74 CO 146/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ivana Meluzína a soudců Mgr. Evy Krčmářové a JUDr. Miroslava Řezáče ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení , Ph.D., sídlem adresa , proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa , o zaplacení částky 26 963,98 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 13. dubna 2021, č. j. 11 C 264/2020-61,

I. Odvolání se v části, ve které se žalobce domáhá přiznání úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 2 975,44 Kč od 11. 10. 2018 do zaplacení, odmítá.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadené části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 2 786,57 Kč od 11. 10. 2018 do 30. 7. 2020 a úroku z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 2 786,57 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení, potvrzuje.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve zbývající odvoláním napadené části II. výroku mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 5 762,01 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 786,57 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

V. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 1 970,36 Kč, k rukám právního zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 6 237,99 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 11. 10. 2018 do zaplacení (I. výrok), zamítl žalobu o zaplacení částky 9 812 Kč, úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 2 786,57 Kč od 11. 10. 2018 do zaplacení a částky 10 913,99 Kč (II. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok).

2. Soud vyšel z toho, že společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ [anonymizována dvě slova]“) jako úvěrující a žalovaný jako dlužník uzavřeli dne 10. 8. 2017 smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen„ Smlouva“), na jejímž základě [anonymizována dvě slova] poskytla žalovanému téhož dne v hotovosti úvěr ve výši 12 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s celkovými náklady spotřebitelského úvěru ve výši 9 812 Kč ve 14 pravidelných měsíčních splátkách po 1 558 Kč s datem první splátky do měsíce od podpisu Smlouvy a dalších splátek do měsíce po datu splatnosti bezprostředně předcházející splátky. Celkové náklady spotřebitelského úvěru sestávaly z úroku ve výši 1 155 Kč, úplaty ve výši 4 800 Kč, nákladů na vyhotovení úvěrového případu ve výši 857 Kč a inkasa plateb v hotovosti v bydlišti úvěrovaného ve výši 3 000 Kč. Podle smluvních ujednání byl dlužník v případě nezaplacení jakékoliv splátky řádně a včas povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za každý den prodlení, splatnou v den následující po dni prodlení. Při právním hodnocení věci soud Smlouvu posoudil jako smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou dle ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a zákona [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že [anonymizována dvě slova] před uzavřením Smlouvy prověřovala úvěruschopnost žalovaného prostřednictvím údajů, uvedených žalovaným v žádosti o poskytnutí úvěru, podle kterých byl žalovaný rozvedený, neměl žádnou vyživovací povinnost a bydlel v nájmu. Měsíční příjmy žalovaného sestávaly z příjmu ze zaměstnání ve výši 11 818 Kč a invalidního důchodu ve výši 6 779 Kč. Měsíční výdaje žalovaného ve výši 3 900 Kč sestávaly z nákladů na bydlení a energie ve výši 2 220 Kč a nákladů na dopravu, jídlo a osobní náklady ve výši 1 500 Kč. Použitelný měsíční příjem žalovaného tak činil 14 697 Kč. Tvrzené příjmy žalovaného [příjmení] [jméno] ověřila z pracovní smlouvy a oznámení [obec] správy sociálního zabezpečení ze dne 3. 1. 2017 Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 [anonymizována dvě slova] postoupila pohledávku na společnost [právnická osoba], [IČO], která dne 26. 