70 Co 53/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Ryšky a soudkyň JUDr. Kateřiny Čuhelové, Ph.D., a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobce: jméno FO , narozený dne datum bytem adresa proti žalované: právnická osoba IČO sídlem adresa zastoupená advokátkou právnická osoba sídlem adresa o ochranu osobnosti a újmu na zdraví, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne datum , č. j. číslo jednací ,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované k rukám její zástupkyně do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 11 983 Kč.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 125 000 Kč a omluvy ve znění: „Jménem Psychiatrické nemocnice v , adresa, se Vám tímto způsobem omlouváme za zhoršení zejména zdravotního stavu zde při po hospitalizaci a pobytu na základě vydaného příkazu usnesením Okresního soudu ve Vsetíně, jakožto ztrátu osobní svobody a nemožnost být zaměstnaný nebo vyvíjet podnikání, dále stanovení diagnózy nezakládající se na pravdě a tímto Vás jmenovitě poškozující. Jako ředitel nemocnice (dříve léčebny) Vám projevuji vážnou ctěnost a vážnost ve společnosti a zmírní křivd i projevů dobé vůle k vyřešení tohoto právního sporu“ (I. výrok). Současně žalobci uložil povinnost zaplatit žalované k rukám její zástupkyně na náhradě nákladů řízení částku 10 200 Kč (II. výrok).

2. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce byl v roce 2009 hospitalizován u žalované na základě soudního rozhodnutí za účelem diagnostiky pro řízení o omezení jeho způsobilosti k právním úkonům, zahájeného z podnětu Okresního soudu ve Vsetíně v souvislosti s jeho nevhodným chováním k pracovníkům soudu a k soudním spisům. Toto řízení bylo posléze zastaveno při zjištění, že žalobce sice trpí duševní poruchou trvalého rázu, která ovlivňuje jeho náhled a vnímání reality a běhu událostí, není však narušena jeho schopnost se o sebe postarat a svým jednáním nezpůsobuje újmu sobě ani svému okolí, nebyly tedy dány podmínky pro omezení jeho způsobilosti k právním úkonům. V průběhu let se pak žalobce v souvislosti s hospitalizací opakovaně u různých institucí (přímo u žalované, u Ministerstva spravedlnosti, u Okresního soudu ve Vsetíně) domáhal odčinění pociťované újmy, dosud bezúspěšně.

3. Soud prvního stupně věc podřadil režimu náhrady nemajetkové újmy při zásahu do práva na ochranu osobnosti podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a dovodil, že žalobci se ani přes poučení soudu dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. nepodařilo tvrdit a prokázat základní skutečnosti odůvodňující uplatněné nároky. Žalobce není schopen konkrétní protiprávní jednání formulovat a ze zjištěných skutečností nevyplývá, že by takové jednání existovalo. Žalobce byl hospitalizován na základě pravomocného soudního rozhodnutí, tedy v souladu se zákonem, a otázky diagnostiky a podávání léčiv jsou otázkami odbornými, které nelze řešit bez konkrétních tvrzení a důkazů. I kdyby však žalobce břemena tvrzení a důkazu unesl, vznesla žalovaná důvodnou námitku promlčení, neboť události nastaly v roce 2009 a žalobce netvrdí, že by se o újmě dozvěděl s časovým odstupem. Tříletá promlčecí doba dle § 612 o. z. před podáním žaloby z května 2023 dávno uplynula a námitka promlčení není nemravná, neboť žalovaná marné uplynutí promlčecí doby nezapříčinila.

4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, odkázal na dřívější podání, dovozoval, že žalovaná zasáhla do jeho práva na ochranu osobnosti a nesouhlasil se stanovenou diagnózou. Nesouhlasil ani s povinností nahradit náklady řízení s tím, že se jedná o obohacování žalované.

5. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, neboť žalobce přes poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neunesl břemeno tvrzení ani břemeno důkazní a žalovaná opakovaně vznesla námitku promlčení. Ohledně náhrady nákladů řízení se nejedná o žádné obohacování žalované, ale o náhradu nákladů, které musela žalovaná k obraně vynaložit.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contr. o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející i nad rámec odvolacích důvodů, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je nutno upřít jakoukoli důvodnost.

7. Žalobce se z jednání odvolacího soudu omluvil a nepožádal o odročení jednání. Odvolací soud proto v souladu s § 101 odst. 3 ve spojení s § 211 o. s. ř. věc projednal v nepřítomnosti žalobce.

