10 A 112/2014

Rubrum

10A 112/2014 - 19 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Trnkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce Český fond nemovitostí s.r.o., IČO 280 79 370, sídlem České Budějovice, Pražská tř. 563/99, zast. JUDr. Vlastimilem Hájkem, advokátem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, proti žalované České obchodní inspekci, sídlem Praha 2, Štěpánská 15, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 24. 7. 2014 č.j. ČOI 70429/14/O100/2000/14/Ad/Št, takto:

Výrok

I. Žaloba se z a m í t á.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též krajský soud) byla dne 5. 9. 2014 doručena žaloba proti rozhodnutí České obchodní inspekce ze dne 24. 7. 2014 č.j. ČOI 70429/14/O100/2000/14/Ad/Št, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí inspektorátu České obchodní inspekce Jihočeského a Vysočiny ze dne 10. 6. 2014 č.j. ČOI 60273/14/2000/R0136/ZOS/Bö, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 50.000 Kč za správní delikt dle ust. § 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele (dále též zákon o ochraně spotřebitele), kterého se žalobce dopustil porušením zákazu používání nekalých obchodních praktik zakotveného v ust. § 4 odst. 3 téhož zákona Pokračování - 2 - 10A 112/2014 tím, že ve vztahu ke spotřebitelům užil klamavou obchodní praktiku ve smyslu vymezení ust. § 5 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo částečně změněno v textaci výroku tohoto rozhodnutí, když z něj byla žalovanou vypuštěna pasáž, jež měla být součástí odůvodnění tohoto rozhodnutí. Žalobce namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí, která spočívá v nesprávném právním posouzení věci, kdy žalobce svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu správního deliktu dle ust. § § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele. Žalobce kontaktoval koncové spotřebitele nabídkou vlastních služeb, avšak tato nabídka neobsahovala nepravdivé informace spočívající ve sdělení nepravdivého údaje o provedení zápisu exekuce. Tato informace uvedená ve sdělení žalobce není informací nepravdivou, neboť oslovení spotřebitelé měli na svých nemovitostech zřízeno zástavní právo z rozhodnutí správce daně, které je dle žalobce exekucí. Uvedený závěr žalobce podpořil odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. 30Cdo 1078/2014, kde se Nejvyšší soud v obdobném případě zabýval charakterem soudcovského zástavního práva. Předmětné zástavní právo je v katastru nemovitostí nadále zapsáno a žalobce je v této souvislosti přesvědčen, že tento zápis je výkonem rozhodnutí, když svým charakterem odpovídá exekuci. Závěrem žalobce navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla projednávanou žalobu zamítnout, a to s odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí. V dané věci se jedná o zřízení zástavního práva ve smyslu ust. § 170 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále též daňový řád), kterým správce daně zřídil zástavní právo k nemovitosti, aby tím zajistil úhradu daní. Pokud by se jednalo o exekuci, byla by tato skutečnost zapsána v katastru nemovitostí, což není. V dané věci nebyla na vlastníky nemovitostí žádná exekuce uvalena. K žalobcem odkazovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu žalovaná uvedla, že tento na projednávanou věc nedopadá, neboť se vztahuje k soudcovskému zástavnímu právu, které nelze zaměňovat se zástavním právem založeným rozhodnutím správního orgánu. Občanský soudní řád obsahuje taxativní výčet způsobů výkonu rozhodnutí, kam však zřízení zástavního práva z rozhodnutí správního orgánu nepatří. Zástavní právo zřízené správním orgánem má především charakter zajišťovací, na rozdíl od soudcovského zástavního práva, existenci vykonatelné pohledávky tudíž nepředpokládá a nelze tudíž hovořit o výkonu rozhodnutí. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti. Rozhodnutím České obchodní inspekce, inspektorát Jihočeský a Vysočina ze dne 10. 6. 2014 č.j. ČOI 60273/14/2000/R0136/ZOS/Bö byla žalobci uložena pokuta ve výši 50.000 Kč za spáchání správního deliktu dle ust. § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele. Tohoto deliktu se žalobce dopustil porušením zákazu používání nekalých obchodních praktik stanoveného v § 4 odst. 3 téhož zákona tím, že ve vztahu ke spotřebitelům užil klamavou obchodní praktiku ve smyslu ust. § 5 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Žalobce ve sdělení adresovaném spotřebitelům v rámci nabídky svých služeb nepravdivě uvedl, že na nemovitostech oslovených spotřebitelů došlo k provedení zápisu exekuce, ačkoli k těmto nemovitostem bylo zřízeno pouze zástavní právo k zajištění neuhrazené daně. Žalobce se takového jednání dopustil, ačkoli si i vzhledem ke svému oboru činnosti měl být vědom rozdílu mezi zřízením zástavního práva a exekucí. V důsledku tohoto jednání žalobcem oslovení spotřebitelé neprodleně počali jednat ve snaze zvrátit tvrzenou exekuci, ačkoli k žádné exekuci nebylo ze strany správce daně přistoupeno. Pokračování - 3 - 10A 112/2014 Z obsahu tohoto rozhodnutí vyplývá skutkový stav věci, kdy správní orgán postavil na jisto jednání žalobce, který svým sdělením adresovaným spotřebitelům jako vlastníkům nemovitostí sděloval skutečnost, že je na těchto jejich nemovitostech vedena exekuce s tím, že jim současně nabízel finanční půjčku k její úhradě. Žalobce tudíž záměrně zaměňoval pojem exekuce s pojmem zástavního práva, které bylo na těchto nemovitostech zřízeno za účelem zajištění úhrady daně. Tímto nepravdivým sdělením žalobce vyvolal v oslovených spotřebitelích důvodné obavy ve vztahu k jejich vlastnictví k předmětným nemovitostem. Na základě nepravdivého údaje o zápisu exekuce spotřebitelé jednali a zjišťovali, jaký je stav jejich exekucí, jednoznačně tudíž byli tímto jednáním žalobce ovlivněni. Pojmové znaky nekalé obchodní praktiky tudíž v daném případě byly naplněny již tím, že spotřebitelé v důsledku této praktiky byli aktivní, ačkoliv by k této aktivitě z jejich strany jinak nedošlo. Výše uložené pokuty byla správním orgánem stanovena s ohledem na úmyslné spáchání daného správního deliktu, neboť žalobce již na základě lustrace katastru nemovitostí musel být seznámen se skutečností, že na předmětných nemovitostech není vedena exekuce, nýbrž pouze zástavní právo, jejichž rozdílnost musela být žalobci z vlastní činnosti známa. Tato okolnost byla správním orgánem vyhodnocena jako přitěžující. Další přitěžující okolností byla shledána skutečnost, dle níž k jednání spotřebitele v důsledku praktik žalobce skutečně došlo, kdy spotřebitelé učinili kroky ke zjištění stavu exekuce. Polehčující okolností byla shledána nečetnost těchto případů a dále to, že se v daném případě nejednalo o opakované jednání žalobce. Z uvedených důvodů správní orgán vyhodnotil delikt žalobce jako středně závažný a uložil mu pokutu přiměřenou této závažnosti. Proti tomuto rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo žalobcem podáno odvolání, jehož prostřednictvím namítá nesprávnost závěru správního orgánu, který se mylně domnívá, že zápis zástavního práva není exekucí. V daném případě bylo na nemovitostech spotřebitelů zapsáno omezení vlastnického práva, když toto omezení mělo povahu výkonu rozhodnutí a lze jej dle žalobce nazývat exekucí. Skutečnost, že v příslušné evidenci není u nemovitosti uvedeno „exekuce“ ještě neznamená, že se o exekuci nejedná. O tomto odvolání bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 24. 