70 Co 227/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Ryšky a soudců Mgr. Ivy Krejčířové a JUDr. Ondřeje Sekvarda, Ph.D., ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované ., IČO číslo sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zaplacení částky 46 433 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 27. května 2024, č. j. 4 C 34/2023-88,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části I. výroku potvrzuje v tomto znění:Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 46 433 Kč spolu s úrokem z prodlení 15 % ročně z této částky od 10. 9. 2022 do zaplacení oproti vydání reklamované béžové látkové třímístné rohové pohovky LaForma Singapore 290 cm, pravá/levá, Kód: LF-S492CH12, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve zbývající části I. výroku mění tak, že žaloba na zaplacení úroku z prodlení 15 % ročně z částky 46 433 Kč od 18. 7. 2022 do 9. 9. 2022 se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci k rukám jeho zástupkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 42 460,30 Kč.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 46 433 Kč spolu s úrokem z prodlení 15 % ročně z této částky od 18. 7. 2022 do zaplacení (I. výrok). Současně rozhodl, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci k rukám jeho zástupkyně na náhradě nákladů řízení částku 38 310 Kč (II. výrok). Soud prvního stupně s poukazem na § 2169 o. z. a marné uplynutí lhůty 30 dnů k vyřízení reklamace dle § 19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele, pro které žalobce odstoupil dle § 19 odst. 4 od smlouvy, přiznal žalobci požadovanou částku, odpovídající žalobcem zaplacené kupní ceně pohovky, s úroky z prodlení.

2. Proti rozsudku podala odvolání žalovaná. Uvedla, že žalobce nebyl oprávněn odstoupit ohledně celého předmětu plnění, když byla reklamovaná pouze část díla (pouze šrouby a opěrky). Žalovaná dále namítala, že soud prvního stupně sice vyhověl žalobci, ale opomněl rozhodnout o reciproční povinnosti žalobce vrátit reklamovanou pohovku. Soud prvního stupně se dále nevypořádal s námitkou ohledně uplynutí šestiměsíční lhůty dle § 2161 odst. 2 o. z. Důkazní břemeno je v tomto ohledu na kupujícím, který měl prokázat, že zboží má vadu, která na něm byla již při převzetí. Z doložené SMS komunikace a mailů vyplynulo, že žalobce byl o celém průběhu vyřizování reklamace detailně průběžně informován, žalovaná s ním komunikovala a dohodla se na konkrétních termínech odstranění vad na dodaném zboží, a tedy i na delší lhůtě k vyřízení reklamace ve smyslu § 19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele. Žalobce nechal žalovanou vytknuté vady v dohodnutých termínech postupně odstranit tak, aby byla reklamace řádně vyřízena dle jeho požadavků i po uplynutí zákonné lhůty. Soud prvního stupně tyto skutečnosti nevzal vůbec v potaz, a naopak uvedl, že žalovaná i přes zákonné poučení neunesla břemeno tvrzení, resp. břemeno důkazní.

3. Žalobce se k odvolání písemně nevyjádřil a při jednání odvolacího soudu navrhl potvrzení napadeného rozhodnutí.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích důvodů, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že se žalobce žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 10. 2. 2023 domáhal zaplacení částky 46 433 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že si u žalované objednal vybavení domu. Součástí této objednávky byla také pohovka. Při prvním pokusu o její použití žalobce zjistil, že bočnice nejsou připevněny k hlavnímu sedáku a dále, že u nastavení opěrky hlavy na levé straně pohovky, při pohledu zezadu, nelze zaaretovat polohu, protože chybí aretační úchytka v opěrce. Žalobce tyto vady písemně reklamoval doporučeným dopisem ze dne 14. 6. 2022, který byl doručen žalované dne 17. 6. 2022. Požadoval opravu věci a dodání chybějících spojovacích prvků a aretačních úchytů. Lhůta pro vyřízení reklamace dle § 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, tudíž počala plynout dne 18. 6. 2022 a marně uplynula dne 17. 7. 2022. Vzhledem k tomu, že žalovaná nerozhodla o vyřízení reklamace v zákonné lhůtě, odstoupil žalobce od části kupní smlouvy a vyzval žalovanou k vrácení kupní ceny. Žalovaná však stanovenou částku neuhradila.