8. Pokud žalobce v souvislosti s omluvou z jednání požádal odvolací soud o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů, odvolací soud o této (v pořadí již třetí) žádosti samostatně nerozhodoval. Již usnesením soudu prvního stupně ze dne , datum, , , číslo jednací, , byl totiž návrh žalobce na osvobození od soudních poplatků pravomocně zamítnut, přičemž o opětovném návrhu na osvobození od soudních poplatků bylo pravomocně rozhodnuto usnesením soudu prvního stupně ze dne , datum, , , číslo jednací, , tak, že řízení o něm bylo zastaveno. Odvolací soud ve vztahu k další opětovné žádosti žalobce vyšel z toho, že o opakované žádosti o osvobození od soudního poplatku v rámci jednoho řízení je soud povinen rozhodnout jen v případě, že tato žádost obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti, zejména došlo-li ke změně poměrů účastníka řízení (srov. Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1439/09). Opakované nezdůvodněné žádosti o osvobození od soudních poplatků se považují za zneužití procesních práv, které ve shodě s § 2 a § 6 o. s. ř. nepožívá právní ochrany (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5201/2017), což se obdobně týká i žádosti o ustanovení zástupce, kde je podmínkou právě i splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků. Snahám žalobce o zneužití procesních práv nelze v rozporu s § 2 a § 6 o. s. ř. poskytovat odvolacím soudem jakoukoli ochranu.

9. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně své rozhodnutí založil na dostatečně zjištěném skutkovém stavu, zdůvodnil, proč neprovedl nadbytečný a nesouvisející důkaz (portrétovou fotografií žalobce ohledně stavu jeho chrupu) a nezatížil řízení procesními vadami, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

10. Odvolací soud ve výsledku aprobuje podstatu důvodů, které soud prvního stupně přiléhavě vedly k zamítnutí žaloby. Pouze drobně upřesňuje, že za situace, kdy nedobrovolná hospitalizace samotná a omezení osobní svobody žalobce z tohoto důvodu byly dle správných skutkových zjištění soudu prvního stupně realizovány na základě pravomocného soudního rozhodnutí, zde v tomto rozsahu nejde o stav skutkové nejistoty (stav non liquet), v němž by se mohla uplatnit pravidla o důkazním břemeni, nýbrž o stav jistoty, že omezení osobní svobody žalobce jeho hospitalizací u žalované nebylo protiprávní. Pravidla o procesních břemenech se uplatní pouze ve zbývajícím rozsahu (údajné zhoršení zdravotního stavu, údajně nesprávně stanovená diagnóza apod.).

11. Dále je vzhledem k době hospitalizace žalobce u žalované, k níž došlo již v roce 2009, nutno odvolacím soudem upřesnit, že právní rámec věci spadá pod § 11 a násl. tehdejšího občanského zákoníku, tj. zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), neboť dle § 3028 odst. 2 současného občanského zákoníku, tedy zákona č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z“), platí, že vznik, jakož i práva a povinnosti vzniklé z právních poměrů týkajících se osobních práv přede dnem nabytí účinnosti o. z. se posuzují podle dosavadních právních předpisů.

12. Uvedené je ovšem bez vlivu na význam marného uplynutí času pro výsledek řízení, byť na základě poněkud jiné argumentace.

13. Ohledně promlčení případného nároku na finanční satisfakci v celkové částce 125 000 Kč (50 000 Kč z titulu nedobrovolné hospitalizace, 25 000 Kč z titulu podávání léčiv, 25 000 Kč z titulu stanovení diagnózy, 25 000 Kč z titulu újmy na osobní svobodě a fyzické integritě) se uplatní judikatorní závěry, dle kterých právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 obč. zák. je právem majetkové povahy, které se promlčuje v obecné promlčecí době (viz rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne , datum, , , spisová značka, , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2008; rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2009). Vzhledem k tomu, že obecná promlčecí doba je dle § 101 obč. zák. tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, je finanční satisfakce v celkové částce 125 000 Kč za tvrzené neoprávněné zásahy do práva na ochranu osobnosti z roku 2009, uplatňovaná žalobou z roku 2023, promlčena několikanásobným uplynutím tříleté promlčecí doby.

14. Odvolací soud přitom souhlasí s názorem soudu prvního stupně, že žalovanou vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy. Obecně vznesení námitky promlčení ani dle názoru Ústavního soudu zásadně dobrým mravům neodporuje, mohou ale nastat situace, při nichž je uplatnění této námitky výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. nález Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 309/95, sp. zn. I. ÚS 643/04 či rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5079/2009). V posuzované věci se o žádnou takovou výjimečnou situaci nejedná a promlčení případných nároků si zavinil žalobce sám.

15. Ohledně opožděného uplatnění nároku na omluvu pak platí ve shodě s právním názorem, který odvolací soud ve své praxi zastává (např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne , datum, , , číslo jednací, , že jakkoli se morální satisfakce dle § 13 odst. 1 v režimu obč. zák. v souladu s § 100 odst. 2 a contrario nepromlčovaly, podléhala přesto možnost jejich úspěšného uplatnění vlivu faktoru času, bránícímu možnosti úspěšného uplatnění nároku až s mnohaletým odstupem.

16. I právní doktrína totiž v době účinnosti obč. zák. vycházela z východiska, že v důsledku dlouhého časového odstupu od porušení či ohrožení práva nemůže již morální zadostiučinění splnit svůj účel. V takových případech proto není na poskytnutí soudní ochrany a tím ani na žalobě právní zájem, což nelze dovozovat z hmotněprávní úpravy, nýbrž z principu, podle něhož úspěšné uplatnění každého práva vždy nutně předpokládá existenci právního zájmu (viz Knap, K. a kol. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 198).

