10 A 112/2015

Rubrum

10A 112/2015 - 30 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a Mgr. Heleny Nutilové, v právní věci žalobce DEKTRADE, a. s., se sídlem Tiskařská 10/257, Praha 10, zastoupeného JUDr. Tomášem Hübnerem, advokátem se sídlem Americká 17, Praha 2, proti žalované České obchodní inspekci, ústřednímu inspektorátu se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 5. 5. 2015, č. j. ČOI 27413/15/O100/2000/15/Vy/Št, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí České obchodní inspekce, ústředního inspektorátu ze dne 5. 5. 2015, č. j. ČOI 27413/15/O100/2000/15/Vy/Št, a rozhodnutí České obchodní inspekce, inspektorátu Jihočeského a Vysočiny ze dne 23. 2. 2015, č. j. ČOI 21631/15/2000/PR1546/14/ZOS/Bö, s e z r u š u j í a věc s e vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná j e p o v i n n a zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11.228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Tomáše Hübnera. Pokračování - 2 - 10A 112/2015

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby Ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 16. 6. 2015 podána žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 5. 2015, č. j. ČOI 27413/15/O100/2000/15/Vy/Št (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí České obchodní inspekce, inspektorátu Jihočeského a Vysočiny (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 23. 2. 2015, č. j. ČOI 21631/15/2000/PR1546/14/ZOS/Bö, kterým byla žalobci uložena pokuta v úhrnné výši 5.000 Kč za spáchání správních deliktů podle § 24 odst. 7 písm. v) a § 24 odst. 7 písm. t) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“). Žalobce se měl správních deliktů dopustit tím, že v rozporu s § 19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele nevyřídil reklamaci vady dlažby a obkladů Carmen uplatněnou dne 3. 3. 2014 spotřebitelkou - osobou podávající podnět ke správnímu orgánu I. stupně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě 30 dnů ode dne uplatnění reklamace, a dále že v rozporu s § 19 odst. 1 téhož zákona nevydal stěžovatelce při uplatnění reklamace písemné potvrzení o uplatnění reklamace se všemi stanovenými náležitostmi. Žalobce se podanou žalobou domáhal jednak zrušení napadeného rozhodnutí i jemu předcházejícího prvostupňového rozhodnutí, jednak se žalobce alternativně domáhal upuštění od nepřiměřeného trestu. Žalobce považuje žalované rozhodnutí za nezákonné z důvodu porušení jeho práva na projednání věci správním orgánem podle zásad uvedených v § 2 a § 3 správního řádu. Nezákonnost napadeného rozhodnutí spočívá podle žalobce především v nesprávném posouzení právní otázky, neboť interpretace užitých právních předpisů, jmenovitě zákona o ochraně spotřebitele, zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů, byla natolik extrémní a extenzivní, že založila povinnost žalobce jako jednotlivce jednat mimo jeho zákonný rozsah povinností. Žalobce namítá, že mu byla napadeným rozhodnutím uložena pokuta za porušení povinností podle zákona o ochraně spotřebitele, které ale žalobce nikdy neměl. Žalobce namítá, že skutková podstata, z níž žalovaná vycházela, nemá oporu ve spisech. Jde o údajné okolnosti zadání a provedení koupě předmětného zboží stěžovatelkou a o údajnou roli žalobce při reklamaci. Žalobce považuje napadené rozhodnutí též v jeho dílčích závěrech za nesrozumitelné. Žalobce nesouhlasí s tím, jak žalovaná zhodnotila, že stěžovatelka sjednávala provedení stavby přímo se žalobcem a že žalobce byl tím, kdo zprostředkoval objednávku dlažby a obkladů, organizoval přípravné práce a zajišťoval realizaci zakázky. Žalobce naopak zdůraznil, že stěžovatelka si samostatně, bez součinnosti, pomoci či zprostředkování žalobce zvolila k provedení stavebních prací konkrétní stavební společnost. Dalším důvodem nezákonnosti napadeného rozhodnutí včetně řízení, jež mu předcházelo, je podle žalobce skutečnost, že neexistoval žádný smluvní či jiný obdobný vztah Pokračování - 3 - 10A 112/2015 mezi stěžovatelkou a žalobcem, na základě kterého by žalobci vyplývaly povinnosti podle zákona o ochraně spotřebitele. Skutková podstata, z níž žalovaná v napadeném rozhodnutí vycházela, tak nemá oporu ve spise. Žalobce na podporu svých tvrzení uvádí, že dodavatelem, resp. prodávajícím ve smyslu zákona o ochraně spotřebitele, byla společnost Stavby Hummel, s. r. o., od které si stěžovatelka nechala zhotovit kompletní dodávku rekonstrukce koupelny. Přímým odběratelem reklamované dlažby a obkladů od žalobce tak nebyla stěžovatelka, ale společnost Stavby