6. Žalovaná učinila nesporným, že si u ní žalobce objednal zboží, přičemž toto zboží mu bylo dodáno, a žalobce uhradil kupní cenu. Ve zbytku žalobu považovala za nedůvodnou. Odkázala na § 2161 odst. 2 o. z. Dle jejího názoru měl žalobce prokázat, že pohovka byla vadná již při převzetí. Dále argumentovala rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2694/2016, dle kterého je nutné § 625 obč. zák. (nyní § 2172 o. z.) a § 19 zákon o ochraně spotřebitele vykládat s ohledem na povahu koupené věci a na další okolnosti a možnosti stran kupní smlouvy. Žalovaná k tomuto dále uvedla, že zboží objednala u subdodavatele Life & furniture s.r.o., s nímž také řešila žalobcem uplatněnou reklamaci. Sama žalovaná nebyla schopna posoudit, zda se u dodaného zboží skutečně jedná o vadu a musela celou záležitost komunikovat se subdodavatelem. U reklamované pohovky bylo nezbytné vyčkat na dodání náhradních dílů. Dne 12. 7. 2022 žalovaná odeslala žalobci své vyjádření k reklamaci poštou na jeho adresu. Zároveň téhož dne informovala žalobce prostřednictvím SMS zprávy o odeslání vyjádření a požádala jej o navržení možného termínu návštěvy techniků od subdodavatele. Žalobce uvedl, že do dne 24. 7. 2022 čerpá dovolenou a požádal o pozdější termín. Následně se s žalovanou dohodl na termínu, který následoval až po konci lhůty dle § 19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele. Z SMS komunikace mezi žalobcem a žalovanou vyplývá, že žalobce měl zájem na sjednání pozdějšího termínu vyřízení reklamace. Žalovaná nemohla z komunikace dovodit, že by žalobce trval na vyřízení reklamace v zákonné lhůtě, naopak trval na odstranění vad v pozdějším termínu.

7. Žalobce zdůraznil, že výše uvedená tvrzení žalované nejsou pravdivá, reklamace pohovky nebyla nikdy vyřízena a vady dodaného zboží nebyly k dnešnímu dni stále odstraněny. O vyřizování reklamace nebyl žalovanou průběžně informován, natož detailně. Žalovaná žalobci pouze přeposílala mailovou komunikace s jejím dodavatelem bez dalšího vysvětlení. S vyřizováním reklamace žalovaná započala až dva dny po marném uplynutí lhůty k vyřízení.

8. Soud prvního stupně na jednání dne 8. 4. 2024 žalovanou vyzval k doplnění skutkových tvrzení a označení příslušných důkazů. Zároveň ji upozornil, že nevyhovění výzvě bude mít za následek pro ni nepříznivé rozhodnutí ve věci. Ve stanovené lhůtě v délce 15 dnů se žalovaná nijak nevyjádřila.

9. Následně soud prvního stupně rozhodl napadeným rozsudkem.

10. Odvolací soud předně konstatuje, že ve věci bylo nutné aplikovat ustanovení právních předpisů, která již v současnosti nejsou účinná. Právní úprava spotřebitelských smluv byla totiž novelizována zákonem č. 374/2022 Sb., který se stal účinným ke dni 6. 1. 2023. Rozhodné skutečnosti podstatné pro projednávanou věc, tj. především sjednání předmětného závazku a uplatnění práv z vadného plnění, nastaly ještě před tímto datem. Ve věci bylo tudíž nezbytné aplikovat právní úpravu účinnou do 5. 1. 2023. Soud prvního stupně se tímto řídil ve vztahu k ustanovením občanského zákoníku, avšak již takto nepostupoval v případě zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Takový postup je však rozporný se zákazem retroaktivity právních norem, jedním ze základních prvků právního státu pramenícího z požadavku právní jistoty, který vychází z principu, podle něhož každý musí mít možnost vědět, které jednání je zakázané, aby mohl být za porušení zákazu volán k odpovědnosti (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 611/01).

