Krajský soud v Českých Budějovicích · Rozsudek

10 A 1/2012

č. j. 10 A 1/2012-59

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2013-09-25 · ECLI:CZ:KSCB:,2013:10.A.1.2012.59

Citované zákony (9)

Rubrum

10A 1/2012 - 59 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou v právní věci žalobce J. P., zast. zmocněncem, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26.10.2011, č.j. KUJCK 39754/2011/ODSH/Ol, t a k t o :

Výrok

Žaloba se z a m í t á. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též krajský soud) dne 2.1.2012 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje, Odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne 26.10.2011, č.j. KUJCK 39754/2011/ODSH/Ol, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Tábor ze dne 15.3.2011 č.j. S-META 2488/2011 KS/Kre 9 P 50/2011-Kre, kterým žalobce byl uznán vinným přestupkem proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích uvedeným v ustanovení § 22 odst. 1 písm. e) bod 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném ke dni spáchaní přestupku (dále též zákon o přestupcích), jehož Pokračování - 2 - 10A 1/2012 se dopustil dne 7.1.2011 v době kolem 21.30 hod. na silnici II/137 v úseku Sudoměřice u Bechyně – Bechyňská Smoleč řízením vozidla Ford Ka RZ 9A4 9341. Uvedené rozhodnutí bylo žalovaným současně potvrzeno. Žalobce prostřednictvím včasné správní žaloby namítá nesprávnost a nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť jím byl zkrácen na svých právech nesprávným zhodnocením skutečností uvedených v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Žalovaný se dostatečně nezabýval námitkami uvedenými v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Nesprávnost postupu správního orgánu prvního stupně spatřuje žalobce v ignorování žalobcovy omluvy ze dne 4.3.2011, kdy správní orgán v jeho nepřítomnosti nařídil na den 8.3.2011 ústní jednání. Prvostupňový správní orgán se následně spokojil pouze s minimem podkladů pro vydání rozhodnutí a tímto uzavřel správní řízení. Žalovaný zamítnutím odvolání žalobce odňal tomuto právo na spravedlivý proces, neboť bylo na žalovaném, aby pochybení prvostupňového správního orgánu zjistil a odvolání vyhověl. Správní orgán prvního stupně své odůvodnění opřel o nepodložené informace získané v důsledku telefonického hovoru s ošetřující lékařkou žalobce, která dne 7.3.2011 prvostupňovému správnímu orgánu sdělila, že pracovní neschopnost žalobce nebránila tomuto k účasti na ústním jednání konaném dne 8.3.2011. Takovéto přeceňování důkazní hodnoty je nepřípustné. Pokud správní orgán vycházel pouze z telefonického rozhovoru, nelze než konstatovat, že dokazování tohoto orgánu nelze považovat za úplné. Vydal-li správní orgán prvního stupně rozhodnutí, jímž žalobce uznal vinným z přestupku, aniž by vydání rozhodnutí předcházelo ústní jednání dle ustanovení § 74 zákona o přestupcích, v jehož rámci by žalobci bylo umožněno uvést podstatné skutečnosti, bylo žalobci upřeno právo na spravedlivý proces. Správnímu orgánu muselo být zřejmé, že o zpětném ukončení pracovní neschopnosti bude obviněný seznámen dne 9.3.2011, tedy až po nařízeném ústním jednání, do té doby tak mohl jednat a jednal v dobré víře, že dočasná pracovní neschopnost nadále trvá. Prvostupňový správní orgán po žalobci nemohl spravedlivě požadovat povědomost o průběhu správního řízení. Pokud žalobce dne 7.3.2011 byl v pracovní neschopnosti, nelze po něm spravedlivě požadovat, aby se zúčastnil úředního jednání, a to zejména pokud nemá povoleny vycházky. Ošetřující lékařka, správní orgán a rovněž i žalovaný zcela opomenuli důsledky, s nimiž jiné právní předpisy spojují možné nedodržení léčebného režimu práce neschopným občanem. V daném případě nelze argumentovat ani tím, že žalobce nepožádal svou ošetřující lékařku o stanovení vycházek, žádat o povolení těchto vycházek je právem práce neschopného občana a nikoliv jeho povinností. Žalobce dále poukazuje na postup ošetřující lékařky, který nebyl v souladu s právními předpisy, neboť o pacientově stavu neměla aktuální informace. Úvahy správního orgánu prvního stupně a stejně tak i žalovaného se tudíž opírají o nepodloženou telefonickou komunikaci a následný úřední záznam tohoto hovoru, což je nepřípustné. Úřední záznam, v němž je zachyceno vysvětlení osoby získané před zahájením správního řízení, neslouží jako důkazní prostředek, nýbrž jako podklad k úvaze, zda osoba, která vysvětlení podala, má být vyslechnuta jako svědek. Správní orgán prvního stupně a stejně tak i žalovaný postupovaly v rozporu se zásadou, dle které by správní orgán v přestupkovém řízení měl rozhodovat pouze na základě důkazů, které byly před ním provedeny