Krajský soud v Českých Budějovicích · Rozsudek

10 A 124/2012

č. j. 10 A 124/2012-98

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2012-12-18 · ECLI:CZ:KSCB:,2012:10.A.124.2012.98

Citované zákony (7)

Rubrum

10A 124/2012 – 98 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou v právní věci žalobce Q. N. D., nar. X, st. p. V., t.č. umístěn v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá – Jezová, zast. Mgr. Petrou Burovou, pracovnicí Organizace pro pomoc uprchlíkům, o.s., se sídlem Kovářská 4, Praha 9, proti žalovanému Policii ČR, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, odbor cizinecké policie v Českých Budějovicích, Pražská tř. 558, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 1.11.2012, č.j. KRPC-135642-61/ČJ-2012-020023, t a k t o :

Výrok

Rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, odboru cizinecké policie v Českých Budějovicích ze dne 1.11.2012 č.j. KRPC-135642-61/ČJ- 2012-020023 se z r u š u j e pro vady řízení a věc se v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. Žalobci se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobou došlou Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 7.12.2012, předanou žalovanému dne 5.12.2012, se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 1.11.2012, č.j. KRPC-135642-61/ČJ-2012-020023, jímž byla podle § 124 odst. 3 zákona č. Pokračování - 2 - 10A 124/2012 326/1999 Sb., prodloužena doba zajištění za účelem správního vyhoštění stanovená rozhodnutím ze dne 7.9.2012 č.j. KRPC-135642-30/ČJ-2012-020023 o 60 dnů. Žalobce namítá, že vydáním napadeného rozhodnutí byl porušen § 2 správního řádu, § 124 odst. 1 písm. c) a § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, neboť byla aplikována v rozporu se zákonem, § 123b zákona o pobytu cizinců, neboť žalovaný dostatečně nezvážil jeho aplikaci a rovněž článek 15 odst. 4 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí ve spojení s § 68 odst. 3 správního řádu, neboť žalovaný své závěry dostatečně neodůvodnil a článek 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobce má za to, že žalovaný prodloužil dobu zajištění v rozporu se zákonem v případě, že se dosud nepodařilo realizovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění z důvodů překážek, které žalovaný spatřuje v dosud neukončeném řízení o odvolání proti správnímu vyhoštění a také v řízení o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný se nevypořádal s otázkou realizovatelnosti správního vyhoštění, neboť odůvodnění, které žalovaný poskytuje nelze považovat za úvahy o realizovatelnosti správního vyhoštění, jak je vykládá i judikatura krajských soudů. Žalovaný v napadeném rozhodnutí nezohlednil skutečnost podané žaloby ve věci mezinárodní ochrany. Dne 12.10.2012 bylo žalobci předáno rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany, které téhož dne nabylo právní moci, přičemž žalobce toto rozhodnutí napadl žalobou u Krajského soudu v Praze dne 26.10.2012, přičemž napadené rozhodnutí o prodloužení doby zajištění cizince bylo vydáno dne 1.11.2012. V daném případě tedy kromě dosud neukončeného řízení ve věci správního vyhoštění je další objektivní překážkou realizovatelnosti správního vyhoštění také dosud neukončené řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, OAMP č.j. OAM- 201/LE-BE02-ZA04-2012 má ze zákona odkladný účinek, zůstává proto žalobce v postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany. V případě, že žalovaný odůvodnil prodloužení doby zajištění cizince objektivní překážkou v podobě řízení o udělení mezinárodní ochrany, byl povinen zkoumat a zabývat se tím, jak tato překážka ovlivní realizovatelnost správního vyhoštění ve stanovené době a zda vůbec správní vyhoštění bude realizovatelné. Žalovaný však této povinnosti nedostál. Žalovaný