72 CO 123/2022

Plný text

Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Mádra a soudců Mgr. Leony Sukané a Mgr. Martina Lály ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení, Ph.D. sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem datum, PSČ obec o zaplacení 26 700 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 9. března 2022, č. j. 20 C 304/2021-41,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném výroku II., v části, v níž byla žaloba zamítnuta co do částky 5 900 Kč, mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 5 900 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 3 178 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce příjmení jméno příjmení, Ph.D.

1. Okresní soud v Jihlavě výše označeným rozsudkem zavázal žalovanou k zaplacení částky 3 000 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu zamítl v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 23 700 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 509,99 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 314,85 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 19 351,47 Kč od datum do zaplacení a s úrokem ve výši 21,27 % ročně z částky 19 351,47 Kč od datum do zaplacení (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Odůvodnil jej tím, že dne datum uzavřel právní předchůdce žalobce právnická osoba se žalovanou smlouvu o zápůjčce číslo jíž se právní předchůdce zavázal poskytnout žalované zápůjčku ve výši 20 000 Kč, a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit společně s poplatkem ve výši 17 800 Kč sestávajícího z kapitalizovaného úroku za dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 400 Kč, administrativního poplatku za zpracování smlouvy ve výši 4 000 Kč a částky ve výši 10 400 Kč za splácení v hotovosti, to vše v 78 týdenních splátkách. Podle záznamu ve smlouvě byla žalované vyplacena pouze částka 14 100 Kč, žalovaná zaplatila částku 11 100 Kč. Svou pozornost zaměřil soud prvního stupně na posouzení otázky platnosti smlouvy z hlediska požadavků vyplývajících z ustanovení § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poté, kdy dospěl k závěru, že se právě o takovýto úvěr jedná. Uvedl, že v označeném zákonu je obsažena transpozice směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne datum o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS požadující, aby členské státy zajistily, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěry schopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Z provedeného dokazování učinil závěr, že se právní předchůdce žalobce spokojil s pouhým tvrzením žalované ohledně výše příjmů a výdajů, přičemž žalobce neprokázal svá tvrzení o využití dalších zdrojů k ověření správnosti údajů poskytnutých žalovanou; tato skutečnost nevyplývá z pouhého zaškrtnutí příslušných kolonek v kartě zákazníka. Dále se zabýval otázkou, zda je třeba, aby se dlužník v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru dovolal neplatnosti smlouvy a dospěl k závěru, že tuto otázku vyřešil závazně Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne datum ve věci C číslo OPR-Finance, jímž navázal na svou dlouholetou judikaturu a konstatoval, že vnitrostátní soud je povinen úvěry schopnost spotřebitele zkoumat a pokud konstatuje porušení této povinnosti, musí z něj vyvodit veškeré důsledky, které z něj vyplývají, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, přičemž sankce má být účinná, přiměřená a odrazující, čemuž odpovídá pouze povinnost vrátit věřiteli jenom jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Z uvedeného soud prvního stupně dovodil, že v případě, kdy by spotřebitel vrátil jistinu právě takovým způsobem, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V rozhodnutí se uvedené projeví tak, že věřiteli nejsou vedle úroků a poplatků přiznány ani úroky z prodlení. Podmínku obsaženou v ustanovení § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru, tedy povinnost spotřebitele namítnout neplatnost smlouvy v tříleté promlčecí době, shledal Soudní dvůr Evropské unie za rozpornou se zásadou efektivity, v důsledku čehož je tato podmínka se směrnicí 2008/48/ES neslučitelná. Dovodil proto absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a žalovanou zavázal k úhradě částky 3 000 Kč představující rozdíl mezi půjčenou částkou 14 100 Kč a žalovanou uhrazenou částkou 11 100 Kč v době 30 dnů od právní moci rozsudku, kterou je možno považovat ve smyslu výše specifikované judikatury Soudního dvora Evropské unie za dobu přiměřenou možnostem žalované, ve zbytku žalobu zamítl. Náklady řízení v poměrné výši odpovídající převážnému úspěchu ve sporu by příslušely žalované, té však v průběhu celého řízení žádné náklady nevznikly.

