74 CO 129/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ivana Meluzína a soudců Mgr. Evy Krčmářové a JUDr. Miroslava Řezáče ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení , sídlem adresa , proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa , zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení , sídlem adresa , o zaplacení částky 119 080 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. března 2021, č. j. 233 C 1/2020-38,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části odvoláním napadeného I. výroku, ve které bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 17 692 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 31. 12. 2019 do zaplacení, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve zbývající části odvoláním napadeného I. výroku mění tak, že žaloba o zaplacení částky 86 177,03 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % z částky 69 798,83 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení a úroku ve výši 14,9 % z částky 85 892,83 Kč od 23. 7. 2019 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 36 910 Kč, k rukám právního zástupce žalovaného, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 8 107 Kč, k rukám právního zástupce žalovaného, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 103 869,03 Kč, úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 87 490,83 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení a úrok ve výši 14,9 % ročně z částky 85 892,83 Kč od 23. 7. 2019 do zaplacení (I. výrok), zamítl žalobu o zaplacení částky 15 211,78 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 31. 12. 2019 do zaplacení a úroku ve výši 57,39 % ročně z částky 85 892,83 Kč od 23. 7. 2019 do zaplacení (II. výrok) a uložil žalovanému nahradit žalobci náklady řízení ve výši 24 945 Kč (III. výrok).

2. Soud vyšel z toho, že žalobce jako věřitel a žalovaný jako dlužník uzavřeli dne 23. 4. 2018 smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen„ Smlouva“) ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému na účet částku 100 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s dohodnutým úrokem ve výši 101,77 % ročně ve 36 měsíčních splátkách po 6 859 Kč, splatných vždy do každého 17. dne v měsíci. Podle smluvních ujednání došlo v případě prodlení žalovaného s úhradou kterékoliv splátky nebo její části v délce 65 dnů automaticky k zesplatnění úvěru. Ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nezaplacená jistina a úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění, stávaly součástí nové jistiny. V případě prodlení žalovaného s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 30 dnů byl žalovaný povinen zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitl v prodlení. Žalobce měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného v délce 15 dnů ve výši 200 Kč u každé splátky. V případě nezaplacení nové jistiny v den zesplatnění úvěru vznikla žalovanému povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení. Úvěruschopnost žalovaného posoudil žalobce před uzavřením Smlouvy listinou označenou jako Hodnocení klienta, ve které dne 18. 4. 2018 žalovaný prohlásil, že nemá žádné splátky, úvěry, zápůjčky, leasing, výživné ani hypotéky, jeho měsíční příjem ze zaměstnání činí 25 937 Kč a výdaje sestávají z výdajů na bydlení ve výši 1 820 Kč a na ostatní ve výši 100 Kč. Z výpisu záznamů z registru [příjmení] žalobce zjistil, že žalovaný nebyl ke 12. 4. 2018 veden v registru dlužníků. Z pracovní smlouvy, potvrzení zaměstnavatele, výplatních lístků a výpisu z účtu [číslo] vedeného u [příjmení] [příjmení] na jméno manželky žalovaného, žalobce ověřil, že žalovaný je od 30. 12. 1991 zaměstnaný u Řízení letového provozu ČSFR, s. p., a jeho měsíční příjem v období od ledna do března 2018 činil 25 937 Kč a 26 564 Kč. Žalobce rovněž zjistil, že zůstatek na účtu [číslo] k 10. 3. 2018 činil 27 631 Kč. Žalovaný uhradil žalobci pouze 12 splátek po 6 859 Kč dne 17. 5. 2018, 15. 6. 2018, 17. 7. 2018, 17. 8. 2018, 17. 9. 2018, 17. 10. 2018, 16. 11. 2018, 9. 1. 2019, 17. 1. 2019, 12. 2. 2019, 19. 3. 2019 a 15. 4. 2019. Přípisy ze dne 17. 6. 2019, 18. 7. 2019 a 21. 7. 2019 vyzýval žalobce žalovaného k zaplacení dlužné částky a upozorňoval ho na možnost zesplatnění úvěru. Přípisem ze dne 21. 