74 CO 9/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Evy Krčmářové a soudců JUDr. Miroslava Řezáče a JUDr. Petra Ševčíka, LL. M., ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 39 437,58 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 9. srpna 2021, č. j. 20 C 118/2021-44,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve II. výroku mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 10 000 Kč od [datum] do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 10 000 Kč od [datum] do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 10 000 Kč od [datum] zaplacení a úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 2 256,80 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve zbývající části II. výroku potvrzuje.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 1 746 Kč, k rukám právního zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem uložil Okresní soudu v Jihlavě (dále též jen„ soud“) žalovanému ([jméno] Hudečkovi) zaplatit žalobci ([právnická osoba]) částku 32 256,80 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 10 000 Kč, splatných vždy do každého 25. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž rozsudek nabude právní moci (I. výrok), zamítl žalobu o zaplacení částky 7 180,78 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 5 097,40 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 39 437,58 Kč od [datum] do zaplacení a úroku ve výši 22,68 % ročně z částky 37 051,73 Kč od [datum] do zaplacení (II. výrok) a uložil žalovanému nahradit žalobci náklady řízení ve výši 1 746 Kč (III. výrok).

2. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázány následující skutečnosti: 3. a) Právní předchůdce žalobce, [právnická osoba] Paribas Personal Finance (dále jen„ [právnická osoba]) a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva“), ve které se [právnická osoba] zavázala poskytnout žalovanému úvěrový limit do výše 40 000 Kč a žalovaný se zavázal vyčerpanou částku vracet v pravidelných měsíčních splátkách alespoň ve výši 5 % vyčerpané částky, nebo 500 Kč, do 17. dne v měsíci, a za rezervaci úvěrových zdrojů hradit měsíční poplatek ve výši 69 Kč. 4. b) Ve smlouvě žalovaný přistoupil k pojistné smlouvě č. CA1/2008 a na pojištění měl hradit měsíčně částku odpovídající 5,99 % měsíční splátky úvěru. 5. c) Pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátky byla ve smlouvě dohodnuta smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky splátky v prodlení a dále byl žalovaný povinen nahradit náklady spojené s vymáháním splatného závazku ve výši 600 Kč a poplatek za odeslání upomínky ve výši 100 Kč. 6. d) Nedílnou součást smlouvy tvořily smluvní podmínky, ve kterých byla stanovena pro celou dobu trvání smlouvy pevná výpůjční úroková sazba ve výši 22,68 % ročně. 7. e) Při uzavření smlouvy žalovaný prohlásil, že je zaměstnán u společnosti [právnická osoba], a jeho měsíční příjem činí 25 000 Kč, příjem domácnosti činí 40 000 Kč, a má výdaje ve výši 3 000 Kč na bydlení. 8. f) Žalovaný z titulu smlouvy vyčerpal částku 40 514,80 Kč a vrátil 8 258 Kč. 9. g) Podáním ze dne [datum] [právnická osoba] od smlouvy odstoupila a vyzvala žalovaného k úhradě dluhu ve výši 44 535 Kč, přičemž oznámila žalovanému zesplatnění celé částky k [datum]. 10. h) Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] [právnická osoba] postoupila pohledávku žalobci a přípisem ze dne [datum] oznámila postoupení pohledávky žalovanému.

11. Na základě výše zjištěného skutkového stavu dospěl soud v rovině právního posouzení věci – vycházeje z § 2 odst. 1, § 86 odst. 1, § 87 odst. 1 a 2 zákona 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), z § 588 a § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) a z § 160 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – k následujícím závěrům:

12. Smlouva je smlouvou o úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, jejíž podmínkou platnosti byla povinnost úvěrujícího posoudit schopnost spotřebitele splácet úvěr. Žalobce neprokázal, že jeho právní předchůdce ověřil správnost údajů poskytnutých žalovaným dalšími zdroji; dostatečně tedy nezkoumal schopnost žalovaného splácet úvěr (spokojil se pouze s tvrzením žalovaného ohledně výše jeho příjmů a výdajů).

