10 A 106/2015

Rubrum

10A 106/2015 – 31 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou v právní věci žalobce P.S., bytem X, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 5. 2015, č. j. KUJCK 41840/2015/ODSH, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 31. 5. 2015, č. j. KUJCK 41840/2015/ODSH (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl odvolání žalobce a tím potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Strakonice (dále též „správní orgán prvého stupně“) ze dne 26. 2. 2015, zn. MUST/056310/2014/OD/koh, kterým byl žalobce uznán vinným, že porušením § 4 písm. b) a § 18 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o silničním provozu“), spáchal přestupek podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona o silničním provozu. Za to mu byla podle § 125c odst. 4 písm. d) zákona o silničním provozu uložena pokuta ve výši 7000 Kč. Podle § 125c odst. 5 zákona o silničním provozu mu byl dále uložen zákaz činnosti na dobu šesti měsíců spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. Současně mu bylo uloženo uhradit náklady řízení ve výši 1000 Kč. Žalobce se měl přestupku dopustit tím, že dne 2. 11. 2014 ve 13:39 hod. na pozemní komunikaci č. I/4 mezi obcemi Kbelnice a Brusy ve směru na Prahu řídil vozidlo tov. zn. Porsche reg. z. 2C9 7101 a byla mu naměřena silničním radarovým rychloměrem AD9C rychlost 166 km/h mimo obec, kde je nejvyšší dovolená rychlost 90 km/h. Při zvážení možné odchylky měřicího zařízení ve výši +-3% mu byla jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost 161 km/h. Pokračování - 2 - 10A 106/2015 Žalobce v žalobě namítá nezákonnost obou správních rozhodnutí, neboť byla porušena základní práva obviněného na obhajobu a bylo rozhodnuto v nepřítomnosti obviněného v rozporu se zákonem. Žalobce namítá rozpor s § 2 odst. 1 a § 3 správního řádu. Podle žalobce neexistoval právní důvod k rozhodnutí v jeho nepřítomnosti. Žalobci bylo upřeno ústavní právo na řádný proces a obhajobu. Žalobce předně považuje poučení správního orgánu prvého stupně, obsažené v předvolání ze dne 1. 12. 2014 za rozporné s § 74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., zákon o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“). Žalobce má na mysli část poučení, v níž je uvedeno, že při pracovní neschopnosti bude omluva z ústního jednání akceptována pouze v případě předložení jednoznačného vyjádření lékaře, že zdravotní stav obviněného znemožňuje dostavit se k jednání. Podle žalobce správní orgány vykládají dikci daného ustanovení extenzivně a v rozporu s ustálenou judikaturou. Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. 7 As 34/2007 – 56 (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Žalobce formuluje nejprve své námitky proti neakceptování jeho omluvy z prvního ústního jednání. Z ústního jednání nařízeného na den 14. 1. 2015 se žalobce omluvil den předem s tím, že doručil kopii rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti. Ústní jednání dne 14. 1. 2015 přesto proběhlo v nepřítomnosti žalobce, přičemž nebyly prováděny žádné důkazy. Přesto je podle žalobce zřejmé, že na ústním jednání dne 14. 1. 2015 správní orgán prvého stupně rozhodl v nepřítomnosti žalobce. S tímto postupem se ztotožnil i žalovaný; to je podle žalobce v rozporu s právními normami. Žalobce uvádí, že před prvním ústním jednáním doručil správnímu orgánu omluvu včas. Omluva představovala kopii rozhodnutí o pracovní neschopnosti. Z tohoto samotného rozhodnutí je zřejmé, že lékař posoudil zdravotní stav žalobce takovým způsobem, že mu vystavil rozhodnutí o pracovní neschopnosti. Pokud správní orgán vytváří povinnost doručit mu ještě něco navíc (výslovné vyjádření lékaře), pak je to požadavek zcela nepřípustný. Podle žalobce samotné rozhodnutí o pracovní neschopnosti dostatečně prokazuje důležitý důvod omluvy z ústního jednání. Správní orgán nemá podle žalobce žádnou zákonnou oporu k tomu, aby si zjišťoval příčiny a rozsah onemocnění obviněného. Správní orgány předkládají tezi, že jedinou důvodnou omluvou z jednání před správním orgánem je nejenom potvrzení lékaře o dočasné pracovní neschopnosti, nýbrž i následná přesná definice zdravotního stavu dotčené osoby lékařem. Pokud by však lékař blížeji definoval zdravotní stav obviněného, byť pro potřeby správního orgánu, dopustil by se porušení lékařského tajemství. Žalobce dovozuje, že vše podstatné bylo zjistitelné již z rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti. Rozsah onemocnění bylo možné posoudit již z toho, že lékař žalobci nestanovil žádné vycházky. Žalobce shrnul, že omluva z prvního ústního jednání byla správnímu orgánu doručena předem, omluva měla veškeré náležitosti podle § 74 odst. 1 zákona o přestupcích, správní orgán prvého stupně přes pochybnosti o důvodnosti omluvy žalobce nekontaktoval a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Žalobce se přitom oprávněně domníval, že jeho první omluva byla akceptována, neboť mu bylo doručeno předvolání ke druhému ústnímu jednání na den 17. 