procesně řádným postupem, což obsahově odpovídá Pokračování - 3 - 10A 1/2012 zásadě bezprostřednosti. Správní orgán prvního stupně měl žalobce před vydáním rozhodnutí vyzvat k odstranění zjištěných nedostatků. Žalobce dále uvedl, že žalovaný zcela bez povšimnutí ponechal jeho námitky týkající se stanovení druhu sankce a její výměry. K rozhodnutí správního orgánu prvního stupně žalobce dále uvedl, že správní orgán klade žalobci za vinu též jeho způsob obhajoby, z jeho rozhodnutí dále nelze přezkoumatelně dovodit, jakým způsobem dospěl k závěru, že si obviněný ponechal vystavit pracovní neschopnost za účelem vyhýbání se ústnímu jednání. Správní orgán prvního stupně odůvodněním svého rozhodnutí extrémně vybočil z principů demokratického státu, jenž je zaručen v čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Žalovaný odepřel žalobci právo na spravedlivý proces, když postupoval v rozporu se základními zásadami správního řízení tak, jak mu to ukládá správní řád. Vydáním napadeného rozhodnutí bylo porušeno právo na spravedlivý proces, kdy se správní orgán nikterak nesnažil objasnit skutečný stav věci a dobrat se materiální pravdy, což je základním požadavkem každého správního řízení. Závěrem žalobce navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 1.7.2013 navrhl předmětnou žalobu zamítnout. K námitce žalobce týkající se neuznání omluvy z ústního jednání a projednání přestupku v nepřítomnosti žalobce uvedl, že omluva nepřítomnosti žalobce na ústním jednání nařízeném na den 8.3.2011 byla učiněna s naprosto minimálním časovým odstupem a s ohledem na dosavadní průběh řízení byla správními orgány hodnocena jako nikoliv bezodkladná, tedy náležitá. Žalobce, ačkoliv nesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní k prokázání důležitého důvodu své nepřítomnosti při ústním jednání nařízeném na den 8.3.2011, tento důvod žádným způsobem neprokázal a spokojil se toliko s vlastním sdělením dále pokračující pracovní neschopnosti a následné zahraniční cesty nijak nedoložené. Žalovaný považuje obligatorní podmínky pro projednání přestupku v nepřítomnosti žalobce za naplněné a rovněž postup správního orgánu prvního stupně lze považovat za souladný s ustanovením § 74 odst. 1 věty druhé zákona o přestupcích. Žalobce nebyl krácen na svých procesních právech, neboť správní orgán mu poskytl dostatečný prostor pro uplatnění jeho práv i uvedení případného důvodu protiprávního jednání. Tvrzení žalobce, dle kterého zásilku obsahující omluvu sepsanou v Praze podal jeho budoucí zmocněnec, který se dostavil do místa bydliště dočasně práce neschopného žalobce, nelze považovat za věrohodné. K námitce žalobce týkající se důkazu úředním záznamem o telefonickém hovoru s ošetřující lékařkou žalobce žalovaný uvedl, že pro projednávanou věc nebylo rozhodné, zda ošetřující lékařka měla či mohla mít povědomí o aktuálním zdravotním stavu žalobce a zda se správní orgán telefonicky informoval o tom, zda zdravotní stav žalobce brání tomuto v účasti na ústním jednání při projednávání přestupku, rozhodnou skutečností bylo, zda se v daném případě jedná o omluvu náležitou, tedy včasnou a bezodkladnou. Žalobce v průběhu správního řízení nenabídl jakékoliv vysvětlení, že by mu jeho zdravotní stav bránil účasti na projednávaném přestupku, přestože břemeno důkazní a břemeno tvrzení leželo na něm. Byla- Pokračování - 4 - 10A 1/2012 li omluva sepsána až dne 3.3.2011 v Praze, přičemž pracovní neschopnost měla být zpětně ukončena ke dni 1.3.2011, pak ze samostatné argumentace žalobce je zjevné, že zde důvod nepřítomnosti při ústním jednání dne 8.3.2011 nebyl. Žalovaný své závěry neopřel o výsledky telefonického hovoru s ošetřující lékařkou žalobce, existenci úředního záznamu o tomto hovoru pouze konstatoval, své závěry však opřel o hodnocení důvodnosti a náležitosti učiněné omluvy. K provádění důkazů ve správním řízení žalovaný odkázal na ustanovení § 52 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále též správní řád) s tím, že samotné provádění dokazování je svěřeno správnímu orgánu a záleží pouze na jeho uvážení, které z důkazů provede a které nikoliv, vždy však provede ty důkazy, které jsou nezbytné pro správné zjištění a prokázání skutkového stavu věci. Žalovaný k průběhu a výsledku silniční kontroly ničeho neuvedl. Žalobce v průběhu řízení nerozporoval skutečnost, že vozidlo řídil a současně žádný důkazní návrh, který by správní orgány měly hodnotit, neuplatnil ani v řízení prvoinstančním ani v řízení odvolacím. Závěrem žalovaný uvedl, že žalobce porušil zájem společnosti na tom, aby se v silničním provozu pohybovala motorová vozidla řízená toliko držiteli příslušných skupin řidičských oprávnění. K udělené sankci žalovaný sdělil, že tato byla uložena v nejnižší možné výši, jež zákon připouští. Žalovaný připouští, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v odůvodnění uložených sankcí zahrnul do výčtu mírně přitěžujících okolností skutečnosti vztahující se k způsobu vedení obhajoby a nikoliv hlediska uvedená v ustanovení § 12 odst. 1 zákona o přestupcích, tato skutečnost však vzhledem k nejnižší možné výši uložených sankcí nemá na zákonnost o výroku o výši těchto sankcí žádný vliv a nemůže mít na zákonnost tohoto výroku žádný vliv. Z těchto důvodu žalovaný navrhuje projednávanou žalobu zamítnout. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti. Dne 7.1.2011 byl Policií ČR, Krajským ředitelstvím policie Jihočeského kraje, Územní odbor Tábor vydán pod č.j. KRPC-1271-1/PŘ-2011-020810 vydán úřední záznam, dle kterého dne 7.1.2011 v době od 21.00 hod v obci Sudoměřice u Bechyně došlo ke kontrole vozidla, jež v této době řídil žalobce, a to bez řidičského průkazu, neboť tento průkaz žalobci v době kontroly hlídky Police ČR nebyl vystaven. Provedením lustrace příslušného rejstříku bylo Policií ČR zjištěno, že žalobce není držitelem řidičského oprávnění příslušné skupiny ani podskupiny. Žalobce ve svém vyjádření ke kontrole sdělil, že již úspěšně složil závěrečnou zkoušku v autoškole a nyní čeká na vystavení řidičského oprávnění. Svého jednání lituje. Řízení o přestupku bylo zahájeno dne 27.1.2011, a to prostřednictvím sdělení obvinění a předvolání k ústnímu jednání sp. zn. S-META 2488/2011 KS/Kre 2 č.j. P 50/2011-Kre. Ústní jednání bylo Městským úřadem Tábor nařízeno na 15.2.2011, 13.00 hod. Dne 15.2.2011 byla Městskému úřadu Tábor doručena omluva za nedostavení se ze závažných důvodů k ústnímu jednání, a to z důvodu zdravotní nezpůsobilosti žalobce. Žalobce dále navrhl postoupit věc Magistrátu hl. města Prahy, a to z toho důvodu, že žalobce se dlouhodobě zdržuje v Praze. Součástí tohoto podání bylo dále rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti žalobce, dle kterého je žalobce neschopen práce od 7.2.2011. Pokračování - 5 - 10A 1/2012 Přípisem Městského úřadu Tábor ze dne 15.2.2011 byl žalobce opětovně předvolán k ústnímu jednání konaném dne 8.3.2011 v 9.00 hod. Součástí tohoto přípisu bylo rovněž sdělení o zamítnutí žádosti žalobce o postoupení věci Magistrátu hl. města Prahy, a to z toho důvodu, že k přestupkovému jednání došlo ve správním obvodu Městského úřadu Tábor, který je tedy v dané věci místně příslušný. Dne 3.3.2011 byla Městskému úřadu Tábor doručena omluva žalobce za nedostavení k ústnímu jednání, a to z důvodu zdravotní nezpůsobilosti žalobce, která znemožňuje cestu do místa konání ústního jednání, neboť žalobce je stále v pracovní neschopnosti. Z důvodu následné dočasné nepřítomnosti žalobce na území České republiky žalobce dále žádá o přerušení správního řízení z důvodu zvolení zmocněnce na dobu nezbytně nutnou, maximálně však do dne 31.5.2011. Žalobce v předmětném podání dále žalovanému uvedl adresu pro doručování písemností, a to na adresu ubytovny MISURI, Praha 10, Křešínská 140. Dne 7.3.2011 byl zaměstnancem Městského úřadu Tábor vyhotoven úřední záznam o průběhu telefonického hovoru s ošetřující lékařkou žalobce, které uvedla, že dne 7.2.2011 vystavila žalobci pracovní neschopnost. Dále uvedla, že žalobce se dne 28.2.2011 neodstavil na kontrolu, která byla v pracovní neschopnosti stanovena. Pracovní neschopnost – nemoc žalobci nebránila v účasti na ústním jednání konaném dne 8.3.2011. Dne 7.3.2011 zaslala lékařka žalobci výzvu, aby se dostavil ke kontrole. Žalobce dne 8.3.2011 kontaktoval lékařku, že se na kontrolu dostaví 9.3.2011 nebo 10.3.2011. Z uvedeného je zřejmé, že se žalobce stále nachází na území ČR. Dne 8.3.2011 byl Městským úřadem Tábor - správním orgánem prvního stupně vyhotoven protokol o ústním jednání, projednání přestupku v nepřítomnosti. Obsahem protokolu je konstatování prvostupňového správního orgánu, dle kterého žalobce porušil ustanovení § 3 odst. 3 písm. a) a ustanovení § 4 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále též zákon o pozemních komunikacích). Dále bylo správním orgánem konstatováno, že byly dodrženy veškeré procesní postupy stanovené zákonem o přestupcích a správním řádem. Dne 15.3.2011 bylo Městským úřadem Tábor vydáno pod č.j. S-META 2488/2011 KS/Kre 9 P 50/2011-Kre rozhodnutí, kterým byl žalobce uznán vinným z přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ustanovení § 22 odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o přestupcích, kterého se dopustil tím, že dne 7.1.2011 řídil osobní vozidlo v rozporu s ustanovením § 3 odst. 3 písm. a) a ustanovením § 4 