74 Co 59/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Evy Krčmářové a soudců JUDr. Miroslava Řezáče a Mgr. Martiny Polákové ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 39 111,19 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2024, č. j. 94 C 17/2024-44,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části odvoláním napadeného III. výroku, ve které soud zamítl žalobu o zaplacení částky 8 339,31 Kč, úroku ve výši 17,9 % ročně z částky 38 111,19 Kč od 18. 9. 2023 do 15. 10. 2023, úroku ve výši 15 % ročně z částky 38 111,19 Kč od 28. 9. 2023 do 28. 1. 2025, úroku ve výši 3 % ročně z částky 29 771,88 Kč od 29. 1. 2025 do zaplacení, úroku ve výši 15 % ročně z částky 8 339,31 Kč od 29. 1. 2025 do zaplacení, úroku ve výši 15 % ročně z částky 38 111,19 Kč od 16. 10. 2023 do zaplacení a kapitalizovaného úroku ve výši 1 703,53 Kč od 15. 6. 2023 do 17. 9. 2023, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve zbývající části odvoláním napadeného III. výroku mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 29 771,88 Kč od 29. 1. 2025 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 203,45 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Brně (dále jen „soud“ či „soud prvního stupně“) uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 1 000 Kč a 29 771,88 Kč (I. a II. výrok), zamítl žalobu o zaplacení částky 8 339,31 Kč, úroku ve výši 17,9 % ročně z částky 38 111,19 Kč od 18. 9. 2023 do 15. 10. 2023, úroku ve výši 15 % ročně z částky 38 111,19 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, úroku ve výši 15 % ročně z částky 38 111,19 Kč od 16. 10. 2023 do zaplacení a kapitalizovaného úroku ve výši 1 703,53 Kč od 15. 6. 2023 do 17. 9. 2023 (III. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (IV. výrok).

2. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že:a) Žalobce uzavřel s žalovaným dne 2. 8. 2021 Rámcovou smlouvu č. , Anonymizováno, , na základě které žalovanému vedl běžný bankovní účet č. , č. účtu, .b) Součástí Rámcové smlouvy byly obchodní podmínky, ve kterých se žalovaný zavázal udržovat kladný zůstatek na účtu.c) Žalovaný se dostal do záporného zůstatku ve výši 1 000 Kč, který neuhradil ani na výzvu žalobce.d) Žalobce s žalovaným uzavřel dne 1. 8. 2022 Dodatek č. 3 k Rámcové smlouvě (dále jen „Smlouva“), na základě kterého žalovanému poskytl úvěr ve výši 51 000 Kč s úrokovou sazbou 17,9 % ročně. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 2 174 Kč.e) Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že má příjem 27 000 Kč měsíčně, je svobodný, hradí nájem ve výši 6 500 Kč měsíčně, další náklady má ve výši 4 000 Kč měsíčně.f) Žalobce prověřoval žalovaného v dostupných interních a externích databázích.g) Žalobce neprověřil příjmy a zejména výdaje žalovaného. Žalobce ani netvrdil, že by žalovaným uvedené příjmy a výdaje ověřoval.h) Žalovaný na svůj dluh ze Smlouvy uhradil pouze 21 228,12 Kč.

3. Na základě výše zjištěného skutkového stavu dospěl soud v rovině právního posouzení věci – vycházeje z § 2395, § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), § 86, § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) – k následujícím závěrům:a) Žalobci vznikl dle smlouvy o běžném účtu nárok na zaplacení nepovoleného debetního zůstatku na účtu.b) Uzavřená Smlouva je smlouvou o úvěru.c) Žalobce nesplnil povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného.d) Smlouva je ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná z důvodu nemožnosti učinění závěru o splnění povinnosti podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.e) Žalovaný je povinen vydat žalobci pouze bezdůvodné obohacení (§ 87 zákona o spotřebitelském úvěru) ve výši 29 771,88 Kč, představující rozdíl mezi poskytnutou částkou a úhradou žalovaného.f) Úspěšnějšímu žalovanému nevznikly žádné náklady řízení.