2. 2015. Předvolání ke druhému ústnímu jednání bylo vyhotoveno dne 16. 1. 2015. Jelikož byl žalobce v té době stále nemocen, v rámci součinnosti se správním orgánem mu okamžitě odeslal rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, ke kterému dopsal, že je stále nemocný. Ačkoliv nyní správní orgány argumentují tím, že pracovní neschopnost byla ukončena dne 23. 1. 2015 (což je skutečnost, kterou žalobce nemohl oprávněně předvídat), žalobce oprávněně očekával odezvu na svou druhou omluvu. K takové odezvě nedošlo. Žalobce Pokračování - 3 - 10A 106/2015 odmítá to, že by jeho konání bylo obstrukční. Skutečnost, že žalobce nezaslal žádnou další omluvu před konáním ústního jednání dne 17. 2. 2015, je způsobena tím, že žalobce předpokládal, že správní orgán akceptoval i jeho druhou omluvu. Žalobce pak po 17. 2. 2015 nemohl mít povědomost, že již bylo rozhodnuto v jeho nepřítomnosti. Žalobce dále namítá, že správnímu orgánu prvého stupně nemohl poskytnout lékařské zprávy z února 2015, neboť veškerá komunikace s tímto orgánem probíhala v době prvního onemocnění, tj. v době, kdy měl žalobce vystaveno rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti. V den, kdy žalobce absolvoval cestu k lékaři na předepsanou kontrolu, navštívil Okresní správu sociálního zabezpečení s dotazem, jak bude finančně kryto jeho onemocnění. Tam žalobci sdělili, že mu rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti nemělo být vůbec vydáno a že má být zrušeno. K tomu také potom došlo. Žalobce dále uvádí, že skutečnost, že si správní orgán ověřoval jeho zdravotní stav, se dozvěděl až z vydaného rozhodnutí. Skutečnost, že byla též telefonicky konfrontována lékařka, žalovaný v napadeném rozhodnutí popřel. Žalobce je přesvědčen, že vydání rozhodnutí v jeho nepřítomnosti je v rozporu se zákonem. Podle žalobce je zarážející, že by se správní orgán mohl obracet na Okresní správu sociálního zabezpečení s žádostí o prověření důvodnosti pracovní neschopnosti obviněného. Postup správního orgánu prvého stupně byl podle žalobce nezákonný. Skutečnost, že během jednoho měsíce může konkrétní osoba dvakrát onemocnět, nemůže být podle žalobce přikládána k tíži nikomu, tím méně obviněnému. Zvláště pak jde-li o finanční ztrátu 8000 Kč a zákaz řídit motorová vozidla po dobu půl roku. Žalobcova nemoc byla definována jako obstrukce, kterou měl žalobce sledovat prekluzi protiprávního jednání. Pro takové tvrzení však ve spise chybí jakýkoliv podklad. Žalobce namítá, že byl porušen § 73 odst. 2 zákona o přestupcích, neboť mu nebylo reálně umožněno uplatnit svá procesní práva v řízení, a to zejména právo na obhajobu. Žalobci v žalobě není jasné, proč správní orgán pokračoval v řízení, když na prvním jednání neuznal omluvu a toto jednání proběhlo v žalobcově nepřítomnosti a bylo rozhodnuto v jeho nepřítomnosti. Žalobci není jasné, proč správní orgán nepředvolal policisty už na první jednání, byl-li jejich výslech nutným důkazem. Žalobce dále namítá, že žalovaný zcela opomněl důkazy předložené v odvolacím řízení a neoprávněně se domníval, že omluva musí být vždy a za všech okolností dána před zahájením jednání. Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2009, č. j. 7 As 9/2009 – 66, ze kterého vyplývá, že náležitá omluva z ústního jednání nemusí být dána předem. I omluva učiněná s určitým odstupem času po události, která měla nastat, může být s ohledem na konkrétní okolnosti omluvou náležitou či bezodkladnou. Postup žalovaného, který žalobci neuznal důvod omluvy z druhého ústního jednání, je podle žalobce v rozporu s citovaným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že žaloba je nedůvodná. Žalovaný zopakoval ve svém vyjádření převážnou část své argumentace obsažené v napadeném rozhodnutí. Ze správního spisu vyplynuly pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Dne 14. 