10 A 120/2014

Rubrum

10A 120/2014 - 31 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobkyně Mgr. J.S, bytem X, právně zastoupené Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem v Praze 4, Ve svahu 531/1, proti žalovanému Krajskému úřadu – Jihočeského kraje České Budějovice, odboru regionálního rozvoje, územního plánování, stavebního řádu a investic, oddělení stavebního řádu, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 7. 2014, čj. KUJCK 37211/2014/OREG, za účasti Ing. E.S., bytem X, právě zastoupeného Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem v Praze 4, Ve svahu 531/1 a Města Borovany se sídlem Žižkovo náměstí 107, Borovany, takto:

Výrok

Žaloba se z a m í t á. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Osobám zúčastněným na řízení se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci (1) Žalobou, doručenou dne 18. 9. 2014 Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též krajský soud), se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 7. 2014, čj. KUJCK 37211/2014/OREG, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a osoby zúčastněné na řízení proti rozhodnutí Městského úřadu Borovany, stavebního úřadu ze dne 15. 4. 2013 čj. Bor/0409/13/HL, kterým byla umístěna stavba Stodola – kryté venkovní Pokračování - 2 - 10A 120/2014 sezení „na pozemku st. p. č. 92/1, parc. č. 79/3 v k. ú. Borovany a následujícím výrokem byla podle § 115 zák. č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů a podle § 18 vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení, veřejnoprávní smlouvy a územního opatření výše uvedená stavba povolena. Vedlejšími výroky byly stanoveny podmínky pro umístění, provedení a užívání stavby. Odvolání bylo zamítnuto podle § 92 odst. 1 správního řádu jako opožděné. (2) Žalobu podali původně žalobci J. a E.S. společně. Uvedli, že jsou vlastníky pozemku stav. parc. č. 93 a na něm stojícího domu čp. 101 v k. ú. Borovany. Stavba krytého venkovního sezení (stodola) je vzdálena cca 50 m od jejich domu. Provoz stodoly se stává zdrojem hluku (oslavy, festivaly), který je omezuje v užívání jejich nemovitosti. Jsou tímto způsobem dotčeni na svých právech a v řízení územním i stavebním byly opomenutými účastníky. To potvrdil i žalovaný. (3) V dané záležitosti se jedná o spor o včasnost podaného odvolání žalobců, zda má být aplikována 30 denní subjektivní lhůta podle § 84 odst. 1 správního řádu, nebo 90 denní subjektivní lhůta podle § 84 odst. 2 (ve spojení s § 83 odst. 2) téhož zákona. Žalobci v žalobě tvrdili, že se s napadeným rozhodnutím seznámili, a tudíž se na ně vztahuje 90 denní subjektivní lhůta a nikoliv 30 denní tak, jak ji aplikoval žalovaný. O zachování objektivní roční lhůty podle § 84 odst. 1 spor není. (4) Žalobci uvedli, že stavba krytého hlediště zvaného „Stodola“ vznikla v polovině roku 2013, kdy žalobci nepředpokládali, že by její provoz byl zdrojem hluku. V roce 2013 došlo jen k jednomu excesu, když Město Borovany pronajalo prostory Stodoly na konání svatby. Poté byli po stížnosti radě města starostou ujištěni, že další nájemci budou upozorněni na povinnost respektovat noční klid a nebude k rušení docházet. Teprve na konci ledna 2014 žalobci dostali informace, že se v roce 2014 chystá výrazně větší množství kulturních akcí. Proto se pan E.S. 31. 1. 2014 byl zeptat na stavebním úřadu v Borovanech, jaké jsou podmínky provozu. Téhož dne obdržel elektronicky e-mailem rozhodnutí o umístění stavby včetně stavebního povolení. S těmito dokumenty seznámil žalobkyni. (5) Odůvodnění žalovaného žalobci v žalobě odmítli jako nesmyslné, neboť se o zasahování do svých práv dozvěděli až seznámením se s rozhodnutím dne 31. 1. 