72 CO 230/2021

Plný text

Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Mádra a soudců Mgr. Leony Sukané a Mgr. Martina Lály ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa pro 616 674 Kč s příslušenstvím o odvoláních účastníků proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 26. srpna 2021, č. j. 18 C 9/2021-141,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 80 440,80 Kč, a to ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení].

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 28 180,90 Kč, a to ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení].

1. Okresní soud v Jihlavě jako soud prvního stupně (dále jen„ prvostupňový soud“) výše uvedeným rozsudkem, jeho výrokem I., zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zavázání žalovaného k zaplacení peněžité částky s příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně) s tvrzením, že se jedná o dluh za poskytnuté zdravotní služby pacientce jménem [jméno] [příjmení], narozené dne [datum], státní příslušnost Sýrie (dále jen„ pacientka“), která nebyla účastníkem veřejného zdravotního pojištění a náklady za poskytnutou zdravotní péči jí byly postupně fakturovány a uhrazeny pouze částečně. Žalovaný ve věci vystupoval jako tzv. zvoucí osoba, která pacientku (svoji sestru) do České republiky (dále též jen„ ČR“) pozvala se závazkem, že uhradí náklady na pacientce případně poskytnuté zdravotní služby. O této skutečnosti se však žalobkyně měla dozvědět až z opakovaného sdělení Ředitelství služby cizinecké policie z listopadu 2019, doklad o tom získala až v červenci 2020. Výrokem II. prvostupňový soud zavázal v řízení neúspěšnou žalobkyni zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 67 034 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

2. Za prokázané prvostupňový soud vzal, že se žalovaný již v prosinci 2015 jako zvoucí osoba pacientky do ČR písemně mj. zavázal k převzetí veškerých nákladů spojených s poskytnutím zdravotnické péče jím zvané osoby, a to po celou dobu jejího pobytu na území ČR, případně též spojených s jejím převozem v nemoci nebo jejích ostatků, pokud by zemřela. Dále bylo prokázáno, že v září 2016 byla pacientka jako samoplátce hospitalizována ve zdravotnickém zařízení žalobkyně a v souvislosti s neakutní péčí o ni žalobkyně vystavila postupně tři daňové doklady, obsahující specifikaci jednotlivých účtovaných položek (včetně nákladů na transport a laboratorní vyšetření provedené třetími subjekty). Nebylo nijak rozporováno, že pacientka absolvovala plánovaný zákrok v souvislosti anomálií krční páteře a spánkovou apnoe poté, co při pobytu v ČR dne [datum] zkolabovala a byla nejprve hospitalizována v [nemocnice] v [obec]. Původně byl její pobyt povolen pouze pro období od 16. 7. do [datum], s ohledem na hospitalizaci jí byl vystaven příkaz k vycestování do [datum]. Prvostupňový soud měl dále za prokázáno, že žalovaný komunikoval s žalobkyní již v září 2016, uhradil jí zálohu na plánovaný zákrok ve výši 10 000 EUR a dne [datum] byla sepsána Smlouva o poskytnutí zdravotní péče, v níž byly vyplněny osobní údaje týkající se pacientky, a byla podepsána žalovaným s uvedením jeho plného jména. Při přijetí pacientky k hospitalizaci u žalobkyně byl přítomen žalovaný a další její rodinní příslušníci. V průběhu hospitalizace se stav pacientky zhoršil a vyžádal si další neplánované úkony zdravotní péče již nekryté uhrazenou zálohou.

3. Přestože nebylo sporu o tom, že žalovaný byl povinen uhradit náklady za pacientce poskytnutou zdravotní péči jako zvoucí osoba (s odkazem na ust. § 15 odst. 2, písm. c/ zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky), prvostupňový soud žalobu zamítl s tím, že přisvědčil námitce žalovaného o promlčení žalobkyní uplatněného nároku. V tomto ohledu uzavřel, že pokud se žalobkyně domáhá žalobou podanou dne [datum] nároku vzniklého v období hospitalizace pacientky do [datum], stalo se tak po uplynutí zákonné tříleté promlčecí lhůty (s odkazem na ust. § 619 a § 629 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o.z.“). Prvostupňový soud vysvětlil, že žalobkyně má pro jednání se samoplátci zřízeno samostatné oddělení, v souladu se svou vnitřní směrnicí (č. ISM_34/2005-2) má péči poskytovat výlučně na podkladě písemných smluv uzavíraných s osobami, jimž je tato poskytována. Smlouvou je současně žalobkyni udělován souhlas, aby si při dohledání dlužníků zjišťovala osobní údaje vedené o samoplátcích cizineckou policií, která jediná eviduje mj. údaje o pozváních a zvoucích osobách, když oddělení žalobkyně zabývající se péčí o samoplátce je povoláno mj. i ke spolupráci s policií. Prvostupňový soud v té souvislosti uzavřel, že smlouva o poskytování péče nebyla žalobkyní s pacientkou řádně sjednána, neboť sice obsahuje vyplněné údaje týkající se pacientky, nicméně podepsána byla žalovaným, u něhož nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by k takovému právnímu jednání byl pacientkou zmocněn.