4. Proti III. a IV. výroku podal žalobce odvolání. Nesouhlasil se závěrem soudu, že nezkoumal řádně úvěruschopnost žalovaného. Zopakoval, že žalovanému úvěr poskytl jako tzv. rozesplátkovaný kontokorent, kterým byl doplacen předchozí kontokorent, sjednaný na základě Dodatku č. 1 k Rámcové smlouvě. Možnost převést kontokorent na úvěr s anuitním splácením byla mezi účastníky sjednána v Podmínkách pro užívání kontokorentu. Poukázal na § 5 odst. 4 a § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého je v případě změny závazku poskytovatel povinen posuzovat úvěruschopnost pouze pokud došlo k významnému navýšení spotřebitelského úvěru, resp. poskytovatel není povinen posuzovat úvěruschopnost, jedná-li se o dohodu, kterou se za účelem odvrácení řízení o nárocích věřitele odkládá v důsledku prodlení spotřebitele platba nebo mění způsob splácení, přičemž smluvní ujednání jsou ve svém souhrnu pro spotřebitele alespoň stejně výhodná jako v původní smlouvě. Žalobce proto neměl v souvislosti s uzavíráním Smlouvy povinnost posuzovat úvěruschopnost žalovaného. Vytkl soudu prvního stupně, že se s touto jeho argumentací nikterak nevypořádal. Zdůraznil, že předmětný úvěr žalovanému poskytl na běžný účet č. , č. účtu, . Žalobce tak měl jistotu, že bude sloužit k doplacení kontokorentu a tento závazek žalovaného tím zanikne, neboť jakákoli částka připsaná na běžný účet žalovaného je automaticky započtena na úhradu kontokorentu, až do jeho úplného zaplacení. Rozdíl mezi načerpanou výší úvěru a částkou použitou k doplacení kontokorentu byl určen na doplacení případných pohledávek (úroků) vzniklých v době od podání žádosti do načerpání úvěru. Žalobce nezvýšil celkové zadlužení žalovaného. Žalovaný naopak díky tomuto úvěru dostal možnost svůj dluh uhradit žalobci ve splátkách. Nedošlo k zesplatnění kontokorentu a k vymáhání dlužné částky najednou. Žalovanému byla poskytnuta nižší úroková sazba v případě řádného a včasného splácení úvěru. Žalovanému také zůstala zachována možnost svůj dluh kdykoli celý doplatit. V této souvislosti odkázal na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2023, č. j. 25 Co 222/2022-97, řešící obdobný případ. Pro případ, že by přesto odvolací soud souhlasil se závěry soudu prvního stupně o bezdůvodném obohacení žalovaného, měl by žalobci přiznat zákonný úrok z prodlení z částky odpovídající bezdůvodnému obohacení. Zdůraznil, že soud prvního stupně neprovedl žádné důkazy, na jejichž základě by dospěl k závěru, že není v možnostech žalovaného splatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele. Žalovaný se k návrhu žalobce nikterak nevyjádřil, po celou dobu řízení byl zcela pasivní. Nesplnil svou důkazní povinnost ohledně prokázání skutečností o svých možnostech splatit požadovanou částku. I přesto soud žalobci zákonný úrok z prodlení nepřiznal. V této souvislosti žalobce poukázal na rozsudek Městský soud v Praze ze dne 31. 7. 2024, č. j. 72 Co 199/2024-92, který uzavřel že „aplikace § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, představující speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy, se použije pouze v případě, že věřitel vyzval spotřebitele k plnění a současně spotřebitel prokázal, že není v jeho možnostech, aby dluh na jistině uhradil ve lhůtě uvedené ve výzvě k plnění. Za situace, kdy spotřebitel toto neprokáže, a není-li stranami ujednáno, kdy má dlužník dluh splnit, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu (§ 1958 odst. 2 o.z.)… Z obsahu spisu však vyplývá, že žalovaný v průběhu řízení zůstal v zásadě nečinný, k jednání soudu se nedostavil a k žalobě se srozumitelně nevyjádřil, ničeho o svých možnostech splatit jistinu úvěru neuvedl. Pokud ovšem jen na podkladě uvedeného soud I. stupně dovodil, že mezi účastníky je spor o stanovení doby splatnosti jistiny, je i podle odvolacího soudu taková presumpce nepřípustná, neboť pokud se žalovaný nevyjádřil, tak (logicky) ani nesporovala.“ Dle žalobce tak mělo být prodlení žalovaného v tomto konkrétním případě odvozováno od výzvy žalobce k plnění. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v odvoláním napadeném rozsahu vyhověl.

5. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.

6. Žalobce se z účasti na jednání odvolacího soudu nařízeného na 15. 10. 2025 omluvil. Souhlasil s projednáním a rozhodnutím věci ve své nepřítomnosti. Žalovaný se k jednání odvolacího soudu bez omluvy nedostavil. Odvolací soud proto věc projednal a rozhodnul v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti obou účastníků.

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že podané odvolání je částečně důvodné.

8. Odvolací soud vyšel z pravomocného I. a II. výroku rozsudku.

9. Předmětem odvolacího řízení bylo na podkladě odvolacích námitek žalobce posouzení správnosti závěru soudu prvního stupně o neplatnosti Smlouvy a od toho odvislé posouzení, zda žalobci vznikl nárok na uhrazení žalobou uplatněných (smluvních) nároků, jakož i případné posouzení otázky, zda žalobci vznikl nárok na úhradu zákonného úroku z prodlení z přiznaného bezdůvodného obohacení od 28. 9. 2023 do zaplacení či nikoli.

10. Odvolací soud v souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř. provedl dokazování Rámcovou smlouvou číslo , Anonymizováno, ze dne 2. 8. 2021, Dodatkem číslo 1 k Rámcové smlouvě číslo , Anonymizováno, ze dne 2. 8. 2021, podmínkami pro používání kontokorentu, Smlouvou, podmínkami pro používání úvěru, formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, splátkovým kalendářem, přehledem plateb, přehledem žádostí o úvěr, úvěrovou zprávou, výpisem z běžného účtu, výzvou k zaplacení dluhu, zprávou zaměstnavatele a mzdovými listy.

11. Z Rámcové smlouvy číslo , Anonymizováno, ze dne 2. 8. 2021 bylo prokázáno, že žalobce žalovanému vedl běžný účet č. , č. účtu, a poskytl debetní kartu.

12. Z Dodatku číslo 1 k rámcové smlouvě číslo , Anonymizováno, ze dne 2. 8. 2021 (dále jen „smlouva o kontokorentu“) bylo prokázáno, že žalobce současně žalovanému poskytl kontokorent ve výši 50 000 Kč, tj. možnost v tomto rozsahu přečerpat běžný účet č. , č. účtu, . V dodatku si účastníci mimo jiné smluvili, že žalovaný má možnost požádat žalobce o převedení kontokorentu na úvěr s anuitními splátkami.

13. Součástí smlouvy o kontokorentu byly Podmínky pro používání kontokorentu, které upravovaly způsob úročení kontokorentu, jeho splácení, případy porušení smlouvy o kontokorentu a jejich řešení.

14. Ze Smlouvy bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalovanému neúčelový, nezajištěný úvěr ve výši 51 000 Kč (úvěr číslo , IBAN, ). Ve Smlouvě bylo přímo uvedeno: „Úvěr můžete využít, na co chcete“. Žalovaný se zavázal úvěr splatit ve 34měsíčních splátkách po 2 174 Kč (včetně pojištění ve výši 174 Kč). Způsob čerpání úvěru byl sjednán převodem na běžný účet č. , č. účtu, . Listina neobsahuje žádnou informaci o tom, že by se jednalo (na žádost žalovaného) o rozesplátkovaný kontokorent.

15. Součást Smlouvy tvořily podmínky pro používání úvěru obsahující upřesňující ujednání týkající se poskytnutí úvěru, jeho splácení, změnu jeho parametrů, ukončení Smlouvy apod.

16. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že úvěr je zde shodně specifikován jako neúčelový. Listina neobsahuje žádnou informaci o tom, že by se jednalo (na žádost žalovaného) o rozesplátkovaný kontokorent.

17. Splátkový kalendářem byl zjištěn rozpis Smlouvou předpokládaných splátek.

18. Z přehledu plateb bylo prokázáno tvrzení žalobce o výši úhrad žalovaného.

19. Z přehledu žádostí o úvěr bylo zjištěno, že žalobce ve vztahu k žalovanému vedl pouze dvě žádosti o úvěr, a to žádost o kontokorent ze dne 2. 8. 2021 a žádost o půjčku ze dne 1. 8. 2022. Listina neobsahuje žádnou informaci o tom, že žalovaný žádal o rozesplátkovaný kontokorent. Ve vztahu k žalovanému žalobce evidoval informaci, že žalovaný je vyučen, nemá žádnou vyživovací povinnost, na nájem vynakládá 6 500 Kč měsíčně a na ostatní výdaje 4 000 Kč měsíčně. Žalovaný je zaměstnaný na dobu neurčitou ve společnosti , právnická osoba, , IČO , IČO, (zpracovatelský průmysl) s čistým měsíčním příjmem 27 000 Kč.

20. Z úvěrové zprávy ze dne 1. 8. 2022 bylo zjištěno, že před poskytnutím předmětného úvěru dne 19. 10. 2021 žádal žalovaný o splátkový úvěr ve výši 55 000 Kč. Jeho žádost byla odmítnuta.

21. Z výpisu z běžného účtu ze dne 2. 8. 2022 plyne, že poskytnutý úvěr byl toho dne připsán ve výši 51 000 Kč na účet žalovaného. Transakace byla označena jako „načerpání půjčky“.

22. Žalobce vyzval žalovaného k úhradě dluhu ve lhůtě do 27. 9. 2023 výzvou ze dne 18. 9. 2023.

23. Ze zprávy zaměstnavatele ze dne 17. 9. 2025 bylo zjištěno, že žalovaný pracoval ve společnosti , právnická osoba, jako skladník a obsluha manipulačních vozíků. Pracovní poměr byl ukončen ke dni 26. 7. 2024.

24. Ze mzdových listů bylo zjištěno, že žalovaný dosáhl v roce 2023 příjmu od zaměstnavatele celkem 164 909 Kč. Celkem šestnáctkrát byl v pracovní neschopnosti, kdy pobíral dávky nemocenského pojištění v celkové výši 67 473 Kč. Průměrně tak dosáhl v roce 2023 příjmu 19 365 Kč měsíčně. V roce 2024, za prvních sedm měsíců, dosáhl příjmu od zaměstnavatele celkem 101 954 Kč. Sedmkrát byl v pracovní neschopnosti, kdy pobíral dávky nemocenského pojištění v celkové výši 25 276 Kč. Průměrně tak dosáhl v roce 2024 příjmu 18 175 Kč měsíčně.

25. Odvolací soud po zopakování části důkazů dospěl k závěru, že z předložených listin nevyplývá, že předmětný úvěr byl žalovanému poskytnut jako „rozesplátkovaný kontokorent“, kterým žalovaný žalobci doplatil předchozí kontokorent, neboť ze Smlouvy naopak vyplývá, že žalovanému byl poskytnut „neúčelový“ úvěr s výslovným prohlášením „Úvěr můžete využít, na co chcete“. Rovněž z výpisu z běžného účtu žalovaného plyne, že připsání částky 51 000 Kč na účet žalovaného dne 2. 8. 2022 bylo označeno jako „Načerpání půjčky“ s označením „Půjčka 1“ a také v Přehledu žádostí o úvěr je transakce označena jako „Žádost o půjčku“. O poskytnutí standardního úvěru vypovídá rovněž formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru.

