74 CO 17/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Evy Krčmářové a soudců JUDr. Miroslava Řezáče a JUDr. Petra Ševčíka, LL. M. ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , proti žalovanému: osobní údaje žalovaného sídlem adresa 06 obec , zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení , sídlem adresa , o zaplacení částky 149 738 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 8. 11. 2021, č. j. 33 C 187/2021-62,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v I. výroku potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve II. výroku mění tak, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 35 816 Kč k rukám právní zástupkyně žalovaného, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 17 908 Kč, k rukám právní zástupkyně žalovaného, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 149 738 Kč a příslušenství ve výši 55 106 Kč (I. výrok) a uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 29 600 Kč (II. výrok).

2. V odůvodnění rozsudku soud konstatoval, že žalobce se domáhá zaplacení částky 149 738 Kč z titulu náhrady škody, která mu měla vzniknout tím, že zaměstnanec žalovaného dne 8. 10. 2017 poškodil při servisní činnosti na zemědělském stroji v sousedství stojící jiný zemědělský stroj žalobce značky ROmiLL (dále jen„ Zemědělský stroj“). Vyčíslená škoda sestávala z ceny, kterou žalobce zaplatil za náhradní díly (137 698 Kč) a vynaložených nákladů na opravu (11 040 Kč). Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že fakturou vystavenou dne 24. 10. 2017 vyúčtovala [právnická osoba], spol. s r.o., žalobci částku 137 698 Kč, splatnou 7. 11. 2017, jako cenu za dodání pláště válce S900 3/3 dr/cm. Z čestného prohlášení jednatele žalobce [jméno] [příjmení] sepsaného dne 15. 12. 2017 soud zjistil, že uvedeného dne již byla oprava Zemědělského stroje provedena třemi zaměstnanci žalobce, z nichž každý na opravě strávil 2 x 8 hodin. Z dopisu [právnická osoba] (dále jen„ Pojišťovna“) ze dne 13. 12. 2019 vzal soud za prokázané, že Pojišťovna oznámila žalovanému, že neposkytne pojistné plnění, neboť nebylo prokázáno, že poškození [příjmení] stroje zavinil. Na takto ustaveném skutkovém základě soud uzavřel, že nejpozději v den sepsání čestného prohlášení (dne 15. 12. 2017) měl žalobce vědomost o vzniklé škodě, osobě povinné k její náhradě i o výši vynaložených nákladů na opravu. Nejpozději v tento den proto mohl uplatnit právo na náhradu škody u soudu a začala běžet promlčecí lhůta, která dle § 629 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) činí 3 roky. Vzhledem k tomu, že žalobce podal žalobu k soudu dne 21. 4. 2021, a žalovaný v řízení vznesl námitku promlčení, nemohl soud žalobci promlčené právo přiznat (§ 609 o. z.), neboť žaloba byla podána po uplynutí promlčecí lhůty. Námitku žalobce, že žalovaný předmětný nárok uznal, proto ode dne uznání dluhu začala běžet nová 10 letá promlčecí lhůta, posoudil soud jako nedůvodnou, neboť v řízení nikdo netvrdil (a z obsahu spisu se nepodává), že žalovaný uznal dluh písemně; má-li však uznání dluhu vyvolat zákonem zamýšlené důsledky (včetně běhu nové promlčecí lhůty), je písemná forma uznání dluhu dle § 2053 o. z. nezbytná. Za nedůvodnou považoval soud také námitku žalobce, že na běh promlčecí lhůty měla vliv skutečnost, že žalovaný nárok na náhradu škody uplatnil u Pojišťovny. Soud neposoudil vznesení námitky promlčení ani jako rozporné s dobrými mravy, neboť žalobcem popsaným jednáním žalovaného nenastala situace, pro kterou by námitka promlčení představovala zneužití práva, či by zánik nároku na zaplacení v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl pro žalobce nepřijatelně tvrdým postihem. Žalobci totiž nic nebránilo podat žalobu na zaplacení dříve přesto, že žalovaný uplatnil nárok u Pojišťovny a žalobce o zaplacení dluhu ujišťoval. Proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, aniž se zabýval otázkou, zda v důsledku jednání žalovaného skutečně došlo ke vzniku škody, a prováděl k těmto tvrzením navržené důkazy.

3. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a procesně zcela úspěšnému žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení sestávající z odměny advokáta za 4 úkony právní služby (příprava a převzetí věci, vyjádření k žalobě a k doplnění žaloby, účast na jednání dne 8. 11. 2021) dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, po 7 100 Kč a náhrady čtyř režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu.