2014. Proto měla být na jejich případ aplikována 90 denní odvolací lhůta podle § 84 odst. 2 správního řádu, neboť se s rozhodnutím prokazatelně seznámili. Jestliže žalovaný odmítl jejich odvolání jako opožděné, porušil právo žalobců na řádné projednání jejich přípustného a včasného odvolání. To vedlo i k zásahu do jejich hmotných práv, hluk z užívání stodoly zasahuje vlastnická práva žalobců. Právě z toho důvodu, že rušení hlukem může být nadlimitní, považují žalobci za nesprávné a nezákonné i souhlasné závazné stanovisko Krajské hygienické stanice Jihočeského kraje ze dne 27. 2. 2013. Žalobci dále poukázali na to, že město má zájem na provedení stavby, neboť ji užívá ke konání vlastních akcí a z toho důvodu jsou pracovníci, kteří vydali napadené rozhodnutí podjati. Z těchto důvodů bylo navrženo zrušení rozhodnutí včetně prvostupňového a vrácení věci k dalšímu řízení. Pokračování - 3 - 10A 120/2014 (6) Žalobci byli s ohledem na podanou žalobu vyzváni k zaplacení soudního poplatku za dva žalobce celkem ve výši 6.000 Kč. Dne 1. 10. 2014 bylo soudu sděleno, že žalobce Ing. E.S. bere žalobu zpět a zároveň oznámil, že bude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Nadále zůstala žalobkyní Mgr. J.S. (7) Krajský soud v Českých Budějovicích vydal dne 15. 10. 2014 pod čj. 10A 120/2014-14 usnesení, kterým řízení o žalobě žalobce Ing. E.S zastavil. (8) Žalobkyně k výzvě soudu sdělila, že souhlasí s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání. Současně nevznesla námitku podjatosti vůči žádnému z do úvahy spadajících soudců a nevznesla ani námitku věcné či místní nepříslušnosti soudu. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu (9) Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. Současně vyslovil souhlas s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízeného jednání jen na základě účastníky předložených spisů. (10) Žalovaný uvedl, že stavební úřad při stanovení účastníků řízení nezahrnul žalobkyni a Ing. E.S. do okruhu účastníků územního, resp. stavebního řízení. Žalovaný dospěl k závěru, že těmto osobám postavení účastníků příslušelo, neboť i jako vlastníci sousedního pozemku (st. p. 93 v k. ú. Borovany s domem č. 101) mohli být napadeným rozhodnutím dotčeni na svých právech. Žalobkyně je tedy osobou, která byla v řízení opomenuta, tj. osobou, která byla účastníkem, ale rozhodnutí jí nebylo správním orgánem oznámeno. S ohledem na to, že jí příslušelo účastenství podle § 27 odst. 2 správního řádu na její postavení dopadá ustanovení § 84 odst. 1 téhož zákona. Žalobkyně byla oprávněna podat odvolání do 30 dnů ode dne, kdy se o vydání rozhodnutí a řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování, dozvěděla, nejpozději však do 1 roku ode dne, (11) I z obsahu žaloby vyplývá, že o vzniku stavby krytého hlediště, zvaného Stodola, žalobkyně věděla v polovině roku 2013, ovšem odvolání z titulu opomenutého účastenství podala až cca 9 měsíců po uvedení stavby do užívání, poté kdy získala informace o potencionálním provozování stavby, způsobem, který by byl zdrojem hluku. O vydání rozhodnutí a řešení otázky, jež byla jeho předmětem, se žalobkyně dozvěděla dne 31. 1. 2014. Subjektivní lhůta pro podání odvolání uplynula dne 3. 3. 2014. Odvolání žalobkyně bylo stavebnímu úřadu doručeno dne 16. 4. 2014, tedy opožděně, byť poslední den objektivní roční lhůty. (12) Žalovaný odmítl názor žalobkyně týkající se možnosti aplikace § 84 odst. 2 správního řádu na její situaci. Toto ustanovení dopadá na případy, kdy účastníku správní orgán doručí rozhodnutí procesně nesprávným způsobem nebo pokud účastník je opomenut při oznámení rozhodnutí, ačkoliv se s rozhodnutím prokazatelně seznámil. Argumentace žalobkyně rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2014 nemůže obstát, neboť v té věci byl žalobce účastníkem řízení podle § 27 odst. 1 správního řádu a správní orgán s ním jako s účastníkem řízení řádně jednal. Pokračování - 4 - 10A 120/2014 (13) Žalovaný uvedl, že nevidí důvod, proč by měl zákonodárce zvýhodňovat takového účastníka, který věděl, že se mu