č. j. 2 Aos 2/2013-120). Navrhovatel tvrdí konkrétní zásah do své právní sféry a do zájmů komunity, jejíž environmentální a sídelní podmínky podle svých stanov hájí, a to ve vazbě na vymezení koridoru komunikace 43 a jeho tvrzené dopady na životní prostředí, veřejné zdraví a kvalitu bydlení. Ze stanov navrhovatele i z obsahu návrhu současně plyne věcná i místní vazba k dotčenému území v širším smyslu. Navrhovatel tedy uplatnil myslitelná a dostatečně konkrétní tvrzení o zkrácení na svých právech, a je proto k podání návrhu aktivně legitimován.

5. Bylo tak možné přistoupit k věcnému projednání návrhu, při němž je soud vázán rozsahem a důvody návrhu [§ 101d odst. 1 soudního řádu správního („s. ř. s.“)]. Učinil tak bez jednání, neboť pro tento postup byly splněny zákonem stanovené podmínky (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Účastníci řízení jednání nepožadovali a soud neshledal jeho konání nezbytným. II. Posouzení věci soudem Návrhový bod 1 (tvrzený nezákonný postup pořizování napadeného OOP a nevypořádání námitek) Shrnutí návrhové argumentace 6. Navrhovatel v prvním návrhovém bodu namítá nezákonnost postupu při pořizování napadeného územního plánu. Tuto námitku opírá zejména o tvrzení, že při projednání návrhu územního plánu v roce 2024 nebylo řádně zveřejněno vyhodnocení vlivů na životní prostředí, ačkoli podle něj šlo o podklad zásadní pro kvalifikovanou účast veřejnosti v procesu pořizování. Dále namítá, že problematicky byla do řešení zahrnuta plocha Z.39, a 3 66 A 8/2026 konečně tvrdí, že jeho podání k druhému návrhu územního plánu nebylo náležitě vypořádáno. Shrnutí vyjádření odpůrce 7. Odpůrce s tímto návrhovým bodem nesouhlasí. Uvádí, že vyhodnocení vlivů na životní prostředí bylo v procesu pořizování územního plánu zpracováno a zveřejněno již ve vztahu k prvnímu návrhu územního plánu a následně i k jeho doplnění. Po vrácení návrhu pořizovateli k úpravě a novému projednání si pořizovatel vyžádal stanovisko příslušného orgánu ochrany životního prostředí, který další doplnění SEA nepožadoval. Odpůrce z toho dovozuje, že nebylo třeba pořizovat nové vyhodnocení vlivů ani nové doplnění SEA. Současně odpůrce poukazuje na to, že vyhodnocení SEA bylo zveřejněno nejen v rámci dřívějších fází projednání návrhu územního plánu, ale též prostřednictvím Portálu CENIA, kde je nadále veřejně dostupné. Ve vztahu k podání navrhovatele odpůrce zdůrazňuje, že navrhovatel nebyl osobou oprávněnou podávat námitky, nýbrž pouze připomínky, a jeho podání bylo proto vypořádáno v režimu připomínek. Shrnutí vyjádření Jihomoravského kraje jako OZNŘ a)

8. Jihomoravský kraj se s prvním návrhovým bodem rovněž neztotožnil. Akcentuje, že podklady SEA byly v procesu pořizování k dispozici, že navrhovatel neprokázal, v čem konkrétně byl postupem pořizovatele zkrácen na svých procesních právech, a že vyhodnocení SEA bylo zveřejněno i prostřednictvím Portálu CENIA. Z pohledu Jihomoravského kraje tak nejde o vadu způsobilou zpochybnit zákonnost napadeného opatření obecné povahy. Shrnutí replik navrhovatele k vyjádření odpůrce a OZNŘ a)

9. Navrhovatel zaslal soudu ještě dne 7. 5. 2026 poměrně rozsáhlé repliky k vyjádřením odpůrce a OZNŘ, v intencích dosud uplatněných návrhových bodů.

10. V replice k vyjádření odpůrce k prvnímu návrhovému bodu navrhovatel setrval na tvrzení, že vyhodnocení SEA nebylo řádně zveřejněno, a zdůraznil, že jde o zásadní procesní vadu dotýkající se účasti veřejnosti v otázkách ochrany životního prostředí. V replice k vyjádření Jihomoravského kraje pak nad rámec dosavadní argumentace akcentoval, že po významné úpravě návrhu územního plánu a doplnění záboru více než 8 ha ZPF měly být tyto změny důsledně vyhodnoceny a doloženy konkrétními a platnými stanovisky dotčených orgánů, zejména z hlediska ochrany ZPF. Současně zpochybnil procesní postavení Jihomoravského kraje jako osoby zúčastněné na řízení. Posouzení soudu 11. Soud nejprve považuje za potřebné vyjasnit procesní postavení navrhovatele (jakožto tzv. environmentálního spolku) při pořizování územního plánu podle zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákona, ve znění rozhodném pro posuzovaný postup.

12. Podle § 52 odst. 2 stavebního zákona mohou námitky proti návrhu územního plánu podat pouze vlastníci pozemků a staveb dotčených návrhem řešení, oprávněný investor a zástupce veřejnosti. Naproti tomu podle § 52 odst. 3 stavebního zákona může každý uplatnit své připomínky. Podle § 53 odst. 1 stavebního zákona pak pořizovatel zpracuje návrh rozhodnutí o námitkách a návrh vyhodnocení připomínek uplatněných k návrhu územního plánu. 4 66 A 8/2026 13. Z relevantní právní úpravy tedy plyne, že zákon jasně rozlišuje mezi subjekty oprávněnými podávat námitky a ostatními osobami, jimž svědčí právo uplatnit připomínky. Environmentální spolky, nejsou-li současně nositeli některého z oprávnění výslovně uvedených v § 52 odst. 2 stavebního zákona, proto nejsou v postavení tzv. námitkářů, nýbrž mohou vystupovat jako osoby oprávněné uplatnit připomínky.

14. Na tomto závěru nic nemění ani nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 59/14, podle něhož environmentálním spolkům nelze paušálně upřít přístup k soudnímu přezkumu opatření obecné povahy, za účelem ochrany širších komunitních a environmentálních zájmů. Z uvedeného nálezu, na nějž se navrhovatel odkazuje, neplyne, že by environmentální spolky měly již v samotném procesu pořizování územního plánu právo na to, aby jejich podání byla posuzována jako námitky mimo rámec § 52 odst. 2 stavebního zákona, ani že by se o jejich připomínkách mělo rozhodovat jako o námitkách. Nález chrání jejich přístup k soudní ochraně, nerozšiřuje okruh osob oprávněných podávat námitky.

15. Soud proto vychází z toho, že navrhovatel i další spolky byli při pořizování územního plánu oprávněni uplatňovat připomínky, nikoli námitky. Již z tohoto důvodu nelze bez dalšího přisvědčit té části navrhovatelovy argumentace, která vychází z předpokladu, že jeho podání mělo být vypořádáno v režimu rozhodnutí o námitkách.

16. Pokud jde o samotné vyhodnocení vlivů na životní prostředí, ze správního spisu plyne, že bylo zpracováno a zveřejněno již ve vztahu k prvnímu návrhu územního plánu a následně i k jeho doplnění. Po vrácení návrhu pořizovateli s pokyny k úpravě a novému projednání si pořizovatel vyžádal stanovisko příslušného orgánu ochrany životního prostředí (to bylo vydáno dne 31. 10. 2023), který další doplnění SEA nepožadoval a setrval na tom, že dosavadní stanoviska zůstávají použitelná. Ve vztahu k druhému návrhu územního plánu tedy nebyla zpracována nová dokumentace SEA ani nové doplnění vyhodnocení vlivů.

17. Současně soud přisvědčuje navrhovateli potud, že ze spisu neplyne, že by již existující vyhodnocení SEA bylo znovu formálně zveřejněno k veřejnému projednání druhého návrhu územního plánu. Tvrzení odpůrce, že tomu tak bylo, nemá oporu ve správním spise. Nelze tedy vyjít z toho, že by tato procesní fáze byla provedena bezvadně. Na druhou stranu je třeba vzít v úvahu další zjištěné okolnosti.

18. Především platí, že nejde o případ, kdy by vyhodnocení SEA v procesu pořizování zcela absentovalo, nebo kdy by příslušný orgán nepřezkoumatelně rezignoval na posouzení potřeby SEA. Právě taková situace byla důvodem zásahu správních soudů v jiných věcech, zejména tam, kde bylo neprovedení SEA nedostatečně odůvodněno (srov. rozsudek NSS ze dne 12. 3. 2026, č. j. 4 As 164/2025-95, body 28 až 41). V nyní posuzované věci však vyhodnocení SEA existovalo, bylo v předchozích fázích pořizování zveřejněno a projednáno a příslušný orgán se po vrácení návrhu výslovně vyjádřil k tomu, že další doplnění není třeba.

19. Dále soud vzal v úvahu i tvrzení odpůrce a OZNŘ a), že vyhodnocení SEA bylo zveřejněno též prostřednictvím Portálu CENIA a je tam nadále veřejně dostupné. Tento údaj zapadá do celkového obrazu věci, podle něhož nešlo o podklad navrhovateli či veřejnosti fakticky neznámý nebo zatajený. Naopak z procesní situace plyne, že vyhodnocení SEA bylo v různých fázích pořizování zpřístupněno více způsoby a že navrhovatel i další subjekty s jeho obsahem fakticky pracovali. K druhému návrhu územního plánu již další vyhodnocení SEA zpracováno nebylo, ostatně příslušný orgán to s ohledem na již provedené vyhodnocení nepožadoval. 5 66 A 8/2026 20. Absence opětovného formálního zveřejnění již existujícího a neměněného vyhodnocení SEA k druhému návrhu představuje procesní pochybení, v tom lze navrhovateli přisvědčit. Nejedná se však podle soudu v tomto případě o vadu takové intenzity, která by sama o sobě zpochybnila zákonnost napadeného OOP. Při tomto závěru soud vychází z obecného judikaturního pravidla, že ke zrušení územního plánu soud přistoupí tehdy, bylo-li právo porušeno v nezanedbatelné míře, tj. v intenzitě zpochybňující zákonnost opatření obecné povahy. V poměrech nyní projednávané věci taková intenzita dána není, neboť navrhovatel byl s dokumentací SEA fakticky obeznámen již z předchozích fází pořizování a mohl na ni reagovat, čehož využil, jak vyplývá z jím uplatněných připomínek. Příslušný orgán současně další doplnění nepožadoval.

21. Soud se dále zabýval otázkou, zda byly vypořádány všechny připomínky navrhovatele. Z podkladů plyne, že navrhovatel uplatnil k druhému návrhu územního plánu podání ze dne 1. 9. 2024, které bylo vypořádáno (společně s dalšími podáními podobného obsahu) na s. 93-112 odůvodnění napadeného OOP. Již z toho je patrné, že podání navrhovatele nezůstalo bez procesní reakce. Soud současně neshledal, že by některý z tematických okruhů otevřených v podání navrhovatele zůstal zcela opomenut. To neznamená, že by se navrhovatel musel se způsobem vypořádání ztotožnit nebo že by každá jednotlivá odpověď musela být stejně přesvědčivá; pro účely tohoto návrhového bodu je však rozhodné, že pořizovatel připomínky skutečně vyhodnotil a procesně zachytil, jak se k nim staví. Navrhovatel v této části fakticky brojí spíše proti kvalitě nebo věcné správnosti vypořádání, nikoli proti jeho absenci. To je významný rozdíl.

22. Pokud jde o plochu Z.39, soud ze spisu a z předloženého návrhu územního plánu zjistil, že tato plocha byla součástí projednávané dokumentace a byla z návrhu (tj. z druhého návrhu územního plánu) patrná, a to (společně s plochami Z.10 a Z.11) jakožto plocha DS – plochy dopravní infrastruktury – doprava silniční, pro účely záměru vyplývajícího ze Zásad územního rozvoje Jihomoravského kraje (dále též jen „ZÚR JMK“), konkrétně pro kapacitní silnici I/43 Lysice – Sebranice (DS02 dle ZÚR JMK). Nelze tedy vycházet z toho, že by šlo o prvek do dokumentace vložený skrytě nebo mimo proces projednání. Pokud navrhovatel v souvislosti s touto plochou ve skutečnosti namítá nedostatečné odůvodnění nebo neadekvátní posouzení vlivů, jde již obsahově o výhradu proti věcné správnosti řešení, nikoli o samostatnou procesní vadu ve smyslu prvního návrhového bodu.

23. Soud tedy shrnuje, že v rámci prvního návrhového bodu shledal pouze dílčí procesní nedostatek spočívající v tom, že ze spisu neplyne opětovné formální zveřejnění již existujícího a nezměněného vyhodnocení SEA k veřejnému projednání druhého návrhu územního plánu. Tento nedostatek však v poměrech věci nedosahuje intenzity způsobilé zpochybnit zákonnost napadeného opatření OOP, a to zejména proto, že vyhodnocení SEA bylo zveřejněno a projednáno již dříve, bylo zpřístupněno i prostřednictvím Portálu CENIA, příslušný dotčený orgán další doplnění nepožadoval a navrhovatel i další subjekty s jeho obsahem fakticky pracovaly. Navrhovatel navíc nebyl osobou oprávněnou podat námitky, nýbrž pouze připomínky, a jeho podání bylo v tomto procesním režimu vypořádáno; soud přitom neshledal, že by některá z jeho připomínek zůstala zcela bez vypořádání. Argumentace obsažená v prvním návrhovém bodu tedy zákonnost napadeného OOP důvodně nezpochybňuje.

24. Na stejném závěru zůstal soud i s přihlédnutím k replikám navrhovatele, v nichž byla jeho argumentace k prvnímu návrhovému bodu pouze rozvedena, zejména pokud se týká opětovné akcentace významu zveřejnění SEA a tvrzení o nedostatečném zohlednění 6 66 A 8/2026 pozdějších změn návrhu územního plánu. V tomto rozsahu soud k replice přihlédl jako ke konkretizaci již uplatněného návrhového bodu.

25. Navrhovatel v replice zdůraznil, že nezveřejnění vyhodnocení SEA představovalo zásah do práv veřejnosti a že podklady byly navíc v některých částech skutkově nesrozumitelné, zejména ve vztahu k ploše Z.

39. Soud k tomu uvádí, že požadavek transparentnosti a srozumitelnosti podkladů územního plánování nepochybně patří mezi podstatné procesní požadavky. Samotná replika však neprokazuje, že by tvrzené nedostatky dosáhly v nynější věci takové intenzity, aby navrhovateli či veřejnosti fakticky znemožnily uplatnit připomínky nebo námitky, popřípadě aby vedly k nepřezkoumatelnosti napadeného opatření jako celku. Pokud navrhovatel v replice poukazuje i na dodatečný zábor ZPF nebo na kategorizaci komunikace 43, jde již o argumentaci věcně překrývající se s dalšími návrhovými body, zejména body 8 a 11; soud se jí proto zabýval tam.

26. Otázka procesního postavení Jihomoravského kraje jako osoby zúčastněné na řízení je otázkou procesní. Tato OZNŘ se do soudního řízení řádně přihlásila dne 11. 3. 2026 a soud jí postavení OZNŘ přiznal, neboť dostatečným způsobem tvrdila dotčení svých práv v důsledku případného zrušení napadeného OOP. Návrhový bod 2 (tvrzená nezákonnost vyhodnocení SEA pro napadený územní plán) Shrnutí návrhové argumentace 27. Navrhovatel ve druhém návrhovém bodu namítá nezákonnost vyhodnocení vlivů územního plánu na životní prostředí. Jeho argumentace stojí na několika vzájemně provázaných tezích. Především tvrdí, že SEA na úrovni nadřazené územně plánovací dokumentace byla neúplná a nezákonná, neboť se podle něj nezabývala konkrétními a specifickými vlivy komunikace 43 na území a obyvatelstvo obce Voděrady. V návaznosti na to dovozuje, že na takto vadné krajské vyhodnocení nebylo možné při pořizování územního plánu navazovat. Podle navrhovatele buď nebylo vůbec možné napadený územní plán v této podobě pořizovat, nebo - pokud by se připustilo, že nedostatky krajské úrovně lze doplnit na úrovni obce - muselo být na úrovni územního plánu provedeno plnohodnotné a konkrétní SEA, které by všechny chybějící části nahradilo.

