72 CO 91/2022

Plný text

Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Mádra a soudců Mgr. Leony Sukané a Mgr. Martina Lály ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro 70 947 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 31. ledna 2022, č. j. 20 C 276/2021-42,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění co do lhůty k plnění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 35 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 1 899,70 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Ing. [jméno] [příjmení], Ph.D., advokáta.

1. Okresní soud v Jihlavě jako soud prvního stupně (dále jen„ prvostupňový soud“) výrokem I. shora označeného rozsudku uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 35 200 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 000 Kč, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci počínaje dnem následujícím po měsíci, v němž rozsudek nabude právní moci. Výrokem II. rozsudku zamítl projednávanou žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení další částky 35 747 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 6 396 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 437 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 36 000 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 36 000 Kč od [datum] do zaplacení. Výrokem III. rozsudku soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení tak, že jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků.

2. V podrobnostech prvostupňový soud doplnil, že žalobkyni nelze v celé výši (tj. v rozsahu nesplacené jistiny 36 000 Kč, poplatku 34 947 Kč a úroků) přiznat uplatněnou pohledávku z titulu dne [datum] uzavřené smlouvy o zápůjčce, ale toliko částku 35 200 Kč, která odpovídá původní zapůjčené částce 40 000 Kč ponížené o žalovanou provedené úhrady v celkové výši 4 800 Kč. Prvostupňový soud provedl důkladnou analýzu věci a uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba]) jako poskytovatel zápůjčky řádně neprověřila schopnost žalované v pozici spotřebitele poskytnuté finanční prostředky pravidelně splácet (resp. prověření úvěruschopnosti žalované neprokázala, když za dostatečný důkaz o tom prvostupňový soud neměl předloženou kartou zákazníka). Ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zák. č. 267/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon“) proto prvostupňový soud považoval smlouvu o zápůjčce za absolutně neplatnou a podrobně vysvětlil, z jakých důvodů přihlíží k neplatnosti smlouvy, aniž by se jí žalovaná dovolávala (tedy, přestože tak ust. § 86 odst. 1 zákona výslovně stanoví, neměl neplatnost smlouvy z důvodu neprověření úvěruschopnosti žalované toliko za relativní). Při závěru o neplatnosti smlouvy o zápůjčce pak prvostupňový soud vypořádal vztah mezi účastníky podle ust. § 87 odst. 1 zákona, věta třetí, a uložil žalované dosud nesplacené zapůjčené prostředky vrátit podle jejích možností, a to bez smluvních úroků, poplatků i úroků z prodlení. Úvahy stran možností žalované vrátit žalobkyni zapůjčené prostředky popsal prvostupňový soud v odst. 20 odůvodnění svého rozhodnutí – neměl za to, že je nutno z úřední povinnosti přistoupit ke zjišťování poměrů (k nimž nelze z obsahu spisu cokoli dovodit) v řízení zcela nečinné žalované a je tedy možné za vodítko pro stanovení lhůty a způsobu plnění použít spravedlivé uspořádání práv a povinností účastníků. Dle prvostupňového soudu je pak nutno ust. § 87 odst. 2 zákona (podle kterého je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům) vykládat tak, že ukládaná povinnost k vrácení poskytnutých finančních prostředků by neměla spotřebitele opětovně uvrhnout do problémů v důsledku nutnosti opatřit si znovu a urychleně peníze výší odpovídající již utracenému spotřebitelskému úvěru. Prvostupňový soud proto vyloučil aplikaci standardní 3 denní lhůty k plnění ve smyslu ust. § 160 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění předpisů pozdějších (dále jen„ o. s. ř.“), ale použil až navazující větu za středníkem tohoto ustanovení zákona (podle kterého soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí).

