74 Co 237/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Evy Krčmářové a soudců JUDr. Miroslava Řezáče a Mgr. Martiny Polákové ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 169 423,53 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 1. 10. 2026, č. j. 36 C 170/2025-100,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadené části II. výroku, ve které soud zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 127 554,26 Kč od 25. 3. 2025 do 1. 12. 2025 a úroku z prodlení ve výši 1,25 % ročně z částky 127 554,26 Kč od 2. 12. 2025 do zaplacení, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve zbývající odvoláním napadené části II. výroku mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 127 554,26 Kč od 2. 12. 2025 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 10 266 Kč, k rukám zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud“ či „soud prvního stupně“) uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 127 554,26 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok), zamítl žalobu o zaplacení částky 41 869,27 Kč, úroku v kapitalizované výši 4 966,40 Kč, úroku ve výši 8 % ročně z částky 166 079,53 Kč od 3. 9. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8 945,68 Kč a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 169 423,53 Kč od 22. 2. 2025 do zaplacení (II. výrok) a žalovanému uložil nahradit žalobci náklady řízení ve výši 8 822 Kč (III. výrok).

2. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že:a) Žalovaný uzavřel dne 11. 7. 2022 s , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále jen „předchůdce žalobce“), smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet – konsolidace půjček (dále jen „Smlouva“). Předchůdce žalobce žalovanému poskytl úvěr ve výši 200 000 Kč, z něhož částka 58 830,59 Kč byla použita na úhradu dosavadních závazků žalovaného a zbylá částka byla převedena na jeho běžný účet. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 2 827,34 Kč.b) Předchůdce žalobce v souvislosti s uzavřením Smlouvy nezkoumal reálné výdaje žalovaného.c) Žalovaný neměl volné finanční prostředky na splácení poskytnutého úvěru. Své výdaje hradil pouze prostřednictvím dalšího zadlužování.d) Žalovaný na svůj dluh ze Smlouvy uhradil pouze 72 445,74 Kč.e) Žalobce se stal věřitelem pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 17. 2. 2025.

3. Na základě výše zjištěného skutkového stavu dospěl soud v rovině právního posouzení věci – vycházeje z § 588, § 2395 a § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), § 75, § 86, § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, § 142 odst. 2 a § 160 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) – k následujícím závěrům:a) Uzavřená Smlouva je smlouvou o úvěru.b) Předchůdce žalobce nesplnil povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného.c) Smlouva je ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná. Předchůdce žalobce nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného vyplývající z § 86 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při níž byl povinen počínat si s odbornou péčí (§ 75 zákona o spotřebitelském úvěru).d) Žalovaný je povinen vydat žalobci pouze bezdůvodné obohacení ve výši 127 554,26 Kč, představující rozdíl mezi poskytnutou částkou a úhradou žalovaného.e) Žalobci v důsledku neplatnosti Smlouvy nevzniklo právo na zaplacení poplatků a úroků.f) Žalobci nevznikl nárok ani na úroky z prodlení, neboť se žalovaný nedostal doposud do prodlení. Mezi účastníky nedošlo k dohodě o době splatnosti, současně žalovaný byl v řízení nečinný a nesdělil své aktuální poměry, proto soud stanovil žalovanému splnit uloženou povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku.g) Úspěšnější žalobce má právo na náhradu nákladů řízení.

4. Proti části II. výroku, ve které soud zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 127 554,26 Kč od 25. 3. 2025 do zaplacení, a III. výroku, podal žalobce odvolání. Nenapadal závěr soudu o neplatnosti Smlouvy. Nesouhlasil však se závěrem soudu, že dosud nenastalo prodlení žalovaného. Dle žalobce nevznikla žalovanému povinnost vrátit žalobci poskytnutou jistinu v souvislosti s rozhodnutím soudu o neplatnosti úvěru. Zdůraznil, že žalovaný byl vyzván k plnění svého dluhu již oznámením o postoupení pohledávky ze dne 27. 2. 2025, které mu bylo odesláno dne 11. 3. 2025. Po marném uplynutí desetidenní lhůty, poskytnuté k úhradě dluhu, se žalovaný dostal dne 25. 3. 2025 do prodlení. Od tohoto data vznikl žalobci ve smyslu § 1970 o. z. nárok na zaplacení úroku z prodlení z přiznaného bezdůvodného obohacení. Nadto byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou do 3. 6. 2025. Žalovaný tak měl dle žalobce dostatečný prostor k úhradě jistiny, přesto na výzvy nereagoval. Žalovaný v řízení před soudem prvního stupně ani netvrdil, že by nebylo v jeho možnostech poskytnutou jistinu vrátit v žalobcem poskytnutých lhůtách. Zdůraznil, že břemeno tvrzení a důkazní o možnostech žalovaného jako spotřebitele vrátit jistinu nesl sám žalovaný, nikoli žalobce. V této souvislosti odkázal na závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozsudku ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025. Dále žalobce uvedl, že soudu nenáleželo domýšlet si schopnost žalovaného plnit dluh, aniž by měl reálné podklady ve zjištěném skutkovém stavu. Dle žalobce z uvedeného vyplynulo, že žalovaný se dostal do prodlení poté, co byl žalobcem vyzván k úhradě dlužné částky. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v odvoláním napadeném rozsahu vyhověl.

5. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.

6. Žalovaný se k jednání odvolacího soudu bez omluvy nedostavil. Odvolací soud proto věc projednal a rozhodnul v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. v jeho nepřítomnosti.

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že podané odvolání je částečně důvodné.

8. Odvolací soud vyšel z pravomocného I. výroku rozsudku, ve kterém soud uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 127 554,26 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku a z pravomocné (odvoláním nenapadené) části II. výroku, ve které byla žaloba zčásti zamítnuta.

9. Žalobce v odvolacím řízení sporoval závěr soudu, že se žalovaný nedostal před jeho rozhodnutím do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení.

10. S ohledem na obsah odvolacích námitek byla předmětem odvolacího přezkumu pouze otázka, zda žalobci vzniklo právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 127 554,26 Kč (nevrácené části poskytnutého spotřebitelského úvěru) od 25. 3. 2025 (od marného uplynutí desetidenní lhůty, která byla žalovanému poskytnuta v oznámení o postoupení pohledávky ze dne 27. 2. 2025) do zaplacení či nikoli.

11. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně hodnotí předmětnou Smlouvu jako neplatnou dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobce tento závěr o neplatnosti Smlouvy ani nenapadal.

12. Plnění z neplatné Smlouvy jako neplatného právního jednání je přijetím bezdůvodného obohacení (§ 87 zákona o spotřebitelském úvěru), které je obohacený povinen ochuzenému vydat.

13. Z neplatné Smlouvy nemohou žalobci náležet žádné smluvní nároky (úroky, poplatky či smluvní pokuty), když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo.

14. Bezdůvodné obohacení představuje v daném případě rozdíl mezi žalovaným nabytými hodnotami a tím, co žalovaný věřiteli vrátil. V tomto rozsahu bylo žalobci bezdůvodné obohacení již pravomocně přiznáno.

15. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Prodlení spotřebitele se tedy v případě předvídaném v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neodvíjí od výzvy věřitele k úhradě poskytnuté jistiny, ale od možností spotřebitele.

17. Zákonodárcem bylo racionálně zvoleno objektivní kritérium určení splatnosti dle možností spotřebitele v daném konkrétním případě. Je tak třeba zjišťovat možnosti spotřebitele v podmínkách každé konkrétní věci, přičemž je třeba důsledně odlišovat zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele, jako kvalifikovaný proces zjišťování (věřitelem) schopnosti spotřebitele splácet poskytovaný úvěr, a posouzení (soudem) doby přiměřené schopnostem spotřebitele poskytnutou jistinu splatit.

18. Byť byl žalovaný v řízení pasivní a neuvedl ke svým možnostem splatit přiznané bezdůvodné obohacení ničeho, nelze dle názoru odvolacího soudu pominout skutečnosti zjevně plynoucí z obsahu spisu či skutečnosti soudu běžně dostupné z veřejných rejstříků.

19. Odvolací soud v souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř. provedl dokazování Smlouvou, oznámením o postoupení pohledávky ze dne 27. 2. 2025, podacím lístkem ze dne 11. 3. 2025, vyjádřením k procesu posouzení úvěruschopnosti ze dne 23. 7. 2025, žádostí o úvěr ze dne 4. 7. 2022, upomínkami ze dne 27. 5. 2024, 25. 6. 2024 a 3. 8. 2024, platební historií úvěru, výpisy z běžného účtu žalovaného za měsíc únor 2022 až srpen 2022, výpisem z Centrální evidence obyvatel pořízeného 16. 2. 2026, mzdovým listem ze dne 18. 2. 2026, evidencí práv pro osobu ze dne 13. 3. 2026 a výpisem z živnostenského rejstříku ze dne 18. 3. 2026.

20. Ze Smlouvy bylo prokázáno, že žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr ve výši 200 000 Kč splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 2 827,34 Kč, resp. po 3 138,34 Kč včetně pojištění. Úvěr byl poskytnut v rozsahu částky 58 830,59 Kč účelově na plnou úhradu dluhů z předchozích úvěrových smluv č. , č. účtu, a č. , č. účtu, . Ve zbývajícím rozsahu byl úvěr poskytnut bezúčelově.

21. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 27. 2. 2025 bylo prokázáno, že předchůdce žalobce oznámil žalovanému, že postoupil předmětnou pohledávku žalobci. Dle příslušného podacího lístku bylo oznámení žalovanému odesláno dne 11. 3. 2025.

22. Z listiny nadepsané jako vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti ze dne 23. 7. 2025 bylo zjištěno, že předchůdce žalobce při poskytování úvěru vycházel ze zjištěného průměrného čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 14 649 Kč.

23. Z žádosti o úvěr ze dne 4. 7. 2022 bylo zjištěno, že žalovaný byl svobodný, měl základní vzdělání a bydlel v pronajatém bytě na adrese , adresa, . Pracoval jako prodavač u společnosti , právnická osoba, na základě pracovního poměru na dobu neurčitou.

24. Platební historií úvěru bylo prokázáno, že žalovaný v první polovině roku 2024 splácel nepravidelně, zcela přestal splácet úvěr v červnu 2024. Tato skutečnost je potvrzena i žalobcem předloženými upomínkami ze dne 27. 5. 2024, 25. 6. 2024 a 3. 8. 2024.

25. Výpisy z běžného účtu žalovaného za měsíc únor 2022 až srpen 2022 bylo ve shodě se soudem prvního stupně prokázáno, že v únoru činil konečný zůstatek účtu částku - 10 298,60 Kč, v březnu částku – 10 186,50 Kč, v dubnu částku – 6 840,78 Kč, v květnu částku + 2 818,98 Kč, v červnu částku – 9 912,63 Kč, v červenci částku – 9 731,66 Kč a v srpnu částku + 5 903,80 Kč.

26. Výpisem z Centrální evidence obyvatel pořízeným dne 16. 2. 2026 bylo zjištěno, že žalovaný má od 10. 7. 2018 veden trvalý pobyt na ohlašovně (, adresa, ). Je stále svobodný.

27. Ze mzdového listu ze dne 18. 2. 2026 bylo zjištěno, že žalovaný do srpna roku 2025 pracoval jako pracovník správy skladu u společnosti , právnická osoba, Za leden až srpen roku 2025 dosáhl celkového čistého příjmu 150 450 Kč, tj. v průměru 18 806 Kč měsíčně.

28. Z evidence práv pro osobu ze dne 13. 3. 2026 bylo zjištěno, že žalovaný není v České republice vlastníkem žádné nemovitosti.

29. Z výpisu z živnostenského rejstříku ze dne 18. 3. 2026 bylo zjištěno, že žalovaný je od 6. 8. 2025 osobou podnikající dle živnostenského zákona s předmětem podnikání Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona s obory činnosti: Výroba, opravy a údržba sportovních potřeb, her, hraček a dětských kočárků, Zprostředkování obchodu a služeb, Velkoobchod a maloobchod, Skladování, balení zboží, manipulace s nákladem a technické činnosti v dopravě, Poskytování software, poradenství v oblasti informačních technologií, zpracování dat, hostingové a související činnosti a webové portály, poradenská a konzultační činnost, zpracování odborných studií a posudků, Překladatelská a tlumočnická činnost, Služby v oblasti administrativní správy a služby organizačně hospodářské povahy. Adresa sídla žalovaného je , adresa, .

30. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný v době poskytnutí úvěru pobíral měsíčně průměrně čistou mzdu 14 649 Kč. Jeho běžný účet vykazoval prakticky setrvalý mínusový stav. Poskytnutý úvěr přestal platit již v průběhu první poloviny roku 2024. Žalovaný má veden trvalý pobyt na ohlašovně a nemá žádnou nemovitost. Od ledna do srpna roku 2025 dosahoval průměrného měsíčního čistého příjmu 18 806 Kč z pracovního poměru. Od srpna roku 2025 zahájil podnikatelskou činnost.

31. Z provedeného dokazování ani z obsahu spisu objektivně nevyplynula žádná skutečnost, ze které by bylo možné dovodit, že by bylo za daných okolností tohoto konkrétního případu v možnostech žalovaného pravomocně přiznané bezdůvodné obohacení ve výši 127 554 Kč vrátit (dle požadavku žalobce) dříve, než stanovil soud prvního stupně.

32. Právě uvedené plně respektuje závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozsudku ze dne 23. 7. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 dle kterého: „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“33. Závěr odvolacího soudu, učiněný na podkladě obsahu spisu, není ani v jakémkoli rozporu s žalobcem namítaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025 ve kterém Nejvyšší soud zcela jistě správně dovodil, že spotřebitel (dlužník) je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky. Na tomto podkladě Nejvyšší soud v jím souzené věci pouze uzavřel, že „dospěly-li soudy nižších stupňů k závěru, že žalobkyně nemá právo na vrácení jistiny úvěru s ohledem na to, že netvrdila a neprokázala skutečnosti pro posouzení možnosti žalované vrátit jistinu úvěru, je jejich právní posouzení nesprávné“.

