74 Co 63/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Evy Krčmářové a soudců Mgr. Martiny Polákové a JUDr. Miroslava Řezáče ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 136 963,82 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 25. 1. 2024, č. j. 15 C 82/2023-141, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 21. 1. 2025, č. j. 15 C 82/2023-184,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části I. výroku, ve které bylo rozhodnuto o lhůtě k plnění, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadeném II. výroku, ve znění doplňujícího rozsudku, ve III. výroku a v II. výroku doplňujícího rozsudku, potvrzuje.

III. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem, ve spojení s doplňujícím rozsudkem, Okresní soud v Blansku (dále jen „soud“ či „soud prvního stupně“) uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 68 173,28 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 25. 11. 2022 do zaplacení (I. výrok), žalobu zamítl pro částku 68 790,54 Kč, požadovaný úrok, úrok z prodlení a poplatky (II. výrok a I. výrok doplňujícího rozsudku) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok a II. výrok doplňujícího rozsudku).

2. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázány následující skutečnosti:a) Žalovaný požádal o spotřebitelský úvěr dne 30. 11. 2017 společnost , právnická osoba, ., , Anonymizováno, (dále též „banka“ nebo „právní předchůdce žalobce“).b) Před uzavřením smlouvy o úvěru zkoumal právní předchůdce žalobce úvěruschopnost žalovaného z jeho sdělení, on-line , Anonymizováno, a , Anonymizováno, , z výpisu z účtu žalovaného za měsíce 8–10/2017. Z výpisů z účtu žalovaného vyplynulo, že v srpnu 2017 činily jeho příjmy 24 507 Kč, výdaje 24 516 Kč, v září 2017 činily příjmy 23 277 Kč, výdaje 23 287 Kč, v říjnu 2017 činily příjmy 75 971 Kč a výdaje 75 817 Kč. Výsledek služeb on-line , Anonymizováno, a , Anonymizováno, byl ve vztahu k úvěru doporučující. Vyšel z toho, že žalovaný je svobodný, bydlí v bytě v osobním vlastnictví, má příjem ze zaměstnání ve výši 24 408 Kč, jeho pravidelné měsíční výdaje činí 7 176 Kč a výše limitu kontokorentního úvěru je 60 000 Kč. Žalovaným tvrzený příjem byl uveden v protokolu o prověření úvěruschopnosti, celkové výdaje zde uvedené činily 18 476 Kč, cash-flow před poskytnutím úvěru 5 932 Kč, po poskytnutí úvěru 2 792 Kč. Právní předchůdce žalobce dospěl k závěru, že je možno úvěr poskytnout.c) Smlouva o úvěru č. , Anonymizováno, (dále jen „Smlouva“) byla uzavřena dne 1. 12. 2017. Právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 250 000 Kč téhož dne na jeho účet. Žalovaný se zavázal ji vrátit s dohodnutým příslušenstvím (celkem částka 301 440 Kč) v 96 měsíčních splátkách po 3 148 Kč. Společně se Smlouvou bylo sjednáno i pojištění, které bylo ke dni 31. 5. 2021 zrušeno.d) Žalovanému byla v průběhu trvání smluvního vztahu poskytnuta ochranná doba od 1. 5. 2020 do 31. 10. 2020. Právní předchůdce žalobce žalovaného upomínal o zaplacení splatných splátek dopisy ze dne 17. 5. 2022 a 6. 6. 2022.e) Žalovaný uhradil na dluh celkem 181 826,72 Kč.f) Úvěr byl zesplatněn dne 2. 11. 2022 a žalovaný byl vyzván k zaplacení celkové dlužné částky 156 825,32 Kč do 17. 11. 2022.g) Před podáním žaloby byla žalovanému zaslána předžalobní výzva.h) Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 8. 2023 byla pohledávka společnosti , právnická osoba, ., , Anonymizováno, , kterou v tomto řízení uplatnila , tituly před jménem, , jméno FO, , jako insolvenční správkyně dlužníka, postoupena s účinností od 2. 8. 2023 žalobci, proto bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví podle § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) usnesením ze dne 12. 9. 2023, č. j. 15 C 82/2023-95.

3. Při právním hodnocení věci vyšel soud z § 2395, § 1751 odst. 1, § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), § 75, § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření Smlouvy.

4. Zdůraznil, že české spotřebitelské právo je částečně transponovanou Směrnicí č. 93/13/EHS a č. 2008/48/ES, kdy sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na jejím základě musí být „účinné, přiměřené a odrazující“. Články 8 a 23 Směrnice č. 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, přičemž tyto sankce musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, aby byly uplatněny jen za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne v tříleté promlčecí lhůtě, týká-li se sankce porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, jak vyplývá z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci , Anonymizováno, -, právnická osoba, . , Anonymizováno, . Dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce nedostál své povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, což je činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím, rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K takovému posouzení je zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele, a to jak jeho příjmy, tak jeho výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí být zohledněno i rodinné postavení spotřebitele, zda vyživuje další osoby, anebo zda se na financování provozu domácnosti podílí i jiné osoby. Posouzení úvěruschopnosti je ryze individuální záležitost ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli a konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Odborná péče zahrnuje, že věřitel nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů, ale bere v potaz konkrétní situaci spotřebitele. Dostupné statistické údaje mohou sloužit k částečnému ověření reálnosti údajů tvrzených spotřebitelem a být základem pro prověřování situace spotřebitele, uvádí-li spotřebitel své průměrné výdaje na bydlení či stravování ve výši řádově nižší než jsou výdaje v místě a čase obvyklé. Jestliže měl právní předchůdce žalobce k dispozici tři výpisy z účtu, z nichž vyplývaly naprosto minimální zůstatky peněžních prostředků a hospodaření žalovaného se jevilo na samé hranici udržitelnosti, jednalo se o situaci, kdy vznikly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, a proto mu neměl být poskytnut. Právní předchůdce žalobce nepostupoval s odbornou péčí, uzavřená Smlouva je proto neplatná. K neplatnosti soud přihlédl z úřední povinnosti. Poskytnuté plnění ve výši 250 000 Kč je plněním bez právního důvodu. Žalovaný na tuto částku (částečně i po zahájení řízení) plnil 181 826,72 Kč, proto byla žalobci přiznána částka 68 173,28 Kč z dlužné nevrácené jistiny poskytnuté na základě neplatné smlouvy o úvěru z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti.

5. V průběhu řízení došlo ke dvěma částečným zpětvzetím žaloby pro chování žalovaného po zahájení řízení, o nichž bylo soudem rozhodnuto usnesením ze dne 19. 5. 2023, č. j. 15 C 82/2023-64, a usnesením ze dne 2. 8. 2023, č. j. 15 C 82/2023-79. Předmětem řízení zůstala částka, o které bylo rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně, včetně doplňujícího rozsudku.

6. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, když úspěch a neúspěch účastníků v řízení byl shodný.

7. Proti stanovené lhůtě k plnění podal odvolání žalovaný. Uvedl, že již před soudem prvního stupně požadoval, aby částku pravomocně přiznanou v I. výroku mohl zaplatit ve splátkách po 10 000 Kč měsíčně, k čemuž si soud ani nevyžádal stanovisko žalobce, a uložil mu zaplatit dlužnou částku do 3 dnů od právní moci rozsudku.

8. Proti II. výroku rozsudku a výroku o nákladech řízení podal odvolání žalobce. Namítal, že úvěruschopnost žalovaného posoudil dostatečně, řádně a s odbornou péčí. To, že zůstatek na účtu žalovaného za zkoumané období byl v jednom ze tří měsíců záporný, neodůvodňovalo závěr o špatné finanční situaci žalovaného. Soud posuzoval dokumentaci k posouzení úvěruschopnosti žalovaného pouze formálně, věc posuzoval téměř výlučně z hlediska právní stránky dané problematiky. Žalobce uvedl, že příjmy žalovaného byly prověřeny na základě výpisů z běžného účtu, měsíční náklady byly vypočteny statistickou metodou, výše závazků žalovaného byla zjištěna pomocí výpisů z bankovních a nebankovních registrů, které odhalily celkem 3 předchozí závazky žalovaného. Právní předchůdce žalobce zjistil od žalovaného údaje, následně kontroloval tvrzený příjem, vypočetl životní náklady žalovaného, ověřil jeho osobní závazky a lustroval ho v rejstřících SOLUS a BRKI. Ověřování proběhlo zejména z výpisů z běžného účtu žalovaného, s tím, že tyto výpisy nebyly zohledňovány při posouzení životních nákladů a závazků žalovaného. Prověřením bylo zjištěno, že žalovaný uvedl správné informace, co se týče počtu závazků. Jestliže má osoba více účtů, nemůže být výpis z účtu relevantním podkladem pro zhodnocení její výdajové stránky. Na účtu, z něhož měl právní předchůdce žalobce k dispozici výpisy, probíhaly transakce zřejmě mezi dalším účtem žalovaného, proto jakékoliv převody nelze kategorizovat jako výdaje. Navíc je vysoce pravděpodobné, že žalovaný rovněž splatil mimořádnou splátkou ve výši 51 608 Kč dne 23. 10. 2017 závazek č. 2, přesto byl závazek zohledněn jako existující. Úvěrová smlouva byla uzavřena platně, proto měla být žalobci přiznána celá žalovaná částka.

9. Žalobce se k podanému odvolání proti stanovené lhůtě k plnění vyjádřil tak, že s možností splácet dlužnou částku ve splátkách navrhovaných žalovaným nesouhlasí.

10. Žalovaný se k podanému odvolání ve věci samé vyjádřil tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně je správné, v souladu s rozhodovací praxí soudů a ustálenou judikaturou. To, že má žalovaný další účet, poskytovatel úvěru věděl v době uzavření Smlouvy.

11. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání byla podána k tomu oprávněnými osobami (§ 201 o. s. ř.), směřují proti rozhodnutí, proti němuž jsou přípustná (§ 201, § 202 o. s. ř.) a byla podána včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatelé přezkoumání rozhodnutí domáhali, i z důvodů, které nebyly v odvoláních uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná.

12. V průběhu řízení došlo k částečnému zpětvzetí žaloby pro částku 10 000 Kč, usnesením ze dne 19. 5. 2023, č. j. 15 C 82/2023-64, a pro částku 10 000 Kč, usnesením ze dne 2. 8. 2023, č. j. 15 C 82/2023-79, pro chování žalovaného, který na žalovanou částku v tomto rozsahu plnil. Předmětem řízení zůstala částka, o které bylo rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně včetně doplňujícího rozsudku.

13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle § 86 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Podle § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

16. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni uzavření Smlouvy sice upravovalo neplatnost úvěrové smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti jako neplatnost relativní, nicméně z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ale především z rozsudku Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18, vyplývá že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“.

18. Nároky z neplatné smlouvy je třeba posoudit podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, a ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2023, vyplývá, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za úpravu speciální k obecné úpravě bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru. Obecná ustanovení o splatnosti bezdůvodného obohacení se v daném případě neuplatní, neboť dobu vrácení je třeba určit s ohledem na možnosti spotřebitele, když s případným plněním povinnosti vrátit plnění z neplatné smlouvy bez zbytečného odkladu mohou pro spotřebitele vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru. Uvedená rozhodnutí pak uvádějí, že takové vrácení plnění z neplatné smlouvy může být rozloženo i do budoucích splátek, neboť spotřebitel má vrátit jistinu úvěru podle svých možností, přičemž nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. Při vypořádání nároků ze zaniklé smlouvy o spotřebitelském úvěru nelze postupovat podle obecných ustanovení o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé (neplatné) smlouvy.

19. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že Smlouva je neplatná pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného právním předchůdcem žalobce, informace sdělené žalovaným k jeho výdajům a osobním poměrům nijak neověřoval, vycházel při stanovení výše výdajů žalovaného ze statistických dat, nijak neověřoval žalovaným tvrzené výdaje a osobní poměry. Právní předchůdce žalobce nepostupoval s odbornou péčí.

20. Průměrný měsíční příjem žalovaného za období 8–10/2017 činil 22 653 Kč, přesto právní předchůdce žalobce vycházel z měsíčního příjmu ve výši 24 408 Kč (příjem tvrzený žalovaným). Z výpisu z účtu, který měl právní předchůdce žalobce k dispozici, nebyly patrny běžné výdaje žalovaného spojené s bydlením, stravováním a dopravou do zaměstnání, bylo patrno splácení dalšího úvěru ve výši 2 499 Kč měsíčně. Stav účtu na konci jednotlivých měsíců se pohyboval v řádech kladných či záporných desetikorun. Právní předchůdce žalobce neměl žádnou představu o reálných výdajích žalovaného spojených s bydlením a uspokojováním základních potřeb, namítal, že platby zasílané na druhý účet žalovaného by se v této situaci neměly posuzovat jako jeho výdaje. Při zkoumání úvěruschopnosti nepožadoval od žalovaného doložení jeho výdajů, tj. reálné výdaje se vůbec nesnažil zjistil, natož ověřit, přestože disponoval informací o jiném účtu žalovaného, z něhož by jeho skutečné výdaje mohl zjistit. Předložení výpisu z jiného účtu, z něhož by vyplývaly platby spojené s bydlením, stravováním, dopravou do zaměstnání či předložení dokladu k inkasu apod. nelze považovat za přílišný zásah do soukromí spotřebitele, má-li poskytovatel úvěru ověřovat úvěruschopnost žalovaného, tj. jeho schopnost splácet úvěr při stávajícím úvěrovém zatížení a platbě běžných nákladů spojených s bydlením, stravováním, ošacením, dopravou do zaměstnání apod., které se mohou s ohledem na konkrétní potřeby jedince výrazně lišit od statistických údajů.

21. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce má právo jen na vrácení poskytnuté jistiny úvěru. K neplatnosti smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti soud přihlíží ex offo. Lhůtu k plnění (vrácení) dlužné jistiny je třeba stanovit dle možností a schopností spotřebitele.

22. Odvolací soud má současně za to, že není důvod pro stanovení lhůty k plnění delší než 3 dny od právní moci rozsudku. Od vydání rozhodnutí soudu prvního stupně uplynulo více než 14 měsíců, žalovaný za tuto dobu zaplatil 20 000 Kč. Pokud by soud prvního stupně rozhodl o plnění dluhu ve splátkách, které požadoval žalovaný, byl by dluh k dnešnímu datu ve splátkách žádaných žalovaným již uhrazen, pokud by takové splátky byl skutečně ochoten zasílat a pravidelně zasílal.

23. Rozsudek soudu prvního stupně byl proto podle § 219 o. s. ř. ve stanovené lhůtě k plnění, jakož i v zamítavém II. výroku a ve III. výroku o nákladech řízení, jako věcně správný, potvrzen. Při posuzování úspěchu a neúspěchu stran sporu je třeba zohlednit i příslušenství pohledávky, plnění žalovaného po podání žaloby je úspěchem žalobce. Žalobce požadoval 201 089,40 Kč, jeho úspěch v řízení před soudem prvního stupně je představován částkou 100 136,28 Kč. Úspěch účastníků je prakticky stejný.

24. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl s podaným odvoláním ve věci samé úspěšný, proto má žalovaný právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč (předmětem řízení je částka převyšující 50 000 Kč) dle vyhl. č. 254/2015 Sb. příslušející k úkonu vyjádření proti podanému odvolání.