72 Co 223/2023

Plný text

Krajský soud v Brně, pobočka v adresa , rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu tituly před jménem jméno FO a soudců tituly před jménem jméno FO a tituly před jménem jméno FO ve věci žalobce: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený dne datum bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupený advokátem tituly před jménem tituly před jménem Radkem Svatoněm sídlem Adresa zainteresované osoby 0/1 proti žalované: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 o vyloučení movitých věcí z exekuce o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu ve adresa ze dne datum , č. j. spisová značka , takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci k rukám zástupce žalobce na náhradě nákladů řízení částku 9 846,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění:

1. Okresní soud ve , adresa, , jako soud prvního stupně (dále jen „prvostupňový soud“),svým v záhlaví uvedeným rozsudkem, jeho výrokem I., částečně zastavil řízení ohledně žaloby na vyloučení položky č. , hodnota, : pianino z exekuce vedené , tituly před jménem, , jméno FO, , soudním exekutorem Exekutorského úřadu , adresa, – východ (dále jen „soudní exekutor“), pod sp. zn. , spisová značka, , ze soupisu movitých věcí, který byl proveden dne , datum, . Ve zbytku pak výrokem II. rozsudku žalobě vyhověl a rozhodl, že ze soupisu movitých věcí, který byl proveden dne , datum, , se vylučují movité věci – položky č. , hodnota, až 12, podrobně konkretizované. Konečně, výrokem III. rozsudku prvostupňový soud rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce náhradu nákladů řízení ve výši částky 16 452 Kč, to s odkazem na úspěch ve věci samé a ust. § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Prvostupňový soud rozsudek odůvodnil tím, že ohledně položky č. , hodnota, : pianino vyhověl žalobci již soudní exekutor, když položku ze soupisu movitých věcí sám vyškrtl, a tedy řízení pro následující částečné zpětvzetí žaloby dle ust. § 96 odst. 2 o.s.ř. zastavil. Ohledně ostatních věcí navržených k vyloučení prvostupňový soud uzavřel, že žalobce k nim dostačujícím způsobem prokázal své vlastnické právo, jakožto právo třetí osoby vylučující provedení exekuce, jehož ochrany se s úspěchem domohl.

2. Pokud se týká náhrady nákladů řízení, prvostupňový soud primárně uzavřel, že neshledal důvod pro postup podle ust. § 150 o.s.ř. (tedy odepřít z důvodů zvláštního zřetele hodných v řízení dle názoru prvostupňového soudu plně úspěšnému žalobci právo na náhradu jím vynaložených nákladů), neboť žalovaná jako oprávněná v exekučním řízení měla možnost sama v rámci exekuce podat soudnímu exekutorovi návrh, aby věci ze soupisu vyškrtl. Tento návrh nepodala (s výjimkou dodatečného návrhu na vyškrtnutí položky č. , hodnota, soupisu, pianina, v době po podání vylučovací žaloby) a nezabránila tak vzniku přítomného řízení. Náhrada nákladů řízení byla vypočtena jako sestávající z odměny za tři úkony právní služby po 2 500 Kč, paušální náhrady hotových výdajů při třech úkonech právní služby po 300 Kč, náhrady za zaplacený soudní poplatek ve výši , právnická osoba, Kč, náhrady cestovních výdajů zástupce žalobce ve výši 2 744 Kč a náhrady za promeškaný čas ve výši 800 Kč za 8 započatých půlhodin po 100 Kč, vše zvýšeno o 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2 508 Kč.

3. Proti rozsudku, výslovně pouze proti jeho nákladovému výroku III., se žalovaná odvolala. Uvedla, že nesouhlasí s uloženou povinností zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení, když způsob provedení exekuce určil sám soudní exekutor, žalovaná nebyla přítomna soupisu movitých věcí a nemohla tak ovlivnit, které věci vykonavatel soudního exekutora do soupisu zahrne. Poukázala na to, že žalobce dostatečným způsobem neprokázal své vlastnické právo již v řízení před soudním exekutorem, ale učinil tak až v řízení před soudem. V opačném případě mohl sám tomuto řízení předejít. Žalovaná ve výše uvedeném spatřovala okolnosti hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o.s.ř. a navrhla změnit rozsudek prvostupňového soudu ve výroku III. tak, že žádné ze stran nebude právo na náhradu nákladů řízení přiznáno.

