70 CO 126/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Čuhelové, Ph.D., a soudců Mgr. Ivy Krejčířové a JUDr. Michala Ryšky ve věci žalobců: ; a) jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa ; b) jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa proti žalovanému: ; Mgr. jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 27 500 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. března 2021, č. j. 2112 C 1/2020-38,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve II. výroku potvrzuje ve znění: Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně částku 26 022 Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 25 222 Kč, s 8,05 % úrokem z prodlení z částky 800 Kč, vše od 1. 7. 2020 do zaplacení, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve III. výroku potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně řízení v rozsahu, v jakém se žalobce a) a b) domáhali uložení povinnosti žalovanému zaplatit jim společně a nerozdílně částku 1 478 Kč s ročním úrokem z prodlení z téže částky ve výši 10 % za dobu od 1. 7. 2020 do zaplacení, zastavil (I. výrok). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům a) a b) společně a nerozdílně částku 26 022 Kč, s ročním úrokem z prodlení z téže částky ve výši 10 % za dobu od 1. 7. 2020 do zaplacení, do patnácti dnů od právní moci rozsudku (II. výrok) a zaplatit žalobcům a) a b) společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 1 675 Kč, do patnácti dnů od právní moci rozsudku (III. výrok). Dospěl k závěru, že mezi žalobci a žalovaným existoval v období od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2017 platně uzavřený nájemní vztah k části bytu [číslo] o velikosti 2+1 na ulici [ulice] č.o. [anonymizováno], [PSČ] [obec], ve smyslu § 2201 odst. 1 o.z. Žalobci splnili svoji povinnost pronajímatele a přenechali žalovanému jako nájemci část shora uvedeného bytu k užívání za sjednané nájemné. Nájemné bylo sjednáno ve výši 4 000 Kč měsíčně. Žalovaný za období prosinec 2017 neuhradil částku 800 Kč. K tvrzení žalovaného, že nájemné pravidelně platil, žalovaný nepředložil žádné důkazní prostředky. O nutném poučení žalovaného o potřebě doplnit důkazy stran fakticky uhrazené částky za nájemné za prosinec 2017 by byl žalovaný poučen podle § 118a odst. 3 o.s.ř. při jednání, čemuž však svojí nepřítomností zabránil (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3970/2008, publikován v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 8810, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1537/2008, publikované v systému, ASPI pod č. JUD132511CZ, nedostaví-li se k jednání řádně předvolaný účastník a v důsledku této skutečnosti mu nelze poskytnout poučení podle § 118a odst. 3 o.s.ř., nahlíží se na něj jako na účastníka řádně poučeného). Po skončení nájemního vztahu tj. od 1. 1. 2018 užíval žalovaný shora uvedený byt bez právního důvodu (§ 2991 o.z.) a je povinen žalobcům za toto užívání v uvedeném období zaplatit peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny (§ 2999 o. z.). Výše peněžité náhrady vyplývá z finančního ocenění prospěchu, který obohacenému užíváním cizí věci vznikl a jehož majetkovým vyjádřením je peněžitá částka odpovídající částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání takové věci, zpravidla formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; náhrada se tady poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004, publikován mimo jiné v systému ASPI pod č. JUD33984CZ a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005, publikován mimo jiné v systému ASPI pod č. JUD104211CZ). Odkázal na § 2295 o.z., dle něhož pronajímatel má právo na náhradu ve výši ujednaného nájemného, neodevzdá-li nájemce byt pronajímateli v den skončení nájmu, až do dne, kdy nájemce pronajímateli byt skutečně odevzdá. V tomto ohledu se soud ztotožnil s částkou požadovanou ve výši, kterou by byl žalovaný povinen hradit, pokud by měl uzavřenou platnou nájemní smlouvu k předmětné části bytu. Peněžitá náhrada v projednávané věci by tedy činila výši předtím sjednaného nájemného ve výši 4 000 Kč. V rozhodném období se výše dluhu žalovaného pohybovala od 986 Kč v září 2019 po 3 686 Kč v měsíci říjnu 2019. Žalovaný tak evidentně do září 2019 částečně peněžitou náhradu platil. Od října 2019 do března 2020 neplatil ničeho. To, že žalobci požadují za tyto měsíce částku nižší než 4 000 Kč měsíčně, je benefitem pro žalovaného. Co se týče tvrzení žalovaného, že žalobcům nedluží ničeho, tak k tomuto tvrzení žalovaný nepředložil žádné důkazní prostředky. O nutném poučení žalovaného o potřebě doplnit důkazy stran fakticky uhrazené částky za období od června 2019 do března 2020 by byl žalovaný poučen podle § 118a odst. 3 o.s.ř. při jednání, čemuž však svojí nepřítomností zabránil. Žalobci vyzvali žalovaného k úhradě dlužného nájemného a bezdůvodného obohacení do 30. 6. 2020, od 1. 7. 2020 se žalovaný dostal s úhradou svého dluhu do prodlení ve smyslu § 1968 o.z. Soud proto na základě výše uvedeného podané žalobě v rozsahu po částečném zpětvzetí vyhověl a výrokem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku ve výši 26 022 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení (§ 1970 o.z. ve spojení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.).

2. Proti rozsudku podal žalovaný odvolání. Uvedl, že za prosinec 2017 zaplatil, červen až srpen 2019 také, v září a říjnu 2019 uhradil o 500 Kč méně kvůli přerušení dodávek teplé vody, plynu a elektřiny, v listopadu 2019 zaplatil 3 000 Kč a v prosinci 2019 jen 2 800 Kč, šlo o slevu z nájemného. Výši úhrad může prokázat účastnickým výslechem, žalobce a) mu vystavoval písemná potvrzení, ta už nemá. V prosinci 2019 byt vyklidil, nepředal ho z důvodu ztráty klíčů, o které žalobce uvědomil. V prodlení se ocitl 1. 7. 2020, úrok z prodlení tak neměl být 10 % ale 8,25 % O nákladech řízení mělo být rozhodnuto dle § 150 o.s.ř., neboť je nemajetný invalidní důchodce. Pokud by soud rozhodnutí považoval za věcně správné, navrhl, aby mu umožnil dluh zaplatit ve splátkách po 500 Kč měsíčně.

3. Žalobci k odvolání žalovaného uvedli, že od června 2019 začal žalovaný krátit platby a od října 2019 neplatil nic. Od září 2019 byla ukončena dodávka teplé vody, od listopadu plynu a od prosince elektřiny do zásuvek. Po vykonatelnosti žalobci otevřeli pronajatý prostor 1. 4. 2020. období; předpis; uhrazeno; dluh; poznámka červen 2019; 4000; 3000; 1000; červenec 2019; 4000; 3000; 1000; srpen 2019; 4000; 2700; 1300; září 2019; 3686; 2700; 986; bez teplé vody říjen 2019; 3686; 0; 3686; listopad 2019; 3650; 0; 3650; + bez plynu prosinec 2019; 3400; 0; 3400; + bez elektřiny leden 2020; 3400; 0; 3400; únor 2020; 3400; 0; 3400; březen 2020; 3400; 0; 3400; Pro stanovení úrokové sazby je rozhodující den, kdy se dlužník dostal do prodlení, ne od kterého data věřitel úrok požaduje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2000, sp. zn. 25 Cdo 213/2000).

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o.s.ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o.s.ř.), bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), v souladu s ustanovením § 212a odst. 1 o.s.ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Z obsahu spisu soud zjistil, že žalobou doručenou soudu se žalobci domáhali úhrady částky 27 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 7. 2020 do zaplacení, a to společně a nerozdílně (č. l. 20). Uvedli stejné skutečnosti jako ve vyjádření k odvolání. Žalovaný k věci uvedl, že žalobcům nedluží, dva roky, kdy měl nájemní smlouvu, nájemné platil. Nemá, z čeho platit, na sociální dávky mu nesmí nikdo sáhnout (č. l. 24, 30). Požádal o osvobození od soudních poplatků. Na jednání nařízené na den 3. 3. 2021 se žalovaný nedostavil, omluvil se pro nepříznivý zdravotní stav, o odročení jednání nepožádal. Přítomné soud poučil dle § 118b odst. 1 o.s.ř. o koncentraci řízení, věc projednal v jeho nepřítomnosti a rozhodl napadeným rozsudkem. ŽÁDOST O ODROČENÍ 6. Žalovaný dne 17. 1. 2022 požádal o přeložení jednání na jiný měsíc s tím, že od ledna 2022 má problémy s očima a ušima, doufá, že se zlepší. Žalovaný se omluvil již z jednání před soudem prvního stupně, kdy uvedl, že je vážně nemocný invalidní důchodce a jeho zdravotní stav mu neumožňuje chodit z bytu ven (č. l. 35), stejně tak se omluvil z jednání před odvolacím soudem ze dne 2. 2. 2022. Usnesením ze dne 5. 5. 2021, č. j. 2112 C 1/2020-50, byl žalovanému ustanoven zástupce Mgr. [jméno] [příjmení], advokát. Odvolací soud věc projednal a rozhodl bez přítomnosti žalovaného, a to přes žádost žalovaného o odročení jednání, neboť osobní účast žalovaného u jednání nebyla nezbytná a žalovaný mohl realizovat svá procesní práva prostřednictvím svého zástupce (advokáta). K tomu odvolací soud odkazuje na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 810/96, dle kterého účastníku, který byl v řízení zastoupen, nebyla odňata možnost jednat před soudem, i když se sám k soudu nedostavil, jestliže mohl realizovat procesní práva prostřednictvím svého zástupce. HODNOCENÍ ODVOLACÍHO SOUDU 7. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně založil své rozhodnutí na dostatečně zjištěném skutkovém stavu, na jehož základě učinil přiléhavé právní závěry, a současně ani řízení nezatížil procesními vadami, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pro stručnost a výstižnost lze na skutkové závěry soudu prvního stupně a jeho posouzení věci po právní stránce plně odkázat. V této souvislosti je vhodné doplnit, že Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva zastávají shodně stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí,„ nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud„ se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu“ (z mnoha srov. kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12 s poukazem na rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 1. 1999 ve věci [příjmení] [příjmení] proti [země]). Jedinou výjimkou je výše úroků z prodlení, o níž bude pojednáno v bodech 18 – 21 tohoto rozsudku. Odvolací soud proto pouze doplňuje. NÁJEMNÉ A ÚHRADA PO SKONČENÍ NÁJEMNÍHO VZTAHU 8. Podle § 2202 odst. 1 o.z. pronajmout lze věc nemovitou i nezuživatelnou věc movitou. Pronajmout lze i část nemovité věci; co se dále stanoví o věci, použije se i pro nájem její části. Nemovitostí je podle § 1159 o.z. i bytová jednotka.

9. Podle § 2225 odst. 1 o.z. při skončení nájmu odevzdá nájemce pronajímateli věc v místě, kde ji převzal, a v takovém stavu, v jakém byla v době, kdy ji převzal, s přihlédnutím k obvyklému opotřebení při řádném užívání, ledaže věc zanikla nebo se znehodnotila; odevzdáním se rozumí i předání vyklizené nemovité věci. Byl-li při odevzdání věci nájemci pořízen zápis obsahující popis věci, přihlédne se při odevzdání věci pronajímateli také k němu.

10. Podle § 2295 o.z. pronajímatel má právo na náhradu ve výši ujednaného nájemného, neodevzdá-li nájemce byt pronajímateli v den skončení nájmu až do dne, kdy nájemce pronajímateli byt skutečně odevzdá.

11. Náhradu ve výši posledně ujednaného nájemného (nikoli služeb) může pronajímatel po nájemci požadovat až do okamžiku faktického odevzdání bytu. Řečeným není dotčeno právo pronajímatele domáhat se úhrady částek za nájemcem přijaté služby v linii bezdůvodného obohacení.

12. Komentované ustanovení se věnuje období, kdy skončí nájem a pronajímatel by měl byt obdržet od nájemce zpět. Často se však stává, že nájemce byt pronajímateli nepředá a byt dál neoprávněně užívá (ať už svou přítomností, nebo umístěním svých věcí). V této situaci pro pronajímatele nejistého období od skončení nájmu do doby, než skutečně dojde k odevzdání bytu nájemcem pronajímateli, je třeba přiznat právo pronajímatele na náhradu za to, že nemůže v tomto období s bytem disponovat. Tato náhrada je stanovena ve výši ujednaného nájemného. Náhrada je takto stanovena proto, aby byl nájemce motivován k co nejrychlejšímu předání bytu a neprodléval zbytečně s jeho odevzdáním. Pronajímateli v důsledku prodlevy nájemce uchází právě dohodnuté nájemné, neboť by mohl byt již v mezidobí případně pronajmout a inkasovat nájemné od jiného nájemce. Jeví se proto spravedlivým, aby měl pronajímatel v případě prodlení nájemce právo na náhradu ušlého nájemného od tohoto nájemce. Povinnost nájemce hradit pronajímateli náhradu ve výši ujednaného nájemného končí dnem, kdy nájemce pronajímateli bytu skutečně odevzdá (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 –3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014).

13. Podle § 2292 o.z. nájemce odevzdá byt pronajímateli v den, kdy nájem končí. Byt je odevzdán, obdrží-li pronajímatel klíče a jinak mu nic nebrání v přístupu do bytu a v jeho užívání. Opustí-li nájemce byt takovým způsobem, že nájem lze bez jakýchkoli pochybností považovat za skončený, má se byt za odevzdaný ihned.

14. V posuzovaném případě účastníci uzavřeli nájemní smlouvu na část bytu. Žalovaný nezaplatil nájemné za prosinec 2017, a poté došlo k ukončení nájemního vztahu. Žalovaný byt neodevzdal, proto bylo jeho povinností platit žalobcům náhradu ve výši ujednaného nájemného podle § 2295 o.z. NAVRŽENÝ DŮKAZ K ÚHRADĚ JE OPOŽDĚNÝ 15. Podle § 205a odst. 1 o.s.ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu; b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně; d) jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1 až 3; e) odvolatel nebyl řádně poučen podle § 119a odst. 1; f) f) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.

16. Východiskem pro užití neúplné apelace v platné právní úpravě je zásada, že soud prvního stupně je instancí skutkovou, tj. instancí, u které mají být zásadně při jediném jednání provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání sporných právně významných skutkových tvrzení. K tomu zákon ukládá účastníku povinnost tvrdit před soudem prvního stupně všechny pro věc v té době existující právně významné skutečnosti a označit všechny v té době dostupné důkazy způsobilé k jejich prokázání. O této povinnosti musí být účastník poučen (k tomu srov. zejména komentář k § 5, 101 a 118a). Nastane-li koncentrace řízení, která je vyloučena jen ve věcech uvedených v § 120 odst. 2 a v řízení o výkon rozhodnutí, lze uvést nové skutečnosti a důkazy jen za podmínek uvedených v § 118b odst. 1 větě třetí a po rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (s výjimkou rozsudků pro uznání a pro zmeškání) jen za podmínek uvedených v § 205a odst.

1. V § 205a odst. 1 je jednak obsažen obecný zákaz uvádění nových skutečností a důkazů v odvolání, postihující prakticky jen případy, v nichž je přípustné uvádět nové skutečnosti a důkazy v koncentrovaném řízení v prvním stupni, jednak stanoví výjimky z tohoto zákazu. Nastane-li některá z výjimek ze zákazu skutkových a důkazních novot, uvedená v § 205a odst. 1 pod písmeny a) až f), jsou způsobilým odvolacím důvodem také nové skutečnosti a nové důkazy, a to v rozsahu, v jakém z těchto výjimek vyplývají (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1600 s.).

17. Žalovaný se jednání před soudem prvního stupně neúčastnil, připravil se o možnost být poučen dle § 118a o.s.ř., nové důkazy pak nemůže uplatnit, neboť se nejde o žádnou z výjimek dle § 205a o.s.ř. Proto odvolací soud neprovedl důkaz výslechem žalovaného k prokázání úhrad nájemného. Ze stejného důvodu nebylo přípustné ani nové tvrzení o slevě z nájemného z důvodu absence dodávek služeb. ÚROKY Z PRODLENÍ 18. Podle § 2 vyhlášky č. 351/2013 Sb. odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

19. Žalobci požadovali zákonný úrok z prodlení. Soud prvního stupně nejprve v platebním rozkazu přiznal úrok z prodlení ve výši 8,25 %, následně v napadeném rozsudku přiznal žalobcům úrok z prodlení ve výši 10 %.

20. Nájemné za prosinec 2017 měl žalovaný zaplatit k poslednímu dni předchozího měsíce, tj. do 31. 11. 2017, do prodlení se tak dostal 1. 12. 2017. Repo sazba k 1. 7. 2017 činila 0,05 %. Žalovaný je tedy povinen zaplatit žalobcům úrok z prodlení ve výši 8,05 % z částky 800 Kč od 1. 7. 2020 do zaplacení.

21. Co se týče dlužného nájemného za období od června 2019 do března 2020, pak repo sazba byla k 1. 7. 2019 i k 1. 1. 2020 ve výši 2 %, úrok z prodlení tak činil po celou dobu předmětného období 10 %. Žalovaný je tak povinen zaplatit žalobcům úrok z prodlení ve výši 10 % z částky 25 222 Kč od 1. 7. 2020 do zaplacení. NÁKLADY ŘÍZENÍ 22. Podle § 150 o.s.ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

23. Odvolací soud neshledal žádné okolnosti pro aplikaci § 150 o.s.ř., a tedy nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobcům, když žalovaný spatřoval okolnosti hodné zvláštního zřetele zejména ve svých osobních, majetkových a výdělkových poměrech, neboť je nemajetný invalidní důchodce. Ustanovení § 150 o.s.ř. neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stádiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod. (nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07 ve spojení s nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. IV. ÚS 221/04).

24. Není tedy možné přihlížet jen k sociální situaci žalovaného, ale zejména k tomu, jak se chová. Žalovaný odmítá hradit svůj dluh, byt dobrovolně neopustil (viz rozsudek o vyklizení ze dne 12. 4. 2019, č. j. 53 C 52/2018-43), ztratil klíče a pokreslil zdi bytu nápisy. S ohledem na uvedené odvolací soud neshledal v daném řízení prostor pro aplikaci ust. § 150 o.s.ř. LHŮTA K PLNĚNÍ 25. Podle § 160 odst. 1 o.s.ř. uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí.

26. Při povolování splátek či prodlužování lhůt k plnění by měl mít soud vždy na zřeteli nejen situaci povinného, ale i zájem oprávněného, takže pokud k tomu dojde, mělo by se jednat o prodloužení (splátky) rozumné, aby dluh nebo povinnost byly splněny v dohledné době. Před rozhodnutím podle ustanovení § 160 odst. 1, věta za středníkem, by měl tedy soud přihlížet vždy i k tomu, jak se účastník žádající o prodloužení lhůty či povolení splátek choval a zda se snažil svoji situaci aktivně řešit (k tomu viz komentář k § 160 in: JIRSA, Jaromír a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář. Kniha II., § 79-180 občanského soudního řádu 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2019).

27. Odvolací soud v daném případě dospěl ke shodnému závěru jako u otázky aplikace ust. § 150 o.s.ř. S ohledem na chování žalovaného, který se vyhýbal placení svého dluhu, a dále s ohledem na stáří dluhu, kdy žalovaný měl částku 800 Kč zaplatit dne 1. 12. 2017, částku 9 000 Kč do 31. 8. 2019 a zbytek do 30. 6. 2020, nevidí odvolací soud důvod pro povolení splátek žalovanému. Žalovaný je navíc příjemcem příspěvku na bydlení, který měl tedy na bydlení používat, což nečinil.

28. S ohledem na vše uvedené odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný dle § 219 o.s.ř. potvrdil s tím, že správně stanovil výši úroků z prodlení. NÁKLADY ODVOLACÍHO ŘÍZENÍ 29. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl dle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř., úspěšní žalobci se práva na náhradu nákladů odvolacího řízení vzdali, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.