7. 2014 č.j. ČOI 70429/14/O100/2000/14/Ad/Št, kterým bylo uvedené rozhodnutí potvrzeno s tím, že z výroku rozhodnutí byla vypuštěna pasáž, která dle žalované měla být součástí odůvodnění rozhodnutí. Žalovaný konstatoval jednání správního orgánu prvního stupně správným, když byl dostatečně zjištěn skutkový stav a správní orgán nepochybil ani ve vztahu k právnímu hodnocení dané věci. K odvolacím námitkám žalovaný odkázal na ust. § 176 odst. 1 daňového řádu, které obsahuje taxativní výčet exekučních titulů, jehož součástí není rozhodnutí správce daně o zřízení zástavního práva. Vykonatelností tohoto rozhodnutí správce daně tudíž vzniká zástavní právo, nikoli právo na zpeněžení zástavy. Pokud žalobce tvrdí, že spotřebitele toliko informoval o svých službách, pak i toto kontaktování spotřebitele lze dle evropského práva považovat za obchodní rozhodnutí. Žalobce využil nepravdivého údaje k nabízení svých služeb, čímž spotřebitele jednoznačně ovlivnil. Uložená pokuta za správní delikt odpovídá jeho závažnosti. Krajský soud v Českých Budějovicích přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích daných žalobními body, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Pokračování - 4 - 10A 112/2014 Stěžejní žalobní námitku představuje tvrzení žalobce, dle něhož zástavní právo z rozhodnutí správce daně je exekucí, když jeho charakterem je samostatný a svébytný způsob výkonu rozhodnutí (exekuce), jak dokládá též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. 30Cdo 1078/2014. Z tohoto důvodu žalobce nemohl naplnit skutkovou podstatu projednávaného správního deliktu. Z obsahu správního spisu bylo soudem zjištěno, že žalobce prostřednictvím svých sdělení adresovaných spotřebitelům, kteří jsou vlastníci nemovitostí, informoval o skutečnosti, že na jejich nemovitostech byl proveden zápis exekuce. Dále žalobce nabízel těmto spotřebitelům své služby v podobě oddlužení těchto nemovitostí a jejich následného odkoupení či poskytnutí půjčky na jejich oddlužení. Žalobce rozporuje tvrzení správních orgánů, dle nichž zápis zástavního práva na nemovitosti zřízený za účelem zajištění úhrady daně, je exekucí, byť takto výslovně není v katastru nemovitostí označen. Dle ust. § 170 odst. 1 daňového řádu správce daně může zřídit rozhodnutím zástavní právo k majetku daňového subjektu k zajištění jím neuhrazené daně za podmínek stanovených občanským zákoníkem, pokud tento zákon nestanoví jinak. Dle ust. § 170a odst. 1 daňového řádu správce daně může vykonat zástavní právo podle občanského zákoníku. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se při výkonu zástavního práva přiměřeně použije ustanovení o provádění daňové exekuce. Dle 175 odst. 1 daňového řádu může správce daně vymáhat nedoplatek daňovou exekucí nebo zabezpečit vymáhání nedoplatku prostřednictvím soudního exekutora, popřípadě jej uplatnit v insolvenčním řízení nebo přihlásit jej do veřejné dražby. Dle důvodové zprávy k daňovému řádu může k zániku zástavního práva dojít podle obecné úpravy též v důsledku uspokojení se ze zástavy, tj. jejím zpeněžením. Ke zpeněžení dojde většinou v rámci daňové exekuce prodejem movitých či nemovitých věcí. Existence zástavního práva pak má význam pro určení pořadí pohledávek v rozvrhovém řízení (§ 229). K uspokojení ze zástavy však v souladu s obč. zák. může dojít též soudním prodejem zástavy (§ 338a o. s. ř.), a to na návrh správce daně. Možné je též přihlášení do veřejné dražby v souladu s § 175 odst.