Hummel, s. r. o., která byla prodávajícím vůči stěžovatelce ve smyslu zákona o ochraně spotřebitele a reklamace měla být uplatněna nikoliv u žalobce, ale u této společnosti. V řízení podle žalobce nebyl prokázán žádný dodavatelský vztah mezi žalobcem a stěžovatelkou. Byl prokázán pouze dodavatelský – ryze podnikatelský vztah mezi žalobcem a společností Stavby Hummel, s. r. o. Žalovaná měla podle žalobce chybně dovodit povinnost žalobce postupovat podle § 19 zákona o ochraně spotřebitele, tedy vydat písemné potvrzení o reklamaci a vyřídit ji bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30 dnů od jejího uplatnění. Zákon o ochraně spotřebitele váže povinnosti plynoucí z § 19 výhradně na vztah konkrétního prodávajícího vůči konkrétnímu kupujícímu - spotřebiteli. Tato zásadní podmínka nebyla v posuzovaném případě splněna. Žádné povinnosti plynoucí ze spotřebitelských předpisů se na žalobce nemohly vztahovat a je tak zcela extrémní právní konstrukcí, aby žalobce v pozici podnikatele, který prodá zboží jinému podnikateli, byl následně sankcionován ze strany kontrolního orgánu pro porušení povinností vůči osobě, s níž žádný smluvní vztah nemá. Žalobce doplňuje, že vůči stěžovatelce neprovedl plnění, nebyl s ní ve spotřebitelském vztahu a neuzavřel s ní kupní smlouvu. Žalobce v žalobě poměrně podrobně argumentuje ve prospěch absurdnosti právní konstrukce přijaté žalovanou. Žalobce podrobně argumentuje jednotlivými ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). Především zdůrazňuje, že zákon o ochraně spotřebitele může dopadat na prodávajícího a spotřebitele, kteří se ohledně předmětného zboží nacházejí ve spotřebitelském vztahu. Podle žalobce je naprosto zřetelné, že je nutná vazba na prodej konkrétního zboží konkrétnímu spotřebiteli. Podle žalobce nelze akceptovat konstrukci, že by spotřebitel, který jde náhodou okolo, předložil k reklamaci zboží prodávajícímu, které však zakoupil u jiného prodávajícího. Samotnou reklamací se myslí uplatnění práva spotřebitele z vadného plnění u prodávajícího. Mezi těmito dvěma subjekty tedy evidentně musí dojít k provedení plnění. Jestliže adresát reklamace ve skutečnosti spotřebiteli žádné plnění neposkytl, nelze jednání spotřebitele považovat za reklamaci s odpovídajícími právními následky. Žalobce poukazuje též na § 19 odst. 3, poslední větu zákona o ochraně spotřebitele, ze které vyplývá, že nevyřízení reklamace ve lhůtě zakládá podstatné porušení smlouvy; musí zde tedy existovat smluvní vztah mezi prodávajícím a spotřebitelem. Žalobce konstatuje, že nebyl prodávajícím a nemohly mu tak vzniknout povinnosti prodávajícího podle § 19 zákona o ochraně spotřebitele a tím méně je mohl porušit. Žalobce poukazuje na poznámku pod čarou č. 13 v zákoně o ochraně spotřebitele, kdy § 19 odst. 1 tohoto zákona odkazuje na § 2172 občanského zákoníku, ze kterého se podává, že práva z vady se uplatňují u prodávajícího, u kterého věc byla koupena. Odkaz na konkrétní smluvní závazek mezi prodávajícím a spotřebitelem je tak podle žalobce zcela zřejmý. Žalobce namítá, že správní orgán I. stupně nebyl nadán pravomocí provádět u žalobce kontrolu a činit případná opatření, neboť podle kontrolního řádu kontrolní orgán při kontrole zjišťuje plnění povinností kontrolované osoby, jež jí plynou z jiných právních předpisů a které Pokračování - 4 - 10A 112/2015 jí byly na základě těchto předpisů uloženy. Žalobce namítá, že nespadá do vymezení subjektů, vztahů a situací podle zákona o ochraně spotřebitele, když z jeho strany nedošlo k spotřebitelskému prodeji reklamovaného zboží. Nemohou mu tedy plynout ani povinnosti vážící se k prodávajícímu podle tohoto zákona. V případě, že by správní orgány požadovaly po žalobci přijetí a vyřízení reklamace uplatněné stěžovatelkou, činily by tak nad rámec zákona a v rozporu s čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, dle kterého nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, a v rozporu s čl. 4 Listiny základních práv a svobod, podle jehož znění mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. Pokud správní orgány konstatovaly, že žalobce měl reklamaci přijmout a následně ji měl jako subjekt nepříslušný k jejímu vyřízení ve lhůtě zamítnout, pak s tím žalobce nesouhlasí. Žalobce trvá na tom, že byl zcela mimo působnost zákona o ochraně spotřebitele. II. Shrnutí vyjádření žalované a replika žalobce Žalovaná ve svém vyjádření navrhla, aby zdejší soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. S námitkami uplatněnými žalobcem se neztotožnila. Žalovaná setrvala na svém názoru vyjádřeném v napadeném rozhodnutí o porušení povinností plynoucích ze zákona o ochraně spotřebitele ze strany žalobce. Žalovaná zdůraznila, že žalobce předmětnou reklamaci od stěžovatelky dne 3. 