74 Co 177/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Evy Krčmářové a soudců JUDr. Miroslava Řezáče a JUDr. Petra Ševčíka, LL. M. ve věci žalobce: Anonymizováno , spol. Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno . Anonymizováno ., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 , sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno , zastoupený advokátem Anonymizováno . Anonymizováno Anonymizováno , sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1 , proti žalovanému: Anonymizováno Anonymizováno . Anonymizováno . Anonymizováno , IČO Anonymizováno , sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/2 , zastoupený advokátem Anonymizováno . Anonymizováno Anonymizováno , sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 , o náhradu škody, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne Anonymizováno . Anonymizováno . Anonymizováno Anonymizováno , č. j. Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno / Anonymizováno - Anonymizováno ,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 47 214,20 Kč, k rukám právního zástupce žalovaného, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 2 532 062 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7 % ročně od 27. 1. 2021 do zaplacení (I. výrok) a žalobci uložil nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 112 626 Kč (II. výrok).Z provedeného dokazování měl za prokázané, že žalobce zakoupil v areálu žalovaného do svého výlučného vlastnictví (od žalovaného) pozemek p. č. st. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, a na něm stojící budovu, obklopenou pozemky ve vlastnictví žalovaného. Současně se žalobce a žalovaný dohodli na odběru vody, plynu a elektrické energie přes podružný elektroměr umístěný v objektu žalovaného (rozvodna), a to smlouvou ze dne 22. 5. 2003, která byla následně nahrazena smlouvou ze dne 1. 2. 2007 a následně smlouvou ze dne 13. 3. 2009. Poslední smlouva o zajištění služeb ze dne 13. 3. 2009 byla uzavřena na dobu určitou do 31. 12. 2009 s automatickou prolongací vždy o jeden rok, pokud kterákoliv ze stran nesdělí písemně druhé straně, že nemá zájem na pokračování smluvní spolupráce. Smlouvu o zajištění služeb navíc mohla vypovědět kterákoliv smluvní strana bez uvedení důvodu, přičemž výpovědní doba činila tři měsíce. Dopisem, který byl žalobci doručen dne 29. 10. 2015, oznámil žalovaný žalobci, že nemá zájem na pokračování spolupráce a že poskytování veškerých smluvených služeb dle smlouvy ze dne 13. 3. 2009 bude ukončeno ke dni 31. 12. 2015. Soud prvního stupně neměl žádné pochybnosti o tom, že předmětný dopis byl žalobci doručen, neboť to žalobce až do května 2021 nesporoval, navíc sám předmětný dopis v dubnu 2016 předložil k důkazu v soudním řízení.Po právní stránce s odkazem na ustanovení § 2913 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný neporušil svou smluvní povinnost, neboť smlouva o zajištění služeb ze dne 13. 3. 2009 byla ukončena ke dni 31. 12. 2015. Žalovaný tak počínaje dnem 1. 1. 2016 neměl smluvní povinnost umožnit žalobci odběr elektrické energie. S odkazem na ustanovení § 2909 o. z. soud prvního stupně dospěl k závěru, že výkon práva žalovaného (ukončení smlouvy o zajištění služeb) nebyl šikanou, tj. úmyslným jednáním proti dobrým mravům. Od samotného počátku si strany musely být vědomy toho, že smlouvu lze v podstatě kdykoliv a bez uvedení důvodu ukončit. Dle kupní smlouvy ze dne 21. 2. 2003 žalovaný zřídil ve prospěch žalobce celou řadu věcných břemen (právo vedení slaboproudých počítačových rozvodů, právo vedení plynového potrubí, právo vedení rozvodu středotlakého plynu, právo vedení kanalizace odpadních vod). Pokud žalobce netrval na zřízení věcného břemene elektrické přípojky (resp. práva odběru elektřiny ve formě věcného břemene), a přesto zakoupil pozemek obklopený pozemky žalovaného, přičemž uzavřel pouze obligační smlouvu o zajištění služeb, kterou bylo možno ukončit v podstatě kdykoliv, nepostupoval dle soudu prvního stupně obezřetně a bděle. Žalovaný zajišťoval žalobci sjednané služby od roku 2003 do konce roku 2015. Pokud se žalovaný rozhodl po dvanácti letech smlouvu ukončit, nelze spatřovat v jeho právním jednání úmyslné jednání proti dobrým mravům, jehož výlučným cílem bylo poškodit žalovaného. Žalobce měl dost času na to, zajistit si dodávky elektřiny jinak. Poukázal na skutečnost, že rozpor s dobrými mravy ve výkonu práva žalovaného ostatně neshledal ani dovolací soud ve věci sp. zn. , spisová značka, . Dovodil, že při hypotetickém závěru o zneužití práva ze strany žalovaného, by byla smlouva o zajištění služeb prakticky neukončitelná, což by bylo v přímém rozporu s vůlí stran (podnikatelů) projevenou při uzavření této smlouvy. Šikanózní výkon práva soud prvního stupně neshledal ani v postupu žalovaného v řízení vedeném u , právnická osoba, , adresa, , stavebního úřadu, o žádosti žalobce o umístění stavby - kabelové přípojky sítě NN za situace, kdy žalovaný vznesl věcnou námitku porušení ochranného pásma kanalizace. Soud prvního stupně nesdílel ani přesvědčení žalobce, že mezi stranami bylo fakticky zřízeno věcné břemeno (služebnost) vedení elektrické sítě z pozemku p. č. st. , Anonymizováno, k pozemku p. č. st. , Anonymizováno, , neboť kupní smlouva ze dne 21. 