měl tedy zvážit, že po dobu zajištění žalobce k ukončení azylové procedury nedojde. S ohledem na ustanovení § 119 odst. 6 zákona o pobytu cizinců, které staví vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění po dobu řízení o udělení mezinárodní ochrany, v této době není žalobce vyhostitelný, čímž pro nemožnost realizace vyhoštění zajištění cizince za této situace neplní svůj účel. Rozhodnutím o zajištění je žalobce zbaven osobní svobody již téměř čtyři měsíce, přičemž byl zajištěn za účelem správního vyhoštění, proto správní orgán měl přihlížet k tomu a zjišťovat, zda vyhoštění je prováděno a zda je v době zajištění vůbec proveditelné. Pokud tomu tak není, účel zajištění nemůže být splněn. Z napadeného rozhodnutí není zřejmé, zda a jaké kroky žalovaný činí za účelem realizace správního vyhoštění, nicméně ovšem s ohledem na existující skutkový stav a trvající objektivní překážku realizace správního vyhoštění spočívající v neukončeném řízení o udělení mezinárodní ochrany ani řízení o vyhoštění probíhat nemůže. V případě žalobce účel zajištění není dlouhodobě naplňován a pravděpodobně naplněn nebude. Žalobce má za to, že ze strany žalovaného došlo k pochybení v případě, že se v napadeném rozhodnutí vůbec nevěnoval posouzení možnosti uložení mírnějších donucovacích opatření. Závěr žalovaného ohledně prodloužení doby zajištění o 60 dní, označil žalobce za nezákonný a nepřezkoumatelný, neboť zde chybí úvaha žalovaného, zda je správní vyhoštění možné provést a tedy dosáhnout účelu zajištění právě v rámci takto Pokračování - 3 - 10A 124/2012 stanovené doby. Doba zajištění zdůvodněna není, neboť závěr žalovaného postrádá řádné odůvodnění ve smyslu § 68 odst. 3 správního řádu a nelze tak přezkoumat, jestli zde nedošlo k překročení mezí správního uvážení, kterým je stanovení délky zajištění ovládáno. Náležitosti řádného odůvodnění nesplňuje napadené rozhodnutí jako takové. V případě rozhodování ohledně zbavení osobní svobody jedince se nelze spokojit s rekapitulací odůvodnění předchozích rozhodnutí, kterým je napadené rozhodnutí z převážné části tvořeno. Žalobce proto navrhuje, aby napadené rozhodnutí pro nezákonnost a nepřezkoumatelnost bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení žalovanému. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Žalovaný před vydáním rozhodnutí o prodloužení zajištění zjišťoval skutečný stav věci, ovšem ohledně skutečnosti, že dne 26.10.2012 byla žalobcem podána žaloba proti neudělení mezinárodní ochrany ke Krajskému soudu v Praze, nebyla v dostupných evidencích žádná informace. Tato skutečnost byla správním orgánem zjištěna v evidencích policie až při prověřování oprávněnosti zajištění žalobce dne 15.11.2012. V době vydání rozhodnutí o prodloužení doby zajištění nebylo tedy správnímu orgánu známo, že ve věci azylového řízení rozhoduje o žalobě soud. Žalovaný má za to, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána žalobcem účelově z důvodu, aby byl výkon rozhodnutí prozatím pozastaven. Žalobce se totiž sám nedostavil k příslušnému orgánu s žádostí o udělení mezinárodní ochrany, byl z moci úřední zajištěn a až poté požádal o mezinárodní ochranu. Správní orgán se otázkou možnosti uložení zvláštního opatření za účelem vycestování cizince z území podle § 123b a podle § 123c zákona o pobytu cizinců důkladně zabýval v rozhodnutí o správním vyhoštění a v rozhodnutí o zajištění cizince. Dle žalovaného toto opatření by bylo zjevně neúčinné a nedostačující, neboť toto opatření žalobce již dříve neplnil. Žalobce se vyjádřil ve smyslu, že do V. vycestovat nechce, proto právní orgán má za to, že opakované uložení zvláštního opatření za účelem vycestování je z hlediska jednání žalobce nedostačující a neúčelné a není záruka, že z území schengenského prostoru vycestuje dobrovolně. Délka