3. 2014 přijal a věcně jí řešil, přičemž v poměrně dlouhém časovém úseku od 3. 3. 2014 do 12. 9. 2014 před stěžovatelkou ani jednou nezpochybnil svou příslušnost k vyřízení reklamace. Žalovaná zdůraznila, že napadeným rozhodnutím neměl být žalobce sankcionován za kroky učiněné vůči stěžovatelce. Podstata pochybení žalobce spočívala ve formálních nedostatcích, kterých se dopustil v rámci reklamačního řízení. Podle žalované vzniká povinnost prodávajícího ve smyslu § 19 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele v okamžiku, kdy spotřebitel reklamaci uplatní. V okamžiku přijetí reklamace pak začíná prodávající řešit, zda je osobou odpovědnou za její vyřízení. Žalovaná neshledala důvodnou ani námitku, že mezi žalobcem a stěžovatelkou žádný vztah neexistoval. Z kontrolního protokolu se totiž podává, že stěžovatelka se žalobcem jednala ohledně návrhu koupelny a obklady byly stěžovatelkou vybrány rovněž v prodejně žalobce. Následně pak byly obklady žalobcem dodány stavební společnosti Stavby Hummel, s. r. o. za účelem realizace díla. Na postup stěžovatelky při uplatnění reklamace tak nelze nahlížet jako na neopodstatněný. V replice k vyjádření žalované žalobce zdůraznil hlavní body své žaloby, na které v celém rozsahu setrval. III. Obsah správních spisů Z podkladů založených ve správních spisech vyplývají následující pro věc podstatné skutečnosti: Na základě podnětu stěžovatelky byla dne 18. 9. 2014 provedena kontrola u žalobce v provozovně v Jindřichově Hradci. V protokolu o kontrole je popsán průběh reklamačního řízení, přičemž je uvedeno, že reklamace obkladů a dlažby byla stěžovatelkou u žalobce uplatněna dne 3. 3. 2014. Prodávajícím – žalobcem nebylo vydání písemné potvrzení o tom, kdy byla uplatněna reklamace, co je jejím obsahem a jaký způsob vyřízení je požadován. Dále nebylo vydáno potvrzení o datu a způsobu vyřízení reklamace, včetně potvrzení o provedení opravy a době jejího trvání, příp. písemné odůvodnění zamítnutí Pokračování - 5 - 10A 112/2015 reklamce. Tím mělo dojít k porušení § 19 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele. Dále se v protokole uvádí, že žalobce nebyl povinnou osobu, tzn. že neprodal spotřebitelce výrobky ani neposkytl služby. Vzhledem k tomu, že spotřebitelka uplatnila reklamaci u žalobce (u něj si spotřebitelka obklady vybrala a nechala si zpracovat návrh koupelny; obklady byly následně odebrány dne 19. 9. 2013 společností Stavby Hummel, s. r. o.), měl žalobce sepsat potvrzení o přijetí reklamace a vyřídit ji s tím, že není povinnou osobou, neboť výrobky neprodal a služby neposkytl. Nesplněním této povinnosti došlo k porušení § 19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele, za což odpovídá žalobce. Ke skutkovým zjištěním se z protokolu o kontrole dále podává, že dne 3. 3. 2014 jednala stěžovatelka se žalobcem a zaslala mu fotografie vadných obkladů. Dne 4. 3. 2014 žalobce stěžovatelce e-mailem odpověděl, že jednal se svým dodavatelem (společností SANIMAT, s. r. o.), který sdělil, že se tato vada vyskytla již několikrát a že tato vada by měla cca do jednoho měsíce zmizet. Reklamace nebyla vyřízena a v průběhu doby vada obkladů nevymizela. Po dvou měsících stěžovatelka opět jednala se žalobcem, který opět kontaktoval svého dodavatele, který poslal svého zaměstnance k posouzení reklamace. Vyjádřením ze dne 18. 6. 2014 byla reklamace stěžovatelky dodavatelem žalobce - společností SANIMAT, s. r. o. uznána a byl navržen způsob řešení. Následně žalobce vyrozuměl stěžovatelku o tom, že jeho dodavatel e-mailem ze dne 12. 8. 2014 reklamaci zamítl. Následně se stěžovatelka obrátila na společnost SANIMAT, s. r. o. Začátkem září 2014 byla věc předána polskému dodavateli společnosti SANIMAT, s. r. o., přičemž do dne provedení kontroly nebyl stěžovatelce sdělen žádný výsledek. Dne 22. 9. 2014 žalobce uplatnil námitky proti kontrolnímu zjištění ze dne 18. 9. 2014, které byly vyřízeny dne 2. 10. 2014 sdělením o vyřízení námitek, č. j. ČOI 106375/14/2000 tak, že námitkám nebylo vyhověno a byly zamítnuty. Dne 29. 12. 2014 byl správním orgánem I. stupně vydán pod č. j. ČOI 126465/14/2000/P1546/ZOS/Bö příkaz, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 5.000 Kč za spáchání správního deliktu podle § 24 odst. 7 písm. v) a písm. t) zákona o ochraně spotřebitele. Proti tomuto příkazu podal žalobce včasný odpor. Vyrozuměním před vydáním rozhodnutí ze dne 13. 