stala újma na právech vydáním rozhodnutí, ve kterém byl opomenut, avšak včas nezasáhl. V dané věci žalobkyně podala opožděné odvolání, a proto bylo podle § 92 odst. 1 správního řádu zamítnuto. Žalovaný odmítl tvrzení žalobkyně, že svým postupem porušil její procesní právo na řádné projednání odvolání a že je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. (14) Osoby na řízení zúčastněné se k žalobě kromě sdělení, že budou uplatňovat tato práva, nevyjádřily. III. Obsah správního spisu (15) Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly pro věc následující rozhodné skutečnosti: (16) Dne 18. 3. 2013 obdržel stavební úřadu v Borovanech žádost o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby „Stodola – kryté venkovní sezení“ na pozemku st. p. 92/1, parc. č. 99/3 v k. ú. Borovany na předepsaném formuláři dle přílohy č. 3 k vyhl. č. 503/2006 Sb. dále obdržel žádost o stavební povolení rovněž na předepsaném formuláři. Žádosti podalo Město Borovany. K žádostem byla přiložena dokumentace vypracovaná Ing. J.T., autorizovaným inženýrem pro pozemní stavby. (17) Stavební úřad opatřením ze dne 22. 3. 2013 oznámil s odkazem na § 78 odst. 3 a 94a stavebního zákona zahájení spojeného územního a stavebního řízení. Podle § 94 odst. 2 stavebního zákona upustil od ústního jednání a místního šetření, neboť mu byly dobře známy poměry v území a žádost poskytovala dostatečný podklad pro posouzení záměru. Stavební úřad v oznámení ze dne 22. 3. 2013 určil lhůtu, ve které mohli účastníci řízení uplatnit své námitky, popřípadě důkazy, dotčené orgány závazná stanoviska do 10. 4. 2013. Dne 15. 4. 2013 vydal Stavební úřad Borovany pod čj. Bor/0409/13/HL společné rozhodnutí, jehož výrokem byla jednak umístěna stavba „Stodola – kryté venkovní sezení“ na pozemku st. p. 92/1, parc. č. 79/3 v k. ú. Borovany. Následujícím výrokem byla podle § 115 stavebního zákona a podle § 18 vyhlášky č. 503/2006 Sb., veřejnoprávní smlouvy a územního opatření předmětná stavba povolena. Vedlejšími výroky byly stanoveny podmínky pro umístění, provedení a užívání stavby. Jedinými účastníky řízení byli J.K. a Město Borovany, kteří se dne 25. 4. 2013 vzdali odvolání a z toho důvodu byla vyznačena právní moc (zdánlivá) 26. 4. 2013. (18) Dne 23. 5. 2013 požádal stavebník o vydání kolaudačního souhlasu, kdy stavební úřad na základě závěrečné kontrolní prohlídky stavby vydal dne 9. 7. 2013 Městu Borovany souhlas s trvalým užíváním předmětné stavby. V kolaudačním souhlasu bylo stanoveno, že stavba slouží pro kulturní akce a jedná se o stavbu občanské vybavenosti, její užívání je možné od 10. 7. 2013. (19) Podkladem pro vydání rozhodnutí bylo závazné stanovisko Krajské hygienické stanice Jihočeského kraje se sídlem v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2013. V tomto stanovisku je uvedeno, že v případě předmětné stavby není řešena ochrana proti hluku s ohledem na charakter stavby, avšak veškeré aktivity v areálu budou probíhat pouze v denní době. Z toho důvodu bylo vysloveno, že není zapotřebí řešit ochranu proti hluku. Pokračování - 5 - 10A 120/2014 (20) Žalobkyně a její manžel podali dne 15. 4. 2014 proti tomuto rozhodnutí odvolání, které bylo doručeno Městskému úřadu Borovany dne 16. 4. 2014. Odvolání bylo předloženo žalovanému správnímu orgánu, který dne 17. 6. 2014 vydal výzvu k doplnění odvolání a vyzval odvolatele, aby sdělili, kdy se dozvěděli o vydání rozhodnutí a o řešení otázky, jež byla předmětem napadeného rozhodnutí ze dne 15. 4. 2013. Žalobkyně a její manžel dne 25. 6. 2014 doručili žalovanému doplnění odvolání, ve kterém uvedli, že se s napadeným rozhodnutím seznámili, když jim bylo zasláno emailem pracovnicí stavebního úřadu. Vzhledem k tomu, že se nejednalo o zákonný procesně řádný způsob oznámení rozhodnutí, na běh odvolací lhůty se aplikuje ustanovení § 84 odst. 2 správního řádu s odkazem na § 83 odst. 2 téhož zákona a běží jim 90 denní odvolací lhůta. Ing. E.S. se s napadeným rozhodnutím seznámil 31. 