prodloužení zajištění o 60 dnů je zcela v mezích zákona a je dostačující. Žalovaný předpokládal, že odvolací orgán, který rozhoduje o odvolání cizince proti rozhodnutí o správním vyhoštění v této době rozhodne. Žalovaný nepostupoval v rozporu s ustanovením § 3 správního řádu, neboť učinil veškeré úkony, aby byl zjištěn skutečný stav věci. Rozhodnutí o prodloužení zajištění považuje za zákonné. Ze správního spisu byly zjištěny tyto rozhodné skutečnosti: Ze správního spisu bylo zjištěno, že žalobce přicestoval do České republiky letecky dne 1.5.2007 přes hraniční přechod Praha – Ruzyně s platným cestovním dokladem, za účelem podnikání. Na území ČR legálně pobýval do 15.4.2012, kdy končila platnost víza, jež žalobce opravňovalo k pobytu. Od 15.4.2012 žalobce pobýval na území České republiky neoprávněně bez platného víza potřebného pro pobyt na území ČR. Dne 30.5.2012 byl žalobce kontrolován hlídkou OPKPE pracoviště Tábor a vzhledem k tomu, že bylo zjištěno, že pobýval na území ČR neoprávněně, bylo mu ve správním řízení dne 31.5.2012 vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění s dobou platnosti na 1 rok a byla mu stanovena lhůta na vycestování do 27.7.2012. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 6.6.2012. Žalobce však toto rozhodnutí nerespektoval, z České republiky dobrovolně nevycestoval, nadále pobýval na území ČR neoprávněně až do 5.9.2012, kdy byl opět kontrolován a zajištěn policií. Podle rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce měl podle § 123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců za povinnost zdržovat se na jím uvedené adrese a každé pondělí se hlásit na útvaru policie v Táboře až do doby odjezdu z území ČR do V. Žalobce tuto povinnost splnit pouze Pokračování - 4 - 10A 124/2012 jednou, a to dne 4.6.2012, od té doby se na útvaru policie nehlásil. Žalobce je zařazen do evidence nežádoucích osob od 6.6.2012 do 27.7.2013. Rozhodnutím ze dne 7.září 2012 č.j. KRPC-135642-28/ČJ-2012-020023 bylo žalobci uloženo správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 a § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb. a byla ustanovena doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce dvou roků. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce odvolal. O odvolání žalobce nebylo dosud rozhodnuto. Rozhodnutím Police ČR, Krajským ředitelství policie Jihočeského kraje, odboru cizinecké policie ze dne 7.září 2012 č.j. KRPC-135642-30/ČJ-2012-020023 byl žalobce podle § 124 odst. 1 písm.c) zákona č.326/1999 Sb. zajištěn za účelem správního vyhoštění, přičemž doba trvání zajištění byla stanovena na 60 dnů. Rozhodnutím žalované ze dne 1.listopadu 2012 č.j. KRPC-135642-61/ČJ-2012- 020023 žalobci byla podle § 124 odst. 3 zákona č.326/1999 Sb. prodloužena doba zajištění za účelem správního vyhoštění stanovená rozhodnutím ze dne 7.9.2012 ve spojení s ustanovením § 125 odst. 1 zákona č.326/1999 Sb. o 60 dnů. Toto rozhodnutí žalovaný odůvodnil tím, že v době, po kterou byl žalobce zajištěn, i k předpokládané složitosti přípravy výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění, se nepodařilo toto realizovat, neboť žalobce podal proti rozhodnutí o správním vyhoštění odvolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto. Žalobce rovněž v zajištění požádal o mezinárodní ochranu. Dne 12.října 2012 bylo žalobci předáno rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany. Z těchto důvodů žalovaný rozhodl o prodloužení doby zajištění, neboť dosud nelze realizovat výkon správního vyhoštění. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst.2 s.