10 A 14/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Trnkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce Jihočeská stavební spol. s.r.o., se sídlem J. Š. Baara 1722/72, České Budějovice zastoupeného JUDr. Petrem Neubauerem, advokátem se sídlem Na Sadech 4/3, České Budějovice proti žalovanému Státnímu úřadu inspekce práce Opava, Kolářská 451/13, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 19. 12. 2014 čj. 4572/1.30/14 - 3, t a k t o :

Výrok

Žaloba se z a m í t á . Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného, jímž bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu čj. 13803/5.30/14/14.3 ze dne 12. 9. 2014, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání dvou správních deliktů na úseku bezpečnosti práce dle § 30 odst. 1 písm. s) zákona o inspekci práce a byla mu uložena za tyto správní delikty pokuta ve výši 40.000 Kč. Dne 26. 3. 2014 na stavbě na silnici I/22 mezi obcemi Lidmovice a Skočice, okres Strakonice, nezajistil volné hrany výkopu proti pádu z výšky do strojního výkopu, hlubokého cca 3m, ve smyslu ustanovení § 3 písm. b) bodu I., nařízení vlády č. 591/2006 Sb., a nesplnil tak povinnost uloženou mu ustanovením § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 309/2006 Sb., a dále se měl dle rozhodnutí dopustit správního deliktu nesplněním povinností týkajících se organizace práce a pracovních postupů podle § 30 odst. 1 písm. s) zákona o inspekci práce, neboť nezajistil technickou konstrukcí stěny hloubeného výkopu o hloubce cca 3 m proti sesunutí. Žalobce namítá, že podle nařízení vlády č. 591/2006 Sb., splnění povinností stanovených v příloze č.

3. část III. bod 2 se vztahuje na práci ve výkopech, které jsou jednak v zastavěném území nebo na veřejném prostranství nebo v uzavřených objektech. Přestože se v rozhodnutí uvádí, že výkop byl žalobcem realizován na pozemní komunikaci, tedy na veřejném prostranství, ačkoliv z fotografií, které jsou součástí spisu, vyplývá, že žalobce výkop nerealizoval ani v zastavěném území, ani na veřejném prostranství, ani v uzavřeném objektu. Přestože je ve smlouvě o dílo citováno, že práce bude probíhat na pozemní komunikaci, byl výkop realizován žalobcem mimo pozemní komunikaci, na pozemku, který není veřejným prostranstvím tak, jak veřejné prostranství je definováno v zákoně č. 128/2000 Sb., a to v § 34, kde se uvádí, že veřejná prostranství jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení. Žalobce má za to, že prostor, kde se realizoval předmětný výkop, není veřejným prostranstvím, neboť neslouží každému bez omezení, nýbrž jen a pouze vlastníku předmětnému pozemku. Proto žalobce předmětný správní delikt nespáchal. Dále žalobce namítá, že učinil vše, aby zajistil bezpečnost svých pracovníků i ostatních osob na pracovišti. Bylo prokázáno, že stanovil postup provádění prací, nikoliv ovšem písemně. Zaměstnanci byli seznámeni s použitím ochranných opatření při provádění těchto prací, proto splnil podmínku § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 309/2006 Sb. Přesto postupem zaměstnanců došlo k jeho porušení. Výkop byl vykopán a opětovně zasypán stejného dne, proto nehrozilo zřícení třetích osob do výkopu. Žalobce má za to, že vzhledem k jeho finanční situaci je sankce nepřiměřeně vysoká, přestože činí 4 % z maximální výše sankce. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Ve vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť námitky žalobce jsou téměř totožné s jeho argumentací uvedenou v odvolání. Žalovaný nesouhlasí se žalobcem, že výkop byl realizován mimo pozemní komunikaci. Příkop byl nejen formálně, jak vyplývá ze smlouvy o dílo i ostatních dokladů založených ve spise, nýbrž prakticky hlouben na veřejném prostranství. Ze smlouvy o dílo vyplývá, že předmětem práce, kvůli které bylo nutno výkop vyhloubit, je oprava silnice, konkrétně se jedná o opravu propustků. Propustky jsou součástí silnice, která je dle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. veřejným prostranstvím. Z fotografické dokumentace je zřejmo, že propustek se nachází pod komunikací a k jeho opravě bylo nutné vyhloubit výkop, aby byl umožněn přístup k propustku. Zem byla hloubena na komunikaci i pod ní, tedy na silničním pozemku, což dokazuje, že se výkop nacházel na veřejném prostranství a žalobce stíhala povinnost jej zajistit. Žalovaný připustil, že část zeminy je uložena na sousedním pozemku, ale vzhledem k tomu, že byl výkop hlouben na komunikaci, nezabývaly se správní orgány otázkou, zda-li sousední pozemek plní funkci veřejného prostranství, jelikož na něm byla uložena pouze část zeminy. Jestliže byl výkop hlouben na části komunikace a nezbytně přilehlém pozemku k ní, byl s ohledem na absenci zajištění volně přístupný třetím osobám, kterým nebránila žádná překážka, aby do výkopu vstoupily. V řízení bylo prokázáno spáchání správních deliktů. Uložená pokuta nevybočuje z mezí správního uvážení a byla i odůvodněna přezkoumatelným způsobem. Ze správního spisu byly zjištěny tyto rozhodné skutečnosti: U žalobce byla dne 26. 3. 2014 na stavbě „příčné uložení kanalizace pod komunikací pro odvod povrchové vody na silnici I/22 mezi obcemi Lidmovice a Skočice“ zahájena kontrola, předmětem které bylo dodržování povinností vymezených v § 3 zákona o inspekci se zaměřením na kontrolu povinností vyplývajících z pracovně právních předpisů. Kontrolou bylo zjištěno, že žalobce dne 30. 12. 2013 uzavřel smlouvu o dílo s Reno Šumava a.s. jako objednatelem na realizaci stavebních prací za účelem opravy propustků, svodidla, likvidaci zvýšených ostrůvků na silnici I/22“. Dne 26. 3. 2014 žalobce prováděl překop poloviny silnice mezi uvedenými obcemi. V místě byla svedena doprava na jednu stranu silnice, na které nebyly stavební práce prováděny. Na staveništi vykonávali zaměstnanci žalobce práce spojené s uložením kanalizace pod komunikaci pro odvod povrchové vody. Pracovník žalobce F.V. jako řidič kolového bagru JCB 3CX se pohyboval ve vzdálenosti cca 0,75m od okraje nezapaženého strojního výkopu hlubokého až 3m. Okraj výkopu nebyl zajištěn proti pádu osob z výšky. Pouze ve vzdálenosti cca 0,25 m od okraje výkopu byla umístěna červenobílá páska, která má pouze varovný signál, neplní funkci ochrany proti pádu. Proto bylo shledáno ze strany inspektora porušení § 5 odst. 1 písm. c) a § 2 zákona č. 309/2006 Sb., provedeného § 3 odst. 1 písm. b) nařízení vlády č. 362/2005 Sb., neboť žalobce nepřijal vhodná technická a organizační opatření k zabránění pádu zaměstnanců do hloubky. Výkopy na veřejných prostranstvích, což je i silnice, měly být zakryty nebo zajištěny zábradlím ve vzdálenosti větší než 1,5 m od hrany výkopu. Dále bylo při kontrole zjištěno, že v nezabezpečeném, strojem hloubeném výkopu na staveništi se pohybovali další dva zaměstnanci žalobce, přestože stěny výkopu nebyly zajištěny proti sesunutí. Proto inspektor konstatoval porušení § 3 odst. 3 zákona č. 309/2006 Sb. provedeného § 3 odst. 1 písm. b) bod I., nařízení vlády č. 591/2006 Sb., upřesněného přílohou č. 3, část V bod 4, neboť žalobce nepřijal vhodná technická a organizační opatření k zabránění případného sesutí stěny výkopu, v němž se jeho pracovníci pohybovali. Prvostupňový správní orgán vydal dne 1. 4. 