2. 2003 neobsahuje projev vůle stran směřující ke vzniku věcného břemene vedení elektrických sítí ve prospěch žalobce. Žalobu proto zamítl.Podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal soud ve sporu zcela úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení v plné výši. Náhrada nákladů řízení zahrnovala odměnu za zastoupení advokátem v rozsahu dvou úkonů právní služby po 18 100 Kč (převzetí věci a vyjádření ze dne 5. 3. 2021), odměnu za zastoupení advokátem v rozsahu tří úkonů právní služby po 18 460 Kč (vyjádření ze dne 27. 6. 2021 a účast u dvou jednání soudu), náhradu hotových výdajů k pěti úkonům v paušální výši po 300 Kč, a náhradu DPH v sazbě 21 % ve výši 19 546 Kč.Proti rozsudku podal žalobce odvolání. Namítl, že soud prvního stupně rezignoval na zkoumání klíčových skutkových okolností. Rozsudek je tak založen na nesprávně zjištěném skutkovém stavu. Týká se to zejména dokazování sporného okamžiku doručení výpovědi smlouvy o zajištění služeb ze dne 13. 3. 2009. S odkazem na smluvní ujednání čl. II.1 a II.2 uvedl, že mu výpověď nebyla oznámena včas, tj. nejméně dva měsíce před skončením doby trvání smlouvy. Žalobce zdůraznil, že soud prvního stupně vůbec nezkoumal, kdy mu byla oznámena v soudním spise založená nedatovaná výpověď. Připustil, že původně uváděl, že mu výpověď byla oznámena dne 29. 10. 2015, nicméně po důkladné kontrole archivních materiálů zjistil, že se jednalo o omyl, proto své dřívější tvrzení odvolal, a to ještě před koncentrací řízení. Dle žalobce soud prvního stupně pochybil, pokud k této otázce neprováděl dokazování a vycházel z odvolaného mylného tvrzení žalobce. Ve vztahu k možnosti účastníka měnit svá skutková tvrzení odkázal žalobce na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. , spisová značka, , na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. , spisová značka, a na nález Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. I ÚS 3253/13. Nerozuměl závěru soudu prvního stupně o včasném a řádném oznámení výpovědi, který soud dovodil z údajného založení výpovědi do soudního spisu žalobcem v dubnu 2016. Připomněl, že v řízení opakovaně namítal, že mu oznámení nebylo doručeno vůbec a dále namítal, že mu nebylo doručeno včas. Těmto námitkám soud prvního stupně nevěnoval žádnou pozornost, čímž zatížil nalézací řízení podstatnou vadou. V této souvislosti dále poukázal, že v souvisejícím řízení vedeném Okresním soudem v Kroměříži bylo uváděno jako datum doručení 25. 10. 2015. Tyto historicky protichůdné informace podporují pochybnosti o tom, které z dat (a zda vůbec nějaké z nich) je správné. Připomněl dále, že z předmětné nedatované výpovědi není zřejmé, kdy byla vydána. Dokazování ohledně doručení či dodání výpovědi nikdy v žádném sporu prováděno nebylo. Označil za podivné, že žalovaný nikdy nepředložil doklad o doručení, a to ani poté, co žalobce okamžik oznámení výpovědi sporoval. Žalovaný o konkrétním datu doručení sám nic netvrdil, a neprokázal, přičemž k tomu nebyl soudem prvního stupně ani vyzván. To vše za situace, kdy jde o klíčovou skutkovou okolnost. Namítl, že soud prvního stupně zacházel s informací o „doručení výpovědi dne 29. 10. 2015“ jako se shodným tvrzením, aniž by se o shodné tvrzení jednalo. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. , spisová značka, , zdůraznil, že takový postup je nepřípustný. Vydaný rozsudek tak považuje rozporný s právem na spravedlivý proces. Za zásadní vadu řízení před soudem prvního stupně považoval skutečnost, že nebyl proveden důkaz oběma stranami navrženým dokladem o doručení (odeslání) dopisu. Připomněl, že žalovaný u jednání dne 4. 8. 