70 CO 129/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Čuhelové, Ph.D., a soudců Mgr. Ivy Krejčířové a JUDr. Michala Ryšky ve věci žalobkyně: ; země - stát. instituce , IČO sídlem adresa proti žalované: ; jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 1 376 200,30 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. května 2021, č. j. 45 C 97/2017-190,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části I. výroku mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 228 320,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně od 6. 5. 2018 do zaplacení.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v části I. výroku mění tak, že řízení o zaplacení částky 147 880 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 23. 1. 2016 do zaplacení se zastavuje.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se v části I. výroku, ve které soud zamítl žalobu ohledně 8,05% úroku z prodlení z částky 1 228 320,30 Kč od 23. 1. 2016 do 5. 5. 2018 a ohledně 5,05% úroku z prodlení z částky 1 228 320,30 Kč od 6. 5. 2018 do zaplacení, potvrzuje.

IV. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 359 030,43 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 1 376 200,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 23. 1. 2016 do zaplacení (I. výrok). Rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 167 500 Kč (II. výrok). Na případ aplikoval ustanovení § 47 zákona č. 92/1991 Sb. ve znění ke dni uzavření dohody o vypořádání a převodu majetku, tj. ke dni 1. 6. 1993, ustanovení § 7 odst. 4, 5 zákona č. 87/1991 Sb. Dospěl k závěru, že mezi [anonymizována čtyři slova], jehož je žalobkyně právní nástupkyní (srov. zákon č. 201/2002 Sb.), jako povinnou osobou, a [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], jako oprávněnými osobami, byla dne 1. 6. 1993 uzavřena dohoda o vydání a převodu v ní uvedeného majetku za cenu 8 663 637 Kč. Podíly spoluvlastníků (tedy oprávněných, resp. kupujících) byly dle § 137 odst. 2 obč. zák. stejné, na ceně se účastníci dohodli a odpovídala hodnotě převáděných věcí, jak byla zjištěna ze zprávy auditora. Každá ze spoluvlastnic byla dle § 511 odst. 1 obč. zák. a contrario povinna k úhradě poloviny kupní ceny, když dlužnická solidarita nebyla dohodnuta, ani nevyplývá z právního předpisu. Ustanovení § 139 odst. 1 obč. zák. na projednávanou věc nedopadá, neboť dohoda o vydání a převodu majetku se netýkala společné věci, ale jen nabytí podílu každou oprávněnou z titulu výzvy každé z nich. Jen z označení„ osoba oprávněná a kupující“ nelze dovodit, že by tyto byly zavázány k úhradě kupní ceny solidárně. [jméno] [příjmení] byla povinna na kupní cenu svého podílu zaplatit 4 331 818,50 Kč a zaplaceno bylo 4 587 377,50 Kč, dluh zanikl splněním ke dni 4. 11. 2005 a žaloba tak není důvodná.

2. Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání, uvedla, že závazek žalovaných byl solidární, soud nesprávně aplikoval ustanovení § 511 obč. zák., na případ měl aplikovat § 293 odst. 1 obchodního zákoníku, když dle § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák., závazkové vztahy ze smlouvy o prodeji podniku či jeho části se řídí ustanoveními obchodního zákoníku, o tom svědčí i čl. IX. dohody, upravující sankce dle obch. zák. Svědčí o tom rovněž chování JUDr. [jméno] [příjmení], která hradila víc než polovinu dluhu a v rámci smíru byla ochotna uhradit druhou polovinu dluhu. Soud vyšel z výpovědi JUDr. [jméno] [příjmení], že platila za svou matku přesto, že uvedla, že slíbila tetě [jméno] [příjmení], že za ni uhradí její podíl na dluhu, jak je uvedeno v darovací smlouvě. Je logické, že nejdřív uhradí dluh, ke kterému se sama písemně zavázala, než dluh, který vůbec sama nemá; vyplývá to i z toho, že podepsala s matkou [jméno] [příjmení] směnku, na jejím základě pak v konkurzu zaplatila 731 966,50 Kč a 466 391 Kč. Minimálně tyto dvě částky, tedy 1 198 377,50 Kč, byly uhrazeny na podíl [jméno] [příjmení], za kterou hradila JUDr. [jméno] [příjmení]. Dluh nezanikl splněním s ohledem na solidární povahu závazku, případně proto, že na podíl žalované k úhradě kupní ceny nebylo zaplaceno nic.

3. Žalovaná k odvolání žalobkyně uvedla, že solidarita zde dána není, jde o vztah sui generis, nejde o prodej podniku. [jméno] [příjmení] v darovací smlouvě nepřistoupila k dluhu [jméno] [příjmení], souhlas věřitele nebyl tvrzen ani prokazován. Žaloba byla podána až po uzavření darovací smlouvy, a to proti [jméno] [příjmení], žalobkyně nevěděla o převzetí dluhu. Dluh byl splněn.

4. Odvolací soud na jednání dne 25. 5. 2022 seznámil účastníky v rámci předvídatelnosti rozhodnutí a zákazu překvapivého rozhodnutí se svým předběžným názorem, dle něhož žalovaná neprokázala, že dluh zanikl splněním. Soud prvního stupně vyšel z toho, že [jméno] [příjmení] hradila závazek zůstavitelky. Odvolací soud jeho názor nesdílel (a nesdílí), poukázal na dikci čl. III. darovací smlouvy:„ Obdarovaná se souhlasem dárkyně tento dluh na sebe přebírá a zavazuje se alikvotní oddíl tohoto dluhu ve výši 4 762 000 Kč za obdarovanou uhradit.“ a dále na obsah listin, které byly následně provedeny k důkazu (jejich obsah viz níže).

5. Odvolací soud vyzval ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o.s.ř. žalovanou, aby označila důkazy k prokázání tvrzení, že dluh zanikl splněním, neboť platby [jméno] [příjmení] činila za zůstavitelku, pokud tak neučiní, vystavuje se nebezpečí neunesení důkazního břemene a tím neúspěchu ve sporu.