13. Z hlediska rozsahu povinnosti úvěrujícího posoudit úvěruschopnost spotřebitele z pohledu zákona o spotřebitelském úvěru, nedošlo k žádné obsahové změně v porovnání se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (které vykládaly zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru).

14. Oba zákony o spotřebitelském úvěru jsou transpozicí směrnice, podle jejíhož článku 8 odst. 1 členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi.

15. Soud se dále zabýval otázkou, zda lze na projednávaný případ aplikovat § 87 odst. 1 větu druhou zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zda k neplatnosti smlouvy lze přihlédnout pouze k námitce spotřebitele vznesené v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy (v projednávané věci žalovaný takovou námitku neuplatnil). Obdobnou otázku závazně vyřešil Soudní dvůr Evropské Unie (dále jen„ Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne [datum] ve věci C [číslo] (věc OPR- [právnická osoba] proti GK). [jméno] vyložil, že vnitrostátní soud je povinen zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, jinak by nebylo možno spotřebitele efektivně chránit. Pokud vnitrostátní soud z úřední povinnosti konstatuje porušení této povinnosti, má povinnost vyvodit veškeré důsledky, které z takového porušení podle vnitrostátního práva vyplývají, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, za podmínky, že sankce je účinná, přiměřená a odrazující. Soudní dvůr se dále zabýval sankcí obsaženou v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (že spotřebitel je povinen vrátit věřiteli toliko jistinu v době přiměřené jeho možnostem) a dospěl k závěru, že taková sankce vedoucí ke ztrátě věřitelova nároku na sjednané úroky a poplatky se jeví přiměřenou závažnosti porušení a má skutečně odrazující účinek. Podmínku, podle níž musí spotřebitel neplatnost smlouvy namítnout v tříleté promlčecí lhůtě, však měl za rozpornou se zásadou efektivity.

16. Podmínka obsažená v § 87 odst. 1 větě druhé zákona o spotřebitelském úvěru je (tedy) neslučitelná se směrnicí. Jelikož v projednávané věci jde o horizontální právní vztah mezi účastníky řízení, nepřichází v úvahu užití přímého účinku směrnice. Uvedený nesoulad české právní úpravy se směrnicí však lze vyřešit nepřímým účinkem směrnice a eurokonformním výkladem českého práva, k čemuž české soudy vybídl i Soudní dvůr v rozsudku ve věci C [číslo]. Podle doktríny nepřímého účinku je vnitrostátní soud povinen vykládat své vnitrostátní právo ve světle znění a účelu směrnice tak, aby bylo dosaženo výsledku, který směrnice sleduje. Povinnost výkladu vnitrostátních předpisů v souladu s právem Evropské unie se přitom neomezuje jen na ustanovení přijatá k provedení příslušné směrnice, nýbrž vyžaduje, aby vnitrostátní soud vzal v úvahu celé vnitrostátní právo za účelem posouzení, nakolik může být uplatněno způsobem, který nevede k výsledku, jenž je v rozporu s výsledkem zamýšleným směrnicí (rozsudek Soudního dvora ze dne [datum], [příjmení] a další, C [číslo] až C [číslo]).

17. Právní vztah mezi účastníky se kromě zákona o spotřebitelském úvěru řídí též zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Neposouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr podle § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru nepochybně odporuje zákonu. Toto porušení zákona zjevně narušuje veřejný pořádek představovaný judikaturou Soudního dvora na ochranu spotřebitele a cíli směrnice, ale též judikaturou Ústavního soudu (nález ze dne [datum], sp. zn. III US [číslo]).

18. Neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, které je poskytovateli úvěru uloženo zákonem o spotřebitelském úvěru, zasahuje do jednoho z obecných principů právního státu, a je tudíž zjevným narušením veřejného pořádku, a je možné uzavřít, že je rozporné i s dobrými mravy.

19. Při řešení konfliktu norem tak soud dospěl k závěru, že před aplikací sice speciálního, ale se směrnicí a judikaturou Soudní dvora a Ústavního soudu, rozporného § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je třeba upřednostnit použití § 588 věty první o. z., který povede k výsledku předvídanému v článcích 8, 22 odst. 1 a 2 a 23 směrnice. Jestliže tedy v projednávaném případě poskytovatel úvěru porušil povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, pak je smlouva absolutně neplatná dle § 588 o. z.