4. Žalobce ve vyjádření k podanému odvolání uvedl, že žalovaná již ve svém vyjádření k žalobě explicitně odmítala vyloučení položek z exekuce, neboť podle jejího názoru žalobce nedostatečně dokládal své vlastnické právo. Proto lze stěží přisvědčit její nynější odvolací argumentaci o tom, že žalobce měl sám předejít předmětnému sporu tím, že by žalovanou nejprve kontaktoval. Měl za to, že žalovaná sama mohla po doručení žaloby uplatněný nárok uznat a provést kroky pro zastavení soudního řízení, pokud by dalšímu nárůstu nákladů (včetně řízení odvolacího) skutečně chtěla zabránit. Pokud přesto žalovaná i přes znalost žaloby a předložených důkazů trvala na projednání sporu, bylo namístě rozhodnout o nákladech řízení dle procesního úspěchu žalobce, jak také učinil prvostupňový soud, bez toho, že by byly shledány důvody pro aplikaci ust. § 150 o.s.ř. Zároveň žalobce poukázal na to, že okruh důkazů, kterými prokazoval své vlastnické právo již v řízení před soudním exekutorem, byl shodný s okruhem důkazů, které předkládal v řízení před soudem a neobstojí tak argument žalované, že měl prokazovat své vlastnické právo již před podáním žaloby a tím předejít tomuto sporu. Žalobce nemohl ovlivnit, že pro soudního exekutora byly shodné důkazy nedostatečné k prokázání jeho vlastnického práva a soudu naopak k prokázání téhož dostačovaly. Taktéž odmítl tvrzení žalované, že neměla možnost ovlivnit zahájení soudního řízení, a tedy nezavinila vznik nákladů řízení žalobce. O podání vylučovací žaloby po zamítnutí svého návrhu na vyškrtnutí věcí ze soupisu žalobce informoval soudního exekutora a neměl jinou možnost, jak ochránit své vlastnické právo, než pokračovat v zahájeném soudním řízení. Považoval by tak za nespravedlivé, aby nyní sám nesl náklady řízení, ve kterém se pouze bránil prováděné exekuci.

5. Žalovaná podala odvolání včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), a to jako osoba k tomu oprávněná (§ 201 o.s.ř.). Napadla usnesení, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201 a § 202 o.s.ř. à contrario). Odvolací soud proto přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, a to pouze v rozsahu výroku III., když proti zbývajícím výrokům odvolání žalované nesměřovalo, a dospěl k následujícím závěrům.

6. Z obsahu spisu předloženého odvolacímu soudu k rozhodnutí plyne, že v reakci na dne , datum, provedenou mobiliární exekuci v domě č. p. 973 v , adresa, , podal žalobce soudnímu exekutorovi návrh na vyškrtnutí věcí ze soupisu (konkrétně jeho položek č. , hodnota, a 3 až 12 – pozn. odvolacího soudu) datovaný ke dni , právnická osoba, . 2023, kterému soudní exekutor nevyhověl a usnesením č. j. , spisová značka, ze dne , datum, jej zamítl, když z předložených listin nevzal za jednoznačně prokázané, že by navrhovateli k dotčeným movitým věcem svědčilo právo nepřipouštějící exekuci jejich prodejem. V návaznosti na toto usnesení podal žalobce dne , datum, nyní projednávanou vylučovací žalobu. Na základě k žalobě předložených důkazů souhlasilažalovaná přípisem ze dne , datum, s vyškrtnutím ze soupisu movité věci pod položkou č. , hodnota, – pianino. Soudní exekutor vydal dne , datum, usnesení č. j. , spisová značka, , kterým pianino z protokolu o soupisu movitých věcí ze dne , datum, vyškrtl. V písemném vyjádření k žalobě mimo jiné žalovaná upozornila na skutečnost, že v průběhu provádění mobiliární exekuce bylo prokázáno, že povinná , jméno FO, sdílí s žalobcem společnou domácnost (tento fakt jednak potvrdili sousedé a dále též v průběhu provádění soupisu movitých věcí zvonil u dveří domu č. p. 973 kurýr se zásilkou pro povinnou). Zpochybnila žalobcem předložené doklady, kupř. to, že položku č. , hodnota, airsoftovou repliku zbraně, měla dle předložené kupní smlouvy prodat tehdy nezletilá osoba, či že žalobce uvádí, že si do svého vlastnictví zakoupil dámské jízdní kolo. Prvostupňový soud následně žalobě přesto vyhověl toliko na podkladě listin (faktur – daňových dokladů, čestných prohlášení, dokladu o koupi spolu s výpisem z účtu, kupní smlouvy, fotodokumentace).

7. Dle ust. § 150 o.s.ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Prvostupňový soud se okolnostmi hodnými zvláštního zřetele ve smyslu právě citovaného ustanovení zákona zabýval a uzavřel, že v daném případě žalovaná jako oprávněná měla v rámci exekuce možnost podat soudnímu exekutorovi návrh, aby věci uvedené v soupisu a později dotčení vylučovací žalobou vyškrtnul, což však neučinila. V tomto chování spatřoval okolnosti, kterými žalovaná nezabránila dalšímu řízení a ve výsledku neshledal důvody pro to, aby žalobci právo na náhradu nákladů řízení odepřel (jak žalovaná pro případ vyhovění žalobě navrhla).

8. Odvolací soud měl v obecné rovině za správný postup prvostupňového soudu, pokud se zabýval důvody hodnými zvláštního zřetele ve smyslu ust. § 150 o.s.ř., ovšem sám dospěl k závěrům zčásti odlišným.

9. Dle ust. § 2 odst. 1 věty první zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti [exekuční řád] a o změně dalších zákonů, ve znění předpisů pozdějších (dále jen „e.ř.“), vykonává exekutor exekuční činnost nezávisle. Dle ust. § 58 odst. 3 věty první e.ř. způsob provedení exekuce určí exekutor. Dle ust. § 66 odst. 1 věty první e.ř. zjistí-li exekutor, že ke dni vydání exekučního příkazu k provedení exekuce prodejem movitých věcí není proti povinnému, který je fyzickou osobou, vedena exekuce prodejem movitých věcí, sepíše všechny movité věci, kterých se může týkat exekuce prodejem movitých věcí podle občanského soudního řádu.

10. Žalovaná, vystupující v exekučním řízení jako oprávněná, tak v zásadě nemá možnost ovlivnit kroky soudního exekutora (potažmo jím pověřeného vykonavatele) ohledně způsobu vedení exekuce a jím činěných kroků vedoucích k vymožení exekvované pohledávky.

11. Dle ust. § 68 odst. 1 až 4 e.ř. může ten, jemuž svědčí právo k věci, které nepřipouští exekuci (dále jen „navrhovatel“) podat návrh na vyškrtnutí věci ze soupisu. Návrh lze podat do 30 dnů ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl o soupisu věci, a to u exekutora, který věci do soupisu pojal. Opožděný návrh exekutor odmítne (odst. 1). O návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu rozhodne exekutor do 15 dnů od jeho doručení. Nebyl-li návrh odmítnut pro opožděnost, rozhodne exekutor o návrhu na základě znaleckých posudků, zpráv a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářských nebo exekutorských zápisů a jiných listin, předložených navrhovatelem společně s návrhem (odst. 2). Exekutor vždy vyškrtne věc ze soupisu, souhlasí-li s tím oprávněný. Exekutor vždy vyškrtne věc ze soupisu, pokud během exekuce vyjde najevo, že povinnému nepatří či patřit nemůže (odst. 3). Žalobu na vyloučení věci podle § 267 občanského soudního řádu může navrhovatel podat u exekučního soudu do 30 dnů od doručení rozhodnutí exekutora, kterým nevyhověl, byť jen zčásti, jeho včas podanému návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu. O tom musí být navrhovatel exekutorem poučen. Od podání návrhu na vyškrtnutí věcí ze soupisu do uplynutí lhůty podle věty první a po dobu řízení o žalobě nelze sepsané movité věci prodat (odst. 4).