28. Navrhovatel dále namítá, že vyhodnocení SEA pro územní plán Voděrady neobsahuje řádné kvalitativní a kvantitativní hodnocení, zejména pokud jde o vlivy kumulativní a synergické, vlivy z hlučnosti, znečištění ovzduší a vlivy na veřejné zdraví. V tomto směru odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále též jen „NSS“), zejména rozsudek č. j. 1 Ao 7/2011-526, z něhož dovozuje, že nestačí možné vlivy pouze identifikovat, ale je třeba je reálně vyhodnotit, a to i kvantitativně. Podle navrhovatele nebyly zohledněny ani požadavky principu předběžné opatrnosti a vyhodnocení se neopírá o potřebné dopravní modelování.

29. Navrhovatel také výslovně namítá, že v dokumentu SEA z července 2017 není hodnocena plocha Z.39, že nejsou hodnoceny kumulativní vlivy, že nejsou zákonně hodnoceny vlivy z hlučnosti, znečištění ovzduší a veřejného zdraví a že nebyly adekvátně promítnuty závěry týkající se vlivů na biotu a krajinný ráz. Podle navrhovatele je vadné i to, že po doplnění SEA z května 2021 nebylo vydáno nové stanovisko SEA, ačkoli podle něj k tomu byl důvod. 7 66 A 8/2026 30. Zvláštní část argumentace navrhovatel věnuje tomu, že vyhodnocení SEA mělo být podkladem pro konkrétní zmírňující a kompenzační opatření, avšak podle jeho názoru se tak nestalo. V této souvislosti poukazuje na pasáže vyhodnocení, které velmi výrazně hodnotí negativní dopady koridoru komunikace 43 zejména na porosty dřevin a krajinné hodnoty, avšak dle navrhovatele se tyto závěry nepromítly do odpovídajících opatření.

31. Konečně navrhovatel dovozuje nezákonnost i z toho, že nebylo provedeno posouzení vlivu na evropsky významné lokality nebo ptačí oblasti, ačkoli podle jeho názoru mělo být provedeno. Shrnutí vyjádření odpůrce 32. Odpůrce s tímto návrhovým bodem nesouhlasí a považuje jej za nedůvodný. Především zdůrazňuje, že na rozdíl od některých jiných věcí, na něž navrhovatel odkazuje, zde vyhodnocení SEA nepochybně proběhlo. Odpůrce uvádí, že situace ve věci Voděrady je odlišná od případů, v nichž SEA buď neproběhlo vůbec, nebo nebylo provedeno po významné změně řešení.

33. Odpůrce dále odkazuje na stanovisko orgánu ochrany přírody z listopadu 2016, z něhož plyne, že byl vyloučen významný vliv na evropsky významné lokality a ptačí oblasti soustavy Natura 2000. Ve vztahu k vlastnímu vyhodnocení SEA uvádí, že se dokumentace zabývá vlivy na hlučnost, znečištění ovzduší i veřejné zdraví v míře odpovídající koncepční úrovni územního plánu a že závěry vyhodnocení i stanoviska SEA byly v územním plánu reflektovány.

34. Ve vztahu k námitce absence stanoviska k doplnění SEA odpůrce poukazuje na stanovisko odboru životního prostředí ze dne 16. 11. 2021, podle něhož byly požadavky z doplnění SEA plně zapracovány a nebyly proto stanoveny další požadavky. Odpůrce má tedy za to, že procesní linie navrhovatele v této části neodpovídá skutečnosti.

35. K námitce, že plocha Z.39 nebyla ve vyhodnocení SEA výslovně zmíněna, odpůrce uvádí, že SEA se zabývalo koridorem pro komunikaci 43 jako celkem, identifikovalo jeho negativní vlivy a navrhlo opatření k jejich minimalizaci. Podle odpůrce je plocha Z.39 ve srovnání s plochami Z.10 a Z.11 rozlohově marginální a nemohla mít věcný vliv na intenzitu identifikovaných negativních vlivů ani na navržená opatření. Odpůrce rovněž rozporuje navrhovatelovo tvrzení, že SEA pouze „silnými slovy“ popisuje negativní dopady, ale reálně na ně nereaguje; v této souvislosti poukazuje na navržené plochy přírodní K.2 a K.3 jako opatření ke zmírnění negativních vlivů.

36. Ve vztahu k obecnější argumentaci navrhovatele, která směřuje proti kvalitě SEA na úrovni ZÚR, odpůrce zdůrazňuje, že obecnost krajské úrovně sama o sobě nečiní takové vyhodnocení vadným a že v každém případě ve věci Voděrady proběhlo vlastní SEA na úrovni územního plánu. Námitky navrhovatele ohledně nedostatečnosti nadřazené dokumentace proto podle odpůrce nemohou vést k závěru o nezákonnosti nyní přezkoumávaného územního plánu. Shrnutí vyjádření Jihomoravského kraje jako OZNŘ a)

37. Jihomoravský kraj se s druhým návrhovým bodem rovněž neztotožnil. Zdůrazňuje zejména, že otázka vlivů na soustavu Natura 2000 byla posouzena již ve stanovisku odboru životního prostředí ze dne 25. 11. 2016, v němž bylo konstatováno, že územní plán nemůže mít významný vliv na evropsky významné lokality ani ptačí oblasti, neboť se nachází mimo území prvků soustavy Natura 2000 a svou povahou nemá potenciál takové vlivy vyvolat. 8 66 A 8/2026 38. Kraj dále uvádí, že vyhodnocení SEA bylo kvalifikovaným podkladem pro stanovení zmírňujících a kompenzačních opatření a že právě proto na něj navazovalo souhlasné stanovisko SEA ze dne 8. 1. 2018. Ve vztahu k jednotlivým složkám životního prostředí, zejména hlučnosti, znečištění ovzduší a veřejnému zdraví, má kraj za to, že zpracovatel vyhodnocení se jimi zabýval v rozsahu odpovídajícím úrovni územního plánu.

39. Jihomoravský kraj současně odmítá navrhovatelovu tezi, že vyhodnocení SEA na úrovni zásad územního rozvoje bylo možné v tomto řízení samostatně přezkoumávat a že jeho případná neúplnost sama o sobě zakládá nezákonnost územního plánu. Pokud by bylo vůbec třeba se touto otázkou zabývat, kraj odkazuje na úvahy vyslovené v jiné věci krajským soudem, podle nichž obecnost vyhodnocení SEA na úrovni zásad územního rozvoje sama o sobě vadou není, protože zákon na této úrovni nepožaduje technicky konkrétní kompenzační opatření.

40. Ve vztahu k doplnění SEA z roku 2021 Jihomoravský kraj odkazuje na stanovisko odboru životního prostředí ze dne 16. 11. 2021, v němž bylo uvedeno, že požadavky z doplnění SEA byly beze zbytku zapracovány do výrokové části návrhu územního plánu, a nebylo proto třeba stanovit další požadavky. Kraj tak má za to, že ani tato část navrhovatelovy argumentace neobstojí. Shrnutí replik navrhovatele k vyjádření odpůrce a OZNŘ a)

41. V replice k vyjádření Jihomoravského kraje navrhovatel uvedl, že argumentace kraje je „argumentací v kruhu“, neboť podle něj nelze dovozovat kvalifikovanost vyhodnocení SEA jen z toho, že na jeho základě bylo vydáno stanovisko SEA. Současně zdůraznil, že tvrzená nezákonnost SEA má původ již v samotném obsahu vyhodnocení, zejména v absenci akustického plánování, v neposouzení vlivů na veřejné zdraví standardními indikátory hlučnosti a v nerespektování požadavků unijní úpravy hodnocení hluku. Tato argumentace navazuje i na repliku k vyjádření odpůrce, v níž navrhovatel setrval na názoru, že SEA neprovedlo zákonem a unijním právem vyžadované posouzení. Posouzení soudu 42. Podle § 19 odst. 2 stavebního zákona je úkolem územního plánování také posouzení vlivů územního plánu na udržitelný rozvoj území; součástí tohoto posouzení je vyhodnocení vlivů na životní prostředí, ve kterém se určí, popíšou a posoudí možné významné vlivy a rozumná náhradní řešení. Podle § 53 odst. 2 stavebního zákona si pořizovatel při podstatné úpravě návrhu vyžádá stanovisko příslušného úřadu, který uvede, zda má být upravený návrh znovu posuzován z hlediska vlivů na životní prostředí, případně stanoví další požadavky; upravený návrh a případné upravené nebo doplněné vyhodnocení se pak v rozsahu těchto úprav projedná na opakovaném veřejném projednání.

43. K základnímu tvrzení navrhovatele, že na úrovni územního plánu SEA buď neproběhlo řádně, anebo nemohlo napravit vady SEA na krajské úrovni je nutno předně konstatovat, že SEA na úrovni územního plánu Voděrady nepochybně proběhlo. Již ve fázi zadání byl ze strany odboru životního prostředí KÚ JMK uplatněn požadavek na vyhodnocení vlivů územního plánu na životní prostředí, a to právě s ohledem na koridory DS02 a DS03 a další návrhové plochy. Ve spise je dále založena samostatná dokumentace SEA a na tuto dokumentaci navázalo souhlasné stanovisko SEA ze dne 8. 1. 2018. Nelze tedy přijmout navrhovatelovu konstrukci, pokud by měla směřovat k závěru, že obec Voděrady pořídila 9 66 A 8/2026 územní plán bez vlastního SEA nebo jen s pouhým mechanickým převzetím nadřazené dokumentace.

44. V tomto ohledu je nynější věc skutkově odlišná od těch případů, v nichž soudy shledaly absenci SEA nebo nepřezkoumatelně odůvodněné upuštění od něj. Judikatura, na niž navrhovatel odkazuje, zejména ve věcech Moravské Knínice (rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 66 A 1/2023-224), Kuřim (rozsudek téhož soudu č. j. 67 A 3/2023-67) či Bořitov (rozsudek téhož soudu č. j. 73 A 3/2024-277), potvrzuje potřebu místního posouzení tam, kde nadřazená úroveň ponechala některé otázky obcím. Právě tento závěr byl ve Voděradech naplněn tím, že SEA na úrovni obce bylo skutečně pořízeno. Soud proto nepřijímá tezi, že by nezákonnost krajské úrovně automaticky „přenášela“ nezákonnost i na nyní přezkoumávaný územní plán bez ohledu na to, co bylo posouzeno na úrovni obce.

45. Důvodná není ani námitka, že nebylo provedeno posouzení vlivu na evropsky významné lokality nebo ptačí oblasti. Odbor životního prostředí KÚ JMK stanoviskem k návrhu zadání ze dne 25. 11. 2016 významný vliv na evropsky významné lokality a ptačí oblasti soustavy Natura 2000 vyloučil. V dokumentaci je výslovně uvedeno, že z tohoto důvodu vyhodnocení vlivů na soustavu Natura 2000 zpracováno nebylo. Navrhovatel sice namítá, že takové posouzení mělo být provedeno, avšak v rámci tohoto návrhového bodu nepředkládá konkrétní skutkovou nebo odbornou argumentaci, která by sama o sobě zpochybňovala správnost uvedeného závěru dotčeného orgánu. Za této situace nebyl důvod odchylovat se od stanoviska příslušného orgánu ochrany přírody.

46. Soud nepřisvědčil ani námitce, že po doplnění SEA z roku 2021 nebylo vydáno odpovídající stanovisko příslušného orgánu. Po zpracování doplnění SEA byl vydán akt odboru životního prostředí ze dne 16. 11. 2021, v němž bylo konstatováno, že požadavky z doplnění SEA byly plně zapracovány, a proto nebyly stanoveny další požadavky. Obsahově tak tento akt představuje procesní reakci příslušného orgánu na doplnění SEA. Navrhovatel sice tvrdí, že mělo být vydáno nové „stanovisko SEA“, avšak z hlediska soudního přezkumu je podstatné především to, zda příslušný orgán reagoval na doplněný podklad a zda vyslovil závěr o jeho dostatečnosti či potřebě dalších úprav. Tento požadavek byl podle soudu splněn.

47. Stejně tak spisová dokumentace zachycuje, že po vrácení návrhu k úpravě a novému projednání byl příslušný orgán znovu dotázán a ve stanovisku ze dne 31. 10. 2023 neuplatnil požadavek na další doplnění vyhodnocení vlivů na životní prostředí; úpravy návrhu byly vyhodnoceny jako takové, které nemají dopad na výsledky dosavadního posuzování vlivů a nezavdávají důvod k požadavku na další doplnění. Z hlediska procesní logiky § 53 odst. 2 stavebního zákona tak soud považuje postup pořizovatele i příslušného úřadu za dostatečně doložený a přezkoumatelný.

48. Navrhovatel rozvinul velmi širokou argumentaci k námitce, že SEA neobsahuje potřebné kvalitativní a kvantitativní hodnocení, zejména u hluku, ovzduší a veřejného zdraví, která se zčásti překrývá s návrhovými body č. 3, 4 a 5. Soud považuje za vhodné již zde uvést, že specializované otázky akustického plánování, konkrétních indikátorů, hodnocení vlivů na veřejné zdraví a znečištění ovzduší budou podrobněji posouzeny právě v rámci těchto samostatných návrhových bodů. Pro účely druhého návrhového bodu je rozhodné především to, zda lze jako celek přijmout tezi, že vyhodnocení SEA bylo natolik neúplné nebo formální, že jako podklad pro územní plán vůbec neobstojí. 10 66 A 8/2026 49. Takto formulovanému závěru soud nepřisvědčil. Z podkladů předložených v řízení plyne, že SEA bylo zpracováno jako samostatná dokumentace, že na něj navázalo souhlasné stanovisko SEA a že následně byly v návaznosti na další vývoj dokumentace posouzeny i otázky potřeby doplnění či dalšího zpracování. Z dokumentace vyhodnocení vlivů pro veřejné projednání plyne, že otázka vlivů na životní prostředí byla součástí uceleného procesu vyhodnocování, nikoli pouze formálního odkazu bez dalšího. Vyhodnocení obsahovalo identifikaci negativních vlivů a návrh opatření odpovídajících koncepční úrovni územního plánu.

50. Soud neshledal podklad pro závěr, že by vyhodnocení SEA bylo pouze „informačně prázdným“ dokumentem, jak tvrdí navrhovatel. Navrhovatelova argumentace je v této části vystavěna převážně na dvou postupech: jednak na obecném přenosu závěrů přijatých v jiných věcech pro jiné obce, jednak na tom, že vyhodnocení podle jeho názoru neobsahuje dostatečnou úroveň kvantifikace. Ani jeden z těchto postupů však sám o sobě nepostačuje k závěru o nezákonnosti SEA pro napadené OOP.

51. Pokud jde o přenos závěrů z jiných obcí, soud především nepřijímá navrhovatelovu úvahu, že v hodnocení soudu ve věci Moravské Knínice lze prostě nahradit název jedné obce názvem Voděrady a tím získat relevantní právní závěr pro tuto věc. Takový postup není možný. Přestože jsou právní problémy v řadě věcí obdobné, hodnocení úplnosti a konkrétnosti SEA je vždy nutno vztáhnout ke konkrétní dokumentaci, konkrétnímu území a konkrétnímu spisovému materiálu.

52. Pokud jde o požadavek na kvantitativní hodnocení, soud souhlasí s navrhovatelem v obecné rovině potud, že SEA nemůže spočívat v pouhé identifikaci možných vlivů bez jakéhokoli hodnocení. To však ještě neznamená, že chybí-li v některém jednotlivém dílčím aspektu takového hodnocení přesné údaje, vede to automaticky k nezákonnosti celého SEA. Posouzení musí vždy vycházet z úrovně koncepce, která je pořizována. Územní plán je koncepční dokument; jeho SEA se proto pohybuje na jiné míře konkrétnosti než navazující projektová příprava, EIA nebo povolovací řízení. Tento závěr plyne i z předložené judikatury, na niž se dovolávají odpůrce a Jihomoravský kraj, a soud jej v obecné rovině sdílí.

