74 CO 72/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ivana Meluzína a soudců Mgr. Evy Krčmářové a JUDr. Miroslava Řezáče ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení , sídlem adresa , proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa , o 74 088 Kč s přísl., o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 27. 1. 2021, č. j. 8 C 318/2020-102, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 3. 2021, č. j. 8 C 318/2020-115,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadeném I. výroku mění tak, že žaloba o zaplacení částky 65 104 Kč s úrokem z prodlení ve výši 987,56 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 510,78 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 65 104 Kč od 15. 7. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 20% ročně z částky 56 626,46 Kč od 28. 4. 2020 do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 239 392 Kč, se zamítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 600 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 4 155,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 65 104 Kč s úrokem z prodlení ve výši 987,56 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 510,78 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 65 104 Kč od 15. 7. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 20 % ročně z částky 56 626,46 Kč od 28. 4. 2020 do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 239 392 Kč (I. výrok), zastavil řízení o zaplacení částky 8 984,40 Kč a úroku z prodlení ve výši 82,64 % ročně z částky 56 626,46 Kč od 28. 4. 2020 do zaplacení (II. výrok) a žalovanému uložil nahradit žalobci náklady řízení ve výši 19 000,80 Kč (III. výrok). Soud prvního stupně z provedeného dokazování zjistil, že účastníci uzavřeli dne 17. 1. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které žalobce žalovanému poskytl téhož dne částku 100 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto vrátit spolu se sjednaným úrokem ve výši 167,74 % ročně v 18 měsíčních splátkách po 11 083 Kč Celkem se žalovaný zavázal vrátit žalobci 199 494 Kč. Žalovaný nehradil i přes opakované výzvy řádně smluvené splátky, uhradil pouze 130 013 Kč. Žalobce proto dopisem ze dne 26. 4. 2020 úvěr zesplatnil. Soud prvního stupně nejprve posuzoval splnění povinnosti žalobce posoudit úvěruschopnost spotřebitele dle ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Dle skutkových zjištění soudu prvního stupně žalobce vycházel z příjmů žalovaného ve výši 40 000 Kč měsíčně a nákladů na bydlení ve výši 1 300 Kč. Vycházel dále z prohlášení žalovaného, že neplatí žádné další splátky úvěrů, zápůjček, leasingu, výživného, hypoték apod. Z žalobcem předloženého výpisu z registru [příjmení] a NRKI nebylo zjištěno, že by byly u žalovaného evidovány splatné závazky. Z pracovní smlouvy soud prvního stupně zjistil, že žalovaný pracoval u společnosti [právnická osoba] na pracovní pozici„ řidič a dělník“. Základní hodinová mzda činila 75 Kč. Pohyblivou částí mzdy tvořily prémie až do výše 18 000 Kč. Jeho pravidelná čistá měsíční mzda v období od října 2018 do ledna 2019 činila částku 43 268,50 Kč měsíčně. Soud I. stupně uzavřel, že žalobce dostatečně pečlivě zkoumal schopnost žalovaného úvěr splácet, neboť zjistil, že jeho majetkové poměry byly zajištěny pravidelným měsíčním příjmem ze stálého zaměstnání v průměrné výši přes 40 000 Kč, celkové měsíční náklady žalovaného při zohlednění životního minima činily necelých 5 000 Kč, když současně z příslušných databází nebyly zjištěny zásadní skutečnosti, pro které žalobce neměl úvěr poskytnout. Situaci, kdy žalovaný sám uvádí, že ke dni uzavření úvěrové smlouvy měl jiný úvěr, a tuto skutečnost v rámci zjišťování svých majetkových poměrů žalobci úmyslně zatajil, posoudil jako na zjevné zneužití práva nepožívající právní ochrany ve smyslu ustanovení § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Námitku žalovaného spočívající v neplatnosti úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 588 o. z., posoudil jako nedůvodnou. Požadovanou sazbu úroku ve výši 20 % ročně, hodnotil jako zcela přiměřenou a obvyklou a není proto důvod nahlížet na smlouvu o úvěru, jako smlouvu neplatnou. Dle soudu prvního stupně se nejedná o lichevní smlouvu ve smyslu ustanovení § 1796 o. z., neboť vzájemná plnění stran nebyla poskytnuta v hrubém nepoměru. Řízení v části, ve které vzal žalobce žalobu zpět, zastavil. Žalobní nárok, který zůstal předmětem řízení, shledal důvodným a žalobě vyhověl. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).

