70 CO 218/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Ryšky a soudkyň JUDr. Kateřiny Čuhelové, Ph.D., a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o návrhu na obnovu řízení, o odvolání žalovaného proti usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 26. října 2021, č. j. 7 C 324/2016-251,

I. Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit do tří dnů od právní moci rozhodnutí žalobkyni k rukám jejího zástupce na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2 178 Kč.

1. V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně zamítl návrh na obnovu řízení vedeného u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 325/2016 (I. výrok) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce na nákladech řízení částku 8 712 Kč (II. výrok).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o návrhu žalovaného na obnovu řízení vedeného u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 325/2016, v němž bylo žalovanému z titulu neoprávněného zásahu do práva žalobkyně na soukromí a na rodinný život pravomocně uloženo zaslat žalobkyni omluvu a zaplatit jí na náhradě nemajetkové újmy v penězích částku 15 000 Kč, přičemž dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Návrh na obnovu řízení ze dne 16. 6. 2021 byl žalovaným odůvodněn tím, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2021, č. j. 16 Co 74/2020-541, který byl žalovanému doručen dne 25. 3. 2021, byl změněn rozsudek soudu prvního stupně schválením dohody rodičů, kterou byl nezletilý [jméno] na dobu před i po rozvodu manželství svěřen do výchovy žalovaného jako otce. Dle žalovaného je tento opatrovnický odvolací rozsudek rozhodnutím, které nemohl bez své viny v původním řízení použít a které by mohlo v původním řízení přivodit pro žalovaného příznivější rozhodnutí ve věci.

3. Zamítnutí návrhu na obnovu řízení odůvodnil soud prvního stupně s poukazem na citovanou judikaturu tím, že v původním řízení dovozená protiprávnost jednání žalovaného spočívala v úmyslném vytváření odcizení mezi nezletilým [jméno] a žalobkyní jako jeho matkou a schválená dohoda o rodičovské zodpovědnosti nemůže tento závěr změnit, přičemž opatrovnický soud rozhodoval pouze podle přání nezletilého [jméno], kterému chyběly jen 4 měsíce do dosažení dospělosti.

4. Proti tomuto rozhodnutí podal žalovaný odvolání, kterým se domáhal jeho změny povolením obnovy předmětného řízení. Uvedl, že předmětným opatrovnickým rozsudkem bylo konstatováno, že od počátku měl být respektován názor a přání nezletilého [jméno] setrvávat v péči žalovaného a s žalobkyní se pravidelně stýkat. Rozsudek opatrovnického soudu je ve vztahu k rozsudkům soudů obou stupňů v původním řízení rozhodnutím, kterým je upravena otázka, kterou si soudy posoudily jako předběžnou, ačkoli meritorně ji posuzují opatrovnické soudy v řízeních o úpravu poměrů k nezletilým dětem. Závěr z původního řízení o protiprávnosti jednání žalovaného v období od ledna 2016 do dubna 2017 je zcela vyvrácen rozsudkem odvolacího soudu v opatrovnické věci. Nebylo způsobeno žalovaným, že nezletilý [jméno] odmítal střídavou péči, žalovaný žádnou povinnost neporušil. Je absurdní, že žalovaný měl způsobit žalobkyni nemajetkovou újmu tím, že jí neumožnil střídavou péči o nezletilého [jméno], ačkoli dle meritorního opatrovnického rozhodnutí neměla být po formální stránce nikdy nařízena.

5. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozhodnutí jako věcně správného, neboť předmětným opatrovnickým rozsudkem nebyla vůbec rozhodnuta předběžná otázka relevantní pro původní řízení.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o.s.ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contr. o.s.ř.), a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející i nad rámec odvolacích důvodů, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je nedůvodné.

7. Odvolací soud předesílá, že předmětný rozsudek odvolacího opatrovnického soudu ze dne 27. 1. 2021 byl zástupci žalovaného doručen dne 25. 3. 2021 a stejného dne nabyl právní moci. Podání žaloby na obnovu řízení dne 16. 6. 2021 bylo žalovaným na tomto základě učiněno včas, neboť subjektivní tříměsíční lhůta k podání žaloby na obnovu řízení podle § 233 odst. 1 o.s.ř. běží účastníkovi, který byl rovněž účastníkem řízení, v němž bylo vydáno nové rozhodnutí, od právní moci nového rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 26 Cdo 526/2012).

8. Podaná žaloba na obnovu řízení je však z níže uvedených důvodů zjevně marnou účelovou snahou žalovaného o prolomení právní jistoty, založené předchozím pravomocným posouzením věci. Předmětný rozsudek odvolacího opatrovnického soudu ze dne 27. 1. 2021 o změně rozsudku soudu prvního stupně schválením dohody rodičů o svěření nezletilého [jméno] na dobu před i na dobu po rozvodu manželství rodičů do péče žalovaného jako jeho otce je totiž sice rozhodnutím, které žalovaný nemohl (z chronologického hlediska) v původním řízení použít, ale zcela jistě není rozhodnutím, které by ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. mohlo z níže uvedených důvodů přivodit pro žalovaného jakkoli příznivější rozhodnutí ve věci (a prolomit tak stav právní jistoty, založený předchozím pravomocným posouzení věci).

9. Jak i soud prvního stupně správně vyšel z daného východiska, Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyjádřil závěr, že později přijaté rozhodnutí v jiné právní věci není samo o sobě důvodem pro povolení obnovy řízení (srov. např. stanovisko bývalého občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR z 8. 9. 1982, Cpj 67/82, uveřejněné pod číslem 2/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 48/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 5. 1998, sp. zn. II. ÚS 111/98, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 11, ročníku 1999, části II., pod pořadovým číslem 40 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 29 Cdo 269/2008). Podstatné přitom je, zda toto později přijaté rozhodnutí vypovídá o skutečnostech a důkazech, které byly předmětem původního řízení a řeší předběžnou otázku, jejíž zodpovězení bylo rozhodné pro výsledek původního řízení. Právní názor, projevený v později přijatém rozhodnutí v jiné právní věci, sám o sobě důvodem obnovy řízení není (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2794/2014, a judikatura v něm citovaná).

10. Předmětný rozsudek odvolacího opatrovnického soudu ze dne 27. 1. 2021 působí toliko s účinky do budoucna a nemůže tak pro (v původním řízení relevantní) období od ledna 2016 do dubna 2017 zpětně (s účinky ex tunc) představovat jakoukoli okolnost významnou pro toto období, nota bene okolnost vylučující neoprávněnost předchozího neoprávněného zásahu žalovaného do rodinného života žalobkyně, vzniklého v důsledku porušení zákonných povinností žalovaného, vyplývajících z § 888 a § 889 o.z. V deliktním právu je obvyklé i nezbytné, že objektivní právní přípustnost jednání nelze posuzovat ex post, nýbrž je nutné hodnocení dané otázky ex ante. Samozřejmost přístupu, dle kterého je rozhodujícím okamžikem pro právní hodnocení jednání tvrzeného škůdce v deliktním právu doba tohoto jednání, tedy nezbytnost hodnocení ex ante, stvrzuje judikatura Nejvyššího soudu (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4223/2009, či ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. Cdo 259 /2012), jakož i doktrína civilního deliktního práva (srov. např. Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894-3081 Praha: Leges, 2018, s. 285, marg. č. 2910 121). Jinými slovy: skutečnost, že se žalovanému podařilo posléze (v roce 2021) docílit rozhodnutí opatrovnického odvolacího soudu, kterým byla schválena dohoda rodičů a nezletilý byl svěřen do výchovy žalovaného na dobu před i po rozvodu manželství účastníků, není způsobilá zpětně ospravedlnit jeho předchozí neoprávněné zasahování do rodinného života žalobkyně (z let 2016 2017), vzniklé v důsledku porušení zákonných povinností, vyplývajících pro žalovaného z § 888 a § 889 o.z.

11. Dané opatrovnické rozhodnutí ve výroku ani v odůvodnění vůbec neřeší předběžnou otázku, na jejímž posouzení je rozhodnutí ve věci náhrady nemajetkové újmy postaveno, tedy že postoj nezletilého k žalobkyni jako jeho matce byl důsledkem porušení právních povinností žalovaného (důsledkem neoprávněného zásahu žalovaného do rodinného života žalobkyně), neboť výrokem řeší toliko výchovu a výživu nezletilého s účinky do budoucna a v odůvodnění pro tyto účely klade důraz na dohodu rodičů souladnou s postojem nezletilého, a to i vzhledem k jeho věku, aniž by jakkoli (natož odlišně) řešilo příčiny takového postoje nezletilého (tedy předběžnou otázku určující v řízení o náhradu nemajetkové újmy).

12. I v opačném případě by však platilo, že řešení otázky, o níž jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009). Tam, kde různé soudy v různých věcech řeší jako předběžnou stejnou otázku, by sice měly postupovat tak, aby při posuzování stejné skutečnosti nedospívaly k rozdílným právním závěrům; s přihlédnutím k tomu, že skutkový stav věci může být v různých řízeních zjištěn odlišně, však nelze vyloučit ani možnost, že si různé soudy vyřeší tutéž předběžnou otázku rozdílně (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 726/2007, nebo ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 620/2012). Tyto závěry jsou souladné i s judikaturou Ústavního soudu, který sice považuje z hlediska právní jistoty za zásadně nežádoucí, aby soudy při opakovaném posuzování týchž předběžných otázek ve věcech týchž účastníků dospívaly k rozdílným závěrům, avšak tuto eventualitu a priori nevylučuje za předpokladu, že jsou rozdílné závěry řádně odůvodněny (srov. nález ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07). Shodně viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1037/2014, ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 2637/14 Odvolací soud se přitom výše zmíněnou předběžnou otázkou, dle které protiprávnost jednání žalovaného spočívala v úmyslném vytváření odcizení mezi nezletilým a žalobkyní jako jeho matkou, velmi podrobně zabýval již v rozsudku ze dne 18. 12. 2019, č. j. 70 Co 243/2018-172 (viz především odst. 9 až 17), přičemž dovolání žalovaného proti němu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2020, č. j. 25 Cdo 795/2020-203, a předmětné opatrovnické rozhodnutí nemá potenciál cokoli v tomto směru změnit (přivodit pro žalovaného příznivější rozhodnutí).

13. Se zřetelem k výše uvedenému proto odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil dle § 219 o.s.ř., a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, o které soud prvního stupně správně rozhodl na základě zásady úspěchu dle § 142 odst. 1 o.s.ř. a správně ji i vyčíslil.

14. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud na základě zásady úspěchu podle § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř. tak, že neúspěšný žalovaný je k jejich náhradě povinen žalobkyni k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). Výše žalobkyní v odvolacím řízení účelně vynaložených nákladů řízení činí 2 178 Kč a sestává z odměny za zastoupení u 1 úkonu právní služby ve výši 1 500 Kč (účast na jednání odvolacího soudu) dle § 7, § 9 odst. 1, § 11 AT s režijním paušálem 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT) a náhradou za daň z přidané hodnoty 378 Kč (§ 137 odst. 3 písm. a) o.s.ř.).