2021 navrhl z procesní opatrnosti doložení dodejky či dokladu o odeslání dopisu o ukončení spolupráce. Vytkl soudu prvního stupně, že tento zásadní důkazní prostředek neprovedl, přičemž v rozsudku nevysvětlil, proč tak neučinil. Dle žalobce se jedná o opomenutý důkaz. Uvedl dále, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k paradoxní situaci, kdy žalovaný své, pro řízení zcela stěžejní, tvrzení o včasném oznámení výpovědi nemusel prokazovat. Dle žalobce nebylo v řízení rozloženo břemeno tvrzení a důkazní mezi účastníky podle toho, co který z nich tvrdí, a proto došlo k porušení principu rovnosti účastníků řízení, a tedy k porušení práva na spravedlivý proces v neprospěch žalobce. Ve vztahu k odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku žalobce dále vytknul, že soud prvního stupně vůbec nevysvětlil, proč žalobcem předkládaná judikatura ve vztahu k možné změně skutkových tvrzení v průběhu řízení je či není pro souzený případ relevantní. Argumentace žalobce tak zůstala bez reakce soudu. Žalobce dále soudu prvního stupně vytkl nedostatečné zkoumání korektivu dobrých mravů. Nerozuměl tomu, jak mohl soud uzavřít, že nebyly porušeny dobré mravy, za situace, kdy nepřipustil k důkazu všechny žalobcem navržené výslechy svědků. Položil otázku, jak může soud prvního stupně pouze odkazovat na závěry předchozích řízení vedených mezi účastníky a neprovádět vlastní dokazování, přestože žalobce konkrétní důkazy navrhl. Zdůraznil, že v předchozím řízení, na které soud prvního stupně ve vztahu k dobrým mravům poukazuje, nebylo nikým tvrzeno, že po odpojení žalovaný nabídl žalobci pozemek k odkupu za nevýhodnou kupní cenu. Toto podstatné skutkové tvrzení v předchozím řízení tvrzeno ani zkoumáno nebylo. Již jen z tohoto důvodu není na místě na něco odkazovat. Dle žalobce je otázkou, do jaké míry (a zda vůbec) lze z předchozích rozhodnutí, jež se korektivem dobrých mravů mezi žalobcem a žalovaným zabývala toliko částečně, navíc na podkladě jiných skutkových tvrzení, vycházet. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, případně, aby rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl.Žalovaný se v replice k odvolání žalobce ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Uvedl, že žalobce se snaží soud přesvědčit, že jednatel žalobce byl více než 5 let veden mylnou domněnkou o skončení smlouvy o spolupráci. Dle žalovaného lze jen stěží uvěřit, že by jednatel žalobce spustil nekonečnou řadu soudních sporů, složitě zajišťoval dodávky náhradních komodit, aniž by předtím důsledně nezkoumal, zda došlo k řádnému ukončení smlouvy o spolupráci, a nemá se naopak domáhat jejího plnění. O účelovosti tohoto kroku svědčí také naprostý nedostatek tvrzení, z jakých důvodů dospěl jednatel žalobce k tomu, že listina nebyla doručena v říjnu 2015, jak původně tvrdil. Žalovaný od prvních týdnů po odeslání a doručení předmětného dopisu o ukončení spolupráce byl v dobré víře, že smlouva je ukončena. Z tohoto důvodu aktuálně nearchivuje doručenku. Touto listinou nedisponuje ani poskytovatel poštovních služeb. Dle žalovaného s touto skutečností žalobce kalkuluje. Poukázal na to, že žalobce se při obsáhlosti svého podání spolehlivě vyhýbá odpovědi na otázku, kdy tedy byla podle něj listina doručena. Ačkoliv to žalobce výslovně nepřiznává, je nesporné, že listinou disponuje. Žalobce tuto listinu přiložil jako přílohu k žalobě a návrhu na vydání předběžného opatření (řízení , spisová značka, ). Tento návrh je datován dnem 14. 4. 2016. V tento den nepochybně žalobce listinou disponoval. Lze tedy kategoricky vyloučit, že se tento projev vůle do sféry žalobce nedostal. Žalovaný namítl, že se žalobce mýlí v tom, kdo by tuto skutečnost měl prokazovat. Upozornil na to, že je to žalobce, kdo tvrdí, že smlouva nebyla ukončena. Připustil dále, že skutková tvrzení nejsou neměnná. Má však za to, že neměnná jsou za situace, kdy jsou pronesena a jsou využita soudem v pravomocně skončeném řízení. Není procesní chybou soudu, když vyšel z pravomocně skončené věci a podpořil svou úvahu tím, že skutková zjištění v připojených věcech byla učiněna na základě shodných tvrzení účastníků. V této souvislosti znovu uvedl, že tvrdí-li žalobce nově pro sebe výhodné skutečnosti, je na něm, aby prokázal pravdivost svého tvrzení. Neprokáže-li dle svých záznamů jiné datum, bude se jevit jeho tvrzení jako účelové. Žalovaný měl dále za to, že i přes výše uvedené, je dokazování ohledně této skutečnosti nadbytečné. Předmětná listina musela být ve sféře žalobce nejpozději 14. 4. 2016, kdy žalobce podával na žalovaného zápůrčí žalobu. Za takového alternativního stavu se projev vůle učiněný v souladu s čl. II.1 smlouvy o zajištění služeb dostal do sféry žalobce v roce 2016 a smluvní spolupráce skončila ke dni 31. 12. 2016. I taková alternativní verze nevede k úspěchu žaloby, neboť žalobce se domáhá náhrady škody za období od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018. Žalobcem tvrzenou nabídku k odkupu označil za nepravdivou a účelovou. Poukázal na skutečnost, že nikdy nebylo tvrzeno, kdy k nabídce došlo, mezi kým, jakým způsobem, jaká byla výše nabídkové ceny. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek, jako věcně správný, potvrdil.Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek a řízení mu předcházející, v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal, i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou doručenou soudu prvního stupně 27. 1. 2021, ve znění změny žaloby ze dne 4. 5. 2021 a ze dne 4. 8. 2021, domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení náhrady škody vzniklé v období 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018 ve výši 2 532 062 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7 % ročně od 27. 1. 2021 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že na základě kupní smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 21. 2. 2003 zakoupil od žalovaného průmyslový objekt postavený na pozemku p. č. st. , Anonymizováno, a pozemek p. č. st. , Anonymizováno, , to vše v k.ú. , adresa, , za kupní cenu 2 200 000 Kč. V souvislosti s uzavřením kupní smlouvy uzavřeli účastníci řízení dne 22. 5. 2003 smlouvu o zabezpečení služeb týkajících se zejména součinnosti při odběru elektrické energie, plynu a vody. Tato smlouva byla nahrazena smlouvou o dodávce a zajištění služeb ze dne 1. 2. 2007 a následně smlouvou o zajištění služeb ze dne 13. 3. 2009, kterou se žalovaný zavázal zajistit službu dodávky elektrické energie, zejména umožnit žalobci odběr elektrické energie přes podružný elektroměr umístěný v objektu žalovaného (rozvodna). Smlouva byla uzavřena na dobu určitou. Pokud přitom kterákoliv ze smluvních stran neoznámí písemně nejméně dva měsíce před skončením doby trvání smlouvy, že nemá zájem na pokračování smluvní spolupráce, prodloužila se doba trvání smlouvy automaticky vždy o dalších 12 měsíců. V žalobě žalobce tvrdil, že mu dne 29. 10. 2015 doručil žalovaný dopis o ukončení spolupráce na základě smlouvy ke dni 31. 12. 2015, a dne 1. 1. 2016 odpojil žalobce od dodávek všech energií a vody. Ve změně žaloby ze dne 4. 5. 2021 žalobce prostřednictvím nově zvoleného právního zástupce uvedl, že původní tvrzení o doručení oznámení dne 29. 10. 2015 (prezentované v žalobě) bylo mylné, a žalobce smlouvu o zajištění služeb ze dne 13. 3. 2009 považuje za stále platnou a účinnou. Nárok na náhradu škody spatřuje v porušení smluvní povinnosti žalovaného poskytovat žalobci elektrickou energii. Pokud by již nebyl žalovaný povinen dle smlouvy o zajištění služeb ze dne 13. 3. 2009 plnit, považuje žalobce „odstřižení“ od dodávek elektrické energie za rozporné se zásadou poctivosti v právním styku a dobrými mravy. Jako třetí důvod pro vznik nároku na náhradu škody žalobce uvedl faktický vznik věcného břemene vedení elektrické sítě na podkladě kupní smlouvy ze dne 21. 2. 2003. Žalobce by si totiž od žalovaného pozemek nekoupil, kdyby tušil, že žalovaný bude znemožňovat či přerušovat dodávky elektrické energie. Žalovaný považoval nárok ze všech tří naznačených důvodů za nedůvodný. Měl za to, že k dodávkám předmětné elektrické energie od 1. 1. 2016 již nebyl ze smlouvy povinen.Podle ustanovení § 3028 odst. 3 věta první o. z., není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy.Podle ustanovení § 3079 odst. 1 o. z., právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů., právnická osoba, odvíjející se od porušení smluvní povinnosti je třeba v návaznosti na § 3028 odst. 3 o. z. posoudit dle dosavadních předpisů. , právnická osoba, plynoucí z porušení dobrých mravů, jako korektivu aprobovaného zákonem, je třeba posoudit dle o. z., neboť tvrzené škodní jednání i jeho účinky se uskutečnilo za účinnosti tohoto zákona.Podle ustanovení § 373 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ.“), kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.Podle ustanovení § 2909 o. z., škůdce, který poškozenému způsobí škodu úmyslným porušením dobrých mravů, je povinen ji nahradit; vykonával-li však své právo, je škůdce povinen škodu nahradit, jen sledoval-li jako hlavní účel poškození jiného.Pro vznik nároku na náhradu škody podle obchodního zákoníku je třeba naplnit následující základní předpoklady: porušení povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody a neexistence okolností vylučující odpovědnost.Podstatou sporu je posouzení, zda byl žalovaný v roce 2018 povinen dle smlouvy o zajištění služeb ze dne 13. 3. 2009 umožňovat žalobci odběr elektrické energie či nikoliv.Byť žalobce v žalobě tvrdil, že mu bylo oznámení o ukončení smlouvy zasláno dne 29. 10. 2015, a i přesto, že otázka včasného doručení oznámení podle ustanovení II.1 smlouvy o zajištění služeb ze dne 13. 3. 