70 Co 99/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Ivy Krejčířové a soudců JUDr. Ondřeje Sekvarda, Ph.D., a JUDr. Michala Ryšky v právní věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky A sídlem Adresa advokátky A proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky B sídlem Adresa advokátky B o vydání bezdůvodného obohacení, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. října 2024, č. j. 9 C 43/2024-136,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 38 264,50 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalované.

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu částku 2 499 905 Kč (výrok I.). Dále soud prvního stupně rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované náklady řízení (výrok II.).

2. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaná se na úkor žalobce bezdůvodně neobohatila. Účastníci jako bývalí manželé uzavřeli dne 13. 5. 2015 dohodu o vypořádání společného jmění, jejíž součástí bylo i vypořádání nemovitosti – stavby , číslo, postavené na pozemku parc. , číslo, v kat. území , adresa, . Tato nemovitost se měla stát výlučným vlastnictvím žalobce, který současně převzal dluh spočívající ve splácení hypotéky. Ve lhůtě tří let nebyla tato dohoda účastníků vložena do katastru nemovitostí. Na podkladě čestného prohlášení žalované z 5. 11. 2021 došlo ke změně zápisu v katastru nemovitostí ohledně dané nemovitosti tak, že místo společného jmění manželů byla nadále vedena jako podílové spoluvlastnictví účastníků, a to s právními účinky vkladu k 19. 1. 2022. Na základě kupní smlouvy z 31. 1. 2024 byla uvedená nemovitost účastníky řízení jako prodávajícími prodána kupujícímu za částku 4 678 515 Kč s tím, že žalované měla být vyplacena částka 2 579 905 Kč a žalobci po úhradě zbývající částky zůstatku úvěru (1 373 219,91 Kč) částka 725 390,09 Kč. Pokud měl žalobce v procesu uzavírání kupní ceny nějaké výhrady, měl je projevit. Z ničeho neplyne, že by k uzavření smlouvy ze strany žalobce mělo dojít v tísni s naplněním podmínek podle § 1796 o. z. Žalobce sám přitom ani nerozporuje platnost kupní smlouvy. Tím, že nedošlo ke vložení dohody účastníků o vypořádání společného jmění manželů do katastru nemovitostí, transformovalo se následně plynutím času do podílového spoluvlastnictví. Jeho vypořádání proběhlo v souladu se zákonem. Žalovaná nejednala nijak protiprávně nebo nezákonně, žalobce oproti tomu nedbal řádně ochrany svých práv, nemohl tak být se žalobou úspěšný.

3. Žalobce podal proti citovanému rozsudku odvolání. Dohoda o vypořádání společného jmění nestanovila nikomu z účastníků povinnost podat návrh na její zápis do katastru nemovitostí, není tak možné dospět k závěru, že následky jejího nevložení tíží žalobce. Soud se nijak nevypořádal s tím, že žalovaná o neprovedení zápisu dohody účastníků věděla a nic s tím neučinila. Naopak, byla to žalovaná, kdo se obohatil tím, že po uplynutí doby podala návrh na vklad podílového spoluvlastnictví účastníků, z čehož měla výlučný prospěch. Žalobce má právo na vydání toho, co žalovaná nevypořádáním v intencích dohody získala, a to ve lhůtě tří let od okamžiku, kdy se o zápisu spoluvlastnictví dověděl. Nevědomost žalobce o nutnosti vložit dohodu do katastru mu nelze klást k tíži i s přihlédnutím k tomu, že to byl žalobce, kdo hradil celý úvěr a o nemovitost se celou dobu staral. Žalovaná využila jeho omylu a jednala v rozporu s dobrými mravy. Kupní smlouvu byl nucen uzavřít, jinak by se dostal do dluhové pasti. Nespravedlivé rozdělení výtěžku prodeje je vztahem mezi prodávajícími a není na místě jím zatěžovat vztah s prodávajícím. Již v okamžiku prodeje nicméně hodlal nárok vůči žalované vznést, bylo však třeba nejprve nemovitost prodat. Bezvýchodnost situace žalobce tkvěla právě v tom, že by mu nemovitost mohla zůstat a on by byl nadále povinen hradit úvěr.