11. Pochybení soudu prvního stupně však nebylo důvodem pro zrušení rozhodnutí, poněvadž takto nebylo zasaženo do práv účastníků řízení. V důsledku novely sice došlo k nemalým změnám v § 19 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, který byl pro posouzení projednávané věci podstatný, avšak práva a povinnosti z něj plynoucí zůstala stejná. Především byla zachována lhůta k vyřízení reklamace v délce 30 dnů a možnost odstoupení spotřebitele od smlouvy v případě jejího nedodržení, byť již není konstruována prostřednictvím fikce podstatného porušení smlouvy, ale přímo stanovená v § 19 odst. 4 zákona č. 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele.

12. Dle § 2161 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., ve znění účinném do 5. 1. 2023 (dále jen „o. z.“) prodávající odpovídá kupujícímu, že věc při převzetí nemá vady. Zejména prodávající odpovídá kupujícímu, že v době, kdy kupující věc převzal, a) má věc vlastnosti, které si strany ujednaly, a chybí-li ujednání, takové vlastnosti, které prodávající nebo výrobce popsal nebo které kupující očekával s ohledem na povahu zboží a na základě reklamy jimi prováděné, b) se věc hodí k účelu, který pro její použití prodávající uvádí nebo ke kterému se věc tohoto druhu obvykle používá, c) věc odpovídá jakostí nebo provedením smluvenému vzorku nebo předloze, byla-li jakost nebo provedení určeno podle smluveného vzorku nebo předlohy, d) je věc v odpovídajícím množství, míře nebo hmotnosti a e) věc vyhovuje požadavkům právních předpisů.

13. Dle § 2161 odst. 2 o. z. projeví-li se vada v průběhu šesti měsíců od převzetí, má se za to, že věc byla vadná již při převzetí.

14. Dle § 2165 odst. 1 o. z. je kupující oprávněn uplatnit právo z vady, která se vyskytne u spotřebního zboží v době dvaceti čtyř měsíců od převzetí.

15. Dle § 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění účinném do 5. 1. 2023 (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), prodávající nebo jím pověřený pracovník rozhodne o reklamaci ihned, ve složitých případech do tří pracovních dnů. Do této lhůty se nezapočítává doba přiměřená podle druhu výrobku či služby potřebná k odbornému posouzení vady. Reklamace včetně odstranění vady musí být vyřízena bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30 dnů ode dne uplatnění reklamace, pokud se prodávající se spotřebitelem nedohodne na delší lhůtě. Marné uplynutí této lhůty se považuje za podstatné porušení smlouvy.

16. V občanském soudním řízení sporném se uplatňuje zásada projednací, tj. jsou to účastníci, kdo mají povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti (§ 101 odst. 1 o. s. ř.) a ke svým tvrzením navrhnout důkazy k jejich prokázání (§ 120 odst. 1 o. s. ř), (srovnej Králík, M., Vašíček, J. In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2016, s. 415). Žalobce je tím, koho tíží povinnost tvrdit a prokazovat, poněvadž je to on, kdo se dovolává právní normy, na jejímž základě vznáší svůj požadavek; teprve pokud žalobce tuto svoji povinnost naplní, vzniká povinnost tvrdit a prokazovat i žalovanému (viz komentář k § 101 in: Svoboda, K. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024.). Splnění povinnosti tvrzení nespočívá v pouhém popírání uplatněného nároku; popírající účastník musí též uvést skutečnosti vyvracející či popírající tvrzení protistrany a nabídnout k nim důkazy. Sankcí za nesplnění této povinnosti je neúspěch ve sporu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4397/2007).

17. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že si žalobce u žalované objednal zboží (vybavení domu), tedy mimo jiné právě také reklamovanou pohovku, které mu bylo dodáno, a žalobce následně na základě vystavené faktury zboží uhradil. Tyto skutečnosti tedy bylo možné v souladu s § 120 odst. 3 o. s. ř. bez dalšího považovat za prokázané (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1478/2002).

18. Žalobce dále tvrdil a prokázal, že pohovku reklamoval přípisem ze dne 14. 6. 2022 (č. l. 6), který byl žalované doručen dne 17. 6. 2022 (č. l. 8). Uvedl, že pohovka měla být mimo jiné vybavena polohovatelnými opěrkami hlavy. Následně zjistil, že u pohovky není připevněna bočnice k hlavnímu sedáku a u nastavení opěrky hlavy na levé straně z pohledu zezadu nejde zaaretovat poloha, protože chybí aretační úchytka v opěrce. Žalobce tudíž požadoval provedení opravy či dodání chybějících spojovacích prvků a aretační úchytky opěrky hlavy pohovky. Z doložené mailové komunikace vyplynulo, že žalovaná kontaktovala svého dodavatele ohledně reklamace dne 19. 7. 2022 (č. l. 19). Dne 20. 7. 2022 žalovaná přeposlala tuto mailovou komunikaci žalobci (č. l. 15). Žalovaná ve vyjádření k žalobě ze dne 11. 5. 2023 mezi přílohami uváděla „sms komunikaci mezi žalobcem a žalovanou ode dne 12. 7. 2022“, žádná taková příloha však soudu prvního stupně nebyla zaslána. Ze záznamu o ověření elektronického podání doručeného na elektronickou podatelnu dne 11. 5. 2023 je zřejmé, že do datové schránky soudu prvního stupně bylo doručeno pouze samotné vyjádření k žalobě, přílohy nebyly přiloženy. Právní zástupce žalované se na tuto SMS komunikaci dotazoval i na jednání před soudem prvního stupně dne 8. 4. 2024, ta však nemohla být provedena jako důkaz, když nebyla vůbec dodána.

19. Z předložených důkazů bylo tudíž nutné učinit závěr, že žalovaná kontaktovala žalobce ohledně reklamace až dne 20. 7. 2022, tj. po uplynutí lhůty v délce 30 dnů, jejíž poslední den připadl na 18. 7. 2022. Již v tuto chvíli tedy žalovaná nedostála povinnosti stanovení v § 19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele. Účastníci spolu sice nadále ohledně reklamace komunikovali, z předložené mailové komunikace však vyplynulo, že se vyřešení neustále protahovalo. Žalobce proto následně přípisem (č. l. 9), který byl žalované doručen dne 6. 9. 2022 (č. l. 11) odstoupil od smlouvy a požadoval vrácení zaplacené ceny za pohovku. Žalovaná na odstoupení od smlouvy nereagovala a až dne 14. 9. 2022 žalobci přeposlala mailovou komunikaci se svým dodavatelem (č. l. 13). Žalobce následně setrval na tom, že od smlouvy odstoupil, a pouze uváděl, že pokud mu žalovaná dodá chybějící součástky, přidá je bez dalšího k pohovce, kterou si má žalovaná vyzvednout ve skladu.