12. Jak uvedl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 292/07, na který zároveň žalovaná poukázala, „…je obecně nutné považovat za nespravedlivé, aby oprávněný (věřitel), který v předchozích řízeních osvědčil, že důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, a nyní žádá výkon příslušného rozhodnutí, byl povinován k zaplacení náhrady nákladů řízení vůči osobě, která proti němu ve sporu o tzv. excindační žalobě byla úspěšná; soud smí aplikovat § 150 OSŘ v řízení o tzv. excindační žalobě jen tam, kde věřitel (oprávněný) vznik nákladů řízení úspěšné straně nezavinil (např. tehdy, jestliže osoba, jež tvrdí, že má právo k majetku nepřipouštějící výkon rozhodnutí, brání svá práva nikoli z příčiny ležící na straně oprávněného, nýbrž v důsledku jednání soudního exekutora). (…) Užití § 150 OSŘ ve prospěch strany oprávněné (věřitele) je vyloučeno v tom případě, jestliže žalobce (osoba, jež tvrdí, že má právo k majetku nepřipouštějící výkon rozhodnutí) požádal stranu oprávněnou, aby přikázala vykonavateli (soudnímu exekutorovi) věc ze soupisu vyloučit, a svá tvrzení ohledně tohoto práva podepřel důkazy, s nimiž stranu oprávněnou v dostatečné lhůtě před podáním vylučovací žaloby seznámil, avšak ta jeho požadavek odmítla, přičemž soud mu pak na základě týchž důkazů v řízení o tzv. excindační žalobě vyhověl.“13. Je zjevné, že povaha projednávaného sporu je specifická, když vychází (je odvislá) z postupu soudního exekutora v exekučním řízení. Účast žalované v tomto řízení vyplývá z dikce ust. § 267 o.s.ř., aniž by odrážela její procesní aktivitu v předcházejícím řízení exekučním (ani žalobce netvrdil, že by žalovanou před podáním vylučovací žaloby se svými tvrzeními a důkazy na jejich podporu seznámil za účelem případného souhlasu s vyškrtnutím dotčených movitých věcí ze soupisu; žalovaná tedy povědomí o tom, že v rámci exekuce mohly být sepsány věci třetí osoby zřejmě neměla a neměla tak možnost korigovat případný hraniční postup soudního exekutora – srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 1500/14). V řízení o vylučovací žalobě přitom nelze bez dalšího dovodit zavinění žalované na vzniku nákladů řízení, když žalobce bránil svá práva v důsledku jednání soudního exekutora. V návaznosti na výše uvedený nález Ústavního soudu (a rozdílně od soudu prvostupňového) měl odvolací soud za to, že břemeno tvrzení a důkazní ohledně žádosti žalobce na vyloučení věci ze soupisu movitých věcí, kterou by žalobce doložil svůj postup před podáním vylučovací žaloby, z něhož by bylo patrné, že se snažil předejít vzniku nákladů soudního řízení a zároveň jehož odmítnutím by bylo možné vznik nákladů řízení přičítat žalované, žalobce netvrdil a nijak nedoložil.