4. Dále, žalobkyně dle prvostupňového soudu nepostupovala správně, pokud sice vyzvala pacientku již v říjnu 2016 k úhradě nákladů poskytnutých zdravotních služeb, nicméně řádný dotaz týkající se zjištění zvoucí osoby učinila až po 3,5 letech, v červenci 2020 (v mezidobí se toliko dotazovala ministerstva vnitra na pobyt pacientky, aniž by vzala v potaz, že tato se mohla na území ČR zdržovat pouze na základě krátkodobého víza). Naopak, žalovaný ani pacientka neporušili dle prvostupňového soudu žádnou svoji zákonnou nebo smluvní povinnost, pokud sami při nástupu pacientky k hospitalizaci údaje ke zvoucí osobě žalobkyni nesdělili. Pokud by žalobkyně respektovala vlastní vnitřní směrnici, pak by mohla ke dni [datum] dovozovat doručení výzvy pacientce k úhradě nákladů poskytnuté péče, ke dni [datum] marné uplynutí dodatečné lhůty ke splnění dluhu, dne [datum] (následující pracovní den) mohla oslovit cizineckou policii s žádostí o sdělení osobních údajů zvoucí osoby, která by v obdobné (7 denní) lhůtě jako později v roce 2020 žalobkyni vyhověla. Při vyvinutí adekvátního úsilí tedy mohla žalobkyně dle závěru prvostupňového soudu ke dni [datum] disponovat informací, že právě žalovaný je zvoucí osobou, odpovědnou za úhradu nákladů zdravotní péče pacientce poskytnuté. Promlčecí lhůta pro uplatnění žalovaného nároku tedy dle závěru prvostupňového soudu plynula v době od [datum] do [datum], tedy ke dni zahájení přítomného řízení byla pohledávka žalobkyně promlčena a stala se pouhou naturální obligací, kterou není žalovaný povinen splnit (§ 609 o.z.).

5. Za důvodnou pak neměl prvostupňový soud ani argumentaci žalobkyně o tom, že vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy (s odkazem na konkretizovanou judikaturu Nejvyššího soudu), neboť žalobkyně mohla (a měla) svoji pohledávku u soudu v běžící promlčecí době uplatnit zcela nezávisle na jednání žalovaného (dokonce i tehdy, pokud by výslovně žalobkyni sdělil, že zvoucí osobou není, neboť měla možnost si tuto informaci ověřit jiným způsobem). Námitkami žalovaného o tom, že léčebný postup žalobkyně byl v případě pacientky non lege artis, se již prvostupňový soud s ohledem na vše právě konstatované nezabýval.