5. 2020 postoupila pohledávku na žalobce. Žalovanému bylo oznámení o postoupení pohledávky postupitelem odesláno spolu s předžalobní upomínkou žalobce dne 27. 7. 2020. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce před uzavřením Smlouvy řádně neprověřil schopnost žalovaného splácet úvěr i z jiných, než z žalovaným poskytnutých zdrojů, neboť v rámci kvalifikovaného uvážení neposuzoval nepovinné a jiné nezbytné výdaje žalovaného (např. jeho aktuální závazky) a nepožadoval ani doložení jeho životních nákladů, resp. pravidelných výdajů, jako jsou náklady na ošacení, stravu, dopravu, zdravotní pomůcky, léky, nákup hygienického zboží, volnočasové výdaje a kulturní aktivity. Právní předchůdce žalobce rovněž před poskytnutím úvěru neprovedl lustraci žalovaného v insolvenčním rejstříku a registru exekucí a výdaje žalovaného posoudil zcela formálně, neboť zkoumal pouze náklady na bydlení a nezabýval se dalšími údaji žalovaného, a neprověřoval (např. bankovním účtem) uvedené náklady za určitý časový úsek. Právní předchůdce žalobce také neměl žádné informace o výši disponibilních prostředků žalovaného a spokojil se pouze s jeho tvrzením, že nemá další závazky a výdaje přesto, že již údaje o výdajích vynakládaných na dopravu, jídlo a osobní náklady ve výši 1 500 Kč byly způsobilé vyvolat pochybnosti o schopnosti žalovaného řádně splácet úvěr, a tvrzená výše nákladů na bydlení a energie vyvolávala pochybnosti. Pokud právní předchůdce žalobce vyšel z výdajů uvedených žalovaným v žádosti o poskytnutí o úvěru, aniž zjišťoval skutečné výdaje na pokrytí běžných životních nákladů, týkajících se domácnosti, stravy a dopravy do zaměstnání, léků a jiných nákladů s ohledem na vývoj cen potravin a dalších nezbytných pravidelných potřeb osoby v téměř důchodovém věku, nelze konstatovat, že dostatečně ověřil výši volných zdrojů k úhradě závazku a splnil povinnost prověřit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, podle kterého povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě a narušení rodinných a sociálních vztahů. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samotných, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěr či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník uvedl, ověřit, resp. objektivně předložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je povinnost věřitele využít veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a exekučním minimu dle zákona č. 110/2006 Sb., a o průměrných výdajích obyvatelstva, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. S odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 a III. ÚS 4179/18 soud uzavřel, že předmětná Smlouva je absolutně neplatná dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 o. z. Pokud právní předchůdce žalobce na základě neplatné smlouvy poskytl žalovanému částku 12 000 Kč, jedná se o plnění bez právního důvodu, žalovaný se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil ve smyslu § 2991 odst. 1 a 2 o. z. a je povinen získaný majetkový prospěch žalobci (ochuzenému) vydat. Vzhledem k tomu, že žalovaný převzal od právního předchůdce žalobce částku 12 000 Kč, ze které uhradil 5 762,01 Kč (tato skutečnost podle soudu vyplynula z tvrzení žalobce, že mu žalovaný z částky 21 812 Kč, kterou měl na základě Smlouvy uhradit, dluží 16 049,99 Kč) uložil soud žalovanému zaplatit žalobci částku 6 237,99 Kč se zákonným úrokem z prodlení podle § 1968 a § 1970 o. z., ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., od 11. 10. 2018. Ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl.

3. Výrok o náhradě nákladů řízení soud odůvodnil ustanovením § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a tím, že převážně úspěšnému žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly.

