10 A 106/2013
č. j. 10 A 106/2013-26
V PLATNOSTICitované zákony (5)
Rubrum
10A 106/2013 - 26 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou v právní věci žalobce V.B., bytem X, zastoupeného JUDr. Václavem Caisem, advokátem v Praze 4, Mladenovova 3233, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 28. 6. 2013 čj. KUJCK/34708/2013/OLVV/2/P53, t a k t o :
Výrok
Žaloba se z a m í t á. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení n e p ř i z n á v á .
Odůvodnění
Žalobou doručenou dne 12. 9. 2013 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 6. 2013 čj. Pokračování -2- 10A 106/2013 KUJCK/34708/2013/OLVV/2/P53, jímž bylo zrušeno rozhodnutí Městského úřadu ve Vimperku v záležitosti podezření z přestupku žalobce a řízení zastaveno. V žalobě se uvádí, že prvostupňový správní orgán v řízení trvajícím téměř rok nezjistil správně skutkový stav, přestože základní otázkou je správně zodpovědět, zda se daný skutek, který je předmětem řízení, stal. Ve správním řízení nebylo prokázáno, že skutek, o němž řízení bylo vedeno, se stal. Řízení bylo zastaveno pro nesprávný důvod spočívající v tom, že obviněnému spáchání skutku prokázáno nebylo. Měl však být učiněn závěr o tom, že skutek se nestal. Rozhodnutí ohledně počínání, jehož se měl žalobce dopustit vůči A.H., je nesprávné. Pro tyto vady žalobci nezbylo než se odvolat. Žalovaný však odvolání neprojednal. Učinil tak pro zánik odpovědnosti za přestupky. Neprojednáním odvolání byla znemožněna náprava nesprávného rozhodnutí první instance. Žalobce byl vystaven tomu, že například při hledání zaměstnání musí čelit nevyvratitelným námitkám. Napadené rozhodnutí znemožnilo, aby o údajných přestupcích bylo rozhodnuto a žalobce se mohl očistit od nedůvodného obvinění. Právní názor prvoinstančního správního orgánu o zániku odpovědnosti za přestupek podle § 20 není správný. Předpokladem zániku odpovědnosti je skutečnost, že přestupek se stal, nevztahuje se na počínání, která přestupkem nejsou. U skutků, o nichž se řízení vede a má-li o nich správní orgán pochybnost, je třeba zjistit, zda přestupky se skutečně staly. Jestliže není prokázáno, že přestupky se staly, nelze ustanovení § 20 zákona o přestupcích aplikovat. Skutky, o nichž se řízení vede, se nestaly, a proto je vyloučeno, aby za ně někdo odpovídal. Nemůže tudíž dojít ani k zániku odpovědnosti za přestupek. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že přestupkový zákon vymezuje lhůtu, kdy zaniká odpovědnost za přestupek, a tudíž stanoví, že nelze rozhodovat o skutcích posuzovaných jako přestupky, pokud od jejich spáchání uplynula lhůta jednoho roku. Jedná se o lhůtu prekluzivní. K přestupkovému jednání vůči M.P. mělo dojít dne 11. 5. 2012 a věc byla odvolací instanci předložena 28. 5. 2013, tedy po uplynutí prekluzivní lhůty. Proto bylo řízení zastaveno. To se vztahuje i na skutky posuzované jako přestupky, jichž se žalobce měl dopustit vůči A.H. K těmto skutkům mělo docházet od září 2011. K prekluzi musí správní orgán přihlédnout z úřední povinnosti. Názor správního orgánu odpovídá rozsudku Nejvyššího správního soudu vydanému v řízení sp. zn. 3As 57/2004. Tento rozsudek potvrzuje, že prekluze se vztahuje i na rozhodnutí o zastavení řízení v těch případech, kdy obviněnému nebylo spáchání skutku prokázáno. V odvolacím řízení nebyly opatřovány žádné nové