písm. b) zákona o provozu na pozemních komunikacích, když osobní vozidlo řídil, aniž by byl držitelem příslušné skupiny či podskupiny řidičského oprávnění. Za toto jednání byla žalobci uložena pokuta ve výši 25.000,- Kč spolu se sankcí v podobě zákazu řízení motorových vozidel v délce dvanácti měsíců. Z obsahu odůvodnění prvostupňového rozhodnutí bylo zjištěno, že správní orgán v průběhu správního řízení dospěl k závěru, že v daném případě disponuje dostatkem důkazů prokazujícím vinu žalobce. Písemné materiály jednoznačně tvoří ucelený důkazní řetězec, ze kterého lze spolehlivě dovodit odpovědnost žalobce z přestupkového jednání uvedeného ve výroku tohoto rozhodnutí. V daném případě se jedná o úmyslné jednání žalobce, neboť tento musel vědět, že řídí osobní vozidlo, aniž by byl držitelem příslušného řidičského oprávnění. Žalobce od počátku správního řízení plně nespolupracoval se správním orgánem, ponechal si vystavit pracovní neschopnost, na nařízeném ústním jednání pracovní neschopnost využíval jako omluvu z nařízeného ústního jednání, přičemž následně uvedl, že bude dočasně nepřítomen na území ČR, přestože uváděl, že je v pracovní neschopnosti. Správní orgán v tomto jednání spatřuje disimulantní a obstrukční jednání. Žalobci byl v roce Pokračování - 6 - 10A 1/2012 2007 uložen zákaz činnosti na dobu 24 měsíců pro trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění. Od této doby byl žalobce pravomocně uznán vinným ještě z dalšího přestupku v souvislosti s řízením motorového vozidla v provozu na pozemních komunikacích. Z uvedeného správní orgán dovodil, že žalobce je řidičem neukázněným a předchozí uložené tresty jej nepřiměly k dodržování pravidel silničního provozu. Na základě provedeného dokazování a po vyhodnocení všech relevantních skutečností správní orgán konstatoval převažující mírně polehčující okolnosti, jež odůvodňují uložení sankce pokuty nad spodní hranicí sazby stanovené zákonem a sankci zákazu řízení na samé spodní hranici zákonného rozmezí. Proti shora uvedenému rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal žalobce dne 7.4.2011 odvolání, o němž bylo rozhodnuto prostřednictvím napadeného rozhodnutí. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že žalobce důvod své nepřítomnosti na ústním jednání nařízeném na 8.3.2011 žádným způsobem nedoložil. Z úředního záznamu o telefonickém hovoru s ošetřující lékařkou žalobce bylo navíc zjištěno, že žalobci nemoc nebránila v dostavení se k ústnímu jednání. Žalovaný v této souvislosti poukázal na znění ustanovení § 74 odst. 1 zákona o přestupcích, který hovoří o náležité omluvě a dále na znění ustanovení § 59 správního řádu o bezodkladné omluvě správnímu orgánu s uvedením důvodů. Omluvu ze dne 3.3.2011 doručenou správnímu orgánu dne 7.3.2011, tedy pouhý den před termínem nařízeného ústního jednání nelze s ohledem na skutečnost, že předvolání bylo žalobci oznámeno dne 28.2.2011, tzn. 10 dnů předem, považovat za bezodkladnou, přičemž odvolateli muselo být zřejmé, že zásilka obsahující omluvu nemůže být správnímu orgánu doručena dříve než právě dne 7.3.2011, tedy naprosto s minimálním časovým odstupem. V postupu žalobce vzhledem ke způsobu uplatnění omluvy tak lze spatřovat určité obstrukční snahy, kdy správnímu orgánu neponechal dostatek časového prostoru k ověření jím tvrzeným důvodů jiným způsobem, než telefonickým kontaktem s lékařkou, která rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti vystavila. Rozhodné je, že žalobce, ačkoliv nesl břemeno prokázání důležitého důvodu své nepřítomnosti při ústním jednání nařízeném na den 8.3.2011, tento důvod žádným způsobem neprokázal a spokojil se toliko s vlastním vysvětlením dále pokračující pracovní neschopnosti. Jestliže se tedy řádně předvolaný žalobce nedostavil k ústnímu jednání, aniž by se náležitě bezodkladně omluvil s doložením důležitého důvodu, pro který se nemohl dostavit, nelze správnímu orgánu vyčítat, že na osobní účasti žalobce netrval a věc skutečně projednal a rozhodl na základě podkladů obsažených ve správním spisu, jež shledal dostatečnými pro zjištění stavu věci, neboť měl skutkový stav postaven na jisto na základě těchto podkladů a nepovažoval za nutné dokazování doplnit. Byl tedy zcela jednoznačně oprávněn o věci rozhodnout, a to i bez přítomnosti žalobce, který se vlastní vinou připravil o možnost takto ustavený skutkový stav korigovat. Žalovaný dále poukázal na zákonem stanovené prekluzivní lhůty pro vydání pravomocného rozhodnutí v přestupkovém řízení, které je nutno v průběhu správního řízení zohlednit a přizpůsobit jim též postup správního orgánu. Jestliže překážky bránící státu navzdory realizované snaze věc ve stanovené lhůtě pravomocně skončit, jsou v extrémním rozporu s účelem řízení o přestupku, svou podstatou porušují nejen zákon, ale současně též podmínky spravedlivého procesu. Pro přerušení daného správního řízení pak nebyl s ohledem na typ řízení vedeného z moci úřední, jímž se účastníkům nezakládají či nedeklarují práva, nýbrž ukládají povinnosti, i na běh jednoroční prekluzivní lhůty dán důvod. Ke skutkovým okolnostem přestupku, jehož se měl žalobce dopustit, žalovaný uvedl, že z důkazů pořízených a provedených během řízení lze považovat za prokázané, že žalobce dne 7.1.2011 řídil motorové vozidlo bez řidičského oprávnění, čímž se dopustil protiprávního jednání naplňujícího skutkovou podstatu přestupku, jímž byl žalobce uznán vinným. Námitku, Pokračování - 7 - 10A 1/2012 že žalobce v inkriminované době motorové vozidlo neřídil, odvolací orgán považuje za účelovou a nedůvodnou. Nelze navíc opominout, že tato námitka byla zmocněncem žalobce uplatněna až v podaném odvolání. Uložení sankce na samé spodní hranici zákonem stanoveného rozpětí správní orgán prvního stupně zdůvodnil v souladu s požadavky ustanovení § 12 odst. 1 zákona o přestupcích. Správní orgán požadavkům na řádné odůvodnění druhu a výše sankce zákonem předpokládaným způsobem obstál. Závěrem žalovaný uvedl, že v postupu prvoinstančního správního orgánu neshledal procesní, věcná ani právní pochybení, z těchto důvodů odvolání žalobce zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Z obsahu správního spisu bylo krajským soudem zjištěno, že žalobce byl rozhodnutím Městského úřadu v Táboře, jako správního orgánu prvního stupně, uznán vinným ze spáchání přestupku, jehož se dopustil tím, že dne 7.1.2011 řídil vozidlo, aniž by byl držitelem příslušné skupiny či podskupiny řidičského oprávnění. Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 25.000,- Kč a dále zákaz činnosti spočívající v řízení motorových vozidel v délce 12 měsíců. Dle ustanovení § 22 odst. 1 písm. e) bodu 1 zákona o přestupcích ve znění účinném ke dni spáchání přestupku, se přestupku dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích řídí motorové vozidlo a není držitelem příslušné skupiny nebo podskupiny řidičského oprávnění. Vydání uvedeného rozhodnutí předcházelo správní řízení o přestupku, v jehož rámci byl žalobce předvolán k ústnímu jednání na den 15.2.2011, z něhož se žalobce dne 15.2.2011 omluvil z důvodu dočasné pracovní neschopnosti, která byla žalobcem doložena rozhodnutím ošetřující lékařky o dočasné pracovní neschopnosti žalobce, dle kterého je žalobce neschopen práce od 7.2.2011. Žalobce byl následně předvolán k účasti na ústním jednání nařízeném na den 8.3.2011, z něhož se dne 3.3.2011 omluvil z důvodu zdravotní nezpůsobilosti, která znemožňuje cestu do místa konání ústního jednání, neboť žalobce stále je v pracovní neschopnosti. Z důvodu následné dočasné nepřítomnosti na území České republiky žalobce dále požádal o přerušení správního řízení z důvodu zvolení zmocněnce na dobu nezbytně nutnou, maximálně však do dne 31.5.2011. Z úředního záznamu pořízeného prvostupňovým správním orgánem bylo zjištěno, že ošetřující lékařka žalobce, vystavila tomuto dne 7.2.2011 pracovní neschopnost, dne 28.2.2011 se žalobce nedostavil k lékařské kontrole, která byla v pracovní neschopnosti stanovena. K další kontrole stanovené na den 7.3.2011 se žalobce opětovně nedostavil a pouze kontaktoval lékařku, že se kontroly zúčastní 9.3.2011 nebo 10.3.2011. Vzhledem k průběhu pracovní neschopnosti žalobce ošetřující lékařka uvedla, že tato pracovní neschopnost – nemoc žalobci nebránila v účasti na ústním jednání konaném dne 8.3.2011. Ze shora uvedených skutkových okolností projednávané věci je zřejmé, že stěžejním bodem projednávané věci je zodpovězení otázky, zda byly splněny podmínky pro projednání Pokračování - 8 - 10A 1/2012 přestupku v nepřítomnosti žalobce, tedy zda žalobcova omluva z nařízeného ústního jednání byla omluvou náležitou či zda žalobce měl pro svou nepřítomnost důležitý důvod. Dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným úkonům. Z judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 13.3.2009 č.j. 7As 9/2009-66) vyplývá, že práva garantovaná čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod se vztahují i na řízení, v němž je rozhodováno o oprávněnosti trestního obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy i na řízení o přestupcích před nalézacím správním orgánem. Náležitá omluva a důležitý důvod nepřítomnosti obviněného na ústním jednání jsou uvedeny v ustanovení § 74 odst. 1 zákona o přestupcích, dle kterého správní orgán koná o přestupku v prvním stupni ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. O