4. Proti rozsudku podal žalobce odvolání. Namítal, že žalobu podal až po nahlášení pojistné události žalovaným Pojišťovně, a poté, co po odmítnutí plnění Pojišťovnou žalovaný žalobci před svědky sliboval náhradu škody ze svých prostředků a dluh výslovně uznal. Žalovaná částka je součtem nejnižších možných nákladů na odstranění škody (nákladů na koupi náhradních dílů a náhrady mzdy zaměstnanců žalobce při opravě), neboť žalobce (vzhledem k tomu, že ke vzniku škody došlo nahodile a nechtěně) nenárokoval škodu vzniklou prostoji osob a strojů. Žalobce hodlal navrženými svědeckými výpověďmi prokázat, že jednatel žalovaného opakovaně před svědky v době od října 2017 do prosince 2019 uznával vinu za poškození stroje a sliboval žalobci úhradu škody prostřednictvím Pojišťovny, se kterou však při šetření pojistné události spolupracoval natolik liknavě, že úhradu škody z pojistného plnění de facto zmařil. Následně jednatel žalovaného žalobci sliboval, že mu škodu nahradí žalovaný, což se přes opakované písemné upomínky nestalo. Vzhledem k tomu, že žalovaný dluh uznal naposledy dne 20. 12. 2019, nedošlo k promlčení předmětného nároku. Žalobce uváděl, že není jeho vina, že Pojišťovna žalovaného odmítá uhradit škodu, neboť s Pojišťovnou nemá žádný právní vztah. Dále soudu vytýkal, že neprovedl důkaz spisem Pojišťovny k pojistné události, jímž hodlal prokázat, že žalovaný zásadní dokument k pojistné události doložil až 13. 12. 2019. Pojišťovna žalobci dne 12. 12. 2019 sdělila, že věc stále šetří, a až dne 16. 12. 2019 ho informovala o nevyplacení pojistného; žalobce nemohl podat žalobu dřív, než se dozvěděl, zda bude plněno z pojistky, navíc v situaci, kdy mu jednatel žalovaného až do 20. 12. 2019 úhradu dluhu sliboval. Promlčecí lhůta tak začala běžet 20. 12. 2019, kdy jednatel žalovaného dluh vůči žalobci před svědky uznal. Žalobce byl přesvědčen, že ho žalovaný úmyslně neinformoval o tom, že pojistnou událost nahlásil pozdě a na výzvy Pojišťovny doplnil poslední požadovaný dokument až v závěru roku 2019, přestože k pojistné události došlo 8. 10. 2017. Pokud by žalovaný s Pojišťovnou aktivně spolupracoval a likvidaci pojistné události nezdržoval, mohl žalobce podat žalobu dřív.