podklady, a proto nemohlo dojít ke zkrácení žalobce na právech podle § 36 odst. 3 správního řádu. Žalobce v replice zopakoval, že názor správního orgánu na výklad § 20 přestupkového zákona o prekluzi není správný. Jestliže se skutek nestal, neexistuje žádná odpovědnost za přestupek. Pro extenzivní výklad ustanovení § 20 nemá žalovaný oporu v zákoně. Ani názor na aplikaci § 36 odst. 3 správního řádu správný není. Ze spisu správních orgánů vyplynuly následující podstatné skutečnosti: Policie České republiky, obvodní oddělení ve Vimperku učinilo dne 24. 5. 2012 oznámení o tom, že žalobce je podezřelý z přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona tím, že se dne 11. 5. 2012 dopustil hrubého jednání vůči M.P. nevhodnými řečmi o intimních věcech. Oznámení bylo podáno poté, co poškození A. H. a M. Pokračování -3- 10A 106/2013 P. podali vysvětlení. V této záležitosti byl též předvolán žalobce k podání vysvětlení a odmítl se vyjádřit. Žalobce podal dne 13. 6. 2012 vysvětlení na Městském úřadu ve Vimperku. Připustil, že oslovil nějakého mladíka, který sekal trávu a hovořil o práci. Nějakého A. zná, jde o zvukaře z televize Epigon a mluvil s ním na autobusovém nádraží, kde byl doprovodit svou přítelkyni. Oznámení o zahájení přestupkového řízení je datováno 14. 6. 2012. Při jednání dne 12. 7. 2012 žalobce namítl, že předmět přestupkového řízení není přesně vymezen a uvedl, že poučení o právech neporozuměl. Dne 30. 8. 2012 se uskutečnilo další jednání, kdy žalobce upozornil, že došlo ke změně obvinění. Jako svědkové byli vyslechnuti M.P. a A.H., kteří uvedli, že žalobce je obtěžoval nevhodnými řečmi intimní povahy. Žalobce oba svědky oslovil první, komunikaci žalobce se svědky svědci hodnotili jako obtěžující. Městský úřad ve Vimperku vydal dne 25. 9. 2012 rozhodnutí, jímž řízení v záležitosti přestupku spočívajícího v úmyslném narušení občanského soužití hrubým jednáním vůči A.H. zastavil, protože odpovědnost za přestupek zanikla. Městský úřad ve Vimperku rozhodl dne 18. 10. 2012 tak, že řízení zastavil ve věci narušení občanského soužití hrubým jednáním, kterého se žalobce měl dopustit obtěžováním M.P., protože spáchání skutku, o němž se řízení vedlo, nebylo obviněnému z přestupku prokázáno. Rozhodnutím žalovaného ze dne 25. 1. 2013 bylo zrušeno rozhodnutí Městského úřadu ve Vimperku z 8. 11. 2012 v záležitosti opravy rozhodnutí Městského úřadu ve Vimperku z 18. 10. 2012. Rozhodnutí Městského úřadu ve Vimperku ze dne 18. 10. 2012 bylo v odvolacím řízení zrušeno a věc vrácena správnímu orgánu I. stupně k novému projednání. Bylo tak učiněno v podstatě pro nedostatečné odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, rozpory mezi výpověďmi žalobce a svědka, chybějící vypořádání námitek žalobce. Dne 19. 3. 2013 žalobce v záležitosti skutku, kterého se měl dopustit vůči M.P., odkázal na svá předchozí vyjádření. Městský úřad ve Vimperku vydal dne 12. 4. 2013 rozhodnutí, jímž řízení ve věci přestupku, kterého se žalobce měl dopustit dne 11. 5. 2012 nevhodným chováním vůči M.P., bylo zastaveno, protože spáchání přestupku nebylo obviněnému z přestupku prokázáno. Dalším výrokem bylo zastaveno řízení o přestupku, jehož se měl žalobce dopustit obtěžováním A.H., protože skutek, o němž se řízení vede, se nestal. Stalo se tak s odkazem na důkazy spočívající ve vyjádření žalobce a obou svědků. Poukázal na rozpory ve výpovědi svědka P., výpověď však nelze jednoznačně nahlížet jako nepravdivou či nevěrohodnou. Z výpovědi svědka H. vyplynulo, že od září 2011 jej žalobce žádnými nevhodnými otázkami neobtěžoval. Počínání žalobce vůči M.P. bylo hodnoceno tak, že oba, jak žalobce, tak svědek, Pokračování -4- 10A 106/2013 potvrzují, že se setkali, avšak předmět rozhovoru charakterizuje každý z nich jiným způsobem. Na základě dostupných podkladů nelze dovodit, že svědek mluvil pravdu. Proto řízení o oznámeném přestupku vůči M.P. bylo zastaveno, protože přestupkové jednání nebylo prokázáno. Řízení o oznámení přestupku spočívajícím v nevhodném chování k A.H. bylo zastaveno, protože nebylo prokázáno, že skutek se stal. Proti tomuto rozhodnutí žalobce podal odvolání, jehož obsahem byly věcné a procesní výhrady. Odvolání bylo projednáno napadeným rozhodnutím, jímž prvostupňové řízení bylo zrušeno a správní řízení zastaveno. Stalo se tak s odkazem na ustanovení § 20 odst. 1 přestupkového zákona, protože od počínání, které mělo přestupkové jednání zakládat a k němuž mělo dojít 11. 5. 2012, uplynul jeden rok. Odpovědnost za přestupek proto zanikla. To se vztahuje i na jednání, kterého se žalobce měl dopustit vůči A.H.. Ustanovení § 20 přestupkového zákona dopadá na řízení, v němž bylo rozhodnuto o zastavení řízení, ať již z důvodu, že skutek nebyl obviněnému prokázán, či protože se skutek nestal. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 s. ř. s. v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Předmětem řízení bylo učiněno rozhodnutí, jímž žalovaný zrušil rozhodnutí Městského úřadu ve Vimperku z 12. 4. 2013, jímž bylo zastaveno řízení o přestupcích proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, kterých se žalobce měl dopustit tím, že nevhodnými řečmi o intimních záležitostech obtěžoval M.P. a A.H. a řízení zastavil. K zastavení řízení odvolací instancí došlo s odkazem na ustanovení § 20 odst. 1 zákona o přestupcích pro zánik odpovědnosti za přestupek. Právě výklad ustanovení § 20 odst. 1 zákona o přestupcích považuje žalobce za vadný a dovozuje, že takový postup je na místě výlučně tehdy, bylo-li prokázáno, že počínání zakládající skutkovou podstatu přestupku lze skutečně jako přestupek kvalifikovat. Tento právní názor žalobce není správný. Zákon o přestupcích ve svém ustanovení § 20 odst. 1 upravuje lhůtu, ve které lze přestupek projednat. Teprve vydáním pravomocného rozhodnutí o přestupku je najisto postaveno, že obviněný se přestupku dopustil. Účelem přestupkového řízení je zjistit, zda počínání přestupce naplňuje skutkové znaky toho kterého přestupku projednávaného stanoveným procesním postupem. Pro projednání oznámeného přestupku se stanoví lhůta, ve které musí být rozhodnuto. Tato lhůta je svou povahou prekluzivní, což znamená, že po uplynutí této lhůty odpovědnost za přestupek zaniká. Není-li v této lhůtě spolehlivě prokázáno, že přestupek se stal a odpovídá za něj obviněný, pak po uplynutí této lhůty nelze se daným počínáním zabývat věcně a řízení musí být zastaveno. Přitom není rozhodné, jak věc posoudil správní orgán prvního stupně, zda rozhodl o tom, že daný přestupek byl spáchán či došlo k zastavení řízení, ať již z jakéhokoliv důvodu, například proto, že přestupek se nestal nebo nebyl prokázán. Jinými slovy řečeno, po uplynutí jednoho