4. Proti části II. výroku rozsudku, ve které soud zamítl žalobu o zaplacení částky 5 762,01 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 11. 10. 2018 do zaplacení, a proti III. výroku o náhradě nákladů řízení, podal žalobce odvolání. Uváděl, že se soud prvního stupně zmýlil ve skutkovém závěru o tom, že žalovaný zaplatil z titulu Smlouvy částku 5 762,01 Kč, neboť žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho. Žalovaný v řízení netvrdil (ani neprokázal), že na poskytnutý úvěr cokoliv splatil, v řízení byl zcela pasivní a na svou obranu neuvedl ničeho. Žalobce prokázal, že jeho právní předchůdce v hotovosti předal žalovanému částku 12 000 Kč a že ve Smlouvě byl sjednán hotovostní výběr splátek. Žádné důkazy, ze kterých by vyplývaly jakékoliv platby žalovaného ve prospěch žalobce či jeho právního předchůdce však nejsou k dispozici, soud své úvahy o provedených úhradách v odůvodnění rozsudku nijak nevysvětlil a nemají oporu ani v tvrzení účastníků. Soud prvního stupně nevzal v úvahu, že žalobce může zcela dle svého uvážení vymáhat celou pohledávku nebo pouze její část a toto stanovisko nemusí speciálně vysvětlovat, ani zdůvodňovat. Tvrzení o tom, že žalovaný na dluh nic nezaplatil, pak z povahy věci nelze prokazovat. Je tedy zásadně na samotném dlužníkovi, aby v rámci své obrany v soudním řízení tvrdil a prokazoval, zda, kdy, jak a v jaké výši realizoval platby ve prospěch věřitele. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní je spravedlivě rozvrženo mezi účastníky v souladu s ústavní zásadou rovnosti účastníků občanského soudního řízení a na žalobce proto nelze přenášet procesní povinnosti, které tíží žalovaného. Skutečnosti, které vyznívají ve prospěch žalovaného, je tedy povinen tvrdit a prokazovat žalovaný, nikoliv žalobce. Procesní pasivita a lhostejnost dlužníka, který neunáší břemeno tvrzení ani důkazní, by neměla být nahrazována procesní aktivitou soudu. V opačném případě by mohlo dojít k porušení zásady rovnosti účastníků občanského soudního řízení. Z pouhé okolnosti, že věřitel uplatnil v občanském soudním řízení méně, než kolik by podle smlouvy mohl uplatnit, nelze dovozovat, že v rozsahu, v němž svůj nárok nevznesl, nárok neexistuje, zanikl splněním dluhu, či jinak. Vzhledem k tomu, že předmětem sporu bylo zaplacení pohledávky z titulu poskytnutého úvěru, měl žalobce jako věřitel povinnost tvrzení a důkazní pouze o tom, že s žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru a poskytl mu finanční prostředky – nic dalšího prokazovat nemusí (odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2010, sp. zn. 75 Co 75/2010 a komentářovou literaturu ([příjmení], L., [příjmení], J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, 569 s.). Není proto povinen tvrdit ani dokazovat platby dlužníka, který naopak nese břemeno tvrzení a důkazní o případné obraně, že pohledávka byla uhrazena a v jakém rozsahu. Žalobce odkázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 25 Co 11/2021, ve kterém odvolací soud uvedl, že„ je zásadně na dlužníkovi, aby v rámci své obrany v občanském soudním řízení tvrdil a prokazoval, že pohledávka byla uhrazena a v jakém rozsahu. V přezkoumávané věci taková procesní obrana žalované nezazněla, nebyly navrženy ani provedeny žádné důkazy, z nichž by vyplývaly jakékoliv úhrady, provedené žalovanou. Závěry soudu prvního stupně jsou v tomto směru zcela spekulativní a postup soudu porušuje zásadu rovnosti účastníků. Za tohoto stavu odvolací soud … žalovanou zavázal k zaplacení částky 5 150 Kč s příslušenstvím, když v řízení nebylo žádným způsobem tvrzeno ani prokázáno, že tuto částku žalovaná zaplatila.“, ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 64 Co 11/2021, ve kterém stejný odvolací soud uzavřel, že„ Jestliže žalobkyně uvedla, že na splacení úvěru žalovaný nezaplatil ničeho a jestliže žalovaná, která jediná ve sporném řízení je povinna tvrdit a prokazovat okolnosti, mající za následek zánik její povinnosti ve větším, než žalobkyní tvrzeném rozsahu, pak soud nemůže dotvářet skutkový stav potřebný pro rozhodnutí věci úvahami, které nemají v procesně relevantních tvrzeních účastníků řízení žádnou oporu. … Tím, zda žalovaná uhradila více, než co žalobkyně ve svých procesních podáních uvedla, by se mohl soud zabývat pouze tehdy, pokud by to tvrdila žalovaná, nebo pokud by taková okolnost jiným procesně přípustným způsobem vyšla najevo, zejména vyplynula-li by z důkazů, které by byly v řízení provedeny.“ a na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 4. 2021, č. j. 47 Co 51/2021, ve kterém odvolací soud formuloval, že„ žalobkyni lze dát za pravdu, že tvrdit a prokazovat zaplacení dluhu měla žalovaná.“ Závěr soudu o úhradě úvěru žalovaným v částce 5 762,01 Kč nemá oporu v provedeném dokazování, proto považoval žalobce napadený II. výrok za nesprávný.