14. Jak ostatně v obecné rovině uvedl Ústavní soud i v nálezu ze dne , datum, , sp. zn. I. ÚS 1030/08, ust. § 150 o.s.ř. slouží „…k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stadiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod.“15. Rozhodnutím ve věci samé je odvolací soud s ohledem na jeho právní moc vázán; přezkoumat tak bylo možno předprocesní stádium věci a navazující řízení právě jen z hlediska správnosti postupu prvostupňového soudu, který v otázce náhrady nákladů řízení postupoval bez dalšího tak, jako by byl žalobce plně úspěšným účastníkem řízení. Podle názoru odvolacího soudu v poměrech této věci naopak byl namístě postup dle ust. § 150 o.s.ř., byť aplikovaný způsobem, kdy procesně převážně úspěšnému žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení jen částečná, a to pouze ve vztahu k těm úkonům, které byly učiněny až poté, co se žalovaná dozvěděla o požadavku žalobce na vyloučení věcí z exekuce a o důkazech navržených na podporu jeho tvrzení. Do té doby neměla objektivní možnost se k žalobcem navrhovanému postupu vyjádřit a důvody pro něj namítané posoudit, pročež ani není povinna platit žalobci v této době vzniklé náklady (s výjimkou soudního poplatku, jak bude zmíněno dále).

16. S ohledem na nyní uvedené proto odvolací soud dle ust. § 220 odst. 1, písm. a) o.s.ř. nákladový výrok III. napadeného rozsudku změnil tak, že žalobci přiznal náhradu nákladů řízení pouze za jeden úkon právní služby – účast u jednání soudu dne , datum, , tj. odměnu ve výši 2 500 Kč (dle § 9 odst. 3, písm. a/ a § 7 bod 5. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění předpisů pozdějších, dále jen „AT“), dále částku 300 Kč, která představuje náhradu hotových výdajů dle ust. § 13 odst. 3 AT, náhradu cestovních výdajů za cestu zástupce žalobce z , adresa, k jednání prvostupňového soudu dne , datum, a zpět v délce 376 km osobním automobilem zn. Mazda CX-5, s průměrnou spotřebou pohonných hmot 6 l/100 km, při ceně benzínu ve výši 41,20 Kč za jeden litr benzínu a náhradě za použití silničního motorového vozidla ve výši 5,20 Kč za jeden km (dle vyhlášky č. 467/2022 Sb.), celkem ve výši 2 884,70 Kč, náhradu za promeškaný čas dle ust. § 14 odst. 3 AT za 8 započatých půlhodin po 100 Kč strávených zástupcem žalobce na cestě k jednání soudu, tj. v souhrnu částku 6 484,70 Kč, zvýšenou o příslušnou daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o.s.ř.) ve výši 1 361,80 Kč. Žalobci byla dále přiznána i náhrada za zaplacený soudní poplatek ve výši , právnická osoba, Kč, neboť jeho úhrada sice byla učiněna v období, které odvolací soud vyhodnotil jako stadium řízení, v němž vzniklé náklady žalobce ještě nelze žalované přičítat, nicméně současně byla platba poplatku nutnou podmínkou pro další vedení řízení i v době, kdy již žalované žalobci vznikající náklady přičítat lze. Celkem tedy byla na náhradě nákladů řízení žalobci přiznána částka 9 846,50 Kč, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.), k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

17. Ohledně náhrady nákladů odvolacího řízení by bylo možno vycházet z poměru úspěchu a neúspěchu žalované jako odvolatelky, to ve smyslu ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalovaná byla vůči žalobci matematickým přepočtem částečně úspěšná v poměru přibližně 60 ku 40 % předmětu odvolacího řízení (částky náhrady nákladů řízení ve výši 16 452 Kč) a náležela by jí tak náhrada odpovídající výši jejího úspěchu, tj. 20 % jí vynaložených nákladů. S ohledem na předmět odvolacího řízení, tj. náhradu nákladů řízení, zčásti ze zvláštních důvodů zřetele hodných odepřenou, když rozhodnutí o tom do značné míry vycházelo z úvah odvolacího soudu týkajících se poměrů přítomné věci a jejího průběhu, jakož i možností daných žalované coby oprávněné v exekučním řízení, měl proto jako přiléhavé rozhodnutí odvolací soud ve výsledku takové, kterým nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků, tedy využívající druhou z eventualit daných ust. § 142 odst. 2 o.s.ř.