roku od okamžiku, kdy mělo k oznámenému přestupkovému jednání dojít, musí správní orgán řízení se zřetelem k prekluzi zastavit bez ohledu na to, v jaké fázi správní řízení je. To právě žalovaný učinil, a protože rozhodnutí o zastavení řízení vydané první instancí nenabylo ve lhůtě jednoho roku od spáchání oznámených přestupků právní moci, musel současně řízení o přestupcích zastavit, srov. Pokračování -5- 10A 106/2013 rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2014 čj. 9 As 125/2013-43, který se týká přestupkové věci žalobce, kdy poškozeným měl být A.H. Prvostupňové rozhodnutí o zastavení řízení obsahovalo dva výroky, přičemž druhý z nich vztahoval se k počínání žalobce vůči A.H., kdy řízení prvostupňový orgán zastavil podle § 76 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, protože skutek se nestal. Jestliže toto rozhodnutí nenabylo právní moci, nezbylo žalovanému postupovat jinak, než aplikovat ustanovení § 90 odst. 4 správního řádu a i rozhodnutí ve vztahu k výroku označeném II. zrušit a řízení zastavit právě z důvodu, že od tvrzeného počínání, které mělo zakládat skutkovou podstatu přestupku, uplynula doba delší jednoho roku, čímž došlo k zániku odpovědnosti za přestupek. Tím, že odpovědnost za přestupek zanikla, nemohl se žalovaný prvostupňovým rozhodnutím zabývat a přezkoumat, zda výrok I., jímž řízení bylo zastaveno z důvodu, že spáchání skutku, o němž řízení se vede, nebylo žalobci prokázáno, je zákonu odpovídající a má oporu ve spise. Výrok II. rozhodnutí Městského úřadu ve Vimperku z 12. 4. 2013 byl odvoláním rovněž napaden, čímž rozhodnutí ani ohledně tohoto výroku nenabylo právní moci a bylo-li odvolací instancí shledáno, že prekluzivní lhůta uplynula, bylo nezbytné zrušit rozhodnutí prvostupňové i v tomto samostatném výroku, který kdyby opravným prostředkem napaden nebyl, nabyl samostatně právní moci. Došlo-li k prekluzi odpovědnosti za přestupek, nebylo možno zabývat se tím, zda žalobce se přestupku vůči M.P. dopustil či nikoliv, jak již bylo uvedeno v předchozí pasáži rozsudku. K argumentaci žalobce o možnosti v souvislosti s hledáním zaměstnání čelit nevyvratitelným námitkám soud uvádí, že tím, že řízení bylo zastaveno, není tu žádné postižení žalobce pro přestupek proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích. Proto nemůže obstát úvaha uvedená v žalobě, že kdokoli může namítat, že žalobce se přestupků proti oběma poškozeným dopustil. Chybí především rozhodnutí, jímž by žalobce byl pro daný přestupek uznán vinným. Účinná obrana žalobce je dána právě tím, že takové rozhodnutí o vině žalobce vydáno není. Jestliže odpovědnost za přestupky zanikla a není tu rozhodnutí o vině žalobce, pak nelze dovodit, že žalobce se přestupků dopustit musel, jak se uvádí v žalobě. Rozhodnutím, které vedlo k zastavení řízení, nebyl žalobce na svých právech zkrácen, protože za situace, kdy řízení bylo zastaveno, nelze žalobce nahlížet jinak, než že daného přestupku se vůči oběma poškozeným nedopustil. Nezbývá než zopakovat, že pro uplatněné odvolání nezbylo pro prekluzi než zrušit též výrok o tom, že konkrétní přestupek ve vztahu k A.H. se nestal. Je-li tu ustanovení o zániku odpovědnosti za přestupek, nemohou správní orgány postupovat jinak než souladně se zákonem a řízení zastavit právě pro prekluzi. Zákon o přestupcích neumožňuje z důvodu prve