74 Co 10/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Evy Krčmářové a soudců JUDr. Miroslava Řezáče a Mgr. Martiny Polákové ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 34 585 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2024, č. j. 47 C 154/2024-49,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadené části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17 956,37 Kč od 20. 1. 2024 do zaplacení, a ve III. výroku, potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Brně (dále jen „soud“ či „soud prvního stupně“) uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 17 956,37 Kč a částku 458,37 Kč (I. výrok), zamítl žalobu o zaplacení částky 16 170,26 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 253,51 Kč, úroku ve výši 17,9 % ročně z částky 34 126,63 Kč od 10. 1. 2024 do 8. 2. 2024, úroku ve výši 15 % ročně z částky 34 126,63 Kč od 9. 2. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 34 126,63 Kč od 20. 1. 2024 do zaplacení (II. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok).

2. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že:a) Žalobce uzavřel s žalovaným dne 5. 10. 2019 Rámcovou smlouvu č. , Anonymizováno, , na základě které žalovanému vedl běžný bankovní účet č. , č. účtu, .b) Žalobce s žalovaným uzavřel dne 11. 6. 2021 Dodatek č. 4 k Rámcové smlouvě (dále jen „Smlouva“), na základě kterého žalovanému poskytl úvěr ve výši 41 354 Kč s úrokovou sazbou 17,9 % ročně. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 815 Kč. Žalobce vyplatil částku 41 354 Kč dne 14. 6. 2021 na bankovní účet žalovaného.c) Žalovaný v žádosti o úvěr z 11. 6. 2021 uvedl, že bydlí sám v nájmu, je vyučen, hradí splátky měsíčně 10 000 Kč, nemá žádné výdaje s bydlením, na jídlo a dopravu vynaloží 5 000 Kč měsíčně. Je zaměstnán u obchodní korporace , právnická osoba, od 1. 10. 2019 na dobu neurčitou s čistým měsíčním příjmem 20 000 Kč.d) Jednalo se v období od 5. 10. 2019 o dvanáctou žádost žalovaného o úvěr, přičemž jen první žádost žalobce žalovanému schválil.e) Žalovaným tvrzený příjem 20 000 Kč nepřicházel na účet žalovaného vedený žalobcem. Žalobce neověřil existenci tvrzeného příjmu žalovaného.f) Žalobce vycházel při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nikoli ze zjištěných skutečných výdajů žalovaného, nýbrž z výdajů domácnosti „dle expertní analýzy“ ve výši 3 860 Kč, a výdajů žalovaného „dle expertní analýzy“ ve výši 3 860 Kč. Tedy z částek, které žalobce vyhodnotil dle expertní analýzy, jako „potřebné na výdaje žalovaného“.g) Žalovaný na svůj dluh ze Smlouvy uhradil pouze 23 397,63 Kč.h) Žalobce úvěr zesplatnil ke dni 10. 1. 2024.i) Žalobce vyzval žalovaného k úhradě dluhu předžalobní výzvou ze dne 11. 1. 2024.j) Účastníci si v Rámcové smlouvě dohodli, že žalovaný bude na běžném účtu disponovat s penězi jen do výše dostupného zůstatku. Přesto se žalovaný dostal dne 8. 2. 2024 do nepovoleného debetu ve výši 458,37 Kč.

3. Na základě výše zjištěného skutkového stavu dospěl soud v rovině právního posouzení věci -vycházeje z § 2395, § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), § 86, § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) – k následujícím závěrům:a) Uzavřená Smlouva je smlouvou o úvěru. Jedná se o spotřebitelský úvěr.b) Žalobce nesplnil povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného.c) Smlouva je ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná z důvodu nemožnosti učinění závěru o splnění povinnosti podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.d) Žalobci nelze přiznat jakékoliv plnění z titulu Smlouvy.e) Žalovaný je povinen vydat žalobci pouze bezdůvodné obohacení (§ 87 zákona o spotřebitelském úvěru) ve výši 17 956,37 Kč, představující rozdíl mezi poskytnutou částkou a úhradou žalovaného.f) Nárok žalobce na úroky z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, pokud neuhradí dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené rozsudkem, kterou považuje soud za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2024 sp. zn. 33 Cdo 3315/2023-62).g) Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Ani z obsahu spisu nelze dovodit okolnosti, které by nějakým způsobem osvědčovaly aktuální možnosti a schopnosti žalovaného (součástí spisu jsou pouze listiny týkající se období před poskytnutím úvěru). Soud proto určil žalovanému lhůtu pro vrácení zbývající poskytnuté jistiny 3 dny od právní moci rozsudku.h) Úspěšnějšímu žalovanému nevznikly žádné náklady řízení.