7. 2019 žalobce oznámil žalovanému, že vzhledem k prodlení se splátkou splatnou v prosinci 2018 a lednu 2019 o délce 65 dnů došlo k 21. 7. 2019 k okamžitému zesplatnění jeho závazků. Současně žalovaného vyzval k zaplacení nesplacené části úvěru ve výši 102 702 Kč. Přípisem ze dne 12. 12. 2019, odeslaným dne 13. 12. 2019, žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky před podáním žaloby. Ze spisů vedených u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 184/2020 a 104 C 113/2020 vzal soud za prokázané, že [právnická osoba], s. r. o. se domáhá po žalovaném úhrady úvěrů, zesplatněných po uzavření Smlouvy. Na takto ustaveném skutkovém základě soud konstatoval, že žalobce řádně posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr ve smyslu„ § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru“, a naopak žalovaný žalobce uvedl v omyl, když v Hodnocení klienta uvedl, že není zavázán k úhradě splátek jiných úvěrů. Proto posoudil námitku žalovaného, že žalobce řádně neposoudil jeho úvěruschopnost, jako nedůvodnou. Jako důvodnou posoudil soud námitku, že dohodnutý úrok ve výši 101,77 % ročně se v situaci, kdy žalobce vystupuje jako podnikatel a žalovaný jako spotřebitel, zjevně příčí dobrým mravům a narušuje veřejný pořádek. Proto ujednání o dohodnutém úroku považoval za neplatné ve smyslu § 580 odst. 1 o. z. Nesouhlasil však s názorem žalovaného, že pro neplatnost tohoto ujednání je neplatná celá Smlouva, neboť ujednání o úroku lze od ostatních částí Smlouvy oddělit a neplatnost tohoto ujednání proto nečiní neplatným celý závazek žalovaného. Žalobci pak dle § 1802 o. z. náleží úroky ve výši obvyklých úroků požadovaných za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavřené smlouvy. Výši těchto úroků soud zjistil ze zpráv [právnická osoba], a [právnická osoba], podle kterých v průměru úroková sazba v dubnu 2018 při poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 100 000 Kč se splatností 36 měsíců činila 14,9 % ročně. Soud poté započetl dle splátkového kalendáře (jenž tvořil přílohu Smlouvy) žalovaným uhrazené splátky částečně na jistinu a částečně na úrok, přičemž na jistinu z jednotlivých splátek započetl částky 835,06 Kč, 885,37 Kč, 938,70 Kč, 995,25 Kč, 1 055,20 Kč, 1 118,77 Kč, 1 186,16 Kč, 1 257,61 Kč, 1 333,37 Kč, 1 413,69 Kč, 1 498,85 Kč a 1 589,14 Kč. Na tomto základě soud dospěl k závěru, že žalovaný dluží žalobci na jistině částku 85 892,83 Kč s úrokem ve výši 14,9 % ročně od 23. 7. 2019 do zaplacení. V části požadovaného úroku ve výši 57,39 % ročně z částky 85 892,83 Kč od 23. 7. 2019 do zaplacení a v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení kapitalizovaných úroků ve výši 15 211,78 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 31. 12. 2019 do zaplacení, soud žalobu zamítl, přičemž dodal, že požadavek žalobce na zaplacení kapitalizovaného úroku nebylo možné přezkoumat, když žalobce ani na jeho výzvu nekonkretizoval, jak k výpočtu požadované částky dospěl. Soud dále uložil žalovanému zaplatit žalobci v souladu s § 2048 o. z. dohodnuté smluvní pokuty za prodlení se zaplacením 13. a 14. splátky po 499 Kč (998 Kč) a ve výši 0,1 % denně za prodlení se zaplacením 13. splátky, splatné dne 17. 5. 2019, ke dni zesplatnění. Soud nepřisvědčil námitce žalovaného, že výše sjednané smluvní pokuty je nepřiměřená, což má za následek neplatnost Smlouvy, neboť ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,1 % denně považoval za platné, neodporující veřejnému pořádku. Soud považoval za oprávněný požadavek žalobce na zaplacení nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného se zaplacením 8., 13. a 14. splátky po 200 Kč, neboť žalobce doložil, že vyzýval žalovaného k úhradě dlužných splátek. Proto soud uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 103 869,03 Kč (jistina 85 892,83 Kč, smluvní pokuty 998 Kč a 16 378,20 Kč a náklady za upomínání 600 Kč), úrok ve výši 14,9 % ročně z částky 85 892,83 Kč od 23. 7. 2019 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 87 490,83 Kč (dlužná jistina, smluvní pokuty 998 Kč a náklady za upomínání 600 Kč) od 31. 12. 2019 do zaplacení; ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

3. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (o. s. ř.) a převážně úspěšnému žalobci přiznal náhradu 57,39 % nákladů řízení, sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 955 Kč, odměny advokáta za 5 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, vyjádření k podání žalovaného a účast u dvou jednání soudu) dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, po 5 900 Kč, režijních paušálů za pět úkonů po 300 Kč a náhrady daně z přidané hodnoty v sazbě 21 % (DPH). Z celkové částky 43 465 Kč soud přiznal žalobci 57,39 %, tedy částku 24 945 Kč.

4. Proti I. a III. výroku rozsudku podal žalovaný odvolání. Namítal, že soud rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou, když dovodil, že žalobce řádně posoudil jeho úvěruschopnost a žalovaný žalobce uvedl v omyl, když v Hodnocení klienta uvedl, že není zavázán k úhradě jiných úvěrů. Z rozhodnutí soudu nevyplývá, jak dospěl k závěru, že žalobce konal s odbornou péčí, když kromě formuláře Hodnocení klienta při posouzení úvěruschopnosti žalovaného neprověřoval jeho výdaje (včetně jiných závazků), ani zda a s kým žije ve společné domácnosti. Žalobce zanedbal povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, podle kterého měl kromě informací získaných od spotřebitele vycházet rovněž z informací, které získá z jiných dostupných zdrojů (např. databází shromažďujících informace o již existujících úvěrových vztazích spotřebitele). Žalovaný měl v době uzavření Smlouvy uzavřeno několik smluv se [právnická osoba], které jsou předmětem řízení vedených u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 104 C 113/2020 a 30 C 184/2020. Nelze proto považovat posouzení úvěruschopnosti za řádné, pokud proběhlo bez prověření spotřebitelem poskytnutých tvrzení a žalobce vycházel pouze z údajů uvedených žalovaným. Žalovaný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, dle kterého„ Žalobkyně nepostupovala s náležitou odbornou péčí, pokud se spokojila pouze s domněnkou o vlastnictví k danému automobilu, založenými na faktuře vystavené žalovanou, ústních informací žalované a nafaxované fotokopii technického průkazu vozidla.“ a ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ve kterém Nejvyšší soud vysvětlil, že„ již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. (…) lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků“ a Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, dle kterého„ Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženým prohlášením (…). Postup stěžovatelky, která posuzovala úvěruschopnost spotřebitele pouze na základě jejich ničím nedoloženým prohlášení, byl v rozporu s požadavkem zjištění schopnosti spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí.“ Z citovaných rozhodnutí vyplývá povinnost poskytovatele úvěru při posouzení úvěruschopnosti žadatele postupovat s odbornou péčí, tedy nejen vyžádat od spotřebitele potřebné informace, ale i aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace a tyto řádně ověřit a vyhodnotit. Následkem neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je absolutní neplatnost smlouvy. Z usnesení Pléna ústavního soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, vyplývá v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit náležitě úvěruschopnost spotřebitele, dovodit z tohoto porušení následek – absolutní neplatnost smlouvy. Nesplnění povinnosti posouzení úvěruschopnosti je navíc sankcionováno neplatností nejen v případě, že poskytovatel úvěru nezkoumal vůbec úvěruschopnost spotřebitele, ale i v případě, že ji nezkoumal řádně. Závěr soudu, že ujednání o úroku lze oddělit a nezpůsobuje proto neplatnost Smlouvy, nepovažoval za správný, neboť dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2841/2018, a Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 19 Co 25/2019, je takto sjednaná úprava zcela neplatná i při respektování principu smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy, neboť smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. Žalobce se vzhledem ke kumulaci sankcí a mnohonásobně vyšší úrokové sazby dopustil nemravného jednání k tíži druhé strany, což vede k rozporu s dobrými mravy. Nejedná se tedy o hrubý nepoměr mezi plněním a protiplněním, ale o zneužití postavení žalobce jako poskytovatele úvěru proti žalovanému, který se v době poskytnutí úvěru nacházel v tíživé situaci. Žalobce zneužívá absence zákonné úpravy limitující úrokové míry při poskytování úvěrů a v rámci uzavíraných smluv sice vyhoví příslušným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, ale v části, jež nepodléhá zákonné regulaci, zahrne do smluvních ujednání povinnost dlužníka platit absurdně vysoký úrok, více než o 90 % přesahující půjčenou částku. Takové jednání nemůže požívat právní ochrany. Ke kritériu zjevné nespravedlnosti se vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, ve kterém považoval„ Za neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. [příjmení], kdy klientům jsou vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění bianco směnkou, smluvní pokutu ve výši 30 % nebo 40 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů či smluvní pokutu ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek, je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy.“ Žalovaný měl za to, že ujednání o úroku nelze oddělit od ostatního obsahu, neboť právě sjednání vysoké úrokové sazby bylo podmínkou uzavření Smlouvy a jiná možnost výše úroků nebyla připuštěna. Bez tohoto ujednání by k uzavření smlouvy nedošlo, a je tedy jasné, že ujednání o úrocích není oddělitelné od ostatního ujednání, naopak je jeho integrální součástí a ve smlouvě je jedním z nejzásadnějších ujednání. Za neplatné je proto nutno prohlásit nejen ujednání o nepřiměřeném úroku, ale celou Smlouvu, která je absolutně neplatná proto, že se příčí dobrým mravům. Žalovaný zdůraznil, že žalobce se po něm domáhá zaplacení úvěru z titulu smlouvy ze dne 29. 7. 2018 (uzavřené na částku 37 000 Kč), a v rozsudku vyhlášeném dne 3. 6. 2021 pod sp. zn. 230 C 1/2020 se Městský soud v Brně ztotožnil s jeho argumentací, že smlouva je neplatná pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele a dobrými mravy, a že žalobce se měl podrobněji zabývat zjištěním a prověřením aktuálních příjmů a výdajů žalovaného za delší časové období.