1. 2014 a 90 denní lhůta uplynula 1. 5. 2014. Rozhodnutí bylo vydáno 15. 4. 2013 a roční objektivní lhůta uplynula dne 15. 4. 2014. (21) Krajský úřad Jihočeského kraje, odbor regionálního rozvoje, územního plánování, stavebního řádu a investic, oddělení stavebního řádu vydal dne 15. 7. 2014 pod čj. KUJCK 37211/2014/OREG rozhodnutí, kterým odvolání žalobkyně a jejího manžela Ing. E.S. jako opožděné zamítl. Stalo se tak s odůvodněním, že na věc je nutné aplikovat ustanovení § 84 odst. 1 správního řádu, podle kterého může ten, kdo měl postavení účastníka řízení, i když s ním správní orgán nejednal, podat odvolání do 30 dnů ode dne, kdy se o vydání rozhodnutí a řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování, dozvěděl, nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy bylo rozhodnutí oznámeno poslednímu z účastníků. Odvolací orgán zjistil, že poslednímu z účastníků bylo rozhodnutí doručeno 16. 4. 2013, tzn., že roční objektivní lhůta uplynula dne 17. 4. 2014. Pro posouzení 30 denní lhůty žalovaný uvedl, že se pan Ing. E.S. s rozhodnutím seznámil dne 31. 1. 2014 a jeho manželka poté od něj a 30 denní lhůta uplynula dne 4. 3. 2014. Vzhledem k tomu, že odvolání bylo podáno 16. 4. 2014, jedná se o odvolání opožděné. Ustanovení § 84 odst. 2 správního řádu na konkrétní případ nedopadá. IV. Právní názor soudu (22) Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba důvodná nebyla. (23) Městský úřad Borovany, stavební úřad vydal jako správní orgán I. stupně dne 15. 4. 2013 rozhodnutí pod čj. Bor/0409/13/HL, kterým rozhodl jednak o umístění stavby Stodoly – kryté venkovní sezení na pozemku st. p. 92/1, parc. č. 79/3 v k. ú. Borovany a současně byla následujícím výrokem stavba povolena a vedlejšími výroky byly stanoveny podmínky pro umístění, provedení a užívání stavby. Účastníci řízení byli J.K. a Město Borovany, kteří se dne 25. 4. 2013 odvolání vzdali. Právní moc byla vyznačena dne 26. 4. 2013. (24) Žalobkyně i její manžel Ing. E.S. podali proti tomuto rozhodnutí dne 16. 4. 2014 odvolání, ve kterém uvedli, že nebyli zahrnuti mezi účastníky územního ani stavebního řízení, avšak nelze vyloučit, že mohli být napadeným rozhodnutím dotčeni na svých právech, neboť nelze vyvrátit, že nebudou dotčeni provozem předmětné stavby, respektive různými imisemi. Žalovaný správní orgán s odkazem na ustanovení § 84 odst. 1 správního řádu odvolání jako opožděné zamítl. (25) Podle § 92 odst. 1 správního řádu opožděné nebo nepřípustné odvolání odvolací správní orgán zamítne. Jestliže rozhodnutí již nabylo právní moci, následně zkoumá, zda Pokračování - 6 - 10A 120/2014 nejsou dány předpoklady pro předpoklady pro přezkoumání rozhodnutí v přezkumném řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí. Shledá-li předpoklady pro zahájení přezkumného řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí, posuzuje se opožděné nebo nepřípustné odvolání jako podnět k přezkumnému řízení, nebo žádost o obnovu řízení nebo žádost o vydání nového rozhodnutí. (26) V souzeném případě bylo učiněno předmětem přezkumu správní rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a jejího manžela Ing. E.S. jako opožděné. Zásadní otázkou v dané věci proto bylo posouzení přípustnosti a včasnosti odvolání. Jak je uvedeno v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7As 122/2011, pro posouzení přípustnosti a včasnosti podaného odvolání je podstatné určení procesního postavení odvolatele v předmětném správním řízení. To v konkrétní věci jinými slovy znamená, zda odvolatelům vůbec svědčilo právo odvolání podat a poté je podstatné určení okamžiku doručení rozhodnutí, proti kterému odvolání směřuje. V dané záležitosti je zcela bez pochybností a není ani na sporu mezi žalobkyní a žalovaným, že žalobkyni i jejímu manželovi