ř.s. v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Předmětem řízení je rozhodnutí o prodloužení doby zajištění cizince za účelem správního vyhoštění. Podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, podle kterého je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění nebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění. Zajištění cizince je přípustné jen za přísně vymezených podmínek definovaných nejen zákonem o pobytu cizinců, ale především ústavním pořádkem ČR. Musí sledovat vymezený účel, tedy zabránit nepovolenému vstupu cizince na území nebo realizovat jeho vyhoštění či vydání. Rovněž podle článku 15 odst. 1 návratové Směrnice mohou členské státy zajistit pouze státního příslušníka třetí země, o jehož navrácení probíhá řízení, a to za účelem přípravy návratu nebo výkonu vyhoštění zejména v případech, kdy hrozí nebezpečí skrývání nebo dotčený státní příslušník třetí země se vyhýbá k přípravě návratu, či uskutečňování vyhoštění nebo jinak je ztěžuje, přičemž lze k zajištění přikročit pouze tehdy, nemohou-li být v konkrétním případě účinně uplatněna jiná dostatečně účinná mírnější donucovací opatření. V rozhodnutí o prodloužení doby zajištění orgán police uvedl, že doba zajištění byla prodloužena, neboť se dosud nepodařilo realizovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění z důvodů překážek, které žalovaný spatřuje v dosud neukončeném řízení o odvolání proti Pokračování - 5 - 10A 124/2012 správnímu vyhoštění a dále v řízení o udělení mezinárodní ochrany. V době rozhodování o prodloužení zajištění žalobce byl žadatelem o udělení mezinárodní ochrany, neboť ze spisu vyplývá, že dne 12.10.2012 mu bylo předáno rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany, které žalobce napadl žalobou u Krajského soudu v Praze dne 26.10.2012. Napadené rozhodnutí o prodloužení doby zajištění bylo vydáno dne 1.11.2012. Řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany může být relevantní v případě rozhodování o prodloužení zajištění. Soud poznamenává, že rozhodnutí o zajištění cizince se totiž vedle splnění formální podmínky, kterou je zahájení řízení o správním vyhoštění či existence rozhodnutí o správním vyhoštění, musí opírat o materiální důvody spočívající v tom, že vyhoštění bude alespoň potenciálně možné, přičemž hrozí, že cizinec bude mařit jeho výkon a mírnější donucovací opatření by nebyla účinná. Rozhodnutí o zajištění, pak musí být z těchto hledisek samostatně přezkoumatelné, což v daném případě nelze, a to z následujících důvodů. V daném případě žalovaný odůvodnil prodloužení doby zajištění skutečností, že dosud nebylo ukončeno řízení o odvolání proti správnímu vyhoštění, a že se vede řízení o udělení mezinárodní ochrany, ovšem přezkumem otázky realizovatelnosti správního vyhoštění, plnění účelů zajištění, tedy zda nadále trvají jeho důvody, se však žalovaný nezabýval. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že jedním z důvodů prodloužení doby zajištění žalobce o 60 dnů byla skutečnost, že se vede řízení o udělení mezinárodní ochrany. Krajský soud k této skutečnosti uvádí, že první senát Nejvyššího správního soudu předložil usnesením ze dne 22.10.2011 č.j. 1As 90/2011-59, dostupným na www.nssoud.cz , předběžné otázky Soudnímu dvoru EU, vztahující se právě k této problematice. Z vymezení působnosti Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí návratové Směrnice totiž plyne, že Směrnice dopadá pouze na státní příslušníky třetích zemí neoprávněně pobývajících na území členského státu. Podle uvedené Směrnice by přitom státní příslušník třetí země, který požádal o azyl v některém členském státě, neměl být považován za osobu neoprávněně pobývající na území daného členského státu. Vyvstává proto otázka, zda není nutno vyložit toto ustanovení návratové Směrnice tak, že nezajištění cizince za účelem navrácení musí být ukončeno v případě, že tento podá žádost o mezinárodní ochranu, a že zde zároveň neexistují jiné důvody pro pokračování zajištění. Nejvyšší