5. Ve vyjádření k odvolání považoval žalobce odvoláním napadený I. a III. výrok za správný, neboť schopnost žalovaného řádně splácet úvěr prověřil doklady o příjmech, výpisy z bankovních účtů a prohlášením žalovaného, ze kterých vyplynulo, že žalovaný pobíral mzdu ve výši 25 616 Kč a jeho celkové měsíční náklady činily 8 240 Kč. Z těchto podkladů zjistil, že volné zdroje ke splácení činí 16 376 Kč. Vzhledem k tomu, že měsíční splátka činila 6 859 Kč, bylo patrné, že úvěr byl z hlediska splácení modelován pro žalovaného konzervativně, když měsíční splátka činila cca 42 % volných zdrojů ke splácení. Žalobce prověřil, že žalovaný nebyl v době podání žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobce předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad jeho totožnosti nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník jednající s žalovaným doporučil úvěr ke schválení. Žalobce řádně zjišťoval úvěruschopnost žalovaného také prostřednictvím Hodnocení klienta, ze kterého zjistil, že volné zdroje žalovaného ke splácení činí 16 376 Kč, a získal informace o stavu, zaměstnání a vzdělání žalovaného; k údajům uvedeným žalovaným přičetl žalobce rezervu ve výši 1 000 Kč a zadal zákonné životní minimum. Další výdaje byl povinen uvést žalovaný, a pokud některé výdaje zatajil, nebo je uvedl v nižší výši, dopustil se porušení § 6 o. z., podle kterého nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání. Pokud žalovaný zatajil nebo zkreslil výdaje, které žalobce nemohl ověřit, nemůže posouzení na základě dostupných a tvrzených skutečností způsobit neplatnost Smlouvy pro nepřezkoumání úvěruschopnosti. Žalobce ověřil identitu žalovaného z originálu občanského průkazu, pořídil výpis z nebankovního registru klientských informací NRKI, ve kterém byl proveden scoring žalovaného a výpisem z registru [příjmení], ze kterého zjistil, že žalovaný není nikde evidován s dlužnou částkou po splatnosti. Z pracovní smlouvy ověřil, že žalovaný má sjednán pracovní poměr na dobu neurčitou, a z výplatních pásek a výpisu z bankovního účtu ověřil jeho příjem. K důkazu, že žalovaný byl seznámen s podmínkami poskytovaného úvěru, žalobce předložil Předsmluvní formulář podepsaný žalovaným. V Prohlášení klientů žalovaný prohlásil, že poskytovatel úvěru provedl jeho kontrolu ve smyslu zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z [anonymizováno] činnosti a financování [anonymizováno], že poskytnutý úvěr bude pro jeho osobní potřeby, bude splácen z vlastních zdrojů a že si je vědom, jaká je ujednaná výše úroků, považuje ji za přiměřenou a bere na vědomí, že se jedná o úvěr od nebankovního subjektu, kdy cena za poskytnutí úvěru je zpravidla vyšší než u bank, že nemá žádné dluhy vůči třetí osobě či státu, nebyla proti němu podána žádná žaloba a ani si není vědom důvodů, pro které by se tak mohlo stát, není vůči němu vydán exekuční titul na peněžité plnění, vedeno exekuční řízení či řízení o výkon rozhodnutí a není účastníkem dohod či ujednání, jejichž plnění by bylo v rozporu s plněním závazků ze Smlouvy. Žalovaný prohlásil, že se nenachází v úpadku nebo ve stavu hrozícího úpadku ve smyslu insolvenčního zákona, že na něj nebyl podán insolvenční návrh, ani v posledních 3 letech nebyl takový návrh zamítnut pro nedostatek majetku a že veškeré údaje, které budou uvedeny ve Smlouvě, jsou úplné a pravdivé, že Smlouvu neuzavřel v tísni, stavu nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti a je schopen úvěr řádně a včas splácet. Při hodnocení úvěruschopnosti žalobce vycházel zejména z údajů uvedených žalovaným v Hodnocení klienta a neměl objektivní možnost si uvedené údaje ověřit. K výdajové stránce ohledně živobytí podle žalobce zcela postačují údaje, které poskytuje zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, který v § 1 definuje životní minimum jako částku k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb, která je v § 2 stanovena částkou 3 410 Kč. Pokud tedy žadatel o úvěr neuvede vyšší částku na výdajové stránce (vyjma splátek úvěrů či nákladů na bydlení, které se do částky životního minima nezapočítávají), je postupováno v souladu se zákonem, je-li stanovena výše výdajů paušální částkou 3 410 Kč. Pokud by žadatel o úvěr uvedl částku nižší a poskytovatel úvěru by při posuzování jeho úvěruschopnosti vycházel z této nižší částky, pak by žadatel musel důvěryhodně vysvětlit, na základě čeho došel k nižší částce a žalobce by byl povinen tuto částku zkoumat. Žalobce zdůraznil, že životní minimum není minimální částkou stanovenou zákonem„ k přežití“, ale částkou, která postačuje k obživě. Výdaje na bydlení nelze stanovit fixní částkou, proto žalobce vycházel z údajů uváděných žalovaným, který uvedl, že bydlí ve vlastním bydlení s náklady 1 820 Kč. Žalovaný neměl v době uzavření Smlouvy se žalobcem uzavřenu žádnou souběžnou úvěrovou smlouvu a jeho příjmy výrazně převyšovaly jeho výdaje. Není v silách žalobce prověřovat výdaje žalovaného natolik, aby nemohlo dojít k ovlivnění či zatajení ze strany žalovaného a byla 100 % jistota, že finanční údaje uvedené žalovaným budou přesně odpovídat. Žalobce tedy dostál povinnosti vycházející ze zákona o spotřebitelském úvěru, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného úvěr splácet, neboť měl k dispozici listiny prokazující příjem i výdaje žalovaného a sdělení žalovaného ověřil ve veřejných registrech informací. Žalobce uvedl, že povinnost věřitele stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru nelze vykládat extenzivně. Žalobce při uzavření Smlouvy vycházel z toho, že dlužník má v úmyslu závazek splnit a že pamatuje i na případy, kdy by se jeho ekonomická situace zhoršila a plnění závazků ze smlouvy by bylo ztíženo či ohroženo. K otázce posouzení úvěruschopnosti se vyjádřil např. Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře v rozhodnutí ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 15 Co 163/2019, ve kterém uvedl, že„ Rozsah povinností věřitele, vyplývající z ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru není podle názoru odvolacího soudu možno vykládat tak extenzivně, jak to činí povinná. …Požadavek, aby si věřitel ověřoval existenci úspor dlužníka, se jeví až absurdně, vezmeme-li v úvahu, že o úvěr obvykle dlužníci žádají právě proto, že potřebují řešit nedostatek prostředků. Věřitel pak při uzavření smlouvy přirozeně vycházel z toho, že dlužník má v úmyslu svůj závazek plnit a že proto pamatuje i na případy, kdy se z nějakého důvodu jeho ekonomická situace zhorší a plnění závazků ze Smlouvy tak bude ztíženo či ohroženo; odvolacímu soudu ostatně není jasné, jakým způsobem by si měla oprávněná schopnost povinné, dodržet splátkový režim i v těchto mimořádných případech, ověřit.“. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, by„ soudy měly vést poskytovatele úvěru k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, resp. zda je reálné splácení dluhu“. Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, vysvětlil, že„ posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnost žadatele hradit úvěr, je třeba vždy posuzovat z toho hlediska, jaké údaje úvěrová společnost po žadateli požadovala, když tyto primárně tvoří základní podklad pro ověřování úvěruschopnosti konkrétního žadatele, když tím, že tento sdělí určité údaje, je vytvořen podklad pro následné prověřování.“ Proto je rozhodující při mírném riziku, nikoliv stoprocentně, posouzení možnosti reálného splácení úvěru. Pokud spotřebitel dodatečně zjistí, že je pro něj obtížné úvěr splácet a jedná se o úvěr se splátkou ve výši řádů tisíců korun měsíčně, omezí spotřebu nebo navýší příjmy. Stejně tak úvěr může sloužit k tomu, aby příjmu mohlo být vůbec dosaženo (např. rozbité auto, kterým žadatel dojíždí do práce). Podle měřítek soudu by nemohl být poskytnut úvěr ani osobě, která se dostala do dočasných finančních obtíží s ohledem na to, že jí zaměstnavatel nezaplatil několik mezd, tím spíše, potřeboval-li žadatel o úvěr dorovnat snížené příjmy např. z důvodu dočasné pracovní neschopnosti. Zdůraznil, že je nebankovním poskytovatelem úvěrů, přičemž v této sféře je zcela běžné a spravedlivé, že úrok je o něco vyšší než u bankovních subjektů, neboť je třeba zohlednit vyšší rizikovost poskytování úvěrů. Odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 Co 36/2018, podle kterého„ sjednaný úrok 109,45 % ročně nedosahuje čtyřnásobku obvyklé úrokové míry, tedy 30 %“, Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 46 ICm 2408/2017, 16 VSOL 656/2018, podle kterého„ není úrok ve výši 137,51 % ročně u smlouvy uzavřené v roce 2015 nepřiměřeně vysoký za předpokladu, kdy je spotřebiteli obsah dohody o předmětu a ceně plnění zřejmý.“ a„ argumentace žalobce obvyklou výší úroků ve smyslu ustanovení § 1802 o. z., z níž dovozoval rozpor s dobrými mravy je nepřiměřená, neboť uvedené ustanovení dopadá jen na případy, kdy výše úroků není výslovně sjednána“. Zdůraznil, ž sjednané úroky jsou ovlivněny celou řadou faktorů, a pokud se smluvní strany dohodly na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je nezbytné vycházet z premisy, že tak učinily po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích. Lze-li s přihlédnutím k těmto faktorům očekávat relativně vysokou výši úroků, mají smluvní strany možnost se zcela svobodně rozhodnout, zda do smluvního vztahu za takových podmínek vstoupí. Poukázal na princip presumpce platnosti a závaznosti smlouvy, což připomněla i rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1783/11 a I. ÚS 625/03 a Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1705/2008, podle kterých je na právní jednání třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné. Žalobce považoval Smlouvu za platnou a pro strany v celém rozsahu závaznou. Dohodnutou sazbu úroků nepovažoval za nepřiměřené ujednání ve smyslu § 1813 o. z., neboť žalovaný byl se sazbou seznámen v předsmluvním formuláři, ve Smlouvě i v oznámení o schválení úvěru a úroková sazba odpovídá situaci na trhu nebankovních úvěrů. [jméno] občanského práva jsou dispozitivního charakteru, jen tak může být subjektům občanskoprávních vztahů umožněno, aby si v souladu s principem autonomie mohly v podmínkách tržního hospodářství, volné soutěže a konkurence, souhrn práv a povinností smlouvou svobodně uspořádat odchylně od občanského zákoníku, a realizovat vlastní osobní a hospodářské představy a záměry v souladu s jejich individuálními zájmy a potřebami. Proto je rozhodující, co smluvní strany dohodly.