3. Výrok II. rozsudku, a to tu jeho část, v níž mu nebyla přiznána další částka 5 900 Kč, napadl odvoláním žalobce. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně o poskytnutí částky pouze ve výši 14 100 Kč, což je v rozporu s obsahem smlouvy o spotřebitelském úvěru, která prokazuje poskytnutí částky 20 000 Kč. Strany smlouvy se dohodly na vyplacení částky 14 100 Kč v hotovosti a částky 5 900 Kč na úhradu zůstatku dříve čerpaného spotřebitelského úvěru. Nerozporoval, že vhledem k neplatnosti smlouvy má nárok pouze na neuhrazenou jistinu zápůjčky, která představuje bezdůvodné obohacení žalované, tím je však celkově částka 8 900 Kč. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části změnil a žalobě vyhověl i co do částky 5 900 Kč a přiznal mu náklady odvolacího řízení.

4. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila.

5. Žalobce podal odvolání včas (§ 204 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění, dále též jen„ o. s. ř.“), a to jako osoba k tomu oprávněná (§ 201 a § 90 o. s. ř.). Napadl rozsudek, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201 o.s.ř., § 202 à contrario o.s.ř.). Odvolání splňuje podmínku jeho projednatelnosti v podobě uvedených odvolacích důvodů (§ 212a odst. 2 o. s. ř.). Proto odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, stejně jako řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

6. Soud prvního stupně založil své pouze částečné vyhovění žalobě na závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu neprověření úvěry schopnosti žalované a na závěru o dosud neuhrazené částce jistiny úvěru ve výši 3 000 Kč představující bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobce. Smlouva o zápůjčce, jež je jednou z forem spotřebitelského úvěru (§ 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.), uzavíraná v režimu ustanovení § 2390 občanského zákoníku je (obdobně jako dříve smlouva o půjčce dle § 657 zákona č. 40/1964 Sb.) smlouvou reálnou, jak správně uvedl soud prvního stupně, což znamená, že smlouva vznikne přenecháním předmětu zápůjčky vydlužiteli. Žalobce v žalobě tvrdil, že na základě uzavřené smlouvy ze dne datum poskytl jeho právní předchůdce žalované částku 20 000 Kč, žalovaná uhradila (vrátila) pouze 11 100 Kč. Za situace, kdy žalovaná byla v řízení zcela nečinná a tvrzení o poskytnutí peněžních prostředků nepotvrdila (tj. neučinila jej nesporným), byla zapotřebí existence důkazu o fatickém poskytnutí (předání) předmětu zápůjčky. Dle názoru odvolacího soudu byla tato skutečnost obsahem smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo prokázána.

7. Jak vyplývá ze shrnujícího rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3912/2010, použitelného i na právní poměry založené zákonem č. 89/2012 Sb., ke smlouvě o půjčce nedochází (a právní vztah z půjčky nevzniká) jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníkovi (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo pod číslo jeho usnesení ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslo dále jeho rozsudek ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dovodila, že při peněžité půjčce věřitel ze smlouvy o půjčce splní svůj závazek přenechat dlužníku peníze ve smyslu § 657 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění novel, nejen jejich předáním dlužníkovi v hotovosti, ale i formou bezhotovostního platebního styku, tj. bezhotovostním převodem na účet dlužníka, popř. podle dohody smluvních stran na dlužníkem označený účet třetí osoby, k němuž má dlužník dispoziční oprávnění (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 350/2003, ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 33 Odo 454/2006, a ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4312/2008). Připustila i možnost, aby se smluvní strany dohodly, že peníze, které již byly dlužníku předány z jiného důvodu a které je povinen věřiteli vrátit, budou nadále (od uzavření smlouvy o půjčce) tvořit předmět půjčky (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 209/2005, který obstál i v ústavní rovině; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 1453/07). Nejvyšší soud dospěl rovněž k závěru, že reálná podstata smlouvy o půjčce je naplněna i tehdy, poukáže-li věřitel ze smlouvy o půjčce podle smluvního ujednání s dlužníkem (dohody o platebním místě) peněžitou částku na účet dlužníkova věřitele, přičemž dlužník se zaváže mu takto poskytnutou částku ve sjednané lhůtě vrátit. Uskutečněním převodu je pak splněna podmínka předání předmětu půjčky dlužníkovi (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3790/2008, a ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 671/2011).