6. Žalovaná v podání ze dne 14. 6. 2022 (č. l. 217) sdělila, že úkon je třeba dle § 35 obč. zák. vykládat dle vůle toho, kdo úkon činil. Vůle JUDr. [jméno] [příjmení] uhradit část dluhu za svou matku [jméno] [příjmení] vyplývá nejen z její vlastní výpovědi, ale i z toho, že společně se svojí matkou vystavila na řad žalobkyně dne 10. 11. 1995 směnku vlastní na částku 3 mil. Kč. Tato se nepochybně týkala dluhu [jméno] [příjmení], nikoliv [jméno] [příjmení], která zemřela již 14. 1. 1994, a na povinnost uhradit finanční prostředky žalobkyni z této smlouvy pak byla uhrazena částka, která byla žalobkyni přiznána směnečným platebním rozkazem. Skutečnost, že [jméno] [příjmení] byla se svou dcerou dohodnuta na tom, že JUDr. [jméno] [příjmení] bude hradit za ni dluh, sdělovala osobám, s nimiž záležitost probírala, s JUDr. [jméno] [příjmení] (její výslech byl již navrhnut 5. 1. 2017 k otázkám plateb ve prospěch [anonymizováno], jednání s [anonymizováno]), která s ní sepisovala notářský zápis ze dne 16. 1. 2003, Ing. [jméno] [příjmení], který se s ní v letech 1993 1994 nepravidelně, ale často setkával a záležitosti týkající se jejich závazků mnohokrát probíral.

7. Podle § 213 o.s.ř. odvolací soud doplnil dokazování sdělením obsahu usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2016, č. j. [číslo jednací], na č. l. 71, darovací smlouvy ze dne 11. 8. 1993 na č. l. 204-206, ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. [spisová značka] směnky vystavené dne 10. 11. 1995 na základě závazku výstavce z dohody o vydání a převodu majetku, uzavřené s [anonymizována dvě slova] – na 3 mil. Kč N. [příjmení] a L. [příjmení] (č. l. 158), usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 10. 2001 č. j. [číslo jednací] (č. l. 376), ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. [spisová značka], úpadce [jméno] [příjmení] č. l. 90 – vyjádření [anonymizováno] k návrhu ze dne 5. 1. 1999, č. l. 265 - odvolání [anonymizováno] proti usnesení KS v [obec] ze dne 24. 2. 2000, č. j. [číslo jednací] ze dne 10. 3. 2000, č. l. 269 – právní rozbor závazků JUDr. [anonymizováno] vůči [anonymizována dvě slova] z 2. 3. 2000 č. l. 368 – protokolu o přezkumném jednání a schůzi konkurzních věřitelů ze dne 6. 10. 2000, ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. [spisová značka], úpadce [jméno] [příjmení] č. l. 21 – odvolání [anonymizováno] proti usnesení KS ze dne 2. 10. 1996, č. l. 93 – vyjádření [anonymizováno] ze dne 8. 1. 1993, č. l. 183 – odvolání proti usnesení KS v B ze dne 24. 2. 2000, č. j. [číslo jednací], č. l. 198 – vyjádření [anonymizována dvě slova] ze dne 10. 8. 2000, č. l. 201 – protokolu o přezkumném jednání a schůzi konkurzních věřitelů ze dne 6. 10. 2000, č. l. 222 – rozsudek VS v [obec] ze dne 22. 6. 1999, č. j. [číslo jednací], ze spisu Městského soudu v Brně sp zn. [spisová značka] – č. l. 324 odvolání [anonymizováno]. [příjmení] proti usnesení MS v [obec] ze dne 28. 2. 2008, č. j. [číslo jednací] ze dne 21. 3. 2008, vyslechl svědky [příjmení] [jméno] [příjmení], Ing. [jméno] [příjmení], JUDr. [jméno] [příjmení].

8. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o.s.ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o.s.ř.), bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), v souladu s ustanovením § 212a odst. 1 o.s.ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání je v převážné části důvodné.

9. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou ze dne 1. 4. 1994 se předchůdce žalobkyně domáhal po [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] úhrady částky 8 663 637 Kč a úroků z prodlení od 17. 10. 1993 do zaplacení. Uvedl, že podle privatizačního projektu [číslo] schváleného usnesením vlády ČR [číslo] ze dne 24. 3. 1993 dohodou o vydání a převodu majetku odprodal žalovaným movitý, nemovitý majetek, věci práva a závazky privatizačním projektem určené k přímému prodeji. Kupní cena činila 9 528 000 Kč, byla určena dle údajů v účetní evidenci ke dni 31. 12. 1992. Zápisem o předání majetku ze dne 16. 9. 1993 byla kupní cena upřesněna na částku 8 663 637 Kč, žalované se ji zavázaly zaplatit do 30 dnů od podepsání zápisu, tj. do 30. 10. 1993, ze smyslu ustanovení dohody vyplývá, že žalované byly zavázány solidárně. V podání ze dne 9. 4. 2010 (č. l. 4) žalobkyně doplnila, že s účinností od 1. 1. 2006 byl zrušen [anonymizována dvě slova], do práv a povinností vstoupila Česká republika – [stát. instituce] (zákon č. 178/2005 Sb.). Dne 24. 2. 2000 byl Krajským soudem v Brně pod sp. zn. [spisová značka] prohlášen konkurz na majetek [jméno] [příjmení], předchůdce žalobkyně přihlásil pohledávku, konkurz byl ale usnesením odvolacího soudu ze dne 15. 11. 2002, č. j. [číslo jednací], zrušen. [jméno] [příjmení] dne 6. 5. 2003 zemřela, předchůdce žalobkyně přihlásil svou pohledávku v dědickém řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka]. [jméno] [příjmení] převedla darovací smlouvou ze dne [datum] spoluvlastnický podíl na JUDr. [jméno] [příjmení]. Na majetek JUDr. [jméno] [příjmení] byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2000, č. j. [číslo jednací], prohlášen konkurz. Předchůdce žalobkyně přihlásil pohledávku ve výši 12 274 895 Kč (nedoplatek kupní ceny 5 274 637 Kč, úroky z prodlení 6 978 087 Kč, právní zastoupení 24 171 Kč), správkyně konkurzní podstaty uznala jako pohledávku II. třídy s nárokem na oddělené uspokojení částku 3 120 000 Kč na základě směnečného rozkazu, zbytek, tj. pohledávku ve výši 9 154 895 Kč popřela z důvodu nedostatku právního důvodu, neboť JUDr. [jméno] [příjmení] nebyla nástupcem [jméno] [příjmení], předchůdce žalobkyně nepokračoval v žalobě o určení, že pohledávka je zajištěna v plné výši. Z konkurzního řízení byl předchůdci žalobkyně uspokojen závazek ve výši 731 986,50 Kč dne 13. 5. 2002 a dne 4. 11. 2005 ve výši 466 391 Kč. Na kupní cenu byla uhrazena 2. 3. 1995 částka 200 000 Kč, dne 3. 3. 1995 částka 3 189 000 Kč. Dne 21. 4. 1995 vzal předchůdce žalobkyně žalobu zpět co do částky 3 189 000 Kč, která byla zaplacena platbami ze dne 2. 3. 1995 a 3. 3. 1995 (č. l. 11). V podání ze dne 27. 4. 2018 žalobkyně doplnila (č. l. 130), že dohoda o vydání a převodu majetku dle § 2 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a § 47 zák. č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nestanovuje formální náležitosti. Poukázal na dikci ustanovení § 5 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích a na skutečnost, že dle § 137 odst. 2 obč. zák. jsou podíly spoluvlastníků stejné, což vyplývá i z výpisu z katastru nemovitostí, ze smyslu ustanovení dohody je zřejmé, že za úhradu celé kupní ceny ručí obě nabyvatelky solidárně. Platby provedené JUDr. [příjmení] započítal na kupní cenu bez ohledu na podíly nabyvatelek a bez ohledu na to, že JUDr. [příjmení] v souladu s darovací smlouvou s [jméno] [příjmení] plnila právě za ni.