6. Krajský soud v [obec] jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné.

7. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že v žalobě, podané k soudu prvního stupně dne 2. 1. 2020, domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 102 702 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 31. 12. 2019 do zaplacení, částky 16 378,20 Kč a úroku ve výši 72,29 % z částky 85 892,83 Kč od 23. 7. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 296 308 Kč. Žalobce tvrdil, že s žalovaným uzavřel dne 17. 4. 2018 Smlouvu, na jejímž základě poskytl žalovanému dne 18. 4. 2018 úvěr ve výši 100 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s úroky ve výši 101,77 % ročně v 36 měsíčních splátkách po 6 859 Kč, počínaje měsícem květnem 2018. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr žalobce prověřil na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti ([příjmení] a NRKI), doklady o příjmech, výpisy z bankovního účtu a prohlášením žalovaného; dále prověřil, že žalovaný nebyl evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobce předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, jeho doklad totožnosti není evidován jako neplatný a zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník jednající s žalovaným doporučil schválení úvěru. Žalovaný neplnil řádně podmínky Smlouvy a uhradil pouze 12 splátek po 6 859 Kč (dne 17. 5. 2018, 15. 6. 2018, 17. 7. 2018, 17. 8. 2018, 17. 9. 2018, 17. 10. 2018, 16. 11. 2018, 9. 1. 2019, 17. 1. 2019, 12. 2. 2019, 19. 3. 2019 a 15. 4. 2019). Proto před zesplatněním úvěru v důsledku prodlení žalovaného vzniklo žalobci právo na zaplacení smluvních pokut ve výši 998 Kč za prodlení s 13. a 14. splátkou v délce 30 dnů (2 x 499 Kč) a na zaplacení náhrady nákladů spojených v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 600 Kč za prodlení se zaplacením 8., 13. a 14. splátky (3 x 200 Kč). V důsledku prodlení žalovaného došlo automaticky k zesplatnění úvěru dle bodu 6.3 Smlouvy, kdy se žalovaný dostal do prodlení s úhradou 13. splátky v délce 65 dnů, splatné 17. 5. 2019. K 21. 7. 2019 došlo k zesplatnění celého úvěru a dle Smlouvy se stala splatná dosud celá nesplacená jistina i úroky přirostlé ke dni zesplatnění, které se staly součástí nové jistiny v celkové výši 101 104,61 Kč. Po zesplatnění úvěru měl žalobce právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s její úhradou, kterou žalobce požadoval od 23. 7. 2019 k datu vyhotovení žaloby. V průběhu řízení žalovaný pohledávku žalobce neuznával. Namítal neplatnost Smlouvy pro rozpor s dobrými mravy z důvodu sjednané výše úrokové sazby, výše RPSN, kumulací sankcí, nesrozumitelnosti a formulářovosti Smlouvy. Měl za to, že Smlouva obsahuje ujednání, které způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch žalovaného (spotřebitele). Rozpor s dobrými mravy spatřoval v hrubém nepoměru vzájemných plnění, který spočívá v lichvářském úroku a množství smluvních pokut, ohrožujících výhradně žalovaného. S ohledem na neplatnost ujednání o úrokové sazbě pro nepřiměřenost (§ 580 a § 588 o. z.), případně pro rozpor se zákonem (§ 253 trestního zákona) nebo pro rozpor s dobrými mravy, měl žalovaný za to, že nelze přistoupit na ujednání v bodě 6.4 Smlouvy, které uvádí, že ke dni zesplatnění úvěru se stává celá nesplacená jistina včetně nezaplacených úroků součástí jistiny. Smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z jistiny a úroku považoval za neplatnou z důvodu nepřiměřené výše. Smlouva byla navíc uzavřena adhezním způsobem, obsahuje podmínky určené žalobcem, aniž měl spotřebitel příležitost obsah smlouvy ovlivnit, ustanovení smlouvy jsou nesrozumitelná a nepřehledná. Namítal, že žalobce řádně nezkoumal jeho úvěruschopnost, když v době uzavření Smlouvy již řádně nesplácel poskytnuté úvěry jinému věřiteli. Na jednání konaném dne 24. 9. 2020 soud provedl dokazování listinami založenými v soudním spise a jednání konaném dne 11. 3. 2021 provedl důkazy listinami založenými v soudním spise a vyhlásil odvoláním napadený rozsudek.

8. Odvolací soud vyšel z pravomocného II. výroku rozsudku, ve kterém soud zamítl žalobu o zaplacení částky 15 211,78 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 31. 12. 2019 do zaplacení a úroku ve výši 57,39 % ročně z částky 85 892,83 Kč od 23. 7. 2019 do zaplacení.

9. Předmětem přezkumu odvolacího soudu byla otázka, zda žalobci vznikl nárok na zaplacení částky 103 869,03 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 87 490,83 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení a úroku ve výši 14,9 % ročně z částky 85 892,83 Kč od 23. 7. 2019 do zaplacení.

10. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle kterých účastníci uzavřeli dne 23. 4. 2018 smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z., na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 100 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s dohodnutým úrokem ve výši 101,77 % ročně v 36-ti měsíčních splátkách po 6 859 Kč a že žalovaný zaplatil žalobci pouze 12 splátek po 6 859 Kč (82 308 Kč) s datem poslední splátky 15. 4. 2019. Upomínkami ze dne 17. 6. 2019, 18. 7. 2019 a 21. 7. 2019 žalobce vyzýval žalovaného k úhradě dlužných splátek a upozorňoval ho na možnost zesplatnění úvěru. Vzhledem k tomu, že žalovaný dlužné částky ani na výzvu neuhradil, žalobce přípisem ze dne 21. 7. 2019 nesplacený úvěr zesplatnil a požadoval okamžitou úhradu veškerých dlužných nároků. Žalovanému také odeslal předžalobní výzvu ze dne 12. 12. 2019.

11. Odvolací soud dle § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř. na jednání konaném dne 8. 2. 2022 zopakoval dokazování Hodnocením klienta, ze kterého zjistil, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného žalobce dne 18. 4. 2018 vyšel z údajů, podle kterých pravidelný měsíční příjem žalovaného ze zaměstnání činil 25 616 Kč. Měsíční výdaje ženatého žalovaného činily 7 819 Kč a sestávaly z nákladů na vlastní bydlení (nájemné, inkaso) ve výši 1 820 Kč, životního minima ve výši 3 410 Kč, spoření ve výši 356 Kč, částky na manželku ve společné domácnosti 2 560 Kč a na dopravu, kurzy a záliby (ostatní) 100 Kč. Po započtení rezervy 1 000 Kč činily volné zdroje 17 047 Kč. Listina je obsažena poznámkou„ Inkaso nedoloženo.“ 12. Odvolací soud se ztotožňuje s právním posouzením soudu prvního stupně, že s ohledem na datum uzavření Smlouvy je nutno daný vztah posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb. (o. z.), a doplňuje, že současně je nutné použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jehož účinnost nastala 1. 12. 2016.

13. Důvodová zpráva k § 75 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví požadavek, aby poskytovatel a zprostředkovatel vykonával svou činnost s odbornou péčí. Veškeré jednání osob podnikajících na finančním trhu by mělo být založeno na zásadě odborné péče, jakožto souhrnu profesionálních standardů (zásad lege artis), které vyplývají z obecné právní úpravy (§ 5 o. z.) [obec] jednání s odbornou péčí musí být dodržena vždy, aby určité jednání poskytovatele nebo zprostředkovatele mohlo být shledáno jako konformní s požadavky zákona.

14. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Dle odstavce druhého téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle důvodové zprávy k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti. Budoucí změny, které jsou již věřiteli známy, je však nutno vzít při posouzení v úvahu (např. když se spotřebitel již nachází ve výpovědní lhůtě z pracovního poměru). Nejde však přitom o získání stoprocentní jistoty, že úvěr bude splacen, neboť není např. možno s jistotou vyloučit, že spotřebitel obdrží výpověď z pracovního poměru či dlouhodobě onemocní.

17. Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle důvodové zprávy k tomuto ustanovení sankcí za nedodržení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí je neplatnost smlouvy. Smlouva je neplatná, pokud byl spotřebiteli poskytnut spotřebitelský úvěr i přesto, že existovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti splácet. Spotřebitel je tak chráněn v situaci, kdy dostal úvěr, ačkoli tento úvěr mu neměl být poskytnut. Nejde zde tedy o naplnění formálního znaku (např. nesplnění některého z prvků procesu ověření úvěruschopnosti stanoveného v interních procesech poskytovatele podle § 15 odst. 2 písm. c/), pokud by i při splnění tohoto prvku byl spotřebitelský úvěr poskytnut, ale o naplnění znaku materiálního - při řádném dodržení postupů a odborné péče spotřebiteli neměl spotřebitelský úvěr vůbec být poskytnut. 19. „ Spotřebiteli může být úvěr poskytnut jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytovatel úvěru posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet“ (rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/2018).

20. V rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – [číslo] Soudní dvůr (druhý senát) EU rozhodl, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 tedy musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

21. Právo Evropské unie má aplikační přednost před právem jejích členů, tedy i před právem České republiky. To ostatně konstatoval i Ústavní soud České republiky např. v rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů.

22. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

23. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

24. Odvolací soud nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce (poskytovatel úvěru) postupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného (spotřebitele), neboť po zopakování dokazování dospěl k závěru, že nedostatečně prověřil jím uvedené výdaje na bydlení, a dopravu, kurzy, záliby.

25. Poměry žalovaného, jak byly prezentovány v Hodnocení klienta, nenasvědčovaly tomu, že bude schopen poskytnutý úvěr řádně a včas splácet, neboť nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015). K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu [ulice] obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další), ve kterém Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. V situaci, kdy žalovaný uvedl v Hodnocení klienta nepřiměřeně nízké výdaje na bydlení ve výši 1 820 Kč (jež sám žalobce opatřil poznámkou„ Inkaso nedoloženo“) a na dopravu, kurzy záliby ve výši 100 Kč, se žalobce neměl spolehnout pouze na tyto zcela nevěrohodné údaje od žalovaného, ale měl požadovat také doložení výdajů žalovaného (především výdajů spojených s bydlením a dopravou např. do zaměstnání). Z uvedeného plyne, že žalobce se dostatečným způsobem při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nezabýval jeho výdaji, a to v situaci, kdy mu žalovaný měl za tři roky uhradit poměrně vysokou částku 246 924 Kč.

26. Na tomto základě dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce řádně nesplnil povinnost k posouzení úvěruschopnosti vyplývající z § 86 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při níž byl povinen počínat si s odbornou péčí (§ 75), zejména z hledisek uvedených v ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, a poskytl žalovanému úvěr, proto je předmětná smlouva o úvěru pro rozpor se zákonem absolutně neplatná podle § 588 o. z., neboť jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu.

27. Z neplatné smlouvy o úvěru nemohou žalobci náležet žádné sjednané úroky, poplatky ani pokuty, když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo. Plnění z neplatné smlouvy jako neplatného právního jednání je za splnění předpokladů uvedených v § 2991 odst. 1 o. z. přijetím plnění z bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.), které je obohacený povinen ochuzenému vydat.

28. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

29. Soud první stupně zjistil, že žalobce žalovanému poskytl úvěr ve výši 100 000 Kč a žalovaný žalobci uhradil 82 308 Kč s datem poslední splátky 15. 4. 2019. V průběhu řízení bylo prokázáno, že žalobce vyzýval žalovaného k vrácení dlužné částky upomínkami ze dne 17. 6. 2019, 18. 7. 2019 a 21. 7. 2019 a odeslal mu také předžalobní výzvu ze dne 12. 12. 2019. Žalobce tedy poskytl žalovanému dostatečnou další lhůtu ke splacení dluhu, která běžela po doručení upomínek až do dne 31. 12. 2019, od něhož v žalobě odvodil počátek prodlení žalovaného. V řízení nebyl nijak zpochybněn předpoklad, že doba od června do prosince 2019 byla přiměřená k tomu, aby žalovaný své platební povinnosti dostál. Z tohoto důvodu nelze žalobci upřít nárok na zákonný úrok z prodlení od data 31. 12. 2019 určeného v žalobě.