53. Co se týká plochy Z.39, je pravdou, že tato plocha není v dokumentu SEA z července 2017 výslovně hodnocena. Tato okolnost však sama o sobě ještě nevede k závěru o nepoužitelnosti SEA. Ze spisové dokumentace plyne, že vyhodnocení SEA pracovalo s koridorem komunikace 43 jako s celkem a identifikovalo jeho negativní vlivy i opatření k jejich minimalizaci. Současně je ze spisu zřejmé, že pozdější úpravy návrhu byly podrobeny přezkumu příslušného orgánu, který výslovně uvedl, že tyto úpravy nemají dopad na výsledky posuzování vlivů na životní prostředí a nezavdávají důvod k požadavku na další doplnění posouzení. Tento závěr nelze považovat s ohledem na umístění plochy v grafické části územního plánu za jakkoli excesivní či nelogický (jedná se o plochu s plánovaným výměrem záboru ZPF v rozsahu 0,1 ha na samé hranici katastrálního území obce Voděrady, která je zcela zřetelným pokračováním plochy Z10 a Z11 směrem ke katastrálnímu území obce Sebranice).

54. Za této procesní situace soud nepovažuje za prokázané, že by samotná okolnost, že plocha Z.39 nebyla v původním SEA dokumentu adresně pojmenována, vedla k nezákonnosti vyhodnocení jako celku. Navrhovatel k tomu nepředložil konkrétní odborný podklad, z 11 66 A 8/2026 něhož by plynulo, že právě tato plocha představuje kvalitativně nový nebo významně odlišný zdroj vlivů, který by dosavadní SEA nemohlo pokrýt.

55. Navrhovatel upozornil na pasáže SEA, které podle něj velmi výrazně hodnotí negativní dopady záměru na porosty dřevin, biotu a krajinný ráz, ale tato hodnocení se prý nepromítla do konkrétních opatření. Odpůrce na to reagoval poukazem na navržené plochy přírodní K.2 a K.3 jako posílení skladebných prvků ÚSES a na další kompenzační požadavky přebírané do územního plánu.

56. Soud v této dílčí otázce nepřehlíží, že navrhovatelova výtka míří na vztah mezi identifikací negativních vlivů a navrženými zmírňujícími či kompenzačními opatřeními. Z napadeného OOP nicméně bezpochyby lze existenci takového vztahu dovodit ve vztahu k plochám K.2 a K.3, přičemž tímto způsobem byly v územním plánu reflektovány závěry SEA. Podmínkou realizace ploch Z.10 a Z.11 je totiž realizace právě ploch K.3 a K.2 (plocha smíšená nezastavěného území – přírodní priority) jakožto součást ÚSES s funkcí odclonění. Navrhovatel oproti tomu nepředložil takové podklady, z nichž by bylo možno bezpečně dovodit, že mezi negativním hodnocením a stanovenými opatřeními není žádná rozumná souvislost. Ani tato dílčí námitka proto soud k závěru o nezákonnosti SEA nevede.

57. Po zvážení všech uvedených okolností soud dospěl k závěru, že druhý návrhový bod není důvodný. Z podkladů ve spise plyne, že na úrovni napadeného územního plánu bylo SEA zpracováno, že k němu bylo vydáno souhlasné stanovisko SEA, že po doplnění z roku 2021 příslušný orgán konstatoval zapracování požadavků a že i při dalším přepracování návrhu byla otázka potřeby dalšího doplnění SEA znovu posouzena a byla výslovně shledána zbytečnou. Tím je nynější věc skutkově odlišná od případů, v nichž bylo neprovedení SEA či upuštění od něj shledáno nepřezkoumatelným.

58. Soud současně nepřehlíží, že navrhovatel předkládá širokou odborně a právně rozvedenou kritiku úrovně, podrobnosti a přesvědčivosti SEA. Tato kritika však v rámci druhého návrhového bodu v převážné míře spočívá buď v přenosu závěrů z jiných obcí, nebo v obecném nesouhlasu s mírou konkrétnosti vyhodnocení; což samo o sobě obstát nemůže. Otázky hlučnosti, veřejného zdraví a znečištění ovzduší bude soud dále posuzovat v samostatných návrhových bodech, nicméně je nutno shrnout, že existence a procesní návaznost SEA v nyní přezkoumávané věci prokázána byla.

59. K replikám navrhovatele soud dodává, že navrhovatel má obecně pravdu potud, že samotná existence stanoviska SEA nemůže bez dalšího nahradit soudní přezkum kvality a zákonnosti vyhodnocení SEA. Soud proto nevycházel jen z toho, že stanovisko SEA bylo vydáno, ale samostatně posuzoval obsah vyhodnocení SEA a jeho vazbu na odůvodnění napadeného územního plánu. Na tomto základě však nedospěl k závěru, že by SEA bylo v nynější věci nepoužitelným nebo zjevně nekvalifikovaným podkladem. Pokud navrhovatel v replice dále spojoval tvrzenou nezákonnost SEA s absencí akustického plánování a s nedostatky hodnocení veřejného zdraví, jde o argumentaci, která věcně přesahuje i do návrhových bodů 3 a 4; soud se jí proto podrobněji zabýval právě tam. Návrhový bod 3 (tvrzená povinnost provést akustické plánování dle závazné evropské legislativy a jeho vyhodnocení v SEA) Shrnutí návrhové argumentace 12 66 A 8/2026 60. Navrhovatel tvrdí, že v rámci pořizování napadeného územního plánu bylo povinností provést vyhodnocení vlivů komunikace 43 z hlediska hlučnosti již na úrovni územního plánování, a to v souladu se závaznou evropskou legislativou. Podle navrhovatele nebylo možné tuto otázku odsunout až do navazujících řízení o umístění či povolení konkrétní stavby.

61. Navrhovatel staví svou argumentaci především na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2002/49/ES o hodnocení a řízení hluku ve venkovním prostředí a na směrnici Komise (EU) 2015/996 o stanovení společných metod hodnocení hluku. Dovozuje, že územní plánování spadá pod pojem „akustické plánování“ ve smyslu čl. 3 písm. u) směrnice 2002/49/ES, a že proto bylo nutno již v SEA provést hlukové posouzení založené na společných metodách hodnocení hluku. Navrhovatel současně tvrdí, že v českém právním prostředí nebyly zavedeny jiné právně relevantní indikátory pro akustické plánování, a proto bylo nutné vycházet z indikátorů Lden a Lnight. Bez takového postupu podle něj nebylo možné zákonně vyhodnotit hlukové dopady, vlivy na veřejné zdraví ani navrhnout odpovídající zmírňující či kompenzační opatření.

62. Navrhovatel dále poukazuje na to, že úkoly ze zásad územního rozvoje výslovně pracovaly s potřebou minimalizace dopadů na obytnou zástavbu a se splněním hlukových limitů, a dovozuje z toho, že hlučnost měla být řešena již v rámci pořizování územního plánu. Odkazuje rovněž na judikaturu zdejšího soudu ve věci Moravské Knínice a dovozuje, že vyhodnocení SEA v nyní posuzované věci těmto požadavkům nevyhovělo. Pro případ, že by soud považoval výklad unijní úpravy za nejasný, navrhuje navrhovatel položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. Shrnutí vyjádření odpůrce 63. Odpůrce s tímto návrhovým bodem nesouhlasí. Uvádí, že vyhodnocení SEA i stanovisko SEA se problematikou hlukové zátěže zabývají v míře dostatečné pro fázi pořizování územního plánu, tedy pro úroveň koncepčního dokumentu. Podle odpůrce bylo identifikováno, že záměr může vyvolávat negativní vlivy včetně hlukové zátěže, a byla stanovena opatření směřující ke zmírnění těchto dopadů. Podrobné hodnocení hlučnosti však podle odpůrce náleží až do navazujících řízení, v nichž bude známo konkrétní umístění komunikace v rámci koridoru a konkrétní technické řešení.

64. Odpůrce dále namítá, že z předložené unijní právní úpravy neplyne povinnost použít pro akustické plánování výlučně indikátory Lden a Lnight. Poukazuje na čl. 5 odst. 3 směrnice 2002/49/ES, podle něhož mohou členské státy pro účely akustického plánování používat jiné indikátory než právě tyto dva ukazatele. Zároveň odpůrce tvrdí, že z žádného právního předpisu neplyne požadavek, aby jiné indikátory musely být nutně zakotveny v obecně závazném právním předpisu. Podle odpůrce je tedy navrhovatelův výklad směrnice nepřesvědčivý.

65. Odpůrce rovněž odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž samo vymezení koridoru v územním plánu ještě nemůže způsobovat hlukovou zátěž v území v té míře, v jaké by ji bylo možno posuzovat stejně jako konkrétní budoucí stavbu. Vymezení koridoru proto podle odpůrce nemůže být z povahy věci v rozporu s nejvyššími přípustnými hodnotami hluku. S ohledem na to odpůrce neshledává důvod ani pro položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. Shrnutí vyjádření Jihomoravského kraje jako OZNŘ a) 13 66 A 8/2026 66. Jihomoravský kraj se s vyjádřením odpůrce v zásadě ztotožňuje a k tomuto návrhovému bodu výslovně uvádí, že nemá co dodat nad rámec jeho argumentace. Rovněž podle Jihomoravského kraje se vyhodnocení SEA i stanovisko SEA otázkou hlukové zátěže zabývaly v míře dostačující pro úroveň územního plánu. Kraj má za to, že podrobné posouzení hlučnosti má náležet až do navazující fáze, v níž bude konkrétněji určen průběh komunikace a její technické řešení.

67. Jihomoravský kraj dále považuje za neúčelné podávat předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, neboť podle jeho názoru není v této fázi ani jisté, jaké indikátory budou v budoucnu použity při konkrétním hlukovém posouzení, a právní otázka nastolená navrhovatelem tak není pro rozhodnutí věci nezbytná. Shrnutí repliky navrhovatele 68. Navrhovatel v replice setrval na názoru, že závazná unijní úprava vyžadovala v procesu pořizování územního plánu provedení akustického plánování. Dále zdůraznil, že po novelizaci přílohy III směrnice o hodnocení hluku směrnicí Komise (EU) 2020/367 již podle něj nelze pro hodnocení vlivů na veřejné zdraví vycházet z jiných než standardních indikátorů hlučnosti, přičemž odkázal i na tvrzenou absenci jiných relevantních indikátorů ve vnitrostátní úpravě. Současně znovu navrhl položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU. Posouzení soudu 69. Z hlediska právního rámce je třeba odlišit dvě samostatné otázky, které navrhovatel v tomto návrhovém bodu fakticky spojuje. První z nich je otázka, zda v nyní projednávané věci měla být hlučnost vůbec posuzována již na úrovni územního plánu. Druhou je otázka, jakým způsobem a podle jakých pravidel by takové posouzení mělo probíhat.

70. Pro první z těchto otázek je významná judikatura správních soudů ve věcech obdobných koridorů komunikace 43. Z rozsudku NSS ze dne 12. 3. 2026, č. j. 4 As 164/2025-95, plyne, že pokud mělo být v konkrétní věci provedeno SEA na úrovni územního plánu, pak by součástí tohoto SEA mělo být i hodnocení hlučnosti coby jednoho z vlivů, které bylo třeba na konkrétnější úrovni územního plánu posoudit. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku současně uvedl, že územní plánování lze považovat za akustické plánování ve smyslu čl. 3 písm. u) směrnice 2002/49/ES (cit: „akustickým plánováním“ se rozumí řízení postupu při vytváření budoucí akustické situace pomocí plánovaných opatření v rámci územního plánování, inženýrských opatření v oblasti dopravních systémů, plánování dopravy, snižování hluku ochrannými protihlukovými opatřeními a řízením oblasti zdrojů hluku). Tento závěr navazuje i na další judikaturu Nejvyššího správního soudu, zejména na rozsudky č. j. 2 As 86/2022-197 a č. j. 6 As 186/2023-104, v nichž bylo rovněž připuštěno, že procesy územního plánování nebo hlukové studie pořizované jako podklad pro územně plánovací činnost lze pod pojem akustického plánování podřadit.

71. Současně však z téže judikatury plyne, že z tohoto závěru nelze bez dalšího dovodit, že v každém případě a bez ohledu na povahu pořizované dokumentace musí být již na úrovni územního plánu provedeno podrobné hlukové posouzení v rozsahu odpovídajícímu navazující projektové fázi. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 4 As 164/2025-95 výslovně spojil otázku hodnocení hlučnosti s tím, zda v konkrétním případě mělo proběhnout SEA na úrovni územního plánu. Jinými slovy, hlučnost má být v územně 14 66 A 8/2026 plánovací fázi zohledněna tehdy a v takové míře, v jaké to odpovídá úrovni dané koncepce a rozsahu vyhodnocení SEA.

72. Pokud jde o druhou otázku, tedy způsob hodnocení hlučnosti, Nejvyšší správní soud nepřijal výklad, podle něhož by pro akustické plánování bylo vždy a bez výjimky nutné použít právě indikátory Lden a Lnight. Naopak v rozsudku č. j. 6 As 186/2023-104, na nějž navazuje i rozsudek č. j. 4 As 164/2025-95, Nejvyšší správní soud vyslovil, že z čl. 5 odst. 3 směrnice 2002/49/ES vyplývá možnost použití jiných indikátorů pro akustické plánování, a že směrnice neukládá další podmínky, které by musel členský stát pro využití této možnosti splnit. Nejvyšší správní soud proto nepřijal názor, že by akustické plánování bylo nutně vázáno na stejné indikátory jako strategické hlukové mapování, a nepoložil v tomto směru ani předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie.

73. K otázce, zda v nyní projednávané věci měla být hlučnost na úrovni územního plánu vůbec zohledněna soud v obecné rovině souhlasí s navrhovatelem v tom, že otázku hlučnosti nebylo možno v územně plánovací fázi zcela pominout. Z podkladů ve spise, zejména ze stanovisek uplatněných již k návrhu zadání, plyne, že jak Ředitelství silnic a dálnic, tak Krajská hygienická stanice upozorňovaly na potřebu respektovat hygienické limity z vlivů dopravy a věnovat pozornost minimalizaci rizik hluku z dopravy. Stejně tak ze zadání a z nadřazené dokumentace plyne, že mezi úkoly souvisejícími s koridorem komunikace 43 bylo i zohlednění dopadů na obytnou zástavbu a otázka hlukových limitů. Lze tedy mít za to, že hlučnost byla relevantním tématem již ve fázi pořizování územního plánu a že její úplné vytěsnění do navazujících řízení by neodpovídalo povaze posuzované koncepce.

74. Současně však soud nepřijímá navrhovatelovu tezi v tom rozsahu, v jakém z ní vyplývá požadavek na takovou úroveň hlukového hodnocení, která by se v podstatě blížila navazující projektové či povolovací fázi. Územní plán je koncepčním dokumentem a jeho SEA musí odpovídat této úrovni podrobnosti. Jak připomněl Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 4 As 164/2025-95, bude vždy otázkou konkrétní věci, v jaké míře podrobnosti má být hlučnost na úrovni územního plánu hodnocena. Je přitom klíčové, zda přijatá opatření představují dostatečně účinné řešení naplňující možnosti, jimiž územní plán z hlediska rozvoje řešeného území disponuje.

75. Soud proto považuje za nepřesvědčivý navrhovatelův závěr, že již samotná absence podrobné hlukové studie ve formě, kterou navrhovatel požaduje, automaticky činí pořizování územního plánu nezákonným. Naopak je třeba zkoumat, zda hlučnost byla v dokumentaci SEA a v navazujících stanoviscích zohledněna v míře, která odpovídá úrovni územního plánu.

76. K otázce, zda dokumentace SEA a navazující stanoviska hlučnost v této věci zohledňovala, lze uvést, že otázka hlučnosti nebyla v procesu SEA opomenuta. Již ve stanoviscích k zadání bylo na problém hlukové zátěže výslovně upozorňováno. Vyhodnocení SEA a stanovisko SEA se hlukovou zátěží zabývaly a v návaznosti na to byla stanovena opatření směřující ke zmírnění hlukových dopadů.

77. SEA vyhodnotilo ochranu před hlukem jako otázku relevantní, nikoli však kritickou v tom smyslu, že by již na úrovni územního plánu dovozovalo nepřijatelnost navrženého řešení: v části věnované vlivům na obyvatelstvo uvedlo, že plochy pro koridor D43 i pro optimalizaci silnice I/43 jsou vedeny mimo přímý kontakt se stávající i navrhovanou obytnou zástavbou Voděrad, současně výslovně požadovalo věnovat zvýšenou pozornost minimalizaci rizik hluku z dopravy, neumísťovat akusticky chráněné plochy do 15 66 A 8/2026 potenciálně zatížených lokalit a při přípravě dopravních staveb vyloučit zvyšování hlukové zátěže chráněných venkovních prostorů; jako součást zmírnění dopadů SEA zmiňuje i plochy K.2 a K.3, které mají působit jako odclonění obce a prvek tlumení budoucí hlukové zátěže.