6. Proti rozsudku se odvolali žalobkyně i žalovaný.

7. Žalobkyně ve věci samé namítla, že nelze uvažovat o promlčení jejího nároku. Zopakovala, že povědomí o tom, že žalovaný je zvoucí osobou, získala v listopadu 2019 podle sdělení cizinecké policie, doklad („ zvoucí dopis“) o tom pak získala až v dubnu 2020 od zástupce žalovaného v reakci na předžalobní upomínku, resp. až v červenci 2020 od cizinecké policie; teprve v tomto období mohlo dojít k počátku běhu promlčecí lhůty. Podle žalobkyně bylo k podání žaloby nutné nejprve získat text pozvání, z něhož by mj. zjistila datum narození žalovaného. Žalobkyně vytkla prvostupňovému soudu, že nepřihlédl ke konkrétním okolnostem případu, podmínky běhu promlčecí doby vyhodnotil„ nespravedlivě přísně“, když skutečnost, že žalovaný sám žalobkyni nesdělil („ zatajil“ informaci o tom), že je zvoucí osobou, znamená porušení povinnosti a nepoctivé jednání, z něhož nyní žalovaný těží (s odkazem na ust. § 6 odst. 1 o.z.). Ostatně, zopakovala žalobkyně, žalovaný po celou dobu jednání s ní vystupoval tak, že dlužníkem je pacientka, nikoli on jako zvoucí osoba. Pokud by tato informace byla žalobkyni známa, všechny vystavené faktury (včetně zálohové) by byly„ psány na něj“ (tj. žalovaného – pozn. odvolacího soudu). Žalobkyně dále rozporovala soudem provedené hodnocení sdělení ministerstva vnitra k pobytu pacientky, když dle zákona se za přechodný pobyt považuje každé překročení státních hranic, bez ohledu na to, zda má cizinec vízum nebo povolení k dlouhodobému nebo přechodnému pobytu. Sdělilo-li ministerstvo vnitra k osobě pacientky, že není dle evidence na území ČR hlášena k pobytu, nelze po žalobkyni spravedlivě požadovat, aby si tutéž informaci obratem ověřovala u cizinecké policie a následně ji v soudním řízení sankcionovat promlčením uplatněného nároku, jak přesto provedl prvostupňový soud napadeným rozhodnutím. Pokud žalobkyně navrhla výpověď svědkyň, kterýžto důkaz prvostupňový soud neprovedl, činila tak v úmyslu prokázat svoji běžnou praxi při zjišťování údajů z Cizineckého informačního systému spočívající v provádění dotazu právě ministerstvu vnitra, kteréžto je shodně jako cizinecká policie orgánem pro oblast záležitostí vnitra, včetně otázky pobytu cizinců na území ČR. Žalobkyni nelze klást k tíži, že si sice vytvořila vnitřní předpis, který hovoří o obracení se na cizineckou policii, praxe však byla zavedena tak, že dotazy byly směřovány na ministerstvo.

8. Žalobkyně v souhrnu namítla, že prvostupňový soud neúplně zjistil skutkový stav věci, neprovedl žalobkyní navržené dokazování, když k vyřešení otázky počátku běhu promlčecí doby připustil pouze důkazy navržené žalovaným. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že její žalobě vyhoví a žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, případně rozsudek zrušil a věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení.

9. Žalovaný se odvolal toliko proti výroku II. rozsudku a navrhl, aby v rámci vyčíslené náhrady nákladů řízení byl zohledněn ještě úkon právní služby spočívající v účasti zástupce žalovaného u jednání soudu dne [datum].

10. K odvolání žalobkyně žalovaný shrnul, že napadené rozhodnutí lze potvrdit jako věcně správné, vycházející ze správně zjištěného skutkového stavu a odpovídající publikované judikatuře a požádal o přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení. Namítaný postup žalobkyně při zjišťování rozhodných údajů k pacientce a žalovanému jako zvoucí osobě sice může být standardní, nicméně to dle žalovaného neznamená, že je také správný. Pokud žalobkyně navrhovala provádět další dokazování stran svého běžného postupu při získávání informací o pobytu cizinců prostřednictvím ministerstva vnitra, nepřineslo by takové dokazování žádné nové a účelné skutečnosti, pročež byly další důkazní návrhy žalobkyně prvostupňovým soudem dle žalovaného správně zamítnuty.

11. Žalobkyně i žalovaný podali odvolání včas (§ 204 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění předpisů pozdějších, dále jen„ o.s.ř.“) a jako osoby k tomu oprávněné (§ 201 o.s.ř.). Napadli rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 202 o.s.ř. à contrario). Proto odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, stejně jako řízení, které jeho vydání předcházelo, a po provedeném jednání (§ 214 odst. 1 o.s.ř.) a částečném zopakování a doplnění dokazování (listinami rozhodnými k posouzení uplatněné námitky promlčení) dospěl k následujícím závěrům.

12. Z prvostupňovým soudem provedeného dokazování, resp. již i na podkladě nesporných tvrzení účastníků (§ 120 odst. 3 o.s.ř.), má odvolací soud za správná ta dosavadní skutková zjištění spočívající v tom, že žalovaný byl tzv. zvoucí osobou při vyřizování krátkodobého víza pro pacientku, když toto bylo platné pro období do [datum]. [příjmení] byla mezi účastníky i ta základní skutečnost, že žalobkyně pacientku jako samoplátce hospitalizovala v září 2016, když náklady na veškerou jí poskytnutou péči nebyly kryty uhrazenou zálohou ve výši 10 000 EUR. Přestože žalovaný zpochybnil rozsah poskytnuté péče a tedy i způsob stanovení výše vyčísleného nedoplatku, tento zůstal nesporně nedoplacen, když daňové doklady a upomínky k úhradě dluhu byly nejprve vystaveny na jméno pacientky a doručovány na adresu uvedenou ve smlouvě o poskytnutí zdravotní péče (resp. činěn pokus o zaslání těchto dokumentů do země původu pacientky). Žalovaný byl jako dodatečně zjištěná zvoucí osoba k úhradě dluhu žalobkyní poprvé upomenut až výzvou ze dne [datum] – v navazující reakci ze dne [datum] žalovaný mj. namítl promlčení uplatněné pohledávky.