30. Proto byl rozsudek soudu prvního stupně v části odvoláním napadeného I. výroku, ve které bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 17 692 Kč (rozdíl mezi poskytnutými 100 000 Kč a již vrácenými 82 308 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 31. 12. 2019 do zaplacení, podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen (I. výrok tohoto rozsudku).

31. Zbývající část odvoláním napadeného I. výroku rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud z výše popsaných důvodů dle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 86 177,03 Kč s 10 % úrokem z prodlení z částky 69 798,83 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení a úroku ve výši 14,9 % z částky 85 892,83 Kč od 23. 7. 2019 do zaplacení, zamítl (II. výrok tohoto rozsudku).

32. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně odvolací soud nově rozhodl v souladu s § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž přepočítal poměr úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci, když zohlednil i požadavek na žalobou uplatněné příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně, tj. ke dni 11. 3. 2021 (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08). Hodnota předmětu řízení činí součet žalobou uplatněné částky 119 080,20 Kč, dále úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 102 702 Kč od 31. 12. 2019 kapitalizovaného do 11. 3. 2021 částkou 12 296,10 Kč a úroků ve výši 72,29 % ročně z částky 85 892,83 Kč od 23. 7. 2019 kapitalizovaných do 11. 3. 2021 částkou 101 728,69 Kč; tj. z částky předmětu řízení ve výši 233 104,99 Kč. Žalobce byl úspěšný co do částky 19 880,19 Kč (17 692 Kč a 2 188,19 Kč jako úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 17 692 Kč od 31. 12. 2019 kapitalizovaný k 11. 3. 2021) a jeho neúspěch ohledně těch částí předmětu řízení, v nichž byla žaloba zamítnuta, činí částka 213 224,80 Kč. Celkový úspěch žalobce je tak představován 9 % předmětu řízení, neúspěšný byl žalobce v 91 % předmětu řízení. V řízení před soudem prvního stupně tak byl úspěšnější žalovaný, jehož úspěch činí 82 % celkového předmětu řízení. Žalovaný má proto právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení v rozsahu 82 %. Účelně vynaložené náklady žalovaného v řízení před soudem prvního stupně spočívají v odměně advokáta za šest úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě a k jejím doplněním ze dne 21. 1. 2021 a 5. 3. 2021 a účast u jednání soudu dne 24. 9. 2020 a 11. 3. 2021) po 5 900 Kč (počítáno z tarifní hodnoty věci 119 080,20 Kč), šesti režijních paušálech po 300 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu (37 200 Kč) a náhradě DPH ve výši 7 812 Kč. Na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně pak z částky 45 012 Kč přiznal odvolací soud žalovanému 82 %, tedy částku 36 910 (III. výrok tohoto rozsudku).

33. Rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž přepočítal poměr úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci, když zohlednil i požadavek na žalobou uplatněné příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí odvolacího soudu, tj. ke dni 8. 2. 2022. Předmětem odvolacího řízení byla částka 103 869,03 Kč, úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 87 490,83 Kč od 12. 3. 2021 kapitalizovaný do 8. 2. 2022 částkou 8 006,01 Kč a úroky ve výši 14,9 % ročně z částky 85 892,83 Kč od 12. 3. 2021 kapitalizované do 8. 2. 2022 částkou 11 711,07 Kč; tj. částka 123 586,11 Kč. Žalovaný byl úspěšný co do částky 104 275,17 Kč (86 177,03 Kč, 6 387,07 Kč jako úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 69 798,83 Kč od 12. 3. 2021 kapitalizovaný k 8. 2. 2022 a 11 711,07 Kč jako úrok ve výši 14,9 % z částky 85 892,83 Kč od 12. 3. 2021 kapitalizovaný ke dni 8. 2. 2022) a jeho neúspěch ohledně těch částí předmětu odvolacího řízení, v nichž bylo žalobě vyhověno, činí částka 19 310,94 Kč. Úspěch žalovaného je tak představován 84 % předmětu odvolacího řízení, neúspěšný byl žalovaný v 16 % předmětu odvolacího řízení. Rovněž v odvolacím řízení tak byl úspěšnější žalovaný, jehož úspěch činí 68 % celkového předmětu odvolacího řízení. Žalovaný má proto právo na poměrnou část náhrady nákladů odvolacího řízení v rozsahu 68 %. Účelně vynaložené náklady žalovaného v odvolacím řízení spočívají v náhradě zaplaceného soudního poplatku za podané odvolání ve výši 5 194 Kč, odměně advokáta za jeden úkon právní služby (podané odvolání) ve výši 5 260 Kč (vycházeje z tarifní hodnoty věci 103 869,03 Kč), režijním paušálu ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu a náhradě DPH z částky 5 560 Kč ve výši 1 167,60 Kč. Na náhradě nákladů odvolacího řízení pak z částky 11 921,60 Kč přiznal odvolací soud žalovanému 68 %, tedy částku 8 107 Kč (IV. výrok tohoto rozsudku).