20. V posuzované věci žalobce prokázal, že jeho právní předchůdce poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 32 256,80 Kč, které žalovaný nevrátil. Žalovaný v řízení netvrdil, ani neprokázal, že tuto částku vrátil. V souladu s § 87 odst. 1 větou třetí zákona o spotřebitelském úvěru proto soud uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 32 256,80 Kč s důsledky zakotvenými v § 87 odst. 1 větě třetí zákona o spotřebitelském úvěru. Zbývající část žaloby, týkající se požadovaných smluvních úroků a poplatků, soud s ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy zamítl.

21. Žalobci nevzniklo právo ani na zákonný úrok z prodlení, neboť § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru hovoří pouze o vrácení jistiny„ v době přiměřené možnostem spotřebitele“. Stejně tak § 1970 o. z. podmiňuje nárok věřitele na úrok z prodlení tím, že věřitel řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti. Žalobce neprokázal, že jeho právní předchůdce splnil zákonnou povinnost prověřit úvěruschopnost žalovaného, proto mu nemohl vzniknout nárok na úrok z prodlení.

22. Soud se dále zabýval tím, v jaké lhůtě má být žalovanému uložena platební povinnost. Z § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že soud by měl při řešení této otázky vzít v potaz možnosti spotřebitele, spravedlivé uspořádání práv a povinností smluvních stran a přihlédnout k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Z povahy věci je zřejmé, že možnosti, příjmy a poměry spotřebitele by měly být posuzovány k okamžiku rozhodování soudu, přičemž v souladu se zásadou kontradiktornosti procesu by měl příslušná tvrzení předložit soudu spotřebitel, případně by měla plynout ze soudního spisu.

23. Ze zákonné úpravy, směrnice, ani judikatury Soudního dvora, neplyne, že by měl soud tyto okolnosti zjišťovat sám z úřední povinnosti. V projednávané věci žalovaný zůstal v řízení před soudem pasivní a ani ze soudního spisu nelze ničeho zjistit k jeho aktuální situaci. Za takových okolností je posledním zákonným vodítkem pro stanovení lhůty a způsobu plnění spravedlivé uspořádání práv a povinností smluvních stran. Dle důvodové zprávy k zákonu o spotřebitelském úvěru by se spotřebitel neměl v souvislosti s povinností vrátit jistinu dostat do problémů v důsledku nutnosti urychleně si opatřit peníze z již utraceného úvěru. Vůli zákonodárce tak zjevně neodpovídá, aby soud aplikoval § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., který stanoví povinnost plnit ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Soud proto aplikoval § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř. a s přihlédnutím k výši nevrácené jistiny dospěl k závěru, že spravedlivému uspořádání vztahu účastníků odpovídá, pokud žalovaný vrátí dlužnou jistinu v pravidelných měsíčních splátkách po 10 000 Kč.

24. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobce se domáhal zaplacení částky 56 479,33 Kč (včetně příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku) a byl úspěšný pouze co do částky 32 256,80 Kč, takže jeho úspěch činí 57 % předmětu řízení. Úspěch žalovaného (24 222,50 Kč) činí 43 % předmětu řízení. Proto má žalobce právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 14 %. Účelně vynaložené náklady řízení žalobce sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 578 Kč, z odměny advokáta určené dle § 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění a sepis žaloby) dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu po 2 700 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 39 437,58 Kč), náhrady hotových výdajů za tyto úkony po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhrady za daň z přidané hodnoty dle § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 o. s. ř. ve výši 21 % z částky 9 000 Kč, tedy z částky 1 890 Kč. Z celkové výše nákladů 12 468 Kč soud přiznal žalobci 14 %, tedy částku 1 746 Kč.

