72 CO 165/2022

Plný text

Krajský soud v Brně – v  obec rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Mádra a soudců Mgr. Leony Sukané a Mgr. Martina Lály v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o 57 000 Kč s přísl. o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě z 23. 6. 2022 č. j. 24 C 27/2021-129,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že žaloba, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalované bylo uloženo zaplatit jí částku 57 000 Kč, společně s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 000 Kč od [datum] do zaplacení, 8,5 % ročně z částky 3 000 Kč od [datum] do zaplacení, 8,5 % ročně z částky 3 000 Kč od [datum] do zaplacení, 8,5 % ročně z částky 3 000 Kč od [datum] do zaplacení 8,5 % ročně z částky 3 000 Kč od [datum] do zaplacení, 8,5 % ročně z částky 3 000 Kč od [datum] do zaplacení, 8,5 % ročně z částky 3 000 Kč od [datum] do zaplacení, 9 % ročně z částky 3 000 Kč od [datum] do zaplacení, 9 % ročně z částky 3 000 Kč od [datum] do zaplacení, 9 % ročně z částky 3 000 Kč od [datum] do zaplacení, 9 % ročně z částky 3 000 Kč od 1 10. 2018 do zaplacení, 9 % ročně z částky 3 000 Kč od [datum] do zaplacení, 9 % ročně z částky 3 000 Kč od [datum] do zaplacení, 9,75 % ročně z částky 3 000 Kč od [datum] do zaplacení, 9,75 % ročně z částky 3 000 Kč od [datum] do zaplacení, 9,75 % ročně z částky 3 000 Kč od [datum] do zaplacení, 9,75 % ročně z částky 3 000 Kč od [datum] do zaplacení, 9,75 % ročně z částky 3 000 Kč od [datum] do zaplacení a 9,75 % ročně z částky 3 000 Kč od [datum] do zaplacení se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 51 193,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].

1. Okresní soud v Jihlavě jako soud prvního stupně svým záhlavím uvedeným rozsudkem, jeho výrokem I., uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 57 000 Kč společně s úroky z prodlení v zákonné výši z jednotlivých částek po 3 000 Kč měsíčně počínaje dnem [datum] do zaplacení, z dalších částek po 3 000 Kč měsíčně pak vždy do prvního dne každého dalšího měsíce, a to až do [datum]. Výrokem II. pak žalované uložil zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 33 450 Kč.

2. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastnice řízení byly kamarádkami, že v roce 2014 požádala žalovaná žalobkyně o finanční pomoc, žalobkyně si vzala úvěr ve výši 500 000 Kč, z něhož částku 300 000 Kč půjčila žalované převodem na její účet na základě ústní dohody s tím, že žalovaná bude tuto částku měsíčně splácet po 3 000 Kč. Měla tak zato, že mezi účastnicemi byla uzavřena smlouva o zápůjčce dle ust. § 2390 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění předpisů pozdějších, dále„ o. z.“. Byť vzal rovněž za prokázané, že žalovaná v minulosti žalobkyni vypomáhala občasnými finančními částkami, na základě zejména výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení], ale i dalších svědků měl za nevěrohodnou výpověď žalované o tom, že zasláním částky 300 000 Kč by jí žalobkyně platila dluh vzniklý dřívějším půjčováním peněz. Soud prvního stupně měl zato, že nelze dovodit, že částka 300 000 Kč představovala splátky dřívějších zápůjček. Vycházel při tom i ze závěru učiněných z výpisů z účtů účastnic, na základě kterých učinil závěr, že v době zaslání částky 300 000 Kč žalobkyní žalované byla finanční situace žalobkyně relativně stabilní, zatímco na účtu žalované byl začátkem června záporný zůstatek mínus 44 139 Kč a přes zaslání částky 300 000 Kč v červenci 2014 činil konečný zůstatek již jen 63 714,68 Kč. Žalovanou pak zavázal zaplatit žalobkyni 19 splátek po 3 000 Kč měsíčně za dobu od [datum] do [datum].

3. Rozsudek napadla odvoláním žalovaná. Měla zato, že soud prvního stupně nepřihlédl k tvrzeným skutečnostem, na základě provedení důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Stejně jako v řízení před soudem prvního stupně namítla, že mezi účastnicemi nebyla uzavřena smlouva o zápůjčce, že neměla důvod si od žalobkyně peníze půjčovat. Uvedla, že pokud byl někdo, kdo měl důvod si půjčovat, byla to žalobkyně. Její vlastní ekonomické postavení bylo diametrálně odlišné od postavení žalobkyně, jestliže měla kontokorent, bylo to z toho důvodu, aby nemusela denně do banky, faktury svému dodavatele panu [příjmení] zaplatila ještě před tím, než obdržela od žalobkyně na účet 300 000 Kč. Poukazovala na výpověď svého bývalého manžela [jméno] [příjmení] o to, že ona sama v minulosti půjčovala peníze žalobkyni, což vedlo až k rozpadu jejich manželství. Verzi předestřenou žalobkyní o tom, že si vzala úvěr u banky, aby mohla bezúročně půjčit žalované 300 000 Kč, měla za nevěrohodnou s tím, že pro žalobkyni by to bylo extrémně nevýhodné. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu žalobkyně v plném rozsahu zamítne a současně aby jí přiznal proti žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

4. Žalobkyně měla rozsudek soudu prvního stupně za správný a s odvoláním žalované nesouhlasila. Uvedla, že k řízení bylo prokázáno, že žalované zaslala na účet 300 000 Kč. Setrvala na svém stanovisku, že se jednalo o půjčku žalované. Jestliže žalovaná tvrdila, že jí takto vracela dříve poskytnuté půjčky pak uvedla, že nebylo prokázáno, co to mělo být za půjčky, jaká měla být jejich výše. Uvedla, že pokud by bylo vycházeno z výpovědi svědka [jméno] [příjmení] o tom, že jí žalovaná půjčovala peníze po částkách 2 000 až 3 000 Kč měsíčně, musela by si takto půjčit ve 100 až 150 případech, tvrzení žalované tak měla za nevěrohodné. S ohledem na upozornění odvolacího soudu o možnosti posouzení žaloby jako návrhu na vydání bezdůvodného obohacení pak uvedla, že v takovém případě by subjektivní promlčecí lhůta mohla plynout nejdříve od [datum], kdy tehdejší zástupce žalované jí sdělil stanovisko žalované, tedy že zaslaná částka 300 000 Kč měla být vrácením půjčky. Do té doby byla přesvědčena o uzavření platné smlouvy o zápůjčce, až pak zjistila, že uzavření takovéto smlouvy žalovaná popírá. Uvedla též, že možnost, že by poslala platbu jako bezdůvodné obohacení, je fakticky pojmově vyloučena. Měla zato, že pokud se nepodařilo prokázat uzavření smlouvy o zápůjčce, byla smlouva jednáním zdánlivým a vědomost o tom mohla nabýt nejdříve až na základě uvedeného dopisu. Uvedla též, že až při soudním projednání zjistila, že majitelem účtu, na který částku 300 000 Kč poslala, je žalovaná, že subjektivní promlčecí lhůta bezdůvodného obohacení mohla začít běžet až když kdo je vlastníkem účtu zjistila na 100 %. Měla tak za to, že k promlčení uplatněného práva nedošlo.

5. Konečně žalobkyně namítla, že v řízení bylo zjištěno, že po zaslání částky 300 000 Kč žalované docházelo k předávání finančních prostředků žalovanou, že pokud žalované vzniklo bezdůvodné obohacení, jednalo by se tak o plnění žalovanou na dluh z bezdůvodného obohacení, že tedy takto dle ust. § 2054 odst.. 2 o. z. žalovaná nárok uznala a tím by byla prodloužena i promlčecí lhůta. Konečně uvedla, že z povahy věci se splatnost závazku z bezdůvodného obohacení nabízí od samotného poskytnutí bezdůvodného obohacení a nárok na příslušenství, tak jak je specifikováno v žalobě, je v plné výši po právu. K námitce promlčení vznesené žalované pak uvedla, že jí jsou narušeny dobré mravy a tento výkon práva by neměl požívat právní ochrany. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalovanou zavázal nahradit jí náklady odvolacího řízení.

6. Žalovaná podala odvolání včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a to z pozice účastníka řízení (§ 90 o. s. ř.), tedy jako osoba k podání odvolání subjektivně oprávněná (§ 201 o. s. ř.). Napadla rozsudek, proti němuž je odvolání objektivně přípustné (§ 201 o. s. ř., § 202 o. s. ř. à contrario) a to ze zákona předvídaných odvolacích důvodů (§ 205 odst. 2 písmeno b/, e/ o. s. ř.). Proto odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a po zopakování části již dříve provedených důkazů a doplněný dokazování zejména o výslech již dříve navrženého svědka [jméno] [příjmení] dospěl k závěru, že odvolání je třeba mít za důvodné.

7. Jak z výše popsaného patrno, žalovaná měla za nesprávný především závěr soudu prvního stupně o tom, že částku 300 000 Kč zaslala žalobkyně žalované na základě ústně uzavřené smlouvy o zápůjčce, kterou se účastnice též dohodly, že žalovaná bude zápůjčku vracet žalobkyni postupně, po splátkách 3 000 Kč měsíčně. V řízení byly nespornými především tyto skutečnosti – že účastnice pojily v minulosti po dlouhou dobu velmi úzké přátelské vztahy a že dne [datum] žalobkyně uzavřela jako dlužnice smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření s [právnická osoba] jako věřitelem, na základě které jí byla dne [datum] zaslána na její účet částka 495 000 Kč, a že téhož dne z tohoto svého účtu zaslala na účet žalované částku 300 000 Kč. [příjmení] (a pro rozhodnutí ve věci významným) pak bylo (mimo jiné), zda žalovaná v době před rokem 2014 půjčovala žalované peněžní prostředky a zejména na základě jakého ujednání účastnic k zaslání částky 300 000 Kč na účet žalované došlo a jaké byly vztahy účastnic po [datum].

8. Svá tvrzení účastnice prokazovaly předně svými účastnickými výpověďmi, které však stran některých sporných okolností jak na straně jedné, tak i druhé hodnotil odvolací soud jako nejméně z části nevěrohodné a měl tak za to, že v těchto částech lze z jejich výpovědí vycházet jen tehdy, jestliže korespondovaly s jinými důkazy, zejména nezpochybněnými svědeckými výpověďmi (viz níže).

9. Za takovou měl výpověď svědkyně [jméno] [příjmení] (viz níže) a dále svědka [jméno] [příjmení], bývalého manžela žalované. Jeho manželství s žalovanou bylo již v době podání výpovědi dlouhou dobu rozvedeno a odvolací soud neshledal důvodu, proč by pravdivost jeho výpovědi měl zpochybňovat. Jestliže pak tento svědek vypověděl, že účastnice byly kamarádkami, žalobkyně žalovanou často navštěvovala, žalovaná žalobkyni dávala či půjčovala peníze, a to v takové míře, že to vedlo nejen k neshodám mezi žalovanou a její matkou, ale i s ním samotným, následně pak i k rozvodu jejich manželství, měl odvolací soud zato, že tyto skutečnosti (stejně jako i tvrzení žalované, že si částky půjčované žalobkyni zapisovala do deníčku, o jehož vlastním obsahu však svědek nevěděl nic) lze vzít za prokázané, jak konečně dovodil i soud prvního stupně.

10. Obdobně však již odvolací soud nehodnotil výpověď dalšího svědka navrženého žalovanou, a to [ulice]. Tento svědek se znevěrohodnil sám svojí doplněnou výpovědí. Před odvolacím soudem hovořil o tom, že předávání peněz žalovanou žalobkyni, a i zapisování do deníčku viděl tak před 7-8 lety, tedy cca v letech 2014 [číslo]. Před soudem prvního stupně přitom uvedl, že žalovaná si půjčky žalobkyni zapisovala do deníčku, mělo to být přes 300 000 Kč. Žalovaná ale sama uvedla, že si půjčky žalobkyni zapisovala do asi 250 000 Kč (to řekla na policii, při výslechu před soudem I. stupně uvedla„ psala jsem si to“) – tedy v době před tím, než jí žalobkyně v roce 2014 poslala na účet 300 000 Kč. I ve svém vyjádření z [datum] uvedla, že žalobkyni podporovala od roku 1993, po nějaký krátký čas si vedla evidenci, stejně jako že peníze, které žalobkyni půjčovala od července 2014 do léta 2017, si neevidovala. Svědek, který před soudem prvního stupně vypovídal o tom, že věděl o zapisované půjčce přes 300 000 Kč, v doplňující výpovědi hovořil o době, kdy už půjčka 300 000 Kč měla být žalobkyní již vrácena a dle žalované měla tato půjčovat žalobkyni další částky, které si již nezapisovala.

11. Naproti tomu výpovědi dětí žalobkyně, popř. i dalších svědků, že o tom, že nevěděli, že by si žalobkyně měla půjčovat v minulosti peníze od žalované, nebylo dle odvolacího soudu třeba v těchto částech zpochybňovat. Pokud byla žalobkyně setrvale v nouzi (i svědkyně [jméno] [příjmení] připustila, že žalobkyně žila od výplaty k výplatě) a to natolik, že si dlouhodobě musela půjčovat peníze od žalované, nejednalo se o situaci, kterou se lidé obvykle chlubí (ani svým dětem). Nakonec i syn žalobkyně [jméno] [příjmení] ve svých výpovědích uvedl, že o tom, že si matka vzala úvěr 500 000 Kč, se dozvěděl až později (před soudem prvního stupně uvedl v této souvislosti, že se jim matka svěřila, když nastaly problémy se splácením, asi v roce 2017). Že žalobkyně o svých závazcích své okolí neinformovala, popř. alespoň ne v plné míře, je zřejmé i ze srovnání její výpovědi se svědeckými výpověďmi dalších jejích dětí i kamarádky [jméno] [příjmení]. Zatímco žalovaná uvedla, že v době, kdy si brala úvěr 500 000 Kč, měla úvěr asi u [právnická osoba] ve výši asi 200 000 Kč (dle výpisů z účtu č. [bankovní účet] splácela měsíčně právě této bance na úhradu dvou úvěrů celkem 5 842,28 Kč, její výpověď v této části tak nebylo třeba zpochybňovat), svědkyně [jméno] [příjmení] při popisu poměrů žalobkyně uvedla, že„ něco málo na dluzích v té době asi měla, ale to máme všichni, možná nějaký kontokorent, kdyby měla velké dluhy, asi by jí nedali půjčku“ (před soudem prvního stupně), později pak že„ možná sem tam nějaká půjčka, tak 5 000, 10 000 Kč“ (před odvolacím soudem). Děti žalobkyně pak ve svých svědeckých výpovědích uvedly, že o žádných jiných půjčkách (než půjčce 300 000 Kč žalované) nic neví ([jméno] Tetour před soudem prvního stupně), že v roce 2014„ mamka měla nějaké menší dluhy“ ([jméno] Treterová před soudem prvního stupně),„ mamka si někdy peníze půjčila, myslím, že to bylo v souvislosti s tím, kdy jel bratr na hory, myslím, že to bylo od banky, …to bylo už dávno, když byl bratr na základní škole“ ([jméno] Treterová před odvolacím soudem). Ze svědeckých výpovědí [jméno] [příjmení] i dětí žalobkyně tedy dle názoru odvolacího lze (stran dluhů žalobkyně) dovozovat nejvýše toliko, že tito svědci nevěděli o půjčkách žalobkyně od žalované v minulosti, nikoliv však závěr, že žalobkyně si od žalované peníze nepůjčovala.

12. Co se týče finanční situace žalobkyně v době, kdy zaslala žalované částku 300 000 Kč, pak závěr soudu prvního stupně o tom, že tato byla„ relativně stabilní“ nutno doplnit tak, že byla stabilně svízelná. Již jen na výše zmíněných splátkách za úvěry u [právnická osoba] (od [datum] [právnická osoba]) platila žalobkyně měsíčně více než třetinu svého (nevysokého) průměrného čistého platu od [právnická osoba] Podle smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření z [datum], uzavřené mezi [právnická osoba] jako věřitelem (dále jen„ spořitelnou“) a žalobkyní jako dlužníkem (dále jen„ úvěrové smlouvy“) se spořitelna zavázala poskytnou oprávněné meziúvěr ve výši 500 000 Kč a později, ke dni přidělení cílové částky, úvěr ze stavebního spoření ve výši 300 000 Kč na základě smlouvy o stavebním spoření ze dne [datum]. Ke dni uzavření úvěrové smlouvy měla žalobkyně na účtu stavebního spoření toliko 1 670 Kč a zavázala se provádět do přidělení cílové částky (500 000 Kč) pravidelné měsíční vklady po 1 500 Kč a dále platit měsíční úroky z meziúvěru ve výši 7,90 % ročně (což činilo měsíčně celkem 3 291,70 Kč, ročně pak 39 500 Kč). Meziúvěr byl poskytnut na dobu do přidělení cílové částky a poskytnutí úvěru ze stavebního spoření, k čemuž mohlo dojít nejdříve 24 měsíců od uzavření smlouvy o stavebním spoření (tedy [datum]), přičemž zůstatek na účtu stavebního spoření povinné musel činit nejméně 200 000 Kč. Do doby poskytnutí úvěru ze stavebního spoření tak žalobkyni příslušelo zaplatit jen na úrocích z meziúvěru nejméně (pro případ naspoření částky 200 000 Kč nejen řádnými, ale i mimořádnými splátkami již do [datum]) 72 417,40 Kč (22 x 3 291,70), s úhradou za poskytnutí meziúvěru (5 000 Kč) a úhradou za vedení vkladového účtu (330 Kč ročně) pak nejméně 78 077,40 Kč (v případě, že by na účet stavebního spoření ukládala jen minimální částky 1 500 Kč měsíčně, by potřebnou částku 200 000 Kč naspořila až za 11 let a jen na úrocích z meziúvěru zaplatila přes 434 500 Kč). Až poté jí mohl být poskytnut úvěr ze stavebního spoření a žalobkyně mohla (namísto úroků z meziúvěru) začít splácet vlastní úvěr. Při úvěru 300 000 Kč, s dohodnutou úvěrovou sazbou 4,3 % ročně a splátkách 3 400 Kč měsíčně by byl úvěr splácen dalších 107 měsíců, na úrocích z tohoto úvěru zaplaceno 61 256 Kč (dle splátkové kalkulačky na [webová adresa]).

13. Z uzavřené úvěrové smlouvy tedy žalobkyni toliko na úrocích z meziúvěru a úrocích z úvěru ze stavebního spoření příslušelo zaplatit (nejméně) 133 673,40 Kč (72 417,40 + 61 256). Pokud by si takovýto úvěr vzala (i) proto, aby mohla žalované půjčit bezúročně 300 000 Kč, pak by sama za získání této částky pro žalovanou zaplatila nejméně 80 204,20 Kč (3/5 z 133 673,40). Takováto velkorysost sice v přátelských vztazích jistě není nemyslitelná, v situaci žalobkyně s nevysokým příjmem, žijící od výplaty k výplatě, s již existujícími (shora uvedenými, vzhledem k jím příjmovým poměrům vysokými) závazky z dřívějších úvěrů a přetrvávající vyživovací povinnosti nejméně k tehdy nezletilé dceři [jméno] však je dosti nepravděpodobnou. Odvolací soud pak již ale nepřihlížel k tvrzení žalobkyně, že celou půjčku úplně nedomyslela, že vztah byl nastaven tak, že se bude splácet 3 000 Kč a 2 000 Kč, dokud nebude vše zaplaceno, a tím budou úroky kompenzovány, když toto zaznělo až při jednání odvolacího soudu, a nebylo zřejmé nic, co by svědčilo přípustnosti takového nového tvrzení ve smyslu ust. § 205 odst. 2 o. s. ř. Navíc dlužno připomenout, že za situace, kdy žalobkyně splácela dvě bankovní půjčky, zjevně musela být obeznámená s tím, co takováto půjčka a její splácení představuje.

14. Nepravděpodobně však působí i skutková verze předestřená žalovanou, respektive ta její část, podle které v letech 2014 - 2017 měla půjčit bez jakýchkoliv potvrzení i ujednání o tom, kdy dojde k vrácení, žalobkyni dalších 100 000 - 150 000 Kč, a to poté, co jí v předcházející době měla půjčovat peníze dlouhodobě, celkem nejméně 300 000 Kč, což mělo vést až k rozvratu jejího manželství, žalobkyně se řadu let neměla k vrácení, až po letech ji k vrácení (a to ještě neúplnému) přiměla. Nevěrohodnost výpovědi žalované jako důkazního prostředku pak posilují i částečné rozpory mezi tím, jak situaci líčila při výpovědi před soudem prvního stupně, kdy uvedla, že po vrácení 300 000 Kč žalobkyní jejich kamarádství smazala, že se pak viděli už asi jen dvakrát, následně že žalobkyni pak„ ještě něco půjčila“, a jak ji popsala ve vysvětlení podaném Policii České republiky dne [datum]. Zde uvedla, že po vrácení 300 000 Kč žalobkyni postupně do roku 2017 půjčila ještě asi 150 000 Kč. Ve výpovědi před odvolacím soudem pak uvedla, že takto žalobkyni půjčila ještě kolem 100 000 Kč, po připomenutí, že dříve hovořila o částce 150 000 Kč, uvedla, že přece říkala„ kolem 100 000 Kč“, že to tedy mohlo být i 150 000 Kč, že je marnotratná. Stejně tak tuto věrohodnost snižuje dle odvolacího soudu i ta část výpovědi, v níž žalovaná uvedla, že nevěděla, jak vrácených 300 000 Kč žalobkyně získala, o úvěru nevěděla (dozvěděla se o něm až v průběhu soudního řízení), na jeho sjednání se nepodílela, paní [příjmení] nezná, neví, kde má kancelář, že svědecká výpověď paní [příjmení] byla lež.

15. Svědkyně [jméno] [příjmení] byla mezi svědky jedinou osobou, stran které nebylo ani tvrzeno, že by k některé z účastnic měla, byť i v minulosti, nějaký osobní vztah. Jestliže uvedla, že v souvislosti se sjednáním úvěrové smlouvy k ní do kanceláře přišla žalobkyně spolu s žalovanou, tak odvolací soud neshledal důvodu, pro nějž by měl jí výpověď považovat za nevěrohodnou. Svědkyně přitom vysvětlila, že si nepamatuje samotné osoby, ale jména, že se jí žalovaná představila, později ji pak potkala v [příjmení] ulici (myšleno zjevně v [obec]), kde žalovaná měla obchod s barvami, tapetami a svědkyně u ní něco nakupovala. Za situace, kdy účastnice byly nejméně do té doby, než žalobkyně zaslala na účet žalované částku 300 000 Kč důvěrnými přítelkyněmi, které se často navštěvovaly, se nejeví ani věrohodnou výpověď žalované o tom, že o úvěru žalobkyně nevěděla. Konečně, sama před soudem prvního stupně vypověděla, že poté, co jí žalobkyně vrátila 300 000 Kč, jí finančně vypomohla, protože žalobkyně neměla na splátku, dávala jí peníze u sebe v obchodě nebo za ní přijela domů. Výpověď svědkyně v této části tedy více koresponduje s výpovědí žalobkyně.

16. Obdobně hodnotil odvolací soud výpověď žalované i v části, ve které před soudem prvního stupně uvedla, že v roce 2014 neměla žádné dluhy, že není pravda, že by ji pan [příjmení] (její obchodní partner, od kterého často odebírala zboží) o platby uháněl. Argumentaci žalované lze akceptovat v části, ve které vysvětlovala, proč za dluh nepovažovala debet na účtu z důvodu kontokorentu (tedy vyšším obratem peněžních prostředků v jejím podnikání a sjednáním kontokorentu proto, aby nemusela denně řešit stav prostředků na účtu). Jako účelovou však hodnotil tu část její výpovědi, ve které uvedla, že za dluhy nepovažovala ani nesplacené faktury, vystavené svědkem [jméno] [příjmení]. Dle svědkem předložených listin se jednalo o faktury splatné ve všech případech již více než 1 rok, s úhrnem celkové dlužné částky ve výši 133 261 Kč, které byly zaplaceny dne [datum]. Přestože tento dluh do značné míry bagatelizoval i svědek [jméno] [příjmení], který uváděl, že s žalovanou se vždy na všem dohodl, nemá s ní žádný problém, všechny faktury má zaplaceny, bylo z jeho (nezpochybněné) výpovědi možno vzít i za prokázané, při dodávkách zboží (k nimž docházelo i několikrát měsíčně) sděloval žalované, že má neuhrazenou fakturu, ta slíbila, že to zaplatí, vše má také nyní zaplacené. Fakticky se tedy jednalo o situaci, kterou popisovala ve své výpovědi žalobkyně – tedy že do obchodu žalované chodil nějaký pán ([jméno] Němec) a požadoval zaplacení dluhů (splatných již dlouhodobě – více než rok). Je skutečností, že tyto dluhy zaplatila žalovaná [datum], tedy ještě před uzavřením úvěrové smlouvy žalobkyní ([datum]) a vyplacením částky 495 000 Kč z meziúvěru ([datum]). Vzhledem k tomu, že není pravděpodobné, že by se žalobkyně pro úvěr rozhodla a sjednala jej bezprostředně poté, co ji žalovaná o částku 300 000 Kč (ať již z jakéhokoliv důvodu) požádala, lze mít zato, že uvedený dluh [jméno] [příjmení] splatila v době, kdy již na žalobkyni„ tlačila“ stran částky 300 000 Kč. Navíc, z výpisů za červen a červenec 2014 z účtu žalované u [právnická osoba], č. účtu [číslo], zjistil odvolací soud, že za dobu od 6. do [datum] zaplatila [jméno] [příjmení] cekem dalších 92 272 Kč, za dobu od poskytnutí meziúvěru do konce července 2014 pak dalších 103 652 Kč (v těchto případech se dle variabilních symbolů jednotlivých plateb již jednalo o úhrady faktur z roku 2014). Z týchž výpisů pak bylo dále zjištěno, že zatímco k [datum] byl na účtu záporný zůstatek mínus 44 102,39 Kč (účet byl tedy v debetu), k [datum] byl na účtu (na který byla [datum] připsána částka 300 000 Kč zaslaná žalobkyní) kladný zůstatek 63 714,68 Kč. Od zaslání částky 300 000 Kč žalobkyní tedy bylo žalovanou z účtu vyplaceno tolik, že pokud by žalobkyní nebyla uvedená částka zaslána, byl by na účtu záporný zůstatek mínus 236 285, 32 Kč. Tento závěr je samozřejmě toliko hypotetický, pokud by to podmínky účtu umožňovaly, fakticky to možné nebylo, dle výpovědi žalované byl kontokorent sjednán do výše 50 000 Kč. Vypovídá však o potřebě finančních prostředků na straně žalované v období, kdy jí žalobkyně zaslala na účet částku 300 000 kč. Z výše zmíněné (souhrnné) částky 236 258,32 Kč, stejně jako i ze skutečnosti, že bezprostředně po připsání částky 300 000 Kč zaplatila žalovaná (týž den) z účtu částku 77 413 Kč, označenou jako„ doplatek auta“, lze mít za to, že se jednalo o potřebu naléhavou. Argumentace žalované, že sice neměla peníze na účtu, ale měla je v hotovosti, dříve i z dědictví (jak vypověděla před odvolacím soudem), se nejeví věrohodnou jak s ohledem na právě popsaná zjištění, učiněná z účtu žalované (zejména platba 77 413 Kč zjevně„ čekající“ na prostředky zaslané žalobkyní nesvědčí tomu, že by v této době měla další prostředky k úhradě svých závazků v takové výši), tak i s ohledem na výpověď bývalého manžela žalované (před odvolacím soudem), ze které (kromě již závěru o peněžních půjčkách žalované žalobkyni) vzal odvolací soud též za prokázané, že žalovaná v minulosti půjčovala žalobkyni z vlastních prostředků, později však již z prostředků společných (získaných z příjmů bývalého manžela), což svědčí závěru, že uváděné své vlastní prostředky vyčerpala již v minulosti.

17. V konečném důsledku tak měl odvolací soud účastnické výpovědi jak žalobkyně, tak i žalované za natolik nevěrohodné, že v těch částech, v nichž se navzájem lišily, z nich vycházel toliko tehdy, jestliže byly podpořeny jinými (věrohodnějšími) důkazy (viz již i výše).

18. Na základě popsaných úvah tak odvolací soud vzal v za prokázané, že obě účastnice pojily v minulosti velmi těsné přátelské vtahy, že žalobkyně byla (po rozvodu svého manželství v roce 1999) ve svízelné finanční situaci a že žalovaná jí finančně vypomáhala, a to v takové míře, že to vedlo až k rozpadu jejího manželství s [jméno] [příjmení]. Jakou částku v souhrnu takto žalovaná žalobkyni poskytla, nebylo dle názoru odvolacího soudu z provedených důkazů (které bylo možno v odvolacím řízení zohlednit) přesně zjistit. Výpovědi účastnic se zde rozcházely zcela (žalovaná vypovídala o částce přesahující 300 000 Kč, žalobkyně jakékoliv půjčky popírala), výpověď svědka [příjmení] byla nevěrohodná, výpověď svědkyně [jméno] [příjmení] před odvolacím soudem nebylo možno v části, ve které uvedla, že když nahlédla do deníčku žalované,„ bylo tam toho asi za 200 000 Kč“ zohlednit, neboť se jednalo o důkaz, který nebyl navržen před soudem prvního stupně a v popsané části nesloužil ke znevěrohodnění výpovědí žalobkyně a její dcery [jméno] [příjmení], ale ke zjištění skutkového stavu jinak, než jak jej zjistil soud prvního stupně (viz závěry vyslovené Nejvyšším soudem v usnesení z 14. 7. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2529/2009). Svědecká výpověď bývalého manžela žalované [jméno] [příjmení] o tom, že se mu žalovaná chlubila, že od žalobkyně dostala už 300 000 Kč, pak bez dalšího vypovídala toliko o (nesporné) skutečnosti, jakou částku žalovaná obdržela od žalobkyně (zasláním na účet v červnu 2014), nikoliv však o tom, kolik peněz žalovaná žalobkyni dříve poskytla.

19. Dlužno připomenout, že závěr o tom, že žalovaná před rokem 2014 půjčovala žalobkyni různé finanční částky, učinil i soud prvního stupně. Jestliže pak současně neučinil závěr, že by tyto částky žalobkyně též žalované vrátila, jevil se zjevně nelogických závěr, že„ nelze v žádném případě dovodit, že uvedená částka 300 000 Kč (či snad alespoň její část – poznámka odvolacího soudu) představovala splátky těchto dřívějších zápůjček“. Takový závěr nejméně bez dalšího neodpovídá obecným principům rozumného jednání (to by mohlo přicházet v úvahu třeba v případě, že by žalobkyně vznesla námitku promlčení svého dluhu vůči žalované, něco podobného však ani netvrdila).

20. Dále vzal odvolací soud za prokázané, že v roce 2014 naléhala žalovaná na žalobkyni, aby jí poskytla peněžní prostředky, a to za situace, kdy sama peněžní prostředky naléhavě potřebovala. Žalobkyně uzavřela s [právnická osoba] smlouvu o meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření, na základě, které jí byl poskytnut meziúvěr ve výši 500 000 Kč a dne [datum] na její účet zaslána částka 495 000 Kč. Ještě téhož dne částku 300 000 Kč zaslala žalované, a to na její na účet, byť žalovaná sama požadovala nejprve peníze v hotovosti (což potvrdila i žalovaná). Následně pak žalovaná žalobkyni do roku 2017 postupně v hotovosti vyplatila částku 120 000 Kč (tento závěr učiněn na základě výpovědí účastnic v těch částech, ve kterých nebyly v rozporu – žalobkyně vypověděla, že šlo o částku 120 000 kč, žalovaná pak, že se jednalo až o částku 150 000 Kč). Poté již žalovaná žalobkyni nevyplatila ničeho.

21. Co se týče důvodu, ze kterého žalobkyně zaslala žalované na účet částku 300 000 Kč, a naopak pro který žalovaná postupně zaplatila žalobkyni 120 000 Kč v hotovosti, zde byly výpovědi účastnic rozporné. Svědci [jméno] a [jméno] [příjmení], synové žalobkyně, získali informaci o půjče žalobkyně žalované až následně od žalobkyně, své matky. Svědkyně [jméno] [příjmení], dcera žalobkyně, pak sice uvedla, že bývala u toho, když se její matka s žalovanou domlouvaly na půjčce, u žalované v obchodě, že však si to přesně nepamatuje, neví, proč si matka půjčila peníze od banky. Skutkovou verzi žalobkyně o tom, že neměla vůči žalované jakékoliv závazky a že uzavřela smlouvu o meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření jen proto, aby mohla žalované bezúročně půjčit 300 000 Kč tak měl odvolací soud za neprokázanou a s ohledem na shora popsanou majetkovou situaci žalobkyně v roce 2014 a na podmínky smlouvy též za nepravděpodobnou.

22. Obdobný závěr však (jak již výše popsáno) učinil i ohledně té části skutkové verze žalované, podle které jí po nátlaku zasláním částky 300 000 Kč žalobkyně vrátila část dluhu vzniklého dříve a poté jí znovu bez jakýchkoliv ujednání či potvrzení půjčila dalších až 150 000 Kč, která byla navíc podporována toliko nevěrohodnou (nejméně v této části) výpovědí žalované.

23. Odvolací soud měl stran ujednání předcházejícímu zaslání částky 300 000 Kč žalobkyní na účet žalované za to, že na základě již popsaných závěrů o existenci dluhu žalobkyně vůči žalované, potřebě finančních prostředků na straně žalované a nevěrohodnosti obou skutkových verzí, líčených v této části každou z účastnic (v důsledku především jejich nelogičnosti) lze dovodit, že žalovaná, která v minulosti vypomáhala peněžními prostředky žalobkyni, se na tuto obrátila s potřebou částky 300 000 Kč, přesvědčila ji k tomu, aby si tuto částku vypůjčila prostřednictvím úvěru ze stavebního spoření (resp. nejprve meziúvěru), jí zaslala a to s příslibem, že s úhrado splátek bude žalobkyni pomáhat, což též po dobu delší 3 let činila.

24. Pro takovýto závěr svědčila i ta část výpovědi žalobkyně, ve které uvedla, že v průběhu splácení, na němž se podílela i žalovaná, žalované naopak sama vyplatila asi 3 000 Kč jako část částky asi 5 000 Kč, kterou získala na základě„ daňového vypořádání“, že však žalovaná chtěla částku asi 40 000 Kč, která byla uvedena ve sdělení stavební spořitelny a že právě až neshoda v této otázce vedla k tomu, že žalovaná přestala dohodnuté částky 3 000 kč měsíčně vyplácet.

25. Získání určité částky v rámci„ daňového vypořádání“ přichází v souvislosti se splácením úvěru ze stavebního spoření na základě § 15 odst. 3 zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění předpisů pozdějších, podle něhož se od základu daně odečte částka, která se rovná úrokům zaplaceným ve zdaňovacím období z úvěru ze stavebního spoření. Požadavek žalované na vyplacení toho, co žalobkyně získala na základě odečtení zaplacených úroků z úvěru ze stavebního spoření od základu daně z příjmů (resp. správně – toho, o co se v důsledku takového odečtu úroků snížila daň z příjmů žalobkyně, což se mohlo odrazit i v následném vyplacení přeplatku této daně) by byl zjevně absurdní v případě, kdy by se jednalo o úvěr, jímž žalobkyně toliko získala prostředky k úhradě svého dřívějšího dluhu vůči žalované. Stejně tak by ale nedával smysl ani v případě, kdy by žalobkyně uzavřela úvěrovou smlouvu (částečně) proto, aby žalované poskytla bezúročnou půjčku ve výši 300 000 Kč (žalovaná by takto participovala na vratce daně vzniklé placením úroků, které by platila toliko žalobkyně). Tento požadavek mohl mít logický základ právě jen v případě ujednání účastnic, že žalovaná se bude na splátkách úvěru (které zahrnovaly i úroky z úvěru ze stavebního spoření) podílet. Toliko v tomto případě by dával smysl požadavek, aby se podílela i na tom, co bylo žalobkyni v souvislosti s placením úroků z úvěru ze stavebního spoření vráceno na přeplatku daně z příjmů. Výpověď žalobkyně v této části tedy potvrzovala i výše popsané závěry o nejméně částečné nevěrohodnosti výpovědi žalované, nepotvrzovala shora popsanou spornou část její skutkové verze. Výpověď žalobkyně stran neshod ohledně„ daňového vypořádání“ tak měl odvolací soud za pravdivou a potvrzující shora popsaný závěr o dohodě účastnic na podílu žalované na splácení závazků žalobkyně z úvěrové smlouvy. Ani z ní však nebylo možno dovodit přesnější závěr o obsahu ujednání účastnic, předcházejícího uzavření úvěrové smlouvy žalobkyní a zaslání částky 300 000 Kč žalované a učinit tak závěr o důvodnosti podané žaloby. Za situace, kdy se nepodařilo zjistit jak vysokou částku se žalovaná zavázala žalobkyni uhradit, či po jakou dobu se zavázala přispívat žalobkyni na úhradu splátek placených v souvislosti s úvěrovou smlouvou (což do určité míry bylo i důsledkem skutečnosti, že nebylo ani na jisto postaveno, jakou částku žalobkyně žalované v červnu 2014 dlužila), nebylo možno ani uzavřít, zda a jaký závazek žalované vůči žalobkyni vznikl, respektive zda trval ještě v roce 2017, kdy žalovaná již přestala žalobkyni jakékoliv částky poskytovat, a pokud ano, tak v jaké výši. Žalobkyně tak dle názoru odvolacího soudu neunesla důkazní břemeno, a to stran svého tvrzení o existenci závazku žalované zaplatit jí (ve splátkách po 3 000 Kč měsíčně) dalších 180 000 Kč, z nichž požadavek na zaplacení 57 000 Kč byl předmětem řízení v posuzované věci.

26. Odvolací soud měl v této souvislosti i za to, že změnu v právě popsaném (především skutkovém) posouzení věci by nepřinesla ani v závěru odvolacího řízení (po poučení a výzvě žalobkyně) zmíněná možnost znaleckého zkoumání jejího mobilního telefonu, zda umožňoval žalovanou namítané zfalšování SMS zpráv – jak z výše uvedeného patrno, odvolací soud i bez SMS předložených žalobkyní, dospěl k závěru o dohodě účastnic o podílu žalované na splácení úvěru žalobkyní (stejně jako o požadavku žalované na podílu na„ daňovém vypořádání“). O skutečnostech, které měl odvolací soud za neprokázané, však SMS předložené žalobkyní nevypovídaly. Zde pak lze jen nad rámec uvedeného zmínit, že pokud by se odvolací soud SMS zprávami a jejich věrohodností zabýval, musel by zohlednit i skutečnost, že žalobkyně zjevně neměla důvodu reklamovat, že jí od žalované nepřišly na účet peníze, když i dle výpovědi žalobkyně jí žalovaná nikdy na účet peníze neposlala, na platbách na účet se nedohodly, žalovaná s nimi nesouhlasila.

27. Odvolací soud pak měl i za to, že důvody, pro které měl za nevěrohodnou výpověď žalobkyně stran ujednání, na základě, kterého zaslala žalované 300 000 Kč a ta jí pak následně menší částky platila, bylo třeba vztáhnout i na výpověď dcery žalobkyně [jméno] [příjmení], a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že té v době před zasláním částky 300 000 Kč žalobkyní žalované nebylo ještě ani 14 let, žalobkyně ji v té době o své majetkové situaci pravdivě neinformovala (viz výše). Výpověď svědkyně před soudem prvního stupně se v některých částech lišila od výpovědi před odvolacím soudem, kde mimo jiné uvedla, že si nepamatuje, proč si její matka půjčila peníze u banky a zejména (oproti předchozí výpovědi), že v době, kdy žalovaná odmítla matce splácet, už s matkou k žalované nechodila, že nebyla u toho, kdy si matka pro peníze přišla a žalovaná jí je nedala. Přitom právě tato situace by musela být na rozdíl od nekontroverzních návštěv v době trvajícího přátelství účastnic natolik odlišná, že by byla zapamatovatelná nejlépe. Odlišně vypovídala i ohledně výše částek, které měla žalovaná žalobkyni měsíčně platit.

28. Odvolací soud tak v konečném důsledku dospěl k závěru, že na základě provedeného dokazování nelze vzít za plně prokázanou skutkovou verzi ani jedné z účastnic, tedy jak verzi žalobkyně, že žalované zaslala částku 300 000 Kč na základě smlouvy o zápůjčce, ze které jí žalovaná částku 180 000 Kč ještě dluží, stejně tak ale ani verzi žalované o tom, že zasláním částky 300 000 Kč žalobkyně (částečné) platila svůj dluh vůči ní.

29. Ani posléze uvedené však bez dalšího nevedlo k závěru o nedůvodnosti žalobního návrhu. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku provedenou účastníky řízení a je nejen oprávněn, ale i povinen provést právní hodnocení svých skutkových bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4484/2007 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4618/2014). Jestliže pak zjištěný skutkový stav umožňuje přiznat žalobci plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nelze žalobu zamítnout jen proto, že se žalobce plnění domáhal z jiného právního důvodu, než ze kterého mu skutečně náleží (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 29 Cdo 785/2009 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2716/2013).

30. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu pak platí, že žalobce, jenž uplatňuje nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání částky, na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na základě, něhož si smí převzaté prostředky ponechat. Nepříznivé procesní následky stran nejistoty ohledně důvodnosti prokázaného pohybu aktiv jsou proto v obdobných situacích vyvozovány vůči příjemci plnění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5299/2015).

31. Za situace, kdy v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně zaslala žalované 300 000 Kč, ale nikoliv již z jakého důvodu, přičemž žalované se nepodařilo prokázat, že by se (nejméně bezezbytku) jednalo o vrácení dluhu, který žalobkyně vůči ní měla mít, bylo třeba zaslání uvedené částky na účet žalované hodnotit ve smyslu ust. § 2991 o. z. jako vznik bezdůvodného obohacení žalované na úkor žalobkyně, které byla žalovaná povinna žalobkyni vydat. Současně však bylo ale třeba nově posoudit i námitku promlčení vznesenou žalovanou.

32. Částku 300 000 Kč zaslala na účet žalované žalobkyně, která tak od samého počátku věděla komu a jakou částku posílá, tedy okolnosti rozhodné pro počátek promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení (§ 621 o. z.). Jestliže ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo připsáním uvedené částky na účet žalované dne [datum], začala promlčecí lhůta v trvání tří let (§ 629 odst. 1 o. z.) běžet dne následujícího (§ 605 odst. 1 o. z.), tedy dne [datum], když s ohledem na okolnosti, které vedly k závěru o vzniku bezdůvodného obohacení (tedy na straně žalobkyně skutečnost, že se jí nepodařilo prokázat uzavření smlouvy o zápůjčce s žalovanou), neshledal odvolací soud prostor pro aplikaci ust. § 638 o. z. Promlčecí lhůta tak uplynula dne [datum], tedy ještě v době před podáním návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu žalobkyní, jímž žalobkyně své právo (na vydání bezdůvodného obohacení, jak bylo v odvolacím řízení dovozeno) vykonala.

33. Námitku žalobkyně, že pro případ závěru, že se neprokázalo její tvrzení o tom, že žalované částku 300 000 Kč zaslala na základě smlouvy o zápůjčce této částky, pak při posuzování subjektivní promlčecí lhůty (míněno zjevně, kdy se ve smyslu § 621 o. z. dozvěděla o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo je osobou povinnou k jeho vydání) by její běh bylo třeba odvíjet až od dopisu právního zástupce žalované z [datum], ze kterého se dozvěděla stanovisko žalované o tom, že ta popírá uzavření smlouvy o zápůjčce částky 300 000 Kč, měl odvolací soud za nedůvodnou. Nebylo-li prokázáno uzavření smlouvy o zápůjčce 300 000 Kč žalobkyní žalované a na základě toho získání částky 300 000 Kč žalovanou bylo posouzeno jako bezdůvodné obohacení žalované (a to jako plnění bez právního důvodu, nikoliv jako žalobkyní zmiňované plnění na základě neplatného či zdánlivého jednání), pak je takto bylo třeba posuzovat, a to od samého počátku, i při zkoumání otázky promlčení. Takto pak bylo třeba uzavřít, že vědomost žalobkyně, která neprokázala uzavření tvrzené smlouvy o zápůjčce, tu byla od samotného okamžiku zaslání částky 300 000 Kč na účet žalované. Skutečnost, že najisto se žalobkyně dozvěděla, že se opravdu jednalo o účet žalované až v průběhu soudního řízení, měl odvolací soud za nevýznamnou. Již ze žalobního návrhu bylo zřejmé, že o tom, že se jednalo o účet žalované, neměla žalobkyně jakékoliv pochybnosti.

34. Stejně tak nedůvodnou měl odvolací soud i námitku, že pro případ závěru, že se jednalo o bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobkyně, by bylo nutno zohlednit, že žalovaná (po té, co byla bezdůvodně obohacena) žalobkyni sama též plnila, a že tak„ de facto i de iure“ plnila žalobkyni na dluh z bezdůvodného obohacení a tím dle § 2054 odst. 2 o. z. tento svůj dluh vůči žalobkyni uznala, čímž prodloužila i promlčecí lhůtu (míněno zjevně o 10 let dle § 639 o. z.), a že tedy žaloba byla podána včas (když k předávání částek žalovanou žalobkyni docházelo v letech 2014 – 2017). Tato argumentace se na první pohled zdá logickou. Jestliže ale i stran peněžitých plnění žalované žalobkyni odvolací soud v konečném důsledku dovodil, že se nepodařilo prokázat, jaký byl jejich důvod (a ani jaká byla jejich celková výše), nezbylo než i toto posoudit nikoliv jako částečnou úhradu dluhu žalované vůči žalobkyni (vydání části vzniklého bezdůvodného obohacení), ale znovu jako plnění bez právního důvodu, tedy tentokrát bezdůvodné obohacení žalobkyně na úkor žalované.

35. Konečně odvolací soud neshledal důvodu, pro který by bylo třeba námitku promlčení vznesenou žalovanou mít za rozpornou s dobrými mravy. Zde měl za důvodnou argumentaci žalované závěry vyslovenými Nejvyšším soudem v rozsudku z 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, když neshledal existenci takových výjimečných okolností, pro které by bylo možno žalované upřít využití zákonného institutu promlčení, zvláště když žalobkyně podala žalobu nejen více než 6 let poté, co zaslala částku 300 000 Kč na účet žalované, ale i 3 roky poté, co jí žalovaná (dle tvrzení žalobkyně) již přestala cokoliv platit.

36. Odvolací soud tak dovodil, že právo žalobkyně na vydání v řízení uplatněného bezdůvodného obohacení žalovanou se tak promlčelo a žalovaná v důsledku tohoto nebyla povinna plnit (§ 609 o. z.) Protože pak žalovaná v průběhu řízení před soudem prvního stupně námitku promlčení vznesla, nezbylo než žalobu shledat nedůvodnou. Proto odvolací soud v konečném důsledku dle ust. § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu žalobkyně zamítl.

37. Vzhledem ke změně rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé rozhodl odvolací soud nejen o náhradě nákladů odvolacího řízení, ale nově i nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) a to tak, že podle ust. § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. toto právo přiznal v řízení úspěšné žalované. Její náklady před soudem prvního stupně byly představovány náklady právního zastoupení. Ty sestávaly především z odměny právního zástupce (resp. předchozí právní zástupkyně) za 5 úkonů právní služby - příprava a převzetí zastoupení, písemné vyjádření ve věci z [datum], účast u jednání [datum] (delšího dvou hodin) a [datum] (§ 11 odst. 1 písm. a/, d, g/ vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění předpisů pozdějších, advokátního tarifu, dále jen AT. Odměna za jeden úkon počítaná z tarifní hodnoty 57 000 Kč činila dle ust. § 7 bodu 5. AT 3 380 Kč, celková odměna pak 16 900 Kč (5 * 3 380). Vedle toho náležela právnímu zástupci i paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč na každý z úkonů právní služby, tedy 1 500 Kč (5 * 300, § 13 odst. 1, 4 AT). Protože právní zástupce žalované je plátcem daně z přidané hodnoty, bylo třeba dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. zohlednit i náhradu za tuto daň, a to ve výši 3 864 Kč (21 % z odměny i paušální náhrady). V souhrnu tak náklady žalované v řízení před soudem prvního stupně vyčíslil odvolací soud částkou 22 264 Kč (16 900 + 1 500 + 3 864).

38. Náklady odvolacího řízení žalované sestávaly ze soudního poplatku za odvolání ve výši 2 850 Kč a opět z nákladů právního zastoupení Ty pak sestávaly z odměny právního zástupce za 5 úkonů právní služby – poradu právního zástupce s žalovanou dne [datum] v délce dvou hodin, účast u jednání [datum] (delšího dvou hodin), [datum] a [datum] v celkové výši 16 900 Kč (5 * 3 380), poloviční odměny za 2 úkony představované účastí u jednání [datum], při němž mělo dojít (a nedošlo) k vyhlášení rozsudku a [datum], při němž došlo k vyhlášení rozsudku (§ 11 odst. 2 písm. f/, odst. 3 AT) v celkové výši 3 380 Kč (2 * 1 690), paušální náhrady hotových výloh v souvislosti s 7 výše uvedenými úkony právní služby v celkové výši 2 100 Kč (7 * 300) a konečně náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny i paušální náhrady 4 699,80 Kč (21 % z odměn a náhrad). V souhrnu tedy náklady právního zastoupení žalované v odvolacím řízení činily 27 079,80 Kč, s připočtením zaplaceného soudního poplatku tak náklady odvolacího řízení žalované 29 929,80 Kč (27 079,80 + 2 850). Žalobkyni tak bylo uloženo zaplatit žalované na náhradu nákladů před soudy obou stupňů celkem 51 193,80 Kč (22 264 + 29 929,80).