5. Krajský soud v [obec] jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné.

6. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou doručenou soudu dne 9. 9. 2020 domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 16 049,99 Kč, úroku z prodlení ve výši 9 % z částky 9 024,56 Kč od 11. 10. 2018 do zaplacení a částky 10 913,99 Kč jako smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 16 049,99 Kč od 11. 10. 2018 do 20. 8. 2020. Tvrdil, že [anonymizována dvě slova] a žalovaný uzavřeli Smlouvu, na jejímž základě [anonymizována dvě slova] dne 10. 8. 2017 poskytla žalovanému úvěr ve výši 12 000 Kč. Žalovaný závazek ze Smlouvy nesplnil řádně a včas, ocitl se v prodlení a z titulu Smlouvy je žalovaný v prodlení s úhradou dlužné částky ve výši 16 049,99 Kč. Společnost EC pohledávku za žalovaným postoupila dne 11. 12. 2019 na společnost [právnická osoba], která pohledávku dne 26. 5. 2020 postoupila na žalobce. Žalovaný se v průběhu řízení nevyjádřil. Na jednání konaném dne 13. 4. 2021 soud provedl dokazování listinami založenými v soudním spise a vyhlásil odvoláním napadený rozsudek.

7. Odvolací soud vyšel z pravomocného I. výroku rozsudku, ve kterém soud uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 6 237,99 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 11. 10. 2018 do zaplacení, a z pravomocné (odvoláním nenapadené) části II. výroku rozsudku, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 4 049,99 Kč a smluvní pokuty ve výši 10 913,99 Kč.

8. Předmětem přezkumu odvolacího soudu byla otázka, zda žalobci vznikl nárok na zaplacení částky 5 762,01 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 11. 10. 2018 do zaplacení. 9. „ K podání odvolání je oprávněn pouze ten účastník řízení, jemuž byla rozhodnutím soudu prvního stupně způsobena újma, jež přímo vyplývá z posouzení práv a povinností účastníků řízení; podstatné je zde porovnání výsledku sporu s nárokem uplatněným žalobcem v žalobě, nikoli subjektivní přesvědčení účastníka řízení o důsledcích, vyplývajících pro něho z rozhodnutí soudu prvního stupně.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1760/2001).

10. Odvolací soud proto podle ustanovení § 218 písm. b) o. s. ř. v části, ve které se žalobce domáhal změny odvoláním napadeného rozsudku a přiznání úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 2 975,44 Kč od 11. 10. 2018 do zaplacení, odmítl, neboť k jeho podání není oprávněn (subjektivně legitimován), protože v této částce bylo napadeným rozhodnutím žalobci plně vyhověno, a nevznikla mu ani jiná újma, kterou by bylo možné odčinit změnou či zrušením rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, svazek 3, pod [číslo] usnesení téhož soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3324/2013 a ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5097/2015) (I. výrok tohoto rozsudku).

11. Odvolací soud dále posuzoval, zda žalobci vznikl nárok na zaplacení částky 5 762,01 Kč a úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 2 786,57 Kč od 11. 10. 2018 do zaplacení.

12. Jako správná přejímá odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně učiněná z listin, jak jsou shrnuta v odůvodnění písemného vyhotovení napadeného rozsudku (a v úvodní části tohoto odůvodnění), a pro stručnost na ně odkazuje.