postavení účastníků řízení svědčilo. Manželé S. měli být zahrnuti do okruhu účastníků územního a stavebního řízení, kde mohli vznášet námitky ve věci případných imisí. Z obsahu spisu i samotného vyjádření žalobkyně v žalobě je zřejmé, že se manželé S. nedožadovali účastenství. Nepředpokládali, že by provoz hlediště zvaného Stodola bylo zdrojem hluku, neboť v roce 2013 došlo jen k jednomu excesu, kdy v prostorách Stodoly byla konána hlučná svatba až do brzkých ranních hodin. Na základě stížnosti byli Městem ujištěni, že nebude do budoucna docházet k rušení klidu a k zásahu do jejich práv. Ke konci ledna 2014 získali informace, že v areálu Stodoly se v roce 2014 chystá větší množství kulturních akcí, a proto se ohledně této zprávy informovali na stavebním úřadě. Dne 31. 1. 2014 Ing. E.S. na stavebním úřadě požádal o zaslání kopie rozhodnutí e-mailem. Téhož dne se o vydání rozhodnutí dozvěděla i žalobkyně a rovněž se s rozhodnutím seznámila. Odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo podáno dne 16. 4. 2014. (27) Podle ustanovení § 84 odst. 1 správního řádu osoba, která byla účastníkem, ale rozhodnutí jí nebylo správním orgánem oznámeno, může podat odvolání do 30 dnů ode dne, kdy se o vydání rozhodnutí a řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování, dozvěděla, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy bylo rozhodnutí oznámeno poslednímu z účastníků, kterým ho správní orgán byl oznámil; zmeškání úkonu nelze prominout. Ustanovení tohoto odstavce neplatí pro účastníky uvedené v § 27 odst.

1. Podle odstavce druhého neoznámení rozhodnutí se nemůže dovolávat ten, kdo se s ním prokazatelně seznámil. Na takového účastníka se hledí, jako by mu správní orgán doručil rozhodnutí s chybějícím poučení podle § 83 odst.

2. Podle § 83 odst. 2 správního řádu v případě chybějícího, neúplného nebo nesprávného poučení podle § 68 odst. 5 lze odvolání podat do 15 dnů ode dne oznámení opravného usnesení podle § 70 věty první, bylo-li vydáno, nejpozději však do 90 dnů ode dne oznámení rozhodnutí. (28) V souzeném případě žalobkyni ani jejímu manželovi nesvědčilo účastenství podle § 27 odst. 1 správního řádu, neboť rozhodnutím nebylo rozhodováno o žádostech žalobkyně či jejího manžela. Z toho důvodu nebyla vyloučena aplikace ustanovení § 84 odst. 1 správního řádu v této věci. Žalobkyně i její manžel byli stavbou nepochybně dotčeni na svých právech a svědčilo jim postavení účastníků řízení podle § 27 odst. 2 správního řádu. Touto otázkou se žalovaný správní orgán zabýval a správně uzavřel, že mohli být napadeným rozhodnutím dotčeni na svých právech, neboť nelze vyvrátit, že nebudou dotčeni provozem předmětné stavby. Měli být zahrnuti do okruhu účastníků územního a stavebního řízení. Žalovaný Pokračování - 7 - 10A 120/2014 správní orgán se proto dále zabýval, zda odvolání podané manželi S. bylo podáno v zákonné lhůtě. Rozhodnutí bylo datováno 15. 4. 2013 a poslednímu z účastníků řízení bylo doručeno 16. 4. 2013. Odvolatele podali odvolání dne 16. 4. 2014, přitom se dovolávali ustanovení § 84 odst. 2 správního řádu a tvrdili, že pro podání odvolání jim náleží lhůta 90 dnů. To opírali o tvrzení, že jim rozhodnutí nebylo oznámeno žádným procesním způsobem, neboť jim bylo zasláno pouze e-mailem. Žalovaný správní orgán uzavřel, že na věc bylo nutné aplikovat ustanovení § 84 odst. 1 správního řádu a odvolání podat ve lhůtě 30 dnů (subjektivní lhůta), a to v objektivní lhůtě jednoho roku. Objektivní lhůtu shledal splněnou u subjektivní lhůty, uzavřel, že dodržena nebyla, neboť 30 denní lhůta od data, kdy se manželé S. seznámili s napadeným rozhodnutím dne 31. 1. 2014, uplynula dne 3. 3. 