1. 2015 byl žalobce poučen o svých právech a povinnostech, vztahujících se k němu jako k účastníkovi řízení. Současně byl informován o tom, že správní orgán I. stupně nashromáždil dostatek důkazů a přistoupí k vydání rozhodnutí ve věci. Rozhodnutím ze dne 23. 2. 2015 byla žalobci uložena pokuta ve výši 5.000 Kč za spáchání správního deliktu podle § 24 odst. 7 písm. v) zákona o ochraně spotřebitele, kterého se žalobce měl dopustit tím, že v rozporu s § 19 odst. 3 téhož zákona nevyřídil stěžovatelkou uplatněnou reklamaci v zákonné lhůtě 30 dnů ode dne uplatnění reklamace, a dále za spáchání správního deliktu podle § 24 odst. 7 písm. t) téhož zákona tím, že v rozporu s § 19 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele nevydal stěžovatelce písemné potvrzení o uplatnění reklamace se stanovenými náležitostmi. Prvostupňový správní orgán během šetření zjistil, že stěžovatelka nebyla přímým odběratelem dlažby a obkladů. Tímto přímým odběratelem byla společnost Stavby Hummel, s. r. o., která od žalobce dlažbu a obklady nakoupila na základě daňového dokladu PRO-590-13-10064 ze dne 19. 9. 2013. Po shromáždění podkladů dospěl správní orgán I. stupně k závěru, že žalobce spáchal výše uvedené správní delikty. Ze znění § 19 odst. 3 Pokračování - 6 - 10A 112/2015 zákona o ochraně spotřebitele plyne povinnost každého podnikatele, na kterého se spotřebitel s reklamací obrátí, reklamaci přijmout, vydat spotřebiteli příslušné potvrzení se všemi náležitostmi a rovněž reklamaci v zákonné lhůtě vyřídit. Argument žalobce o tom, že není osobou odpovědnou za vyřízení reklamace, který však nebyl ani jednou vůči stěžovatelce uplatněn, nemůže v dané věci obstát. V rozhodnutí se uvádí, že pro posouzení povinnosti vydat písemné potvrzení o uplatnění reklamace a reklamaci vyřídit není rozhodující skutečnost, zda reklamující spotřebitel u podnikatele dané zboží zakoupil. Povinnost vzniká v okamžiku, kdy spotřebitel reklamaci uplatnil. Podle správního orgánu I. stupně měl žalobce stěžovatelku odkázat na prodávajícího nesoucího zákonnou odpovědnost za vady plnění, místo toho ale žalobce nechal stěžovatelku v omylu, že jedná s oprávněným subjektem k vyřízení reklamace. Žalobce sice splnil svou povinnost přijmout reklamaci, nesplnil však již formální náležitosti vážící se k reklamačnímu řízení. Správní orgán I. stupně zhodnotil, že žalobce byl povinen ve vztahu ke spotřebitelce, která dne 3. 3. 2014 u něj uplatnila reklamaci, tuto reklamaci přijmout, vydat o tom písemné potvrzení a o reklamaci rozhodnout a vyřídit ji, tj. v tomto případě reklamaci zamítnout z důvodu, že není prodávajícím, který nese odpovědnost za vadu věci z kupní smlouvy. Pokuta byla uložena v souladu s absorpční zásadou, tedy za správní delikt přísněji postižitelný, přičemž ke spáchání druhého správního deliktu bylo přihlédnuto jako k přitěžující okolnosti. (1) Proti tomuto rozhodnutí bylo žalobcem podáno odvolání, o kterém bylo rozhodnuto prostřednictvím napadeného rozhodnutí ze dne 5. 5. 2015, č. j. ČOI 27413/15/O100/2000/15/Vy/Št, tak, že odvolání bylo zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo potvrzeno. IV. Právní hodnocení soudu Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť pro to byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s. Žaloba je důvodná. Stěžejní žalobní námitku staví žalobce na tvrzení, že mezi ním a stěžovatelkou neexistoval vztah zakládající jeho povinnost vyřídit reklamaci v intencích zákona o ochraně spotřebitele. Žalobce poukazuje na to, že nebyl vůči stěžovatelce v postavení prodávajícího ve smyslu občanského zákoníku ani ve smyslu zákona o ochraně spotřebitele a nemohly mu tak plynout veřejnoprávní povinnosti, které tento zákon klade na prodávajícího v reklamačním řízení. Tyto důvody podle žalobce zakládají nezákonnost napadeného rozhodnutí. Podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele se pro účely tohoto zákona spotřebitelem rozumí fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Podle § 2 odst. 1 písm. b) téhož zákona se pro účely tohoto zákona rozumí prodávajícím podnikatel, který spotřebiteli prodává výrobky nebo služby. Podle § 24 odst. 7 písm. t) téhož zákona se prodávající dopustí správního deliktu tím, že v rozporu s § 19 odst. 1 nepřijme reklamaci nebo nevydá spotřebiteli písemné potvrzení Pokračování - 7 - 10A 112/2015 o reklamaci se stanovenými údaji. Podle § 24 odst. 7 písm. v) téhož zákona se prodávající dopustí správního deliktu tím, že nerozhodne o reklamaci nebo ji nevyřídí podle § 19 odst.