13. Odvolací soud se ztotožňuje s právním posouzením soudu prvního stupně, že s ohledem na datum uzavření Smlouvy je nutno daný vztah posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb. (o. z.) za současného použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jehož účinnost nastala 1. 12. 2016, jakož i v tom, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z., na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 12 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s celkovými náklady spotřebitelského úvěru ve výši 9 812 Kč ve 14 pravidelných měsíčních splátkách po 1 558 Kč s datem první splátky do měsíce od podpisu Smlouvy. Žalovanému byla dne 27. 7. 2020 odeslána předžalobní upomínka žalobce. Tyto skutečnosti nebyly mezi účastníky sporné. Odvolací soud se ztotožňuje také se závěrem soudu prvního stupně, že právní předchůdce žalobce před uzavřením Smlouvy řádně nesplnil povinnost k posouzení úvěruschopnosti vyplývající z § 86 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při níž byl povinen počínat si s odbornou péčí (§ 75), zejména z hledisek uvedených v ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, a poskytl žalovanému úvěr, proto je předmětná smlouva o úvěru pro rozpor se zákonem absolutně neplatná podle § 588 o. z., neboť jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu. Z neplatné smlouvy o úvěru nemohou žalobci náležet žádné sjednané úroky, poplatky ani pokuty, když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo. Soud prvního stupně také správně dovodil, že plnění z neplatné smlouvy jako neplatného právního jednání je za splnění předpokladů uvedených v § 2991 odst. 1 o. z. přijetím plnění z bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.), které je obohacený povinen ochuzenému vydat, a že toto bezdůvodné obohacení představuje rozdíl mezi tím, co bylo žalovanému vyplaceno a co žalovaný vrátil.

14. Odvolací soud však dává za pravdu odvolateli, že závěr soudu prvního stupně, podle kterého žalovaný uhradil žalobci (či jeho právnímu předchůdci) částku 5 762,01 Kč, nemá oporu v provedeném dokazování, a nevyplývá ani z tvrzení žalobce, neboť takový závěr nelze učinit pouze na základě žalobního tvrzení, že z titulu Smlouvy je žalovaný v prodlení s úhradou částky 16 049,99 Kč.

15. Podle v řízení zjištěného skutkového stavu žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 12 000 Kč a z provedeného dokazování nevyplývá (a v řízení nikdo netvrdil), že žalovaný žalobci cokoliv zaplatil, či dluh zanikl jiným způsobem. Odvolací soud proto při určení výše bezdůvodného obohacení nemohl zohlednit žádnou částku, která by byla žalobci uhrazena a jako důvodný považuje nárok žalobce na zaplacení částky 5 762,01 Kč (rozdílu mezi poskytnutou částkou 12 000 Kč a v I. výroku přiznanou částkou 6 237,99 Kč).

16. Pokud jde o splatnost nároku žalobce na vrácení poskytnuté jistiny, tato nastala v souladu s § 1958 odst. 2 o. z., při závěru o neplatnosti Smlouvy, na základě výzvy žalobce k plnění ve formě předžalobní upomínky odeslané prostřednictvím provozovatele poštovních služeb žalovanému dne 27. 7. 2020, když v případě neplatné smlouvy o úvěru není důvod vázat povinnost spotřebitele vrátit jistinu poskytnutého úvěru na splatnost poslední splatné splátky, jak to patrně učinil (bez bližšího odůvodnění) soud prvního stupně. Podle domněnky zakotvené v § 573 o. z. se předžalobní upomínka dostala do dispoziční sféry žalovaného ve čtvrtek 30. 7. 2020. Vzhledem k tomu, že k uzavření neplatné smlouvy došlo již v roce 2017 a žalovaný žalobci (ani jeho právnímu předchůdci) po dobu tří let ničeho nezaplatil, považuje odvolací soud lhůtu k plnění připadající na den 30. 7. 2020 za lhůtu přiměřenou poměrům žalovaného k vrácení předmětné jistiny ve výši 5 762,01 Kč ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, když v průběhu řízení žalovaný netvrdil (a nevyšlo ani jinak najevo), že tuto částku nebylo do 30. 7. 2020 v jeho možnostech splatit. Žalovaný je tedy v prodlení s úhradou svého dluhu počínaje pátkem 31. 7. 2020. K tomuto dni činila zákonná výše úroku z prodlení dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 8,25 % ročně.