78. Soud v této souvislosti nepřehlíží, že navrhovatel namítá nedostatečnost těchto úvah a požaduje vyšší míru konkrétnosti. To je však třeba posuzovat prizmatem výše uvedeného rozdílu mezi úplným opomenutím určité složky a sporem o míru podrobnosti jejího posouzení. Na základě dosud předložených podkladů soud neshledal, že by hlučnost byla v dokumentaci SEA opominuta nebo že by příslušné orgány zcela rezignovaly na její zohlednění. Spíše jde o spor o to, zda to, co bylo v rámci SEA a navazujících podkladů učiněno, bylo dostatečně podrobné. Povinnost zohlednit hlučnost neznamená automaticky povinnost pořídit plnohodnotnou samostatnou hlukovou studii v podobě požadované navrhovatelem.

79. K otázce použití indikátorů Lden a Lnight a k návrhu na položení předběžné otázky má soud za to, že jak již bylo uvedeno, z předložené judikatury Nejvyššího správního soudu neplyne, že by pro akustické plánování bylo vždy povinné použití právě indikátorů Lden a Lnight. Naopak Nejvyšší správní soud ve výše citované judikatuře dovodil, že čl. 5 odst. 3 směrnice 2002/49/ES umožňuje pro akustické plánování používat jiné indikátory a že směrnice sama nestanoví další podmínky pro využití tohoto oprávnění. Z týchž důvodů Nejvyšší správní soud v obdobných věcech neshledal důvod pro položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, neboť považoval výklad relevantních ustanovení za dostatečně zřejmý. Soud v nyní projednávané věci neshledal důvod se od tohoto výkladu odchýlit.

80. Pokud navrhovatel v replice dále rozvedl, že po novelizaci příslušné unijní úpravy již podle něj nebylo možné vyhnout se použití standardních indikátorů hlučnosti a společných metod, soud tento argument nepřehlédl, avšak nepřisvědčil mu v rozsahu, v jakém z něj navrhovatel dovozuje nezákonnost SEA pořízené k územnímu plánu. Ani replika nepřesvědčila soud o tom, že by z unijní úpravy plynula povinnost převzít do SEA na úrovni územního plánu právě tu metodiku, kterou navrhovatel pokládá za jedinou přípustnou. Replika tak podle názoru soudu spíše znovu potvrzuje spor o právní výklad rozsahu akustického plánování na úrovni územního plánování, nikoli zjevnou nezákonnost napadeného územního plánu. Návrhový bod 4 (tvrzená povinnost provést vyhodnocení vlivů na veřejné zdraví podle závazné evropské legislativy) Shrnutí návrhové argumentace 81. Podle navrhovatele nebylo při pořizování napadeného územního plánu řádně provedeno vyhodnocení vlivů na veřejné zdraví. Tuto námitku staví především na tezi, že posouzení veřejného zdraví muselo vycházet z řádně provedeného akustického plánování a z použití indikátorů Lden a Lnight, přičemž bez takového podkladu podle něj nebylo možné zákonně vyhodnotit dopady hluku na populaci. Navrhovatel v této souvislosti odkazuje na novelizovanou unijní úpravu, konkrétně na směrnici Komise (EU) 2020/367, a tvrdí, že Česká republika tuto úpravu převzala do vyhlášky č. 315/2018 Sb., takže vyhodnocení 16 66 A 8/2026 vlivů na veřejné zdraví mělo být založeno na prostorovém a časovém rozložení příslušných hlukových indikátorů.

82. Navrhovatel dovozuje, že bez řádného akustického plánování nebylo možné vypočítat hodnoty významné pro hodnocení dopadů na veřejné zdraví, a proto jakékoli tvrzení, že SEA veřejné zdraví posoudilo, je podle něj nezákonné. Současně navrhovatel opakovaně zdůrazňuje, že i tato složka vyhodnocení měla být provedena kvantitativně a přezkoumatelně, nikoli pouze obecnými formulacemi bez datového podkladu.

83. Jinými slovy, jádro tohoto návrhového bodu spočívá v tvrzení, že vyhodnocení vlivů na veřejné zdraví bylo nezákonné především proto, že nebylo opřeno o metodicky správně provedené hlukové hodnocení, a bez toho nemohlo obstát. Shrnutí vyjádření odpůrce 84. Odpůrce uvádí, že navrhovatel nesprávně přenáší metodické a výpočtové požadavky strategického hlukového mapování do procesu SEA. Podle odpůrce vyhláška č. 315/2018 Sb. i směrnice o hodnocení hlučnosti upravují samostatný nástroj určený ke strategickému hlukovému mapování a tvorbě akčních plánů, nikoli proces SEA nebo pořizování územně plánovací dokumentace. Odpůrce proto odmítá navrhovatelův závěr, že pro SEA existovala povinnost použít indikátory Lden a Lnight či jinou metodiku předepsanou pro strategické hlukové mapování.

85. Odpůrce dále zdůrazňuje, že SEA je upravena jinými právními předpisy, zejména stavebním zákonem, zákonem o posuzování vlivů na životní prostředí a směrnicí 2001/42/ES, přičemž tyto předpisy neukládají povinnost použít při posouzení koncepce na veřejné zdraví právě metodiku strategického hlukového mapování. Podle odpůrce tedy navrhovatel vychází z mylného předpokladu, že pro posouzení veřejného zdraví v SEA platí stejné metodické požadavky jako pro strategické hlukové mapování. Z toho odpůrce dovozuje, že nelze automaticky uzavřít nezákonnost SEA jen proto, že nepracovalo s indikátory Lden a Lnight. Shrnutí vyjádření Jihomoravského kraje jako OZNŘ a)

86. Jihomoravský kraj se s vyjádřením odpůrce v plném rozsahu ztotožňuje. Ve vztahu k tomuto návrhovému bodu výslovně uvádí, že závěry navrhovatele o metodických a výpočtových požadavcích pro strategické hlukové mapování nemají oporu v právních předpisech ani v ustálené soudní judikatuře. Podle Jihomoravského kraje tak navrhovatelův výklad neobstojí a ani tento návrhový bod nemůže být důvodný. Shrnutí repliky navrhovatele 87. Navrhovatel v replice v zásadě odkázal na argumentaci rozvedenou v návrhovém bodu 3 a setrval na názoru, že vyhodnocení vlivů na veřejné zdraví mělo být provedeno v návaznosti na unijní úpravu hodnocení hluku a s využitím standardních indikátorů hlučnosti. Posouzení soudu 88. Tento návrhový bod úzce navazuje na návrhový bod č.

3. Navrhovatel sám jeho konstrukci staví na tom, že bez správně provedeného akustického plánování, a zejména bez použití konkrétních hlukových indikátorů, nebylo možné zákonně vyhodnotit vlivy na veřejné 17 66 A 8/2026 zdraví. Je proto třeba nejprve zopakovat základní východisko, z něhož soud vyšel již při posouzení předchozího návrhového bodu.

89. Soud souhlasí s navrhovatelem v obecné rovině potud, že vyhodnocení vlivů územního plánu na veřejné zdraví nelze v SEA pominout. Ostatně již z přílohy stavebního zákona plyne, že mezi hodnocené vlivy patří i vlivy na obyvatelstvo a lidské zdraví. Jestliže je v rámci územního plánu navrhován dopravní koridor, jehož budoucí realizace může vyvolávat hlukové a imisní zatížení, je zřejmé, že otázka veřejného zdraví patří mezi relevantní složky posuzování. Ani tento obecný závěr však neodpovídá na otázku, v jaké míře podrobnosti a jakou metodikou má být tato složka na úrovni územního plánu hodnocena.

90. Zde soud nepřisvědčil navrhovateli v tom, že z unijní a vnitrostátní úpravy automaticky plyne povinnost provést již v rámci SEA na úrovni územního plánu podrobné kvantitativní hodnocení veřejného zdraví právě podle metodiky strategického hlukového mapování a právě za použití indikátorů Lden a Lnight. Tento závěr není podložen ani předloženou judikaturou. Otázka akustického plánování a otázka strategického hlukového mapování nejsou totožné. Nejvyšší správní soud v obdobných věcech nepřijal názor, že pro akustické plánování musí být bezpodmínečně užity právě indikátory Lden a Lnight, a nepovažoval takto formulovanou předběžnou otázku za potřebnou.

91. Soud proto neshledává důvod odchýlit se od závěrů, z nichž již vyšel při vypořádání návrhového bodu č.

3. Z předložené judikatury neplyne povinnost, aby každé posouzení veřejného zdraví v SEA na úrovni územního plánu bylo založeno na téže metodice a téže úrovni detailu, jaká je vyžadována pro strategické hlukové mapování.

92. V nyní projednávané věci navrhovatel staví svůj návrhový bod převážně na tom, že bez určitého typu hlukového podkladu nemohlo být veřejné zdraví hodnoceno zákonně. S takto kategorickým závěrem se však soud neztotožnil. Ze spisu a z dokumentace vyhodnocení vlivů na životní prostředí neplyne, že by otázka veřejného zdraví byla v procesu SEA zcela opomenuta. V dokumentu SEA z července 2017 je samostatně zpracována část „Vlivy na obyvatelstvo“, v níž zpracovatel posuzuje zejména vztah navržených ploch dopravní infrastruktury k obytné zástavbě a výslovně uvádí, že plochy Z.10 a Z.11 pro koridor D43 i plochy Z.17 až Z.22 pro optimalizaci silnice I/43 jsou lokalizovány mimo přímý kontakt se stávající i navrhovanou obytnou zástavbou obce Voděrady.

93. Současně SEA výslovně požaduje věnovat zvýšenou pozornost minimalizaci rizik hluku z dopravy, akusticky chráněné plochy neumísťovat do potenciálně zatížených lokalit a při umisťování nových dopravních staveb vyloučit zvyšování hlukové zátěže chráněných venkovních prostorů. Dokument dále uvádí, že k tlumení hlukové zátěže z budoucí D43 jsou navrhovány plochy K.2 a K.

3. Z těchto pasáží je zřejmé, že složka ochrany obyvatelstva a veřejného zdraví byla v SEA reflektována.

94. Soud dále připomíná, že posuzování vlivů na veřejné zdraví je třeba vztahovat k úrovni koncepce, která je pořizována. Územní plán neumisťuje konkrétní stavbu v definitivní podobě; vymezuje koridory a plochy pro budoucí využití území. Z toho plyne i odpovídající míra konkrétnosti SEA. To neznamená, že by se veřejné zdraví hodnotit nemělo, nýbrž že nelze bez dalšího požadovat takovou úroveň odborné konkretizace, jaká náleží až dalším fázím přípravy a povolování konkrétní stavby. Z předložených podkladů 18 66 A 8/2026 soud neshledal, že by v této věci došlo z hlediska hodnocení této problematiky k pochybení, které by činilo územní plán nezákonným.

95. Soud proto uzavírá, že navrhovatel sice oprávněně upozorňuje na význam otázky veřejného zdraví při pořizování dopravně zatížené územně plánovací dokumentace, avšak neprokázal, že by napadený územní plán nebo jeho SEA byly v této části nezákonné jen proto, že nepracovaly s metodikou, kterou navrhovatel pokládá za jedinou přípustnou. Návrhový bod č. 4 je tedy nedůvodný.

96. Na tomto závěru soud zůstal i po zvážení doplněné argumentace v replice navrhovatele, neboť neshledal, že by veřejné zdraví bylo v SEA opomenuto. Replika totiž přesvědčivě nevyvrací, že SEA pracovalo s vlivy na obyvatelstvo, s odstupem koridoru od zástavby a s potřebou minimalizace hlukových rizik; spíše zpochybňuje použitou úroveň odborné podrobnosti a metodický přístup. Taková výtka však sama o sobě nepostačuje k závěru o nezákonnosti napadeného územního plánu. Návrhový bod 5 (tvrzená povinnost provést vyhodnocení vlivů na znečištění ovzduší podle závazné evropské legislativy) Shrnutí návrhové argumentace 97. Navrhovatel namítá, že v rámci pořizování napadeného územního plánu nebyly řádně vyhodnoceny vlivy záměru na znečištění ovzduší. Vychází přitom z obdobných premis jako u předchozích návrhových bodů týkajících se hlučnosti a veřejného zdraví a tvrdí, že posouzení ovzduší mělo být provedeno na základě odpovídajícího vyhodnocení dopravních intenzit a složení dopravního proudu. Podle navrhovatele bez takového podkladu nemohlo dojít k zákonnému a přezkoumatelnému vyhodnocení vlivů komunikace 43 na ovzduší.

98. Navrhovatel dále zdůrazňuje vazbu této otázky na evropskou právní úpravu, zejména na směrnici 2008/50/ES o kvalitě vnějšího ovzduší, a dovozuje, že posuzování hlukové zátěže a znečištění ovzduší z dopravy je metodicky provázáno. Současně poukazuje na to, že odbor životního prostředí již ve stanovisku z roku 2016 výslovně požadoval, aby návrh územního plánu byl v souladu s Programem zlepšování kvality ovzduší zóna Jihovýchod. Podle navrhovatele je reakce územního plánu na tento požadavek nepřezkoumatelná, neboť v odůvodnění je na něj reagováno pouze stručným konstatováním „Respektováno“, aniž by bylo přezkoumatelně vyloženo, v čem a jak byl Program zlepšování kvality ovzduší při pořizování územního plánu skutečně zohledněn.

99. Jádrem návrhového bodu tak je tvrzení, že územní plán a jeho SEA nevěnovaly problematice ovzduší odpovídající pozornost, že chybělo věcné a přezkoumatelné vyhodnocení dopadů navrženého koridoru na kvalitu ovzduší a že byl fakticky pominut i Program zlepšování kvality ovzduší. Shrnutí vyjádření odpůrce 100. Odpůrce s tímto návrhovým bodem nesouhlasí. Především namítá, že navrhovatel formuluje tuto námitku příliš obecně a že ji v podstatě pouze odvozuje z argumentace vztahující se k hlučnosti, aniž by konkrétně vyložil, v čem má spočívat tvrzená nezákonnost posouzení ovzduší. Podle odpůrce nelze námitky týkající se hluku 19 66 A 8/2026 mechanicky přenášet do oblasti znečištění ovzduší, neboť jde o odlišné složky životního prostředí s odlišným právním i odborným rámcem.

101. Ve vztahu k Programu zlepšování kvality ovzduší odpůrce uvádí, že tato problematika v odůvodnění územního plánu pominuta nebyla. Poukazuje na to, že odůvodnění územního plánu výslovně uvádí, že návrh je zpracován v souladu s příslušným opatřením obecné povahy Ministerstva životního prostředí, jímž byl vydán Program zlepšování kvality ovzduší zóna Jihovýchod. Podle odpůrce navrhovatel neuvedl, která konkrétní opatření z daného programu považuje za neposouzená nebo nevypořádaná, a jeho argumentace proto zůstává v obecné rovině.

102. Odpůrce v této souvislosti odkazuje i na závěry vyslovené v jiných obdobných věcech, v nichž byla obdobně formulovaná námitka považována za příliš obecnou, pokud navrhovatel neuvedl, v čem konkrétně spatřuje nesoulad územního plánu s Programem zlepšování kvality ovzduší a která konkrétní opatření měla být opomenuta. Shrnutí vyjádření Jihomoravského kraje jako OZNŘ a)

103. Jihomoravský kraj se se stanoviskem odpůrce v zásadě ztotožňuje. Uvádí, že navrhovatel nekonkretizuje, v čem má spočívat nesoulad územního plánu s Programem zlepšování kvality ovzduší, ani která jeho konkrétní opatření měla být porušena nebo opomenuta. Podle Jihomoravského kraje proto nelze takto formulovanému návrhovému bodu přisvědčit.