uvedené překážky v řízení pokračovat za účelem zjištění, zda daný skutek zakládající přestupkové jednání se stal či nikoliv. Z toho důvodu není ani významné, v jaké lokalitě žalobce žije. Ke ztrátě zaměstnání nutno poznamenat, že i ohledně ukončení pracovního poměru měl žalobce právní obranu založenou předpisy zákoníku práce. Pokračování -6- 10A 106/2013 Jestliže odpovědnost žalobce za přestupek zanikla, pak to je právě ona skutečnost odůvodňující zastavení řízení, na kterou míří ustanovení § 90 odst. 4 správního řádu přikazující odvolacímu orgánu bez dalšího prvostupňové rozhodnutí zrušit a řízení zastavit. Proto žalovaný postupoval v souladu s uvedenou právní normou. Nezbývá než zopakovat, že zánik odpovědnosti za přestupek podle § 20 odst. 1 zákona byl vyložen zcela správně. Toto ustanovení se nevztahuje výlučně na přestupky obviněným prokázané, ale na veškerá jednání, která by mohla odpovědnost za přestupek založit. To je zjevné i z této právní normy. Prekluzivní lhůta plyne pro každý přestupek, ať již se stane předmětem řízení před správním orgánem či zůstane neoznámen. Při uplynutí lhůty odpovědnost za každý přestupek zanikne. V souladu s tímto názorem je i důvodová zpráva České národní rady označená v žalobě, protože z citace z této zprávy v žalobě jednoznačně plyne, že po uplynutí jednoho roku od spáchání přestupku nelze takové jednání jako přestupek projednat. K argumentaci rozsudkem ve věci vedené pod sp. zn. 3As 57/2004 nutno uvést, že z tohoto rozsudku lze zcela nepochybně dovodit, že pro prekluzi není v jakékoliv přestupkové věci možno postupovat jinak, než řízení zastavit. Vedle označeného rozsudku je k dispozici i zcela aktuální rozhodnutí Nejvyššího správního soudu právě v přestupkové věci žalobce z 25. 6. 2014 čj. 9 As 125/2013-43. V odstavci 10 odůvodnění tohoto rozsudku je zcela jednoznačně vyloženo, jakým způsobem pojem „přestupek“ se zřetelem k prekluzi vyložit. Právě v souladu s posledně uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu je zapotřebí ustanovení § 20 odst. 1 přestupkového zákona aplikovat též na stav, kdy správní orgán má pochybnost, jestli se skutek stal, jako je tomu u počínání žalobce vůči M.P., nebo se skutek nestal. I na skutek, který se nestal, avšak rozhodnutí o tomto skutku nenabylo v prekluzivní lhůtě právní moci, nezbývá než ustanovení o zániku odpovědnosti za přestupek vztáhnout, což má za následek, že odvolací instance se správností prvostupňového rozhodnutí nezabývá, přikazuje-li jí zákon napadené rozhodnutí bez dalšího zrušit a řízení zastavit. U obou skutků uvedených ve výrocích I. a II. prvostupňového rozhodnutí z důvodu prekluze odpovědnost za přestupek zanikla, kdy o tam uvedených jednáních nebylo rozhodnuto pravomocně v jednoroční lhůtě. Jak již bylo uvedeno, zánik odpovědnosti vztahuje se na veškeré přestupky projednávané správními orgány bez ohledu na to, byla-li vina obviněného prokázána a ten uznán vinným či na jednání, o nichž bylo usouzeno, že nebyly prokázány či se nestaly. Účelem řízení o oznámeném přestupku je zjistit, zda dané počínání skutkovou podstatu toho kterého přestupku naplňuje. Jestliže takové řízení není pravomocně ukončeno v prekluzivní lhůtě, pak každé takové řízení se končí jeho zastavením, a tudíž tak, že tu žádné rozhodnutí o tom, že obviněný se přestupku dopustil, není. Aplikováno na souzenou