70 Co 206/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Čuhelové, Ph.D., a soudců JUDr. Michala Ryšky a JUDr. Aleny Šparlinkové ve věci žalobkyně: jméno FO , narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátem právnická osoba sídlem adresa proti žalovanému: jméno FO , narozený dne datum trvale bytem adresa o vyklizení bytu, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne datum , č. j. číslo jednací

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části I. výroku ohledně lhůty k plnění mění tak, že žalovaný je povinen vyklidit rodinný dům , číslo, , který je součástí pozemku p. č. st. , číslo, v k. ú. , adresa, , obec , adresa, do 3 měsíců od právní moci rozsudku.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve zbývající části I. výroku potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně stanovil, že žalovaný je povinen vyklidit rodinný dům č. p. , číslo, který je součástí pozemku p. č. st. , číslo, v k. ú. , adresa, , obec , adresa, , a to do 15 dnů od právní moci napadeného rozsudku (I. výrok), a že je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce náklady řízení ve výši 14 946 Kč (II. výrok). V odůvodnění uvedl, že žalovaný neoznačil žádný právní titul, který by ho opravňoval k užívání rodinného domu. Důvody, pro které se žalovaný nechtěl vystěhovat, považoval soud prvního stupně za zcela irelevantní. Žalovaný měl z titulu družského poměru mezi účastníky řízení povoleno obývat dům žalobkyně. Od roku 2020 však již účastníci řízení netvořili pár a žalobkyně s dalším užíváním rodinného domu žalovaným nesouhlasila.

2. Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání žalovaný. Zdůraznil, že daný rodinný dům v roce 2010 postavil a splácel veškeré platby, které s nemovitostí souvisely. S žalobkyní společně nehospodařili až poslední rok, tj. od února 2023, přičemž až od dubna roku 2023 je žalobkyně osobou samostatně výdělečně činnou. Žalovaný je nyní v tíživé životní situaci. Matka žalovaného mu neumožňuje nastěhovat se do jejího bytu. Má soustavně problémy s plněním oddlužením. Částka 70 000 Kč, která byla na insolvenci uhrazena, byla zaplacena z bankovního účtu třetí osoby, přičemž šlo o úhradu dlužných částek v rámci plnění oddlužení. Žalovaný rodinný dům obývá od roku 2010 s žalobkyní a s jejich dětmi. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem byla napadeným rozsudkem ignorována jedna ze základních zásad občanského práva, tj. ochrana dobrých mravů. Rozhodnutí zakládá zřejmou nespravedlnost, když se žalovaný má po uplynutí stanovené lhůty stát prakticky bezdomovcem, a to i přesto, že se podstatnou mírou podílel na zakoupení a vybudování rodinného domu. Dle názoru žalovaného jsou soudy při svém rozhodování vázány základními zásadami, mezi něž patří i ochrana dobrých mravů. Soud prvního stupně nedostál své povinnosti, když se v předmětné věci dostatečně nezabýval otázkou dobrých mravů. Žalovanému měla být poskytnuta delší lhůta k vyklizení nemovitosti, a to alespoň v délce šesti měsíců. Ve vztahu k nákladovému výroku žalovaný uvedl, že mu nebyla před podáním žaloby předložena jakákoliv výzva k plnění, přičemž soud prvního stupně se nezabýval ani důvody hodnými zvláštního zřetele opravňujícími výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat.

3. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání uvedla, že žalovaný zpochybňuje pouze lhůtu pro vyklizení stanovenou soudem prvního stupně. Tvrzení, že nemá možnost jiného bydlení, žalovaný nijak nedoložil. S ohledem na znalost žalobkyně o skutečných poměrech žalovaného, má za to, že u matky bydlet může, případně by si byl schopen zajistit dostatečné příjmy pro získání jiného ubytování. Ostatně již v současnosti žalovaný netráví všechny noci v předmětném rodinném domě. Žalovaným navrhovaná šestiměsíční lhůta k vyklizení nemovitosti je zcela nemístná. Žalobkyně s žalovaným netvoří pár již od roku 2020. Mnohokrát před podáním žaloby, zejména poté, co ji žalovaný fyzicky a slovně napadnul, žalobkyně žalovaného žádala, aby se vystěhoval. Žalovaný si byl velmi dobře vědom toho, že žalobkyně chce, aby nemovitost vyklidil. Přiznání nákladů řízení žalobkyni je tudíž zcela namístě, když žalovaný svou nečinností a ignorováním žádosti žalobkyně zavinil nutnost soudního řízení.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnými subjekty (§ 201 o.s.ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o.s.ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř. přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné.

5. Odvolací soud věc projednal na jednání konaném dne , datum, s oporou v § 101 odst. 3 ve spojení s § 211 o.s.ř. v nepřítomnosti žalovaného. Předvolání k jednání odvolacího soudu bylo žalovanému doručeno v dostatečném předstihu dne , datum, a žalovaný dne , datum, zaslal omluvu z jednání spojenou s žádostí o odročení jednání s tím, že je nemocný. Takovou žádost odvolací soud nepovažoval za jakkoli důvodnou a podloženou, neboť platí, že nemoc či úraz účastníka nezakládají paušálně a mechanicky automatický nárok účastníka na odročení jednání. Určující zde totiž není sama existence nemoci či úrazu účastníka, nýbrž to, zda v jejich důsledku vzniklé zdravotní omezení účastníkovi objektivně brání účastnit se jednání a plnit při něm řádně jeho procesní práva a povinnosti. Takto např. nemoc či úraz horní končetiny u manuálně pracujícího člověka mohou zakládat důvod k jeho pracovní neschopnosti, nikoli však bez dalšího důvod, jenž by mu objektivně bránil účastnit se jednání soudu a plnit při něm řádně procesní práva a povinnosti. Touto optikou posuzováno, že žalovaný ve své omluvě spojené s žádostí o odročení jednání toliko zcela obecně a neurčitě uvedl, že je nemocný, aniž by přitom jakkoli konkretizoval svůj zdravotní stav a to, zda mu tento stav brání účastnit se jednání a řádně při něm plnit procesní práva a povinnosti. Žalovaný současně řádně a včas nedoložil odvolacímu soudu před jednáním žádnou lékařskou zprávu či potvrzení o pracovní neschopnosti, z nichž by takové skutečnosti alespoň v náznaku vyplývaly. Dané skutečnosti ostatně nevyplývají ani z , datum, odvolacímu soudu zaslané lékařské zprávy vystavené dne , datum, , neobsahující žádné subjektivní potíže žalovaného ani objektivní nález lékaře („dne 16.12.2024 akutně onemocněl, byl mu nařízen klidový režim“).

6. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že se žalobou ze dne 13. 2. 2024 žalobkyně domáhala vyklizení rodinného domu č. p. , číslo, , který je součástí pozemku p. č. st. , číslo, v k. ú. , adresa, . Žalobkyně s žalovaným do roku 2020 tvořili nesezdaný pár a z tohoto titulu bydlel žalovaný v daném rodinném domě ve vlastnictví žalobkyně. Od roku 2020 spolu účastníci již pár netvoří. Žalovaný nic nehradil za užívání nemovitosti, ani za spotřebované energie. Užíval rodinný dům bez právního důvodu a žalobkyni s ohledem na jeho chování nezbylo nic jiného než domáhat se vyklizení dané nemovitosti soudní cestou.

7. Žalovaný uvedl, že chce být na blízku dětem a nemá finanční prostředky na pořízení jiného bydlení. Rodinný dům společně vybudovali s žalobkyní a užívali jej jako rodina. Od roku 2010 žalovaný hradil všechny výdaje spojené s rodinným domem (hypotéka, chod domácnosti, vybavení, chod rodiny, dovolené a jiné). Požadoval v případě vystěhování adekvátní finanční vyrovnání.