8. Je zřejmé, že judikatura Nejvyššího soudu postupně připouštěla nejrůznější formy realizace půjčky, tedy odevzdání (přenechání) peněžité částky dlužníkovi. V nyní posuzované věci bylo (dle nikým nezpochybněného obsahu smlouvy) žalované poskytnuto při podpisu smlouvy v hotovosti 14 100 Kč a další část zápůjčky ve výši 5 900 Kč jí byla poskytnuta formou započítání této částky na existující dluh žalované vyplývající z jiné smlouvy o spotřebitelském úvěru, vedeného pod číslo jež měla žalovaná u téhož věřitele. příjmení zápočtu částky 5 900 Kč na jiný dluh žalované, v důsledku čehož tento (v uvedeném rozsahu) zanikl, odpovídá praktickému uspořádání vztahů mezi týmž věřitelem a týmž dlužníkem. Právě tímto způsobem žalovaná s částkou 5 900 Kč disponovala, právě takovou hodnotu získala žalovaná tím, že se jí o ni snížil existující (jiný) dluh. Z uvedeného činí odvolací soud závěr, že žalované byla na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru poskytnutého formou peněžité zápůjčky předána částka 20 000 Kč.

9. Za správný naopak odvolací soud považuje závěr soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 588 věta první zákona č. 89/2012 Sb., a to z důvodu nikoli řádného prověření úvěry schopnosti žalované; tento závěr žalobce ostatně ani nerozporoval. V této části lze zcela odkázat na precizní odůvodnění prvostupňového soudu a dodat je možno, že tzv. doplňující ustanovení o spotřebitelském úvěru, která ani nejsou žádnou ze smluvních stran podepsána, obsahují obecné prohlášení zákazníka jednak o poskytnutí údajů nezbytných pro posouzení úvěry schopnosti, jednak o tom, že na jejich základě věřitel úvěry schopnost s odbornou péčí posoudil. Evidentně tak věřitel daným prohlášením přesunul veškerou odpovědnost na spotřebitele, což oním relevantním posouzením vyžadovaným jednak ustanovením § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., jednak směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne datum být nemůže. Uvedené platí i pro žalovanou podepsanou kartu zákazníka ve věci žádosti o spotřebitelský úvěr, jež sama o sobě bez připojených listin prokazujících skutečnou finanční situaci dlužníka nestačí. O uvedeném tím spíše svědčí nedbalé vyplnění formuláře, které obsahuje údaj o příjmu ze mzdy či podnikání jako hlavního zdroje příjmu ve výši 14 400 Kč, ačkoli formulář současně obsahuje údaj, že hlavním zdrojem příjmu je příjem od obec správy sociálního zabezpečení představovaný„ mateřskou/rodičovskou“, tedy nikoli příjmem ze mzdy či podnikání.

10. Odvolací soud uzavírá, že soud prvního stupně správně posoudil, že žalobce má nárok na vydání bezdůvodného obohacení představovaného na základě neplatné smlouvy rozdílem mezi právním předchůdcem žalobce poskytnutou jistinou a žalovanou provedenou úhradou. Ten však činí 8 900 Kč, nikoli 3 000 Kč, proto byl napadený (zamítavý) výrok ve smyslu ustanovení § 220 odst. 1 písmeno b/ o. s. ř. změněn tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

11. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto výrokem II. dle ustanovení § 224 odst.

2. Jelikož odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil, rozhodoval o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Žalobce žalobou požadoval přiznání částky 26 700 Kč s příslušenstvím, přiznána mu byla částka 8 900 Kč bez příslušenství. Převážně úspěšné žalované by dle § 142 odst. 1 o. s. ř. příslušela poměrná část náhrady nákladů řízení. Protože jí však za řízení před soudem prvního stupně žádné náklady nevznikly, nebyly jí žádné náklady přiznány. Pokud jde o řízení odvolací, v něm byl žalobce zcela (tj. co do požadovaných 5 900 Kč) úspěšný, za tuto fázi řízení mu proto přísluší plné náklady řízení. Tyto sestávají ze zaplaceného soudního poplatku z odvolání ve výši 1 000 Kč, odměny advokáta za jeden úkon právní pomoci (podání odvolání) ve výši 1 500 Kč dle § 7 bod 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., režijního paušálu ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 3 téže vyhlášky a 21% DPH z odměny a paušálu ve výši 378 Kč. Celkové náklady odvolacího řízení činí 3 178 Kč, které je povinna žalovaná uhradit k rukám zástupce žalobce dle § 137 odst. 3 o. s. ř.

12. O lhůtě k plnění týkajícího se jak přisouzené částky, tak nákladů řízení, bylo rozhodnuto ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, přičemž v této části odvolací soud odkazuje na přiléhavé odůvodnění soudu prvostupňového. Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné.