10 A 1/2016

Rubrum

10A 1/2016 - 19 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou v právní věci žalobce I. S., nar. …, státní příslušnost Pobřeží Slonoviny, t.č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty č. p. 234, zast. Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem v Praze 1, Dušní 907/10, proti žalované Policii ČR, Krajskému ředitelství policie Jihočeského kraje, se sídlem v Českých Budějovicích, Pražská 558, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 27. 11. 2015 č.j. KRPC-166812-24/ČJ-2015-020023, takto:

Výrok

I. Žaloba se z a m í t á .

II. Žalované se náhrada nákladů n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

: Včasnou žalobou doručenou Krajskému ředitelství Jihočeského kraje dne 28. 12. 2015 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 27. 11. 2015 č.j. KRPC-166812-24/ČJ-2015-020023, kterým došlo k jeho zajištění provedeného na základě ust. § 129 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a Pokračování -2- 10A 1/2016 o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a to za účelem jeho předání podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013 (dále jen „Dublinské nařízení“), kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států. Žalobce namítl především nezákonnost napadeného rozhodnutí, kterým byl zajištěn dle ust. § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, které ve znění účinném ke dni rozhodnutí o zajištění žalobce nesplňovalo požadavky na kvalitu zákona, neboť bylo v rozporu s čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a s čl. 8 Listiny základních práv a svobod. Požadavek na kvalitu zákona nebyl splněn vzhledem k absenci definice „vážného nebezpečí útěku“. Nyní aplikované znění ust. § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nesplňuje Dublinským nařízením uváděná objektivní kritéria vedoucí k závěru o možném útěku dotčené osoby. Žalobce v této souvislosti poukázal rovněž na zahraniční právní úpravy, u nichž bylo tamějšími vnitrostátními soudy shledáno, že dostatečně nereflektují požadavky čl. 28 Dublinského nařízení, které samo o sobě vyžaduje právní zakotvení „vážného nebezpečí útěku“. Rovněž i Nejvyšší správní soud svým procesním postupem potvrdil pochybnosti o souladu české právní úpravy účinné do 17. 12. 2015 s evropským právem, důsledkem čehož je předběžná otázka položená Soudnímu dvoru evropské unie. S ohledem na tyto pochybnosti by tak mělo být hlavním zájmem zamezení závažného zásahu do základního práva na svobodu žalobce. K tomuto bylo poukázáno rovněž na rozhodnutí zdejšího krajského soudu ze dne 6. 11. 2015 č.j. 10A 190/2015 – 15, jehož dílčí závěry by měly být aplikovány i na nyní projednávaný případ. Ze všech výše uvedených důvodů by tak mělo být napadené rozhodnutí zrušeno a věc žalované vrácena k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla projednávanou žalobu zamítnout, neboť podmínky pro zajištění žalobce byly v dané věci naplněny. Žalobce porušil svou povinnost setrvat na území Španělska, kde požádal o mezinárodní ochranu. Na území ČR pak v rozporu se zákonem vstoupil bez platného cestovního dokladu a víza. Žalobce pak následně do protokolů sepsaných v průběhu správního řízení opakovaně sdělil, že má v úmyslu i nadále cestovat do Paříže, v dalším průběhu řízení pak vypovídat již odmítl, se správním orgánem nespolupracoval, jednal agresivně a slovně napadl přítomnou tlumočnici. Takové jednání nebylo pro žalovanou zárukou jeho dalšího dobrovolného pobytu na území ČR a vyčkání realizace jeho předání do Španělska. Žalovaná tak zajistila žalobce v souladu s čl. 28 Dublinského nařízení, neboť shledala existenci vážného nebezpečí jeho útěku. Současně bylo žalovanou konstatováno, že v dané věci nelze využít institut mírnějšího opatření ve smyslu ust. § 123b odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Takové opatření by bylo s ohledem na shora popsané jednání žalobce během správního řízení zjevně neúčinné, nedostačující a nevedlo by ke sledovanému cíli. Žalobce v replice k vyjádření žalované ze dne 6. 1. 2016 setrval na svých tvrzeních uplatněných v žalobě. Ze správního spisu poskytnutého žalovanou vyplynuly následující podstatné skutečnosti. Z úředního záznamu ze dne 25. 11. 2015 vyplývá, že téhož dne došlo k zajištění žalobce, a to pro důvodné podezření jeho neoprávněného vstupu na území ČR. Pokračování -3- 10A 1/2016 Z protokolu o podání vysvětlení ze dne 26. 11. 2015 vyplývá, že žalobce v říjnu roku 2013 odcestoval z Pobřeží slonoviny na poutní cestu, a to přes Nigérii, Alžírsko až do Maroka, odkud se lodí dostal do Španělska, kde požádal o azyl. Po třech týdnech ve Španělsku žalobce odcestoval do Paříže, kam se chce z ČR i nadále dostat. Dále žalobce odmítl vypovídat. Protokol žalobce odmítl podepsat. Oznámením žalované ze dne 27. 11. 2015 bylo zahájeno správní řízení ve věci vydání rozhodnutí o povinnosti žalobce opustit území ČR dle ust. § 50a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Z protokolu o vyjádření žalobce ze dne 27. 11. 2015 vyplývá, že žalobce odmítl vypovídat a rovněž odmítl protokol podepsat. Rozhodnutím žalované ze dne 27. 11. 2015 č.j. KRPC-166812-24/ČJ-2015-020023 došlo k zajištění žalobce dle ust. § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců za účelem jeho předání do Španělska, kde požádal o azyl. Doba trvání zajištění žalobce byla stanovena na 30 dnů. Důvodem zajištění žalobce byla dle žalované důvodná obava z nebezpečí jeho útěku, v důsledku čehož by došlo ke zmaření realizace žalobcova transferu do Španělska, kde požádal o mezinárodní ochranu. Žalovaná shledala své obavy důvodné s ohledem na žalobcovo jednání v průběhu správního řízení. Žalobce se správními orgány nespolupracoval, odmítl vypovídat, choval se agresivně a během ústního jednání slovně napadl tlumočnici. Výslovně pak prohlásil, že hodlá pokračovat v cestě do Paříže, přičemž do Španělska se dobrovolně vrátit nechce. Z jednání žalobce v průběhu řízení o jeho zajištění žalovaná dospěla k závěru, že v daném případě nelze využít ani zvláštní zákonná opatření, představující alternativu k jeho zajištění. Žalovaná tedy shledala naplnění podmínek čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení, neboť na základě žalobcova dosavadního jednání je zde dána reálná hrozba nebezpečí žalobcova útěku a užití mírnějšího opatření by ze stejných důvodů nebylo účinné. Dne 27. 11. 2015 podala žalovaná žádost o zahájení Dublinského řízení o vrácení žalobce do státu, v němž požádal o mezinárodní ochranu. Rozhodnutím žalované ze dne 18. 12. 2015 byla na základě ust. § 129 odst. 6 zákona o pobytu cizinců prodloužena doba zajištění žalobce za účelem jeho předání dle Dublinského nařízení. Z oznámení Ministerstva vnitra ČR ze dne 29. 12. 2015 adresovaného žalované vyplývá, že termín pro předání žalobce do Španělska byl stanoven ke dni 14. 1. 2016. Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí podle ust. § 75 odst. 2 s. ř. s., v mezích daných žalobními body, a dospěl k závěru, že žaloba důvodná není. Soud ve věci rozhodl bez nařízeného jednání, neboť byly splněny podmínky stanovené v § 51 s. ř. s. Žalobce již v rámci podané žaloby souhlasil s projednáním věci bez nařízení jednání a stejně tak žalovaná s tímto postupem vyjádřila souhlas prostřednictvím vyjádření k žalobě. V nyní projednávané věci došlo na základě ust. § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců k zajištění žalobce za účelem jeho dalšího předání do země, kde požádal o mezinárodní Pokračování -4- 10A 1/2016 ochranu. K samotnému zajištění správní orgán přistoupil pro existenci nebezpečí útěku žalobce, který se do země, kde požádal o mezinárodní ochranu, dobrovolně vrátit nechce. Tímto jednáním tak byly naplněny podmínky čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení, na základě kterého lze žalobce zajistit pro účely realizace jeho předání do země, kde požádal o azyl. Jednání žalobce, které správní orgán shledal nebezpečným, spočívalo v jeho agresivitě, slovním napadení tlumočnice během výpovědi žalobce do protokolu, v absenci spolupráce s správními orgány a v jeho opakovaném odmítnutí podání výpovědi. Žalobce rovněž výslovně uvedl, že hodlá pokračovat ve své cestě do Paříže a do země, kde požádal o azyl, se tudíž dobrovolně vrátit nehodlá. Ze všech těchto důvodů žalovaná shledala naplnění podmínek přímo aplikovatelného čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení. Žalobce rozporuje výše uvedený postup žalované, která nesprávně použila vnitrostátní předpis, a to konkrétně ust. § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, které se obsahově neslučuje s čl. 28 Dublinského nařízení, neboť neobsahuje objektivní kritéria „vážného nebezpečí útěku cizince“. S ohledem na absenci těchto kritérií, která jsou Dublinským nařízením vyžadována, nelze ust. § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců vůbec aplikovat. Dle ust. § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí o zajištění žalobce, platí, že nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování, policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného právního předpisu Evropské unie; policie na dobu nezbytně nutnou zajistí i prováženého cizince v případě, že jeho průvoz nelze z objektivních důvodů dokončit bez nutné přestávky. Dle čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení mohou členské státy zajistit dotyčnou osobu za účelem jejího přemístění podle tohoto nařízení, existuje-li vážné nebezpečí útěku na základě posouzení každého jednotlivého případu, a pouze pokud je zajištění přiměřené a nelze účinně použít jiná mírnější donucovací opatření. Dle čl. 2 písm. n) Dublinského nařízení se „nebezpečím útěku“ rozumí existence důvodů, které se zakládají na objektivních kritériích vymezených právními předpisy, pro které je možné se v konkrétním případě domnívat, že žadatel nebo státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, na které se vztahuje řízení o přemístění, může uprchnout. Nařízení Evropské unie představuje svou formou pramen sekundárního práva, který je jako takový přímo aplikovatelný jednotlivými členskými státy. Všechny orgány těchto členských států, správní úřady i soudy jsou tedy povinny nařízení aplikovat, a to bez toho aniž by bylo zapotřebí jakékoliv inkorporace či transformace tohoto nařízení. Jedná se o obecně závazný právní předpis, který má aplikační přednost před právem vnitrostátním. Samotná aplikace čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení je v současné době předmětem výkladových sporů, neboť i přes jeho přímou aplikovatelnost je zde patrná absence tzv. objektivních kritérií nebezpečí útěku cizince v příslušném vnitrostátním předpisu (zákon o pobytu cizinců), která jsou v souvislosti s výkladem čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení zakotvena čl. 2 písm. n) tohoto nařízení. Poukazovaný čl. 2 písm. n) Dublinského nařízení tak předpokládá existenci podmínek charakterizujících nebezpečí útěku cizince, které budou zakotveny vnitrostátní úpravou členského státu. I přes skutečnost, že dotčené ust. § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí tyto podmínky nestanovoval, nelze dle krajského soudu dovozovat nemožnost Pokračování -5- 10A 1/2016 aplikace čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení ve spojení s institutem zajištění cizince za účelem jeho předání příslušnému členskému státu. Absence tzv. objektivních kritérií nebezpečí útěku cizince sice představuje mezeru v zákoně, toto však zjevně lze vyplnit prostřednictvím interpretace. Ke stejnému závěru dospěl též Krajský soud v Brně ve svém rozhodnutí ze dne 11. 8. 2015 č.j. 33A 40/2015 – 32, na které si zdejší krajský soud tímto dovoluje poukázat. Brněnský krajský soud k pojmu „vážné nebezpečí útěku“ uvedl: „Pojem „vážné nebezpečí útěku“ není pojmem úplně neurčitým (tzn. spíše relativně určitým), který by orgány výkonné moci nemohly interpretovat bez výslovné legální definice poskytnuté zákonodárcem. Přitom samozřejmě nesmí docházet k libovůli, která by znamenala nezákonnost kvalifikace skutkového stavu pod takovýto legální pojem. Kromě toho, z judikatury Soudního dvora EU i doktríny vyplývá, že legální pojmy zavedené prameny práva EU jsou v zásadě autonomní povahy. Jestliže v tomto případě je pojem „vážné nebezpečí útěku“ ve svých pojmových znacích otevřený své konkretizaci národní legislativou, je třeba vykládat tuto otevřenost tím způsobem, že pro účely Dublinského nařízení je třeba vycházet z chápání kritérií pro naplnění pojmu nebezpečí útěku tak, jak je chápou ve svých vnitrostátních právních řádech orgány veřejné moci jednotlivých členských států. V tomto ohledu se ovšem nemusí jednat pouze o právní předpisy ve formálním slova smyslu, ale v případě absence explicitních legálních definic též o významy ukotvené rozhodovací praxí coby zákonem v materiálním slova smyslu.” Správní orgán tak měl s ohledem na znění ust. § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a s ohledem na přímou aplikovatelnost čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení možnost na základě vlastního uvážení dovodit naplnění pojmu vážného nebezpečí útěku žalobce. Žalovaná v nyní projednávané věci v napadeném rozhodnutí řádně zdůvodnila, z jakých důvodů shledala, že v případě žalobce je zde reálné nebezpečí jeho útěku. Výslovně bylo uvedeno, že v případě žalobce jsou podmínky přímo aplikovatelného čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení splněny. Krajský soud se se skutkovými závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí o zajištění žalobce ztotožňuje. Za situace, kdy žalobce odmítl se správními orgány spolupracovat a navíc výslovně prohlašoval, že v cestě do Paříže hodlá pokračovat a do Španělska, kde požádal o azyl, se vrátit nechce, je zde reálné nebezpečí, že se žalobce pokusí o útěk, pokud k jeho zajištění nedojde. Žalovaná se tedy řádně vypořádala s existencí vážného nebezpečí útěku žalobce. Krajský soud k tomuto poukazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 1. 2015 č.j. 42A 26/2014 – 21, v němž tento krajský soud uvedl, že s ohledem na aplikační přednost Dublinského nařízení před vnitrostátní úpravou, se správní orgán v případě osoby, která má být zajištěna, musí s otázkou exitence vážného nebezpečí útěku vypořádat vždy. Tato podmínka byla v nyní projednávané věci splněna a napadené rozhodnutí je v této otázce řádně odůvodněné a přezkoumatelné. K pojmu “vážné nebezpečí útěku” se vyjádřil rovněž Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 10. 6. 2015 č.j. 2Azs 49/2015 – 48, který naplnění tohoto pojmu shledal v následujícím případě: “Jelikož stěžovatelé měli setrvat na území Maďarska do rozhodnutí o jejich žádosti o mezinárodní ochranu, avšak tuto svou povinnost porušili a vydali se, dle vlastních slov, do Německa, aby zde podali novou žádost, lze rozumně očekávat, že naskytne-li se jim faktická možnost pokračovat v této cestě, opětovně nevyčkají svého předání do příslušného členského státu a pokusí se docílit své původní destinace. Již v minulosti přitom Pokračování -6- 10A 1/2016 prokázali, že neváhají vědomě porušovat právní předpisy států, jejichž státní hranice nelegálně překračují. V protokolech o výslechu účastníka správního řízení navíc stěžovatelé a) a b) shodně uvedli, že chtějí (bezesporu i s nezletilými stěžovateli) pokračovat ve své cestě do Německa. Žalovaná proto neporušila čl. 28 bod 2. Dublinského nařízení, když stěžovatele a) a b) zajistila. Zvažovala především individuální okolnosti situace stěžovatelů, pročež nelze hovořit o automatické povaze rozhodnutí o zajištění.“ Nejvyšší správní soud se tak v obdobném případě ztotožnil s interpretací pojmu „vážné nebezpečí útěku“, kterou zaujala žalovaná i zdejší soud v nyní projednávané věci. Rovněž v případě žalobce nelze předpokládat, že se dobrovolně přemístí do Španělska, kde vyčká rozhodnutí o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Tento závěr lze dovodit z jednání žalobce a rovněž z obsahu protokolů sepsaných ve správním řízení, z nichž je patrné, že žalobce i nadále hodlá pokračovat v cestě do Francie. Žalovaná tudíž neporušila čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení, pokud žalobce zajistila pro účely jeho transferu do Španělska. Článek 28 odst. 2 Dublinského nařízení žalovaná byla, s ohledem na výše učiněné závěry krajského soudu, oprávněna přímo aplikovat i na nyní projednávanou věc, a to za současného řádného zdůvodnění existence nebezpečí útěku žalobce. Krajský soud v rámci svých úvah vycházel rovněž ze samotného účelu Dublinské úmluvy. Cílem celého systému je stanovit jasná a proveditelná pravidla pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti cizince o mezinárodní ochranu. Tento systém pak má na straně jedné bránit tomu, aby žadatelé nebyli postupně státy Evropské unie vyhošťováni s tím, že jim nikde nebude poskytnuta ochrana, a na straně druhé by pak mělo být bráněno tomu, aby tito postupně podávali žádosti o mezinárodní ochranu ve více členských státech se záměrem vyhledávat stát s nepříznivějším přístupem a nezahlcovali tak systém několikanásobnými žádostmi téhož žadatele. Setrvání na striktním výkladu čl. 2 písm. n) Dublinského nařízení s tím, že vnitrostátní