3. Žalobce od počátku správního řízení tvrdil, že vůbec nebyl osobou povinnou k vyřízení stěžovatelkou uplatněné reklamace, neboť mezi ním a stěžovatelkou neexistoval smluvní či obdobný vztah vážící se k reklamovanému zboží. Žalobce nebyl ve vztahu ke stěžovatelce v postavení prodávajícího ve smyslu občanského zákoníku, neboť mezi sebou neuzavřeli žádnou smlouvu. Tato skutečnost je přitom prokázána i obsahem správního spisu, v němž je založena faktura č. PRO-590-13-10064, podle které předmětné obklady od žalobce dne 19. 9. 2013 zakoupila společnost Stavby Hummel, s. r. o., a nikoliv žalobkyně. Neexistenci přímého smluvního vztahu přitom konstatoval v rámci svého kontrolního zjištění i správní orgán I. stupně v protokolu o kontrole ze dne 18. 9. 2014. Nelze tedy konstatovat, že by správní orgány nezjistily skutkový stav věci, neboť nezastíraly, že zde nebyl dán přímý smluvní vztah mezi žalobcem a stěžovatelkou. Sporným je však mezi účastníky tohoto řízení to, zda mohl být žalobce, který nebyl podle občanského zákoníku prodávajícím, odpovědným za správní delikty podle zákona o ochraně spotřebitele. V dané věci je rozhodující výklad pojmu prodávající podle zákona o ochraně spotřebitele. Na prodávajícího dopadají veřejnoprávní povinnosti a jako speciální subjekt jej podle § 24 odst. 7 zákona o ochraně spotřebitele stíhá též veřejnoprávní odpovědnost za správní delikt, kterého se může dopustit tím, když své veřejnoprávní povinnosti nedodrží. Podle názoru správního orgánu I. stupně nejsou zákonné povinnosti podle § 19 zákona o ochraně spotřebitele podmíněny tím, zda reklamující spotřebitel u podnikatele vadné výrobky koupil nebo ne. Povinnosti podle § 19 citovaného zákona podle správního orgánu I. stupně vznikají v momentě, kdy spotřebitel reklamaci u prodávajícího uplatní. Podle názoru správního orgánu I. stupně musí každý prodávající od spotřebitele přijmout reklamaci v momentě, kdy je u něj uplatněna. Žalovaný do této právní konstrukce nikterak nezasahoval a ve svém rozhodnutí v podstatě doplnil toliko to, že žalobci není vytýkána nečinnost či nezájem vyřešit problém spotřebitele, nýbrž nedodržení formálních požadavků, jež jsou neoddělitelnými předpoklady řádného vyřízení reklamace ve smyslu zákona o ochraně spotřebitele. Žalobce tuto právní konstrukci zcela odmítá, poukazuje na její absurdnost a na podporu svého tvrzení odkazuje na ustanovení občanského zákoníku. Krajský soud konstatuje, že se v právním náhledu na věc zcela ztotožňuje s názorem žalobce. Krajský soud je přesvědčen, že se žalobce ze své pozice, která byla ve správním řízení prokázána, nemohl dopustit žádného veřejnoprávního deliktu vůči stěžovatelce, za nějž by mohl být v režimu zákona o ochraně spotřebitele sankcionován. S výkladem správních orgánů o tom, že každý prodávající (správní orgán I. stupně užívá promiskue i pojem podnikatel) je povinen přijmout reklamaci kteréhokoliv spotřebitele a teprve poté se začít zabývat tím, zda je osobou odpovědnou za vyřízení reklamace, se nelze ztotožnit. Takový výklad totiž nemá oporu v platném právu. Jak připomněl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 28. 1. 2016, č. j. 9 As 55/2015 – 23 (dostupném z www.nssoud.cz), ustanovení zákona o ochraně spotřebitele nelze vykládat izolovaně od soukromoprávní úpravy v občanském zákoníku. Právní řád totiž tvoří jeden celek. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku konstatoval, že „posuzovaná právní úprava zákona o ochraně spotřebitele představuje veřejnoprávní nástavbu občanskoprávní úpravy týkající se odpovědnosti za vady prodané věci. Soukromoprávní vztahy jsou tak chráněny také normami veřejného práva určenými k ochraně spotřebitele, které mají zajistit Pokračování - 8 - 10A 112/2015 jejich realizaci.“ Jinými slovy řečeno, soukromoprávnímu režimu odpovědnosti za vady prodaného zboží by měl odpovídat veřejnoprávní režim stanovující povinnosti při uplatňování a vyřizování reklamace. V citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že „pokud prodávající spotřebiteli odpovídá za vady prodaného zboží, je logické, aby zároveň odpovídal i ve sféře práva veřejného za splnění povinností při uplatňování a vyřizování reklamace (…).