2014, tudíž bylo odvolání podáno po marném uplynutí subjektivní lhůty. Toto právní posouzení hodnotí soud rovněž jako odpovídající zákonu. (29) V posuzované věci není sporu o tom, že žalobkyně, i její manžel byli účastníky správního řízení a z důvodu neoznámení rozhodnutí se stali tzv. opomenutými účastníky. Z toho důvodu soud shledal právní podmínku pro aplikaci § 84 odst. 1 správního řádu za splněnou. K tomu lze odkázat kupříkladu na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9As 131/2013. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, „že ustanovení § 84 odst. 1 správního řádu je reakcí zákonodárce na problematické situace, kdy správní orgán opomene oznámit některým účastníkům řízení rozhodnutí, přičemž toto opomenutí má vážné následky pro účastníky, kteří mohli i řadu let žít v domnění, že svá práva vykonávají či povinnosti plní na základě pravomocného rozhodnutí. V tomto ustanovení je určitá nejistota účastníků řízení zmírněna o zavedení objektivní a subjektivní lhůty pro podání odvolání opomenutým účastníkem. Do zákona byly zmiňované lhůty zavedeny především z důvodu ochrany právní jistoty dalších neopomenutých účastníků. Ustanovení § 84 odst. 1 neumožňuje správnímu úřadu úvahu, za jakých okolností došlo k uplynutí subjektivní či objektivní lhůty k podání odvolání.“ V dané věci je zřejmé, že rozhodnutí Městského úřadu v Borovanech bylo doručeno poslednímu účastníku řízení dne 16. 4. 2013. Jednoroční objektivní lhůta proto plynula do 17. 4. 2014, a pokud odvolatelé podali odvolání dne 16. 4. 2014, stalo se tak při dodržení objektivní lhůty. Jiná je situace u dodržení subjektivní lhůty. V této souvislosti bylo zapotřebí zkoumat a hodnotit, kdy se odvolatelé dozvěděli o vydání rozhodnutí a o tom, jaká otázka byla předmětem rozhodování. Informace o tom, že je v provozu stavba Stodoly, ve které se konaly akce, které svým provozem a hlukem zasahovaly do práv odvolatelů, odvolatelé věděli již v září roku 2013, kdy se dotazovali na Městském úřadě, zda budou následovat další akce, které by je rušili v jejich právech, tehdy neučinili žádné aktivní kroky, aby se dozvěděli na základě jakého aktu je stavba povolena a v provozu. Teprve poté, kdy se po uplynutí další doby dne 31. 1. 2014 dozvěděli o větší četnosti akcí, které budou konány v roce 2014, zjišťovali na základě jakého správního aktu je v provozu stavba, která by je hlukem při provozování kulturních akcí omezovala, respektive zasahovala do jejich práv. Téhož dne požádali o zaslání rozhodnutí, aby se mohli seznámit s jeho obsahem. Došlo k tomu zasláním rozhodnutí formou e-mailu. (30) Podle § 72 odst. 1 správního řádu rozhodnutí se účastníkům oznamuje doručením stejnopisu písemného vyhotovení do vlastních rukou, nebo ústním vyhlášením. Rozhodnutí je možné oznámit účastníkům řízení rovněž elektronickou formou za použití zaručeného elektronického podpisu, jak to předpokládá ustanovení § 19 odst. 3, 8 a 9, ustanovení § 69 odst. 3 správního řádu. Takové oznámení má stejné právní účinky jako doručení stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí do vlastních rukou. Dalším možným způsobem je Pokračování - 8 - 10A 120/2014 doručování prostřednictvím datové schránky na základě § 17 zákona č. 300/2008 Sb., nebo doručení veřejnou vyhláškou v případech, kdy to stanoví ustanovení § 25 správního řádu. Oznámení rozhodnutí představuje důležitý moment pro posouzení možnosti aplikace ustanovení § 84 odst. 1 správního řádu. V dané věci rozhodnutí žalobkyni, ani jejímu manželovi nebylo ve smyslu citovaných ustanovení správního řádu oznámeno. Žalobkyně i její manžel se dozvěděli o vydání rozhodnutí a řešení otázky, která byla předmětem rozhodování prostřednictvím e-mailu a z toho důvodu jim běžela 30 denní subjektivní lhůta pro podání odvolání. Tato lhůta marně uplynula dne 3. 3. 2014, neboť odvolání žalobkyně a její manžel podali teprve dne 16. 4. 