17. S ohledem na rozsah žalobcova odvolání a vše výše uvedené proto odvolací soud změnil dle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně a zavázal žalovaného zaplatit žalobci částku 5 762,01 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 786,57 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení (III. výrok tohoto rozsudku).

18. Ve zbylém rozsahu žalobcova odvolání odvolací soud zamítavý II. výrok rozsudku soudu prvního stupně dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil (II. výrok tohoto rozsudku).

19. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně odvolací soud nově rozhodl v souladu s ustanovením § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud přepočítal poměr úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci, když zohlednil i požadavek na žalobou uplatněné příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně, tj. ke dni 13. 4. 2021 (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08). Hodnota předmětu řízení činí součet žalobou uplatněné částky 26 963,98 Kč a příslušenství - úroků z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 9 024,56 Kč od 11. 10. 2018 kapitalizovaných do 13. 4. 2021 částkou 2 038,31 Kč; tj. z částky předmětu řízení ve výši 29 002,29 Kč. Žalobce byl úspěšný co do částky 13 571,42 Kč (soudem prvního stupně přiznáno 6 237,99 Kč a 1 408,93 Kč jako úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 6 237,99 Kč od 11. 10. 2018 kapitalizovaný k 13. 4. 2021 a soudem odvolacím přiznáno 5 762,01 Kč a 162,49 Kč jako úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 786,57 Kč od 31. 7. 2020 kapitalizovaný k 13. 4. 2021) a jeho neúspěch ohledně těch částí předmětu řízení, v nichž byla žaloba zamítnuta, činí částka 15 430,87 Kč. V řízení před soudem prvního stupně tak byl úspěšnější žalovaný, kterému vznikl nárok na náhradu poměrné části nákladů řízení. Protože však žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v řízení před soudem prvního stupně nevznikly, odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (IV. výrok tohoto rozsudku).

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. Předmětem odvolacího řízení byla částka 5 762,01 Kč a částka 1 788,74 Kč jako úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 5 762,01 Kč od 11. 10. 2018 kapitalizovaný k 22. 3. 2022, celkem tedy 7 550,75 Kč. Žalobce byl úspěšný co částky 5 762,01 Kč a částky 377,90 Kč jako úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 786,57 Kč od 31. 7. 2020 kapitalizovaného k 22. 3. 2022, celkem tedy co do částky 6 139,91 Kč. Úspěch žalobce je tak představován 81 % předmětu odvolacího řízení, neúspěšný byl žalobce v 19 % předmětu odvolacího řízení. Celkový úspěch žalobce tak má v 62 % předmětu odvolacího řízení. Žalobce má proto právo na poměrnou část náhrady nákladů odvolacího řízení v rozsahu 62 %.

21. Účelně vynaložené náklady žalobce v odvolacím řízení spočívají v odměně advokáta za jeden úkon právní služby (sepis odvolání), počítaný z tarifní hodnoty věci 5 762,01 Kč, ve výši 1 500 Kč, dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu a náhradě hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč, v součtu částce 1 800 Kč, navýšené o 21 % DPH ve výši 378 (celkem 2 178 Kč) a náhradě zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč. Na náhradě nákladů odvolacího řízení pak z částky 3 178 Kč přiznal odvolací soud žalobci 62 %, tedy částku 1 970,36 Kč (V. výrok tohoto rozsudku).