věc to znamená, že na žalobce je zapotřebí nahlížet tak, že přestupků se nedopustil. Je-li povinností žalovaného při zjištění, že oznámené jednání je prekludováno, bez dalšího prvostupňové rozhodnutí zrušit a řízení zastavit, pak to znamená, že žalovaný nemá žádnou možnost se věcnou správností prvostupňového rozhodnutí zabývat. To je zřejmé právě ze správního řádu, kde uvádí se povinnost zrušit bez dalšího napadené rozhodnutí. Proto z důvodů tvrzených v žalobě ohledně aplikace § 90 odst. 4 správního řádu není napadené rozhodnutí v rozporu s právními předpisy. Pokračování -7- 10A 106/2013 Argumentace žalobce uplatněná v odvolání byla žalovaným vyvrácena v odůvodnění napadeného rozhodnutí zákonu odpovídajícím výkladem ustanovení zániku odpovědnosti za přestupek podle přestupkového zákona. Jak již bylo uvedeno, tento výklad odpovídá zcela rozsudku Nejvyššího správního soudu označeném žalobcem a dále opakovaně zmiňovaném rozsudku v žalobcově věci z 25. 6. 2014 čj. 9As 125/2013-93. Nezbývá než zopakovat, že z hlediska předpisu o prekluzi není rozhodné, zda v řízení bylo prokázáno, že k přestupku došlo či nikoliv. Rozhodnutí o skutku, který měl zakládat přestupek, jehož se žalobce dopustil vůči A.H. o zastavení řízení proto, že skutek se nestal, nenabylo v prekluzivní lhůtě právní moci. Je-li předmětem řízení o přestupku jakékoliv oznámení o takovém počínání, pak za situace, kdy rozhodnutí o takovém obvinění nenabude v průběhu jednoroční prekluzivní lhůty právní moci, je nezbytné při podání odvolání proti zastavovacímu rozhodnutí v odvolacím řízení i takto zastavenou věc proto, že skutek se nestal, prvostupňové rozhodnutí bez dalšího zrušit a řízení zastavit. Proto je i výrok rozhodnutí II. souladný s ustanovením § 20 odst. 1 zákona o přestupcích a § 90 odst. 4 správního řádu. K porušení ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu v odvolacím řízení nedošlo, protože žalovaný v odvolacím řízení neprováděl žádné důkazy, vyšel ze spisu Městského úřadu ve Vimperku. Tyto podklady byly žalobci známy, o čemž obsah spisu svědčí. Nebylo-li odvolací řízení doplňováno, není tu žádný nový důkaz, ke kterému by se žalobce měl vyjádřit. Proto nebylo zasaženo do práva žalobce podle § 36 odst. 3 správního řádu. Nutno poznamenat, že podle § 90 odst. 4 správního řádu se pro prekluzi bez dalšího prvostupňové rozhodnutí zruší a řízení zastaví. Se zřetelem k tomu, co bylo uvedeno o zániku odpovědnosti za přestupek, o který se opírá rozhodnutí žalovaného, je třeba vycházet při vypořádání výhrad žalobce uplatněných vůči prvostupňovému rozhodnutí. Oznámený přestupek musí být správními orgány obou instancí projednán v jednoroční prekluzivní lhůtě plynoucí od okamžiku spáchání přestupku. Pro souzenou věc je rozhodné, že v odvolacím řízení bylo prvostupňové rozhodnutí zrušeno právě pro prekluzi a řízení bylo zastaveno. Děje se tak bez dalšího, jak stanoví § 90 odst. 4 správního řádu. To znamená, že tu žádné prvostupňové rozhodnutí o přestupku žalobce není. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně a rozhodnutí druhé instance tvoří jeden celek. Bylo-li prvostupňové rozhodnutí zrušeno a řízení zastaveno pro prekluzi, nelze se zabývat tím, zda prvostupňový úřad zjistil řádně skutkový stav. Protože nebylo o oznámeném přestupku pravomocně včas v prekluzivní lhůtě rozhodnuto, nelze se zabývat tím, zda skutek se stal či nikoliv. Nelze proto ani hodnotit, zda k zastavení jedné z věcí podle § 76 odst. 1 písm. c) přestupkového zákona došlo v souladu se zákonem. Úsudku o tom, zda se skutek stal, brání zánik odpovědnosti za přestupek. I ve vztahu k přestupku, kterého se žalobce měl dopustit vůči A.H., bylo řízení zastaveno, prvostupňové rozhodnutí zrušeno, a tudíž neexistuje žádné rozhodnutí o přestupku žalobce podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích. Nelze-li dané oznámení projednat pro prekluzi, není dán prostor pro přezkoumání zrušeného prvostupňového rozhodnutí, jestliže řízení bylo zastaveno. Na odvolacím orgánu pak je vyřídit odvolání zákonem předepsaným postupem. To ostatně vyplývá z ustanovení § 2 odst. 1 správního řádu. Protože oznámená přestupková jednání byla prekludována, nemohl žalovaný postupovat jinak, než předepisuje ustanovení § 90 odst. 4 správního řádu a prvostupňové rozhodnutí zrušit a řízení zastavit. Pokračování -8- 10A 106/2013 K replice žalobce na vyjádření žalovaného soud uvádí, že ustanovení § 20 odst. 1 přestupkového zákona bylo vyloženo v souladu se smyslem a účelem tohoto ustanovení, které sleduje zánik odpovědnosti za přestupek po uplynutí lhůty jednoho roku. O extenzivní výklad tohoto předpisu se nejedná, protože skutečnost, že k přestupku došlo lze najisto postavit výlučně pravomocným rozhodnutím. Do doby pravomocného rozhodnutí o přestupku nelze na občana obviněného z přestupku nahlížet tak, jako by byl z přestupku vinen. O přiléhavosti právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího správního soudu označeného v žalobě i replice soud projednal v předchozí pasáži rozsudku. Soud opakovaně připomíná rozsudek v žalobcově věci, který Nejvyšší správní soud vydal dne 25. 6. 2014. Z hlediska aplikace § 36 odst. 3 správního řádu soud opakuje, že v odvolacím řízení nebyly provedeny žádné důkazy a proto tu není nic, k čemu by se žalobce mohl vyjádřit. Bez ohledu na to, za situace, kdy odpovědnost za přestupek zanikla, nezbýval jiný možný způsob vyřízení odvolání než zrušit prvostupňové rozhodnutí a řízení zastavit. Smyslem ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu je dát účastníku k dispozici skutková zjištění učiněná správním orgánem, aby účastník mohl na jejich nesprávnost poukázat, případně navrhnout doplnění dokazování. Počátek běhu prekluzivní lhůty je ze spisu seznatelný a v tomto ohledu nebylo zapotřebí řízení doplňovat, nejsou proto k dispozici žádná nová skutková zjištění, k nimž by bylo zapotřebí vyjádření účastníka pro účely projednání odvolání. Soud proto uzavřel, že napadené rozhodnutí nebylo vydáno v rozporu s § 20 odst. 1 zákona o přestupcích a § 90 odst. 4 správního řádu. Vzhledem k těmto důvodům krajský soud podle § 78 odst. 7 s. ř. s. žalobu zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšnému žalovanému nevznikly v řízení žádné náklady přesahující rámec jeho obvyklé administrativní činnosti. Podle § 51 odst. 1 s. ř. s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, protože účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Pokračování -9- 10A 106/2013 Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 16. prosince 2014 Předsedkyně senátu: JUDr. Věra B a l e j o v á v. r. Za správnost vyhotovení : Prázdná Jaroslava
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.