13. Z odvolacím soudem zopakovaného, resp. v souladu s ust. § 205a o.s.ř. doplněného dokazování bylo najisto postaveno, že žalobkyně se již v říjnu 2016 snažila zjistit místo pobytu pacientky prostřednictvím Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, a to neúspěšně, neboť dle odpovědi tohoto orgánu nebyla pacientka dle Cizineckého informačního systému na území ČR hlášena k pobytu. Nezávisle na tomto výsledku svého šetření pak žalobkyně teprve dne [datum] učinila obdobný dotaz na Policii České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, které obratem (druhého dne) žalobkyni sdělilo veškeré údaje k pacientce (ke krátkodobému vízu v období od 16. 7. do [datum], datu, kdy na území ČR vstoupila a ke skutečnosti, že zvoucí osobou pacientky pro období od [datum] do [datum] byl právě žalovaný, již státní příslušník ČR). Obdobné informace žalobkyně zjistila (nyní již i včetně opisu tzv. zvacího dopisu) v červenci 2020 od Krajského ředitelství policie Kraje [obec], Odboru cizinecké policie.

14. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud shodně se soudem prvostupňovým uzavřel, že námitka promlčení žalovaného nároku byla uplatněna důvodně. Dle správně odkazovaného ust. § 609 o.z., věta první, není žalovaný povinen plnit dluh žalobkyně, neboť toto právo žalobkyně nebylo vykonáno v běžící tříleté (§ 629 odst. 1 o.z.) promlčecí době a žalovaný námitku promlčení práva vznesl svým vyjádřením k žalobě ze dne [datum]. Ke způsobu (u) plynutí promlčecí doby odvolací soud pro stručnost odkazuje na zcela přiléhavé odůvodnění přezkoumávaného rozsudku (jeho odst. 20).

15. K námitkám žalobkyně o nepřiměřeně přísném hodnocení běhu promlčecí lhůty odvolací soud doplňuje následující. Žalobkyni nelze považovat za řadové zdravotnické zařízení, zaskočené potřebou výjimečného akutního ošetření cizince – samoplátce; jde naopak o významnou fakultní nemocnici, která pacientku přijala k plánovanému neakutnímu zákroku, prestižní pracoviště se samostatným oddělením péče o samoplátce, k tomu školeným zaměstnaneckým aparátem s dlouholetými zkušenostmi, o čemž mj. svědčí i zpracovaná vnitřní směrnice, formuláře a další standardizované postupy. Vyšlo však najevo, že v době, kdy byla pacientka přijímána k hospitalizaci, již neměla platné vízum a tedy zjevně ani zdravotní pojištění, tím spíše, při svých zkušenostech, měli pracovníci žalobkyně primárně již na počátku zjistit, jakým způsobem, resp. jakou osobou bude péče o pacientku v případě potřeby (při nedostatečnosti složené zálohy) uhrazena. Učinili tak zjevně nedbale – smlouva o poskytnutí zdravotní péče byla uzavřena v rozporu s vnitřní směrnicí žalobkyně nikoli s osobou, které má být péče poskytnuta, ale podepsána žalovaným bez zjištěného jednatelského oprávnění, resp. alespoň jednoznačného ověření, že právě on za náklady zdravotní péče spoluodpovídá. Na tomto podkladě sice byla žalobkyni přinejmenším známa kontaktní osoba pro případné pozdější pátrání po pobytu pacientky, ovšem žalobkyně tuto obeznámenost využila toliko k zaslání faktur a výzvy k úhradě dluhu pacientce. Při těchto zjištěních se rovněž odvolacímu soudu jevil zjevně nadbytečným důkazní návrh žalobkyně na výslech pracovnic jí zřízeného oddělení péče o samoplátce.