25. Proti části II. výroku rozsudku, kterou soud zamítl žalobu o zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 32 256,80 Kč za dobu od [datum] do zaplacení, a proti III. výroku o nákladech řízení, podal žalobce odvolání. Shrnul, že [právnická osoba] poskytla žalovanému revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem do výše 40 000 Kč na žádost žalovaného ze dne [datum], přičemž žalovaný výslovně prohlásil, že se řádně seznámil s příslušnými aktuálními produktovými podmínkami a sazebníkem, které tvoří součást smlouvy a že s nimi bez výhrad souhlasí. Proto, že žalovaný úvěr řádně nesplácel, [právnická osoba] celý úvěr zesplatnila k [datum]. Poté, co byl nárok postoupen žalobci a postoupení oznámeno žalovanému, podal žalobce žalobu, neboť ani na základě předžalobní výzvy nedošlo k úhradě dluhu. Soud dospěl k závěru, že [právnická osoba] před uzavřením smlouvy neposoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet úvěr. Odvolatel měl za nesporné, že žalovaný čerpal revolvingový úvěr ve výši 40 514,80 Kč, na který zaplatil 8 258 Kč, a že částka bezdůvodného obohacení činí 32 256,80 Kč.

26. Podle odvolatele je v obdobných věcech ustálenou soudní praxí, že k přiznané částce, jež je svou povahou bezdůvodným obohacením žalovaného ve smyslu § 2991 o. z., je přiznáván zákonný úrok z prodlení. Rozhodnutí soudu, který žalobci nepřiznal zákonný úrok z prodlení z poskytnuté nezaplacené jistiny úvěru, se této praxi vymyká.

27. Nárok na úroky z prodlení pak vyplývá také z § 1970 o. z. Úroky z prodlení požadoval odvolatel ve výši stanovené nařízením vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku a kterým se stanoví minimální výše nákladů spojených s uplatňováním pohledávky, od [datum], v návaznosti na výzvu k vrácení částky v rámci odstoupení od smlouvy.

28. Za chybný měl odvolatel i výrok o nákladech řízení.

29. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

30. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání je důvodné jen zčásti.

31. Odvolací soud vyšel z pravomocného I. výroku napadeného rozsudku, jímž soud uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 32 256,80 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 10 000 Kč, splatných vždy do každého 25. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž rozsudek nabude právní moci, a z pravomocné části II. výroku napadeného rozsudku, kterou soud zamítl žalobu o zaplacení částky 7 180,78 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 5 097,40 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 180,78 Kč od [datum] do zaplacení a úroku ve výši 22,68 % ročně z částky 37 051,73 Kč od [datum] do zaplacení.

32. Předmětem přezkumu odvolacího soudu byla (tedy) otázka, zda žalobci vznikl nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 32 256,80 Kč za dobu od [datum] do zaplacení.

33. Jako správná přejímá odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně učiněná z listin, jak jsou shrnuta v odůvodnění písemného vyhotovení napadeného rozsudku (a v úvodní části tohoto rozhodnutí). Odvolací soud souhlasí také s právním závěrem soudu o neplatnosti smlouvy pro nesplnění povinnosti věřitele ([právnická osoba]) posoudit před uzavřením Smlouvy řádně úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, včetně přiléhavých odkazů na judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Soudního dvora; potud pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

34. K závěrům o možném způsobu uplatnění nepřímého účinků směrnice lze doplnit též poukaz na argumentaci obsaženou k této otázce ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], k výkladu ustanovení § 89a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, o prorogačních doložkách sjednaných ve spotřebitelských smlouvách, zejména ve smlouvách o spotřebitelských úvěrech, Cpjn 200/2011, uveřejněném pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

35. Vady řízení, k nimž odvolací soud u přípustného odvolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 212a odst. 5 o. s. ř.), nejsou odvoláním namítány a ze spisu se nepodávají, odvolací soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených odvoláním – zabýval správností právního posouzení věci soudem prvního stupně.

36. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

37. Pro další úvahy odvolacího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru: 38. § 86 Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 39. § 87 Důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

40. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení zákona o spotřebitelských úvěrech již v době uzavření smlouvy, přičemž s dále uvedenou výjimkou nedoznala změn ani později. S účinností od [datum], po novele provedené zákonem č. 96/2022 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti finančního trhu zejména v souvislosti s implementací předpisů Evropské unie týkajících se unie kapitálových trhů, byla v § 87 odst. 1 nahrazena věta druhá větou:„ Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.“. Vzhledem k tomu, že se tak stalo až poté, co rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci v částech, založených na závěru o absolutní neplatnosti smlouvy, však tato změna nemá na další úvahy odvolacího soudu vliv (ostatně, aplikace změněného ustanovení na danou věc by vedla ke stejnému výsledku).