2014. Postup podle § 84 odst. 1 správního řádu odpovídal i judikatuře Nejvyššího správního soudu, kupříkladu rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1As 45/2007-48, podle kterého se toto ustanovení vztahuje nejen na případy, kdy se účastník sice účastnil celého správního řízení, avšak konečné rozhodnutí mu nebylo doručeno, ale i na případy, kdy potenciální účastník o správním řízení vůbec nevěděl, neparticipoval na něm, a tudíž mu ani konečné rozhodnutí doručeno nebylo. To sama žalobkyně v žalobě tvrdila. Ustanovení § 84 odst. 2 míří na situace, kdy se neoznámení rozhodnutí a postupu stanoveného v odstavci jedna (jednoroční objektivní lhůty a 30 denní subjektivní lhůty) nemůže dovolávat ten, kdo se s rozhodnutím prokazatelně seznámil. V takovém případě se na účastníka hledí jako by mu správní orgán doručil rozhodnutí s chybějícím poučením podle § 83 odst. 2 správního řádu, kde je stanoven postup, že lze podat odvolání v subjektivní lhůtě 15 dnů ode dne oznámení opravného usnesení, bylo-li vydáno, nebylo-li vydáno pak stejnopisem rozhodnutí, a to nejpozději do 90 dnů ode dne oznámení rozhodnutí (objektivní lhůta). Ani tato situace nemůže pro žalobkyni přinést ve vztahu k posouzení včasnosti odvolání nic pozitivního, navíc se na ni nevztahuje. Ustanovení § 84 odst. 2 totiž zatěžuje důkazním břemenem správní orgán pouze tehdy, jestliže vyvrací tvrzení účastníka, že mu rozhodnutí nebylo zákonem stanoveným způsobem oznámeno. Právě z toho důvodu nelze postup navrhovaný v žalobě použít. (31) Soud proto uzavřel, že správní orgán správně posoudil odvolání žalobkyně jako opožděné. Sama skutečnost, že se žalobkyně i její manžel dovolávali aplikace ustanovení § 84 odst. 2 správního řádu, neznamená pro správní orgán povinnost postupovat podle tohoto ustanovení. Žalovaný správně skutkově zjistil, kdy se žalobkyně k vydání rozhodnutí a řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování dozvěděla a na věc bylo aplikováno správně ustanovení § 84 odst. 1 správního řádu. Procesní právo žalobkyně porušeno nebylo. Rozhodnutí žalovaného je přezkoumatelné a obsahuje důvody, na jejichž základě je srozumitelné. Soud neshledal zkrácení žalobkyně v právu na řádné odůvodnění vydaného rozhodnutí. Další tvrzení žalobkyně ohledně rušení hlukem, které může být nadlimitní, jakož i poukaz na nesprávné a nezákonné závazné stanovisko Krajské hygienické stanice nemohlo být v konkrétní věci řešeno s ohledem na skutečnost, že odvolání žalobkyně nebylo projednáváno věcně, ale bylo jako opožděné zamítnuto. (32) Stejně tak námitka podjatosti všech pracovníků městského úřadu nemohla být vznesena teprve v řízení o žalobě, neboť vyloučení pracovníků z projednávání a rozhodnutí věci je nutné řešit ve smyslu § 14 správního řádu. Podle tohoto ustanovení je třeba namítat podjatost úřední osoby bez odkladu, jakmile se o ní účastník řízení dozví. Tato námitka nebyla ve správním řízení vznesena. Z toho důvodu se touto námitkou nemůže soud zabývat ani v řízení o žalobě. Navíc je třeba zdůraznit, že žalobkyně poukazuje v souvislosti se vznesením této námitky na fakt, že v daném případě bylo stavebníkem Město Borovany a jeho úřad byl i stavebním úřadem, a tudíž je zřejmý zájem města na umístění a povolení Pokračování - 9 - 10A 120/2014 předmětné stavby, přičemž pracovníci stavebního úřadu jsou karierně a finančně závislí na vedení města, a tudíž nemohou rozhodovat zaujatě. K tomu lze odkázat na judikát Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2As 21/2004, podle kterého „může nastat i běžně nastává situace, kdy účastníkem správního řízení vedeného orgánem obce je obec sama. Zákonodárce přistoupil k takovému zákonnému a přitom ústavně konformnímu řešení, které připouští, aby v kterémkoliv stupni správního řízení o právu nebo povinnosti územně samosprávné jednotky na konkrétním úseku státní správy rozhodoval orgán tohoto územněsprávního celku. Pracovník takového orgánu v daném řízení nevystupuje jako zaměstnanec, nýbrž jako úředník samosprávného celku, mezi jehož základní povinnosti podle zákona č. 312/2002 