10. Žalovaná k věci uvedla, že dohoda o vydání a převodu majetku je absolutně neplatná pro neurčitost, není jasné, jaký majetek kupující nabývají v jakém podílu. Neurčitost umocňuje nerespektování existence jakéhokoli spoluvlastnického podílu při stanovení povinnosti k zaplacení kupní ceny. Pokud by byla dohoda platná při aplikaci § 137 odst. 2 obč. zák., pak by každá z kupujících měla platit ½ kupní ceny. Cena byla nepřiměřená, byla převzata továrna ve zdevastovaném stavu, podmínkou převzetí nemovitostí bylo převzetí movitého nadhodnoceného nefunkčního majetku. Poukázala na skutečnost, že JUDr. [jméno] [příjmení] přistoupila k závazku na úhradu ½ kupní ceny v souvislosti s darovací smlouvou ze dne 11. 8. 1993, kdy jí [jméno] [příjmení] darovala nemovitosti, které byly předmětem smlouvy o předání majetku, v čl. III. darovací smlouvy je obsažen závazek obdarované, že„ přebírá na sebe dluh vůči FNM z dohody o vydání a převodu majetku ze dne 1.6.1993 a zavazuje se alikvotní podíl dluhu ve výši 4 762 000 Kč za dárkyni uhradit“ (dle § 534 obč. zák.). V únoru 1995 JUDr. [jméno] [příjmení] zaplatila 3 389 000 Kč, poté další částku v rámci konkurzu, platby byly ve prospěch podílu předchůdkyně žalované.

11. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 1997 byla věc postoupena Městskému soudu v Brně (č. l. 9, 10, opravné usnesení č. l. 68), mezitím se zřejmě ztratil spis, a proto Městský soud v Praze rozhodl dne 15. 3. 2010 o rekonstrukci spisu (č. l. 1). Usnesením ze dne 1. 3. 2016, č. j. [číslo jednací] pak rozhodl Městský soud v Praze tak, že v řízení bude na straně žalobkyně pokračováno s ČR – [anonymizováno], na straně žalované 1) s [jméno] [příjmení]. Řízení zastavil proti žalované 2) [jméno] [příjmení], která neměla způsobilost být účastníkem řízení v době podání žaloby, když zemřela 14. 1. 1994 a žaloba byla podána dne 7. 4. 1994. K odvolání [jméno] [příjmení] Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 11. 2016, č. j. [číslo jednací], usnesení Městského soudu v Praze ve II. výroku změnil tak, že v řízení bude pokračováno na straně žalované 1) s [jméno] [příjmení], a to pouze do výše 1 376 200,30 Kč, ve zbylé části, tedy do částky 7 755 272,70 Kč řízení ve vztahu mezi nimi zastavil. Na jednání dne 6. 5. 2021 (č. l. 179) žalobkyně navrhla na rozšíření žaloby o 8,05% úrok z prodlení od 23. 1. 2016 do zaplacení, změna žaloby byla soudem připuštěna. Žalovaná vznesla námitku promlčení úroků z prodlení, odpovídá do výše dědictví, které se vyčerpalo předmětem řízení bez příslušenství.

12. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně založil své rozhodnutí na dostatečně osvědčeném skutkovém stavu, na jehož základě učinil přiléhavé právní závěry, vyjma toho, že JUDr. [jméno] [příjmení] hradila dluh za [jméno] [příjmení]. Ohledně toho vyšel z výpovědi svědkyně [příjmení], když měl za to, že z žádného jiného důkazu nevyplývá opak a je logické, že dcera dříve uhradí dluh matky než tety, měl za to, že tento závěr podpořil fakt, že přestože darovací smlouva byla uzavřena dne 11. 8. 1993, k první úhradě došlo až dne 2. 3. 1995, na základě tohoto skutkového zjištění pak dospěl k právnímu závěru, že dluh zanikl splněním. Vyjma tohoto zjištění a závěru lze pro stručnost a výstižnost na zbývající skutkové závěry soudu prvního stupně a jeho posouzení věci po právní stránce plně odkázat.

13. Odvolací soud proto zaměří pozornost na stěžejní odvolací námitky ohledně solidarity závazku (pokud by totiž byl závazek solidární, bylo by nepodstatné, za kterou z dlužnic [jméno] [příjmení] úhradu části dluhu provedla) a ohledně zániku dluhu splněním, kde dospěl k odlišnému závěru než soud prvního stupně (tedy, že dluh uhrazen není, neboť [jméno] [příjmení] hradila polovinu dluhu, která připadla na [jméno] [příjmení], na dluh [jméno] [příjmení] nehradila). SOLIDARITA 14. Žalobkyně považuje závazek za solidární. Tvrdí, že soud prvního stupně nesprávně aplikoval ust. § 511 obč. zák., měl aplikovat ust. § 293 odst. 1 obchodního zákoníku, dle něhož„ je-li zavázáno k témuž plnění společně několik osob, má se v pochybnostech za to, že jsou zavázány společně a nerozdílně.“ Dle § 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku totiž závazkové vztahy ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části se řídí ust. obchodního zákoníku bez ohledu na povahu účastníků.

