74 CO 16/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Evy Krčmářové a soudců JUDr. Miroslava Řezáče a JUDr. Bronislavy Tinklové, LL. M., ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení , sídlem adresa , proti žalovanému: osobní údaje žalovaného sídlem adresa , zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení , sídlem adresa , o zaplacení částky 18 400 EUR s příslušenstvím a částky 18 037,50 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 21. září 2021, č. j. 29 C 150/2019-91,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 25 216,40 Kč k rukám právního zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Odvoláním napadeným rozsudkem Okresní soud Brno-venkov (dále jen„ soud“) uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 18 400 EUR, zákonný roční úrok z prodlení z částky 5 000 EUR od [datum] do [datum] ve výši 9 %, zákonný roční úrok z prodlení z částky 18 400 EUR od [datum] do zaplacení ve výši 9,75 %, částku 18 037,50 Kč se zákonným ročním úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení ve výši 9,75 % (I. výrok) a nahradit žalobci náklady řízení ve výši 123 608,60 Kč (II. výrok).

2. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázány následující skutečnosti: a) Žalobce je právním nástupcem [právnická osoba] – european financing & investment, [IČO], která zanikla fúzí sloučením jmění s žalobcem. b) Právní předchůdce žalobce [právnická osoba] – european financing & investment, [IČO] (dále jen„ žalobce“) učinil u žalovaného dvě objednávky koberců; na první objednávku byla žalobcem zaplacena záloha na základě zálohové faktury číslo 2017 vystavené žalovaným dne [datum] ve výši 28 400 EUR; na druhou objednávku zaplatil žalobce žalovanému zálohu na základě zálohové faktury ze dne [datum] s [číslo] ve výši 18 037,50 Kč. c) Žalobcem objednané koberce nebyly žalovaným dodány, resp. žalovaný je nebyl schopen dodat a účastníci se dohodli, že žalovaný vrátí předmětné zálohy žalobci. d) Žalobce si od žalovaného v polovině roku 2017 zapůjčil koberec [anonymizována dvě slova], který vrátil v prosinci 2018. e) Ve splátkovém kalendáři podepsaném dne [datum] se žalobce a žalovaný s odkazem na výše uvedené zálohové faktury dohodli, že zálohy ve výši 28 400 EUR a 18 037,50 Kč žalovaný vrátí žalobci ve splátkách tak, že částku 5 000 EUR vrátí do [datum], částku 5 000 EUR do [datum], částku 5 000 EUR do [datum], částku 13 400 EUR a 18 037,50 Kč do [datum]. Dále se účastníci dohodli, že po vrácení zapůjčeného koberce žalobce vystaví dobropis na celou částku faktury číslo 2018. f) Fakturou číslo 2018 vyúčtoval žalovaný žalobci dne [datum] částku 180 810 Kč. g) Dle splátkového kalendáře žalovaný vrátil žalobci celkem 10 000 EUR (2 x 5 000 EUR).

3. Na základě výše zjištěného skutkového stavu dospěl soud v rovině právního posouzení věci – vycházeje z § 2079 odst. 1, § [číslo], § 1981, § 2054 odst. 2, § [číslo], § 629 odst. 1 a § 639 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. z.“) – k následujícím závěrům:

4. Žalobce (jako kupující) a žalovaný (jako prodávající) uzavřeli dvě kupní smlouvy na dodávku koberců. Žalobce na každou z nich zaplatil zálohy, jednu ve výši 28 400 EUR, druhou ve výši 18 037,50 EUR. Účastníci se dohodli na zrušení kupních smluv, aniž by sjednali kupní smlouvy nové.

5. Přijaté zálohy pro žalovaného představovaly bezdůvodné obohacení na úkor žalobce, které je povinen vrátit, neboť právní důvod jejich zaplacení odpadl. Ohledně vrácení tohoto bezdůvodného obohacení uzavřeli žalobce a žalovaný dne [datum] dohodu (splátkový kalendář), v němž si dohodli vrácení bezdůvodného obohacení ve splátkách, přičemž žalovaný zaplatil žalobci na základě této dohody dvě splátky po 5 000 EUR.

6. Částečnou úhradou dvou splátek žalovaný svůj závazek z titulu bezdůvodného obohacení uznal, pročež se částka 18 037,50 Kč promlčí až deset let ode dne, kdy bylo sjednáno její zaplacení, tedy dnem [datum].

