74 CO 113/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ivana Meluzína a soudců Mgr. Evy Krčmářové a JUDr. Miroslava Řezáče ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa, zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení, Ph. D., sídlem adresa, proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa, o 42 471,08 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 29. 3. 2021, č. j. 11 C 339/2020-41,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadené části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 6 140 Kč, a ve III. výroku, potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 17 860 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od datum do zaplacení (I. výrok), zamítl žalobu o zaplacení částky 24 611,08 Kč (II. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů tohoto řízení (III. výrok). Soud prvního stupně z provedeného dokazování zjistil, že právní předchůdce žalobce a žalovaný uzavřeli dne datum smlouvu o úvěru číslo při jejímž uzavření byla vyplacena žalovanému částku 24 000 Kč při úrokové sazbě 25,85 % ročně. Žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit spolu s náklady na poskytnutí úvěru ve výši 17 280 Kč v pravidelných třinácti měsíčních splátkách po 3 120 Kč. Žalovaný neuhradil úvěr řádně, byl proto vyzván k úhradě dlužné jistiny 17 860 Kč a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné ve výši datum do datum. Žalobce se stal věřitelem pohledávky na základě několikanásobného postoupení. Z přehledu postupovaných pohledávek je pak zřejmé, že postupována byla pouze neuhrazená jistina ve výši 17 860 Kč. Ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného soud prvního stupně zjistil, že právní předchůdce žalobce vycházel z čistého měsíčního příjmu ve výši 43 000 Kč, který zjistil z pracovní smlouvy uzavřené dva dny před poskytnutím úvěru. Nebyly blíže zkoumány dvě vyživovací povinnosti žalovaného, nebyl ani doložen druh bydlení.

2. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil závazkový vztah mezi účastníky jako smlouvu o zápůjčce ve smyslu ustanovení § 2390 o. z. Současně dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce porušil povinnost stanovenou v ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, když nezkoumal s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Zdůraznil, že nebyly řádně ověřeny majetkové a výdělkové poměry žalovaného. Smlouvu o spotřebitelském úvěru proto shledal jako absolutně neplatnou dle § 588 o. z. Nárok žalobce posoudil s odkazem na ustanovení § 2992 o. z. jako bezdůvodné obohacení. Žalobě proto vyhověl v celém rozsahu co do uplatněné neuhrazené jistiny (17 860 Kč). V rozsahu, ve kterém se žalobce domáhal (smluvního) nároku na smluvní pokutu (24 611,08 Kč), žalobu zamítnul. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady řízení nevznikly a proto soud prvního stupně rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

3. Proti části druhého výroku rozsudku, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení smluvní pokuty 6 140 Kč, podal žalobce odvolání. Vytkl soudu prvního stupně nesprávnost jeho skutkových závěrů o údajné částečné úhradě jistiny. Žalovaný totiž na svůj dluh ve skutečnosti neuhradil ničeho. Žalovaný netvrdil ani neprokazoval, že by na poskytnutý úvěr cokoli splatil. V řízení byl žalovaný zcela pasivní. Žádné důkazy, z nichž by vyplývaly jakékoli hotovostní úhrady či bezhotovostní platby uskutečněné žalovaným ve prospěch žalobce, nejsou k dispozici. Příloha ke smlouvě o postoupení pohledávky slouží k prokázání aktivní věcné legitimace, neobsahuje žádné údaje týkající se úhrad ze strany dlužníka. Úvaha soudu prvního stupně o úhradě částky 6 140 Kč je tak zcela nepodložená a spekulativní. Soud prvního stupně nevzal v úvahu, že žalobce může u soudu vymáhat celou pohledávku, nebo pouze její část, a to zcela dle svého uvážení. Je na samotném dlužníkovi, aby v rámci své obrany tvrdil a prokazoval, zda, kdy, v jaké výši a jakou formou realizoval platby ve prospěch věřitele na splnění svého peněžitého závazku. Břemeno tvrzení a důkazní je spravedlivě rozloženo mezi žalobce a žalovaného v souladu s ústavní rovností účastníků občanského soudního řízení. Procesní pasivita a lhostejnost dlužníka, který neunáší břemeno tvrzení ani břemeno důkazní, nemůže být nahrazována procesní aktivitou na straně soudu. Z pouhé okolnosti, že věřitel uplatnil v občanském soudním řízení méně, než kolik by podle uzavřené smlouvy vůči dlužníkovi uplatnit mohl, nelze jakkoli dovozovat, že v rozsahu, v němž věřitel svůj nárok vůči dlužníkovi u soudu nevznesl, se jedná o nárok, který neexistuje, resp. o nárok, který dříve zanikl. Předmětem sporu bylo zaplacení pohledávky žalobce z úvěru. Žalobce měl jako věřitel dle hmotněprávní normy břemeno tvrzení pouze o tom, že s žalovaným jako dlužníkem byla uzavřena smlouva o úvěru a že na základě této smlouvy dlužníku byly poskytnuty finanční prostředky. Je zásadně na žalovaném dlužníkovi, aby v rámci své obrany tvrdil a prokazoval, že pohledávka byla uhrazena a v jakém rozsahu. Nestane-li se tak, je závěr soudu prvního stupně o úhradě dluhu spekulativní a porušuje zásadu rovnosti účastníků. Na podporu své právní argumentace, žalobce odkázal na rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 25 Co 11/2021, ze dne 16. 2. 2021, č. j. 64 Co 11/2021, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2021, sp. zn. 8 Co 52/2021, ze dne 10. 8. 2021, sp. zn. 8 Co 198/2021-152. Uzavřel, že odvoláním napadený rozsudek v podstatě aprobuje zcela neakceptovatelný stav, že by žalovaný měl mít k volnému používání a bezúčelnému utrácení finanční prostředky věřitele bezúplatně a bezúročně po dobu několika let, což je jistě a nepochybně v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Napadený rozsudek však ve svých zásazích do této obecně sdílené představy spravedlnosti zachází ještě dále, když zcela bez opory ve skutkových tvrzeních a provedeném dokazování nepřiznal věřiteli dokonce ani právo na vrácení celé vypůjčené jistiny úvěru. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v napadeném rozsahu vyhověl.