úprava neobsahuje objektivní kritéria nebezpečí útěku cizince, v důsledku čehož by čl. 28 odst. 2 nařízení nebyl aplikovatelný, vedlo by to k praktické rezignaci na cíle Dublinského nařízení a de facto k uvolnění cesty zajištěným cizincům do Schengenského prostoru do jimi zvolené a pro ně nejvíc vhodné či příznivé evropské destinace. Takový striktní a formalistický přístup není dle krajského soudu přípustný. Takto zaujatý postoj krajský soud upřednostňuje před žalobcem poukazovanou zahraniční praxí, kterou krajský soud nikterak nezpochybňuje. Pokud žalobce poukazuje na postup Nejvyššího správního soudu, který ve věci vedené pod sp. zn. 10 Azs 122/2015 předložil Soudnímu dvoru evropské unie předběžnou otázku, zda má samotná skutečnost, že zákon nevymezil objektivní kritéria pro posuzování vážného nebezpečí útěku cizince [čl. 2 písm. n) nařízení č. 604/2013 (Úř.věst. L 180, 29.6.2013, s. 31)], za následek neaplikovatelnost institutu zajištění dle čl. 28 odst. 2 téhož nařízení, pak i v tomto směru se krajský soud zcela ztotožnil se závěry Krajského soudu v Brně. Z tohoto postupu Nejvyššího správního soudu lze usoudit, že právní názor opírající se o možnost aplikace dotčených ustanovení Dublinského nařízení v kontextu ust. § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců na základě kritérií pro výklad pojmu “vážné nebezpečí útěku” vyplývajících z judikatury je možnou i akceptovatelnou interpretací relevantní právní úpravy. Pokud by tomu Pokračování -7- 10A 1/2016 tak nebylo, pak by předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru evropské unie nepřicházelo v úvahu a Nejvyšší správní soud by takový postup automaticky vyhodnotil jako nesprávný. V případě žalobcova odkazu na rozhodnutí zdejšího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 10A 190/2015, kterým bylo rozhodnutí žalované v obdobném případě zrušeno, krajský soud uvádí, že zrušované rozhodnutí neobsahovalo řádné zdůvodnění pojmu “vážné nebezpečí útěku cizince”. Žalobou napadené rozhodnutí bylo v tomto ohledu shledáno nezákonným, neboť žalovaná se žádným způsobem nezabývala naplněním tohoto pojmu a splnění podmínek čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení tak nebylo prokázáno. Žalobcova námitka týkající se předvídatelnosti soudních rozhodnutí tudíž není v dané věci případná. Pro úplnost lze poukázat na skutečnost, že zákonodárce v rámci stávajícího znění zákona (účinného od 18. 12. 2015) již podnikl kroky k odstranění výkladových obtíží. Dle současného znění ust. § 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců platí: „Policie rozhodne o zajištění cizince za účelem jeho předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, pouze pokud existuje vážné nebezpečí útěku. Za vážné nebezpečí útěku se zejména považuje, pokud cizinec pobýval na území neoprávněně, vyhnul se již dříve předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, nebo se pokusil o útěk anebo vyjádřil úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání. Za vážné nebezpečí útěku se dále považuje, pokud cizinec, který bude předán do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie přímo nesousedícího s Českou republikou, nemůže oprávněně samostatně do tohoto státu cestovat a nemůže uvést adresu místa pobytu na území.“ Stávající znění tak zjevně potvrzuje výklad pojmu „vážné nebezpečí útěku“ zaujatý rozhodovací praxí do doby přijetí této novely. Na základě shora uvedených skutečností dospěl krajský soud k závěru, že žalovaná postupovala v souladu s přímo aplikovatelným čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení a s rozhodovací praxí, rozhodnutí o zajištění žalobce obsahuje veškeré zákonem i judikaturou požadované náležitosti. Krajský soud tedy neshledal v postupu žalované nesprávnost ani nezákonnost. Z tohoto důvodu shora uvedenou žalobu ve výroku ad I. v souladu s ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Současně v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalované náklady řízení nad rámec její úřední činnosti nevznikly a navíc je ani nepožadovala.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Pokračování -8- 10A 1/2016 Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 11. ledna 2016 JUDr. Věra Balejová v. r. Samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Sládková Blanka