16. Dále, z provedeného dokazování je zřejmé, že výzvu žalovanému jakožto dodatečně zjištěné zvoucí osobě, spoluodpovídající za náklady pacientce poskytnuté zdravotní péče, zaslala žalobkyně v rozporu se svým tvrzením dříve, než měla k dispozici tzv. zvoucí dopis; lze tedy uzavřít, že uplatnění pohledávky nebylo podmíněno jeho získáním, ale postačily údaje žalobkyní zjištěné již v listopadu 2019. Výzva k úhradě dluhu byla totiž žalobkyní žalovanému zaslána již na podkladě sdělení policejního ředitelství právě z listopadu 2019 (v březnu 2020, tj. po téměř 5 měsících od jeho obdržení), když zvoucí dopis žalobkyně získala teprve od žalovaného v dubnu, resp. podle dodatečně vyžádaného sdělení Krajského ředitelství policie Kraje [obec] z července 2020. Žalobu pak podala s odstupem dalších 4 měsíců. Totožné, k uplatnění pohledávky postačující údaje, přitom mohla žalobkyně týmž způsobem jako v listopadu 2019, tj. dotazem na cizineckou policii, řádně zjistit v běhu promlčecí lhůty kdykoli poté, co se jí nepodařilo kontaktovat pacientku na žalobkyni známých adresách, a to bez potřeby jakékoli součinnosti ze strany žalovaného. Žalovaný nijak žalobkyni v možnosti svoji pohledávku uplatit neomezoval ani nebránil; žalobkyně ji mohla uplatnit zcela nezávisle na chování žalovaného. I pokud informaci o tom, že je právě žalovaný zvoucí osobou, neměla, nic žalobkyni nebránilo v tom, ji zjistit stejným způsobem, jak nakonec (ovšem z hlediska plynutí promlčecí lhůty pozdě) učinila. Konečně, že obratem veškeré potřebné informace získala až od cizinecké policie, dokazuje nesprávnost předchozího postupu žalobkyně (jsoucího i v rozporu s její vnitřní směrnicí), pokud se za účelem jejich zjištění obracela v rozhodné době bezúspěšně pouze na ministerstvo vnitra.

17. Závěr o promlčení pohledávky žalobkyně, když tato námitka nemůže být s ohledem na vše shora uvedené shledána jako uplatněná v rozporu s dobrými mravy, tak měl i odvolací soud za zcela správný a rozsudek prvostupňového soudu ve smyslu ust. § 219 o.s.ř. ve výroku I., jímž byla žaloba zamítnuta, potvrdil.

18. Pokud se týká odvolání žalovaného, jímž brojil proti vyúčtování přiznané náhrady nákladů řízení, toto měl odvolací soud naopak za důvodné. Žalovaný byl skutečně přiznanou náhradou prvostupňovým soudem zkrácen v nezohledněném jednom úkonu právní služby, odpovídajícímu účasti jeho zástupce u jednání dne [datum], když za tento úkon náleží celá mimosmluvní odměna ve smyslu ust. § 11 odst. 1, písm. g) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále jen„ AT“), neboť u tohoto jednání prvostupňový soud sice především vyhlásil nyní přezkoumávané rozhodnutí, nicméně současně konstatoval obsah předem písemně zpracovaných závěrečných návrhů (tedy nikoli poloviční ve smyslu ust. § 11 odst. 2, písm. f/ AT). Spolu s pěti již prvostupňovým soudem zohledněnými úkony právní služby žalovanému na náhradě nákladů řízení náleží ještě částka 13 406,80 Kč (odměna ze další úkon právní služby 10 780 Kč, náhrada hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 1 a 4 AT ve výši 300 Kč, oboje navýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty). Přiměřeně podle ust. § 220 odst. 1, písm. a) o.s.ř. proto odvolací soud nákladový výrok II. rozsudku prvostupňového soudu změnil tak, že žalovanému je přiznávána za řízení před soudem prvního stupně náhrada nákladů v celkové výši 80 440,80 Kč.

19. Vzhledem k tomu, že žalovaný tím byl se svým odvoláním úspěšný, na náhradě nákladů jemu vzniklých v důsledku podaného odvolání (§ 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o.s.ř.) mu náleží částka odpovídající poloviční odměně za 1 úkon právní služby v tarifní hodnotě 13 406,80 Kč, tj. 830 Kč (§ 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 2, písm. c/ AT) a náhrada hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 1 a 4 AT ve výši 300 Kč, oboje navýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty, celkem částka 1 367,30 Kč.

20. Dále, pokud se týká náhrady nákladů řízení o žalobkyní podaném odvolání, také v tomto rozsahu je nutno žalovaného (byl-li přezkoumávaný rozsudek v přísudečném výroku potvrzen) považovat za plně úspěšného (§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.) s tím, že zde má nárok na náhradu nákladů řízení vycházející ze dvou úkonů jeho právní zástupce (písemné vyjádření k odvolání žalobkyně a účast u jednání odvolacího soudu). Za tyto úkony náleží odměna v úhrnné výši 21 560 Kč spolu s paušální náhradou hotových výdajů po 300 Kč za úkon, tj. ve výši 600 Kč celkem. Součástí náhrady nákladů řízení žalovaného je i zde příslušná DPH. Celkem tak žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení náleží částka 28 180,90 Kč.