4. Žalovaný se k odvolání žalobce nevyjádřil.

5. Žalobce se omluvil z účasti na jednání odvolacího soudu podáním ze dne datum. Výslovně souhlasil s tím, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jeho nepřítomnosti. Žalovaný se k jednání odvolacího soudu bez omluvy nedostavil. Odvolací soud proto věc projednal a rozhodnul v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti obou účastníků.

6. Krajský soud v obec jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou doručenou soudu dne datum domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 17 860 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od datum do zaplacení, a smluvní pokuty dle článku V. smlouvy ve výši 24 611,08 Kč (0,1 % denně z částky 17 860 Kč za dobu od datum do datum). Tvrdil, že dne datum uzavřel žalovaný se společností právnická osoba, IČO smlouvu o úvěru číslo na jejímž základě byl žalovanému poskytnut bezúčelný hotovostní úvěr ve výši 24 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr uhradit ve třinácti pravidelných měsíčních splátkách po 3 120 Kč. Žalovaný úvěr řádně nesplatil a je v prodlení s úhradou částky 17 860 Kč Vedle dlužné jistiny žalobce uplatnil právo na související úrok z prodlení a smluvní pokutu. Žalobce se stal věřitelem na základě opakovaného postoupení pohledávky. Pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného původním věřitelem byl dle žalobce podstatný jeho pravidelný a prokazatelný příjem. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Odvoláním napadený rozsudek soud prvního stupně vyhlásil po provedení dokazování u jednání konaného dne datum.

8. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu, že právní předchůdce žalobce nesplnil povinnost s odbornou péčí zkoumat úvěruschopnost žalovaného. V tomto ohledu odvolací soud odkazuje na správné a úplné odůvodnění soudu prvního stupně. Neplatnost smlouvy plyne ze samotného ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, nikoli z ustanovení § 588 o. z. Závěr o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru nebyl odvoláním žalobce žádným způsobem zpochybňován. Správné je i posouzení nároku žalobce jako bezdůvodného obohacení.

9. Žalobce v odvolání přiléhavým způsobem popisuje rozložení důkazního břemene při uplatňování nároku ze spotřebitelských úvěrů. Uvedl z toho plynoucí racionální argumentací ve vztahu k možnosti soudu omezovat přiznané plnění o žalovaným netvrzené a neprokázané platby. To vše s odkazem na zásadu rovnosti účastníků.

10. Odvolací soud má však za to, že argumentace žalobce není aplikovatelná v tomto řízení. Je skutečností, že soud prvního stupně konstatoval, že žalovaný na jistině uhradil 6 140 Kč, když vycházel ze skutečnosti, že právní předchůdce žalobce žalovanému poskytl úvěr ve výši 24 000 Kč a žalobce v žalobě uvedl, že žalovaný dluží částku 17 860 Kč. Toto faktické zjištění je však v souzené věci zcela bez významu. Žalobce opomněl, že mu soud prvního stupně přiznal 100 % jím uplatněné jistiny včetně požadovaného příslušenství. Zamítal-li soud částečně žalobu, pak pouze ve vztahu k uplatněnému smluvnímu nároku na smluvní pokutu, to vše v návaznosti na skutečnost, že uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru byla absolutně neplatná. Nárok na úhradu smluvní pokuty proto nevznikl.

11. Soudní rozhodnutí, které žalobce předložil, se týkala zcela jiné situace, kdy soudy prvního stupně zamítaly část uplatněné jistiny včetně souvisejícího požadovaného příslušenství, poté co v řízení vyšlo najevo, že dlužník v průběhu úvěrového vztahu na dluh částečně hradil.

12. Tyto situace nejsou souměřitelné s řešeným sporem. Právní názor žalobce, že by měl soud při zjištění absolutní neplatnosti smlouvy automaticky přiznat žalobci původní poskytnutou úvěrovou částku (aniž byla žalobou žádána) není správný. Žalobce se zjevně mýlí v povaze nároku, kterého se sám domáhal a o kterém bylo rozhodnuto ve druhém výroku odvoláním napadeného rozsudku. Žalobcem navrhovaný postup nelze považovat za souladný se zásadou rovnosti účastníků ani zásadou vázanosti soudu žalobou uplatněným nárokem.

13. Žalobci se prostřednictvím podaného odvolání nepodařilo zpochybnit správnost odvoláním napadené části II. výroku rozsudku a ze spisu se nepodávají ani vady uvedené v § 212 odst. 5 o. s. ř., k nimž odvolací soud u přípustného odvolání přihlíží z úřední povinnosti. Proto byl rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části II. výroku, a ve III. výroku o náhradě nákladů prvostupňového řízení podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen (I. výrok tohoto rozsudku).

14. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl se svým odvoláním úspěšný. Žalovanému však v této fázi řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, odvolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok tohoto rozsudku). Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže Nejvyšší soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu, který rozhodoval ve věci v prvním stupni, ve lhůtě do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Proti výrokům o nákladech řízení není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.).