11. 2013 bylo správnímu orgánu prvého stupně doručeno oznámení přestupku ze dne 11. 11. 2014. Přílohou bylo ručně psané oznámení (odevzdání) přestupku Pokračování - 4 - 10A 106/2015 ze dne 2. 11. 2014, v němž byl obsažen skutkový popis přestupkového děje. Dále je obsahem spisu úřední záznam ze dne 2. 11. 2014 a výstup z měřicího zařízení ze dne 2. 11. 2014. Součástí spisu je též výpis z evidenční karty řidiče. Ve spise je založen též ověřovací list č. 15/14 ze dne 30. 1. 2014 pro silniční radarový rychloměr AD9C, v němž je uvedeno, že rychloměr byl jako stanovené měřidlo ověřen a lze jej používat k měření rychlosti za dodržování návodu k obsluze. Platnost ověření je do 29. 1. 2015. Ve spise je též založen doklad o seznámení s obsluhou měřicího zařízení ze dne 17. 12. 2013, který dokládá proškolení prap. M.Z.. Správní orgán prvého stupně vyhotovil dne 1. 12. 2014 předvolání, v němž žalobce jakožto obviněného ze spáchání popsaného skutku předvolal k ústnímu jednání na den 14. 1. 2015. Tímto předvoláním správní orgán prvého stupně výslovně zahájil řízení o přestupku za popsaný skutek. Žalobce písemnost převzal dne 15. 12. 2015. Žalobce doručil dne 13. 1. 2015 správnímu orgánu prvého stupně kopii rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti ze dne 12. 1. 2015 č. 0513469 s omluvou, že se nemůže dostavit k jednání z důvodu pracovní neschopnosti. Z protokolu o ústním jednání ze dne 14. 1. 2015 se podává, že jednání proběhlo v nepřítomnosti žalobce. Omluvu žalobce správní orgán nepovažoval za náležitou, neboť pracovní neschopnost dokládá neschopnost pracovat, neříká však nic o tom, zda je obviněný schopen účastnit se správního řízení. V předvolání byl žalobce upozorněn, že omluva pracovní neschopností bude akceptována pouze při předložení jednoznačného vyjádření lékaře o tom, že zdravotní stav obviněného mu znemožňuje dostavit se k jednání; toto však žalobce nedoložil. Správní orgán na jednání konstatoval obsah spisu a dospěl k závěru, že předvolá k výslechu policisty, kteří přestupek zjistili. Dne 16. 1. 2015 vyhotovil správní orgán předvolání žalobce k ústnímu jednání na den 17. 2. 2015. Na tentýž den předvolal správní orgán jako svědky čtyři policisty. Žalobce předvolání obdržel dne 20. 1. 2015. Dne 22. 1. 2015 doručil žalobce správnímu orgánu kopii rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti ze dne 12. 1. 2015 č. 0513469 s omluvou, že je stále nemocný a že se nebude moci dostavit 17. 2. 2015 na ústní jednání. Dne 23. 1. 2015 adresoval správní orgán Okresní správě sociálního zabezpečení podnět k prošetření oprávněnosti dočasné pracovní neschopnosti žalobce. Dne 2. 2. 2015 obdržel správní orgán odpověď, ze které se podává, že důvodnost vystavení dočasné pracovní neschopnosti byla lékařem dostatečně doložena a že bylo zjištěno, že dnem 23. 1. 2015 byl žalobce uznán práce schopným. Dne 17. 2. 2015 proběhlo ústní jednání v nepřítomnosti žalobce. Na jednání byli vyslechnuti předvolaní policisté. Správní orgán konstatoval zjištění o ukončení dočasné pracovní neschopnosti žalobce ke dni 23. 1. 2015 a vyhodnotil, že k ústnímu jednání dne 17. 2. 2015 se žalobce nedostavil bez náležité omluvy. Správní orgán provedl na ústním jednání dokazování. Správní orgán následně v protokolu konstatoval dokazování za skončené a uvedl, že rozhodnutí vydá po lhůtě sedmi dnů od jednání, neboť v souladu s poučením v předvolání může žalobce v této lhůtě činit úkony podle § 36 správního řádu. Dne 26. 2. 2015 pod zn. MUST/056310/2014/OD/koh vydal správní orgán rozhodnutí o přestupku, kterým byl žalobce uznán vinným ze shora popsaného přestupku. Správní orgán shrnul, že neuznal první omluvu žalobce za náležitou. Při druhé omluvě se žalobce opakovaně omlouval ze zdravotních důvodů, což dokládal stejným dokladem. Správní orgán poukázal na to, že žalobce byl uschopněn ke dni 23. 1. 2015. Správní orgán shrnul obsah správního spisu. Správní orgán vyhodnotil výslechy policistů jako konzistentní a bez vzájemných rozporů. Z výpovědí policistů správní orgán vyhodnotil, že není pochybnost o osobě Pokračování - 5 - 10A 106/2015 přestupce. Ke zjištěnému skutkovému stavu věci měl správní orgán za prokázané, že žalobce na daném úseku pozemní komunikace jel rychlostí o 71 km/h vyšší než byla jízda v daném místě povolená. Tím žalobce výrazně ohrozil bezpečnost provozu. Dále správní orgán uložil žalobci sankce a odůvodnil své úvahy při stanovení jejich výše. K odvolání ze dne 9. 3. 2015 žalobce připojil lékařské zprávy ze dne 23. 1. 2015 a ze dne 24. 2. 2015. K podanému odvolání vydal žalovaný dne 31. 5. 2015 pod č. j. KUJCK 41840/2015/ODSH rozhodnutí, kterým odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvého stupně potvrdil, přičemž se v něm vypořádal s jednotlivými odvolacími námitkami. Žalovaný vyhodnotil procesní postup správního orgánu prvého stupně jako bezvadný. Žalovaný poukázal na to, že ani jedna omluva žalobce nebyla akceptována. Žalovaný se shodl se správním orgánem v tom, že samotná pracovní neschopnost není vždy důvodem pro řádnou omluvu z nařízeného ústního jednání. Pracovní neschopnost sama o sobě nedokládá, že pacient není s ohledem na svou zdravotní indispozici schopen účasti na úředním jednání. K lékařským zprávám přiloženým žalobcem až k odvolání žalovaný konstatoval, že v lékařské zprávě ze dne 23. 1. 2015 je diagnostikováno onemocnění Dg.J02.9, což je akutní zánět hltanu. Toto léčení bylo ošetřující lékařkou dne 23. 1. 2015 bez dalšího ukončeno. Podle žalovaného si žalobce při odesílání omluvy z druhého ústního jednání dne 21. 1. 2015 musel být vědom brzkého ukončení stavu odpovídajícího pracovní neschopnosti. Ze zprávy ošetřující lékařky ze dne 24. 2. 2015 vyplývá, že žalobce byl dne 16. 2. 2015 vyšetřen a byl mu doporučen klid na lůžku pro diagnózu Dg.J06.9 (akutní infekce horních cest dýchacích) s tím, že od 24. 2. 2015 je žalobce subjektivně bez obtíží a objektivní nález je normalizován. Žalovaný konstatoval, že popsaná onemocnění nebyla takového charakteru, aby žalobci bránila alespoň telefonicky informovat správní orgán a informovat se o dosavadních průběhu řízení. Žalobce ani po 24. 2. 2015, kdy měl již být zdráv, nekontaktoval správní orgán. Podle žalovaného se žalobce sám svým přístupem zbavil možnosti využít svých zákonných práv. Výslech policistů byl proveden z důvodu řádného zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Počínání žalobce vyhodnotil žalovaný jako obstrukční a motivované snahou oddálit rozhodnutí o přestupku. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Rozhodl přitom bez jednání, neboť pro to byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s. Žaloba není důvodná. Žalobce směřuje veškeré své námitky do procesního postupu správních orgánů, především správního orgánu prvého stupně. Žalobce předně rozporoval poučení, které je součástí předvolání k ústnímu jednání, v němž je uvedeno, že „za náležitou omluvu uzná správní orgán v případě pracovní neschopnosti lékařsky doloženou pracovní neschopnost doručenou před stanoveným jednáním (spolu s omluvou a jednoznačným vyjádřením lékaře, že zdravotní stav Vám znemožňuje dostavit se k jednání) …“. Žalobce považuje takové poučení za rozporné s § 74 odst. 1 zákona o přestupcích. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že takové poučení je zcela správné. Krajský soud názor žalovaného nesdílí. Podle § 74 odst. 1 zákona o přestupcích platí, že o přestupku koná správní orgán v prvním stupni ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat Pokračování - 6 - 10A 106/2015 jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Zákon o přestupcích koncipuje řízení o přestupku v prvním stupni jako řízení s ústním jednáním za přítomnosti obviněného z přestupku. Ústním projednáním přestupku před správním orgánem prvého stupně za účasti řádně předvolaného obviněného je sledována a také garantována právní jistota spolehlivého zjištění skutkového stavu věci a prokázání viny či neviny, jakož i právo na spravedlivý proces. Z citovaného ustanovení tedy plyne, že správní orgán je v prvé řadě povinen přestupek projednat (a to včetně provádění dokazování) v přítomnosti obviněného z přestupku; v jeho nepřítomnosti tak může učinit jedině a pouze, odmítne-li obviněný, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Náležitost omluvy nebo důležitý důvod omluvy posuzuje správní orgán a je na jeho uvážení, zda omluvu z jednání akceptuje či nikoliv. Každá omluva však musí být správním orgánem posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti jejího učinění a nelze takto předem již v poučení obviněného poučit o tom, že omluva bude akceptována pouze za určitých podmínek či pouze pokud bude dosahovat vymezené kvality. Každá omluva se hodnotí individuálně a z různých hledisek. Názor krajského soudu je podporován např. rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2009, č. j. 7 As 28/2009 – 99, z něhož se podává, že důležitost důvodu omluvy obviněného z přestupku je třeba posuzovat z hlediska jejího pořadí, obsahu, v jakém stadiu řízení byla omluva uplatněna (doba od zahájení správního řízení nebo doba do zániku odpovědnosti za přestupek), zda ze spisu či jiných skutečností nevyplývá jakákoliv obstrukční snaha či potřeba obviněného z přestupku působit průtahy v řízení nebo dosáhnout zániku odpovědnosti za spáchání přestupku apod. Toto jsou základní kritéria, která mají být správním orgánem při hodnocení omluvy zohledněna. Skutečnost, že obviněný spolu s rozhodnutím o dočasné pracovní neschopnosti nepředložil současně písemné sdělení lékaře o tom, zda je schopen se dostavit k ústnímu jednání, nemůže být z tohoto pohledu jediným rozhodujícím důvodem pro neuznání omluvy. Takové poučení správního orgánu prvého stupně skutečně není v souladu s § 74 odst. 1 zákona o přestupcích, neboť zcela neguje nutnost hodnocení omluvy individuálně a podle konkrétních okolností a kritérií předestřených Nejvyšším správním soudem. Poučení je současně nesprávné i v tom, že zakládá povinnost předložit omluvu předem, tj. před stanoveným jednáním. Takový požadavek správního orgánu je opět v rozporu s judikaturou, a to konkrétně s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2009, č. j. 7 As 9/2009 – 66, z něhož se podává, že „z § 74 odst. 1 zákona o přestupcích a § 59 správního řádu z roku 2004, které hovoří nikoliv o „omluvě předem“, ale o „náležité omluvě“, resp. o „bezodkladné omluvě správnímu orgánu s uvedením důvodů“, nelze dovozovat, že tato omluva musí být nezbytně učiněna před provedením samotného úkonu správního orgánu. Právě naopak, i omluva s určitým odůvodněným časovým odstupem po události, která bránila obviněnému z přestupku v účasti u ústního jednání (např. náhlé onemocnění, úraz, hospitalizace, upoutání na lůžko, které bránily uvedené omluvě), může podle konkrétních okolností splňovat znaky náležité či bezodkladné omluvy správnímu orgánu.“ Lze tedy uzavřít, že poučení obviněného obsažené v předvolání k ústnímu jednání neodpovídá § 74 odst. 1 zákona o přestupcích a klade na obviněného více povinností, než mu ze zákona v případě omluvy z ústního jednání vyplývá. Dané pochybení správního orgánu však ještě samo o sobě nemůže zakládat nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. Pro posouzení této otázky je rozhodující, jak se správní orgán zachoval a jak skutečně s omluvami žalobce naložil. Žalobce konkrétně brojí proti tomu, že nebyla uznána jeho první omluva z ústního jednání a že dne 14. 1. 2015 bylo konáno ústní jednání v jeho nepřítomnosti. Krajský soud Pokračování - 7 - 10A 106/2015 konstatuje, že žalobce doručil první omluvu z ústního jednání správnímu orgánu den předem s tím, že předložil kopii rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti ze dne 12. 1. 2015. Správní orgán omluvu neakceptoval a provedl ústní jednání v nepřítomnosti obviněného. Jako důvod neuznání omluvy uvedl to, že obviněný nedoložil vyjádření lékaře o tom, že mu zdravotní stav znemožňuje se dostavit k jednání. Takové odůvodnění neuznání první omluvy nepovažuje krajský soud za přesvědčivé. Správní orgán měl při hodnocení omluvy přihlédnout k tomu, že se jedná o první omluvu ve věci na samém počátku řízení, že byla předložena předem a že se jedná o lékařem potvrzenou pracovní neschopnost; podle názoru krajského soudu zatím nemohla ani z ničeho vyplývat snaha obviněného o obstrukce s projednáním přestupku. První omluva z jednání tak nebyla podle krajského soudu náležitě posouzena a její neakceptování nebylo ze strany správního orgánu prvého stupně náležitě odůvodněno. Na tomto místě lze podpůrně odkázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2005, č. j. 2 Afs 5/2005 – 96, publikovaný pod č. 558/2005 Sb. NSS, v němž se uvádí, že „požádá-li účastník před zahájením jednání o jeho odročení z důvodu pracovní neschopnosti, kterou osvědčí, a z okolností případu, zejména z účastníkova dosavadního chování, zároveň není patrné, že omluva je motivována snahou prodlužovat soudní řízení, soud jednání odročí, neboť v daném případě jde o důležitý důvod ve smyslu § 50 s. ř. s.“ Podle názoru krajského soudu lze z daného judikátu obdobně vycházet i v případě správního řízení. Jednání, které dne 14. 1. 2015 správní orgán provedl v nepřítomnosti obviněného, tak nebylo provedeno v souladu se zákonem o přestupcích a zakládá vadu řízení. Daná vada řízení však nemůže být hodnocena tak, že by měla vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé. Na jednání dne 14. 1. 2015 v nepřítomnosti obviněného byl totiž toliko rekapitulován obsah spisu a bylo přijato procesní rozhodnutí o tom, že na dalším jednání bude prováděno další dokazování výslechem zasahujících policistů. Na tomto jednání tedy nedošlo k meritornímu rozhodnutí ve věci a výsledkem bylo pokračování v řízení a nařízení dalšího ústního jednání. Další jednání bylo nařízeno na den 17. 2. 2015, o čemž byl žalobce informován. Na toto jednání byli předvoláni policisté a důkazy obsahem spisu a jejich svědeckou výpovědí byly provedeny na tomto druhém jednání. Ač tedy bylo první jednání ve věci provedeno nezákonně v nepřítomnosti obviněného, nelze než konstatovat, že tato vada řízení neměla vliv na zákonnost, neboť na tomto jednání nebyl proveden žádný významný procesní úkon a obviněný žalobce nebyl jakkoliv zkrácen na svých právech. Důkaz obsahem správního spisu byl opakovaně proveden na druhém jednání. Krajský soud tak činí dílčí závěr, že daná vada řízení neměla vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Pokud se žalobce podivuje, proč správní orgán nepředvolal policisty k výslechu již na první jednání, pak k tomu nelze než konstatovat, že správní orgán činil úkony ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Postupu správního orgánu prvého stupně není co vytýkat. Jestliže správní orgán po první jednání dospěl k závěru, že je nutno provést další důkazy ke zjištění skutkového stavu věci, bylo zcela v pořádku, že přistoupil k předvolání policistů na další ústní jednání k podání svědecké výpovědi. Žalobce namítal i to, že druhé ústní jednání v jeho nepřítomnosti a následné vydání rozhodnutí bylo taktéž v rozporu se zákonem o přestupcích. Žalobce uvádí, že měl z postupu správního orgánu za to, že akceptoval i jeho druhou omluvu z jednání dne 17. 2. 2015. Ze správního spisu se podává, že předvolání k ústnímu jednání na den 17. 2. 2015 žalobce obdržel dne 20. 1. 2015. Dne 22. 1. 2015 doručil žalobce správnímu orgánu omluvu s tím, že uvedl, že je stále nemocný a že se nemůže dostavit k ústnímu jednání dne 17. 2. 2015; ke své omluvě přiložil žalobce kopii rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti ze dne Pokračování - 8 - 10A 106/2015 12. 1. 2015. K tomu krajský soud poznamenává, že šlo o stejné rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, které žalobce předložil již k omluvě z prvního ústního jednání. Správní orgán prvého stupně následně zaslal podnět Okresní správě sociálního zabezpečení se žádostí o prošetření oprávněnosti pracovní neschopnosti žalobce, který je osobou samostatně výdělečně činnou. Dne 2. 2. 2015 bylo správnímu orgánu doručeno sdělení, že pracovní neschopnost žalobce byla odůvodněná a že žalobce byl uznán práce schopným ke dni 23. 1. 2015. Následně dne 17. 2. 2015 provedl správní orgán prvého stupně jednání v nepřítomnosti obviněného a provedl na něm dokazování. Přitom správní orgán vycházel z toho, že se žalobce nedostavil na jednání bez náležité omluvy. S daným postupem správního orgánu prvého stupně se krajský soud zcela ztotožňuje a předem uvádí, že námitky žalobce v tomto směru nejsou důvodné. Předně je třeba uvést, že žalobce nemohl v žádném případě očekávat, že jeho druhá omluva doručená 22. 1. 2015 byla správním orgánem akceptována, když ji žalobce učinil cca tři týdny přede dnem, kdy mělo ústní jednání proběhnout, a zároveň již žalobce ode dne 23. 1. 2015 věděl, že je jeho pracovní neschopnost ukončena. Žalobce se nemůže dovolávat omluvy z jednání, kterou vystavěl na pracovní neschopnosti, která však byla v mezidobí ukončena. Ukončením pracovní neschopnosti pominul důvod pro omluvu z jednání. Krajský soud přitom nehodnotí, zda byl v této fázi řízení daný důvod pro omluvu důležitý či zda omluva byla náležitá. V okamžiku, kdy se správní orgán z jakéhokoliv věrohodného zdroje dozvěděl, že pracovní neschopnost žalobce byla ukončena dne 23. 1. 2015, nic mu nebránilo ústní jednání dne 17. 2. 2015 provést i v nepřítomnosti obviněného, který vůči správnímu orgánu žádnou aktuální omluvu nevznesl. Jinými slovy řečeno, pokud měl žalobce důležitý důvod pro neúčast na druhém jednání ve věci, měl jej vůči správnímu orgánu uplatnit. Žalobce se nemůže nyní dovolávat důležitého důvodu pro neúčast na ústním jednání, když tento důvod v době konání ústního jednání již prokazatelně netrval. V daném případě důvod, kterého se žalobce dovolával, pominul dne 23. 1. 2015 a ústní jednání proběhlo až dne 17. 2. 2015. Takovému postupu žalobce nemůže soud poskytnout ochranu. Žalobce se nemůže nyní bránit ani tím, že mu měl správní orgán sám sdělit, zda jeho omluvu akceptoval či nikoliv. Správní orgán není povinen takovou skutečnost obviněnému sdělovat. Bylo především na žalobcově aktivitě, aby se informoval o průběhu řízení. Ústní jednání bylo nařízeno na den 17. 2. 2015, o čemž žalobce prokazatelně věděl a věděl i o tom, že již není v pracovní neschopnosti. Žalobce se pouze spoléhal na to, že se správní orgán nedozví o ukončení jeho pracovní neschopnosti. Tento předpoklad však žalobci nevyšel a nyní musí nést nepříznivé důsledky svého procesního postupu. Následně měl žalobce ještě sedm dnů před vydáním rozhodnutí, v rámci kterých měl dostatečný prostor zjistit stav řízení a zaslat správnímu orgánu další omluvu z jednání, které se dovolával v odvolacím řízení a nyní před soudem. Žalobce v odvolacím řízení předložil lékařskou zprávu ze dne 24. 2. 2015, v níž je uvedeno, že žalobce byl vyšetřen dne 16. 2. 2015 a že mu byl doporučen klid na lůžku. Při kontrole dne 24. 2. 2015 již byl žalobce subjektivně bez potíží. Odvolací orgán tuto omluvu vyhodnotil jako účelovou a obstrukční. Žalovaný konstatoval, že žalobce měl mít diagnózu Dg.J06.9, což je akutní infekce horních cest dýchacích. Žalovaný vyhodnotil, že dané onemocnění nebylo takového charakteru, aby se žalobce nemohl alespoň telefonicky informovat o stavu řízení. Pokud pak byl žalobce ode dne 24. 2. 2015 bez zdravotních potíží, nic mu nebránilo kontaktovat správní orgán, aby zjistil, zda ústní jednání dne 17. 2. 2015 proběhlo či nikoliv, a aby příp. uplatnil svá práva podle § 36 správního řádu. Správní orgán vydal rozhodnutí o přestupku až dne 26. 2. 2015. S danou argumentací žalovaného se krajský Pokračování - 9 - 10A 106/2015 soud ztotožňuje a je přesvědčen, že žalobcova aktivita směřovala k obstrukcím v řízení a k oddálení ústního projednání přestupku a rozhodnutí ve věci. Krajský soud doplňuje, že žalovaný neopomněl důkazy předložené v odvolacím řízení a žalobcem předloženými lékařskými zprávami se zabýval. Žalobce se dovolává toho, že náležitá omluva z ústního jednání může být učiněna s určitým časovým odstupem. Žalobce poukazuje na již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2009, č. j. 7 As 9/2009 – 66, z něhož se podává, že „i omluva s určitým odůvodněným časovým odstupem po události, která bránila obviněnému z přestupku v účasti u ústního jednání (např. náhlé onemocnění, úraz, hospitalizace, upoutání na lůžko, které bránily uvedené omluvě), může podle konkrétních okolností splňovat znaky náležité či bezodkladné omluvy správnímu orgánu.“ S daným právním názorem se nelze než ztotožnit, ovšem náležitost či bezodkladnost omluvy učiněné s určitým časovým odstupem je nutno hodnotit podle konkrétních okolností případu. V daném případě konkrétní okolnosti věci svědčí o tom, že žalobce uplatňoval obstrukční taktiku. To se prokázalo již na základě toho, že se snažil dosáhnout omluvy z druhého ústního jednání na základě rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, když byl následně v mezidobí uznán práce schopným. Žalobce se tak snažil omluvit z ústního jednání na základě důvodu, který již v mezidobí odpadl. Od ukončení pracovní neschopnosti žalobce do dne konání ústního jednání uplynuly více než tři týdny. I za předpokladu, že by pracovní neschopnost žalobce trvala, bylo by oprávněným požadavkem, aby ještě před konáním ústního jednání prokázal, že je i nadále skutečně nemocen a v jakém je léčebném režimu (zda má povolené vycházky apod.). Žalobce se pak domáhal další omluvy z ústního jednání s časovým odstupem až v odvolání a dokládal, že den před ústním jednáním byl na vyšetření u lékaře a byl mu doporučen klid na lůžku. O této skutečnosti měl žalobce správní orgán neprodleně informovat. Pokud byl žalobcův zdravotní stav špatný, tak se měl na správní orgán obrátit s omluvou, co nejdříve mu to jeho zdravotní stav dovolil. Podle lékařské zprávy byl žalobce zdráv ode dne 24. 