70 Co 147/2023

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Čuhelové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleny Šparlinkové a JUDr. Michala Ryšky v právní věci žalobce: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený dne Anonymizováno Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupený opatrovníkem jméno FO jméno FO , narozeným dne datum Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupený advokátkou Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 proti žalovanému: právnická osoba IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupený advokátkou jméno FO sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 o zaplacení částky 10 570 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2023, č. j. 39 C 228/2021-86,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhala, aby mu byl žalovaný povinen zaplatit částku ve výši 10 570 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od 24. 9. 2021 do zaplacení (I. výrok), a rozhodl, že žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok).

2. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, že předmětné ujednání, v jehož důsledku musí žalobce, jakožto klient žalovaného, hradit paušální náhrady za stravu ve výši 70 Kč denně i v době, kdy není v zařízení umístěn, nenarušuje zjevně veřejný pořádek, a ani neodporuje zákonu ve smyslu § 588 o.z. Zákon v tomto ohledu dává prostor určité smluvní volnosti obou stran. Opatrovník žalobce měl nalézt jiné zařízení než žalovanou provozovaný Domov pro osoby se zdravotním postižením Srdíčko, které by v tomto ohledu nabízelo lepší smluvní podmínky. Žalobce nadto využíval služeb daného zařízení bez jakýchkoli problému od roku 2009 a až v roce 2021 začal brojit proti nevracení režijních nákladů v době nepřítomnosti klienta. Ve smlouvě si smluvní strany jednoznačně dohodly, že v případě omluvené nepřítomnosti není dán nárok žalobce na vrácení režijních nákladů. Opatrovník s tím tedy musel být při uzavírání smlouvy srozuměn. Zcela úspěšnému žalovanému soud prvního stupně náklady řízení nepřiznal, poněvadž, lze v případě žalobce důvodně předpokládat, že by u něj byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků dle § 138 o.s.ř, když dané řízení bylo v souladu s § 11 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích od případné poplatkové povinnosti ze strany žalobce osvobozeno. Uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení žalobci by dle názoru soudu prvního stupně představovalo nepřiměřenou tvrdost zákona.

3. Proti II. výroku rozsudku se odvolal žalovaný. Zdůraznil, že ve věci byl stoprocentně úspěšný. Jak již bylo při dokazování listinnými důkazy při jednání zjištěno, žalobce se svého nároku domáhal opakovaně, na což žalovaný vždy reagoval zasláním odpovědi s právním rozborem. Téměř po celou dobu řízení byl žalobce zastoupen opatrovníkem – svým otcem. K tíži žalovanému však nemůže být, že si opatrovník žalobce celou záležitost dopředu neprobral s právním zástupcem. Kdyby tak opatrovník žalobce učinil, k podání žaloby by pravděpodobně vůbec nedošlo a žalovaný by nebyl zatížen náklady právního zastoupení. Žalobce si musel být vědom, že nemůže být ve věci úspěšný. Z jeho strany se jednalo o šikanózní žalobu. Soud prvního stupně nijak nezkoumal majetkové poměry žaloby. Náklady řízení byly žalovaným přitom vyčísleny celkově na 12 426,7 Kč, což nepředstavuje žádnou vysokou sumu. Uložení povinnosti k náhradě by tudíž vůči žalobci nepředstavovalo nepřiměřenou tvrdost.

4. Proti rozsudku se odvolal také žalobce. Poukázal na rozpor, kdy soud prvního stupně nejprve ve svém rozsudku ze dne 20. 4. 2022, č. j. 39 C 228/2021-58, který byl následně zrušen odvolacím soudem, předmětné ujednání označil za neplatné pro rozpor s dobrými mravy, a následně v napadeném rozsudku najednou došel k závěru, že nevidí žádný rozpor s dobrými mravy ani se zákonem. Na základě totožných skutkových okolností soud prvního stupně rozhodl odlišně, aniž by svůj postup adekvátně odůvodnil, což je v rozporu s principem legitimního očekávání. Žalobce dále zdůraznil, že v souladu s judikaturou musí být soulad obsahu právního jednání s dobrými mravy posuzován bez ohledu na to, zda byl výsledkem svobodného ujednání mezi smluvními stranami, či bez ohledu na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil. Rozpor s dobrými mravy je přitom potřeba posuzovat v každém případě individuálně. Soud prvního stupně se v odůvodnění omezil pouze na zkonstatování ochrany autonomní vůle smluvních stran. Pominul, že by výsledek řízení měl být slučitelný s obecnou představou spravedlnosti. Ve svém dřívějším rozsudku soud prvního stupně přitom uvedl, ž je nemyslitelné, aby žalovaný měl nárok na úhradu režijních nákladů za situace, kdy nemohou z důvodu nepřítomnosti žalobce vznikat. Soud prvního stupně tudíž nejprve považoval dané ujednání za neslučitelné s obecnou představou spravedlnosti. Žalobce věc s žalovaným řešil již dlouhé roky předtím, než se v roce 2016 obrátil na vrcholný dozorový orgán, který ho odkázal na soud. Počet vhodných zařízení, na která by se mohl žalobce obrátit, je značně omezený. Žalovaný je poskytovatelem v blízkosti bydliště jeho rodičů, kteří mu často poskytují osobní péči. Podmínky smlouvy o poskytování služeb tudíž není žalobce schopen ovlivnit, je nucen je přijmout takové jaké jsou. Jedná se proto o smlouvu uzavíranou adhézním způsobem ve smyslu § 1789 odst. 1 o.z. Doložka, kdy slabší strana poskytne v době své nepřítomnosti úplatu (režijní náklad na stravu), je pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod, a je tudíž neplatná ve smyslu § 1800 odst. 2 o.z. Žalobce tudíž navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že je žalovaný povinen uhradit nárokovanou částku s příslušenstvím, a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