26. Vzhledem k tomu, že se žalobce jednání soudu prvního stupně nezúčastnil, nemohl být poučen dle § 118a odst. 3 o. s. ř., aby označil důkazy ke svým tvrzením o poskytnutí rozesplátkovaného kontokorentu.

27. Odvolací soud na podkladě zopakovaného dokazování hodnotí jako správný závěr soudu prvního stupně, že Smlouva je absolutně neplatná z důvodu nesplnění povinnosti žalobce řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného vyplývající z § 86 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při níž byl povinen počínat si s odbornou péčí (§ 75), zejména z hledisek uvedených v § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.

28. Důvodová zpráva k § 75 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví požadavek, aby poskytovatel a zprostředkovatel vykonával svou činnost s odbornou péčí. Veškeré jednání osob podnikajících na finančním trhu by mělo být založeno na zásadě odborné péče jakožto souhrnu profesionálních standardů (zásad lege artis), které vyplývají z obecné právní úpravy (§ 5 o. z.). Zásada jednání s odbornou péčí musí být dodržena vždy, aby určité jednání poskytovatele nebo zprostředkovatele mohlo být shledáno jako konformní s požadavky zákona.

29. Dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

30. Dle odstavce druhého téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

31. Podle důvodové zprávy k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.

32. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

33. Podle důvodové zprávy k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, sankcí za nedodržení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí je neplatnost smlouvy. Smlouva je neplatná, pokud byl spotřebiteli poskytnut spotřebitelský úvěr i přesto, že existovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti splácet. Spotřebitel je tak chráněn v situaci, kdy dostal úvěr, ačkoli tento úvěr mu neměl být poskytnut.

34. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud uzavřel, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků.

35. Žalobce fakticky rezignoval na zkoumání reálných výdajů žalovaného. To přesto, že evidoval informaci o tom, že předchozí žádost žalovaného o spotřebitelský úvěr byla odmítnuta. Nahrazení zákonem vymezeného účelu zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele paušální částkou dle interních modelů (tak jak tvrdil žalobce) odvolací soud v daném případě neakceptuje.

36. Plnění z neplatné Smlouvy jako neplatného právního jednání je přijetím bezdůvodného obohacení (§ 87 zákona o spotřebitelského úvěru), které je obohacený povinen ochuzenému vydat.

37. Z neplatné Smlouvy o spotřebitelském úvěru nemohou žalobci náležet žádné smluvní nároky (úroky, poplatky či smluvní pokuty), když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo.

38. Bezdůvodné obohacení představuje v daném případě rozdíl mezi žalovaným nabytými hodnotami a tím, co žalovaný věřiteli vrátil. V tomto rozsahu bylo žalobci bezdůvodné obohacení již pravomocně přiznáno.

39. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

40. Prodlení spotřebitele se tedy v případě předvídaném v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru odvíjí od možností spotřebitele.

41. Zákonodárcem proto bylo racionálně zvoleno objektivní kritérium určení splatnosti dle možností spotřebitele v daném konkrétním případě. Je tak třeba zjišťovat možnosti spotřebitele v podmínkách každé konkrétní věci, přičemž je třeba důsledně odlišovat zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele, jako kvalifikovaný proces zjišťování (věřitelem) schopnosti spotřebitele splácet poskytovaný úvěr, a posouzení (soudem) doby přiměřené schopnostem spotřebitele poskytnutou jistinu splatit.

42. Byť byl žalovaný v řízení pasivní a neuvedl ke svým možnostem splatit přiznané bezdůvodné obohacení ničeho, nelze dle názoru odvolacího soudu pominout skutečnosti zjevně plynoucí z obsahu spisu či skutečnosti soudu běžně dostupné.

43. Z odvolacím soudem vyžádané zprávy zaměstnavatele žalovaného plyne, že žalovaný v letech 2023 a 2024 byl opakovaně v pracovní neschopnosti a došlo u něj k výraznému poklesu příjmu.