4. Proti části II. výroku, ve které soud zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17 956,37 Kč od 20. 1. 2024 do zaplacení, podal žalobce odvolání. Vytkl soudu, že mu nepřiznal zákonný úrok z prodlení z přiznaného bezdůvodného obohacení. Počátek prodlení žalobce odvíjel od lhůty k plnění stanovené ve výzvě ze dne 11. 1. 2024. Dle žalobce bylo možné zamítnout nárok na zaplacení úroku z prodlení pouze v případě, že by nebylo v možnostech žalovaného uhradit dluh na výzvu žalobce. Z odvoláním napadeného rozsudku není zřejmé, na základě jakých skutečností soud dospěl k závěru, že úhrada nebyla v možnostech žalovaného, to vše navíc za situace, kdy soud v odůvodnění rozhodnutí sám uvedl, že žalovaný ke svým možnostem nic netvrdil. Byl to spotřebitel, kdo byl v řízení nositelem břemene tvrzení a břemene důkazního k jeho možnostem splnit dluh. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3808/2023, dle kterého je soud povinen posoudit, zda případné zaplacení peněžitého plnění ve splátkách v určité výši nepředstavuje s ohledem na výši dlužné částky a délku prodlení s placením dlužné částky neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele. Soud nezjistil žádné skutečnosti a neprovedl žádné důkazy, na základě kterých by dospěl k závěru, že nebylo v možnostech žalovaného splatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele. Ochrana spotřebitele není bezmezná. Judikatura se ustálila na právním názoru, že některé skutečnosti jsou soudy povinny posuzovat ex offo, například zda byla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele. K prokázání jiných skutečností je však nutná procesní aktivita žalovaného. Tak je tomu například právě při posouzení možností žalovaného vydat bezdůvodné obohacení. Bez dalšího nelze presumovat, že úhrada v možnostech žalovaného není, aniž by k takovému závěru byla ve spise opora ve formě tvrzení a důkazů. Soud za takové procesní situace nemůže suplovat roli advokáta jedné ze stran. Povinnost účastníka tvrdit a dokazovat nelze přenášet na soud. V řízení nevyšlo najevo, že by měla být aplikována speciální úprava lhůty k plnění dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Je tedy namístě aplikace úpravy obecné dle § 1958 odst. 2 o. z. V obdobné věci Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 31. 7. 2024, č.j. 72 Co 199/2024-92, uzavřel že „aplikace § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, představující speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy, se použije pouze v případě, že věřitel vyzval spotřebitele k plnění a současně spotřebitel prokázal, že není v jeho možnostech, aby dluh na jistině uhradil ve lhůtě uvedené ve výzvě k plnění. Za situace, kdy spotřebitel toto neprokáže, a není-li stranami ujednáno, kdy má dlužník dluh splnit, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu (§ 1958 odst. 2 o.z.)… Z obsahu spisu však vyplývá, že žalovaný v průběhu řízení zůstal v zásadě nečinný, k jednání soudu se nedostavil a k žalobě se srozumitelně nevyjádřil, ničeho o svých možnostech splatit jistinu úvěru neuvedl. Pokud ovšem jen na podkladě uvedeného soud I. stupně dovodil, že mezi účastníky je spor o stanovení doby splatnosti jistiny, je i podle odvolacího soudu taková presumpce nepřípustná, neboť pokud se žalovaný nevyjádřil, tak (logicky) ani nesporovala.“ Z uvedeného je zřejmé, že soud neúměrně zvýhodnil žalovaného na úkor věřitele. Žalobce takový postup označil za nepřípustný. Soud má být nestranným rozhodovacím orgánem, který rozhoduje v souladu s právem a neprotěžuje svévolně žádného z účastníků nad rámec zákona – a to ani spotřebitele. Žalobce dále namítal, že rozsudek je v rozporu s principem hospodárnosti a efektivity soudního řízení a je i v rozporu s ochranou spotřebitele. Pokud žalovaný ve lhůtě do tří dnů od právní moci dlužnou částku neuhradí a žalobce se bude novou žalobou domáhat přiznání nároku na úhradu zákonného úroku z prodlení, navýší se tím celkové náklady řízení, jak nalézacího, tak exekučního. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v odvoláním napadeném rozsahu vyhověl.

5. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.

6. Žalobce se z účasti na jednání odvolacího soudu nařízeného na 30. 7. 2025 omluvil. Souhlasil s projednáním a rozhodnutím věci ve své nepřítomnosti. Žalovaný se k jednání odvolacího soudu bez omluvy nedostavil. Odvolací soud proto věc projednal a rozhodnul v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti obou účastníků.

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že podané odvolání není důvodné.

8. Odvolací soud vyšel z pravomocného I. výroku a z pravomocné části II. výroku rozsudku.

9. S ohledem na obsah odvolacích námitek byla předmětem odvolacího řízení výlučně otázka, zda žalobci vznikl nárok na úhradu zákonného úroku z prodlení z přiznaného bezdůvodného obohacení od 20. 1. 2024 do zaplacení či nikoli.

10. Odvolací soud v souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř. provedl dokazování úvěrovou zprávou z 11. 6. 2021 a výpisem z živnostenského rejstříku ARES a z veřejného rejstříku.