“ Nejvyšší správní soud taktéž dospěl k jednoznačnému závěru, a sice že „povinnost přijmout a vyřídit reklamaci je nerozlučně spjatá s kupní smlouvou uzavřenou mezi žalobkyní a spotřebitelem.“ Z uvedeného vyplývá, že povinnosti přijmout a vyřídit reklamaci se váže výlučně k osobě, která je podle soukromého práva v pozici prodávajícího. V takové pozici však žalobce nebyl. Ve sféře veřejného práva lze za plnění povinností při reklamaci podle zákona o ochraně spotřebitele odpovídat, pouze pokud osoba odpovídá za vady prodaného zboží podle soukromého práva. Správní orgány ve svých rozhodnutích argumentují definicí prodávajícího podle § 2 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně spotřebitele s tím, že je tam uvedeno, že prodávajícím je ten, kdo spotřebiteli prodává zboží nebo poskytuje služby. Z toho zřejmě orgány České obchodní inspekce dovodily, že prodávajícím, na kterého dopadají povinnosti podle zákona o ochraně spotřebitele je kdokoliv, kdo vystupuje vůči spotřebitelům. Krajský soud se nehodlá zabývat tím, jak by tento výklad obstál ve vztahu k ostatním ustanovením zákona o ochraně spotřebitele, nýbrž bude se výlučně zabývat § 19 tohoto zákona, který stanoví veřejnoprávní povinnosti prodávajícího v reklamačním řízení. Podle § 19 odst. 1 téhož zákona je prodávající, s výjimkou případů, kdy je k provedení opravy určena jiná osoba, povinen přijmout reklamaci v kterékoli provozovně, v níž je přijetí reklamace možné s ohledem na sortiment prodávaného zboží nebo poskytovaných služeb, případně i v sídle nebo místě podnikání. Prodávající je povinen spotřebiteli vydat písemné potvrzení o tom, kdy spotřebitel právo uplatnil, co je obsahem reklamace a jaký způsob vyřízení reklamace spotřebitel požaduje; a dále potvrzení o datu a způsobu vyřízení reklamace, včetně potvrzení o provedení opravy a době jejího trvání, případně písemné odůvodnění zamítnutí reklamace. Tato povinnost se vztahuje i na jiné osoby určené k provedení opravy. Podle § 19 odst. 3 téhož zákona platí, že prodávající nebo jím pověřený pracovník rozhodne o reklamaci ihned, ve složitých případech do tří pracovních dnů. Do této lhůty se nezapočítává doba přiměřená podle druhu výrobku či služby potřebná k odbornému posouzení vady. Reklamace včetně odstranění vady musí být vyřízena bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30 dnů ode dne uplatnění reklamace, pokud se prodávající se spotřebitelem nedohodne na delší lhůtě. Marné uplynutí této lhůty se považuje za podstatné porušení smlouvy. Z citovaných ustanovení zákona o ochraně spotřebitele v žádném případě nevyplývá, že by jakýkoliv prodávající byl povinen akceptovat a vyřídit reklamaci jakéhokoliv zboží od jakéhokoliv spotřebitele bez ohledu na to, u koho bylo zboží skutečně zakoupeno. Na tomto místě je nutno nahlédnout především do občanského zákoníku, který upravuje smluvní vztahy mezi prodávajícím a spotřebitelem, upravuje odpovědnost za vady z prodaného zboží a nároky, které z vad věci spotřebiteli vznikají. Už jen po logice věci, pokud zde není dána občanskoprávní kupní smlouva mezi žalobcem a stěžovatelkou, pak zde není dána žádná odpovědnost žalobce za vady zboží a nelze o takových vadách ani vést žádné reklamační řízení. Pokud nebyl žalobce povinen vést reklamační řízení, pak ani nebylo lze jej Pokračování - 9 - 10A 112/2015 sankcionovat za nedodržení formálních požadavků tohoto řízení, které vyplývají ze zákona o ochraně spotřebitele. Práva z odpovědnosti za vady prodané věci vyplývají ze závazku, který prodávající a kupující uzavřou ve formě kupní smlouvy (§ 2079 a násl. občanského zákoníku). Ustanovení § 2158 a násl. občanského zákoníku obsahují zvláštní úpravu při prodeji zboží v obchodě, kdy dochází k uzavírání kupní smlouvy o prodeji zboží mezi prodávajícím a spotřebitelem. Ustanovení § 2172, věta první občanského zákoníku stanoví, že práva z vady se uplatňují u prodávajícího, u kterého věc byla koupena. Právě toto ustanovení má jednoznačné a nezpochybnitelné dopady i do režimu reklamačního řízení podle zákona o ochraně spotřebitele. V § 19 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele je uveden odkaz pod čarou č. 13, který odkazuje na § 2172 občanského zákoníku. Odkaz pod čarou sice nemá normativní charakter, je to ovšem významný ukazatel vůle zákonodárce o tom, které právní