44. Z provedeného dokazování ani z obsahu spisu objektivně nevyplynula žádná skutečnost, ze které by bylo možné dovodit, že by bylo za daných okolností tohoto konkrétního případu v možnostech žalovaného pravomocně přiznané bezdůvodné obohacení ve výši 29 771,88 Kč vrátit (dle požadavku žalobce) dříve, než stanovil soud prvního stupně.

45. V době rozhodování soudu prvního stupně se žalovaný nedostal do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny. Soud prvního stupně stanovil, že žalovaný je povinen zaplatit dluh do třiceti dnů od právní moci rozsudku, přičemž žádná ze stran netvrdila, že by ke stanovené úhradě došlo.

46. Rozsudek v I. výroku nabyl právní moci 29. 12. 2024. Dnem následujícím po tomto dni započala plynout žalovanému 30denní lhůta k zaplacení, která skončila 28. 1. 2025. Od 29. 1. 2025 byl žalovaný již v prodlení a žalobci vznikl nárok na zákonný úrok z prodlení, přičemž sazba k tomuto dni činila 12 % ročně.

47. S ohledem na vše výše uvedené odvolací soud rozsudek v části odvoláním napadeného III. výroku, ve které soud zamítl žalobu o zaplacení částky 8 339,31 Kč, úroku ve výši 17,9 % ročně z částky 38 111,19 Kč od 18. 9. 2023 do 15. 10. 2023, úroku ve výši 15 % ročně z částky 38 111,19 Kč od 28. 9. 2023 do 28. 1. 2025, úroku ve výši 3 % ročně z částky 29 771,88 Kč od 29. 1. 2025 do zaplacení, úroku ve výši 15 % ročně z částky 8 339,31 Kč od 29. 1. 2025 do zaplacení, úroku ve výši 15 % ročně z částky 38 111,19 Kč od 16. 10. 2023 do zaplacení a kapitalizovaného úroku ve výši 1 703,53 Kč od 15. 6. 2023 do 17. 9. 2023, dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil (I. výrok tohoto rozsudku).

48. Podle § 220 odst. 1 o. s. ř. pak zbývající část odvoláním napadeného III. výroku změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 29 771,88 Kč od 29. 1. 2025 do zaplacení (II. výrok tohoto rozsudku).

49. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně odvolací soud nově rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud přepočítal poměr úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci, když zohlednil i požadavek na žalobou uplatněné příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně, tj. ke dni 15. 10. 2025 (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08). Žalobce uplatnil žalobou nárok v celkové výši 54 399,30 Kč. Úspěch žalobce je pak představován částkou 30 771,88 Kč, představující 56,5 % předmětu řízení, jeho neúspěch proto představuje pouze 43,5 %. Žalobce tak má právo na náhradu 13 % vzniklých nákladů řízení. Náklady žalobce v řízení před soudem prvního stupně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 565 Kč, z toho 13 % činí 203,45 Kč. Uvedený náklad odvolací soud shledal účelným pro uplatňování či bránění práva úspěšnějším žalobcem, a co do výše i úměrným k předmětu řízení a současně neshledal žádné podmínky, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci § 150 o. s. ř. (III. výrok tohoto rozsudku).

50. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud přepočítal poměr úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci, když zohlednil i odvoláním uplatněné příslušenství kapitalizované ke dni rozhodnutí odvolacího soudu, tj. ke dni 28. 11. 2024. Žalobce uplatnil v odvolacím řízení nárok v kapitalizované výši 33 680,87 Kč. Úspěch žalobce je pak představován částkou 3 257,78 Kč představující pouze 9,67 % předmětu řízení, jeho neúspěch představuje 90,33 %. V řízení před odvolacím soudem tak byl úspěšnější žalovaný, kterému vznikl nárok na náhradu poměrné části nákladů řízení (80,66 %). Protože však žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly, odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (IV. výrok tohoto rozsudku).