2. 2015; toho dne tedy měl kontaktovat správní orgán a předložit mu omluvu z ústního jednání konaného dne 17. 2. 2015 a zjistit si stav řízení. V té době by žalobce ještě mohl uplatnit svá procesní práva, neboť rozhodnutí o přestupku bylo vydáno až dne 26. 2. 2015. Omluva z ústního jednání dne 17. 2. 2015, kterou žalobce uplatnil až v odvolání dne 11. 3. 2015, nemůže být podle názoru krajského soudu akceptována, neboť žalobci nic nebránilo ji učinit v bezprostřední časové souvislosti po normalizaci jeho zdravotního stavu (po 24. 2. 2015). Dále krajský soud přihlédl k žalobcovu obstrukčnímu postupu, který je popsán shora. Žalobce se dále pozastavoval nad tím, že se správní orgán mohl obrátit na Okresní správu sociálního zabezpečení s dotazem na prověření oprávněnosti pracovní neschopnosti žalobce. Krajský soud je toho názoru, že na daném postupu správního orgánu není ničeho závadného. Správní orgán si zjišťoval skutečnosti k tomu, aby mohl náležitě posoudit důvodnost žalobcovy omluvy. Správní orgán přitom neužil žádný protizákonný postup. Správní orgán nijak nezasahoval do lékařského tajemství a nevyžadoval sdělení informací o diagnóze žalobce. Správní orgán toliko požadoval prověření, zda bylo žalobci jako osobě samostatně výdělečně činné vystaveno rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti oprávněně. Dotaz správního orgánu tak v žádném případě nesměřoval k zásahu do osobních informací o zdravotním stavu žalobce a do lékařského tajemství. V této souvislosti krajský soud podotýká, že se nezabýval tím, zda žalobce splňoval podmínky pro vystavení rozhodnutí o pracovní neschopnosti v režimu nemocenského pojištění, neboť to nebylo pro danou věc rozhodné. Pokračování - 10 - 10A 106/2015 Žalobce konečně namítal porušení § 73 odst. 2 zákona o přestupcích a tvrdil, že mu nebylo reálně umožněno uplatnit svá procesní práva. Podle § 73 odst. 2 zákona o přestupcích platí, že obviněný z přestupku má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky. K výpovědi ani k doznání nesmí být donucován. Daná procesní oprávnění jsou koncipována tak, aby byla realizována při ústním jednání. Jak však bylo vyhodnoceno shora, ústní jednání dne 17. 2. 2015 proběhlo v nepřítomnosti žalobce zcela oprávněně. Žalobce se proto nyní nemůže domáhat toho, že mu nebylo dáno právo na obhajobu. Žalobce dostal podle obsahu správního spisu veškerá procesní oprávnění, avšak sám svým vlastním přičiněním jich nevyužil. Sám žalobce se tak svojí neomluvenou neúčastí na ústním jednání zbavil svého práva na projednání věci v jeho přítomnosti, kdy mohl navrhovat důkazy, podávat další návrhy a vyjadřovat se ke všem okolnostem, které se mu kladly za vinu. Žalobce dostal též prostor k vyjádření se k podkladům rozhodnutí před vydáním rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu, o čemž byl poučen v předvolání na ústní jednání. V poučení byl žalobce informován, že toto právo může využít nejpozději do sedmi dnů od nařízeného ústního jednání. Tímto postupem správní orgán dal žalobci dokonce více práv, než mu náleželo, neboť podle § 74 odst. 1 zákona o přestupcích lze přestupek v nepřítomnosti obviněného nejen projednat, ale i rozhodnout. Samotné ústní jednání totiž slouží především k tomu, aby se obviněný k podkladům řízení vyjádřil před rozhodnutím ve věci. Opakované vyjadřování se obviněného k podkladům řízení podle § 36 odst. 3 správního řádu se jeví jako nadbytečné. Standardně tedy při ústním jednání v nepřítomnosti obviněného dochází nejen k projednání věci ale i k jejímu rozhodnutí, aniž by obviněný ještě dostal možnost se vyjádřit k podkladům řízení podle § 36 odst. 3 správního řádu. To odpovídá i názoru judikatury. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 2. 2006, č. j. 1 As 19/2005 – 71, vyslovil, že „projednáním věci“ je třeba rozumět nejen její projednání (např. za účasti případných svědků apod.), ale též rozhodnutí o ní.“ Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů tohoto řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti nějaké náklady vznikly. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Pokračování - 11 - 10A 106/2015 Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 2. února 2016 JUDr. Věra Balejová v. r. Samosoudkyně Za správnost vyhotovení : Prázdná Jaroslava