správní soud ve shora uvedeném usnesení rovněž zaujal názor, že na výše nastíněné otázky je nutno odpovědět tak, že zajištění státního příslušníka třetí země za účelem navrácení musí být ukončeno v případě, že tento podá žádost o mezinárodní ochranu. Jeho zajištění může pokračovat pouze za předpokladu, že je vydáno nové rozhodnutí o zajištění, které však není opřeno o návratovou Směrnici, ale o jiný předpis, který umožňuje žadatele o azyl. V daném případě je dosud pravomocně neukončeného řízení ve věci správního vyhoštění další překážkou realizovatelnosti správního vyhoštění neukončené řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany v případě, že o žalobě proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany nebylo dosud Krajským soudem v Praze rozhodnuto. Žaloba proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany má odkladní účinek. Za tohoto skutkového stavu bylo proto povinností žalovaného zabývat se realizovatelností správního vyhoštění. Úvaha o realizovatelnosti správního vyhoštění však z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, proto v tomto směru rozhodnutí nelze přezkoumat. Podle ustanovení § 119 odst. 6 zákona o pobytu cizinců se staví vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění po dobu řízení o udělení mezinárodní ochrany, z čehož Pokračování - 6 - 10A 124/2012 vyplývá, že po dobu řízení o udělení mezinárodní ochrany žalobce vyhostit nelze, z čehož plyne, že zajištění cizince za této situace neplní svůj účel. V současné době existuje překážka realizace správního vyhoštění v případě, že dosud nebylo ukončeno řízení o udělení mezinárodní ochrany. Žalobce byl zajištěn podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Z ustanovení § 124 odst. 3 zákona cizinců o pobytů vyplývá, že policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění. Při stanovení doby trvání zajištění je policie povinna zohlednit případy nezletilých cizinců bez doprovodu a rodin, či jiných rodin s dětmi. Je-li to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. Žalovaným byla prodloužena doba trvání zajištění, neboť dosud není ukončeno řízení o odvolání proti správnímu vyhoštění. S tímto odůvodněním se soud neztotožňuje. V absurdních důsledcích by výklad zaujatý žalovaným znamenal, že byl-li jednou cizinec zajištěn za účelem správního vyhoštění, mohl by správní orgán jeho zajištění libovolně prodlužovat při respektování maximální délky zajištění uvedené § 125 zákona, aniž by bylo nutné zkoumat další procesní postup a aktivitu správního orgánu v řízení o správním vyhoštění. Důsledky tohoto přístupu jsou nepřijatelné, nerespektují samotný cíl zajištění a dostávají se do příkrého rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Žalobce správně uvádí, že zajištění musí být vždy chápáno jako ryze krajní řešení, důvody jeho trvání musí najít odraz v probíhajícím řízení o správním vyhoštění, když z procesního postupu správního orgánu musí být patrné, že existují racionální argumenty pro prodloužení doby zajištění, že zajištění směřuje k předpokládanému cíli, jímž je správní vyhoštění. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí však nevyplývá, zda a jaké kroky žalovaný činil za účelem realizace správního vyhoštění. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že harmonogram konkrétních kroků, které správní orgán v řízení o správním vyhoštění cizince činí, je sice na úvaze správního orgánu, nicméně řízení o vyhoštění musí být vedeno s náležitou pečlivostí, aktivně a svědomitě, aby zajištění cizince bylo oprávněné a bylo omezeno na nejkratší dobu. Výkon správního uvážení při rozhodování o prodloužení doby zajištění musí nalézt odraz v odůvodnění rozhodnutí, aby mohl soud přezkoumat, zda správní orgán správního uvážení nezneužil či nepřekročil jeho meze. V daném případě