104. Jihomoravský kraj současně uvádí, že v rámci procesu pořizování územního plánu žádný rozpor mezi návrhem územního plánu a Programem zlepšování kvality ovzduší nezjistil. Shrnutí repliky navrhovatele 105. Navrhovatel v replice dále rozvedl, že posouzení ovzduší musí být podle unijní úpravy založeno na společných metodách hodnocení a na predikci budoucího zatížení, typicky prostřednictvím rozptylových studií. Zdůraznil propojenost posuzování hluku a ovzduší, zejména ve vztahu ke stejným vstupním údajům o intenzitách a složení dopravy, a dovozoval, že územní plánování musí pracovat i s informacemi obsaženými v programech zlepšování kvality ovzduší. V tomto směru poukázal na čl. 23 odst. 2 směrnice 2008/50/ES. Posouzení soudu 106. Soud konstatuje, že tento návrhový bod tematicky navazuje na předchozí body týkající se SEA, hlučnosti a veřejného zdraví, avšak současně má vlastní předmět přezkumu. Tím je otázka, zda byl v procesu pořizování územního plánu a v jeho SEA náležitě zohledněn vliv navrženého řešení na kvalitu ovzduší a zda byl odpovídajícím způsobem reflektován Program zlepšování kvality ovzduší.

107. Není sporu o tom, že vlivy na ovzduší patří mezi složky, které mají být v rámci SEA posuzovány. Již ze samotné povahy posuzování vlivů na životní prostředí plyne, že u významného dopravního koridoru nelze otázku znečištění ovzduší předem vyloučit jako irelevantní. Ve spise je navíc doloženo, že odbor životního prostředí již ve stanovisku z roku 2016 výslovně požadoval, aby návrh územního plánu byl v souladu s Programem zlepšování kvality ovzduší zóna Jihovýchod. Soud proto přisvědčuje navrhovateli potud, že otázka ovzduší a vztahu k tomuto programu byla v procesu pořizování relevantní a nemohla být zcela pominuta. 20 66 A 8/2026 108. Současně je však třeba odlišovat úroveň územního plánu jako koncepčního nástroje od úrovně navazujících řízení o konkrétním záměru. Jak zdůraznil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 11. 2021, č. j. 3 As 62/2019-101, posuzování imisních limitů znečištění ovzduší má své hlavní místo především v řízeních o realizaci konkrétní stavby, zatímco na úrovni územně plánovací dokumentace jde o posouzení koncepční. Samotné vymezení koridoru či plochy proto ještě nelze ztotožňovat s umístěním stavby ani s definitivním závěrem o souladu či rozporu budoucí realizace s imisními limity. Tento závěr je sice formulován ve vztahu k zásadám územního rozvoje, jeho obecné východisko o nutnosti rozlišovat koncepční a realizační úroveň je však použitelné i zde.

109. Soud dále připomíná, že ani případné nedostatky SEA samy o sobě nevedou automaticky ke zrušení územního plánu. Je třeba vždy zkoumat intenzitu zjištěného pochybení a jeho skutečný dopad na zákonnost přezkoumávaného opatření obecné povahy. U koncepčních dokumentů nelze bez dalšího požadovat podrobnost odpovídající navazující projektové přípravě; rozhodné je, zda posouzení jako celek poskytuje srozumitelný a přezkoumatelný podklad pro přijetí koncepce (srov. rozsudek NSS ze dne 27. 6. 2018, č. j. 4 As 93/2018-56).

110. V nyní projednávané věci soud ověřil, že otázka ochrany ovzduší v dokumentaci SEA opomenuta nebyla. V části „Vlivy na ovzduší“ zpracovatel uvedl, že koncepce nenavrhuje plochy výrobní nebo komerční, které by mohly být významnějšími zdroji znečištění ovzduší, a že realizací koncepce není očekáváno patrné zvýšení imisní zátěže nad rámec stávajících zdrojů v obci. Dále uvedl, že nové plochy dopravní infrastruktury jsou navrhovány výrazně mimo stávající i výhledovou obytnou zástavbu obce Voděrady i v dostatečné vzdálenosti od obce Krhov, a že podle výstupů dřívějšího zjišťovacího řízení na původní verzi optimalizace silnice I/43 z roku 2003 není očekáváno překračování imisních limitů. Ze souhrnné hodnotící tabulky na s. 48 SEA pak vyplývá, že plochy Z.10 a Z.11 jakožto plochy dopravní infrastruktury budou mít na ovzduší vlivy málo významné, mírně nepříznivé. Současně SEA doporučuje aktualizaci dokumentů pro zjišťovací řízení u ploch Z.17 až Z.22 včetně zpřesnění environmentálních požadavků. Ve vazbě na kvalitu ovzduší dokument rovněž zmiňuje vymezení ploch K.2 a K.3 jako významného faktoru eliminujícího prašnost a zlepšujícího kvalitu ovzduší.

111. Z uvedeného je patrné, že posouzení vlivů na ovzduší sice není v dokumentaci SEA provedeno podrobně, avšak nelze uzavřít, že by tato složka vyhodnocení absentovala. Spíše jde opět o spor o míru odborné hloubky a podrobnosti, s níž byla v SEA zachycena. Takový spor je třeba posuzovat s ohledem na to, že předmětem přezkumu je územní plán coby koncepční nástroj, nikoli dokumentace konkrétní stavby.

112. Pokud jde o vztah k Programu zlepšování kvality ovzduší, soud přisvědčuje navrhovateli potud, že reakce v odůvodnění územního plánu je stručná. Na druhou stranu však navrhovatel ani v návrhu, ani v dalším procesním přednesu nekonkretizoval, které konkrétní opatření nebo požadavek tohoto programu měl být napadeným územním plánem porušen nebo opomenut. Navrhovatel nevysvětluje, v čem konkrétně spatřuje nesoulad územního plánu s tímto programem a jak se tento tvrzený nesoulad promítá do zákonnosti napadeného OOP.

113. V tomto ohledu považuje soud za přiléhavou i dosavadní judikaturu zdejšího soudu v obdobných věcech. V rozsudku Moravské Knínice ze dne 26. 11. 2024, č. j. 66 A 1/2023- 224, soud uzavřel, že obecná námitka poukazující na nedostatečné zohlednění Programu zlepšování kvality ovzduší nemůže obstát, pokud navrhovatel neuvede, v čem přesně má 21 66 A 8/2026 spočívat zásah do jeho práv a jaká konkrétní opatření programu měla být opomenuta. Obdobně v rozsudku Malá Lhota ze dne 28. 11. 2025, č. j. 73 A 5/2023-210, zdejší soud zdůraznil, že ani obecně formulovaná výhrada proti stručnému odkazu na Program zlepšování kvality ovzduší v odůvodnění územního plánu sama o sobě nepostačuje ke zrušení opatření obecné povahy, neobsahuje-li návrh označení konkrétních opatření programu, která měla být porušena nebo přehlédnuta.

114. Za této situace soud nemůže pouze na základě obecného odkazu na Program zlepšování kvality ovzduší a na stručnost odůvodnění bez dalšího uzavřít, že napadený územní plán je v této části nezákonný. Samotná stručnost vypořádání totiž ještě neznamená úplnou absenci zohlednění daného hlediska. Z podkladů naopak plyne, že otázka ovzduší byla v procesu SEA i v odůvodnění návrhu alespoň v základní míře reflektována.

115. Soud proto uzavírá, že navrhovatel neprokázal, že by otázka znečištění ovzduší byla při pořizování územního plánu a v jeho SEA zcela opomenuta, ani neunesl břemeno tvrzení v tom směru, že by územní plán konkrétně odporoval Programu zlepšování kvality ovzduší. Samotná stručnost odůvodnění v této dílčí otázce, bez další konkretizace navrhovatelovy výhrady, nepostačuje k závěru o nezákonnosti opatření obecné povahy.

116. Pokud navrhovatel v replice dále rozvedl, že posouzení ovzduší mělo být založeno na modelaci a na společných metodách hodnocení, a akcentoval úzkou vazbu mezi územním plánováním a programy zlepšování kvality ovzduší, soud nepopírá význam těchto nástrojů, ani to, že územní plánování má s ochranou ovzduší úzkou souvislost. Replika však ani v tomto směru nekonkretizuje, které konkrétní opatření Programu zlepšování kvality ovzduší mělo být napadeným územním plánem porušeno nebo opomenuto. Ani z repliky tak neplyne více než obecný nesouhlas s mírou podrobnosti posouzení ovzduší, nikoli konkrétní a přezkoumatelně vymezený rozpor napadeného územního plánu s povinnostmi plynoucími z právní úpravy ochrany ovzduší. Návrhový bod 6 (tvrzený rozpor napadeného ÚP se závaznou evropskou legislativou pro SEA) Shrnutí návrhové argumentace 117. Navrhovatel namítá, že napadený územní plán je v rozporu se směrnicí 2001/42/ES o posuzování vlivů některých plánů a programů na životní prostředí, neboť při jeho pořizování nebyly posouzeny rozumné varianty řešení. Tuto námitku spojuje zejména s úkoly vyplývajícími ze Zásad územního rozvoje Jihomoravského kraje, podle nichž měl být koridor komunikace 43 vymezen s cílem minimalizace dopadů na obytnou zástavbu, splnění hlukových limitů a zachování prostupnosti krajiny.

118. Podle navrhovatele z požadavku „minimalizace“ plyne, že pořizovatel musel posoudit více variant a z nich vybrat tu, která negativní vlivy nejvíce snižuje. Bez srovnání variant podle navrhovatele nelze přezkoumatelně uzavřít, že byly vlivy skutečně minimalizovány. Navrhovatel v této souvislosti uvádí, že měly být posouzeny i varianty odlišné polohou koridoru, jeho vzdáleností od obytné zástavby nebo rozsahem a polohou zmírňujících opatření.

119. Navrhovatel dále dovozuje, že povinnost variantního posouzení plyne přímo z čl. 5 odst. 1 směrnice SEA, případně z jeho eurokonformního výkladu. Napadený územní plán je proto podle něj nezákonný, neboť se zpracovatel o žádné skutečné hledání rozumných variant nepokusil a pouze převzal řešení prosazované investorem. 22 66 A 8/2026 Shrnutí vyjádření odpůrce 120. Odpůrce s tímto návrhovým bodem nesouhlasí. Má za to, že navrhovatel nesprávně vykládá požadavek minimalizace dopadů stanovený v ZÚR. Podle odpůrce toto slovní spojení neznamená povinnost zpracovat a posoudit více trasových variant koridoru, nýbrž povinnost řešit v rámci další přípravy a navazujících řízení taková opatření, která budou negativní dopady záměru zmírňovat.

121. Odpůrce zdůrazňuje, že koridor komunikace 43 byl závazně vymezen již v nadřazené územně plánovací dokumentaci a územní plán jej na obecní úrovni pouze přebírá a zpřesňuje. Z toho dovozuje, že obec neměla prostor otevírat alternativní trasování komunikace 43. Otázka přesného umístění komunikace v rámci koridoru a konkrétních technických opatření má být podle odpůrce řešena až v navazujících řízeních. Odpůrce odkazuje i na judikaturu, podle níž nelze z požadavku na minimalizaci dopadů bez dalšího dovozovat povinnost variantního posouzení na úrovni územního plánu. Shrnutí vyjádření Jihomoravského kraje jako OZNŘ a)

122. Jihomoravský kraj se s vyjádřením odpůrce v zásadě ztotožňuje. Uvádí, že použití pojmu „minimalizace vlivů“ v úkolech ze ZÚR neznamená automaticky povinnost posuzovat více variant na úrovni územního plánu.

123. Podle Jihomoravského kraje byla otázka variant řešena již na úrovni nadřazené dokumentace. Na úrovni obce šlo o převzetí a zpřesnění závazně stanoveného koridoru, nikoli o nové rozhodování mezi alternativními trasami komunikace 43. Shrnutí repliky navrhovatele 124. Navrhovatel v replice odkázal i na rozsudek Krajského soudu v Brně ve věci změny č. 4 územního plánu Kuřim (č. j. 67 A 3/2023-501) a dovozoval z něj, že k optimalizaci trasy a ke zpřesnění koridoru musí dojít již na úrovni SEA pořizované k územnímu plánu. Za absurdní označil argument, že jiná varianta vedení koridoru na obecní úrovni nepřicházela v úvahu jen proto, že koridor byl vymezen v ZÚR, neboť právě územní plán má koridor zpřesnit a zohlednit úkoly uložené ZÚR. Posouzení soudu 125. Soud předně konstatuje, že navrhovatel v tomto návrhovém bodu částečně spojuje dvě odlišné otázky. První je, zda při pořizování územního plánu mělo proběhnout posouzení vlivů na životní prostředí na úrovni obce a v jakém rozsahu. Druhou je, zda součástí takového posouzení muselo být i variantní hodnocení více řešení koridoru komunikace 43. Tyto otázky je třeba rozlišovat.

126. Pokud jde o první z nich, soud již výše uvedl, že samotné převzetí koridoru z nadřazené územně plánovací dokumentace nevylučuje potřebu SEA na úrovni územního plánu tam, kde je třeba v místním kontextu doplnit posouzení konkrétních vlivů (srov. rozsudek NSS ze dne 12. 6. 2025, č. j. 3 As 267/2024-68, z něhož plyne, že územní plán koridor ze zásad územního rozvoje nepřebírá mechanicky, nýbrž jej na obecní úrovni zpřesňuje a rozvíjí). Z toho však ještě nelze dovozovat, že obec byla povinna znovu otevírat otázku alternativního trasování koridoru, který je v ZÚR závazně vymezen.

127. K druhé otázce soud uvádí, že čl. 5 odst. 1 směrnice 2001/42/ES neukládá povinnost posuzovat všechny hypoteticky myslitelné varianty. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 4. 2025, č. j. 2 As 86/2022-197, v SEA se posuzují pouze rozumné 23 66 A 8/2026 varianty, a to s přihlédnutím k cílům a zeměpisné oblasti působnosti dané koncepce. Rozumnou variantou proto není každé teoreticky představitelné řešení, ale jen takové, které je způsobilé naplnit sledované cíle daného nástroje územního plánování. Směrnice SEA tedy nevyžaduje, aby pořizovatel vyčerpal celý soubor hypotetických možností, nýbrž aby racionálně a přezkoumatelně pracoval s variantami, které jsou z hlediska cílů koncepce skutečně relevantní.

128. Z téhož důvodu soud nepřisvědčil ani navrhovatelově tezi, že samotný požadavek „minimalizace dopadů“ v úkolech ze ZÚR automaticky znamená povinnost posoudit více variant na úrovni územního plánu. Jak uvedl Krajský soud v Brně v rozsudku Moravské Knínice ze dne 26. 11. 2024, č. j. 66 A 1/2023-224, požadavek minimalizace nelze bez dalšího interpretovat jako povinnost variantního posouzení v územním plánu nebo jeho SEA. Jeho smyslem je spíše to, aby v návaznosti na provedené posouzení byla promyšlena opatření ke zmírnění a kompenzaci negativních dopadů koridoru na životní prostředí a obytné prostředí.

129. Stejným směrem se ubírá i rozsudek zdejšího soudu ve věci Bořitov ze dne 27. 6. 2025, č. j. 73 A 3/2024-277, podle něhož požadavek minimalizace dopadů v úkolech ze ZÚR neznamená automaticky povinnost pořizovat a posuzovat alternativní trasování na úrovni územního plánu. Je-li koridor již závazně vymezen v nadřazené dokumentaci, úkolem obce není vybírat mezi alternativními trasami v širším území, nýbrž koridor na své úrovni zpřesnit a vytvořit podmínky pro budoucí zmírnění jeho dopadů.

130. V nyní projednávané věci je podstatné, že koridor komunikace 43 nevymezoval územní plán obce autonomně, nýbrž jej přebíral z nadřazené územně plánovací dokumentace. Územní plán zde nepředstavoval prostor pro volbu mezi různými trasami komunikace 43 v širším území, ale pro její zpřesnění a pro zohlednění místních poměrů v rozsahu, který odpovídá úrovni územního plánu. Navrhovatel přitom neprokázal, že by na této úrovni existovaly další konkrétní a rozumné varianty, které obec mohla a měla samostatně posoudit.