4. Žalovaná k odvolání žalobce sdělila, že jí začaly chodit upomínky k platbám za pozemek, na kterém nemovitost stojí, proto se o celou věc začala zajímat. Do té doby měla celou věc za vypořádanou. Byl to žalobce, kdo dohodu předložil po poradě se svým zástupcem, a jeho neznalost zákona neomlouvá. Žalobce sám nezpochybňuje nastoupení zákonné domněnky, ale vyvozuje z ní bezdůvodné obohacení žalované. Ta ovšem žádnou povinnost neporušila a bezdůvodně se neobohatila. I tak by nárok žalobce byl promlčen, neboť lhůta pro uplatnění nároku by plynula od okamžiku, kdy došlo k nastoupení zákonné domněnky vypořádání – k 24. 9. 2021. Žalobce měl dost prostoru projevit nesouhlas s obsahem kupní smlouvy z 31. 1. 2024, nic však nenamítl, jakkoli se mohl poradit s právníkem. V jednání žalované, která pouze dbala svých práv, nelze spatřovat postup rozporný s dobrými mravy.

5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201 a § 202 o. s. ř. a contrario), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal v celém rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Podle § 2991 odst. 2 o. z. „bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám“. Ten, kdo se na úkor ochuzeného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí mu obohacení vydat (§ 2991 odst. 1 o. z.).

7. Pro stručnost lze odkázat na správná skutková zjištění soudu prvního stupně, která nebyla rozporována (body 7 a 8 citovaného rozsudku). Ve vztahu k právnímu posouzení soud sice není vázán právní kvalifikací ze strany účastníků řízení, tedy ani tím, že žalobce považuje hodnoty, které nabyla žalovaná, za bezdůvodné obohacení, pro tento institut nicméně platí, stejně jako pro potenciální náhradu škody, že aby žalobce byl úspěšný, je podmínkou předchozí protiprávní jednání či využití protiprávního stavu ze strany obohaceného, případně přijetí plnění tam, kde k tomu nebyl právní důvod. O takový případ se však v projednávané věci nejedná.

8. Podle § 738 odst. 1 o. z. „dohoda o vypořádání má vždy účinky ke dni, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, bez ohledu na to, zda dohoda byla uzavřena před anebo po zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění. Je-li však předmětem vypořádání věc, která se zapisuje do veřejného seznamu, nabývá dohoda právních účinků v části týkající se této věci zápisem do veřejného seznamu“.

9. Podle § 741 písm. b) o. z. „nedojde-li do tří let od zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění k vypořádání toho, co bylo dříve součástí společného jmění, ani dohodou, ani nebyl podán návrh na vypořádání rozhodnutím soudu, platí, že se manželé nebo bývalí manželé vypořádali tak, že ostatní hmotné věci movité a věci nemovité jsou v podílovém spoluvlastnictví obou; jejich podíly jsou stejné“.

10. Soud prvního stupně zcela správně vyhodnotil, že nedošlo-li ve stanovené době ke vložení dohody účastníků o vypořádání společného jmění manželů, jejímž předmětem byla nemovitost, do katastru nemovitostí, nenabyla tato dohoda účinnosti. V takovém případě nastaly důsledky předpokládané § 741 písm. b) o. z. Dosavadní společné jmění manželů se transformovalo do podílového spoluvlastnictví s tím, že každý z účastníků má stejný podíl.

11. Sám žalobce důsledky běhu času při předchozí nečinnosti sebe i žalované nezpochybňuje. Protiprávnost spatřuje v tom, že dohodu do katastru mohla vložit i sama žalovaná. Ta díky nečinnosti získala něco, na co nemá právo. V tom se nicméně žalobce mýlí.