5. Ve vyjádření k odvolání považoval žalovaný rozsudek za správný. Měl za to, že podstata odvolání spočívá v nepochopení institutu promlčení ve vazbě na probíhající šetření pojistné události. Za správný a souladný s § 619, § 620 a § 635 odst. 2 o. z. považoval závěr soudu, že běh promlčecí lhůty v tomto řízení neovlivňuje průběh šetření pojistné události. V řízení bylo nesporné, že škodná událost měla vzniknout v říjnu roku 2017, že náhradní díly žalobce zaplatil na základě faktury splatné dne 7. 11. 2017 a že jednatel žalobce sepsal čestné prohlášení o vynaložených nákladech na opravu dne 15. 12. 2017. Žalobci od října 2017 nic nebránilo tvrzenou škodu vymáhat u soudu, a právě jeho liknavost byla důvodem zamítnutí žaloby. Průtahy při šetření pojistné události nezpůsobil žalovaný, ale žalobce, který neposkytoval Pojišťovně potřebnou součinnost, či doklady. Názor žalobce na počátek běhu promlčecí lhůty od skončení šetření Pojišťovny považoval žalovaný za absurdní, neboť v takovém případě by každý poškozený musel čekat s podáním žaloby na skončení šetření vyplývajícího z pojistného vztahu mezi škůdcem a jeho pojišťovnou, které by nemohl ovlivnit. Žalovaný popřel, že dluh uznal, a uvedl, že žalobce nepředložil jediný důkaz svědčící o uznání dluhu s účinky předpokládanými občanským zákoníkem. Skutečnost, že žalovaný nahlásil věc Pojišťovně, není uznáním dluhu ve smyslu § 2053 o. z., když žalovaný zavinění škodné události opakovaně popíral, a Pojišťovna pojistnou událost došetřila se závěrem, že nebylo prokázáno jeho zavinění. Je-li důvodně vznesena námitka promlčení, je nadbytečné se zabývat dalším obsahem žaloby, proto soud postupoval správně, když žalobu zamítl a nevěnoval se věcnému přezkumu. Žalobce mohl soud o svém názoru na otázku promlčení přesvědčit na jednání, ke kterému se bez omluvy nedostavil. V odvolání navrhované důkazy je proto nutné již z procesních důvodů nepřipustit.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou podanou k soudu dne 21. 4. 2021 domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 149 378 Kč a příslušenství z titulu škody, kterou mu měl způsobit zaměstnanec žalovaného na Zemědělském stroji dne 8. 10. 2017. Tvrdil, že poté, co Pojišťovna žalovaného odmítla žalobci škodu nahradit, žalovaný opakovaně úhradu dluhu sliboval z vlastních prostředků. K prokázání těchto tvrzení navrhoval výslech jednatele žalobce [jméno] [příjmení], účetní [jméno] [příjmení] a spolupracovníka žalobce [jméno] [příjmení]. Žalovaný v průběhu řízení předmětnou pohledávku neuznával. Namítal, že žalobce nespecifikoval poškozený stroj, neprokázal, že je jeho vlastníkem, netvrdil, jak mělo ke škodě dojít, kdo ji způsobil, jaký byl způsob řešení škody a vznesl námitku promlčení. Popíral, že žalobci sliboval úhradu, či dluh uznal. V doplnění žaloby žalobce uvedl, že žalovaná částka sestává z částky vynaložené na nákup nových válců a na opravu stroje, popsal, jak mělo ke vzniku škody dojít a navrhl provedení důkazu spisem Pojišťovny, k prokázání tvrzení, že žalovaný zásadní dokument předložil až dne 13. 12. 2019. Zdůraznil, že skutečnost, že Pojišťovna za žalovaného nic nezaplatí, zjistil až z dopisu ze dne 16. 12. 2019. I poté však jednatel žalovaného žalobci sliboval (nejpozději dne 20. 12. 2019) úhradu dluhu, proto žalobce nemohl podat žalobu dřív. Na jednání konané dne 8. 11. 2021 byl žalobce předvolán předvolánkou doručenou do jeho datové schránky dne 1. 10. 2021. K jednání se bez omluvy nedostavil. Na jednání soud provedl dokazování listinami založenými v soudním spise a vyhlásil odvoláním napadený rozsudek.

8. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež byla mezi účastníky nesporná, že k tvrzené škodě mělo dojít dne 8. 10. 2017, a že Zemědělský stroj byl (podle čestného prohlášení jednatele žalobce) zaměstnanci žalobce opraven nejpozději dne 15. 12. 2017, kdy jednatel žalobce znal výši vynaložených nákladů na opravu.

9. Ve smyslu přechodného ustanovení § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud prvního stupně správně posuzoval práva a povinnosti vzniklé ode dne 1. 1. 2014 podle právních předpisů účinných od tohoto data, tj. zejména podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o. z.).

10. Podle § 636 o. z. právo na náhradu škody nebo jiné újmy se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla (odst. 1). Byla-li škoda nebo újma způsobena úmyslně, promlčí se právo na její náhradu nejpozději za patnáct let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla (věta první odst. 2).

11. V posuzovaném případě je nesporné, že tvrzenou škodu zaměstnanec žalovaného nezpůsobil úmyslně. Objektivní desetiletá lhůta k podání žaloby ve smyslu § 636 odst. 1 o. z. tak začala běžet dne 9. 10. 2017 a dosud neuplynula.

12. Dle § 619 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (odst. 1). Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla (odst. 2).

13. Podle § 620 odst. 1 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy.

14. Podle § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky.

15. Ustanovení § 619 o. z. upravuje obecně počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nároků vymahatelných u orgánu veřejné moci. Lhůta počne běžet tehdy, kdy se oprávněná osoba dozvěděla nebo se měla a mohla dozvědět o všech okolnostech relevantních z pohledu promlčení. Běh subjektivní lhůty není proto nezbytně spojen s vědomostí o rozhodných skutečnostech, ale i se stavem, kdy se o nich oprávněný subjekt dozvědět mohl a měl (zaviněná nevědomost). Jde o ustanovení obecné, jež se uplatní při výkladu ustanovení, jež upravují počátek běhu promlčecí lhůty ve zvláštních případech, a to jak u nároků podle občanského zákoníku (§ 620 až § 628), tak i u nároků podle zvláštních předpisů.

16. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, vysvětlil, že„ Pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle § 620 odst. 1 o. z. je rozhodnou okolností vědomost o vzniku škody a o totožnosti odpovědné osoby. Poškozený se dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná. Vědomost poškozeného o osobě odpovědné za škodu, s níž zákon spojuje počátek běhu subjektivní promlčecí doby, nepředpokládá nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody. Najisto lze odpovědnost určité osoby postavit až na základě dokazování v soudním řízení, které je teprve podáním žaloby, tedy uplatněním nároku u soudu, zahájeno. Zákon proto vychází z předpokladu, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou.“ 17. V posuzovaném případě dospěl soud prvního stupně ke správnému závěru, že tříletá subjektivní promlčecí lhůta začala běžet nejpozději dne 15. 12. 2019, kdy žalobce (jako poškozený) již věděl o vzniku škody, totožnosti odpovědné osoby, i o výši škody. Žalobou podanou k soudu dne 21. 4. 2021 tak žalobce uplatnil nárok na náhradu škody po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty. Vzhledem k tomu, že žalovaný v řízení vznesl námitku promlčení, není již promlčený nárok soudně vymahatelný.

18. Za důvodnou nemá odvolací soud odvolací námitku, že od 20. 12. 2019 začala běžet nová 10 letá promlčecí lhůta, neboť jednatel žalovaného od října do 20. 12. 2020 dluh opakovaně uznával.

19. Podle § 639 o. z. uznal-li dlužník svůj dluh, promlčí se právo za deset let ode dne, kdy k uznání dluhu došlo. Určí-li však dlužník v uznání i dobu, do které splní, promlčí se právo za deset let od posledního dne určené doby.

20. Občanský zákoník upravuje tři způsoby uznání dluhu, a to výslovné uznání dluhu v obligatorní písemné formě dle § 2053, uznání dluhu placením úroků dle § 2054 odst. 1 a uznání dluhu částečným plněním dle § 2054 odst. 2.

21. V posuzovaném případě v řízení před soudem prvního stupně žalobce netvrdil (a z obsahu spisu se nepodává), že k uznání dluhu došlo v písemné formě, placením úroků či částečným plněním žalovaného; proto odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že k uznání dluhu žalovaným ve smyslu § 2053 o. z. (či § 2054 o. z.) nedošlo a nezačala běžet nová 10 letá promlčecí lhůta.

22. Odvolací soud souhlasí také se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaným vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy. Podle ustálené soudní praxe se dobrými mravy rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, které v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Uplatnění promlčecí námitky by se podle judikatury Nejvyššího soudu příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči kterému by za takové situace byl zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro něž své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by zároveň musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.

23. Žalobcem vytýkané jednání žalovaného (dodání potřebných listin Pojišťovně 1,5 roku po vzniku škodní události a ujišťování žalobce o zaplacení dluhu) nedosahuje natolik výjimečné intenzity, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Ve vztahu k žalobci pak nelze přehlédnout zásadu vigilantibus iura skripta sunt (bdělým náležejí práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici.

24. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud I. výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil (I. výrok tohoto rozsudku).

25. K II. výroku odvoláním napadeného rozsudku odvolací soud uvádí, že soud prvního stupně při rozhodování o nákladech řízení správně aplikoval § 142 odst. 1 o. s. ř. a uložil žalobci nahradit žalovanému náklady řízení spočívající v odměně advokáta za čtyři úkony právní služby po 7 100 Kč a náhradě čtyř režijních paušálů po 300 Kč. Podle § 137 odst. 3 písm. b) o. s. ř. však k nákladům řízení patří také náhrada za daň z přidané hodnoty, je-li zástupcem advokát, který je společníkem právnické osoby zřízené za účelem výkonu advokacie podle zvláštního právního předpisu, a plátcem daně z přidané hodnoty podle zvláštního právního předpisu je tato právnická osoba. Vzhledem k tomu, že advokátka žalovaného je společnicí [právnická osoba], [příjmení] & [právnická osoba], advokátní kancelář, [IČO], založené za účelem výkonu advokacie, a tato společnost je plátcem DPH, přiznal soud žalovanému také náhradu daně z přidané hodnoty z odměny a náhrad ve výši 6 216 Kč.

26. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud podle ustanovení § 220 o. s. ř. II. výrok rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že na nákladech řízení před soudem prvního stupně žalovanému přiznal částku 35 816 Kč (II. výrok tohoto rozsudku).

27. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Účelně vynaložené náklady žalovaného v odvolacím řízení sestávaly z odměny advokáta za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu) po 7 100 Kč, náhrady dvou režijních paušálů po 300 Kč a náhrady 21 % DPH z odměny a náhrad ve výši 3 108 Kč Odvolací soud proto plně úspěšnému žalovanému přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 17 908 Kč (III. výrok tohoto rozsudku).