15. Odvolací soud její názor nesdílí, i kdyby se na případ aplikovalo ustanovení § 293 odst. 1 obchodního zákoníku, stále by na straně kupujících nebyla dána solidarita, když v posuzovaném případě nebyla dána pochybnost, že každá z kupujících nabyla polovinu majetku na základě svého uplatnění restitučního nároku, což se podává i z výpisu z katastru nemovitostí, tedy každá měla zaplatit polovinu ceny.

16. Odvolací soud rovněž poukazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 1997, č. j. [číslo jednací], dle něhož nebyla splněna podmínka věcné příslušnosti [příjmení] v [obec] podle § 9 odst. 3 písm. b), c) o.s.ř., nejedná se o spor ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části, ale o spor na základě dohody o vydání a převodu majetku uzavřené dle § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a § 47 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů. Nejde tedy o obchodní spor.

17. Zde tedy odvolací soud sdílí názor soudu prvního stupně, že na straně kupujících nebyla dána solidarita. PŘISTOUPENÍ K DLUHU 18. V darovací smlouvě ze dne 11. 8. 1993 se JUDr. [jméno] [příjmení] zavázala [jméno] [příjmení] k úhradě dluhu žalobkyně následujícím způsobem:„ obdarovaná bere na vědomí, že na nemovitostech specifikovaných sub. I. vázne dluh věřitele [anonymizována tři slova] [země] vyplývající z dohody o vydání a převodu majetku ze dne 1. 6. 1993, který je dárkyně spolu s druhou spoluvlastnicí povinna uhradit. Obdarovaná se souhlasem dárkyně dluh na sebe přebírá a zavazuje se alikvotní podíl tohoto dluhu ve výši 4 760 000 Kč (slovy čtyři miliony sedm set šedesát dva tisíc korun českých) za obdarovanou uhradit.“ 19. Podle § 534 obč. zák., kdo se s dlužníkem dohodne, že splní jeho závazek vůči jeho věřiteli, má vůči dlužníkovi povinnost poskytovat plnění jeho věřiteli. Věřiteli z toho však přímé právo nevznikne.

20. Z uvedeného je zřejmé, že předchůdci žalobkyně vůči [jméno] [příjmení] právo na úhradu nevzniklo, ta měla povinnost vůči dlužníkovi, tedy [jméno] [příjmení]. ÚHRADY DLUHU 21. Mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že na dluh žalobkyně bylo hrazeno, sporné bylo na dluh, které z kupujících, bylo hrazeno. Úhrady provedla jen JUDr. [jméno] [příjmení]. Soud prvního stupně přitom vyšel jen z výpovědi JUDr. [jméno] [příjmení] a doby úhrady, odvolací soud vyšel i z dalších důkazů, které byly účastníky označeny k důkazu.

22. Z listin provedených již soudem prvého stupně k důkazu zjistil odvolací soud k úhradám následující: JUDr. [jméno] [příjmení] zaplatila dne 3. 3. 1995 částku 3 189 000 Kč (viz č. l. 14, 86), dne 9. 3. 2002 byla uhrazena částka 200 000 Kč (č. l. 15, 82). V rámci insolvenčního řízení pak na základě směnky další částky ve výši 731 986,50 Kč dne 13. 5. 2002 a dne 4. 11. 2005 ve výši 466 391 Kč. Usnesením ze dne 6. 3. 2002, č. j. [číslo jednací], souhlasil, aby SKP úpadkyně JUDr. [jméno] [příjmení] vydal oddělenému věřiteli, předchůdci žalobkyně, částku 731 986,50 Kč, představující 70 % výtěžku ze zpeněžení poloviny nájemního domu s pozemkem na ul. [část obce a číslo] v [obec] (č. l. 37). Tato částka byla předchůdci žalobkyně dne 13. 5. 2002 uhrazena (č. l. 38). Dále byla uspokojena pohledávka II. třídy předchůdce žalobkyně v částce 466 391 Kč na základě usnesení č. j. [číslo jednací], ze dne 9. 9. 2004, a to příkazem k úhradě ze dne 4. 11. 2005 (č. l. 39, 40).

23. Ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. [spisová značka], úpadce [jméno] [příjmení], soud zjistil: Ve vyjádření k návrhu ze dne 5. 1. 1999 (č. l. 90) [jméno] [příjmení] uvedla:„ moje teta [jméno] [příjmení] – [příjmení] onemocněla a darovací smlouvou převedla nemovitosti v srpnu 1993 na mne s tím, že převezmu ½ závazku ve vztahu k žalobci, což jsem učinila a s tímto vyslovila souhlas i žalobkyně. Dle mého mínění činí celková hodnota dluhu k dnešnímu dni za obě dlužnice 9 806 361 Kč, na mne připadající část 4 903 180,50 Kč.“ [příjmení] [jméno] [příjmení] si byla vědoma toho, že má zaplatit za tetu částku 4 903 180,50 Kč. V odvolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2000, č. j. 26 K 16/98-234, ze dne 10. 3. 2000 [jméno] [příjmení] uvedla (č. l. 265):„ Soud se náležitě nevypořádal se skutečností, že původní nabyvatelka jedné ideální poloviny převáděného majetku paní [jméno] [příjmení] darovala tento majetek mé osobě. Je pravda, že v darovací smlouvě je v ust. čl. III. obsažen závazek obdarované, že„ přebírá na sebe“ dluh vůči [anonymizováno] z dohody o vydání a převodu majetku ze dne 1. 6. 1993 a zavazuje se alikvotní podíl tohoto dluhu ve výši 4 762 000 Kč za dárkyni uhradit. Dle mého názoru jde o přistoupení k závazku, a jestliže jsem uhradila [anonymizováno] částku 3 389 000 Kč, nemůže celkový dluh být v takové výši, jak by se bylo možno domnívat z usnesení KS v [obec]“ Tedy i zde se brání tím, že hradila za tetu částku 3 389 000 Kč a tedy její dluh nemůže dosahovat částky, kterou předchůdce žalobkyně do konkurzu přihlásil. V právním rozboru závazků JUDr. [jméno] [příjmení] vůči [anonymizována dvě slova] z 2. 3. 2000 (č. l. 269) její právní zástupce uvádí:„ Darovací smlouvou ze dne 11. 8. 1993 darovala [jméno] [příjmení] [jméno] [jméno] [příjmení] nemovitosti, v darovací smlouvě v ust. III. je obsažen závazek obdarované, že„ přebírá na sebe dluh vůči FNM z dohody o vydání a převodu majetku ze dne 1. 6. 1993 a zavazuje se alikvotní podíl tohoto dluhu ve výši 4 762 000 Kč za dárkyni uhradit“. Je nesporné, že jestliže došlo platně k úpravě kupní ceny, mohl závazek JUDr. [jméno] [příjmení] odpovídat toliko ½ z částky 8 663 637 Kč, tj. 4 331 818,50 Kč. V únoru 1995 provedla JUDr. [jméno] [příjmení] ve prospěch [anonymizováno] úhradu 3 389 000 Kč, a tedy její závazek zaplatit [anonymizováno] činil 942 818,50 Kč. Směnkou je kryta částka 942 818,50 Kč, což představuje závazek, který na sebe vzala dobrovolně JUDr. [jméno] [příjmení] ve vztahu k [jméno] [příjmení]. Zbývající částka do 3 mil. má svůj právní základ v závazku matky [příjmení] [jméno] [příjmení] [jméno] [příjmení] a v tomto směru lze chápat, že JUDr. [jméno] [příjmení] podepsala směnku současně s matkou. Tím vstoupila do směnečného vztahu, nikoli však do závazkového vztahu odvozeného z původní kupní smlouvy v bodě ad 1. V současné době má JUDr. [jméno] [příjmení] vůči [anonymizováno] toliko závazek vyplývající ze směnečného platebního rozkazu, resp. rozsudku [příjmení] v [obec] ve výši 3 mil. Kč a 120 tis. náklady řízení. Splněním tohoto závazku by byl splněn i závazek, který má JUDr. [jméno] [příjmení] vůči [jméno] [příjmení], jejím právním nástupcům, v částce 942 818,50 Kč. Zbývající částka, pokud by byla JUDr. [jméno] [příjmení] uhrazena, by musela být započtena na úhradu závazku její matky [jméno] [příjmení]. Tedy i v tomto podání zástupce JUDr. [jméno] [příjmení] uvádí, že tato hradila závazek za [jméno] [příjmení]. Uvedené odráží i skutečnost, že na přezkumném jednání a schůzi konkurzních věřitelů dne 6. 10. 2000 (č. l. 368) k pohledávce předchůdce žalobkyně [příjmení] uvedla:„ uznávám tuto pohledávku pouze z části a to do výše 3 120 000 Kč a to z toho důvodu, že na tuto pohledávku je závazek ze směnečného platebního rozkazu, pro ostatní nároky není právní důvod“.

24. Ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. [spisová značka], úpadce [jméno] [příjmení], pak odvolací soud zjistil: V odvolání [jméno] [příjmení] proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 1996 (č. l. 21) [jméno] [příjmení] o tom, že by na dluh bylo hrazeno nic, neuvádí, nebrání se tím. Ve vyjádření ze dne 8. 1. 1993 (č. l. 93) [jméno] [příjmení] uvádí:„ v roce 1994 zemřela sestra, která si přála, aby moje dcera JUDr. [jméno] [příjmení] převzala její podíl a postarala se o její rodinu, zaplatili jsme pouze část dlužné částky, bylo dohodnuto, že zaplatíme 3 mil., zbytek ve splátkách, v nejbližších dvou až třech měsících uhradíme po vyjasnění zbývající částku.“ Neuvádí tedy nic o tom, že by bylo hrazeno na její podíl, ale že její dcera převzala podíl sestry. V odvolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2000, č. j. [číslo jednací] (č. l. 183), [jméno] [příjmení] uvedla:„ obsahem mého závazku byla povinnost zaplatit jednu polovinu kupní ceny. [anonymizováno] nebyl schopen zejména mé dceři [jméno] [příjmení], která věc vyřizovala, resp. jejímu právnímu zástupci, sdělit, kolik má být zaplaceno.“ Tedy opět oproti své dceři mlčí o tom, že by na dluh cokoliv hradila. Snižuje pak věrohodnost výpovědi [jméno] [příjmení] ze dne [datum], která uvedla, že s [anonymizováno] jednal její manžel s matkou, ona tam byla jen jednou jako doprovod a jednou podepisovala směnku. Z vyjádření [anonymizováno] ČR ze dne 10. 8. 2000 (č. l. 198) dle něhož:„ [anonymizováno] ČR jednal s [jméno] [příjmení] a druhou nabyvatelkou vždy jako s ideálními spoluvlastníky se solidární odpovědností za zaplacení kupní ceny. [anonymizováno] ČR po delší dobu ustupoval neustálým žádostem obou nabyvatelek o odklad úhrady nedoplatku kupní ceny“. Tedy i [anonymizováno] jednal s [jméno] [příjmení] jakožto s druhou dlužnicí vedle [jméno] [příjmení]. Na přezkumném jednání a schůzi konkurzních věřitelů dne 6. 10. 2000 (č. l. 201) k pohledávce předchůdce žalobkyně [příjmení] uvedla, že„ pohledávku uznává ve výši 12 250 724 Kč, popírá ve výši 24 171 Kč. Úpadkyně tuto pohledávku neuznává a to z toho důvodu, že se cítí být státem podvedená. Jedná se o případ, kdy podruhé je přebírán její majetek.“, tedy opět ani slovo o tom, že by úpadkyně na dluh cokoliv hradila (resp., že by za ni dluh hradila její dcera). V rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6. 1999, č. j. [číslo jednací] (VS potvrdil rozsudek [příjmení] v [obec], kterým byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 24. 9. 1996, čj. [číslo jednací] (č. l. 222)), uvádí, že„ z protokolu o podpisu směnek výstavcem a jejich převzetí remitentem ze dne 22. 11. 1995 zjistil, že důvodem vystavení směnky byl prodej dalšího majetku bývalého státního podniku [anonymizováno] [obec], kde jako prodávající byla žalobkyně a kupující byli žalovaní 1, 2, když žalovanou 1 byla [jméno] [příjmení] a žalovanou 2 JUDr. [jméno] [příjmení]“. Počítá tedy s dvěma dlužnicemi [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení].

25. Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. [spisová značka] odvolací soud zjistil: V odvolání [jméno] [příjmení] ze dne 21. 3. 2008 proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2008, č. j. [číslo jednací] (č. l. 324), tato uvedl, že„ plnila za druhou ze dvou solidárně zavázaných dlužníků, je oprávněna požadovat náhradu na druhém dlužníkovi, tedy zůstavitelce“. Tedy i zde [jméno] [příjmení] uvádí, že plnila za [jméno] [příjmení]. V rozporu s těmito důkazy byly výpovědi svědků – [jméno] [příjmení], tedy matky žalované, JUDr. [jméno] [příjmení] a Ing. [jméno] [příjmení], kteří byli v přátelském vztahu s [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], a o skutku věděli právě od těchto žen, tedy zprostředkovaně. Vzhledem k této skutečnosti a vzhledem k vnitřním rozporům ve výpovědi [jméno] [příjmení] (jejíž vůle byla podstatná pro posouzení toho, za koho hradila) odvolací soud vyšel z právě citovaných listinných důkazů a nikoliv svědeckých výpovědí a dospěl k závěru, že [jméno] [příjmení] hradila dluh za [jméno] [příjmení] a nikoliv [jméno] [příjmení] a tedy dluh v zažalované části nezanikl. Listinné důkazy do sebe zapadaly, [jméno] [příjmení] se v konkurzním řízení i v dědickém řízení bránila tím, že dluh hradila v návaznosti na darovací smlouvu, naopak [jméno] [příjmení] o jakýchkoliv úhradách mlčela, obranu zaměřovala jiným směrem (geneze případu).

26. K jednotlivým svědeckým výpovědím odvolací soud uvádí následující: Svědkyně [jméno] [příjmení] (č. l. 180) před soudem prvního stupně uvedla, že hradila kupní cenu a částečně byla hrazena z konkurzu jejího majetku.„ Všechny částky jsem hradila za svou matku, nechtěla jsem ji nechat bez pomoci v těžké situaci. Bylo nám nabídnuto, že když za matku uhradím 3 mil. Kč zbytek částky se zrestrukturalizuje, což se však nestalo. Toto bylo dohodnuto s [anonymizováno], za který jednala [právnická osoba] a [anonymizováno]. Jednala jsem s paní [jméno] [příjmení], té jsem řekla, že uhradím část ceny za matku a cena za ten zbytek bude hrazena ve splátkách. [příjmení] teta v roce 1993 onemocněla a řekla jsem jí, že nechci s úhradou její části kupní ceny zatěžovat její dceru a podepsala jsem, že uhradím i její část kupní ceny, za tetu jsem ale neuhradila nic. Na můj majetek byl prohlášen konkurz, ve kterém se zjistilo, že moje přistoupení k tomuto dluhu, tzn. k zaplacení části kupní ceny za tetu, bylo irelevantní. ….Za matku jsem začala hradit část její kupní ceny až po smrti tety. Odvolacím soudem byla upozorněna na rozpor této výpovědi s tím, co uvádí, uvedla ústy svého zástupce v právním rozboru závazků JUDr. [jméno] [příjmení] vůči [anonymizováno] ČR z 2. 3. 2000. K tomu uvedla:„ ona převedla potom darovací smlouvou na mě ten majetek a já jsem jí tehdy slíbila, že pokud s tím bude mít víceméně sestřenice nějaké další výdaje nebo něco podobného, takže to samozřejmě uhradím.“ Toto její vysvětlení je v rozporu s obsahem darovací smlouvy ze dne 11. 8. 1993, kde [jméno] [příjmení] prohlásila:„ Obdarovaná se souhlasem dárkyně tento dluh na sebe přebírá a zavazuje se alikvotní podíl tohoto dluhu ve výši 4 762 000 Kč za obdarovanou uhradit.“ V darovací smlouvě tedy není ani zmínka o tom, že by JUDr. [jméno] [příjmení] hradila jen výdaje sestřenice, ale že naopak je zde uvedeno, že zaplatí dluh [jméno] [příjmení]. Dále k rozporům uvedla, že ji v té době zastupoval doktor [příjmení], listiny, někdy i něco podepsala, ale nečetla. Tato část její výpovědi je v rozporu s tím, že vyjádření k návrhu na prohlášení konkurzu ze dne 5. 1. 1999 a odvolání proti usnesení MS v [obec] ze dne 28. 2. 2008, č. j. [číslo jednací], ze dne 21. 3. 2008, psala [jméno] [příjmení] sama. Věrohodnost svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] snižuje skutečnost, že byla v „ bližší známosti“ s [jméno] [příjmení], stýkaly se, znala jejího otce i matku, přátelsky byla přijata v její domácnosti. Svědkyně nebyla přítomna žádných jednání, jen od [jméno] [příjmení] měla vědět o tom, že tato„ se snaží co nejrychleji vyplatit majetek za maminku“. K rozporu této části výpovědi s tím, co [jméno] [příjmení] uvedla ústy svého zástupce v právním rozboru závazků JUDr. [jméno] [příjmení] vůči [anonymizováno] ČR z 2. 3. 2000 (č. l. 269) se nedokázala vyjádřit. Na dotaz člena senátu, zda vycházela jen z jednostranných informací, neznala nic dalšího, uvedla, že„ ne“. Stejně tak výpověď Ing. [jméno] [příjmení] hodnotí odvolací soud s ohledem na dva faktory, ad 1) je dlouhodobým přítelem [jméno] [příjmení], a to od školy, 2) když vozil [jméno] [příjmení] do [obec] na výrobu implantátů, byla nešťastná, že za ni dcera musí platit pohledávku. Bližší informace o výši dluhu, platbách neznal. K rozporu s právním rozborem závazků JUDr. [jméno] [příjmení] vůči FNM ČR z [datum] svědek zopakoval to, co již uvedl. Ing. [jméno] [příjmení] uvedl, že celou zaplacenou část kupní ceny uhradila [jméno] [příjmení] v hotovosti, ukládal za ni 3 nebo 3,5 mil. na účet FNM. Nějaké peníze si půjčovala. Nějaké prostředky na úhradu kupní ceny pravděpodobně [jméno] [příjmení] poskytla jeho manželka – její dcera. Ing. [příjmení] nepotvrdil, že by [jméno] [příjmení] hradila peníze za [jméno] [příjmení]. Jeho výpověď již účastníci v odvolacím řízení nenavrhovali. Byla by i tak nadbytečná, když za stěžejní považuje odvolací soud shora uvedené listinné důkazy, kdy v době jejich pořízení [jméno] i [jméno] [příjmení] vypovídaly nikoli s vědomím toho, aby ochránili žalovanou, navíc v době bližší událostem. DĚDICTVÍ 27. Podle § 470 odst. 1 obč. zák. dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí.