12. Přestože dohoda mezi účastníky sama nikomu nestanoví povinnost docílit jejích účinků podáním návrhu na zápis do katastru nemovitostí, je třeba vidět, že bylo především v zájmu žalobce, aby k zápisu došlo. Byl to on, kdo na jejím základě nabýval nemovitost do výlučného vlastnictví, byť spolu se zatížením v podobě úvěru. Nebylo rozumné očekávat, že návrh učiní žalovaná, jež na základě takové dohody něco pozbývá. Nepodání návrhu na zápis lze považovat za opomenutí, nemůže však být považováno za porušení povinnosti (ze strany žalované). Za porušení povinnosti nelze toto opomenutí považovat ani u žalobce, důsledkem nekonání z jeho strany (a nakonec i ze strany žalované), je pouze nastoupení zákonné nevyvratitelné domněnky vypořádání v podobě vzniku podílového spoluvlastnictví. Nastoupení zákonné domněnky nemůže být považováno za protiprávní stav, jehož žalovaná případně využila. Nastalá situace ani neodpovídá žádné ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, jak s nimi počítá citované ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. Zcela jistě nelze uzavřít, jak činí žalobce, že jej žalovaná uvedla v omyl o tom, že snad společné jmění manželů již bylo vypořádáno.

13. Sama žalovaná v průběhu řízení vypověděla, že se skutečností, že dohoda nebyla vložena do katastru nemovitostí, se seznámila až poté, co jí počaly chodit upomínky k úhradě závazků, které měl plnit žalobce, v roce 2021 (jednání z 22. 10. 2024). K promítnutí důsledků plynutí času v souvislosti s nečinností obou účastníků došlo v katastru nemovitostí v roce 2022, tedy až šest let poté, co byla dohoda o vypořádání společného jmění manželů podepsána, a více než tři roky poté, co nastala zákonná domněnka vypořádání. Odvolací soud v této souvislosti poukazuje na to, že poté, co se tak stalo, nepřipadalo v úvahu, aby dohoda byla do katastru nemovitostí zapsána (rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 7. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2193/2005). Již z tohoto relativně delšího časového úseku lze dospět k závěru, že na straně žalované nelze shledat snahu využít omylu žalobce ohledně podmínek účinnosti jimi uzavřené dohody. Ona sama již nemohla na nastoupení zákonné domněnky čehokoli změnit, snad s výjimkou bezúplatného převodu spoluvlastnického podílu na žalobce. V situaci, kdy žalované počaly chodit upomínky o úhrady dluhů, jež měly být již výlučně žalobce, a kdy hradila některé splátky úvěru, logicky začala celou situaci řešit. Jako zcela rozumné řešení se odvolacímu soudu jeví učinění souladu mezi stavem právním se stavem evidenčním. Odvolací soud znovu opakuje, že ke transformaci bývalého společného jmění na podílové spoluvlastnictví nedošlo až k okamžiku zápisu tohoto stavu na podkladě čestného prohlášení žalované, ale plynutím času ex lege.

14. Z tohoto pohledu je zcela se s podstatou věcí a zjištěným skutkovým stavem míjející argumentace žalobce, že žalovaná věděla o tom, že dohoda nebyla vložena do katastru nemovitostí, počkala si a po uplynutí doby oznámila katastru nemovitostí, že nebyl podán návrh na zahájení řízení o vypořádání společného jmění manželů. Žalobci nic nebránilo, aby nastoupení zákonné domněnky zabránil, žalovaná mu v tom překážky nekladla. Z dokazování nijak neplyne, že by žalovaná žalobci tvrdila, že bylo vše vypořádáno a katastrálně v pořádku. Jednoduše řečeno, ze žádného tvrzení ani důkazu není patrné, že by žalovaná svým jednáním utvrzovala žalobce v jeho nečinnosti s cílem dosáhnout konečného stavu v podobě zápisu svého podílového spoluvlastnictví k nemovitosti, která měla podle dohody patřit výlučně žalobci. Ani v této fázi nelze spatřovat na straně žalované protiprávní jednání, neboť bylo po celou dobu v zájmu především žalobce samého, aby si dbal ochrany svých práv. Nebylo na místě spoléhat se, že to za něj bude dělat někdo jiný. Jeho neznalost zákona je neomluvitelná a důsledky z toho plynoucí nelze klást k tíži nikomu jinému, než jemu samotnému.