17. Po nabytí účinnosti o. z. lze pak ve vztahu k významu faktoru času argumentovat nejen právním principem, nýbrž také hmotněprávní úpravou. Přechodné ustanovení, obsažené v § 3037 o. z. (zakotvující výslovně počátek lhůty k prekluzi práva na ochranu jména, cti, pověsti nebo obdobného soukromého poměru), totiž nemusí být v důsledku změny koncepce o. z. jen obsoletním ustanovením zákona bez praktického využití (jak dovozuje stanovisko č. 2 Expertní skupiny Komise pro aplikaci nové civilní legislativy při Ministerstvu spravedlnosti ze dne 7. 12. 2012). Předmětné (a právně samozřejmě toliko nezávazné) expertní stanovisko dovozuje, že dané přechodné ustanovení je obsoletní v důsledku toho, že původní ustanovení § 524 odst. 1 návrhu nového o. z. obsahovalo prekluzi práva na ochranu osobnosti, zatímco schválené ustanovení § 612 o. z. (promlčení práv na odčinění újmy způsobené na těchto právech) již nebylo reflektováno v § 3037 o. z.

18. Dle názoru odvolacího soudu je ovšem pro potřeby právní praxe výrazně smysluplnější takový výklad, bránící možnosti existence od počátku mrtvého a nepoužitelného ustanovení zákona, dle kterého § 3037 o. z. může v souladu s § 10 o. z. analogicky dopadat právě na nyní posuzovanou situaci tak, aby bylo zabráněno zcela absurdnímu stavu, že morální satisfakce za zásahy učiněné ještě za účinnosti obč. zák. budou (oproti morálním satisfakcím za zásahy učiněné již za účinnosti o. z.) navždy nepromlčitelné, čímž se budou naprosto nesystematicky a v rozporu se základními právními zásadami, jakými jsou zásada právní jistoty a zásada vigilantibus iura scripta sunt (práva náležejí bdělým), neústrojně vymykat vlivu faktoru času. Pokud totiž zákonodárce původně zvažoval dokonce prekluzi těchto nároků a posléze se v § 612 o. z. přiklonil pouze k mírnější variantě v podobě jejich promlčení, je logický a udržitelný takový výklad § 3037 odst. 1 o. z., který odvíjí ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. od 1. 1. 2014) nikoli počátek lhůty k prekluzi práva (k níž zde v poměrech o. z. vůbec nedochází), nýbrž právě počátek lhůty k uplatnění nároku na odčinění nemajetkové újmy formou morální satisfakce jako lhůty svou povahou toliko promlčecí. Gramatický výklad daného ustanovení nemůže být v popsaném kontextu určující a přednost musí naopak dostat zmíněný výklad teleologický a systematický (k takové potřebě výkladu práva srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 33/97), přičemž ustanovení § 612 o. z. se týká promlčení práva na odčinění nemajetkové újmy obecně, nikoli jen v penězích. Ve výsledku je proto třeba interpretovat ustanovení § 3037 odst. 1 o. z. tak, že ohledně nároku na odčinění nemajetkové újmy formou morální satisfakce za zásah do práva na ochranu osobnosti, učiněný ještě za účinnosti obč. zák., zakládá ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. od 1. 1. 2014) počátek běhu promlčecí lhůty podle o. z., přestože k promlčení nároku na morální satisfakci dle obč. zák. (oproti satisfakci finanční) nedocházelo.

19. Za situace, kdy na podání žaloby nemohl být pro mnohaletý časový odstup již z principu dán právní zájem (odst. 16) a žalovaná navíc vznesla námitku promlčení, která není výrazem zneužití práva (viz odst. 14), nelze ani nárok na omluvu přiznat také i z důvodu marného uplynutí času.

20. Se zřetelem k uvedenému byl zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako ve výsledku věcně správný potvrzen dle § 219 o. s. ř., a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, o které soud prvního stupně správně rozhodl na základě zásady úspěchu ve věci dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a správně ji i vyčíslil.

21. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobce, který nebyl se svým odvoláním úspěšný, je k náhradě nákladů odvolacího řízení povinen žalované k rukám její zástupkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaným účelně vynaložené náklady odvolacího řízení činí 11 983 Kč a představují:- odměnu právní zástupkyně za 1 úkon právní služby 3 100 Kč (vyjádření k odvolání) dle § 7, § 9 odst. 4 písm. a) AT, ve zněním účinném do 31. 12. 2024 (tarifní hodnota 50 000 Kč), s 1 režijním paušálem 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT, ve zněním účinném do 31. 12. 2024),- odměnu právní zástupkyně za 1 úkon právní služby 6 100 Kč (účast u jednání odvolacího soudu) dle 7, § 9a odst. 1 písm. a) AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (tarifní hodnota 125 000 Kč), s 1 režijním paušálem 450 Kč (§ 13 odst. 4 AT, ve zněním účinném od 1. 1. 2025),- cestovní výdaje za cestu k jednání a zpět 1 073 Kč dle § 13 odst. 1, 4 AT a parkovné 60 Kč dle § 13 odst. 1 AT,- náhradu za cestou promeškaný čas 900 Kč (6 půlhodin á 150 Kč) dle § 14 odst. 1, 3 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025.