74 CO 74/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Evy Krčmářové a soudců JUDr. Miroslava Řezáče a JUDr. Petra Ševčíka, LL. M., ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 71 773 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 29. listopadu 2021, č. j. 6 C 234/2020-132,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Kroměříži (dále jen„ soud“) zamítl žalobu o zaplacení částky 71 773 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok).

2. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázány následující skutečnosti: a) právní předchůdce žalobce, společnost [právnická osoba] (dále jen„ [právnická osoba]“) a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o spotřebitelském revolvingovém úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva“), ve které se [právnická osoba] zavázala poskytnout žalovanému úvěrový limit do výše 50 000 Kč. b) Žalovaný z titulu smlouvy vyčerpal částku 40 266 Kč. c) Od uzavření smlouvy žalovaný zaplatil [právnická osoba] pod variabilním symbolem smlouvy ([číslo]) částku 94 128,47 Kč. d) Pohledávku za žalovaným z titulu smlouvy postoupila [právnická osoba] na žalobce.

3. Na základě výše zjištěného skutkového stavu dospěl soud v rovině právního posouzení věci – vycházeje z § 86 odst. 1 a § 87 zákona 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), z § 588 a § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) a z § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ o. s. ř.“) – k následujícím závěrům:

4. Smlouva je smlouvou o úvěru ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru, jejíž podmínkou platnosti byla povinnost úvěrujícího posoudit schopnost spotřebitele splácet úvěr. Žalobce neprokázal, že jeho právní předchůdce ověřil správnost údajů poskytnutých žalovaným dalšími zdroji a nedoložil ani žádný doklad o tom, že by provedl lustraci žalovaného v příslušných registrech dlužníků; dostatečně tedy nezkoumal schopnost žalovaného splácet úvěr (spokojil se pouze s tvrzením žalovaného ohledně výše jeho příjmů a výdajů).

5. Vzhledem k tomu, že se žalobce k jednání soudu opakovaně nedostavil, nemohl být poučen o tom, že je povinen k prokázání tvrzení o zjišťování schopnosti žalovaného splácet úvěr navrhnout důkazy.

6. Z hlediska rozsahu povinnosti úvěrujícího posoudit úvěruschopnost spotřebitele z pohledu zákona o spotřebitelském úvěru, nedošlo k žádné obsahové změně v porovnání se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (které vykládaly zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru).

7. Oba zákony o spotřebitelském úvěru jsou transpozicí směrnice, podle jejíhož článku 8 odst. 1 členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi.

8. Soud se dále zabýval otázkou, zda lze na projednávaný případ aplikovat § 87 odst. 1 větu druhou zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zda k neplatnosti smlouvy lze přihlédnout pouze k námitce spotřebitele vznesené v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy (v projednávané věci žalovaný takovou námitku neuplatnil). Obdobnou otázku závazně vyřešil Soudní dvůr Evropské Unie (dále jen„ Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne [datum] ve věci C [číslo] (věc OPR- [právnická osoba] proti GK). [jméno] vyložil, že vnitrostátní soud je povinen zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, jinak by nebylo možno spotřebitele efektivně chránit.

9. Podmínka obsažená v § 87 odst. 1 větě druhé zákona o spotřebitelském úvěru je (tedy) neslučitelná se směrnicí.

10. Právní vztah mezi účastníky se kromě zákona o spotřebitelském úvěru řídí též zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Neposouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr podle § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru nepochybně odporuje zákonu. Toto porušení zákona zjevně narušuje veřejný pořádek představovaný judikaturou Soudního dvora na ochranu spotřebitele a cíli směrnice.

11. Neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, které je poskytovateli úvěru uloženo zákonem o spotřebitelském úvěru, zasahuje do jednoho z obecných principů právního státu, a je tudíž zjevným narušením veřejného pořádku, a je možné uzavřít, že je rozporné i s dobrými mravy.

12. Jestliže tedy v projednávaném případě poskytovatel úvěru porušil povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, pak je smlouva absolutně neplatná dle § 588 o. z. a žalobci nenáleží žádné sjednané úroky, poplatky ani náhrada účelně vynaložených nákladů. Na straně žalovaného však vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši přijaté částky 40 266 Kč.

13. V řízení bylo prokázáno (výpisy z účtu žalovaného), že žalovaný [právnická osoba] z titulu smlouvy vrátil částku 94 128,47 Kč, tedy o 53 862,47 Kč víc, než mu právní předchůdce žalobce poskytl soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť v řízení zcela úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.

15. Proti rozsudku podal žalobce odvolání. Považoval rozhodnutí soudu za překvapivé. Měl za to, že soud na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně právně posoudil. Soud učinil nesprávný závěr, že žalovaný zaplatil právnímu předchůdci žalobce celkem 94 128,47 Kč, a že tedy uhradil víc, než čerpal. Žalobce nemá technické ani právní prostředky k nahlédnutí do výpisu z bankovního účtu žalovaného, avšak má za to, že žalovaný čerpal revolvingový úvěr s průběžným plněním, přičemž žalobci jeho právní předchůdce nesdělil, že by žalovaný na revolvingový úvěr zaplatil 94 128,47 Kč. Žalobce navrhl, aby odvolací soud přezkoumal závěry soudu ohledně zjištění, že odchozí platby představovaly částku 94 128,47 Kč, když podle názoru žalobce se jednalo o jiné platby na jiné dluhy. Pokud by bylo prokázáno, že žalovaný skutečně finanční prostředky čerpal, měl by soud přiznat žalobci z titulu bezdůvodného obohacení alespoň částku 40 266 Kč, kterou žalovaný prokazatelně obdržel.

16. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.

17. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že návrhem doručeným soudu dne [datum] domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 71 773 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy. Soud ve věci nařídil jednání na [datum]. Na jednání se žádný z účastníků nedostavil, přičemž právní zástupce žalobce se v podání ze dne [datum] z jednání omluvil a nežádal o odročení jednání. Na jednání konaném dne [datum] soud provedl dokazování listinami založenými v soudním spise a jednání odročil za účelem zjištění, zda žalovanému byl poskytnut úvěr v žalobcem tvrzené výši. Na jednání konané dne [datum] se žádný z účastníků nedostavil (žalobce se z jednání omluvil, o odročení jednání nežádal), soud provedl dokazování listinami založenými v soudním spise a jednání odročil na [datum]. Na jednání konané dne [datum] v době od 9:45 hodin do 9:50 hodin se žádný z účastníků nedostavil a soud po doplnění dokazování vyhlásil odvoláním napadený rozsudek. Téhož dne v 14:00 hodin bylo soudu doručeno elektronické podání právního zástupce žalobce, jehož přílohu tvořilo potvrzení o provedených platbách z účtu [právnická osoba]; v 14:33 hodin byla soudu doručena omluva právního zástupce žalobce z jednání, jež se konalo téhož dne.

18. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

19. Jako správná přejímá odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně učiněná z listin, jak jsou shrnuta v odůvodnění písemného vyhotovení napadeného rozsudku (a v úvodní části tohoto rozhodnutí). Odvolací soud souhlasí také s právním závěrem soudu o neplatnosti smlouvy pro nesplnění povinnosti věřitele ([právnická osoba]) posoudit před uzavřením smlouvy řádně úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, včetně přiléhavých odkazů na judikaturu Nejvyššího soudu a Soudního dvora; potud pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

20. K závěrům o možném způsobu uplatnění nepřímého účinků směrnice lze doplnit též poukaz na argumentaci obsaženou k této otázce ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], k výkladu ustanovení § 89a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, o prorogačních doložkách sjednaných ve spotřebitelských smlouvách, zejména ve smlouvách o spotřebitelských úvěrech, Cpjn 200/2011, uveřejněném pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

21. Vady řízení, k nimž odvolací soud u přípustného odvolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 212a odst. 5 o. s. ř.), nejsou odvoláním namítány a ze spisu se nepodávají, odvolací soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených odvoláním – zabýval správností právního posouzení věci soudem prvního stupně.

22. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

23. Pro další úvahy odvolacího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru: 24. § 86 Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 25. § 87 Důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

26. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení zákona o spotřebitelských úvěrech již v době uzavření smlouvy, přičemž s dále uvedenou výjimkou nedoznala změn ani později. S účinností od [datum], po novele provedené zákonem č. 96/2022 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti finančního trhu zejména v souvislosti s implementací předpisů Evropské unie týkajících se unie kapitálových trhů, byla v § 87 odst. 1 nahrazena věta druhá větou:„ Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.“. Tato změna však nemá na další úvahy odvolacího soudu vliv (ostatně, aplikace změněného ustanovení na danou věc by vedla ke stejnému výsledku).

27. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, pro poměry výkladu zákona 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (ve stejném rozhodném znění), uzavřel, že již z textu ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, respektive ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první uvedeného zákona. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nabízelo ustanovení § 2993 věty první o. z., ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad) (odstavec 15. odůvodnění).

28. Na výše uvedeném základě pak Nejvyšší soud tamtéž dovodil, že je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná proto, že poskytovatel poskytl spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, nemá poskytovatel úvěru nárok na sjednané úroky a poplatky; nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru, tedy v době dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

29. Odvolací soud k odvolací námitce žalobce přezkoumal skutková zjištění soudu prvního stupně učiněná z výpisu z účtu žalovaného, a dospěl ke stejnému závěru, že žalovaný od [právnická osoba] pod variabilním symbolem předmětné smlouvy přijal částku 40 266 Kč a vrátil částku 94 128,47 Kč. Proto soud postupoval správně, když žalobu jako nedůvodnou zamítl.

30. K odvolací námitce, že rozhodnutí soudu bylo pro žalobce překvapivé, odvolací soud uvádí, že z obsahu spisu se podává, že ve věci byla konána tři jednání, přičemž na žádné z nich se řádně předvolaný zástupce žalobce nedostavil. Nemohl proto být seznámen s úvahami soudu, ani poučen dle § 118a o. s. ř. o povinnosti tvrzení a důkazní, a sám se připravil o možnost se k provedenému dokazování vyjádřit, případně předložit nové důkazy. Listinami, které v době vyhlášení rozhodnutí nebyly založeny v soudním spise (jež byly žalobcem předloženy po vyhlášení rozsudku) se z logiky věci soud zabývat nemohl, a neprováděl jimi dokazování ani soud odvolací, neboť nebyly uplatněny v řízení před soudem prvního stupně a v řízení nikdo netvrdil, a z obsahu spisu se nepodává, že nastaly předpoklady § 205a o. s. ř. Přezkoumávané rozhodnutí není ani výsledkem soudního procesu, v němž soud projevil vlastní libovůli, nerespektoval právní předpisy a rozhodl vzhledem k procesní situaci zcela nepředvídatelně. V řízení před soudem prvního stupně tak nebylo ani porušeno právo na spravedlivý proces zakotvené v ustanoveních čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z uvedených důvodů nepovažuje odvolací soud tuto odvolací námitku za důvodnou.

31. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř., včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení (I. výrok tohoto rozsudku).

32. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byl plně úspěšný žalovaný, kterému však podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Proto odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok tohoto rozsudku).