předpisy mají být užity v souvislosti s tou kterou právní úpravou. Podle občanskoprávní úpravy je tedy nutné k řádnému uplatnění práv z odpovědnosti za vady zboží jednak mít uzavřenou kupní smlouvu o prodeji zboží mezi kupujícím a spotřebitelem, a jednak odpovědnost z vad zboží je nutno uplatnit u prodávajícího, který zboží spotřebiteli prodal. To se však v nyní posuzovaném případě nestalo. Stěžovatelka neuzavřela kupní smlouvu o prodeji obkladů a dlažby do koupelny se žalobcem, nýbrž se společností Stavby Hummel, s. r. o., která jí realizovala celou koupelnu jako dílo. Žalobce prodal obklady a dlažbu přímo společnosti Stavby Hummel, s. r. o. jako podnikateli. Mezi žalobcem a stěžovatelkou tak není dán žádný přímý smluvní vztah. Žalobce není prodávajícím, neboť zboží stěžovatelce neprodal, a nebyl proto ani povinen ze soukromoprávního hlediska přijmout její reklamaci vad zboží. Prodávající z hlediska soukromého práva neodpovídal za vady zboží. Reklamace byla stěžovatelkou uplatněna u špatného subjektu. Stěžovatelka nemohla uplatnit reklamaci obkladů u žalobce, neboť on nebyl prodávajícím, který ji zboží prodal. Z toho vyplývá, že žalobce nebyl povinen z hlediska soukromoprávního jakkoliv reklamaci aktivně řešit. Stěžovatelka se měla obracet na svého dodavatele stavby koupelny. V tomto ohledu není ani podstatné to, že žalobce se stěžovatelkou před prodejem zboží jednal a vypracoval jí návrh koupelny. Žalobce vstoupil toliko do smluvního vztahu se společností Stavby Hummel, s. r. o., tj. šlo o ryze podnikatelský vztah. Stěžovatelka v tomto vztahu nevystupovala a vůči žalobci tedy nemůže být posuzována jako spotřebitelka. Krajský soud tak konstatuje, že podle občanskoprávní úpravy neuzavřel žalobce se stěžovatelkou kupní smlouvu. Z toho důvodu nebyl tím, kdo by byl povinen přijmout a vyřídit reklamaci podle občanského zákoníku a podle zákona o ochraně spotřebitele. Jak již bylo konstatováno, veřejnoprávní režim zákona o ochraně spotřebitele musí odpovídat režimu soukromoprávnímu o odpovědnosti za vady zboží, neboť je jeho veřejnoprávní nástavbou. Není-li v konkrétním případě dána soukromoprávní odpovědnost za vady, není zde ani žádná veřejnoprávní povinnost při reklamačním řízení podle § 19 zákona o ochraně spotřebitele. Ustanovení § 19 zákona o ochraně spotřebitele je nutno vykládat tak, že dopadá pouze na skutečného prodávajícího, který spotřebiteli prodal zboží. Nemůže dopadat na jakéhokoliv prodávající, který není se spotřebitelem v žádném smluvním vztahu. Uvedené mimo jiné podporuje i poslední věta § 19 odst. 3 řešeného zákona, ze které vyplývá, že marné uplynutí zákonné lhůty pro vyřízení reklamace se považuje za podstatné porušení smlouvy. Pokračování - 10 - 10A 112/2015 Předpokladem reklamačního řízení je soukromoprávní smlouva, ze které vyplývají práva spotřebitele z odpovědnosti prodávajícího za vady zboží. Žádná taková práva stěžovatelka vůči žalobci neměla, žádná smlouva nebyla mezi nimi uzavřena, a tudíž ani marné uplynutí lhůty pro vyřízení reklamace, které správní orgány kladou žalobci k tíži, by nemohlo způsobit žádný následek, neboť zde není žádná kupní smlouva, která by se považovala za podstatně porušenou. Žalobce nebyl povinen reklamaci žalobkyně přijmout, nebyl povinen jí o ní vydat písemné potvrzení a nebyl ani povinen reklamaci vyřídit v zákonem stanovené lhůtě. Při výkladu § 19 zákona o ochraně spotřebitele v kontextu občanského zákoníku nelze než dovodit, že žádná z těchto veřejnoprávních povinností na žalobce nedopadala. Podle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod platí, že nikdo nesmí být nucen činit to, co zákon neukládá. Obdobné vyplývá i z čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky. Pokud zde nebyla zákonem uložená povinnost, pak ani nebylo lze sankcionovat její porušení. Krajský soud přisvědčil žalobci v tom, že režim § 19 zákona o ochraně spotřebitele na něj vůbec nedopadal, neboť nebyl prodávajícím ve vztahu ke stěžovatelce, neuzavřel s ní kupní smlouvu a nedodal přímo jí žádnou dlažbu a obklady, za jejichž vady by přímo stěžovatelce odpovídal. Žalobce nebyl prodávajícím, a proto se ani nemohl dopustit správních deliktů podle § 24 odst. 7 písm. v) a t) zákona o ochraně spotřebitele, neboť to jsou skutkové