11. Z úvěrové zprávy z 11. 6. 2021 bylo zjištěno, že ke dni uzavření Smlouvy žalovaný měl čtyři existující splátkové úvěry se zbývající částkou k úhradě 1 211 558 Kč. Měsíční splátky těchto předchozích úvěrů činily částku 39 623 Kč, přičemž žalovaný v době uzavření Smlouvy vykazoval nesplacenou částku 35 445 Kč po splatnosti. Dále měl žalovaný dva nesplátkové úvěry, konkrétně povolený debet na běžném účtu a kontokorentní úvěr s úvěrovým rámcem 40 000 Kč. Žalovaný dále disponoval dvěma kreditními kartami s celkovým úvěrovým rámcem 40 000 Kč. Z úvěrové zprávy je patrné, že žalovanému byly žádosti o šest splátkových úvěrů a dva nesplátkové úvěry v předchozím období odmítnuty.

12. Z výpisu z živnostenského rejstříku pořízeného soudem bylo zjištěno, že žalovaný má provozování veškerých zapsaných živností přerušeno od 11. 9. 2023 na neurčito.

13. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že předmětná úvěrová smlouva je absolutně neplatná z důvodu nesplnění povinnosti žalobce řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Soud prvního stupně správně popsal, že žalobce vědomě pominul jemu známou skutečnost, že výše splátek předchozích úvěrů žalovaného výrazně přesahuje tvrzené nedoložené příjmy žalovaného. Tento reálný stav žalobce nepřípustně překlenul zpracováním umělého ekonomického modelu výdajů žalovaného, který neměl se zjištěnou skutečností nic společného. Soud rovněž správně zjistil, že žalobce neměl ověřené ani skutečné příjmy žalovaného. Je zcela zřejmé, že žalobce pominul dosavadní míru zadlužení žalovaného, jakož i pluralitu úvěrových závazků.

14. Odvolací soud tak ve shodě se soudem prvního stupně hodnotí předmětnou úvěrovou smlouvu jako neplatnou dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobce tento závěr o neplatnosti úvěrové smlouvy ani nenapadal.

15. Plnění z neplatné smlouvy jako neplatného právního jednání je přijetím bezdůvodného obohacení (§ 87 zákona o spotřebitelského úvěru), které je obohacený povinen ochuzenému vydat.

16. Z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru nemohou žalobci náležet žádné smluvní nároky (úroky, poplatky či smluvní pokuty), když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo.

17. Bezdůvodné obohacení představuje v daném případě rozdíl mezi žalovaným nabytými hodnotami a tím, co žalovaný věřiteli vrátil. V tomto rozsahu bylo žalobci bezdůvodné obohacení již pravomocně přiznáno.

18. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Prodlení spotřebitele se tedy v případě předvídaném v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neodvíjí od výzvy věřitele k úhradě poskytnuté jistiny, ale od možností spotřebitele.

20. Lze přisvědčit žalobci, že cílem této právní úpravy není uměle oddalovat splatnost závazku či nutit věřitele v budoucnu podstoupit další soudní řízení (a tím zvyšovat i náklady spotřebitele).

21. Zákonodárcem proto bylo racionálně zvoleno objektivní kritérium určení splatnosti dle možností spotřebitele v daném konkrétním případě. Je tak třeba zjišťovat možnosti spotřebitele v podmínkách každé konkrétní věci, přičemž je třeba důsledně odlišovat zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele, jako kvalifikovaný proces zjišťování (věřitelem) schopnosti spotřebitele splácet poskytovaný úvěr, a posouzení (soudem) doby přiměřené schopnostem spotřebitele poskytnutou jistinu splatit.

22. Je skutečností, že žalovaný byl v řízení pasivní a neuvedl ke svým možnostem splatit přiznané bezdůvodné obohacení ničeho. Tato skutečnost však nevede k automatickému „kontumačnímu“ úspěchu žalobce.

23. Žalobce zjevně při své argumentaci pomíjí, že z obsahu spisu fakticky plyne, že nebylo od prvopočátku v možnostech žalovaného úvěr hradit, neboť jeho výdaje a závazky zjevně přesahovaly jeho tvrzené příjmy, splátky předchozích dluhů činily částku 39 623 Kč, a výše předchozích splátkových úvěrů činila v souhrnu částku 1 211 558 Kč, přičemž nadto žalovaný disponoval dalšími úvěrovými produkty.

24. Z provedeného dokazování ani z obsahu spisu pak objektivně nevyplynula žádná skutečnost, ze které by bylo možné dovodit, že by bylo za daných okolností tohoto konkrétního případu v možnostech žalovaného poskytnutou jistinu vrátit před rozhodnutím soudu, jak se domáhal žalobce.

25. Závěry soudu prvního stupně jsou proto ve vztahu k žalobcem požadovanému úroku z prodlení, na podkladě soudem odkazované relevantní judikatury, správné.

26. S ohledem na výše uvedené odvolací soud dle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části II. výroku a ve III. nákladovém výroku, kterým bylo správně rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, jako věcně správný potvrdil (I. výrok tohoto rozsudku).

27. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl se svým odvoláním úspěšný. Žalovanému však v této fázi řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, odvolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok tohoto rozsudku).