28. Podle § 471 obč. zák. je-li dědictví předluženo, mohou se dědici s věřiteli dohodnout, že jim dědictví přenechají k úhradě dluhů. Soud tuto dohodu schválí, neodporuje-li zákonu nebo dobrým mravům (odst. 1). Nedojde-li k dohodě mezi dědici a věřiteli, řídí se povinnost dědiců plnit tyto dluhy ustanoveními občanského soudního řádu o likvidaci dědictví. Dědici přitom neodpovídají věřitelům, kteří své pohledávky neoznámili přesto, že je k tomu soud na návrh dědiců vyzvalo, pokud je uspokojením pohledávek ostatních věřitelů cena jimi nabytého dědictví vyčerpána (odst. 2).

29. Podle § 175v o.s.ř., soud provede rozvrh výtěžku zpeněžení majetku zůstavitele mezi věřitele (odst. 1). Z výtěžku uhradí soud postupně pohledávky podle těchto skupin: a) pohledávky nákladů řízení vzniklých státu v souvislosti se zpeněžením majetku, b) pohledávky nákladů zůstavitelovy nemoci a přiměřených nákladů jeho pohřbu, c) pohledávky zajištěné zástavním právem, zadržovacím právem, převodem práva68) nebo postoupením pohledávky, d) pohledávky nedoplatků výživného, e) pohledávky daní a poplatků, pojistného na veřejné zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, pokud nebyly uspokojeny podle písmena c), f) ostatní pohledávky (odst. 2). Nelze-li plně uspokojit pohledávky patřící do téže skupiny, uspokojí se poměrně; ve skupině c) se však pohledávky uspokojují podle jejich pořadí, přičemž pohledávky zajištěné zadržovacím právem se uhradí před ostatními pohledávkami. Pro pořadí je rozhodující den, kdy právo zajišťující pohledávku vzniklo (odst. 3). Pravomocným skončením likvidace zaniknou proti dědicům neuspokojené pohledávky věřitelů. Vyjde-li však najevo další majetek zůstavitelův, rozdělí jej soud věřitelům do výše jejich neuspokojených pohledávek bez zřetele k tomuto zániku. Zůstane-li majetkový přebytek, projedná jej soud jako dědictví (odst. 4).

30. Podle ust. § 175v odst. 2 písm. e) a f) o.s.ř. se nejprve ze zpeněženého majetku zůstavitelky uspokojí pohledávky daní a poplatků a poté až ostatní pohledávky. Z usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2016, č. j. [číslo jednací], se podává, že v dědickém řízení byly přihlášeny dluhy Finančního úřadu [obec] I z titulu daňového nedoplatku v celkové výši 27 880 Kč, Krajského soudu v Brně z titulu neuhrazeného soudního poplatku ve výši 120 000 Kč a [anonymizována čtyři slova], která přešla na Českou republiku – [stát. instituce], ve výši 15 866 804,50 Kč.

31. Odvolací soud dospěl k závěru, že pohledávky Finančního úřadu [obec] I a Krajského soudu v Brně jsou pohledávkami dle ust. § 175v odst. 2 písm. e) o.s.ř. a uspokojují se tedy před pohledávkou České republiky – Ministerstva financí, která spadá do kategorie ostatních pohledávek dle ust. § 175v odst. 2 písm. f) o.s.ř.

32. Věřitelé zůstavitele nejsou (s výjimkou případu, kdy by byla v dohodě o vypořádání dědictví také vypořádávána pohledávka věřitele a kdy by byl vyžadován souhlas věřitele s touto dohodou) vázáni výroky usnesení o dědictví (a jiných usnesení vydaných v řízení o dědictví) o tom, jaký majetek patří do dědictví, jaká je cena tohoto majetku nebo jaké dluhy zůstavitel zanechal. Z výsledků dědického řízení vychází soud v jiném řízení při posuzování odpovědnosti dědiců za zůstavitelovy dluhy jen tehdy, nebude-li jeho účastníky tvrzeno a prokázáno něco jiného (k tomu viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. [spisová značka] či ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. [spisová značka]).

33. V posuzovaném případě žalobkyně ani žalovaná netvrdily, že by byl majetek zůstavitelky či její dluhy jiné než ty, které jsou uvedeny v usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2016, č. j. [číslo jednací], když dle tohoto usnesení byla obvyklá cena majetku zůstavitelky určena částkou 1 376 200,30 Kč. Po odečtení pohledávek Finančního úřadu [obec] I (27 880 Kč) a Krajského soudu v Brně (120 000 Kč), zbývá na uspokojení pohledávky České republiky – [stát. instituce] částka 1 228 320,30 Kč.

34. Podle ust. § 175v odst. 2 písm. e) a f) o.s.ř. se nejprve ze zpeněženého majetku zůstavitelky uspokojí pohledávky daní a poplatků a poté až ostatní pohledávky. Z usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2016, č. j. [číslo jednací], se podává, že v dědickém řízení byly přihlášeny dluhy Finančního úřadu [obec] I z titulu daňového nedoplatku v celkové výši 27 880 Kč, Krajského soudu v Brně z titulu neuhrazeného soudního poplatku ve výši 120 000 Kč a [anonymizována tři slova] ČR, která přešla na Českou republiku – [stát. instituce], ve výši 15 866 804,50 Kč.