131. Pokud navrhovatel jako „varianty“ označuje různé možnosti technického řešení v rámci koridoru, rozsah protihlukových opatření, míru zahloubení komunikace, překrytí, estakádové vedení nebo konkrétní polohu vegetačních bariér, jde převážně o otázky podrobnějšího řešení záměru a navazujících opatření. Ty mohou být z hlediska územního plánu významné potud, že územní plán nesmí jejich budoucí realizaci znemožnit a má v potřebné míře zohlednit jejich potřebnost, nelze je však bez dalšího ztotožnit s „rozumnými variantami“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 směrnice SEA.

132. Soud tedy uzavírá, že navrhovatel neunesl břemeno tvrzení a argumentace v tom směru, že napadený územní plán je v rozporu se směrnicí SEA jen proto, že na jeho úrovni nebylo provedeno variantní posouzení více řešení koridoru komunikace 43. Z unijní ani vnitrostátní úpravy neplyne povinnost posuzovat na úrovni územního plánu všechny hypotetické možnosti technického nebo prostorového uspořádání záměru, a požadavek minimalizace dopadů ze ZÚR sám o sobě takovou povinnost nezakládá.

133. To ovšem neznamená, že by požadavek minimalizace dopadů byl právně bez významu. Jeho význam spočívá v tom, že pořizovatel a dotčené orgány musí v mezích obecní úrovně přezkoumatelně zohlednit místní vlivy koridoru a možnost jejich zmírnění. Tato otázka se však již promítá do jiných návrhových bodů, zejména do posouzení SEA, hlučnosti, 24 66 A 8/2026 veřejného zdraví a souladu se ZÚR, nikoli do samostatného závěru, že evropská legislativa pro SEA byla porušena jen absencí variantního řešení.

134. K argumentaci uvedené v replice, v níž navrhovatel s odkazem na judikaturu zdejšího soudu akcentoval, že už na úrovni územního plánu musí dojít ke zpřesnění koridoru a k odpovídajícímu SEA, soud uvádí, že s tím v obecné rovině souhlasí. Replika však nepřesvědčila soud o dalším kroku navrhovatelovy úvahy, totiž že z této povinnosti automaticky plyne i povinnost znovu otevírat alternativní trasování koridoru převzatého ze ZÚR. Ani po zohlednění repliky tak soud nedospěl k závěru, že by absence variantního řešení na úrovni územního plánu sama o sobě zakládala rozpor se směrnicí SEA. Návrhový bod 7 (tvrzené nenaplnění úkolů pro územní plánování ze ZÚR JMK - rozpor se ZÚR JMK) Shrnutí návrhové argumentace 135. Navrhovatel namítá, že napadený územní plán nenaplnil závazné úkoly pro územní plánování stanovené v bodu 81 výroku Zásad územního rozvoje Jihomoravského kraje pro koridory DS02 a DS03, a je proto se ZÚR JMK v rozporu.

136. Ve vztahu k bodu 81 písm. a) navrhovatel tvrdí, že při vymezení koridoru nebyl brán zřetel na specifickou přepravní funkci komunikace 43 coby součásti sítě TEN-T, zejména na očekávaný podíl těžké a noční dopravy a z toho plynoucí zvýšené nároky na zmírňující opatření.

137. Ve vztahu k bodu 81 písm. b) navrhovatel namítá, že ÚP neobsahuje skutečnou optimalizaci trasy v rámci koridoru, neřeší splnění hlukových limitů, neřeší zachování prostupnosti krajiny a pouze deklaruje splnění těchto požadavků, aniž by to bylo podloženo konkrétním posouzením. Z toho dovozuje rozpor mezi ZÚR JMK a napadeným územním plánem. Shrnutí vyjádření odpůrce 138. Odpůrce považuje tento návrhový bod za nedůvodný. Tvrdí, že úkol ze ZÚR byl splněn již samotným vymezením ploch Z.10, Z.11 a Z.39 pro budoucí realizaci komunikace 43 a že koridor byl vymezen v souladu se ZÚR JMK, s ohledem na přepravní funkci a technické parametry v míře odpovídající koncepčnímu dokumentu.

139. Odpůrce dále uvádí, že požadavek minimalizace dopadů neznamená povinnost vyřešit na úrovni územního plánu všechny technické otázky budoucí stavby, zejména přesné umístění komunikace v koridoru, protihluková opatření či detailní řešení vlivů na obytnou zástavbu. Tyto otázky mají být podle odpůrce řešeny až v navazujících řízeních. Odpůrce proto uzavírá, že úkoly ze ZÚR JMK byly napadeným územním plánem splněny. Shrnutí vyjádření Jihomoravského kraje jako OZNŘ a)

140. Jihomoravský kraj se s odpůrcem ztotožňuje. Uvádí, že požadavek bodu 81 písm. a) byl splněn tím, že územní plán vymezil plochy pro pozdější realizaci komunikace 43, a požadavek bodu 81 písm. b) tím, že koridor převzal a nevyloučil možnost budoucích opatření směřujících k minimalizaci dopadů.

141. Podle Jihomoravského kraje nelze ze ZÚR dovozovat, že by již na úrovni územního plánu musely být detailně řešeny intenzity dopravy, konkrétní protihluková opatření nebo 25 66 A 8/2026 definitivní technické uspořádání stavby v koridoru. Kraj proto rovněž považuje návrhový bod za nedůvodný. Shrnutí repliky navrhovatele 142. Navrhovatel v replice zdůraznil, že odpůrce se věcně nevypořádal s obsahem bodu 81 ZÚR JMK, a znovu akcentoval, že požadavek optimalizace a minimalizace dopadů nelze odsouvat až do navazujících řízení. Současně uvedl, že odkaz odpůrce na rozsudek NSS ve věci ÚP Mikulov (č. j. 8 As 121/2022-110) není přiléhavý, neboť se týkal navazujících procesů, nikoli povinností SEA na úrovni územního plánu. Posouzení soudu 143. Soud souhlasí s navrhovatelem potud, že úkoly pro územní plánování stanovené v ZÚR JMK nejsou pouze deklaratorní, nýbrž představují závazný rámec, s nímž se pořizovatel územního plánu musí v odůvodnění i v samotném řešení vypořádat. Nelze proto bez dalšího přijmout obranu, podle níž bylo vše relevantní vyřešeno již na krajské úrovni a obecní úroveň žádné samostatné posouzení nevyžadovala. K tomu srov. rozsudek NSS ze dne 12. 6. 2025, č. j. 3 As 267/2024-68, podle něhož obec při přebírání koridoru komunikace 43 do územního plánu nemůže jen formálně odkázat na krajskou úroveň, ale musí v mezích své územně plánovací působnosti koridor zpřesnit a zohlednit místní dopady i možnost jejich minimalizace. Nejvyšší správní soud v této souvislosti výslovně připomněl, že územní plán na obecní úrovni má vlastní význam a že může obsahovat jiné, konkrétnější informace než posouzení na úrovni ZÚR.

144. Současně však nelze přisvědčit ani navrhovatelovu výkladu, že již na úrovni územního plánu musely být v úplnosti a s projektovou přesností vyřešeny všechny otázky budoucího vedení komunikace, hlukových limitů, podílu noční dopravy, konkrétních protihlukových opatření nebo přesné prostupnosti krajiny v jednotlivých profilech stavby. Územní plán je koncepčním dokumentem a jeho míra podrobnosti tomu musí odpovídat (k tomu srov rozsudek NSS ze dne 26. 6. 2024, č. j. 8 As 121/2022-110). Na úrovni územního plánu postačí, že koncepčně vymezí plochy a koridory pro budoucí záměr a vytvoří předpoklad pro řešení jeho dopadů; konkrétní umístění tělesa stavby, jeho rozměry a detailní ochranná či kompenzační opatření se pak mají řešit až v dalších povolovacích fázích.

145. Napadený územní plán koridor komunikace 43 převzal a vymezil prostřednictvím ploch Z.10, Z.11 a Z.

39. Tím byl naplněn základní požadavek vyplývající z bodu 81 písm. a) ZÚR JMK, totiž aby obec v návaznosti na nadřazenou dokumentaci koridor ve svém územním plánu vymezila.

146. Soud dále ověřil, že napadený územní plán ani související SEA nezůstaly zcela bez vztahu k dopadům na obytnou zástavbu, veřejné zdraví a krajinu. SEA pracuje s tím, že koridor D43 je veden v odstupu od stávající i navrhované obytné zástavby obce Voděrady, výslovně upozorňuje na potřebu minimalizace rizik hluku z dopravy a zmiňuje plochy K.2 a K.3 jako prvek odclonění a zmírnění dopadů budoucí komunikace směrem k obci. Z odůvodnění územního plánu pak plyne, že pořizovatel pracoval i s tématem prostupnosti krajiny, fragmentace území a podmínek využití ploch dopravní infrastruktury.

147. Soud nepřehlíží, že navrhovatel považuje tyto úvahy za nedostatečné a místy pouze deklaratorní. To však ještě nevede k závěru, že úkoly ze ZÚR JMK nebyly splněny vůbec. Jak připomněl zdejší soud v rozsudku Bořitov ze dne 27. 6. 2025, č. j. 73 A 3/2024-227, 26 66 A 8/2026 požadavek minimalizace dopadů obsažený v úkolech ze ZÚR neznamená automaticky povinnost obce znovu hledat alternativní trasování koridoru, nýbrž povinnost koridor na obecní úrovni zpřesnit a v odpovídající míře promítnout do územního plánu požadavky na minimalizaci dopadů na obytnou zástavbu, hluk a krajinu (obodbně též rozsudek zdejšího soudu Moravské Knínice ze dne 26. 11. 2024, č. j. 66 A 1/2023-224).

148. Je tedy třeba odlišovat mezi požadavkem, aby obec vytvořila územní rámec umožňující minimalizaci negativních dopadů a budoucí realizaci potřebných opatření, a požadavkem, aby sama již definitivně vyřešila konkrétní technické parametry stavby. To druhé náleží až do navazujících řízení. Soud proto nepřijímá navrhovatelovu tezi, že nesplnění bodu 81 ZÚR JMK je prokázáno jen proto, že ÚP neobsahuje detailní hlukové výpočty, dopravní model specificky zaměřený na noční provoz sítě TEN-T nebo přesný návrh protihlukových stěn, valů, překrytí či estakád. Takové požadavky přesahují úroveň podrobnosti územního plánu.

149. Platí tedy, že precizní řešení minimalizace zásahů do obytné zástavby a volba konkrétních kompenzačních opatření bývá předmětem až navazujících povolovacích procesů. To však neznamená, že obec byla zproštěna povinnosti místní dopady koridoru reflektovat. Soud má za to, že v nynější věci se tak alespoň v základní a koncepční rovině stalo. Navrhovatel proto neprokázal, že by mezi ZÚR JMK a napadeným územním plánem vznikl takový rozpor, který by znemožňoval podle územního plánu rozhodovat nebo který by sám o sobě odůvodňoval jeho zrušení.

150. Napadený územní plán sice mohl některé závěry o naplnění úkolů ze ZÚR JMK odůvodnit přesvědčivěji, avšak ze spisu neplyne, že by tyto úkoly byly ignorovány nebo že by územní plán byl se ZÚR JMK v rozporu v intenzitě zpochybňující jeho zákonnost. Tento návrhový bod proto také není důvodný.

151. K replice navrhovatele soud dodává, že územní plán i SEA s místními dopady koridoru pracovaly, byť spíše v koncepční než detailně technické rovině. Replika tak spíše potvrzuje nesouhlas navrhovatele s mírou konkretizace, nikoli jednoznačný rozpor územního plánu se ZÚR JMK. Návrhový bod 8 (tvrzený nesprávný postup z hlediska ochrany ZPF) Shrnutí návrhové argumentace 152. Navrhovatel namítá, že při pořizování napadeného územního plánu nebyly splněny požadavky právní úpravy ochrany zemědělského půdního fondu ani požadavky orgánu ochrany ZPF uplatněné ve stanovisku ze dne 19. 12. 2016. Podle navrhovatele měl pořizovatel navrhnout a odůvodnit takové řešení, které je z hlediska ochrany ZPF a ostatních chráněných zájmů nejvýhodnější, a předpokládané důsledky navrhovaného řešení na ZPF měl vyhodnotit zpravidla ve srovnání s jiným možným řešením.

153. Navrhovatel tvrdí, že odůvodnění napadeného ÚP těmto požadavkům nevyhovuje. Zejména namítá, že pod nadpisem „Zdůvodnění vhodnosti navrženého řešení v porovnání s jinými možnými variantami“ nejsou žádné skutečné varianty doloženy, a proto nebylo možné učinit přezkoumatelný závěr, že navržené řešení je z hlediska ochrany ZPF nejvýhodnější. 27 66 A 8/2026 154. Navrhovatel rovněž brojí proti tomu, že odůvodnění napadeného ÚP rozlišuje mezi plochami vycházejícími ze záměrů nadřazené územně plánovací dokumentace nebo záměry neiniciovanými obcí a plochami pro „vlastní záměry obce“. Podle navrhovatele není z pohledu ochrany ZPF podstatné, kdo záměr inicioval, nýbrž to, zda byl zábor zemědělské půdy řádně zdůvodněn a odsouhlasen.

155. Konečně navrhovatel namítá, že nebyla dostatečně prokázána existence veřejného zájmu převažujícího nad ochranou ZPF a že stanovisko orgánu ochrany ZPF je v této části projevem nepřípustné libovůle. Shrnutí vyjádření odpůrce 156. Odpůrce s tímto návrhovým bodem nesouhlasí. Uvádí, že odůvodnění územního plánu požadavky orgánu ochrany ZPF naplnilo a že vyhodnocení předpokládaných důsledků na zemědělský půdní fond bylo provedeno.

157. Odpůrce poukazuje na to, že odůvodnění ÚP obsahuje samostatnou část věnovanou ZPF, v níž jsou uvedeny údaje o celkovém úhrnu záboru, o třídách ochrany, o potřebnosti jednotlivých ploch a o důvodech jejich vymezení. Podle odpůrce tedy nelze tvrdit, že by otázka ochrany ZPF byla pominuta.

158. Navrhovatel znovu nepřípustně přenáší do této oblasti svůj požadavek na variantní řešení koridoru komunikace 43, ačkoli ten v podmínkách nynější věci neobstojí. U koridoru převzatého ze ZÚR nelze na úrovni obce požadovat alternativní trasování, které by bylo v rozporu s nadřazenou dokumentací. Shrnutí vyjádření Jihomoravského kraje jako OZNŘ a)

159. Jihomoravský kraj se s odpůrcem v zásadě ztotožňuje. Má za to, že odůvodnění napadeného ÚP obsahuje vyhodnocení záborů ZPF a že navrhovatel nekonkretizuje, v čem přesně měly být požadavky orgánu ochrany ZPF porušeny.

160. Podle Jihomoravského kraje nelze po územním plánu požadovat, aby ve vztahu ke koridoru komunikace 43 obsahoval detailní úvahy o konkrétních stavebně technických řešeních budoucí stavby a jejich dopadech na jednotlivé zemědělské pozemky; taková míra konkretizace náleží až navazujícím řízením. Shrnutí repliky navrhovatele 161. V replice navrhovatel znovu zdůraznil, že z hlediska ochrany ZPF bylo třeba navrhnout a odůvodnit nejvýhodnější řešení a zpravidla je porovnat s jiným možným řešením, ledaže by bylo prokázáno, že jiné řešení neexistuje. Dále akcentoval, že absenci přezkoumatelného odůvodnění nelze nahrazovat až procesní argumentací odpůrce v soudním řízení, přičemž odkázal na aktuální judikaturu NSS k nemožnosti nahrazovat chybějící odůvodnění vyjádřením v soudním řízení. Posouzení soudu 162. Soud přisvědčuje navrhovateli v tom, že ochrana zemědělského půdního fondu představuje v nynější věci významné hledisko přezkumu. To platí tím více, že napadený územní plán vymezuje rozsáhlejší plochy dopravní infrastruktury a další rozvojové plochy, které se záborů ZPF nepochybně dotýkají. Pořizovatel i orgán ochrany ZPF proto byli povinni tuto otázku přezkoumatelně uchopit a odůvodnit. 28 66 A 8/2026 163. Z napadeného OOP je však patrno, že ochraně ZPF byla věnována podstatná pozornost. V jeho odůvodnění je obsažena samostatná část věnovaná vyhodnocení předpokládaných důsledků navrhovaného řešení na ZPF. Tato část obsahuje souhrn záborů podle jednotlivých druhů ploch, údaje o zastoupení půd různých tříd ochrany v řešeném území, rozlišení ploch zastavitelných a ploch změn v krajině, úvahy o potřebnosti ploch pro bydlení i odůvodnění jejich lokalizace převážně do území s méně kvalitní zemědělskou půdou. U ploch bydlení je odůvodnění poměrně konkrétní, včetně vyčíslení, v jaké míře zasahují do půd I. a II. třídy ochrany.