3. Proti tomuto rozsudku, jeho výroku I., podala odvolání žalobkyně, a to pouze co do stanovené lhůty k plnění. Žalobkyně nezpochybnila závěr o neplatnosti smlouvy o zápůjčce, nesouhlasila však s uložením úhrady přiznaného plnění ve splátkách, když měla za to, že nebyly dány okolnosti pro jejich uložení – žalovaná o splátky nežádala, naopak byla v řízení zcela pasivní. Dále, žalobkyně měla za to, že uložení plnění ve splátkách, jakožto výjimku z obecného pravidla odrážející individuální zvláštnosti souzeného případu, byl prvostupňový soud povinen řádně zdůvodnit, uvést, k jakým konkrétním zjištěním o nepříznivé sociální a majetkové situaci žalované dospěl a jak zohlednil zájem žalobkyně na přiměřené době, v níž by měl být dluhu uhrazen, což se v přítomné věci nestalo. Žalobkyně navrhla změnit rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 35 200 Kč nikoli ve splátkách, ale ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku.

4. Žalovaná se k podanému odvolání nevyjádřila a rovněž v přítomné fázi řízení zůstala zcela nečinná.

5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), že bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 202 odst. 1 o. s. ř. à contrario), přezkoumal bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2, písm. e/ o. s. ř.) rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním i řízení mu předcházející a dospěl k následujícím závěrům.

6. Nejprve je třeba zdůraznit, že odvoláním žalobkyně bylo napadeno rozhodnutí soudu prvního stupně pouze v té části výroku I., kterým byl stanoven způsob splnění přisouzené části uplatněného nároku, a tedy pouze v tomto rozsahu byl odvolací soud oprávněn věcnou správnost rozhodnutí prvostupňového soudu přezkoumávat (§ 212 věta první o. s. ř.). Odvolacímu přezkumu tedy v přítomné věci nepodléhaly závěry vedoucí ke způsobu rozhodnutí o věci samé, tj. o neplatnosti podkladové smlouvy o zápůjčce, a to charakteru absolutní, k níž prvostupňový soud přihlížel bez jakýchkoli námitek zcela pasivní žalované. Dále je nutno k námitkám žalobkyně uvést, že rozhodnutí prvostupňového soudu stran stanoveného způsobu, jak má být přisouzená část dluhu žalobkyni uhrazena, nelze mít za neodůvodněné a tudíž nepřezkoumatelné, neboť prvostupňový soud podrobně s odkazem na ustanovení § 87 zákona popsal, jak k rozhodnutí o stanovení splátek dospěl a proč tak učinil i přes to, že k žalované v řízení nezjistil nic konkrétního k jejím majetkovým a sociálním poměrům. Vysvětlil rovněž, že neaplikoval ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., věta první, bez dalšího, jak by v obecné rovině u přisouzení peněžité částky činil, neboť měl za to, že je namístě uspořádat poměry účastníků plynoucí z povinnosti žalované vrátit žalobkyni podle neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru poskytnuté finanční plnění podle domnělé posloupnosti dle ust. § 87 zákona a tedy použít ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., věta za středníkem.

7. Názor, že je nutno v přítomné věci postupovat podle ust. § 87 odst. 2 zákona, tedy hledat konkrétnímu spotřebiteli přiměřenou dobu pro splnění jeho závazku, a to podle jeho možností a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům, odvolací soud se soudem prvostupňovým nesdílí. Předeslat nutno, že podle názoru odvolacího soudu nejde o zákonnou posloupnost, podle které by mělo být postupováno, ale nyní odkazované ustanovení naopak stanoví souhrn kritérií, podle nichž (v jejich celku) se přiměřená doba spotřebiteli stanoví. Především však prvostupňový soud ve svých úvahách přehlédl skutečnost, že takto má být postupováno teprve až v případě sporu o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle ust. § 87 odst. 1 zákona, věta poslední; teprve tehdy, a to na návrh některé ze smluvních stran, určí přiměřenou dobu soud (jíž lze podle ust. § 87 odst. 3 zákona v případě změny poměrů spotřebitele opětovně na návrh měnit).