však postup žalované při vydání rozhodnutí o prodloužení doby zajištění přezkoumat nelze. Úvaha o prodloužení zajištění však chybí a nemá ani oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Soud poznamenává, že z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že správní orgány musí při rozhodování o zajištění sledovat účel, pro který bylo omezení osobní svobody v podobě zajištění cizinců přijato, tím je především zabráněno maření výkonu správního vyhoštění. Je tedy tak třeba trvat na tom, aby správní orgány při rozhodování zajištění cizince zvážily, zda výkon správního vyhoštění je alespoň potenciálně možný (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15.4.2009 č.j. 12/2009-61). Tyto závěry rovněž platí i při rozhodování o prodloužení doby zajištění. Soud proto uzavřel, že správní orgán nepostupoval v řízení o správním vyhoštění s náležitou pečlivostí, neboť nebylo bez zbytečných průtahů rozhodnuto o odvolání žalobce o správním vyhoštění. Námitka žalobce je proto důvodná, neboť v řízení o správním vyhoštění je správní orgán nečinný, nepostupuje s maximální snahou v co nejkratším termínu řízení ukončit. Žalovaný neuvádí jaká další opatření byla učiněna pro výkon správního vyhoštění. Pokračování - 7 - 10A 124/2012 Odůvodnění napadeného rozhodnutí je tedy nepřezkoumatelné, neboť správní orgán neuvedl jaké všechny úkony bude pravděpodobně nezbytné uvést k přípravě realizace správního vyhoštění. V daném případě je nutno, aby správní orgán kvalifikovaně na základě svých zkušeností upřesnil v odůvodnění rozhodnutí svůj odhad, jak dlouho zabere provedení každého ze specifikovaných úkonů. Správní orgán musí posuzovat uvedené otázky přísně individuálně, nikoliv paušálním odhadem. Takto bylo i judikovaného v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19.10.2011 č.j. 1As 93/2011-79. Důvodná je námitka žalobce, že žalovaná měla v řízení o prodloužení doby zajištění cizince za účelem správního vyhoštění posoudit možnost aplikace ustanovení § 123b zákona, tedy použití tzv. zvláštních opatření za účelem vycestování cizince z území (dále jen „zvláštní opatření“). V daném případě bylo povinností správního orgánu zabývat se možností aplikace ustanovení § 123b téhož zákona, správní orgán byl povinen při rozhodování zvážit, zda v projednávané věci nepostačuje uložení zvláštního opatření. Pokud by dospěl k závěru, že uložení takového opatření k dosažení účelu zákona o pobytu cizinců a návratové Směrnice nepostačuje, byl povinen takovou právní úvahu přezkoumatelným způsobem vyjádřit v rozhodnutí o prodloužení zajištění žalobce (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30.3.2011 č.j. 9A 59/2011-18). Takto ovšem žalovaný nepostupoval. Žalobce namítá, že výrok rozhodnutí žalované, jímž byla stanovena doba trvání prodloužení zajištění není řádně odůvodněna, proto je tento jeho závěr nezákonný a nepřezkoumatelný. Zcela totiž chybí úvaha, jak dle názoru žalovaného správní vyhoštění je možné provést, není ani zdůvodněno proč právě 60 dní bude pro realizaci správního vyhoštění dostatečných a především jaké konkrétní kroky bude činit. Soud poznamenává, že řádně musí být odůvodněny výroky správního rozhodnutí a to zejména tehdy, jestliže stanovení doby trvání zajištění je ovládáno správním uvážením, při jehož výkonu se bere v úvahu zejména předpokládá složitost přípravy výkonu správního vyhoštění (§ 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců), ale rovněž další meze vlastní pro výkon veřejné moci jako je zákaz libovůle, zákaz diskriminace (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23.3.2005 č.j. 6 A 25/2002-42). Výkon správního uvážení musí nalézt odraz v odůvodnění rozhodnutí, aby mohl soud přezkoumat, zda správní orgán správního uvážení nezneužil či nepřekročil jeho meze. V ustanovení § 168 