podstaty, kterých se může dopustit výlučně speciální subjekt, a tím je konkrétní prodávající, u něhož bylo zboží koupeno (§ 2172 občanského zákoníku). Krajský soud z obsahu správních rozhodnutí seznal a rozumí tomu, že orgány České obchodní inspekce považovaly za pochybení žalobce to, že stěžovatelku ponechával v omylu, že řeší svou reklamaci u správného subjektu, a tím jí fakticky marně plynul časový prostor k uplatnění reklamace u skutečně správného subjektu. Krajský soud obecně hodnotí postup žalobce jako nesprávný, neboť skutečně měl a mohl stěžovatelku o své vlastní vůli zpravit o tom, že není osobou příslušnou k vyřizování její reklamace. Ovšem pokud tak neučinil, pak za to nemůže být žalobce sankcionován v režimu zákona o ochraně spotřebitele, neboť žádná taková skutková podstata správního deliktu na obdobnou situaci nedopadá. Žalobce nemůže být sankcionován podle § 24 odst. 7 citovaného zákona, neboť není prodávajícím, a ani jiná obecnější skutková podstata správního deliktu na něj taktéž nedopadá. Důsledky žalobcova nesprávného postupu proto nebylo lze řešit v rovině práva veřejného. Případný soukromoprávní nárok stěžovatelky na náhradu škody vůči žalobci by mohl být uplatňován jedině u civilního soudu. Krajský soud uzavírá, že žalobce nebylo možno sankcionovat za jednání, na které zákon o ochraně spotřebitele nedopadá a nepamatuje, a odpovědnost za spáchání správního deliktu uměle dovozovat extenzivním a nepodloženým výkladem veřejnoprávní normy. Ochrana spotřebitele nemůže být pojímána takto široce, jak dovodily orgány České obchodní inspekce. Byla to především sama stěžovatelka, která svá práva z odpovědnosti za vady zboží neuplatnila řádně u správného subjektu. Žalobce dále namítal nedostatek pravomoci České obchodní inspekce k provedení kontroly u žalobce. Tuto námitku shledal krajský soud nedůvodnou, neboť České obchodní inspekci je svěřen dozor nad dodržováním povinností stanovených zákonem o ochraně spotřebitele na základě § 23 odst. 1 tohoto zákona. Z toho vyplývá, že Česká obchodní inspekce má pravomoc provádět dozor a prověřovat skutečnosti, které nasvědčují tomu, že byl porušen zákon o ochraně spotřebitele. Na základě podnětu stěžovatelky tak správní orgán I. stupně zcela oprávněně provedl kontrolu u žalobce. Na základě výsledků kontroly u žalobce však neměl vůbec zahajovat řízení o správních deliktech, neboť již při této kontrole zjistil, Pokračování - 11 - 10A 112/2015 že žalobce nebyl v pozici prodávajícího vůči stěžovatelce, a tedy ani nemohl porušit ustanovení zákona o ochraně spotřebitele ve vytýkaném směru. V. Závěr, náklady řízení Vzhledem k tomu, že se žalovaná i správní orgán I. stupně dopustily nezákonnosti, spočívající v nesprávném výkladu právních předpisů, zrušil krajský soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí prvostupňové podle § 78 odst. 1 a 3 s. ř. s. a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Žalovaná je v dalším řízení vázána závazným právním názorem krajského soudu podle § 78 odst. 5 s. ř. s. tak, jak byl vysloven shora. S ohledem na výsledek řízení se krajský soud již nezabýval alternativním petitem žalobce ve věci upuštění od zjevně nepřiměřeného trestu. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaná, která neměla v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem a odměnou advokáta. Náklady zastoupení spočívají v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) celkem v částce 6 200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce 600 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6 800 Kč. Repliku nepovažoval krajský soud za úkon právní služby, za nějž by náležela odměna, neboť k věci nepřinesla ničeho nového. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se nárok o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 1 428 Kč. Celkem jde tedy o částku 8 228 Kč. K této částce se připočítává částka 3 000 Kč vynaložená na soudní poplatek. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 11 228 Kč je žalovaná povinna zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. Pokračování - 12 - 10A 112/2015 V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 21. 9. 2016 Předsedkyně senátu JUDr. Marie Trnková v. r. Za správnost vyhotovení : Prázdná Jaroslava