20. Neobstojí tudíž argumentace žalované, že byla mezi účastníky sjednána delší lhůta k vyřízení reklamace. Žalobce sice skutečně byl ochoten akceptovat vyřízení reklamace v delší lhůtě, žalovaná však ani takto reklamaci nedokázala vyřídit. V souladu s judikaturou je to přitom především prodejce, kdo má být ve vztazích se spotřebitelem, s ohledem na své zkušenosti z obchodní činnosti, při vyřizování reklamace aktivní stranou. Ustanovení § 19 zákona o ochraně spotřebitele je třeba vykládat extenzivně s ohledem na účel zákona, kterým je ochrana spotřebitele jako „slabší smluvní strany“ právního vztahu založeného spotřebitelskou smlouvou; součástí povinnosti prodávajícího vyřídit reklamaci nejpozději do 30 dnů od jejího uplatnění je též jeho povinnost vyrozumět spotřebitele o způsobu vyřízení reklamace (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3228/2009 a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. IV. ÚS 512/05). Žalovaná této své povinnosti vůbec nedostála, po celou dobu nekomunikovala dostatečně, často se omezila pouze na přeposílání komunikace s jejím dodavatelem. Z předložené mailové komunikace vyplynulo, že aktivní byl spíše žalobce, který se opakovaně dotazoval, kdy bude reklamace vyřízena. Žalovaná si ostatně musela být svého pochybení vědoma, když v mailu adresovaném jejímu dodavateli ze dne 14. 9. 2022 (č. l. 29) uvedla: „Opravdu jsem se dostala do nepříjemné situace jen proto, protože nebyla vyřízena lhůta do 30 dnů.“21. Vzhledem k tomu, že reklamace nebyla vyřízena ve lhůtě 30 dnů, aktivovala se právní fikce podstatného porušení smlouvy z důvodu marného uplynutí lhůty stanovené v § 19 odst. 3, věta poslední, zákona o ochraně spotřebitele. V důsledku toho pak nedošlo k zániku závazku z kupní smlouvy, ale ke vzniku soukromoprávního nároku žalobce dle § 2106 o. z., tj. žalobce mohl trvat na odstranění vady dodáním nové věci bez vady nebo dodáním chybějící věci, na odstranění vady opravou věci, na přiměřené slevě z kupní ceny, nebo také mohl od smlouvy odstoupit a požadovat vrácení plné kupní ceny, což také učinil (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 930/2006, dále také komentář k § 19 in: Vítová, B. Zákon o ochraně spotřebitele: Komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2025-3-17]).

22. I za této situace bylo na žalobci, aby tvrdil a prokázal rozpor se smlouvou, tj. že mu bylo dodáno vadné plnění. Platí totiž, že nelze automaticky konstatovat, že nedostatek, který spotřebitel reklamoval, se uplynutím lhůty stanovené v § 19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele stává bez dalšího vadou, soud se i v případě posuzování této situace musí vždy existencí tvrzené vady zabývat (viz komentář k § 19 in: Vítová, B. Zákon o ochraně spotřebitele: Komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2025-3-17]). Judikatura v tomto ohledu totiž dovodila, že uplatněné právo z vadného plnění je důvodné jen tedy, je-li reklamovaná vada skutečně vadou, vyskytuje-li se u věci v době uplatnění práva z vadného plnění a má-li takovou povahu, jaká je pro uplatnění spotřebitelem zvoleného práva vyžadována (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3256/2008, ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 171/2008 nebo ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3620/2008).

23. Z předložených důkazů pak skutečně vyplynulo, že pohovka neměla připevněnou bočnici k hlavnímu sedáku a chyběla aretace hlavové opěrky (viz fotografie na č. l. 43, dále maily od dodavatele žalované ze dne 20. 7. 2022 (č. l. 15) a ze dne 13. 9. 2022 (č. l. 13)). Žalovaná ostatně ani nerozporovala existenci vad, pouze měla za to, že žalobce souhlasil s delší lhůtou k vyřízení reklamace. Pouze až v odvolání argumentovala tím, že pohovka jako taková vadná nebyla, resp. žalobce reklamoval pouze část díla (pouze šrouby a opěrky) a tudíž mohl požadovat jen výměnu součástí pohovky. Odvolací soud má však za to, že byť se dá pravděpodobně i na pohovce bez opěrek nějak sedět, předmětná pohovka v takovém stavu vypadá nejenže poněkud nevzhledně, ale zároveň je zcela zřejmé, že nemůže být plnohodnotně užívána k účelu, ke kterému byla zamýšlena, resp. možnost jejího využití je podstatně snížena. Nepřipevněné opěrky a chybějící aretace hlavové opěrky tudíž zapříčinily, že na celou pohovku bylo nutné pohlížet jako na vadné plnění.