2009 nebyla v předcházejících řízeních mezi účastníky sporná, je faktem, že soud při změně skutkových tvrzení (učiněné před koncentrací řízení) nemůže z původního skutkového tvrzení vycházet.Jak správně poukazoval žalobce, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. , spisová značka, , k této otázce v jím souzené věci uzavřel: „Vznesou-li účastníci shodná skutková tvrzení,nemá to za následek, že by v dalším řízení před soudem prvního stupně byli těmito tvrzeními vázáni; pokud jeden z nich později vznáší námitku, která správnost tohoto tvrzení zjevně vylučuje, anebo pokud toto tvrzení výslovně popře, musí se soud tímto jeho pozdějším projevem zabývat a nemůže bez dalšího považovat tvrzení účastníků i nadále za shodná.“Nelze tedy než považovat otázku doručení předmětného oznámení za skutečnost mezi účastníky v tomto řízení spornou.Odvolací soud rovněž souhlasí s žalobcem, že břemeno tvrzení a důkazní tíží žalovaného, neboť tvrzení o zániku smlouvy, resp. o zániku povinnosti umožnit odběr elektrické energie, svědčí výlučně žalovanému.V rozsudku ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. , spisová značka, , Nejvyšší soud v této souvislosti uzavřel: „Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení; tato odpovědnost se projeví v jeho procesním neúspěchu. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které musí účastník prokázat, vyplývá z hmotného práva, z příslušné hmotněprávní normy, která je při právním posouzení věci aplikována, a odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tj. které skutečnosti je ten který z účastníků povinen prokázat. V zásadě platí, že nestanoví-li právní předpis jinak, stíhá důkazní břemeno toho účastníka, jemuž je existence příslušné skutečnosti podle hmotného práva ku prospěchu.“Pro rozhodnutí věci, jejímž předmětem je nárok na náhradu škody způsobené v roce 2018, ovšem není rozhodující, zda byla smlouva o zajištění služeb z 13. 3. 2009 ukončena k 31. 12. 2015.Odvolací soud v souladu s ustanovením § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení ustanovením § 213a odst. 1 o. s. ř. zopakoval dokazování smlouvou o zajištění služeb ze dne 13. 3. 2009, protokolem ze dne 1. 1. 2016, zápůrčí žalobou ze dne 15. 4. 2016 a nedatovaným oznámením o ukončení smlouvy o zajištění služeb ze dne 13. 3. 2009.Ze smlouvy o zajištění služeb ze dne 13. 3. 2009 bylo prokázáno, že dne 13. 3. 2009 uzavřel žalovaný jako poskytovatel s žalobcem jako uživatelem inominátní smlouvu (podle § 269 odst. 2 ObchZ) za účelem podrobné úpravy vzájemných práv a povinností mezi účastníky, a to zejména v oblasti užívání komunikací, vodovodního řadu, kanalizace, rozvodu plynu, rozvodu elektrické energie a vstupu do areálu žalovaného. Dle čl. II.1. byla smlouva uzavřena na dobu určitou do 31. 12. 2009. Účastníci si smluvili automatickou prolongaci smlouvy vždy o dalších 12 měsíců pro případ, že kterákoli ze smluvních stran neoznámí písemně nejméně dva měsíce před skončením doby trvání smlouvy, že nemá zájem na pokračování smluvní spolupráce. V čl. II.2 si smluvní strany dohodly možnost ukončit smlouvu písemnou výpovědí bez udání důvodu s výpovědní dobou tři měsíce počínající běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi druhé strany. V čl. III.4 se žalovaný zavázal umožnit odběr elektrické energie přes podružný elektroměr umístěný v objektu žalovaného.Z protokolu ze dne 1. 1. 2016 sepsaného účastníky sporu bylo prokázáno, že strany dne 1. 1. 2016 zapsaly stav měřidel odpojovaných zdrojů energie (elektroměr, vodoměr a plynoměr), to vše s ohledem na „ukončení smlouvy o zajištění služeb ze dne 13. 3. 2009“. Protokol je podepsán zástupci obou účastníků.Z listiny nadepsané „ukončení smlouvy o zajištění služeb ze dne 13. 3. 2009“ bylo prokázáno, že žalovaný adresoval žalobci oznámení podle II.1 smlouvy o zajištění služeb ze dne 13. 3. 2009, že nemá zájem na pokračování spolupráce s tím, že poskytování veškerých smluvených služeb dle smlouvy bude ukončeno ke dni 31. 12. 2015. Oznámení není datováno.Zápůrčí žalobou sepsanou dne 14. 4. 2016, vedenou Okresním soudem v Kroměříži pod sp. zn. , spisová značka, , se žalobce domáhal, aby soud uložil žalovanému povinnost zdržet se zásahů do vodovodního, elektrorozvodného a plynovodního zařízení, vedoucích k přerušení dodávek vody, elektrické energie a plynu na pozemek p. č. st. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, . Ke svému tvrzení o doručení dopisu o ukončení spolupráce dne 29. 10. 2015 výslovně označil a připojil důkaz „Sdělení o ukončení spolupráce“. Ze zápůrčí žaloby dále plyne, že žalobce v řízení vedeném Okresním soudem v Kroměříži pod sp. zn. , spisová značka, rovněž argumentoval nabídkou zpětného odkupu nemovitostí učiněnou žalovaným. Žaloba byla dle podacího razítka podána u soudu dne 15. 