34. Výklad žalobce ohledně úroků z prodlení (splatnosti jistiny) ve své podstatě pomíjí zákonem zamýšlenou ochranu spotřebitele, jemuž byl v minulosti poskytnut úvěr, aniž by byla řádně zkoumána jeho úvěruschopnost.

35. Žalobce de facto na podkladě právně nekorektního výkladu uvedené judikatury Nejvyššího soudu požaduje, aby v situaci, kdy žalovaný není v řízení aktivní, soud odhlédl od obsahu spisu a přiznal mu bez dalšího jím formulovaný nárok. Takové vypořádání neplatné úvěrové smlouvy však § 87 zákona o spotřebitelském úvěru nestanovuje (viz výše).

36. V době rozhodování soudu prvního stupně se žalovaný nedostal do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny. Soud prvního stupně stanovil, že žalovaný je povinen zaplatit dluh do tří dnů od právní moci rozsudku, přičemž žádná ze stran netvrdila, že by ke stanovené úhradě došlo.

37. Rozsudek v I. výroku nabyl právní moci 26. 11. 2025. Dnem následujícím po tomto dni započala plynout žalovanému třídenní lhůta k zaplacení, která skončila 1. 12. 2025. Od 2. 12. 2025 byl žalovaný již v prodlení a žalobci vznikl nárok na úrok z prodlení, přičemž sazba k tomuto dni činila 11,5 % ročně.

38. S ohledem na vše výše uvedené odvolací soud rozsudek v odvoláním napadené části II. výroku, ve které soud zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 127 554,26 Kč od 25. 3. 2025 do 1. 12. 2025 a úroku z prodlení ve výši 1,25 % ročně z částky 127 554,26 Kč od 2. 12. 2025 do zaplacení dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil (I. výrok tohoto rozsudku).

39. Podle § 220 odst. 1 o. s. ř. pak zbývající odvoláním napadenou část II. výroku změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 127 554,26 Kč od 2. 12. 2025 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (II. výrok tohoto rozsudku).

40. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně odvolací soud nově rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud přepočítal poměr úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci, když zohlednil i požadavek na žalobou uplatněné příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně, tj. ke dni 1. 10. 2025 (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08). Žalobce uplatnil žalobou nárok v celkové výši 210 804,10 Kč. Úspěch žalobce je pak představován částkou 127 554,26 Kč, představující 60,5 % předmětu řízení, jeho neúspěch proto představuje pouze 39,5 %. Žalobce tak má právo na náhradu 21 % vzniklých nákladů řízení. Náklady žalobce v řízení před soudem prvního stupně sestávají ze:zaplaceného soudního poplatku ve výši 8 471,50 Kč,odměny za čtyři úkony právní služby po 7 900 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 169 423,53 Kč; převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva ze dne 3. 6. 2025, sepis žaloby ze dne 26. 6 2025 a účast u jednání dne 1. 10. 2025) dle § 7 a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“),čtyř náhrad hotových výdajů po 450 Kč dle § 13 advokátního tarifu,náhrady DPH v sazbě 21 % ve výši 7 014 Kč počítané z náhrad ad ii) až iii) (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.);celkem tedy 48 885,50 Kč, z toho 21 % činí 10 266 Kč. Všechny tyto náklady odvolací soud shledal účelnými pro uplatňování či bránění práva úspěšnějším žalobcem, a co do výše i úměrnými k předmětu řízení. Odvolací soud nepřiznal odměnu a režijní paušál za neúčelný úkon spočívající v sepisu doplnění žaloby ze dne 31. 7. 2025, kterým žalobce doplňoval skutková tvrzení, která měla být již součástí žaloby. Odvolací soud neshledal žádné podmínky, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci § 150 o. s. ř. (III. výrok tohoto rozsudku).

41. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud přepočítal poměr úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci, když zohlednil i odvoláním uplatněné příslušenství kapitalizované ke dni rozhodnutí odvolacího soudu, tj. ke dni 18. 3. 2026. Žalobce uplatnil v odvolacím řízení nárok v kapitalizované výši 15 995,82 Kč. Úspěch žalobce je pak představován částkou 4 359,87 Kč představující pouze 27 % předmětu řízení, jeho neúspěch představuje 73 %. V řízení před soudem prvního stupně tak byl úspěšnější žalovaný, kterému vznikl nárok na náhradu poměrné části nákladů řízení (46 %). Protože však žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly, odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (IV. výrok tohoto rozsudku).