bezodkladné omluvě dále hovoří ustanovení § 59 správního řádu, dle kterého správní orgán předvolá osobu, jejíž osobní účast při úkonu v řízení je k provedení úkonu nutná. Předvolání musí být písemné a doručuje se do vlastních rukou s dostatečným, zpravidla nejméně pětidenním předstihem. V předvolání musí být uvedeno, kdo, kdy, kam, v jaké věci a z jakého důvodu se má dostavit a jaké jsou právní následky v případě, že se nedostaví. Předvolaný je povinen dostavit se včas na určené místo; nemůže-li tak ze závažných důvodů učinit, je povinen se bezodkladně a s uvedením důvodů správnímu orgánu omluvit. Důvodem opakované nepřítomnosti žalobce u nařízených ústních jednání k projednání přestupku byla dočasná pracovní neschopnost, jež byla ošetřující lékařkou žalobce potvrzena prostřednictvím rozhodnutí o této neschopnosti s tím, že žalobce byl uznán práce neschopným od 7.2.2011. Žalobce se následně omluvil i z dalšího ústního jednání o přestupku, které bylo nařízeno na den 15.2.2011, přičemž omluva k tomuto jednání byla správnímu orgánu doručena dne 15.2.2011. Žalobce v omluvě uvedl pouze to, že je zdravotně nezpůsobilý a z tohoto důvodu není schopen dostavit se do místa konání ústního jednání. Současně žalobce navrhl řízení přerušit do 31.5.2011, neboť následně bude dočasně nepřítomen na území České republiky a z tohoto důvodu si hodlá zvolit zmocněnce. Předmětná omluva neobsahovala žádné rozhodnutí o pracovní neschopnosti či jakékoliv jiné doložení trvání této neschopnosti. Prvostupňové řízení o přestupcích je, dle zákona o přestupcích, řízení s ústním jednáním za přítomnosti obviněného z přestupku, přičemž účastí řádně předvolaného účastníka je sledována a také garantována právní jistota spolehlivého zjištění skutkového stavu věci a prokázání viny či neviny, jakož i právo na spravedlivý proces. Povinností správního orgánu je tedy především účastníka o nařízeném jednání řádně vyrozumět. Na druhé straně je povinností účastníka tohoto řízení náležitě se omluvit či uvést důležitý důvod, pro něž se k ústnímu jednání nemůže dostavit. V projednávané věci bylo zjištěno, že žalobce byl správním orgánem řádně vyrozuměn o jednání nařízeném na den 15.2.2011,a to prostřednictvím předvolání ze dne 27.1.2011, které bylo žalobci doručeno dne 31.1.2011. Vzhledem k žalobcově omluvě doručené správnímu orgánu dne 15.2.2011, bylo ve věci nařízeno další jednání na 8.3.2011, přičemž toto předvolání bylo žalobci doručeno dne 28.2.2011. Žalobce tak byl prokazatelně o obou nařízených jednáních řádně vyrozuměn, a to vždy s minimálním pětidenním předstihem. Pokračování - 9 - 10A 1/2012 Na tomto místě krajský soud konstatuje nedůvodnost tvrzení žalovaného týkající se opožděnosti žalobcovy omluvy, která nebyla provedena bezodkladně, pokud byla prvostupňovému správnímu orgánu doručena v den konání ústního jednání o přestupku. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12.3.2009 č.j. 7As 9/2009-66 nelze z ustanovení § 74 odst. 1 zákona o přestupcích ani z ustanovení § 59 správního řádu dovodit, že se účastník řízení musí vždy omluvit předem, a to ještě před očekávanou událostí. To vždy závisí na okolnostech, za nichž došlo k pracovní neschopnosti. Z uvedeného lze dovodit, že v projednávané věci nelze dospět k závěru, že by omluva žalobce byla automaticky nenáležitá či nebyla bezodkladná, pokud byla učiněna bezprostředně před jednáním či přímo v den nařízeného ústního jednání. Krajský soud však považuje omluvu ze dne 3.3.2011 doručenou správnímu orgánu dne 7.3.2011 za nenáležitou především z toho důvodu, že žalobce v případě této omluvy žádným způsobem nedoložil trvající pracovní neschopnost. Dočasná pracovní neschopnost je stav, který pro poruchu zdraví, nebo jiné důvody uvedené v zákoně o nemocenském pojištění neumožňuje pojištěnci vykonávat dosavadní pojištěnou činnost, a trvá-li porucha zdraví déle než 180 kalendářních dní, i jinou než dosavadní pojištěnou činnost. Dočasná pracovní neschopnost je posuzována ošetřujícím lékařem, popř. lékařem OSSZ. Lékař rozhodne o vzniku dočasné pracovní neschopnosti pojištěnce, jestliže vyšetřením zjistil, že mu jeho zdravotní stav pro nemoc nebo úraz nedovoluje vykonávat dosavadní pojištěnou činnost. Dočasná pracovní neschopnost začíná dnem, kdy ji ošetřující lékař zjistil. Ošetřující lékař stanoví režim dočasně práce neschopného pojištěnce. Z obsahu rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti vystaveného ošetřující lékařkou žalobce bylo zjištěno, že tato neschopnost byla stanovena od 7.2.2011 s tím, že žalobce byl povinen dostavit se k ošetřující lékařce na kontrolu dne 28.2.2011. Z rozhodnutí tudíž není patrný stanovený režim dočasně práce