4. 2016.Z provedeného dokazování má odvolací soud za prokázané, že listina nadepsaná jako „ukončení smlouvy o zajištění služeb ze dne 13. 3. 2009“ se dostala do dispozice žalobce nejpozději 15. 4. 2016, kdy ji sám žalobce předložil soudu. K zániku smlouvy o zajištění služeb tak muselo dojít nejpozději k 31. 12. 2016. Pouze pro úplnost odvolací soud poukazuje na protokol ze dne 1. 1. 2016, ve kterém obě smluvní strany potvrdily, že zapisují stav měřidel v návaznosti na ukončení smlouvy o zajištění služeb ze dne 13. 3. 2009. Proti tomuto důkazu neměl žalobce námitek v řízení před soudem prvního stupně, ani v řízení před soudem odvolacím.Závěr soudu prvního stupně, že žalovaný neměl v roce 2018 smluvní povinnost umožňovat žalobci odběr elektrické energie, je proto správný, stejně jako závěr o absenci základního předpokladu pro vznik nároku na náhradu škody – porušení povinnosti. Důvodnost žalobou uplatněného nároku je tedy z tohoto titulu vyloučena.Správný je i závěr, že žalovaný nebyl povinen umožnit dodávku elektrické energie na podkladě tvrzeného faktického věcného břemene. Odvolací soud se v tomto směru ztotožňuje s odůvodněním soudu prvního stupně a pro stručnost na něj v plném rozsahu odkazuje.Pokud jde o žalobcem naznačený nárok na náhradu škody z titulu jednání žalovaného v rozporu dobrými mravy, vedl odvolací soud žalobce k přesné specifikaci, v čem konkrétně spatřuje rozpor s dobrými mravy. To vše za situace, kdy žalobce nárok z tohoto titulu v řízení před soudem prvního stupně popsal nedostatečným a rozporným způsobem. V doplnění žaloby ze dne 4. 5. 2021 žalobce uvedl, že odstřižení předcházela nabídka na odkup areálu, u jednání soudu prvního stupně dne 4. 8. 2021 pak žalobce uváděl, že k nabídce mělo dojít po odstřižení. Nic dalšího tvrzeno fakticky nebylo.Žalobce nebyl v řízení před soudem prvního stupně veden k řádné specifikaci jednání, ve kterém spatřuje rozpor s dobrými mravy, odvolací soud proto toto pochybení napravil a vedl žalobce k potřebnému doplnění skutkových tvrzení, tj. k úplné specifikaci jednání žalovaného, jež žalobce hodnotí jako rozporné s dobrými mravy.Zástupce žalobce k výzvě odvolacího soudu uvedl, že není schopen specifikovat, zda nabídka odkupu byla učiněna před odstřižením či po něm. Došlo k ní však na přelomu roku 2015 a 2016, kdy , tituly před jménem, , jméno FO, (předseda představenstva žalovaného – poznámka odvolacího soudu) nabídl žalobci odkup pozemku a výrobní haly za cenu, za kterou byl areál pořízen v roce 2003. Žalobce v tomto spatřuje pokus o likvidaci konkurence, jednalo se dle žalobce o „směšnou“ cenu. Žalobce v tomto jednání žalovaného spatřuje protiprávní pokus o likvidaci žalobce. Nedostal se do úpadku pouze díky tomu, že jednatel žalobce zajistil několik mobilních generátorů. Kdyby se to nepodařilo, došlo by k okamžitému zastavení výroby.Současně odvolací soud vedl žalobce ke specifikaci skutkových tvrzení, které mají být prokázány jím navrženými výslechy , tituly před jménem, , jméno FO, , , jméno FO, , , tituly před jménem, , jméno FO, a , tituly před jménem, , jméno FO, , které soud prvního stupně (aniž si tuto otázku vyjasnil) k důkazu nepřipustil.Dle žalobce by se , tituly před jménem, , jméno FO, měl vyjádřit k tomu, zda má doklad o odeslání výpovědi. Dále zda nabízel areál ke zpětné koupi a kolik za to měl nabídnout. , tituly před jménem, , jméno FO, , , jméno FO, a , tituly před jménem, , jméno FO, (pracovník žalovaného) se měli vyjádřit k obsahu jednání, u kterého zazněla nabídka odkupu.Ve vztahu k tvrzení o pokusu poškodit žalobce jako konkurenta dále žalobce k výzvě odvolacího soudu uvedl, že v Kroměříži provozuje slévárnu, ta se však nachází na jiném místě, v předmětném areálu vzdáleném cca 300 metrů od slévárny, výrobky obrábí. Vyrábí hliníkové odlitky, například zrcátka do automobilů, pláště elektromotorů a další hliníkové výrobky. V současné době pracují také na zakázce o objemu cca 4 – 5 mil. měsíčně pro , jméno FO, , kterému dodávají odkládací stolky. Obrat žalobce činí cca 500 000 Kč za den ve vlastních výkonech, tedy 200 mil. ročně. Z větší části jsou koneční odběratelé zahraniční společnosti, z Evropy, USA, Číny. Dodávky tuzemským odběratelům, činí maximálně 20 % objemu dodávek ve výkonech.Právní zástupce žalovaného k dotazu odvolacího nedovedl přesně specifikovat výrobní program žalovaného. Byl si však jistý tím, že se zabývá zpracováním železa na nějaké součástky, například pro společnost Siemens. Výslovně však uvedl, že neprovozuje slévárnu a nezabývá se zpracováním hliníku.Zjevnou rozdílnost výrobních programů obou společností fakticky potvrdil následně i jednatel žalobce, když uvedl, že podstata problému je v tom, že v roce 2015 žalovaný v jedné z budov zpracovával odpad, měl možnost získat na toto zpracování odpadu dotaci, proto se mu hodila nemovitost žalobce, kam chtěl tuto činnost rozšířit. Proto mu žalovaný nabídl odkup nemovitosti. V té době se žalovaný v předmětném areálu zabýval vším možným, například prodával vysokozdvižné vozíky, zabýval se zpracováním plechu, měl tam lakovnu.Nejvyšší soud ustáleně vychází z předpokladu, že dobré mravy představují souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. , spisová značka, či ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. , spisová značka, ). Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále platí, že pro závěr, že je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, není relevantní zavinění jednajícího, resp. vědomí takového rozporu s dobrými mravy (srov. např. rozsudek ze dne 27. 11. 2013 sp. zn. , spisová značka, či ze dne 17. 3. 2014 sp. zn. , spisová značka, ). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001 sp. zn. , spisová značka, uplatnění korektivu dobrých mravů přichází v úvahu nejen při tzv. šikanózním výkonu práva, ale rovněž, je-li zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. dále např. usnesení ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. , spisová značka, či ze dne 11. 2. 2020 č. j. , spisová značka, ).Ústavní soud ustáleně považuje korektiv dobrých mravů za souhrn etických, obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti (srov. nález ze dne 12. 3. 2001 sp. zn.

II. ÚS 544/2000).Z komentářové literatury ve vztahu k ustanovení § 2909 o. z. plyne, že: „Šetření dobrých mravů a zákaz zneužití práva jsou dva způsoby, jak dosahovat ochrany slušného jednání mezi lidmi. V § 2909 dochází k prolnutí obou kategorií. Literatuře panuje shodný názor, že dobré mravy vystupují jako kritérium toho, zda dochází ke zneužití práva a pomáhají řešit případy, v nichž se přípustný a oprávněný výkon práva mění ve zneužití práva. Jak v případě zneužití práva, tak v případě šikany se jedná o zdánlivý výkon práva, který je objektivním právem zakázán (§8). Mezi oběma případy není velkého rozdílu, přesto nalézáme dvě podstatné odlišnosti. U zneužití práva postačuje prostý úmysl, u šikany je vyžadován úmysl kvalifikovaný (dolorus coloratus) – zdánlivý výkon práva je ve skutečnosti pouze prostředkem umožňujícím poškodit jiného. Účelem § 2909 není ochromení hospodářského života. Jednající je povinen nahradit újmu, když jeho úmysl směřuje hlavně ke způsobení újmy, přičemž jiný cíl nesleduje nebo je tento jiný cíl zanedbatelný.“ (srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník

VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2014, s. 1533-1537).Odvolací soud má za to, že v postupu žalovaného nelze shledávat rozpor s dobrými mravy. Soud prvního stupně správně uvedl, že smluvní strany si musely být od počátku vědomy, že smlouvu o zajištění služeb ze dne 13. 3. 2009 lze v podstatě kdykoliv a bez udání důvodu ukončit. Žalobci nic nebránilo trvat při koupi nemovitosti na zřízení práva odběru elektrické energie ve formě věcného břemene. Odvolací soud souhlasí se závěrem, že pokud takto žalobce nepostupoval a výrobní halu zakoupil, nejednal obezřetně a bděle, přičemž žalobce měl dostatek času zajistit si dodávky elektřiny jinak.Soud prvního stupně rovněž správně uvedl, že opačný závěr by vedl k absurdnímu závěru o faktické neukončitelnosti smlouvy o zajištění služeb ze dne 13. 3. 2009. Je totiž zřejmé, že každý takový pokus o ukončení smlouvy by přivedl žalobce nutně do významných provozních problémů. Jak správně soud prvního stupně uvedl, takový závěr by však byl ve zřejmém rozporu s účastníky projevenou vůlí uzavřít smlouvu na dobu určitou s automatickou prolongací smlouvy s výpovědí bez udání důvodu.I kdyby bylo prokázáno tvrzení žalobce o nabídce odkupu výrobní haly ve vlastnictví žalobce za účelem jejího využití pro podnikatelské aktivity žalovaného, to vše v přímé časové souvislosti s oznámením o ukončení smlouvy o zajištění služeb ze dne 13. 3. 2009, nebylo by možné v takovém jednání žalovaného spatřovat rozpor s dobrými mravy.Obchodní potřeba či zájem o výrobní prostory je standardní potřebou podnikatelského subjektu, a tuto nelze podnikatelskému subjektu po právu upírat.Ukončení smlouvy o zajištění služeb ze dne 13. 3. 