5. Žalobce ve svém odvolání k vyjádření žalovaného uvedl, že považuje II. výrok napadeného rozsudku za správný. Uvedl, že je osobou se zdravotním postižením, trpí trvalou a léčbou neovlivnitelnou duševní poruchou a také neurologickým onemocněním, a je proto omezen ve svéprávnosti. Nevlastní žádný majetek a jeho jediným příjmem je invalidní důchod, z něhož si navíc žalovaný měsíčně ponechává tisícové částky na úhradu režijních nákladů, kdy o žalobce pečují jiné osoby. Uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení by pro žalobce představovalo nepřiměřený finanční postih, na jehož úhradu finanční prostředky nemá a z důvodu těžkého postižení si je ani není schopen opatřit.

6. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobce zdůraznil, že v případě prvního rozsudku ve věci nepředcházelo rozhodnutí věcné projednání žaloby, jelikož soud prvního stupně rozhodoval rozsudkem pro uznání. Fakticky tedy věc byla projednána až poté, co bylo rozsudek pro uznání zrušen odvolacím soudem. Tímto nedošlo ani k porušení zásady legitimního očekávání. Ve věci není dán rozpor s dobrými mravy, rozpor s veřejným pořádkem či zákonem. Příslušná smlouva o poskytnutí služby byla sjednána v souladu se zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních službách a prováděcí vyhlášky k tomuto zákonu č. 505/2006 Sb. V souladu s čl. III. odst. 8) je nedílnou součástí smlouvy o poskytnutí sociální služby platná směrnice CSS o úhradách, včetně její dodatků, přičemž dle této směrnice se režijní náklady z úhrady za stravování a úhrada ubytování u celoročního a týdenního pobytu nevrací. Žalovaná musí hradit provozní náklady (např. energie, personál, amortizace vybavení) nehledě na nepřítomnost žalobce. Není pravdou, že šlo o smlouvu uzavřenou adhézním způsobem. Žalobce i jeho opatrovník mohli smlouvu ovlivnit, neměli k ní však žádné připomínky. I v případě, že by se jednalo o smlouvu sjednanou adhézním způsobem, nejednalo by se o ustanovení, které by se bez zvláštního důvodu odchylovalo od obvyklých podmínek sjednávaných v obdobných případech.

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnými subjekty (§ 201 o.s.ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contr. o.s.ř.), a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející i nad rámec odvolacích důvodů, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce ani žalovaného nejsou důvodná.

8. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že se žalobce domáhal vydání bezdůvodného obohacení ve výši 10 570 Kč s příslušenstvím, a to z důvodu, že žalovaný žalobci nevracel režijní paušály z úhrady za stravování v době nepřítomnosti žalobce v zařízení. Soud prvního stupně následně ve věci dne 20. 4. 2022 rozhodl rozsudkem pro uznání, č. j. 39 C 228/2021-58. Tento rozsudek byl však následně zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 30. 3. 2023, č. j. 70 Co 132/2022-71, poněvadž nebyly dány podmínky pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání. Věc se tudíž vrátila k soudu prvního stupně, který následně rozhodl napadeným rozsudkem.

9. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně své rozhodnutí založil na dostatečně zjištěném skutkovém stavu, který řádně zhodnotil a po právní stránce dospěl ke správnému závěru, že se žalovaná bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně. Současně soud prvního stupně řízení nezatížil procesními vadami, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

10. Dle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Dle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Dle § 1798 odst. 1 o.z. ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem platí pro každou smlouvu, jejíž základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit.