2. Proti I. a III. výroku rozsudku podal žalovaný odvolání. Vytkl soudu prvního stupně, že dospěl k nesprávnému závěru, že žalobce řádně zkoumal úvěruschopnost žalovaného a nepřihlédl tak ke zjevné neplatnosti úvěrové smlouvy. Dle žalovaného, soud prvního stupně řešil tuto otázku zcela povrchně. Má za to, že žalobce nezkoumal jeho úvěruschopnost s odbornou péčí. Žalobce vycházel z údajů poskytnutých žalovaným, tyto ale neměl dostatečným způsobem podloženy potřebnými doklady. Žalobce nezohlednil, že jeho mzda byla tvořena z významné části z prémií (nenárokové části mzdy). Hodinová mzda činila 80 Kč za hodinu. Tomu odpovídá mzda 14 400 Kč hrubého, ve vztahu k níž se jeví sjednané splátky ve výši 11 991 Kč jako nepřiměřené. Za závažnou považuje skutečnost, že z pracovní smlouvy bylo prokázáno, že měl uzavřenou smlouvu pouze na dobu určitou, žalobce však vycházel z pracovního poměru na dobu neurčitou. Tvrzené výdaje žalovaného pak nebyly fakticky ověřovány vůbec. Žalobce nepovažoval za vhodné si od žalovaného vyžádat doklady o jeho pravidelných výdajích, ačkoli například pravidelné náklady na bydlení lze obvykle bez obtíží doložit (výpisem z účtu, doklady SIPO apod.). Žalobce se žalovaného dokonce ani nezeptal, co v případě žalovaného znamená„ jiná“ forma bydlení, aby tak měl možnost posoudit, zda žalovaným tvrzené náklady jsou dané formě bydlení přiměřené. Poukázal dále na negativní příznak v registru NRKI. Tato skutečnost měla být pro žalobce varovným signálem, který ho měl přimět k uplatnění adekvátní obezřetnosti. Ze společného výpisu BRKI a NRKI, který soud žalovaný předložil, přitom zjevně vyplývá, že v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru, měl žalovaný hned dvě úvěrové smlouvy u nebankovních společností, které nesplácel, přičemž v jednom případě byla pohledávka (67 000 Kč) 955 dní po splatnosti (tato informace byla vedena v registru od července roku 2017) a ve druhém případě byla pohledávka soudně vymáhána. Připustil, že opakovaně v různých dokumentech svým podpisem potvrzoval, že žalobci poskytuje pravdivé a úplné výdaje, nicméně tímto není možné vyvážit nedostatečné zkoumání jeho skutečných poměrů. Žalobci nic zatajeno nebylo. Sám žalobce tvrdí, že provedl zkoumání registrů NRKI a [příjmení] a tyto skutečnosti jsou v registru zaznamenány. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích zrušil, případně změnil a žalobu zamítl.

3. Žalobce se v replice k odvolání žalovaného ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a navrhl rozsudek jako věcně správný potvrdit.

4. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou doručenou soudu dne 15. 9. 2020 domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 65 104 Kč (dlužná nová jistina úvěru 61 409 Kč, smluvní pokuta dle bodu 6.1 smlouvy 2 495 Kč a náhrada nákladů dle bodu 6.2 smlouvy 1 200 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 71 104 Kč od 28. 4. 2020 do 17. 6. 2020 (987,56 Kč), z částky 68 104 Kč od 18. 6. 2020 do 14. 7. 2020 ve výši 510,78 Kč, z částky 65 104 Kč od 15. 7. 2020 do zaplacení, smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 8 984,40 Kč a úroku ve výši 102,64 % ročně z částky 56 626,46 Kč od 28. 4. 2020 do zaplacení. Tvrdil, že dne 16. 1. 2019 uzavřel s žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě dne 17. 1. 2019 poskytl žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet spolu s úrokem ve výši 167,74 % ročně v osmnácti měsíčních splátkách po 11 083 Kč od února 2019. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr žalobce prověřil doklady a informacemi získanými od žalovaného, databází umožňující posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášením žalovaného atd.). Zjistil, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Dále ověřil úvěrovou historii v databázích [příjmení] a NRKI. Žalovaný uhradil na úvěr do data zesplatnění pouze celkem částku 124 013 Kč. V důsledku prodlení žalovaného došlo dle bodu 6.3 smlouvy automaticky k zesplatnění úvěru k 26. 4. 2020. K tomuto dni se stala splatná nesplacená jistina a dosud nezaplacené úroky (bod 6.4). Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Namítá neplatnost smlouvy z důvodu nesplnění povinnosti žalobce s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost klienta. Úvěrovou smlouvu považuje za neplatnou z důvodu využití finanční tísně, nezkušenosti a lehkomyslnosti. Sjednaný úrok 167,74 % považuje za rozporný s dobrými mravy. Žalobce v replice ze dne 30. 11. 2020 detailně popsal způsob zkoumání úvěruschopnosti a specifikoval konkrétní listiny, ze kterých při tomto posuzování vycházel. Z jednání soudu nařízeného na den 27. 1. 2021 se žalovaný omluvil. Žalobce vzal u jednání žalobu zpět zčásti o zaplacení smluvní pokuty 8 984,40 Kč a požadovaného úroku v rozsahu 82,64 % ročně. Po provedení dokazování soud prvního stupně vyhlásil rozsudek.

5. Krajský soud v [obec] jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

6. V návaznosti na odvolací námitky žalovaného, odvolací soud primárně posoudil správnost závěru soudu prvního stupně o řádném splnění povinnosti žalobce posoudit úvěruschopnost žalovaného.

7. Odvolací soud v souladu s ustanovením § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 213a odst. 1 o. s. ř. zopakoval dokazování hodnocením klienta, pracovní smlouvou včetně přílohy a dodatku, výplatními páskami za období [číslo] 2018, výpisem z účtu, výpisem z registru [příjmení], výpisem z registru NRKI, společným výpisem BRKI a NRKI a kartou klienta.

8. Z hodnocení klienta má odvolací soud za prokázané, že žalobce při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného vycházel z pravidelného čistého příjmu žalovaného ze zaměstnání ve výši 40 000 Kč. Na výdaje žalovaného započítal životní minimum ve výši 3 410 Kč, náklady na bydlení 1 300 Kč. K souhrnu uvedených výdajů ve výši 4 710 Kč připočetl rezervu ve výši 1 000 Kč. [příjmení] zdroje žalovaného dle žalobce činily 34 290 Kč. V rámci formy bydlení byla zaškrtnuta kolonka„ jiné“. Pracovní poměr žalovaného byl specifikován jako dohodnutý na dobu neurčitou.

9. Z pracovní smlouvy že dne 27. 7. 2016 včetně přílohy [číslo] dodatku [číslo] bylo nad rámec skutkových zjištění soudu prvního stupně prokázáno, že smlouva byla uzavřena na dobu určitou.

10. Z výplatních pásek za říjen a listopad 2018 má odvolací soud prokázané, že žalovaný dosáhl příjmu v daných měsících 46 033 Kč a 33 714 Kč.

11. Z výpisu z účtu žalovaného za období od 12. 10. 2018 do 16. 1. 2019 obsahující pouze přijaté platby od společnosti [právnická osoba] pak bylo nadto zjištěno, že žalovaný dosáhl v září 2018 příjmu 49 277 Kč a v prosinci 2018 příjem 44 050 Kč. Současně z tohoto výpisu vyplynulo, že má žalovaný v lednu 2019 zůstatek na účtu 52,48 Kč.

12. Z výpisu z registru [příjmení] ze dne 16. 1. 2019 předloženého žalobcem nevyplynula existence žádného předchozího splatného dluhu.

13. Z výpisu z registru NRKI pak bylo zjištěno, že žalovanému byl přidělen negativní příznak 16 značící„ klientova smlouva je hodnocena jako špatná“.

14. Ze společného výpisu BRKI a NRKI ze dne 12. 11. 2020 (předloženého žalovaným) bylo potvrzeno skutkové zjištění soudu prvního stupně, že v době uzavření smlouvy byl v registru evidován nesplacený úvěr poskytnutý žalovanému [právnická osoba] [anonymizováno] ve výši 67 047 Kč (955 dnů po splatnosti).

15. Z karty klienta bylo zjištěno, že žalovaný v období od 19. 2. 2019 do 19. 2. 2020 na úvěr uhradil celkem částku 130 013 Kč.

16. Odvolací soud neprovedl dokazování žalovaným předloženým kompletním výpisem z bankovního účtu za období od 1. 10. 2018 do 31. 12. 2018, neboť tento důkaz byl uplatněn až v odvolacím řízení, přičemž žalovanému nic nebránilo tento důkaz předložit již soudu prvního stupně. Žalovaným nově předložený důkaz zjevně nesplňuje, žádnou podmínku uvedenou v ustanovení § 205a o. s. ř. a jedná se tak o důkaz nepřípustný v odvolacím řízení.

17. Odvolací soud souhlasí s právním posouzením soudu prvního stupně, že mezi účastníky řízení byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen “o. z.“), na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 100 000 Kč s úrokovou sazbou 167,74 % ročně.

18. S ohledem na datum uzavření úvěrové smlouvy (leden 2019) je nutno daný vztah posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, za současného použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), jehož účinnost nastala 1. 12. 2016. Odkaz soudu prvního stupně na předchozí zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, není přiléhavý.

19. Důvodová zpráva k § 75 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví požadavek, aby poskytovatel a zprostředkovatel vykonával svou činnost s odbornou péčí. Veškeré jednání osob podnikajících na finančním trhu by mělo být založeno na zásadě odborné péče jakožto souhrnu profesionálních standardů (zásad lege artis), které vyplývají z obecné právní úpravy (§ 5 o. z.) [obec] jednání s odbornou péčí musí být dodržena vždy, aby určité jednání poskytovatele nebo zprostředkovatele mohlo být shledáno jako konformní s požadavky zákona.

20. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

21. Dle odstavce druhého téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

22. Podle důvodové zprávy k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti. Budoucí změny, které jsou již věřiteli známy, je však nutno vzít při posouzení v úvahu (např. když se spotřebitel již nachází ve výpovědní lhůtě z pracovního poměru). Nejde však přitom o získání stoprocentní jistoty, že úvěr bude v budoucnu splacen, neboť není např. možno s jistotou vyloučit, že spotřebitel obdrží výpověď z pracovního poměru či dlouhodobě onemocní.

23. Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

24. Podle důvodové zprávy k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, sankcí za nedodržení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí je neplatnost smlouvy. Smlouva je neplatná, pokud byl spotřebiteli poskytnut spotřebitelský úvěr i přesto, že existovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti splácet. Spotřebitel je tak chráněn v situaci, kdy dostal úvěr, ačkoli tento úvěr mu neměl být poskytnut. Nejde zde tedy o naplnění formálního znaku (např. nesplnění některého z prvků procesu ověření úvěruschopnosti stanoveného v interních procesech poskytovatele podle § 15 odst. 2 písm. c/), pokud by i při splnění tohoto prvku byl spotřebitelský úvěr poskytnut, ale o naplnění znaku materiálního při řádném dodržení postupů a odborné péče spotřebiteli neměl spotřebitelský úvěr vůbec být poskytnut.

25. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soudu uzavřel, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků.

26. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že„ Spotřebiteli může být úvěr poskytnut jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytovatel úvěru posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet“. Dále uvedl, že:„ nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu [ulice] obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další), ve kterém Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ theburdenofproving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu.“ Ústavní soud v citovaném nálezu déle uvedl:„ Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů – dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ 27. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl:„ Nejvyšší správní soud samozřejmě souhlasí se stěžovatelkou v tom, že by dlužníci neměli být a priori považováni za lháře a že by měli i oni sami nést určitou odpovědnost za plnění svých závazků plynoucích z uzavřených úvěrových smluv. Proto také zákon o spotřebitelském úvěru ukládá věřiteli povinnost poskytnout spotřebiteli včasné a úplné informace o úvěru tak, aby byl schopen posoudit, zda nabídka odpovídá jeho potřebám a aktuální situaci (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Je však třeba si uvědomit, že zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele-zde poskytovatele spotřebitelského úvěru.“ 28. Odvolací soud současně poukazuje na to, že Soudní dvůr Evropské unie (dále jen„ SDEU“) rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] rozhodl o předběžných otázkách předložených Okresním soudem v Ostravě v průběhu rozhodování sporu ohledně návrhu na zaplacení dlužných částek na základě úvěrové smlouvy. SDEU uvedeným rozsudkem rozhodl následovně:„ vnitrostátní soudy … musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který není slučitelný s cíli směrnice“ (bod 43).„ Z toho plyne, že předkládající soud nemůže ve věci v původním řízení platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem… Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2002/48 tím, že na základě své vlastní pravomoci případně nepoužije výklad českých soudů, jestliže uvedený výklad není slučitelný s unijním právem“ (bod 44).„ Tato povinnost konformního výkladu však má své meze, které jsou dány obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, a to v tom směru, že nemůže být základem pro výklad vnitrostátního práva contralegem“ (bod 45).„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“ (bod 46).

29. Právo Evropské unie má aplikační přednost před právem jejích členů, tedy i před právem České republiky. To ostatně konstatoval i Ústavní soud České republiky např. v rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů.

30. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

31. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

32. Po zopakování části důkazů odvolací soud nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce (poskytovatel úvěru) postupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného (spotřebitele).

33. Lze akceptovat způsob, jakým žalobce zjistil příjmy žalovaného. Námitky žalovaného, že pracovní smlouva nebyla uzavřena na dobu neurčitou, ale pouze na dobu určitou, stejně jako námitku, že příjem žalovaného byl tvořen z velké části nenárokovými složkami, nepovažuje odvolací soud za bezvýznamné, avšak v této věci nikoli za zásadní.

34. Žalobce totiž primárně neprověřil životní náklady žalovaného. Žalovaný tvrdil pouze náklady 1 300 Kč na bydlení. Nelze ani uvěřit, že by žalovaný měl tak nízké náklady na bydlení. Stejně tak nelze uvěřit, že by neměl žádné jiné životní náklady, než tvrzenou částku na bydlení. Žalobce si v této souvislosti neověřil ani povahu žalovaným označeného„ jiného“ bydlení. Žalobce tak zjevně zcela rezignoval na zjišťování základních výdajů žalovaného.

35. Námitka žalobce, že ohledně nákladů na bydlení je třeba vycházet z žalovaným tvrzené částky 1 300 Kč, je zcela lichá za situace, kdy z formuláře„ Hodnocení klienta“ plyne, že žalovaný k takovému údaji žádný doklad žalobci nepředložil a žalobce zjevně ani žádný nepožadoval.

36. Nahrazení zákonem vymezeného účelu zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele paušálními částkami životního minima odvolací neakceptuje. Žalobce měl zcela jistě požadovat doložení výdajů žalovaného, především výdajů spojených s bydlením a dalšími životními náklady.