35. Odvolací soud dospěl k závěru, že pohledávky Finančního úřadu [obec] I a Krajského soudu v Brně jsou pohledávkami dle ust. § 175v odst. 2 písm. e) o.s.ř. a uspokojují se tedy před pohledávkou České republiky – [stát. instituce], která spadá do kategorie ostatních pohledávek dle ust. § 175v odst. 2 písm. f) o.s.ř.

36. V usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2016, č. j. [číslo jednací], byla obvyklá cena majetku zůstavitelky určena částkou 1 376 200,30 Kč. Po odečtení pohledávek Finančního úřadu [obec] I (27 880 Kč) a Krajského soudu v Brně (120 000 Kč), zbývá na uspokojení pohledávky České republiky – [stát. instituce] částka 1 228 320,30 Kč. Ve zbývajícím rozsahu proto odvolací soud napadené rozhodnutí změnil dle § 220 o.s.ř. tak, že řízení zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014 sp. zn. 31 Cdo 1170/2021). ÚROKY Z PRODLENÍ 37. Pokud jde o úroky z prodlení, zde odvolací soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. [spisová značka], dle kterého„ dědici dlužníka jsou povinni zaplatit úroky z prodlení za dobu do smrti dlužníka jen v tom rozsahu, v jakém po připočtení k dluhu, který na ně přešel, nepřevyšují cenu nabytého dědictví. Avšak úroky z prodlení za dobu PO SMRTI dlužníka již nejsou sankcí za prodlení zemřelého dlužníka, nýbrž za prodlení dědiců s plněním dluhu, který na ně přešel. Dědici dlužníka jsou proto povinni k jejich zaplacení bez omezení vyplývajícího z § 470 obč. zák.“ 38. [jméno] [příjmení] zemřela dne 6. 5. 2003, od tohoto data se dědička dostala do prodlení s úhradou dluhu.

39. Podle § 19 odst. 1 zákona č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích. Výše úroku z prodlení, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení, se řídí nařízením vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení.

40. Podle § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku a kterým se stanoví minimální výše nákladů spojených s uplatňováním pohledávky, ve znění účinném do 27. 4. 2005 výše úroků z prodlení činí ročně dvojnásobek diskontní sazby, stanovené Českou národní bankou a platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu.

41. K prvnímu dni prodlení činil úrok z prodlení 3 % (2x1,5).

42. Žalobkyně úroky z prodlení uplatnila dne 6. 5. 2021 na jednání soudu prvního stupně.

43. Podle § 3036 o.z. podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

44. Podle § 110 odst. 3 věta první obč. zák. úroky a opětující se plnění se promlčují ve třech letech.

45. Podle § 112 obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje nebo je-li ohledně jeho práva zahájena mediace podle zákona o mediaci, promlčecí doba neběží od tohoto uplatnění po dobu řízení nebo od tohoto zahájení po dobu mediace. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí.

46. Úroky z prodlení jsou tak promlčeny od 6. 5. 2018 zpět, když byly uplatněny 6. 5. 2021, promlčecí doba je tříletá a žalobkyně nezahájila řízení, v němž by řádně pokračovala. NÁKLADY ŘÍZENÍ 47. Poněvadž došlo ke změně napadeného rozsudku, rozhodl odvolací soud v souladu s ust. § 224 odst. 2 o.s.ř. nově i o nákladech řízení před soudem prvního stupně a dále o nákladech odvolacího řízení. Žalobkyně byla ve sporu neúspěšná pouze v nepatrné části, a proto je žalovaná povinna zaplatit účelně vynaložené náklady řízení dle ust. 142 odst. 3 o.s.ř.

48. Vzhledem k uvedenému je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 359 030,43 Kč, sestávající ze: -) zaplaceného soudního poplatku za podanou žalobu v částce 346 548 Kč, -) 15 režijních paušálů nezastoupeného účastníka á 300 Kč (žaloba ze dne 1. 4. 1994, změna návrhu ze dne 21. 4. 1995, sdělení k výzvě soudu ze dne 9. 4. 2010, sdělení a částečné zpětvzetí návrhu ze dne 23. 3. 2016, příprava účasti na jednání a účast na jednání soudu prvního stupně dne 9. 1. 2018, vyjádření ze dne 27. 4. 2018, účast na mediaci dne 13. 6. 2019, příprava účasti na jednání a účast na jednání soudu prvního stupně dne 6. 5. 2021, odvolání ze dne 25. 5. 2021, příprava účasti na jednání a účast na jednání odvolacího soudu dne 25. 5. 2022, příprava účasti na jednání a účast na jednání odvolacího soudu dne 24. 6. 2022), tj. celkem 4 500 Kč (§ 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 2 odst. 3 a § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.), -) náhrady hotových výdajů spočívající v jízdném žalobkyně na jednání soudu prvního stupně dne 6. 5. 2021 (§ 13 odst. 5 AT ve spojení s § 157 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) ve výši 359 Kč a 329 Kč, když žalobkyně předložila soudu jízdní doklady v celkové částce 688 Kč, -) náhrady hotových výdajů spočívající v cestovném žalobkyně ke dvěma jednáním odvolacího soudu ve dnech 25. 5. 2022 a 24. 6. 2022 (§ 13 odst. 5 AT ve spojení s § 157 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce a s § 1 a 4 vyhlášky č. 116/2022 Sb.), tj. 848 km (2x cesta [ulice a číslo], [obec] – [ulice a číslo], [obec] a zpět), při náhradě za 1 km jízdy á 4,70 Kč, udávané spotřebě 8/5,2/6,2 l na 100 km a ceně za 1 l motorové nafty 47,10 Kč, tj. částku ve výši 6 568,43 Kč, -) náhrady hotových výdajů spočívající v zaplacené odměně mediátora v částce 726 Kč.

49. Odvolací soud nepřiznal žalobkyni paušální náhradu za úpravu žalobního návrhu ze dne 5. 5. 2021, kterou soudu předala a zároveň přednesla na jednání dne 6. 5. 2021. Dle názoru odvolacího soudu učinila žalobkyně toto podání v rámci soudního jednání, za které jí paušální náhrada přísluší, a za této situace se jeví odvolacímu soudu přiznání paušální odměny za písemné podání tohoto návrhu jako nadbytečné a tudíž neúčelné.