8. Ohledně styku žalovaného s dětmi žalobkyně odkázala na rozsudek Okresního soudu v , adresa, ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , na jehož základě byly děti účastníků řízení svěřeny do péče matky. Žalovaný má právo se s dětmi stýkat o víkendech, jednou za dva týdny, čemuž žalobkyně nebude bránit. Žalovanému bylo Krajským soudem v Brně, sp. zn. , insolvenční spisová značka, schváleno oddlužení. Během jednání konaného dne , datum, žalovaný uváděl, že má od března 2024 přislíbenou práci a bude do majetkové podstaty platit částku 14 000 Kč měsíčně. Žalovaný také den před jednáním zaslal na účet majetkové podstaty částku 70 000 Kč. Je tedy zjevné, že žalovaný není zcela bez prostředků. Tvrzené majetkové nároky žalovaného v souvislosti s výstavbou domu a splácením hypotéky nic nemění na jeho vlastnickém právu k dané nemovitosti.

9. Následně soud prvního stupně rozhodl napadeným rozsudkem.

10. Dle § 1040 odst. 1 o.z. ten, kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.

11. Věc bylo nutné posoudit dle účinné právní úpravy obsažené v o.z., když praxe nastavila intertemporální pravidlo tak, že ochranu vlastnického práva, o které soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno v poměrech žaloby na vydání věci poměřovat úpravou § 1040; tím se řídí jak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění žalobě na vydání věci, tak i důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí žaloby (Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, komentář k § 1040.; z judikatury srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4253/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1722/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2081/2017).

12. Vindikační žaloba dle § 1040 odst. 1 o.z. je však založena na stejných principech jako tomu bylo v § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., a proto je dovozována možnost i nadále vycházet z judikatury z doby účinnosti staré právní úpravy (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1483/2015, ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 83/2015, nebo usnesení ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1949/2019).

13. Osobou aktivně věcně legitimovanou k podání vindikační žaloby je vlastník věci. V řízení musí prokázat, že nastaly právní skutečnosti, na jejichž základě nabyl vlastnictví, či případně jiné právo, o které lze opřít žalobu na vydání věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4638/2009), a současně prokázat, že věc přešla do držby či detence žalovaného, který má, chce-li se žalobě o vydání věci úspěšně bránit, důkazní břemeno o pozbytí držby (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4178/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1007/2014, nebo usnesení ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2721/2018). Vindikovat lze věci movité i nemovité, v případě nemovitých věcí zní žalobní petit na vyklizení (srovnej Dobrovolná, E. In: Petrov, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, komentář k § 1040).

14. Soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru ohledně aktivní věcné legitimace žalobkyně v řízení, kdy tato je vlastnicí předmětné nemovitosti. Dle výpisu z katastru nemovitostí (č. l. 8), nabyla žalobkyně vlastnické právo k pozemku p. č. st. , číslo, , k. ú. , adresa, , na základě kupní smlouvy ke dni , datum, . Rodinný dům č. p. , číslo, je pak součástí tohoto pozemku. Žalobkyně si vzala úvěr na stavbu předmětného rodinného domu (viz úvěrová smlouva ze dne 20. 7. 2010 na č. l. 27-29), bylo jí vydáno stavební povolení na stavbu rodinného domu (viz rozhodnutí ze dne 15. 3. 2010 na č. l. 30-33). Žalovaný fakticky ani nijak nerozporoval vlastnické právo žalobkyně k předmětnému rodinnému domu, ani to, že v rodinném domě žije bez svolení žalobkyně, která nemovitost vlastní. Pouze zdůrazňoval, že hradil platby, které s nemovitostí souvisely a měl za to, že z tohoto důvodu má právo v rodinném domě bydlet, chce být blízko dětem a nemá finanční prostředky. Žalovaný netvrdil ani neprokazoval, že by pozbyl držby, naopak tvrdil, že v rodinném domě bydlí a bydlet musí, protože si nemůže z důvodu tíživé situace zajistit jiné bydlení.

15. Výše uvedené skutečnosti však lze podřadit pod námitku rozporu výkonu práva s dobrými mravy a se zásadou zákazu zneužití práva, kterou žalovaný ostatně ve svém odvolání uplatnil. Konkrétně uvedl, že mu z těchto důvodů měla být poskytnuta delší lhůta k vyklizení nemovitosti, a to alespoň v délce šesti měsíců.

16. Dle § 2 odst. 3 o.z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

17. Dle § 8 o.z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

18. Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti; pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům (srovnej nález ze dne 20. 4. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 2087/08). Platí, že výkon práva musí být uplatněn v rámci zákona, tj. v souladu s jeho obsahem, a zároveň být přiměřený s ohledem na cíl, kterého má být dosaženo, nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiného; v opačném případě by šlo o zneužití výkonu práva, který není dovolen, a je proto sankcionován (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 26 Cdo 1531/2011).

19. Obdobně jako v případě vindikační žaloby lze přiměřeně aplikovat judikaturu, která se vztahuje k dříve účinné právní úpravě (§ 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.), (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, nebo ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017).

20. Judikatura se ve vztahu k této otázce ustálila v názoru, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovité věci sloužící k bydlení) byl uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností případu mohla projevit určením delší než zákonné lhůty k vyklizení nebo i zamítnutím žaloby (srovnej stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, dále např. usnesení ze Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 74/2019, nebo ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3146/2019); zamítnutí žaloby by však mělo být až poslední možností, jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, kdy by se odložené vyklizení bytu jevilo krajně nespravedlivým (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1282/2013, nebo usnesení ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 26 Cdo 119/2017).

21. Rozhodnutí o tom, zda je namístě postupovat dle § 2 odst. 3 o.z. je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje vyklizovaný, tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení domáhá (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 410/2013, nebo ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 26 Cdo 2791/2014, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3942/12). Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se vyklizení) dočasně odepřena (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 26 Cdo 948/2011, obdobně také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99).

22. Odvolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci nejde o zcela mimořádný případ, kdy by se i odložené vyklizení nemovitosti stále jevilo krajně nespravedlivým a bylo by tudíž namístě žalobu zamítnout. Zároveň je však nutné konstatovat, že stanovení lhůty k vyklizení v délce patnácti dnů dle § 160 odst. 1 věty první o.s.ř. se vzhledem k okolnostem případu jeví jako příliš tvrdé. Žalovaný hradil splátky úvěru, které nebyly zanedbatelné (viz č. l. 19-21). Tato skutečnost by se dle názoru odvolacího soudu měla promítnout do délky lhůty k vyklizení. Žalovaným navrhovaná šestiměsíční lhůta by však představovala nepřiměřeně velké omezení výkonu vlastnického práva žalobkyně. Odvolací soud proto žalovanému stanovil k vyklizení nemovitosti lhůtu v délce tří měsíců, kdy takto dlouhá lhůta je dostačující pro to, aby si žalovaný obstaral jiné bydlení a zároveň v jejím důsledku nedojde k nepřiměřenému omezení práv žalobkyně. Je třeba brát v potaz i to, že žaloba byla podána dne 13. 2. 2024.

23. S ohledem na vše uvedené odvolací soud dle § 220 o.s.ř. napadené rozhodnutí změnil v části I. výroku tak, že lhůtu k vyklizení nemovitosti prodloužil na tři měsíce. Ve zbývající části I. výroku a ve II. výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, tedy včetně nákladového výroku, kde poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013, kdy je třeba přihlédnout k postoji dlužníka k uplatněné pohledávce, jakož i k reakci dlužníka na zahájení soudního řízení a doručení žaloby. V posuzovaném případě se žalovaný aktivně bránil, tedy i kdyby mu byla výzva doručena, na věci by to nic nezměnilo, žalobkyně by žalobu podat musela. O uvedeném ostatně svědčí i podané odvolání.

24. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy žalovaný byl z části úspěšný, odvolací soud mu vyhověl a lhůtu pro vyklizení prodloužil na tři měsíce, proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.