41. Při posuzování závěru soudu, že žalobci nenáleží zákonný úrok z prodlení dle § 1970 o. z., počítaný od doby, kdy žalobce žalovaného vyzval k zaplacení dlužné částky, vyšel odvolací soud z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který pro poměry výkladu zákona 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (ve stejném rozhodném znění), uzavřel, že již z textu ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, respektive ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první uvedeného zákona. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nabízelo ustanovení § 2993 věty první o. z., ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad) (odstavec 15. odůvodnění).

42. Na výše uvedeném základě pak Nejvyšší soud tamtéž dovodil, že je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná proto, že poskytovatel poskytl spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, nemá poskytovatel úvěru nárok na sjednané úroky a poplatky; nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru, tedy v době dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

43. Názor soudu prvního stupně, že žalobci vůbec nevzniklo právo na zákonný úrok z prodlení, je se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ve zjevném rozporu a jako takový nemůže obstát (v podobě formulované v napadeném rozhodnutí).

44. Odvolací soud se proto dále zabýval tím, zda v předmětné věci již byly splněny předpoklady formulované v označeném rozsudku Nejvyššího soudu pro účely přiznání práva na zákonné úroky z prodlení.

45. Ustanovení § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je zvláštním ustanovením, jež při neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru založené tím, že poskytovatel poskytl spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru, opravňuje soud určit čas splnění ohledně povinnosti spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru (pro možnost soudu určit čas plnění jinak obecně platí ustanovení § 1960 o. z.). Předpokladem takového postupu (rozhodnutí soudu o času splnění) je spor účastníků řízení o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle § 86 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru a návrh některého z nich na takové určení.

46. V dané věci soud prvního stupně zjevně určil čas splnění (stanovil dobu vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru) podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru na základě kritéria spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran tak, že poskytnutou jistinu (32 256,80 Kč) zavázal žalovaného uhradit v pravidelných měsíčních splátkách splatných vždy do každého 25. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž rozsudek nabude právní moci. Rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci v odvoláním nenapadených částech (včetně I. výroku napadeného rozsudku) dne [datum], takže žalovaný měl vrátit (uhradit) první část jistiny (10 000 Kč) dne [datum], druhou část jistiny (10 000 Kč) dne [datum], třetí část jistiny (10 000 Kč) dne [datum] a poslední část jistiny (2 256,80 Kč) dne [datum]. V době od [datum] je již žalovaný v intencích závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 v prodlení s úhradou celé poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru.

47. V situaci, kdy I. výroku napadeného rozsudku nepodléhá (jako pravomocný) přezkumné činnosti odvolacího soudu, nebylo úkolem odvolacího soudu zabývat se pro účely posouzení práva na zákonné úroky z prodlení tím, zda pro určení času splnění soudem prvního stupně byly v dané věci splněny předpoklady obsažené v § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru (tedy, zda mezi účastníky řízení byl veden spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle § 86 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru a zda některý z účastníků podal návrh na určení času splnění) a zda při určení času splnění soud prvního stupně správně aplikoval zákonná kritéria takového určení.

48. Pro úplnost odvolací soud rovněž dodává, že ač v dané věci shodou okolností lhůta k plnění (tzv. pariční lhůta) určená podle § 160 o. s. ř. splývá s hmotněprávní lhůtou (s určením času splnění podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru), pro určení času splnění podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je odkaz na § 160 o. s. ř. sám o sobě bezcenný (pariční lhůtu stanovuje soud ve svých rozhodnutích i ohledně úhrady dluhů, o jejichž dřívější splatnosti (o prodlení dlužníka s jejich úhradou) žádné pochybnosti nejsou).

49. Odvolací soud proto v návaznosti na výše řečené dle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil II. výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že zavázal žalovaného zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení z prvních 10 000 Kč od [datum] do zaplacení, z druhých 10 000 Kč od [datum] do zaplacení, ze třetích 10 000 Kč od [datum] zaplacení a ze zbylých 2 256,80 Kč od [datum] do zaplacení (I. výrok tohoto rozsudku). Výše zákonného úroků z prodlení (jak konkretizována ve výroku) odpovídá mechanismu výpočtu, který plyne z nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, ve znění pozdějších předpisů.

50. Ve zbývajícím rozsahu odvolací soud potvrdil II. výrok rozsudku soudu prvního stupně dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný (II. výrok tohoto rozsudku).

51. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně odvolací soud nově rozhodl v souladu s § 224 odst. 2 o. s. ř., ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud přepočítal poměr úspěchu a neúspěchu účastníků řízení ve věci, když zohlednil i požadavek na žalobou uplatněné příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně, tj. ke dni [datum] (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08). Hodnota předmětu řízení činí součet žalobou uplatněné částky 39 437,58 Kč a 5 097,40 Kč a příslušenství - úroků z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 39 437,58 Kč od [datum] kapitalizovaných do [datum] částkou 3 333,82 Kč a úroků ve výši 22,68 % ročně z částky 37 051,73 Kč od [datum] kapitalizovaných do [datum] částkou 8 610,53 Kč; tj. z částky předmětu řízení ve výši 56 479,33 Kč. Žalobce byl úspěšný co do částky 32 256,80 Kč, přiznané mu soudem prvního stupně a jeho neúspěch ohledně těch částí předmětu řízení, v nichž byla žaloba zamítnuta, činí částka 24 222,53 Kč. Celkový úspěch žalobce je tak představován 57 % celkového předmětu řízení, neúspěšný byl žalobce v rozsahu 43 % předmětu řízení. V řízení před soudem prvního stupně tak byl úspěšnější žalobce, kterému vznikl nárok na náhradu poměrné části nákladů řízení v rozsahu 14 %. Účelně vynaložené náklady žalobce v řízení před soudem prvního stupně sestávají z odměny advokáta za 3 úkony právní služby (příprava a převzetí věci, sepis předžalobní výzvy a žaloby) po 2 700 Kč (počítáno z tarifní hodnoty věci 39 437,58 Kč, neboť dle § 8 advokátního tarifu se při určení tarifní hodnoty nepřihlíží k příslušenství, ledaže by bylo požadováno jako samostatný nárok) dle § 7 a 11 odst. 1 advokátního tarifu, náhrady hotových výdajů za tyto úkony dle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu po 300 Kč, v součtu částky 9 000 Kč, navýšené o 21 % DPH ve výši 1 890 Kč, celkem 10 890 Kč, a z náhrady zaplaceného soudního poplatku za podanou žalobu ve výši 1 578 Kč. Z celkové částky účelně vynaložených nákladů ve výši 12 468 Kč přiznal odvolací soud žalobci 14 %, tedy částku 1 746 Kč (III. výrok tohoto rozsudku).

52. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl dle § 224 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. Také v odvolacím řízení měl žalobce úspěch jen částečný, neboť požadoval zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % z částky 32 256,80 Kč od [datum] kapitalizovaných ke dni rozhodnutí odvolacího soudu, tj. ke dni [datum] částkou 6 926,37 Kč. Žalobce byl úspěšný co do přiznaného úroku z prodlení ve výši 8,5 % z částky 10 000 Kč od [datum] kapitalizovaného do [datum] částkou 1 089,86 Kč a z částky 10 000 Kč od [datum] kapitalizovaného do [datum] částkou 1 020 Kč a úroku z prodlení ve výši 11,75 % z částky 10 000 Kč od [datum] kapitalizovaného do [datum] částkou 1 310,20 Kč a z částky 2 256,80 Kč od [datum] kapitalizovaného do [datum] částkou 273,16 Kč. Žalobce byl úspěšný co do částky 3 693,22 Kč a jeho neúspěch ohledně té části předmětu řízení, ve které byla žaloba zamítnuta, činí částka 3 233,15 Kč. V odvolacím řízení tak měl žalobce úspěch pouze v nepatrné části předmětu řízení, proto odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (IV. výrok tohoto rozsudku).