164. Nelze proto přisvědčit navrhovateli v tom, že by otázka ochrany ZPF byla při pořizování napadeného ÚP opomenuta nebo že by odůvodnění v této části bylo zcela formální. To však ještě nevylučuje, že v některých dílčích směrech může být jeho přesvědčivost nižší, zejména jde-li o dopravní koridory.

165. Z povahy koridoru plyne, že na úrovni územního plánu nelze zpravidla požadovat zcela přesné vymezení konečného stavebního záboru. Územní plán pracuje na koncepční úrovni a konkrétní umístění tělesa stavby a detailní technická opatření se řeší až v navazujících řízeních (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 6. 2024, č. j. 8 As 121/2022-110, bod 48). To platí obdobně i pro přesný rozsah záboru uvnitř vymezeného koridoru.

166. V poměrech nynější věci soud neshledal, že by odůvodnění napadeného ÚP bylo ve vztahu k ZPF vystavěno na spekulativních úvahách (srov. rozsudek NSS ze dne 12. 3. 2026, č. j. 4 As 164/2025-95). Odůvodnění naopak obsahuje souhrnná data o záboru ZPF a rozlišuje jednotlivé skupiny ploch podle jejich funkce a původu. Skutečnost, že část dopravních ploch vychází ze ZÚR JMK nebo z požadavků jiných subjektů než obce, sama o sobě jistě nepostačuje jako odůvodnění zásahu do ZPF; v nynější věci však není jediným důvodem, na němž by vyhodnocení stálo. Odůvodnění dále pracuje s potřebností ploch pro bydlení, s lokalizací do méně kvalitních půd a s vymezením veřejného zájmu u ploch ÚSES.

167. Pokud pod nadpisem „Zdůvodnění vhodnosti navrženého řešení v porovnání s jinými možnými variantami“ nejsou rozvedeny skutečné varianty v plném slova smyslu, jak navrhovatel poukazuje, ve vztahu ke koridoru komunikace 43 se ze strany navrhovatele v podstatě jedná o požadavek na variantní posouzení alternativního trasování, které na úrovni územního plánu převzatého koridoru neobstojí. Ve vztahu k ostatním plochám pak odůvodnění obsahuje konkrétní úvahy o jejich potřebnosti, rozsahu a lokalizaci.

168. Soud rovněž nepřijímá navrhovatelovu tezi, že každé použití pojmu „nejvýhodnější řešení“ musí být bezpodmínečně spojeno s detailním formálním srovnáním více plně rozpracovaných variant. Takový požadavek by zejména u koridorových záměrů přesahoval úroveň podrobnosti územního plánu. Zákonnost přijatého řešení je třeba posuzovat podle toho, zda je z odůvodnění seznatelné, proč byly zvoleny právě dotčené plochy, jaký je jejich účel, jaký je jejich dopad do ZPF a zda je tento dopad alespoň v základní rovině poměřen s jinými chráněnými veřejnými zájmy.

169. V tomto směru soud konstatuje, že napadený ÚP takové základní poměření obsahuje. To platí zejména pro plochy bydlení a plochy ÚSES; u dopravních ploch je odůvodnění stručnější, avšak nikoli natolik deficitní, aby samo o sobě zpochybňovalo zákonnost napadeného OOP. Navrhovatel navíc nepředložil konkrétní alternativní řešení, které by v podmínkách této obce bylo z hlediska ZPF zjevně šetrnější a současně slučitelné s ostatními závaznými požadavky vyplývajícími z nadřazené dokumentace. Soud proto uzavírá, že návrhový bod č. 8 není důvodný. 29 66 A 8/2026 170. K replice navrhovatele soud dodává, že nedostatky odůvodnění zásahu do ZPF skutečně nelze dodatečně nahrazovat až argumentací odpůrce v soudním řízení. Soud však neposuzoval zákonnost napadeného územního plánu podle toho, co bylo dodatečně „dovysvětleno“ ve vyjádření odpůrce, ale primárně podle obsahu samotného odůvodnění územního plánu a souvisejících podkladů. Ani při tomto přístupu však soud neshledal, že by odůvodnění ve vztahu k ZPF bylo natolik deficitní, aby neumožňovalo přezkum nebo aby zásah do ZPF zůstal zcela bez odůvodnění. Replika tedy nemá vliv na výsledek věcného posouzení návrhu. Návrhový bod 9 (tvrzený rozpor napadeného územního plánu se závaznou evropskou legislativou pro síť TEN-T a s nařízením (EU) 2020/852 - „Do No Significant Harm“) Shrnutí návrhové argumentace 171. Navrhovatel namítá, že napadený územní plán je v rozporu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1315/2013 o hlavních směrech Unie pro rozvoj transevropské dopravní sítě, neboť komunikace 43 je podle Politiky územního rozvoje součástí sítě TEN- T a pořizování územního plánu proto mělo respektovat zvláštní požadavky plynoucí z tohoto nařízení, zejména zohlednění dopadů na životní prostředí, klima a hluk.

172. Dále navrhovatel tvrdí, že na pořizování územně plánovací dokumentace dopadá též nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/852 o zřízení rámce pro usnadnění udržitelných investic, zejména jeho čl.

9. Podle navrhovatele mělo být již při vymezování koridoru v územním plánu prokázáno, že dotčená činnost nezpůsobuje významnou škodu v oblastech tam uvedených, zejména z hlediska klimatu, vod, znečištění a biologické rozmanitosti.

173. Navrhovatel dovozuje, že tyto unijní požadavky byly při pořizování napadeného územního plánu zcela pominuty, a navrhuje případně i položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. Shrnutí vyjádření odpůrce 174. Odpůrce považuje tento návrhový bod za nedůvodný. Ve vztahu k nařízení TEN-T namítá, že navrhovatel nijak konkrétně nevysvětluje, v čem přesně má vymezení koridoru komunikace 43 v územním plánu tomuto nařízení odporovat ani jak by takový rozpor zasahoval do jeho právní sféry.

175. Ve vztahu k nařízení (EU) 2020/852 odpůrce uvádí, že toto nařízení se na pořizování územně plánovací dokumentace nevztahuje. Jeho věcná působnost podle odpůrce směřuje na jiný okruh subjektů a činností, zejména do oblasti finančního trhu a udržitelných investic ve smyslu tam vymezeném. Odpůrce proto neshledává důvod ani pro položení předběžné otázky. Shrnutí vyjádření Jihomoravského kraje jako OZNŘ a)

176. Jihomoravský kraj se s odpůrcem ztotožňuje. Má za to, že navrhovatel ve vztahu k nařízení TEN-T nevznáší dostatečně konkrétní právní námitku proti samotnému obsahu napadeného územního plánu. Ve vztahu k nařízení (EU) 2020/852 kraj rovněž uvádí, že se na pořizování územně plánovací dokumentace nevztahuje. Ani Jihomoravský kraj proto nepovažuje tento návrhový bod za důvodný. 30 66 A 8/2026 Shrnutí repliky navrhovatele 177. Navrhovatel v replice nesouhlasil s názorem odpůrce, že nařízení (EU) 2020/852 na projednávanou věc nedopadá. Tvrdil, že princip „Do No Significant Harm“ je zohledňován i v dopravních strategiích státu a že požadavky taxonomie EU musí být respektovány již při vymezování dopravního koridoru v územně plánovací dokumentaci, neboť v navazujících řízeních již podle něj nelze napravit všechna pochybení učiněná na úrovni územního plánování. Posouzení soudu 178. Soud předně konstatuje, že tento návrhový bod je formulován značně obecně a zčásti opakuje výhrady, které navrhovatel uplatnil již v jiných návrhových bodech, zejména ve vztahu k SEA, hluku, ovzduší, veřejnému zdraví a klimatu. Je proto třeba odlišit, zda navrhovatel skutečně tvrdí samostatný rozpor napadeného územního plánu s přímo použitelnými ustanoveními unijních nařízení, anebo zda pouze pod jiným názvem opakuje výhrady proti nedostatečnému environmentálnímu posouzení záměru.

179. Pokud jde o nařízení (EU) č. 1315/2013 o TEN-T, soud neshledal, že by navrhovatel konkrétně vysvětlil, v čem přesně má vymezení koridoru komunikace 43 v napadeném územním plánu tomuto nařízení odporovat. Navrhovatel obecně poukazuje na cíle a principy rozvoje transevropské dopravní sítě a na potřebu zohlednit dopady na životní prostředí, hluk a klima, avšak neoznačuje konkrétní ustanovení nařízení, které mělo být napadeným územním plánem porušeno, ani nevysvětluje, jak se tento tvrzený rozpor promítá do jeho právní sféry.

180. V tomto směru považuje soud za přiléhavé závěry vyslovené v rozsudku zdejšího soudu ze dne 26. 11. 2024, č. j. 66 A 1/2023-224 (Moravské Knínice), podle něhož námitka rozporu územního plánu s nařízením TEN-T neobstojí, zůstane-li v obecné rovině a ve skutečnosti míří spíše proti nadřazené územně plánovací dokumentaci než proti samotnému územnímu plánu. V uvedené věci soud zdůraznil, že navrhovatel musí jasně identifikovat konkrétní ustanovení nařízení TEN-T, které mělo být porušeno, a konkrétně vysvětlit, jak se tento rozpor projevil právě v obsahu územního plánu a v jeho vlastní právní sféře. Taková konkretizace v nynější věci chybí (obdobně rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 6. 2025, č. j. 73 A 3/2024-227, ve věci Bořitov).

181. Ani v nynější věci navrhovatel neuvedl, v čem přesně má být napadený ÚP s tímto nařízením v rozporu a jaký konkrétní následek tento rozpor vyvolává v rovině zákonnosti napadeného opatření obecné povahy. Podstatná část navrhovatelovy argumentace k TEN- T navíc ve skutečnosti směřuje proti tomu, že nebyly dostatečně posouzeny dopady komunikace 43 na životní prostředí. To však není specifický problém nařízení TEN-T, nýbrž otázka řádnosti SEA a navazujícího odůvodnění, kterou soud posuzoval v předchozích návrhových bodech.

182. Pokud jde o nařízení (EU) 2020/852, soud rovněž neshledal návrhový bod důvodným. Soud v tomto směru přisvědčuje závěrům vysloveným v rozsudku zdejšího soudu ve věci Bořitov, podle nichž se toto nařízení na pořizování územně plánovací dokumentace nevztahuje. Z jeho věcné působnosti ani systematiky neplyne, že by ukládalo obcím při pořizování územních plánů samostatnou povinnost prokazovat v režimu územního plánování splnění kritérií environmentálně udržitelné hospodářské činnosti podle čl. 9 tohoto nařízení. 31 66 A 8/2026 183. Soud tedy nepřijímá navrhovatelovu konstrukci, že již samotné vymezení dopravního koridoru v územním plánu je třeba bez dalšího považovat za činnost, na niž přímo dopadá režim nařízení (EU) 2020/852 v tom smyslu, jak jej navrhovatel vykládá. Navrhovatel pro tento závěr nepředložil přesvědčivou právní argumentaci opřenou o konkrétní ustanovení nařízení ani takovou judikaturu, která by tento výklad podporovala.

184. Soud současně neshledal důvod pro položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU. Pro rozhodnutí nynější věci není takový postup nezbytný. Návrhový bod totiž neobstojí již proto, že ve vztahu k nařízení TEN-T postrádá potřebnou konkrétnost a ve vztahu k nařízení (EU) 2020/852 soud neshledal rozumné pochybnosti o tom, že jeho věcná působnost na pořizování územního plánu nedopadá.

185. Návrhový bod č. 9 proto není důvodný, a to ani s přihlédnutím k argumentaci uvedené v replice, v níž navrhovatel dále rozvinul svůj názor, že princip „Do No Significant Harm“ musí být respektován již při vymezování dopravního koridoru v územně plánovací dokumentaci. Soud nepřehlédl, že navrhovatel tuto argumentaci podpírá i odkazem na dopravní strategie státu a na uvažované financování dopravních staveb z veřejných prostředků. Ani tato replika však nepřesvědčila soud o tom, že by nařízení (EU) 2020/852 přímo upravovalo zákonnost pořizování územního plánu v rozsahu tvrzeném navrhovatelem. Jedná se spíše o argumentaci de lege ferenda, nikoli o dostatečný podklad pro závěr o rozporu napadeného územního plánu s přímo použitelnou unijní normou. Návrhový bod 10 (tvrzený rozpor ÚP Voděrady se závaznou evropskou legislativou pro bezpečnost silniční infrastruktury) Shrnutí návrhové argumentace 186. Navrhovatel namítá, že při pořizování napadeného územního plánu mělo být provedeno hodnocení dopadů na bezpečnost silničního provozu podle čl. 3 odst. 2 a přílohy I směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/96/ES o řízení bezpečnosti silniční infrastruktury.

187. Podle navrhovatele se tento typ hodnocení vztahuje již na počáteční fázi plánování před schválením projektu infrastruktury, tedy i na územní plánování, v němž se vymezují koridory nových komunikací, jejich napojení a základní parametry.

188. Navrhovatel dále tvrdí, že česká transpozice této směrnice byla neúplná, neboť dostatečně nepromítla právě požadavek hodnocení dopadů podle čl. 3 směrnice. Dovozuje proto možnost přímé aplikace směrnice. V napadeném ÚP podle něj nebyly posouzeny otázky volby trasy, povahy dopravy, intenzity dopravy ani variant řešení z hlediska bezpečnosti, a územní plán je proto nezákonný. Shrnutí vyjádření odpůrce 189. Odpůrce s tímto návrhovým bodem nesouhlasí. Uvádí, že požadavky směrnice 2008/96/ES nelze bez dalšího vztahovat na územně plánovací dokumentaci, neboť sleduje jiný cíl a pracuje na jiné úrovni podrobnosti než plánování konkrétního projektu dopravní infrastruktury.

190. Odpůrce odkazuje zejména na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, z níž podle něj plyne, že hodnocení dopadů na bezpečnost silniční infrastruktury svou povahou a konkrétností náleží až do fáze plánování a přípravy konkrétního projektu, 32 66 A 8/2026 nikoli do fáze pořizování územního plánu. Odpůrce rovněž namítá, že ani případná neúplná transpozice směrnice na tomto závěru nic nemění. Shrnutí vyjádření Jihomoravského kraje jako OZNŘ a)

191. Jihomoravský kraj se s odpůrcem ztotožňuje. Má za to, že navrhovatel směšuje územně plánovací rovinu s rovinou projektové přípravy stavby. Podle Jihomoravského kraje hodnocení dopadů na bezpečnost ve smyslu směrnice 2008/96/ES není požadavkem, který by bylo třeba provádět již při pořizování územního plánu. Shrnutí repliky navrhovatele 192. K tomuto návrhovému bodu navrhovatel v replice v podstatě pouze setrval na tom, že výklad odpůrce je nesprávný a že směrnice o bezpečnosti silniční infrastruktury má dopadat již na fázi územního plánování. Současně znovu navrhl položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU. Posouzení soudu 193. Soud se s navrhovatelem neztotožnil. Jádrem jeho argumentace je teze, že požadavek „počátečního plánování před schválením projektu infrastruktury“ ve smyslu čl. 3 odst. 2 směrnice 2008/96/ES zahrnuje již pořizování územně plánovací dokumentace. Takový výklad však soud nepovažuje za přesvědčivý.

194. Územní plán je koncepčním nástrojem, jehož úkolem je vymezit plochy a koridory a stanovit základní podmínky jejich využití. Neřeší však s potřebnou technickou určitostí konkrétní dopravně-bezpečnostní parametry budoucí stavby, její detailní napojení na síť, kategorii dopravního proudu, konkrétní intenzity, stavební uspořádání křižovatek, parkovišť nebo jiné prvky, s nimiž příloha I směrnice 2008/96/ES zjevně pracuje.