1. Dle ust. § 176 odst. 1 daňového řádu je exekučním titulem (a) výkaz nedoplatků sestavený z údajů evidence daní, (b) vykonatelné rozhodnutí, kterým je stanoveno peněžité plnění, nebo (c) vykonatelný zajišťovací příkaz. Daňovou exekuci upravuje ust. § 177 a násl. daňového řádu, který ve vztahu k výkonu daňové exekuce stanovuje subsidiární použití občanského soudního řádu. Okamžik zahájení exekučního řízení upravuje ust. § 178 odst. 1 daňového řádu, dle něhož se daňová exekuce nařizuje vydáním exekučního příkazu. Ustanovení § 178 odst. 5 daňového řádu upravuje způsoby provedení daňové exekuce, jimiž jsou (a) srážky ze mzdy, (b) přikázání pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb, (c) přikázání jiné peněžité pohledávky, (d) postižení jiných majetkových práv, (e) prodej movitých věcí, nebo (f) prodej nemovitostí. Z výpisu katastru nemovitostí vyplývá, že na nemovitosti žalobcem oslovených spotřebitelů bylo rozhodnutím správního orgánu zřízeno zástavní právo. Z dikce shora Pokračování - 5 - 10A 112/2014 citovaných zákonných ustanovení vyplývá, že účelem takto zřízeného zástavního práva k nemovitosti daňového subjektu je zajištění splnění daňové povinnosti. Lze říci, že v daném případě jde o fázi daňového řízení, jejímž účelem je toliko zajištění úhrady daňové povinnosti. K možnosti realizace zástavního práva zpeněžením předmětu zástavy lze přistoupit až tehdy, pokud nebude daňová povinnost daňovým subjektem v době její splatnosti splněna. V takovém případě je správce daně povinen zahájit vymáhání. V projednávané věci došlo tudíž pouze ke zřízení zástavního práva na nemovitostech oslovených spotřebitelů, nikoliv k nařízení exekuce na předmětné nemovitosti. Pokud by se jednalo o exekuci dle daňového řádu, muselo by dojít k vydání exekučního příkazu, jímž se toto exekuční řízení zahajuje, k čemuž v projednávané věci nedošlo. Tento závěr lze dovodit i ze samotného výpisu z katastru nemovitostí, kde je u omezení vlastnického práva uvedeno pouze zástavní právo vzniklé rozhodnutím správního orgánu, nikoliv exekuce. Rozhodnutí správce daně o zřízení zástavního práva není exekucí, jedná se pouze o zajišťovací institut, jehož účelem je zajistit splnění daňové povinnosti. Teprve až v případě, kdy se daňová povinnost stane splatnou a nebude řádně a včas splněna, lze přistoupit ke zpeněžení předmětu zástavy daňovou exekucí – prodejem movitých či nemovitých věcí, přičemž k uspokojení ze zástavy pak může dojít též soudním prodejem zástavy. Neobstojí ani žalobcův odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. 30Cdo 1078/2014, v němž je řešen charakter soudcovského zástavního práva jako zvláštního způsobu exekuce. Soudcovské zástavní právo upravuje ust. § 338b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Pro rozhodování soudu o návrhu na zřízení soudcovského zástavního práva k nemovitým věcem je rozhodující stav ke dni podání návrhu na jeho nařízení, v tento okamžik musí být exekuční titul, který hodlá oprávněný vymoci, vykonatelný. Z uvedeného je zřejmé, že v případě zřízení soudcovského zástavního práva je nutná existence vykonatelného exekučního titulu. Naopak v případě zástavního práva zřízeného rozhodnutím správního orgánu je podmínkou pouze existence daňové povinnosti, jejíž splnění je zajišťováno právě zřízením zástavního práva, které bylo v nyní projednávané věci zřízeno na nemovitostech žalobcem oslovených spotřebitelů. Dle ust. § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele se výrobce, dovozce, vývozce, dodavatel, prodávající nebo jiný podnikatel se dopustí správního deliktu tím, že poruší zákaz používání nekalých obchodních praktik. Nekalé obchodní praktiky jsou ve smyslu ust. § 4 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele zejména praktiky při nabízení či prodeji výrobků nebo praktiky při nabízení nebo prodeji služeb či práv, a to zejména klamavé a agresivní obchodní praktiky. Klamavou obchodní praktikou je potom ve smyslu ust. § 5 odst. 1 písm. a) téhož zákona praktika, při níž je užit nepravdivý údaj. Žalobce se svým jednáním, kdy prostřednictvím sdělení upozorňoval vybrané spotřebitele na skutečnost, že byl na jejich nemovitostech proveden zápis exekuce, dopustil správního deliktu ve smyslu ust. § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele. Uvedeným jednáním žalobce uváděl spotřebitele v omyl nepravdivým údajem o zřízení exekuce na nemovistostech v jejich vlastnictví, ačkoliv se v těchto případech jednalo pouze o zapsané zástavní právo k těmto nemovitostem vzniklé rozhodnutím správce daně. Takové zástavní právo není exekucí, když se jedná toliko o zajišťovací institut sloužící k zajištění úhrady daňové povinnosti. K daňové exekuci prodejem nemovité věci či k soudnímu prodeji Pokračování - 6 - 10A 112/2014 zástavy by mohlo být přistoupeno až v případě, kdy by daňový subjekt nesplnil daňovou povinnost řádně a včas, k čemuž v projednávané věci nedošlo. Správní orgány tudíž postupovaly zcela v souladu se zákonem, pokud v jednání žalobce shledaly naplnění skutkové podstaty správního deliktu ve smyslu ust. § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele, kterého se žalobce dopustil nekalou obchodní praktikou, a to sdělováním klamavého údaje o existenci exekuce na nemovitostech oslovených spotřebitelů. Dle ust. § 60 odst. 1 věty první s.ř.s., nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem ke skutečnosti, že žalované náklady řízení nad rámec její úřední činnosti nevznikly a ani je nepožadovala, rozhodl soud tak, že jí náhradu nákladů řízení nepřiznal. Podle ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, protože účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.

Poučení

o opravném prostředku Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 3. března 2015 Pokračování - 7 - 10A 112/2014 Předsedkyně senátu JUDr. Věra Balejová v. r. Za správnost vyhotovení : Prázdná Jaroslava