24. Žalobce tudíž prokázal i to, že mu bylo dodáno vadné plnění. Žalovaná se bránila především tím, že mezi účastníky byla sjednána delší lhůta k vyřízení reklamace, či že žalobce detailně průběžně informovala o vyřizování reklamace. Tato tvrzení však nijak nepodložila důkazy. Soud prvního stupně ji proto na jednání dne 8. 4. 2024 vyval k doplnění tvrzení a označení důkazů a stanovil k tomu lhůtu 15 dnů. Zároveň ji ve smyslu § 118a o. s. ř. poučil, že nevyhovění této výzvě bude mít pro žalovanou za následek nepříznivé rozhodnutí ve věci. Žalovaná však nic nedoplnila a ani se nedostavila na jednání před soudem prvního stupně dne 27. 5. 2024. Soud prvního stupně proto rozhodl správně, když s ohledem na neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene žalovanou nároku žalobce vyhověl. Vzhledem k tomu, že žalobce měl v souladu s § 19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele ve spojení s § 2106 o. z. právo odstoupit od smlouvy, vzniklo na straně žalované okamžikem účinnosti odstoupení bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 o. z., a to ve výši odpovídající kupní ceně pohovky.

25. Žalovaná ještě namítala, že žalobce uplatnil vady pohovky po uplynutí šesti měsíců od jejího převzetí dle § 2161 odst. 2 o. z. a neprokázal, že pohovka byla vadná již při převzetí. V této souvislosti je však nutné přihlédnout i k § 2165 odst. 1 o. z., dle kterého je kupující oprávněn uplatnit právo z vady, která se vyskytne u spotřebního zboží v době dvaceti čtyř měsíců od převzetí. Výklad předmětného ustanovení není v právní doktríně jednotný. Nepanuje shoda ohledně toho, zda dané ustanovení upravuje pouze lhůtu, v které je kupující oprávněn u prodávajícího uplatnit své právo z vady, nebo jde o zákonnou povinnost z vadného plnění (podrobně Vítová B. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník. Závazkové právo (1764-2990). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025, komentář k § 2165.). Judikatura se však přiklání k druhému pojetí, tj. že se jedná o zákonnou záruční dobu a že po tuto dobu má prodávající závazek zajistit kupujícímu bezvadné užívání věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 33 Cdo 416/2020 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. IV. ÚS 367/21). Žalobci by tudíž v souladu s § 2165 o. z. náležela práva z vadného plnění i v případě těch vad, které by se vyskytly ve lhůtě dvaceti čtyř měsíců od dodání zboží a nemusel by prokazovat jejich existenci při převzetí. Odvolací soud nadto také podotýká, že zrovna v případě reklamovaných vad (chybějící šrouby a v důsledku toho nepřimontované opěrky, chybějící aretace hlavové opěrky) je dost nepravděpodobné, že by tyto neexistovaly již v době převzetí zboží.

26. Žalovaná také namítala, že soud prvního stupně jaksi opomněl rozhodnout o reciproční povinnosti žalobce vrátit žalované reklamovanou pohovku.

27. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

28. Za účinnosti dřívější právní úpravy obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb. bylo nutné, aby podmíněnost žalobního požadavku splněním vzájemné restituční povinnosti vyjadřoval přímo petit žaloby; v případě opomenutí žalobce následovalo zamítnutí žaloby (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2325/2013). V současnosti je dle § 2993 o. z. („právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno“) ponecháno výlučně na straně, vůči níž je nárok z bezdůvodného obohacení před soudem uplatňován, namítne-li vzájemnost plnění. Tudíž v případě, že bude právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení shledáno důvodným a zároveň žalovaný námitku vzájemného plnění nevznese, uloží soud žalovanému ve výroku nepodmíněnou povinnost k vydání získaného prospěchu ve smyslu § 2991 o. z.; v případě, že žalovaný tuto námitku podle § 2993 o. z. vznese a prokáže spjatost restitučních povinností účastníků, naváže soud ve výroku povinnost žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení na splnění vzájemné povinnosti (Eliáš, J., Adamová, H., Brim, L. In: Švestka, J. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek VI, (§ 2521-3081). [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2025-3-19]. Komentář k § 2993). Námitku vzájemného plnění lze podat též v průběhu řízení před odvolacím soudem (obdobně jako námitku promlčení – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 27. 5. 2008); na skutečnosti, z nichž vyplývá důvodnost takové námitky se však vztahují pravidla o koncentraci řízení (§ 118b o. s. ř.) a o zákazu novot (§ 205a o. s. ř.), (srovnej komentář k § 2993 in: Petrov, J. a kol. Občanský zákoník IV. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). 1. vydání, 2014.).

29. Nelze tedy konstatovat, že by soud prvního stupně opomněl rozhodnout o povinnosti žalobce vrátit reklamovanou pohovku. Žalovaná měla sama uplatnit námitku vzájemných plnění. Poněvadž lze tuto námitku vznést i v průběhu odvolacího řízení, odvolací soud k ní přihlédl. Z tvrzených skutečností a doložených důkazů před soudem prvního stupně totiž vyplynulo, že žalovaná žalobci pohovku dodala a tento ji žalované ještě nevrátil a je připraven ji vrátit [dle mailu ze dne 14. 9. 2022 (č. l. 29) a odstoupení od smlouvy (č. l. 9) žalobce pohovku zanechal v pronajatém skladu].

30. Soud prvního stupně tedy rozhodl v meritu věci správně, pochybil však při stanovení doby prodlení, za kterou žalobci náleží úroky z prodlení.

31. Dle § 1958 odst. 1 o. z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. Dle odst. 2 neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

32. Dle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

33. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

34. Žalobce v odstoupení od smlouvy (č. l. 9) uvedl, že mu má žalovaná uhradit částku odpovídající kupní ceně reklamované pohovky ve lhůtě do 9. 9. 2022. Žalovaná částku v této lhůtě, tedy ve lhůtě bez zbytečného odkladu ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z., neuhradila a dostala se tudíž do prodlení ode dne následujícího, tedy od 10. 9. 2022, nikoliv od 18. 7. 2022, jak nesprávně stanovil soud prvního stupně.

35. Se zřetelem k uvedenému odvolací soud podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci potvrdil ve znění zohledňujícím uplatněnou námitku vzájemných plnění a správnou dobu prodlení, za kterou žalobci náleží úrok z prodlení, a podle § 220 odst. 1 o. s. ř. v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení úroku z prodlení za dobu od 18. 7. 2022 do 9. 9. 2022, změnil tak, že žalobu zamítl.

36. Protože došlo k částečné změně rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud v tomto směru rozhodl nejen o náhradě nákladů odvolacího řízení, ale originálně také o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně dle § 224 odst. 2 o. s. ř. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů odvolací soud rozhodl tak, že žalobce, který měl ve věci samé plný úspěch (neúspěšný byl jen v poměrně nepatrné části příslušenství), má dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. vůči žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v částce 42 460,30 Kč, sestávající z nákladů řízení před soudem prvního stupně v částce 38 310 Kč (dle správné specifikace učiněné soudem prvního stupně) a nákladů odvolacího řízení v částce 4 150,30 Kč [odměna advokáta za 1 úkon právní služby v podobě účasti na jednání odvolacího soudu v částce 2 980 Kč dle § 8 odst. 1, § 7 bodu 5, § 11 odst. 1 písm. g) AT, režijní paušál 450 Kč dle § 13 odst. 4 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025, náhrada DPH v částce 720,30 Kč dle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.].