195. Právě proto soud považuje za přiléhavý závěr vyslovený již v rozsudku zdejšího soudu ze dne 28. 2. 2022, č. j. 67 A 10/2021-918 (Aktualizace č. 1 ZÚR), podle něhož směrnice 2008/96/ES nevyžaduje hodnocení dopadů na bezpečnost silničního provozu již na úrovni zásad územního rozvoje, neboť tato problematika svou podrobností přesahuje úroveň koncepční územně plánovací dokumentace a náleží až do fáze plánování konkrétního projektu. Tento závěr je podle názoru soudu přenositelný i na územní plán, který je rovněž koncepčním nástrojem a není projektovým řešením stavby.

196. Obdobně je argumentováno také v rozsudku NSS ze dne 25. 5. 2017, č. j. 5 As 49/2016- 198, na nějž navazující judikatura opakovaně odkazuje. Požadavky směrnice o bezpečnosti silniční infrastruktury svou povahou a podrobností nesměřují na úroveň územního plánování, nýbrž na pozdější fáze přípravy a schvalování konkrétní dopravní stavby. Jinými slovy, vhodnost jednotlivých variant z hlediska bezpečnosti se efektivně posuzuje až tehdy, kdy je znám projekt v podrobnosti odpovídající takovému hodnocení (obdobně rozsudek zdejšího soudu vě věci Bořitov). Ani z případné neúplnosti transpozice nelze dovodit povinnost provádět bezpečnostní hodnocení již na úrovni územního plánu, neboť takový důsledek směrnice sama výslovně nestanoví.

197. Soud současně nepopírá, že územní plán musí vytvářet předpoklady pro realizovatelnost zamýšlené dopravní infrastruktury. To však ještě neznamená, že musí již sám obsahovat specializované bezpečnostní hodnocení ve smyslu směrnice 2008/96/ES. Realizovatelnost na úrovni územního plánu se posuzuje v podstatně obecnější rovině. 33 66 A 8/2026 198. Ani argument navrhovatele založený na tvrzené neúplné transpozici směrnice soud nepřijal. I kdyby bylo možno připustit, že vnitrostátní promítnutí všech aspektů směrnice není zcela úplné, samo to ještě nevede k závěru, že dotčené požadavky je nutno přenést právě do řízení o územním plánu. Rozhodující je materiální povaha posuzovaného úkonu. Prvky hodnocení, jichž se navrhovatel dovolává, předpokládají takovou míru znalosti budoucího řešení, která na úrovni územního plánu zpravidla k dispozici není. Navrhovatel tak ve skutečnosti požaduje, aby byly v rámci územního plánu řešeny otázky, které svou podrobností přesahují úroveň tohoto nástroje. To soud nepovažuje za požadavek plynoucí z práva Evropské unie.

199. Soud současně neshledal důvod pro položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU. Pro rozhodnutí nynější věci není takový postup nezbytný, neboť výklad relevantních ustanovení směrnice v této otázce považuje soud za dostatečně vyjasněný jak judikaturou zdejšího soudu, tak judikaturou Nejvyššího správního soudu. Soud proto uzavírá, že návrhový bod č. 10 není důvodný.

200. Ani argumentace uvedená v replice nepřináší takové důvody, pro které by soud měl překonat závěr, že požadavky směrnice o bezpečnosti silniční infrastruktury svou povahou míří na podrobnější fázi přípravy konkrétní dopravní stavby, nikoli již na úroveň územního plánu. Soud proto ani po zohlednění repliky neshledal důvod pro položení předběžné otázky. Návrhový bod 11 (tvrzený rozpor ÚP Voděrady se zákonem o pozemních komunikacích a s Politikou územního rozvoje z důvodu vymezení komunikace 43 jako silnice I. třídy) Shrnutí návrhové argumentace 201. Navrhovatel namítá, že napadený územní plán nezákonně vymezuje komunikaci 43 jako silnici I. třídy, ačkoli po novele zákona o pozemních komunikacích provedené zákonem č. 268/2015 Sb. měla být podle jeho názoru vedena jako dálnice II. třídy. Tuto tezi navrhovatel opírá zejména o čl. II bod 2 písm. b) zákona č. 268/2015 Sb., podle něhož se silnice I. třídy, které byly rychlostními silnicemi a jsou zařazeny do transevropské silniční sítě, považují za dálnice II. třídy.

202. Navrhovatel tvrdí, že tento závěr dopadá i na komunikaci 43, neboť ta byla v dřívější Politice územního rozvoje vymezena jako rychlostní silnice R43 a současně jako součást sítě TEN-T. Podle navrhovatele proto nebylo možné ji v navazující územně plánovací dokumentaci vymezovat jako silnici I. třídy.

203. Současně navrhovatel dovozuje rozpor napadeného územního plánu s Politikou územního rozvoje ČR. Uvádí, že v úplném znění PÚR po aktualizaci je záměr SD20 označen jako „kapacitní komunikace úsek Brno-Moravská Třebová“, nikoli jako silnice I. třídy, a že napadený územní plán proto nemohl koridor komunikace 43 vymezit jako silnici I. třídy.

204. Navrhovatel konečně namítá, že nejde o pouhou formální nebo technickou nepřesnost, nýbrž o zásadní právní vadu, která sama o sobě odůvodňuje zrušení napadeného územního plánu alespoň v části ploch Z.10, Z.11 a Z.

39. Shrnutí vyjádření odpůrce 205. Odpůrce s tímto návrhovým bodem nesouhlasí. Uvádí, že územní plán převzal koridor komunikace 43 z nadřazené územně plánovací dokumentace a nebyl oprávněn vést s ní 34 66 A 8/2026 polemiku. Podle odpůrce tedy nelze napadenému územnímu plánu vytýkat, že vychází ze závazného vymezení koridoru v ZÚR JMK.

206. Odpůrce dále namítá, že ani z právní úpravy, ani z PÚR neplyne povinnost vymezit komunikaci 43 právě jako dálnici II. třídy. Podle jeho názoru navrhovatel směšuje kategorizaci komunikace pro účely zákona o pozemních komunikacích s vymezením koridoru v územně plánovací dokumentaci. Odpůrce rovněž zdůrazňuje, že i kdyby navrhovatelova výhrada měla určitou relevanci, nešlo by o vadu dopadající na samotné prostorové vymezení koridoru v napadeném územním plánu. Shrnutí vyjádření Jihomoravského kraje jako OZNŘ a)

207. Jihomoravský kraj se s odpůrcem v zásadě ztotožňuje. Má za to, že námitka je v rozhodné části vedena spíše proti nadřazené dokumentaci a proti dříve přijatému řešení komunikace 43 než proti samotnému ÚP Voděrady.

208. Podle Jihomoravského kraje nelze z čl. II zákona č. 268/2015 Sb. dovozovat, že každá budoucí komunikace zařazená do TEN-T musí být v územně plánovací dokumentaci bez dalšího vedena jako dálnice II. třídy. Shrnutí repliky navrhovatele 209. Navrhovatel v replice velmi podrobně rozvedl svou tezi, že komunikace 43 neměla být po novele zákona č. 268/2015 Sb. vymezována jako silnice I. třídy, nýbrž jako dálnice II. třídy, a poukazoval přitom na historický vývoj PÚR ČR, ZÚR JMK, společné stanovisko ministerstev z roku 2016 i na následné změny v přístupu ministerstev a Jihomoravského kraje. Dále tvrdil, že podzákonné nástroje územního plánování nemohou překonat kogentní úpravu zákona o pozemních komunikacích. Část repliky označená jako IV.

11. A a IV.

11. B má navíc podobu obsáhlé právní rekapitulace, kterou navrhovatel výslovně nepokládá za nový návrhový bod, ale za doplnění právní argumentace. Posouzení soudu 210. Soud předně uvádí, že navrhovatel tímto návrhovým bodem otevírá otázku, která již byla v obdobných věcech opakovaně řešena zdejším soudem. Jde o spor, zda komunikace 43 musela být po novele zákona č. 268/2015 Sb. v územně plánovací dokumentaci vedena výlučně jako dálnice II. třídy, případně jako kapacitní komunikace, a zda její označení jako silnice I. třídy zakládá nezákonnost územního plánu.

211. Z této judikatury plyne ustálený závěr, že vymezení komunikace 43 jako silnice I. třídy samo o sobě nepředstavuje takovou vadu, která by bez dalšího vedla ke zrušení územně plánovací dokumentace.

212. V rozsudku ze dne 28. 2. 2022, č. j. 67 A 10/2021-918, zdejší soud uzavřel, že novelu zákona č. 268/2015 Sb. nelze vykládat tak, že by ode dne její účinnosti v dotčeném území již do budoucna nebylo možno uvažovat o jiné kategorii komunikace než o dálnici. Současně zdůraznil, že ne každá komunikace zahrnutá do sítě TEN-T musí být dálnicí I. nebo II. třídy a že Politika územního rozvoje v pozdějším znění pracovala s komunikací 43 jako s kapacitní komunikací, nikoli jako s jednoznačně definovanou dálnicí II. třídy.

213. Na tento závěr navázal rozsudek ze dne 26. 11. 2024, č. j. 66 A 1/2023-224 (Moravské Knínice), v němž zdejší soud výslovně uvedl, že i kdyby bylo označení komunikace 43 jako silnice I. třídy nepřesné, nejedná se o vadu takové intenzity, která by měla dopad na zákonnost územního plánu, neboť na samotné prostorové vymezení dotčeného koridoru 35 66 A 8/2026 nemá tato kategorizace vliv. Stejnou argumentační linii převzal i rozsudek ze dne 27. 6. 2025, č. j. 73 A 3/2024-277 (Bořitov), podle něhož ani případná vada v označení komunikace 43 nedosahuje intenzity odůvodňující zrušení územně plánovací dokumentace, pokud nemá dopad na vymezení koridoru.

214. Soud neshledal důvod se od této judikatorní linie odchýlit ani v této věci. Navrhovatel sice s uvedenými závěry polemizuje velmi podrobně, avšak jeho argumentace nepřesvědčuje soud o tom, že by dosavadní výklad byl zjevně nesprávný nebo nepoužitelný.

215. Pokud jde o zákon č. 268/2015 Sb., soud nepřijal navrhovatelovu tezi, že z čl. II bodu 2 písm. b) plyne bez dalšího povinnost vést komunikaci 43 v územně plánovací dokumentaci jako dálnici II. třídy. Samotná existence přechodného ustanovení nevede automaticky k závěru, že každá budoucí územně plánovací dokumentace musí vymezit tutéž kategorii komunikace, pokud se mezitím proměnil obsah nadřazené dokumentace a její terminologie (rozsudek zdejšího soudu č. j. 67 A 10/2021-918). Přechodné ustanovení zákona č. 268/2015 Sb. nadto nedopadá bez dalšího na budoucí, dosud nerealizovanou komunikaci v tom smyslu, jak tvrdí navrhovatel (rozsudek zdejšího soudu č. j. 73 A 3/2024-277).

216. Právě v tom je slabina navrhovatelovy argumentace. Navrhovatel přesvědčivě nevysvětluje, jak se tvrzená nesprávná kategorizace komunikace promítla do konkrétní podoby napadeného územního plánu, zejména do vymezení ploch Z.10, Z.11 a Z.

39. Samotná otázka, zda je budoucí komunikace označena jako silnice I. třídy, dálnice II. třídy nebo kapacitní komunikace, totiž nemá bez dalšího vliv na prostorové vedení koridoru, které je v územním plánu rozhodující.

217. Ani navrhovatelova argumentace Politikou územního rozvoje nevede k závěru o nezákonnosti napadeného územního plánu. PÚR ve znění pozdějších aktualizací pracuje se záměrem SD20 jako s kapacitní komunikací, čímž sama bez dalšího nepředepisuje, že navazující dokumentace musí komunikaci 43 označit právě jako dálnici II. třídy. Ani z PÚR tak nelze vyvodit jednoznačný zákaz použité kategorizace, který by automaticky činil ÚP Voděrady nezákonným (viz též rozsudek zdejšího soudu č. j. 67 A 10/2023-918).

218. K tomu přistupuje i skutečnost, že napadený územní plán byl při pořizování vázán nadřazenou územně plánovací dokumentací. Podle tehdy účinné právní úpravy jsou zásady územního rozvoje závazné pro pořizování a vydávání územních plánů. Jestliže tedy napadený územní plán převzal koridor komunikace 43 z nadřazené dokumentace, nelze mu bez dalšího vytýkat, že sám neprovedl odlišnou kategorizaci koridoru.

219. Soud uzavírá, že navrhovatel neprokázal, že by vymezení komunikace 43 jako silnice I. třídy v napadeném územním plánu představovalo rozpor se zákonem nebo s Politikou územního rozvoje v intenzitě odůvodňující zrušení opatření obecné povahy. I pokud by bylo možno vést debatu o přesnosti zvoleného označení, šlo by v poměrech nynější věci nanejvýš o vadu formální nebo terminologickou, nikoli o vadu zasahující samotné věcné řešení koridoru.

220. Návrhový bod č. 11 proto není důvodný, a to ani s přihlédnutím k replice navrhovatele, v níž velmi podrobně rozvinul historickou a systémovou argumentaci k tomu, proč měla být komunikace 43 po novele zákona č. 268/2015 Sb. nadále chápána jako dálnice II. třídy, a nikoli jako silnice I. třídy. Ani tato podrobná replika však podle názoru soudu nevyvrací rozhodující závěr, že v poměrech nynější věci navrhovatel nepřesvědčivě doložil, jak se tvrzená nesprávná kategorizace konkrétně promítla do prostorového a věcného řešení 36 66 A 8/2026 napadeného územního plánu. Replika tak prohlubuje právní polemiku o systematice nadřazených dokumentů a zákona o pozemních komunikacích, neprokazuje však vadu napadeného územního plánu v intenzitě odůvodňující jeho zrušení.

VI. Závěr a náklady řízení

221. Ze všech shora uvedených důvodů krajský soud vyhodnotil návrh na zrušení napadeného opatření obecné povahy, resp. jeho části, jako nedůvodný, a proto jej zamítl (výrok I).

222. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 větu první s.ř.s., podle něhož, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, jež důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Navrhovatel úspěch ve věci neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

223. Odpůrce měl ve věci plný úspěch, a přísluší mu proto právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložil proti navrhovateli, který ve věci úspěch neměl. Odpůrce je malou obcí (cca 550 obyvatel) a nevykonává působnost stavebního úřadu ani nemá právní oddělení, nelze tedy předpokládat, že by byly u odpůrce zaměstnány osoby odborně způsobilé hájit územní plán v soudním řízení (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014-47 či rozsudek NSS ze dne 24. 1. 2019, č. j. 7 As 461/2018- 23).

224. Za účelně vynaložené náklady považoval soud mimosmluvní odměnu zástupce odpůrce za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a vyjádření k návrhu) po 4 620 Kč a dva režijní paušály po 450 Kč podle § 7, § 9 odst. 5, § 13 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, celkem tedy 10 140 Kč. Tuto částku je třeba navýšit o částku odpovídající dani z přidané hodnoty (2 129 Kč), neboť právní zástupce odpůrce je jejím plátcem. Navrhovatel je tedy povinen odpůrci zaplatit částku 12 269 Kč (výrok III).

225. Osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšnému žalobci, pokud bránila své právo, které jí vyplývalo z rozhodnutí nebo jiného úkonu napadeného žalobou. V ostatních případech má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Z důvodů zvláštního zřetele hodných jí může soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení (§ 60 odst. 5 soudního řádu správního).

226. Osoba zúčastněná na řízení a) bránila své právo na straně navrhovatele. Soud však u této osoby nepovažoval náklady na advokáta za důvodně vynaložené, protože jako vyšší územně samosprávný celek má mít k obhajobě svých práv dostatečný aparát. Soud této osobě neuložil žádnou povinnost a současně tu ani není důvod hodný zvláštního zřetele pro přiznání dalších nákladů řízení. Proto osobě zúčastněné na řízení a) soud nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok III).

227. Osoby zúčastněné na řízení b) a c) své právo vůči neúspěšnému navrhovateli nebránily. A soud těmto osobám neuložil žádnou povinnost. Ani tu není důvod hodný zvláštního zřetele pro přiznání dalších nákladů řízení. Právo na náhradu nákladů řízení proto těmto osobám nevzniklo (výrok IV). Poučení: 37 66 A 8/2026 Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno 12. května 2026 Petr Šebek předseda senátu