7. K promlčení nároku by však nedošlo ani v obecné tříleté promlčecí lhůtě, neboť její počátek běží ode dne následujícího po dni splatnosti jednotlivých splátek sjednaných účastníky ve splátkovém kalendáři; žaloba byla podána dne [datum] a dlužné splátky byly splatné v roce 2018, promlčecí lhůta tak nepochybně neuplynula. 8. [příjmení] [jméno] [příjmení] převzal žalobce od žalovaného do užívání na základě výpůjčky a žalovanému koberec řádně vrátil. Domáhal-li se žalovaný započtení kupní ceny tohoto koberce na uplatněnou pohledávku z titulu nezaplacené kupní ceny žalobcem, bylo prokázáno zapůjčení tohoto koberce žalovaným žalobci (a jeho vrácení), nikoliv uzavření kupní smlouvy.

9. Domáhal-li by se žalovaný kompenzace z titulu náhrady škody, byla by důvodnou námitka žalobce, že se nejedená o pohledávku způsobilou k započtení dle § 1987 o. z. pro její nejistotu a neurčitost.

10. S ohledem na shora uvedené soud žalobě vyhověl v plném rozsahu a zavázal žalovaného zaplatit žalobci žalované částky se zákonným úrokem z prodlení z jednotlivých splátek od prvního dne prodlení žalovaného s jejich zaplacením (§ 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.).

11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), ve spojení s § 142a odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 123 608,60 Kč.

12. Proti rozsudku podal odvolání žalovaný. Namítal, že soud neuvedl, jaké konkrétní právní jednání mělo za následek zrušení smluv účastníky; rozhodné skutečnosti k této dohodě žalobce netvrdil (a neprokazoval), ač tak byl povinen. Soud se také nedostatečně vypořádal s procesní obranou žalovaného, který proti žalobci v řízení uplatnil svou pohledávku na úhradu 180 810 Kč. Žalovaný přitom jasně uvedl, že předal předmětný koberec [anonymizováno] žalobci, který jej měl koupit, a to na základě ústní dohody uzavřené v polovině roku 2017. Specifikum této smlouvy tkvělo v tom, že žalobce měl koberec vyzkoušet, a případně dát žalovanému vědět, že jej nechce; zde by se domluvili na dodání jiného koberce. Dle názoru žalovaného byla jeho pohledávka (na zaplacení 180 810 Kč) dostatečně prokázána a jako taková byla způsobilá k započtení. Žalovaný měl rovněž za to, že se soud nesprávně vypořádal i s námitkou promlčení nároku ve výši 18 037,50 Kč; dle žalovaného splátkový kalendář účastníků totiž nemá náležitosti uznání dluhu. Závěrem žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá, a uložil žalobci povinnost k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů; in eventum navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

13. Žalobce ve vyjádření k odvolání zdůraznil, že sám žalovaný uvedl, že se s žalobcem dohodli na vrácení předmětných záloh. Žalovaný sám ke svým skutkovým tvrzením nepředložil jediný důkaz, pročež neunesl ve věci břemeno důkazní. Odkázal-li žalovaný na znění splátkového kalendáře, jeho znění je v rozporu s tvrzeními žalovaného. K námitce promlčení odkázal do odůvodnění soudu prvního stupně (jeho bodu 25.). Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a žalobci přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

14. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

15. Jako správná přejímá odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně, jak jsou shrnuta v odůvodnění písemného vyhotovení napadeného rozsudku (a v úvodní části tohoto odůvodnění), a pro stručnost na ně odkazuje.

16. Odvolací soud souhlasí také s právními závěry soudu prvního stupně, vyjma závěru o uznání dluhu částečnou úhradou.

17. Pro další úvahy odvolacího soudu jsou rozhodná následující ustanovení občanského zákoníku:

18. Dle § 1981 o. z. stranám je na vůli ujednat si zánik závazku, aniž bude zřízen závazek nový.

19. Dle § 2079 odst. 1 o. z. kupní smlouvou se prodávající zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě, a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní, a kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu.

20. Dle § 2193 o. z. smlouvou o výpůjčce půjčitel přenechává vypůjčiteli nezuživatelnou věc a zavazuje se mu umožnit její bezplatné dočasné užívání.