neschopného pojištěnce a stejně tak ani den, ke kterému tato dočasná pracovní neschopnost končí. Správní orgán prvního stupně tudíž za účelem zjištění, zda se žalobce mohl zúčastnit ústního jednání dne 8.3.2011, uskutečnil telefonický hovor s ošetřující lékařkou, přičemž o tomto hovoru byl správním orgánem pořízen dne 7.3.2011 úřední záznam. Dle sdělení ošetřující lékařky se žalobce dne 28.2.2011 nedostavil na kontrolu, která byla v pracovní neschopnosti stanovena. Ošetřující lékařka dále sdělila, že pracovní neschopnost – nemoc žalobci nebránila v účasti na ústním jednání konaném dne 8.3.2011. K charakteru úředního záznamu se vyjádřil již nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 22.1.2009 č.j. 1As 96/2008-115, v němž uvedl, že „Úřední záznam jako jednostranný úkon správního orgánu sám o sobě ovšem nemůže obstát (srov. k tomu též nález Ústavního soudu ze dne 11.3.2004, sp. zn. II. ÚS 788/02), a to ani v případě, že je doplněn doznáním samotného obviněného: ani doznání totiž nezbavuje správní orgán povinnosti zjistit takový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 3 správního řádu). Pořízení úředních záznamů již ze své povahy nemůže samo o sobě naplnit požadavek na dostatečné zjištění skutkového stavu. Možnosti použití úředního záznamu k dokazování jsou velmi přesně vymezeny v trestním řádu (§ 158 odst. 5 trestního řádu): úřední záznam, v němž je zachyceno vysvětlení osoby získané před zahájením trestního stíhání, neslouží jako důkazní prostředek (s výjimkou podle § 314d odst. 2 trestního řádu), nýbrž jen jako podklad k úvaze, zda osoba, Pokračování - 10 - 10A 1/2012 která vysvětlení poskytla, má být vyslechnuta jako svědek. I pro správní orgán rozhodující v přestupkovém řízení tedy platí, že obsahem úředního záznamu je jen jakási předběžná informace o věci, která slouží správnímu orgánu ke zvážení dalšího postupu.“ Ze shora citovaného odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že i v projednávané věci dokazování správního orgánu nemůže spočívat pouze na úředním záznamu telefonického hovoru s ošetřující lékařkou žalobce. Z napadeného rozhodnutí jasně vyplývá, že žalovaný pouze konstatoval existenci tohoto úředního záznamu, z něhož je patrné, že žalobce byl schopen účastnit se ústního jednání stanoveného na den 8.3.2011. Samotné zhodnocení omluvy žalobce z ústního jednání, které se mělo konat dne 8.3.2011, však správní orgán založil především na tom, že v tomto případě žalobce žádným způsobem neprokázal důležitý důvod své nepřítomnosti na tomto jednání. Žalobce se pouze spokojil s vlastním sdělením dále pokračující pracovní neschopnosti, aniž by tuto skutečnost náležitě zdůvodnil, a to například potvrzením o trvání dočasné pracovní neschopnosti. Námitka žalobce týkající se přeceňování důkazní hodnoty úředního záznamu je tedy zjevně nedůvodná. Správní orgán informace získané z telefonického hovoru s ošetřující lékařkou a de facto z úředního záznamu o tomto hovoru, posoudil pouze jako určitou předběžnou informaci, kterou vzal v úvahu v rámci komplexního zhodnocení náležitosti omluvy a důležitého důvodu nepřítomnosti žalobce. Není pravdou, že by správní orgán založil své rozhodnutí konat ústní jednání v nepřítomnosti žalobce pouze na předmětném úředním záznamu. Správní orgán tuto svou úvahu založil především na hodnocení důvodnosti a náležitosti učiněné omluvy. Krajský soud se ztotožňuje se závěry žalovaného, dle kterých omluva žalobce z jednání nařízeném na 8.3.2011 není náležitá a rovněž v ní není obsažen důležitý důvod nepřítomnosti žalobce na tomto jednání. Žalobce v omluvě pouze konstatuje trvající zdravotní nezpůsobilost způsobenou přetrvávajícími zdravotními potížemi. Vzhledem k tomu, že žalobce toto své tvrzení žádným způsobem již nedoložil, nelze tuto omluvu považovat za náležitou. Žalobce stejně tak nedoložil ani důležitý důvod své nepřítomnosti na nařízeném ústním jednání. Pokud by správní orgán připustil tuto omluvu jako náležitou nebo důvody žalobce v omluvě uvedené jako důležité, mohlo by to vést k dalším obdobným nedůvodným omluvám žalobce tohoto obsahu, jež by vedly pouze k nehospodárnému a zbytečnému prodlužování celého řízení o přestupku a nelze vyloučit, že by správní orgán v dané věci nestihl během jednoroční prekluzivní lhůty vydat pravomocné rozhodnutí o tomto přestupku. Krajský soud v této souvislosti dále poukazuje na další obsah omluvy žalobce z jednání nařízené na 8.3.2011, v němž žalobce dále žádá o přerušení řízení, neboť z důvodu své nepřítomnosti na území ČR si hodlá zvolit zmocněnce. V kontextu shora uvedených skutečností se žalobcova žádost jeví krajskému soudu spíše jako obstrukční jednání vedené snahou