15. Za bezdůvodné obohacení nebo jinak kvalifikovatelný protiprávní stav nelze považovat ani způsob rozdělení výtěžku prodeje společné nemovitosti (jakkoli žalobce spatřuje bezdůvodné obohacení dle žalobních tvrzení přímo v nabytí poloviny hodnoty nemovitosti, pouze peněžně vyjádřené částkou dle kupní smlouvy, nikoli v nerovném rozložení výtěžku). Z dokazování vyplynulo, že prodej nebyl záležitostí jednoho dne, bylo možné se k návrhu smlouvy vyjádřit a sdělit připomínky. Sám žalobce uvedl, že riziko naopak tkvělo v tom, že by se nemovitost prodat nepodařilo, neboť i nadále by byl vázán úvěrem. Sám též sdělil, že prodej nechtěl zdržovat a vztahy s kupujícím dále zatěžovat, a teprve po prodeji peníze po žalované nárokovat.

16. Ani v takto prezentovaném skutkovém stavu nespatřuje odvolací soud nic, z čeho by bylo možné usoudit na protiprávní jednání žalované. Pokud došlo ke slevě z kupní ceny, jak plynulo z výpovědí účastníků řízení, žalovaná prokázala poněkud ostřejší lokty, pokud nechtěla, aby sleva byla započítána na její polovinu, protiprávnost v tom však spatřovat nelze, přistoupil-li na takovou koncepci rozdělení výtěžku žalobce. Totéž platí i u zohlednění úvěru, který měl být z části kupní ceny uhrazen. Je třeba vidět, že se jednalo o úvěr, který se dle dohody účastníků o vypořádání společného jmění manželů zavázal hradit výlučně žalobce, logicky tedy část z výtěžku připadající na něj měla být hrazením tohoto závazku zatížena rovněž výlučně. Ostatně žalovaná vcelku logicky argumentovala v průběhu řízení, že byla z užívání nemovitosti (tehdy již opět společné) vyloučena a fakticky tedy majetkově ochuzena. K účinnosti této části dohody účastníků není třeba jejího vkladu do katastru nemovitostí. Pro oba zásahy do jinak očekávatelného rovnodílného rozdělení výtěžku prodeje (až na pouze dílčím způsobem zohledněné platby a půjčky žalované žalobci) platí, že žalobce sám chtěl nemovitost prodat, a to ještě před nastolením zákonné domněnky (sdělil při jednání 17. 9. 2024), nebyla to žalovaná, kdo jej do prodeje tlačil nebo prodej inicioval. Platnost kupní smlouvy ostatně sám ani nenapadal. Do tísnivé situace se tedy žalobce dostal sám, když nebyl schopen splácet svoje závazky.

17. S ohledem na veškeré shora uvedené skutečnosti odvolací soud považoval rozsudek soudu prvního stupně v meritu za věcně správný, proto jej potvrdil (§ 219 o. s. ř.). Jako věcně správný potvrdil též navazující výrok II. o nákladech řízení, byť nebylo odvolání jinak podané v celém rozsahu napadeného rozhodnutí ve vztahu k danému výroku blíže argumentačně obsažné.

18. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl ve věci neúspěšný a je tak povinen nahradit náklady odvolacího řízení žalované, která ve věci uspěla. Náhrada nákladů řízení se skládá z odměny zástupkyně žalované podle § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za dva úkony právní služby v podobě vyjádření se k odvolání žalobce z 8. 4. 2025 a účasti u jednání odvolacího soudu 24. 9. 2025 podle § 11 odst. 1 písm. g) a k) advokátního tarifu ve výši 18 300 Kč/úkon. K tomu je na místě přiznat paušální náhradu výdajů za uvedené úkony ve výši á 450 Kč/úkon podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu v celkové výši 900 Kč. Součástí náhrady nákladů je též náhrada za promeškaný čas v rozsahu dvou půlhodin á 150 Kč podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu v celkové výši 300 Kč. Rovněž je třeba zohlednit cestovní výdaje k jednání odvolacího soudu při paušální náhradě 5,8 Kč/km podle § 1 písm. b) vyhlášky č. 475/2024 Sb. a vzdálenosti 64 km o celkové výši 371,20 Kč a náhradu za pohonné hmoty spotřebované vozidlem zn. Škoda reg. zn. 2 BX 0265 se spotřebou 4,2 l/nafty/100 km o sazbě 34,70 Kč/l podle § 4 písm. c) vyhlášky v celkové výši 93,30 Kč. Celkem je tak žalobce povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 38 264,50 Kč, k rukám její zástupkyně podle § 149 odst. 1 o. s. ř. ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř.