74 CO 128/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ivana Meluzína a soudců Mgr. Evy Krčmářové a JUDr. Miroslava Řezáče ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení , Ph. D., sídlem adresa , proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvale bytem adresa , o 38 539,80 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 23. 2. 2021, č. j. 14 C 345/2020-67,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadené části II. výroku mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 2 550 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 1. 8. 2020 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 450 Kč od 1. 8. 2020 do 21. 12. 2020, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 2 573 Kč, k rukám právního zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 12 450 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 22. 12. 2020 do zaplacení (I. výrok), zamítl žalobu o zaplacení částky 26 089,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 15 000 Kč od 13. 11. 2018 do 21. 12. 2020 a z částky 2 550 Kč od 22. 12. 2020 do zaplacení (II. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů tohoto řízení (III. výrok). Soud z provedeného dokazování zjistil, že právní předchůdce žalobce společnost [právnická osoba], [IČO], a žalovaný uzavřeli dne 12. 10. 2017 smlouvu o úvěru č. [anonymizováno] [rok], při jejímž uzavření byla vyplacena žalovanému částka 15 000 Kč při úrokové sazbě 25,85 % ročně. Žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit spolu s náklady na poskytnutí úvěru ve výši 10 950 Kč v pravidelných třinácti měsíčních splátkách po 1 450 Kč. Žalobce se stal věřitelem žalobou uplatněné pohledávky na základě několikanásobného postoupení. Ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného soud prvního stupně zjistil, že právní předchůdce žalobce vycházel z čistého měsíčního příjmu z pracovního poměru ve výši 14 839 Kč a dalšího příjmu 4 050 Kč„ od maminky“. Výdaje žalovaný specifikoval ve výši 2 000 Kč na bydlení, 3 000 Kč na stravu. K žádosti o poskytnutí úvěru žalovaný doložil výpis z běžného účtu, pracovní smlouvu na dobu určitou do 31. 8. 2018. Právní předchůdce na podkladě finanční analýzy vypočetl volné finanční prostředky žalovaného ve výši 8 839 Kč. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil závazkový vztah mezi účastníky jako smlouvu o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 o. z. Současně dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce porušil povinnost stanovenou v ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když nezkoumal s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Konstatoval, že právní předchůdce přehlédl, že žalovaný má pracovní smlouvu uzavřenou pouze do 31. 8. 2018. Neměl tak po dobu trvání úvěrového vztahu zajištěn pravidelný příjem. Zejména pak uzavřel, že právní předchůdce žalobce neprokázal, že by zjišťoval spolehlivost spotřebitele z dostupných registrů dlužníků ([příjmení] a NRKI). Smlouvu o úvěru proto shledal jako absolutně neplatnou dle § 588 o. z. Nárok žalobce posoudil s odkazem na ustanovení § 2991 o. z. jako bezdůvodné obohacení. Ve vztahu k výši bezdůvodného obohacení ze skutkových tvrzení žalobce o sjednaném dluhu ve výši 25 590 Kč ve spojení s žalobním požadavkem na úhradu částky 23 400 Kč dovodil, že žalovaný na úvěr uhradil částku 2 550 Kč. Žalobě proto vyhověl pouze co do jistiny 12 450 Kč (15 000 Kč – 2 550 Kč) spolu se zákonným úrokem z prodlení odvíjejícím se od data doručení žaloby. Ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, a proto soud prvního stupně rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Proti části druhého výroku rozsudku, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení jistiny 2 550 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 8. 2020 do zaplacení a o zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 12 450 Kč od 1. 8. 2020 do 21. 12. 2020, podal žalobce odvolání. Vytkl soudu prvního stupně nesprávnost jeho skutkových závěrů o údajné částečné úhradě jistiny. Žalovaný totiž na svůj dluh ve skutečnosti neuhradil ničeho. Žalovaný netvrdil ani neprokazoval, že by na poskytnutý úvěr cokoli splatil. V řízení byl žalovaný zcela pasivní. Žádné důkazy, z nichž by vyplývaly jakékoli hotovostní úhrady či bezhotovostní platby uskutečněné žalovaným ve prospěch žalobce, nejsou k dispozici. Soud prvního stupně nevzal v úvahu, že žalobce může u soudu vymáhat celou pohledávku, nebo pouze její část, a to zcela dle svého uvážení. Je na samotném dlužníkovi, aby v rámci své obrany tvrdil a prokazoval, zda, kdy, v jaké výši a jakou formou realizoval platby ve prospěch věřitele na splnění svého peněžitého závazku. Břemeno tvrzení a důkazní je spravedlivě rozloženo mezi žalobce a žalovaného v souladu s ústavní rovností účastníků občanského soudního řízení. Procesní pasivita a lhostejnost dlužníka, který neunáší břemeno tvrzení ani břemeno důkazní, nemůže být nahrazována procesní aktivitou na straně soudu. Z pouhé okolnosti, že věřitel uplatnil v občanském soudním řízení méně, než kolik by podle uzavřené smlouvy vůči dlužníkovi uplatnit mohl, nelze jakkoli dovozovat, že v rozsahu, v němž věřitel svůj nárok vůči dlužníkovi u soudu nevznesl, se jedná o nárok, který neexistuje, resp. o nárok, který dříve zanikl. Předmětem sporu bylo zaplacení pohledávky žalobce z úvěru. Žalobce měl jako věřitel dle hmotněprávní normy břemeno tvrzení pouze o tom, že s žalovaným jako dlužníkem byla uzavřena smlouva o úvěru a že na základě této smlouvy dlužníku byly poskytnuty finanční prostředky. Je zásadně na žalovaném dlužníkovi, aby v rámci své obrany tvrdil a prokazoval, že pohledávka byla uhrazena a v jakém rozsahu. Nestane-li se tak, je závěr soudu prvního stupně o úhradě dluhu spekulativní a porušuje zásadu rovnosti účastníků. Na podporu své právní argumentace, žalobce odkázal na rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 25 Co 11/2021, ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 64 Co 11/2021, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2021, sp. zn. 8 Co 52/2021 a ze dne 10. 8. 2021, sp. zn. 8 Co 198/2021-152. Uzavřel, že odvoláním napadený rozsudek v podstatě aprobuje zcela neakceptovatelný stav, že by žalovaný měl mít k volnému používání a bezúčelnému utrácení finanční prostředky věřitele bezúplatně a bezúročně po dobu několika let, což je jistě a nepochybně v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Napadený rozsudek však ve svých zásazích do této obecně sdílené představy spravedlnosti zachází ještě dále, když zcela bez opory ve skutkových tvrzeních a provedeném dokazování nepřiznal věřiteli dokonce ani právo na vrácení celé vypůjčené jistiny úvěru. Dále soudu prvního stupně vytkl nesprávná skutková zjištění ohledně splatnosti přiznaného nároku. Namítl, že soud prvního stupně nevysvětlil, z jakého důvodu nepovažoval za řádnou výzvu ke splnění dluhu (podle ustanovení § 1958 odst. 2 o. z.) předžalobní výzvu ze dne 27. 7. 2020, ale teprve později doručenou žalobu. Zdůraznil, že z žádného právního předpisu, ani z relevantní judikatury nevyplývá, že by předžalobní upomínka byla pouze procesním úkonem, který nemůže vyvolat hmotněprávní následky. Obdobný účinek nadto muselo mít dle žalobce i oznámení o postoupení pohledávky. V návaznosti na ustanovení § 573 o. z. se má za to, že předžalobní upomínka byla žalovanému doručena dne 30. 7. 2020. Splatnost nároku nastala 31. 7. 2020 a ode dne následujícího žalobci náleží právo na úrok z prodlení. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v napadeném rozsahu vyhověl.

3. Žalovaný se k odvolání žalobce nevyjádřil.

4. Usnesením ze dne 2. 3. 2022, č. j. 74 Co 128/2021-108, byli účastníci vyzváni k vyjádření, zda souhlasí s tím, aby o odvolání žalobce bylo rozhodnuto bez nařízení jednání. Pro případ, že se nevyjádří, byli upozorněni na to, že soud bude předpokládat jejich souhlas. Žalobce podáním ze dne 7. 3. 2022 výslovně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasil. Žalovaný se k výzvě soudu nevyjádřil. Odvolací soud proto o podaném odvolání rozhodl bez nařízení jednání (srov. § 214 odst. 3 o. s. ř.).

5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

6. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou doručenou soudu dne 31. 8. 2020 domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 23 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 15 000 Kč od 13 11. 2018 do zaplacení, a smluvní pokuty dle článku V. smlouvy ve výši 15 139,80 Kč (0,1 % denně z částky 23 400 Kč za dobu od 13. 11. 2018 do 20. 8. 2020). Tvrdil, že dne 12. 10. 2017 uzavřel žalovaný se společností [právnická osoba], [IČO], smlouvu o úvěru č. [anonymizováno] [rok], na jejímž základě byl žalovanému poskytnut bezúčelný hotovostní úvěr ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr uhradit ve třinácti pravidelných měsíčních splátkách po 1 450 Kč. Žalovaný úvěr řádně nesplatil a je v prodlení s úhradou částky 23 400 Kč. V podání ze dne 12. 1. 2021 žalobce doplnil, že žalovaná částka představuje jistinu 15 000 Kč a náklady na poskytnutí úvěru 8 400 Kč Vedle dlužné jistiny žalobce uplatnil právo na související úrok z prodlení a smluvní pokutu. Žalobce se stal věřitelem na základě opakovaného postoupení pohledávky. Pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného původním věřitelem byl dle žalobce podstatný jeho pravidelný a prokazatelný příjem. Žalovaný k ověření úvěruschopnosti předložil výpis z bankovního účtu a pracovní smlouvu. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Odvoláním napadený rozsudek soud prvního stupně vyhlásil po provedení dokazování u jednání konaného dne 23. 2. 2021.

7. Předmětem přezkumu odvolacího soudu byla otázka, zda žalobci vznikl nárok na zaplacení částky 2 550 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 1. 8. 2020 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 450 Kč od 1. 8. 2020 do 21. 12. 2020.

8. Jako správná přejímá odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně učiněná z listin, jak jsou shrnuta v odůvodnění písemného vyhotovení napadeného rozsudku, a pro stručnost na ně odkazuje.

9. Odvolací soud se ztotožňuje také s právním posouzením soudu prvního stupně, že s ohledem na datum uzavření úvěrové smlouvy je nutno daný vztah posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb. (o. z.) za současného použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jehož účinnost nastala 1. 12. 2016, jakož i v tom, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z., na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s celkovými náklady spotřebitelského úvěru ve výši 10 950 Kč ve třinácti pravidelných měsíčních splátkách po 1 450 Kč. Žalovanému byla dne 27. 7. 2020 odeslána předžalobní upomínka žalobce. Tyto skutečnosti nebyly mezi účastníky sporné.

10. Odvolací soud se ztotožňuje také se závěrem soudu prvního stupně, že právní předchůdce žalobce před uzavřením Smlouvy řádně nesplnil povinnost k posouzení úvěruschopnosti vyplývající z § 86 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při níž byl povinen počínat si s odbornou péčí (§ 75), zejména z hledisek uvedených v ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, a poskytl žalovanému úvěr, proto je předmětná smlouva o úvěru pro rozpor se zákonem absolutně neplatná podle § 588 o. z., neboť jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu.

11. Z neplatné smlouvy o úvěru nemohou žalobci náležet žádné sjednané úroky, poplatky ani pokuty, když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo. Soud prvního stupně také správně dovodil, že plnění z neplatné smlouvy, jako neplatného právního jednání, je za splnění předpokladů uvedených v § 2991 odst. 1 o. z. přijetím plnění z bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.), které je obohacený povinen ochuzenému vydat, a že toto bezdůvodné obohacení představuje rozdíl mezi tím, co bylo žalovanému vyplaceno a co žalovaný vrátil.

12. Odvolací soud však dává za pravdu odvolateli, že závěr soudu prvního stupně, podle kterého žalovaný uhradil žalobci (či jeho právnímu předchůdci) částku 2 550 Kč, nemá oporu v provedeném dokazování, a nevyplývá ani z tvrzení žalobce, neboť takový závěr nelze učinit pouze na základě žalobního tvrzení, že z titulu smlouvy je žalovaný v prodlení s úhradou částky 23 400 Kč.

13. Podle v řízení zjištěného skutkového stavu žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč a z provedeného dokazování nevyplývá (a v řízení nikdo netvrdil), že žalovaný žalobci cokoliv zaplatil, či dluh zanikl jiným způsobem. Odvolací soud proto při určení výše bezdůvodného obohacení nemohl zohlednit jakoukoli netvrzenou a neprokázanou úhradu. Nelze tak než nárok žalobce na úhradu částku 2 550 Kč (rozdíl mezi poskytnutou částkou 15 000 Kč a soudem prvního stupně přiznanou částkou 12 450 Kč považovat za důvodný).

14. Pokud jde o splatnost nároku žalobce na vrácení poskytnuté jistiny, tato nastala v souladu s § 1958 odst. 2 o. z., při závěru o neplatnosti Smlouvy, na základě výzvy žalobce k plnění ve formě předžalobní upomínky odeslané prostřednictvím provozovatele poštovních služeb žalovanému dne 27. 7. 2020. Není žádného důvodu v tomto případě vázat splatnost nároku na doručení žaloby, jak to učinil (bez bližšího odůvodnění) soud prvního stupně. Podle domněnky zakotvené v § 573 o. z. se předžalobní upomínka dostala do dispoziční sféry žalovaného ve čtvrtek 30. 7. 2020. Vzhledem k tomu, že poskytnutý úvěr z roku 2017 měl být dle smlouvy uhrazen v prosinci 2018, a žalovaný žalobci (ani jeho právnímu předchůdci) po dobu tří let ničeho nezaplatil, považuje odvolací soud lhůtu k plnění připadající na den 30. 7. 2020 za lhůtu přiměřenou poměrům žalovaného k vrácení předmětné jistiny 2 550 Kč s příslušenstvím ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, když v průběhu řízení žalovaný netvrdil (a nevyšlo ani jinak najevo), že tuto částku nebylo do 30. 7. 2020 v jeho možnostech splatit. Žalovaný je tedy v prodlení s úhradou svého dluhu počínaje pátkem 31. 7. 2020. K tomuto dni činila zákonná výše úroku z prodlení dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 8,25 % ročně. Žalobcem uplatněný nárok na úrok z prodlení od 1. 8. 2020 z celé neuhrazené jistiny je tedy zcela důvodný.

15. S ohledem na rozsah žalobcova odvolání a vše výše uvedené proto odvolací soud změnil dle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně a zavázal žalovaného zaplatit žalobci částku 2 550 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 1. 8. 2020 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 450 Kč od 1. 8. 2020 do 21. 12. 2020 (I. výrok tohoto rozsudku).

16. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně odvolací soud nově rozhodl v souladu s ustanovením § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud přepočítal poměr úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci, když zohlednil i požadavek na žalobou uplatněné příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně, tj. ke dni 23. 2. 2021 (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08). Žalobce uplatnil žalobou nárok v celkové výši 41 620,75 Kč (žalobou uplatněná částka 23 400 Kč, zákonný úrok z prodlení z jistiny kapitalizovaný za období 13. 11. 2018 do 23. 2. 2021 částkou 3 080,95 Kč a smluvní pokuta ve výši 15 139,80 Kč). Úspěch žalobce je pak představován částkou 15 700,39 Kč (žalobou uplatněná jistina 15 000 Kč; zákonný úrok z prodlení z jistiny kapitalizovaný za období 1. 8. 2020 do 23. 2. 2021 částkou 700,39 Kč) představující pouze 37,7 % předmětu řízení, jeho neúspěch tak představuje 62,3 %. V řízení před soudem prvního stupně tak byl úspěšnější žalovaný, kterému vznikl nárok na náhradu poměrné části nákladů řízení. Protože však žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v řízení před soudem prvního stupně nevznikly, odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (II. výrok tohoto rozsudku).

17. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl se svým odvoláním zcela úspěšný, náleží mu proto vůči žalovanému právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení spočívající v : i) uhrazeném soudním poplatku ve výši 1 000 Kč, ii) odměně za zastoupení advokátem jeden úkon právní služby ve výši 1 000 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 2 550 Kč; sepis odvolání) dle § 7 a § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu, iii) náhradě hotových výdajů v paušální výši 300 Kč k úkonu ad ii) dle § 13 advokátního tarifu, iv) náhradě DPH v sazbě 21 % ve výši 273 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.); celkem tedy 2 573 Kč Odvolací soud neshledal v žádném ohledu účelné podání žalobce ze dne 7. 3. 2022, ve kterém žalobce fakticky opakoval argumentaci obsaženou v dříve podaném odvolání. Odvolací soud neshledal žádné okolnosti, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. (III. výrok tohoto rozsudku).