13. Dle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

14. Dle § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Předně by se odvolací soud chtěl vyjádřit k námitkám žalobce ohledně rozporu mezi závěry v rozsudku pro uznání a v napadeném rozsudku, kdy žalobce v tomto spatřuje postup v rozporu se zásadou legitimního očekávání. V souladu s § 153a o.s.ř. odst. 3 o.s.ř. soud rozhoduje rozsudkem pro uznání v také případě, kdy nastane fikce uznání, tj. má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu uplatňován, uznal. Soud se při rozhodování rozsudkem pro uznání nezabývá věcí tak důkladně jako v případě běžného meritorního rozhodování. Vyhází z návrhu a listin předložených žalobcem, přičemž již z povahy věci tyto nemohou být v případě fikce uznání konfrontovány s tvrzeními či důkazy žalobce. Přezkum návrhu se v tomto ohledu omezuje hlavně na posouzení, zda nejde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Zřejmá bezúspěšnost uplatňování práva je pak dána v případech, kdy žalovanému nároku nelze vůbec vyhovět, ale také tehdy, je-li zjevný nepoměr mezi skutkovým vylíčením uplatněného nároku a tím, čeho se žalobce žalobou domáhá (srovnej rozsudek Nejvyšší soud, 30 Cdo 1038/2013, 28. 5. 2014). Z podstaty věci tudíž nelze ze závěrů vyjádřených v rozsudku pro uznání vyvozovat legitimní očekávání ohledně toho, jak bude rozhodnuto soudem prvního stupně po zrušení jeho rozsudku pro uznání soudem odvolacím.

16. Dále se odvolací soud zabýval námitkami žalobce ohledně výše specifikovaného ujednání ve smlouvě o poskytování služby, které v zásadě spočívají v tom, že žalobce považuje ujednání za rozporné s dobrými mravy a danou smlouvu za smlouvu uzavíranou adhézním způsobem dle § 1798 a násl. o.z. a tedy v části opravňující žalovaného k ponechání si režijního paušálu za neplatnou dle § 1800 o.z.

17. Dobré mravy představují souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež osvědčují jistou neměnnost a vystihují podstatné historické tendence (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000). Rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 o.z. znamená, že předmět právního jednání není v přímém rozporu se zákonem, ani jej neobchází, ale je porušeno společenské určení jednání, popř. vztahu, který z něj má vzniknout (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3136/2006). Při posouzení, zda se právní jednání příčí dobrým mravům, je třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti konkrétního případu a nelze vyjít pouze ze závěrů jiného rozhodnutí soudu v obdobné věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010). Odvolací soud tudíž touto optikou posoudil i předmětné ustanovení, a dospěl k závěru, že není v rozporu s dobrými mravy. Dle názoru odvolacího soudu nelze odhlédnout od skutečnosti, že i v době, kdy se žalobce v zařízení nenachází, musí žalovaný stále vynakládat finanční prostředky na jeho chod. Nadto je takto do určité míry nahrazována ztráta žalovaného, která vzniká tím, že žalovaný za dny, kdy se žalobce nenachází v zařízení, avšak zároveň pro něj má stále místo rezervováno a neposkytne jej někomu jinému. je žalovaný příspěvkovou organizací, které jsou zpravidla založeny za neziskovými účely a slouží k plnění úkolů ve veřejném zájmu, stále musí rozumně hospodařit s finančními prostředky a do určité míry pokrýt náklady na své fungování. V opačném případě by služby, které se vyznačují vysokou veřejnou prospěšností, poskytovat vůbec nemohla. Nelze proto považovat za rozporné s dobrými mravy, když si žalovaný ponechává režijní paušály i za dny, kdy se žalobce v zařízení nenachází.

18. Za nedůvodné považuje odvolací soud také námitky ve vztahu k adhézní povaze Smlouvy o poskytování služby. Žalovaný sice uvádí, že žalobce měl možnost předmětnou smlouvu změnit, v praxi však nelze odhlédnout od toho, že v těchto případech rozhodně není obvyklé, druhá smluvní strana navrhovala revize smlouvy. Avšak i v případě, že by smlouva spadala do kategorie smluv uzavřených adhézním způsobem, má odvolací soud za to, že by nebylo možné předmětné ujednání považovat za neplatné. Zákon předpokládá, že jde o doložku, která je pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod, zejména odchyluje-li se závažně a bez zvláštního důvodu od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech (§ 1800 odst. 2 o.s.ř.). Nepostačuje pak pouhá nevýhodnost, ale vyžaduje se kvalifikovaná nevýhodnost pro slabší strany (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021 23 ICdo 56/2019). Dle názoru odvolacího soudu není předmětné ujednání pro žalobce zvláštně nevýhodné. A jak již bylo uvedeno výše, žalovaný si předmětný režijní paušál ponechává z legitimních důvodů.

19. Odvolací soud má za to, že soud prvního stupně rozhodl správně i ve vztahu k nákladům řízení před soudem prvního stupně. Nelze dát za pravdu žalovanému, když uvádí, že náklady řízení před soudem prvního stupně by nepřiměřeně nezatížila žalobce. Částka 12 000 Kč není pro osobu v postavení žalobce rozhodně zanedbatelná. Otázku řešenou v rámci řízení nelze považovat za banální. V tomto ohledu je nutné přihlédnout také k tomu, že žalobce vznesl dotaz na Ministerstvo práce a sociálních věcí, které ho odkázalo právě na soudní řízení.

20. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v souladu s § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil.

21. Poněvadž nebyl žádný z účastníků se svým odvoláním úspěšný, rozhodl odvolací soud, že se žádnému z účastníků řízení náhrada nákladů řízení nepřiznává.