21. Dle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

22. Dle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

23. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

24. K odvolacím námitkám žalovaného odvolací soud uvádí, že těmto nelze přisvědčit.

25. Jedním z přirozených a v soukromém právu samozřejmých způsobů zániku závazků je jejich zrušení dohodou stran (§ 1891 o. z.). Jde o tzv. dissoluci (rozvázání závazku dohodou), tedy o jeden z projevů smluvní svobody a respektu k autonomii vůle smluvních stran, kdy se důsledně vychází ze zásady, že stranám je ponechána volnost si závazek mezi sebou nejen zřídit, ale i jej bez náhrady zrušit.

26. Výklad právních jednání upravují (zejména) ustanovení § 555 až § 558 o. z.

27. Dle § 556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odstavec první). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odstavec druhý).

28. V rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017) je výše citované pravidlo vykládáno v tom smyslu, že základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1, věty první, o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním) (srov. [příjmení], F. in [příjmení], F., [příjmení], P. a kol. Občanský zákoník - velký komentář, Svazek III, § [číslo] [obec]: Leges, 2014, s. 594 a 595, nebo [příjmení], J. in [příjmení], P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1989). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1, věta první, o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1, větě druhé, o. z. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání.

29. V posuzované věci je zjevné, že splátkový kalendář ze dne [datum] je potvrzením vůle stran zrušit jejich smluvní ujednání (kupní smlouvy) a vrátit si poskytnutá plnění v souladu s § 2991 a § 2993 o. z., a to bez náhrady (náhradního současného či pozdějšího plnění); jiná vůle stran nelze dovodit a nepodává se z provedeného dokazování. Na uvedené lze usuzovat nejen ze slov, jimiž svou vůli účastníci dne [datum] vyjádřili, ale taktéž z jednání, jež sjednání splátek předcházela (e-mailovou komunikaci účastníků), v níž zmínka o pozdějším dodání objednaných koberců nefiguruje, i z následného jednání žalovaného, který bez dalšího uhradil (vrátil) žalobci částku 10 000 EUR (2 x 5 000 EUR) v souladu se sjednaným splátkovým kalendářem a utvrzoval žalobce o úhradě sjednaných splátek v e-mailové komunikaci. Má se přitom za to, že pokud osoba bez dalšího plní na svůj dluh, je jejím úmyslem plnit na existující dluh, neuvede-li jinak. Lze přitom odkázat rovněž na tvrzení samotného žalovaného, jenž uvedl, že účastníci se dohodli na vrácení žalobcem poskytnutých záloh (viz č. l. 71); bez právní relevance k přejatému závazku (povinnosti) žalovaným z předmětného splátkového kalendáře je tvrzení žalovaného, že„ žalovaný měl za to, že až budou koberce dodány, budou (rozuměno opětovně) zaplaceny“; uvedená domněnka žalovaného nemá vliv na jím přijatou povinnost vrátit žalobci složené zálohy při respektování obecné zásady, že smlouvy zavazují (§ 3 odst. 2 písm. d) o. z.).

30. Promítnuto do poměrů projednávané věci výše uvedené znamená, že soud prvního stupně nepochybil, měl-li při výkladu ujednání účastníků ze dne [datum] za to, že došlo k dissoluci dohod (kupních smluv), k nimž se vázaly žalobcem žalovanému poskytnuté zálohy vyúčtované fakturou č. 2017 na částku 28 400 EUR a fakturou [číslo] na částku 18 037,50 Kč. Soud správně při výkladu právního jednání posuzoval předchozí i následné jednání stran, tedy to, jak strany před i po uzavření dohody o splátkovém kalendáři daly najevo, jaký obsah a význam svému právnímu jednání (projevu vůle) přikládají.

31. Shodně je třeba rovněž uzavřít ke kompenzační námitce žalovaného. Z účastníky následně ve splátkovém kalendáři projevené vůli i vrácení koberce [anonymizována dvě slova] žalobcem žalovanému k výzvě žalovaného, je zjevné, že mezi účastníky ve vztahu k předmětnému koberci strany uzavřely smlouvu o výpůjčce (§ 2193 o. z.), přenechal-li žalovaný, jako půjčitel, bezúplatně tento koberec (jednotlivě určenou věc) žalobci, jako vypůjčiteli, k dočasnému užívání. S ohledem na charakter této smlouvy jako bezúplatné, lze přisvědčit jako správnému závěru soudu prvního stupně o neexistenci kompenzabilní pohledávky žalovaného za žalobcem z tohoto smluvního vztahu.