8. V důsledku úplné nečinnosti žalované však v přítomné věci spor o to, jaká by měla být jejím poměrům přiměřená doba k vrácení poskytnutého plnění žalobkyni, nevznikl, žádný návrh na rozhodování soudu o tom podán nebyl. Za takového stavu je pak podle názoru odvolacího soudu naopak zcela legitimní úvaha o tom, že ukládané plnění se stane způsobem dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. bez dalšího, tedy i v poměrech neplatného spotřebitelského úvěru a stanovené povinnosti vrátit poskytnuté plnění způsobem dle ust. § 87 odst. 1 zákona, věta poslední.

9. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí. Citované ustanovení ustálená rozhodovací praxe obecných soudů vykládá tak, že rozhodnutí soudu stanovící povinnost plnit peněžní závazek jinak než do tří dnů od právní moci rozhodnutí se musí opírat o konkrétní skutečnosti a o racionální důvody, které mohou soud vést k tomu, aby vyšel vstříc žalovanému tím, že stanoví buď delší lhůtu k plnění, nebo peněžité plnění rozvrhne na jednotlivé splátky. Soud musí s ohledem na okolnosti konkrétního případu zvážit, zda využití této možnosti nezaloží nespravedlivou nerovnováhu mezi zájmy sporných stran. Mezi hlediska pro úvahu soudu vedoucí k přiznání výhody splátek žalovanému, jehož platební povinnost určil, patří nejen uvážení výše přiznaného plnění a platební schopnosti žalovaného, ale i v řízení projevená snaha o splnění celého závazku.

10. Z obsahu spisu předloženého odvolacímu soudu k rozhodnutí o podaném odvolání plyne, že žalovaná za dobu od uzavření smlouvy o zápůjčce ([datum]) do postoupení pohledávky na žalobkyni ([datum]) uhradila na dlužnou částku pouze 4 800 Kč, kterou jí prvostupňový soud započetl na dlužnou jistinu (poskytnuté plnění). Rovněž v průběhu řízení před soudem zůstala žalovaná zcela pasivní. Odvolací soud nakonec uzavřel, že umožnit žalované v poměrech přítomné věci platit žalobkyni přisouzené plnění ve splátkách, nadto v situaci, kdy prvostupňový soud neuložil plnit pod sankcí ztráty výhody splátek při prodlení s kteroukoliv z nich, znamená nedůvodné zvýhodnění žalované proti žalobkyni. Odvolací soud je toho názoru, že v posuzované věci, kdy žalovaná dlouhodobě neplní na svůj závazek vůči žalobkyni, s žalobkyní ani soudem nekomunikuje, tedy neprojevuje žádnou snahu o splnění svého závazku, zde nejsou naplněny důvody pro stanovení výhody plnění ve splátkách.

11. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně, pokud jde o lhůtu k plnění, změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni dlužnou částku ve standardní lhůtě stanovené § 160 odst. 1 o. s. ř., tj. do tří dnů od právní moci rozsudku.

12. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodoval odvolací soud dle ust. § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.; v odvolacím řízení byla zcela úspěšná žalobkyně, proto jí bylo výrokem II. tohoto usnesení přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odvolacím řízení byla zastoupena advokátem, proto žalobkyni náleží odměna za jeden úkon právní služby zkrácená na jednu polovinu (odvolání jako svou podstatou návrh na změnu rozhodnutí odsuzujícího k plnění ve splátkách), z tarifní hodnoty odpovídající nyní řešenému předmětu řízení (částce 35 200 Kč), tj. ve výši 1 270 Kč (dle § 8 odst. 1, § 7 bod 5, § 11 odst. 2, písm. b/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ AT“). K náhradě nákladů odvolacího řízení náleží též jeden režijní paušál ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT, a 21% DPH ze součtu výše uvedených částek, tj. 329,70 Kč. Náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové výši 1 899,70 Kč je žalovaná povinna zaplatit ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).