předmětné řízení o přestupku neúměrně prodloužit. Lze konstatovat, že žalobce důležitý důvod své nepřítomnosti při ústním jednání nařízeném na den 8.3.2011 žádným způsobem neprokázal, přičemž není povinností správního orgánu žalobce vyzývat k odstranění vad této omluvy, a to za situace, kdy důkazní břemeno spočívající v prokázání důležitosti důvodu nepřítomnosti či v zajištění náležité omluvy, svědčí jednoznačně žalobci. Správní orgán prvního stupně tudíž nepochybil, pokud věc projednal bez přítomnosti žalobce a rozhodl na základě podkladů obsažených ve správním spise, které považoval za dostatečné pro zjištění skutečného stavu. V projednávané věci žalobci nebylo upřeno právo na spravedlivý proces. Pokračování - 11 - 10A 1/2012 Za nedůvodnou lze považovat i další námitku žalobce, dle které žalovaný nesprávně hodnotil skutečnosti, jež mohou mít zásadní vliv na zákonnost rozhodnutí, a dle které se žalovaný dostatečně nezabýval námitkami žalobce uvedenými v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, dle kterých žalobce v průběhu celého správního řízení opakovaně uváděl, že si není vědom skutečností, jež jsou mu kladeny za vinu. Předně je třeba uvést, že žalobce ve svém odvolání ze dne 7.4.2011 poukazuje toliko na nesprávnost postupu správního orgánu prvního stupně spočívajícího v hodnocení náležitosti omluvy či důležitého důvodu nepřítomnosti žalobce na ústním jednání nařízeném na 8.3.2011. Samotnou námitku týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, kdy žalobce uvádí, že v průběhu celého řízení opakovaně tvrdil, že si není vědom skutečností, jež jsou mu kladeny za vinu, žalobce uvádí až v samotné žalobě. Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že identita žalobce byla zasahujícími policisty ověřena dne 7.1.2011 v době, kdy byl zasahujícími policisty kontrolován poté, co ve voze Ford Ka RZ 9A4 9341 řídil, a to minimálně v úseku Sudoměřice u Bechyně – Bechyňská Smoleč, bez platného řidičského oprávnění. Během šetření tohoto přestupku na místě samém a rovněž v průběhu správního řízení žalobce skutečnost, že předmětné vozidlo v inkriminované době řídil, žádným způsobem nerozporoval. Krajský soud tudíž nemá pochyb o tom, že žalobce v uvedené době vozidlo řídil, neboť tuto skutečnost jednoznačně dokládají důkazy pořízené na základě podkladů Policie ČR, jež jsou součástí správního spisu. Na základě shora uvedeného lze dospět k závěru, že skutkový stav projednávané věci lze shledat za dostatečně prokázaný, a to na základě podkladů obsažených ve správním spisu, z nichž je patrné, že žalobce v inkriminované době řídil vozidlo bez příslušného řidičského oprávnění. Nelze přisvědčit ani další námitce žalobce, dle které žalovaný ponechal zcela bez povšimnutí jeho námitky týkající se druhu sankce a její výměry. Žalovaný se k uložené sankci v napadeném rozhodnutí vyjádřil, když uvedl, že tato byla uložena zcela v souladu s ustanovením § 12 odst. 1 zákona o přestupcích. Sankci uloženou správním orgánem prvního stupně lze, z hlediska premis, které zákon pro správní úvahu o druhu a výši sankce stanoví, považovat za odpovídající a potřebným způsobem odůvodněnou, když tato má oporu ve spise. S ohledem na skutečnost, že sankce byly žalobci uloženy v jejich nejnižší možné míře, nemohou nepřesnosti či nesprávnosti odůvodnění vést k závěru o nezákonnosti výroku o výši takto uložených sankcí. S uvedeným vyjádřením žalovaného se krajský soud zcela ztotožňuje, neboť je zřejmé, že správní orgán prvního stupně žalobci uložil sankce na samé spodní hranici jejich výše, přičemž za této situace nemůže mít nepřesné odůvodnění výše takovéto sankce vliv na zákonnost samotného výroku o uložených sankcích. Závěrem krajský soud uvádí, že žalovaný i správní orgán prvního stupně postupovaly v souladu s platnou právní úpravou. Krajský soud tedy neshledal v postupu těchto orgánů nesprávnost ani nezákonnost. Z tohoto důvodu shora uvedenou žalobu v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Současně v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce Pokračování - 12 - 10A 1/2012 neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly a ani je nepožadoval. Podle ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, protože účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 25. září 2013 Samosoudkyně: JUDr. Věra B a l e j o v á v.r. Za správnost vyhotovení: Šárka Vondřejcová

Dotčená ustanovení

Zákon České národní rady o přestupcích 200/1990 Sb.
Zákon o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů 361/2000 Sb.
Zákon soudní řád správní 150/2002 Sb.
Zákon správní řád 500/2004 Sb.

Citovaná rozhodnutí (2)

Tento rozsudek je citován v (0)

Doposud nikdo necituje.