37. Negativní příznak z registru NRKI měl vést žalobce k pečlivému prozkoumání poměrů žalovaného. Nebylo možné ani přehlédnout, že žalovaný při poměrně vysokých příjmech měl takřka nulový zůstatek na účtu, to vše při jediném tvrzeném výdaji 1 300 Kč měsíčně. Ani tato evidentní nesrovnalost nevedla žalobce k důkladnějšímu zjišťování reálných výdajů žalovaného, například cestou vyžádání si úplného výpisu z bankovního účtu. Navíc měl žalovaný žalobci v průběhu roku a půl let uhradit celkem poměrně vysokou částku 199 494 Kč.

38. Argumentace žalobce, že za situace, kdy žalovaný zatají výdaje, nebo je uvede v nižší výši, nemůže takové jednání požívat právní ochrany, není přiléhavá. Smyslem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (žalobcem - profesionálem) je mimo jiné právě ochrana spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet a zprostředkovaně ochrana společnosti jako celku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

39. Z uvedeného plyne, že žalobce se dostatečným způsobem při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nezabýval jeho výdaji. Na tomto základě má odvolací soud za to, že žalobce řádně nesplnil povinnost k posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyplývající z § 86 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při níž byl povinen počínat si s odbornou péčí (§ 75), zejména z hledisek uvedených v ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, a přesto poskytl žalovanému úvěr, proto je předmětná smlouva o úvěru pro rozpor se zákonem absolutně neplatná podle § 588 o. z., neboť jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu.

40. Plnění z neplatné smlouvy jako neplatného právního jednání je za splnění předpokladů uvedených v § 2991 odst. 1 o. z. přijetím plnění z bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.), které je obohacený povinen ochuzenému vydat.

41. Z neplatné smlouvy o úvěru nemohou žalobci náležet žádné úroky z úvěru ani další smluvní nároky a od nich se odvíjející úrok z prodlení.

42. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč a žalovaný žalobci uhradil 130 013 Kč. Z uvedeného plyne, že žalobce poskytnutou jistinu žalobci v úplnosti vrátil. Žaloba tak není důvodná a to ani z části, když jistina byla ze strany žalovaného uhrazena dříve než započalo období, za které žalobce požaduje přiznat úrok z prodlení.

43. S ohledem na vše výše uvedené odvolací soud podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. odvoláním napadený I. výrok rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 65 104 Kč s úrokem z prodlení ve výši 987,56 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 510,78 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 65 104 Kč od 15. 7. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 20 % ročně z částky 56 626,46 Kč od 28. 4. 2020 do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 239 392 Kč, zamítl (I. výrok tohoto rozsudku).

44. Podle ustanovení § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. a ustanovení § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. odvolací soud nově rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žalobce zavinil zastavení řízení v části předmětu řízení, ve které vzal žalobu zpět. Ve zbývajícím rozsahu byl žalovaný v řízení zcela úspěšný, náleží mu proto vůči žalobci plná náhrada účelně vynaložených nákladů řízení, spočívající v : i) dvou paušálních náhradách po 300 Kč (sepis odporu, sepis vyjádření ze dne 10. 12. 2020) podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř.; celkem tedy 600 Kč. Všechny tyto náklady odvolací soud shledal účelnými pro uplatňování či bránění práva žalovaným, a co do výše i úměrnými k předmětu řízení a současně neshledal žádné podmínky, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Odvolací soud nepřiznal žalovanému paušální náhradu za vyjádření ze dne 22. 1. 2021, neboť žalovanému nic nebránilo uvést veškerou svoji argumentaci v předchozím podání, za které mu byla paušální náhrada přiznána (II. výrok tohoto rozsudku).

46. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl se svým odvoláním zcela úspěšný, náleží mu proto vůči žalobci právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení spočívající v : i) náhradě zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 255,50 Kč, ii) třech paušálních náhradách po 300 Kč (sepis odvolání, sepis vyjádření ze dne 11. 11. 2021 a účast u jednání 1. 2. 2022) podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř.; celkem tedy 4155,50 Kč. Všechny tyto náklady odvolací soud shledal účelnými pro uplatňování či bránění práva v odvolacím řízení úspěšným žalovaným. Současně neshledal žádné okolnosti, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. (III. výrok tohoto rozsudku).