2009, ani nabídka odkupu výrobní haly, a to jednotlivě ani ve vzájemném spojení, žalobce vlastnictví haly v podobě, v jakém ji zakoupil, nezbavovala.Je zjevné, že žalovaný by se mohl stát opětovným vlastníkem výrobní haly (případně oprávněným uživatelem) pouze a jen v případě, že by se na tom obě strany jako podnikatelské subjekty dohodly.Odvolací soud s ohledem na právě uvedené nepovažuje za významnou tvrzenou okolnost, že nabízená cena k odkupu byla dle žalobce neúměrně nízká, neboť by mu neumožnila zakoupit jiný areál.Otázka konkrétního kontraktačního jednání mezi účastníky, vznášení návrhů (jejich obsahu) a jejich případná akceptace či odmítnutí byla plně na účastnících.Tvrzený záměr žalovaného zlikvidovat konkurenci pak vyloučil sám jednatel žalobce, když popřel přímý konkurenční vztah mezi účastníky.Ze všeho výše uvedeného plyne, že objektivní provozně nekomfortní situace žalobce a s ní spojené zvýšené náklady na zajištění provozu, vznikla výlučně tím, že si při zakoupení výrobní haly, případně v následném (poměrně dlouhém) časovém prostoru nezajistil spolehlivý zdroj energie. Tvrzená nabídka odkupu výrobní haly ze strany žalovaného nemohla mít na právní a majetkové poměry žalobce žádný vliv.V daném případě tak nelze ze strany žalovaného dovodit úmyslné jednání proti dobrým mravům ve smyslu ustanovení § 2909 o. z.Na podkladě výše uvedených úvah má odvolací soud za to, že z toho, že žalovaný odmítá žalobci poskytovat plnění, ke kterému již není povinen, nelze ani ve spojení se skutečností, že nabízel žalobci odkup nemovitosti za cenu, za kterou ji žalobce od žalovaného před 12 lety koupil, shledávat rozpor s dobrými mravy.Odvolací soud pak plně souhlasí i se závěry soudu prvního stupně ve vztahu k postupu žalovaného v řízení vedeném u , právnická osoba, , adresa, , stavebního úřadu, o žádosti žalobce o umístění stavby - kabelové přípojky sítě , Anonymizováno, , a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje.Stejně jako soud prvního stupně odvolací soud odkazuje na závěry Nejvyššího osudu učiněné v usnesení ze dne 26. 6. 2019, č. j. , spisová značka, , v němž Nejvyšší soud v řízení mezi týmiž účastníky uvedl, že „jestliže se žalovaný rozhodl smluvní vztah v souladu se smluvními podmínkami neprodloužit, není tato okolnost bez dalšího zneužitím práva, formou „zlého úmyslu“ a ani šikanózním jednáním, a to tím spíše, že smluvní ujednání účastníků umožňovalo ukončení smlouvy také její výpovědí bez uvedení důvodu.“ Žalobce se mýlí, pokud uváděl, že v řízení, v němž Nejvyšší soud rozhodoval, nebyla žalobce zmiňována okolnost o nabídce odkupu výrobní haly, jak plyne z žaloby ve věci , spisová značka, , kterou byl proveden důkaz (viz výše).S ohledem na právě uvedené závěry, odvolací soud neprovedl navrhované důkazy výslechy , tituly před jménem, , jméno FO, , , jméno FO, , , tituly před jménem, , jméno FO, a , tituly před jménem, , jméno FO, z důvodu nadbytečnosti, neboť i při prokázání nabídky odkupu v souvislosti s ukončením smlouvy o zajištění služeb ze dne 13. 3. 2009, případně zjištění, zda má , tituly před jménem, , jméno FO, doklad o odeslání výpovědi, by nemělo na výsledek řízení vliv.Stejně tak odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně neprovedl důkaz žalobcem zmiňovanou doručenkou, jednoduše proto, že žádný z účastníků tento důkaz do spisu nezaložil a žádný z účastníků netvrdí, že by ho měl k dispozici.S ohledem na vše výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně II. nákladového výroku, kterým bylo rozhodnuto o správné výši náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně (I. výrok tohoto rozsudku).O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl se svým odvoláním úspěšný. Žalovanému proto náleží plná náhrada nákladů odvolacího řízení spočívající v:i) odměně za zastoupení advokátem za dva úkony právní služby po 18 460 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 2 532 062 Kč; vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu dne 11. 1. 2023) dle § 7, § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,ii) dvou náhradách hotových výdajů v paušální výši po 300 Kč k úkonům ad i) dle § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,iii) cestovném ve výši 1 100 Kč k jednání odvolacího soudu dne 11. 1. 2023 osobním vozidlem RZ , SPZ, na trase , adresa, a zpět v rozsahu 132 km při průměrné spotřebě 7,6 l benzinu Natural 98 na 100 km, ceně 41,20 Kč/l PHM a sazbě základní náhrady 5,2 Kč/km dle vyhlášky č. 467/2022 Sb.,iv) náhradě za promeškaný čas s cestou na jednání soudu dne 11. 1. 2023 v rozsahu 4 půlhodin po 100 Kč, tj. celkem 400 Kč, dle ustanovení § 14 odst. 3 advokátního tarifu,v) náhradě DPH v sazbě 21 % ve výši 8 194,20 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.);celkem tedy 47 214,20 Kč. Všechny tyto náklady odvolací soud shledal účelnými pro bránění práva v odvolacím řízení plně úspěšným žalovaným. Současně neshledal žádné okolnosti, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. (II. výrok tohoto rozsudku).