Sb. patří mimo jiné dodržovat ústavní pořádek, právní předpisy, vztahující se k práci jím vykonávané, hájit při výkonu správních činností veřejný zájem, jednat a rozhodovat nestranně bez ohledu na své přesvědčení a zdržet se při výkonu práce všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v nestrannost rozhodování § 16 odst. 1 písm. a), b), c) a f) citovaného zákona. Tyto povinnosti pak má úředník i při výkonu státní správy, která byla na orgán samosprávy zákonem přenesena (§ 2 odst. 3 citovaného zákona. Skutečnost, že zákon uvedené povinnosti úředníků územně samosprávných celků takto explicitně vypočítává, je podle Nejvyššího správního soudu třeba vnímat právě i v souvislosti s tím, že tito úředníci jsou v mnoha případech povolání k rozhodování o věcech týkajících se obce či kraje, tedy de facto jejich zaměstnavatelů. Nejvyšší správní soud je tak přesvědčen, že pouze tato situace, která je zákonem výslovně připuštěna, předpokládána a vyžadována, nemůže být bez dalšího důvodem podjatosti pracovníka orgánu územně samosprávného celku, a to i přes pracovní nebo jiný obdobný vztah k takovému celku, jakožto účastníkovi řízení či z toho plynoucí jistou finanční závislost. Aby byly v takových případech dány pochybnosti o podjatosti konkrétního úředníka, musela by přistoupit ještě další skutečnost, např. důvodná obava z ovlivňování úředníka ze strany jeho zaměstnavatele v konkrétním případě“. Takový právní názor potvrdil i Ústavní soud kupříkladu sp. zn. I ÚS 553/07. Ústavní soud nezastává názor, že může být pracovník a priori považován za podjatého v řízení, v němž je účastníkem řízení tato obec. Z toho lze vyslovit závěr, že pokud úřední osoby nemají k žalobkyni konkrétní poměr, pro nějž by bylo možné pochybovat o jejich nepodjatosti, pak nelze vyslovit bez dalšího závěr opačný. Námitka proto rovněž důvodná nebyla. V. Závěr, náklady řízení (33) Soud proto uzavřel, že v posuzované věci neshledal žalobu žalobkyně důvodnou, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl. Žalobkyně měla možnost ve smyslu § 84 odst. 1 správního řádu podat odvolání jak v subjektivní tak objektivní lhůtě. Ve smyslu další judikatury Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8As 111/2012 soud připomíná „že právo na procesní obranu proti neoznámenému rozhodnutí nemůže být absolutní. Musí být vyváženo požadavkem na ochranu právní jistoty ostatních účastníků řízení, především hlavních účastníků (zde stavebníků), a ochrany jejich práv nabytých v dobré víře. Pokud by mohlo být napadeno předmětné rozhodnutí v časově neomezeném rozsahu, byli by nepoměrně zvýhodněni tito účastníci oproti hlavním účastníkům správního řízení, kteří by nemohli mít nikdy jistotu o právní moci a nezměnitelnosti správního rozhodnutí vydaného v jejich prospěch“. (34) Soud neshledal v postupu žalovaného správního orgánu nezákonnost ani vady řízení, kterými by byla žalobkyně zkrácena na svých právech. Žaloba byla proto jako nedůvodná zamítnuta. Soud postupoval podle § 51 odst. 1 s.ř.s., neboť nebylo třeba Pokračování - 10 - 10A 120/2014 k projednání žaloby nařizovat jednání, neboť účastníci projevili s takovým procesním postupem soudu souhlas. (35) Podle ustanovení § 60 odst. 1 věty první s.ř.s., nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně úspěch neměla, náhrada nákladů řízení jí přiznána nebyla. Úspěšnému žalovanému správnímu orgánu nad rámec jeho úřední činnosti žádné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žalovanému správnímu orgánu se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Osobám zúčastněním na řízení se podle § 60 odst. 5 s.ř.s. právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává, neboť jim soud neukládal žádnou povinnost plnění.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 26. června 2015 Předsedkyně senátu: JUDr. Marie T r n k o v á v. r. Za správnost vyhotovení: Sládková Blanka