32. Na věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k námitce promlčení, přičemž odvolací soud na správné závěry soudu prvního stupně odkazuje do odůvodnění napadeného rozhodnutí (bod 25. i. f.), pak nemá vliv chybný závěr soudu prvního stupně o uznání (zbylého) dluhu„ částečným“ plněním žalovaného.

33. Dle § 2054 odst. 2 o. z. plní-li dlužník dluh zčásti, má částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu, lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník uznal i zbytek dluhu.

34. K účinkům uznání dluhu dle ustanovení § 2054 odst. 2 o. z. dochází pouze v případě částečného plnění. O plnění částečné jde za situace, kdy dlužník poskytl věřiteli na plnění svého závazku pouze část předmětu plnění, aniž by z dohody stran, z právního předpisu nebo z rozhodnutí soudu rozdělení na takové části vyplývalo. Od částečného plnění dluhu je však třeba odlišit plnění dílčí. O dílčí plnění se jedná v případě, kdy závazek je podle dohody stran, ze zákona nebo z rozhodnutí soudu (státního orgánu) rozdělen na několik relativně samostatných, zřetelně oddělených plnění, která samostatně (většinou postupně) dospívají (např. plnění dluhu sjednané ve splátkách).

35. V posuzovaném případě účastníci sjednali vrácení poskytnutých plnění ve splátkách, tj. dílčí plnění. Úhradou některé ze splátek (dílčího) plnění k uznání dluhu žalovaným však nemohlo dojít, neboť ustanovení § 2054 odst. 2 o. z. na případy dílčího plnění nedopadá.

36. V odvolání pak nebyly ze strany žalovaného uvedeny žádné další skutečnosti, které by nehodnotil již soud prvního stupně.

37. Ze všech výše uvedených důvodů pak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, včetně dotčeného příslušenství pohledávky (§ 1958 odst. 1 o. z., § 1968 o. z. a § 1970 o. z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) a práva účastníků (žalobce) na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

38. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., když v odvolacím řízení neúspěšný žalovaný je povinen zaplatit úspěšnému žalobci jeho účelně vynaložené náklady odvolacího řízení v plném rozsahu. Žalobci vznikly účelně vynaložené náklady odvolacího řízení spočívající v odměně za dva úkony právní služby advokáta, a to konkrétně za vyjádření žalobce k odvolání ze dne [datum] ve výši 10 140 Kč dle § 6, § 7 bodu 6., § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ advokátní tarif“) a za účast na jednání odvolacího soudu dne [datum] ve výši 10 100 Kč dle § 6, § 7 bodu 6., § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu, vycházeje z tarifní hodnoty dle § 8 odst. 1, § 12 odst. 3 advokátního tarifu, tj. z tarifní hodnoty výše peněžitých plnění (jejich součtu) v době započetí úkonu právní služby, přičemž plnění požadované v cizí měně je třeba přepočíst na Kč dle kurzu (stanoveného Českou národní bankou) vždy k tomu dni, v němž byl konkrétní úkon právní služby započat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2539/2016). Ke dni [datum] byl stanoven kurz 1 EUR k 23, 985 Kč, tj. tarifní hodnotou je částka 459 361,50 Kč (441 324 Kč + 18 037,50 Kč) a ke dni [datum] byl stanoven kurz 1 EUR k 23,47 Kč, tj. tarifní hodnotou je částka 449 885,50 Kč (431 848 Kč + 18 037,50 Kč). Dále je žalovaný povinen zaplatit žalobci paušální náhradu nákladů k uvedeným úkonům právní služby ve výši 600 Kč (2 x 300 Kč) dle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu a DPH 21 % z odměny a paušálních náhrad dle § 137 odst. 1, 3 o. s. ř. ve výši 4 376,40 Kč (20 840 x 0,21). Žalobce nedoložil vyúčtované cestovní výdaje, pročež mu tyto nemohly být soudem nahrazeny. Žalovaný je pak povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 25 216,40 Kč, a to k rukám zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) v obecné pariční lhůtě dle § 160 odst. 1, věty před středníkem, o. s. ř., když důvody pro stanovení jiné lhůty k plnění (§ 160 odst. 1, věta za středníkem, o. s. ř.) stejně jako důvody zvláštního zřetele hodné, které by odůvodnily aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., se z řízení nepodávají; žádný z účastníků rovněž postup soudu v intencích ustanovení § 150 o. s. ř. nenavrhoval.