zákona o pobytu cizinců je stanoveno, že na řízení dle § 124 uvedeného zákona se nevztahují ustanovení správního řádu o správním řízení. Tato výluka se však netýká úpravy formálních náležitostí správního rozhodnutí uvedených v § 67 - § 70 správního řádu (viz. rozsudek NSS č.j. 9 As 5/2010-74 ze dne 22.7.2010). V odůvodnění rozhodnutí tak musí být především uvedeno, z jakých skutkových zjištění správní orgán vycházel, tedy v jakých skutečnostech má vedlejší ustanovení výroku oporu (§ 68 odst. 3 správního řádu). Správní rozhodnutí, které neobsahuje žádnou skutkovou a právní úvahu je pak nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. S ohledem na uvedené skutečnosti soud se zabýval tím, zda část výroku o stanovení prodloužení doby trvání zajištění je řádně zdůvodněna. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí shrnul skutková zjištění učiněná v této věci a následně vyhodnotil, zda odůvodňují zajištění žalobce dle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Dobu prodloužení zajištění žalovaný neodůvodnil. Odůvodnění části výroku rozhodnutí, jímž se vymezuje doba trvání zajištění se skládá pouze z parafráze textu § 124 odst. 3 věty první zákona o pobytu cizinců, která žádným způsobem není provázána s částí odůvodnění obsahující závěry ohledně skutkových zjištění. Soud proto uzavřel, že Pokračování - 8 - 10A 124/2012 rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť z něj nelze zjistit důvody, které vedly žalovaného pro prodloužení doby trvání zajištění o 60 dnů. V souvislosti s tím soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 1 As 93/2011-79, kterého se též dovolává žalobce, kdy bylo judikováno Nejvyšším správním soudem v bodě 22, že správní orgán musí v odůvodnění vedlejšího ustanovení výroku rozhodnutí o zajištění, jímž se stanoví doba jeho trvání, uvést, jaké všechny úkony bude pravděpodobně nezbytné provést k přípravě realizace správního vyhoštění konkrétní osoby. Dále lze nepochybně požadovat, aby správní orgán kvalifikovaně na základě svých zkušeností upřesnil v odůvodnění rozhodnutí svůj odhad, jak dlouho zabere provedení každého ze specifikovaných úkonů (např. obvyklá doba komunikace se zastupitelským úřadem země původu cizince). Správní orgán musí posuzovat uvedené otázky přísně individuálně, nikoliv paušálním odhadem. Pouze v případě, kdy jsou shora uvedené úvahy obsaženy ve správním rozhodnutí a dle své povahy mají oporu ve správním spise, mohou se soudy ve správním soudnictví ujmout své přezkumné činnosti a posoudit, zda správní orgán nepřekročil meze správního uvážení či ho nezneužil. V daném případě, kdy žalovaný tedy pouze konstatoval, že je dán zákonný důvod k vydání rozhodnutí o prodloužení doby zajištění o 60 dnů, aniž je řádně zdůvodněno, jaké kroky budou ve stanovené lhůtě činěny k tomu, aby bylo možné výkon správního vyhoštění provést, je rozhodnutí žalovaného v části ohledně stanovení výroku, jímž se doba trvání zajištění prodlužuje nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Soud proto uzavřel z důvodů výše uvedených, že žaloba je důvodná, a proto rozhodnutí podle § 78 odst.1 s.ř.s. zrušil pro vady řízení a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., kdy žalobce, který byl v řízení úspěšný, by měl právo na náhradu nákladů řízení, ovšem žádné náklady mu nevznikly, proto soud žalobci právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. Pokračování - 9 - 10A 124/2012 V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 18. prosince 2012 Samosoudkyně: Mgr. Helena N u t i l o v á v.r. Za správnost vyhotovení: Šárka Vondřejcová

Dotčená ustanovení

Zákon o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů 326/1999 Sb.
Zákon soudní řád správní 150/2002 Sb.

Citovaná rozhodnutí (3)

Tento rozsudek je citován v (0)

Doposud nikdo necituje.