2014 příkaz, jímž byl žalobce uznán vinným ze správního deliktu nesplnění povinností týkajících se organizace práce a pracovních postupů podle § 30 odst. 1 písm. s) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, jestliže na uvedené stavbě nezajistil volné hrany výkopu proti pádu z výšky do strojního výkopu hlubokého cca 3 m a dále se dopustil správního deliktu nesplnění povinností týkající se organizace práce a pracovních postupů podle § 30 odst. 1 písm. s) zákona o inspekci práce, jestliže nezajistil technickou konstrukcí stěny hloubeného výkopu v hloubce cca 3 m proti sesunutí, když ve výkopu pracovali zaměstnanci, kteří byli ohroženi padající zeminou. Žalobce proti tomuto příkazu podal odpor, ve kterém namítal, že nesouhlasí s výší uložené pokuty, která je pro něj likvidační a dále argumentoval polohou hran výkopu, kdy stěny sestupovaly pozvolně, nebyly pod úhlem devadesát stupňů. Dle žalobce nebylo možné realizovat bezpečnostní opatření, jelikož by došlo k celkovému přerušení provozu na předmětné komunikaci. Dne 6. 8. 2014 žalobce při ústním jednání uvedl, že v době kontroly jeho zaměstnanci osazovali potrubní vedení, kdy strojník bagru vizuálně kontroloval stav výkopu. Výkop byl téhož dne rovněž zasypán. Pro stavbu nebyl vypracován žádný organizační ani technologický postup. Uvedený postup žalobce stanovuje pouze pro větší stavby. Pažení bylo domluveno na 27. 3. 2014, rozhodného dne byly na místě stavby hranoly a stavební prkna, ze kterých mohli zaměstnanci zábranu vytvořit. Žádná kolektivní ani osobní ochrana proti pádu z výšky na stavbě nebyla, staveniště bylo ohraničeno páskou. Žalobce stavbu realizoval pomocí svých zaměstnanců, kteří byli řádně proškoleni o bezpečnosti práce, což doložil čestným prohlášením zaměstnance a prezenční listinou identifikace nebezpečí, hodnocení a řízení rizik a bezpečnosti práce. Žalobce uvedl, že zaměstnanci jsou řádně proškoleni a bez jeho vědomí započali s uložením trubek bez instalace pažení, přestože pažení bylo objednáno na následující den. Dále žalobce uvedl, že výše pokuty je pro něho likvidační s ohledem na finanční situaci společnosti. Usnesením ze dne 19. 8. 2014 byla žalobci stanovena lhůta pro předložení důkazních prostředků a návrhů na další dokazování. Žalobce zaslal prvostupňovému správnímu orgánu dne 26. 8. 2014 vyjádření a předložil další listinné doklady Prvostupňový správní orgán dne 16. 9. 2014 vydal rozhodnutí, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání dvou správních deliktů na úseku bezpečnosti dle § 30 odst. 1 písm. s) zákona o inspekci práce a za tyto správní delikty mu byla uložena pokuta ve výši 40.000 Kč. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal. V odvolání namítal, že výkop nerealizoval ani v zastavěném území ani ve veřejném prostranství, ani v uzavřeném objektu. Prostor, kde se realizoval výkop, není veřejným prostranstvím, neboť neslouží každému bez omezení, nýbrž jen vlastníku předmětného pozemku. Žalobce učinil vše potřebné proto, aby zajistil bezpečnost svých pracovníků i ostatních osob na pracovišti, které řádně proškolil. Napadeným rozhodnutím bylo odvolání žalobce zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno s odůvodněním, že výkop byl vyhlouben na veřejné komunikaci a její přilehlé části, pod níž bylo uloženo potrubí určené pro odvod povrchové vody, které měli zaměstnanci rekonstruovat. Žalobce zhotovoval práce na základě smlouvy o dílo, kdy místem realizace byla silnice I/22, tedy veřejné prostranství, s předmětem: oprava propustku (silniční objekt), svodidel, likvidace zvýšených ostrůvků na silnici. Dle § 5 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, je silnice veřejně přístupná pozemní komunikace. Z toho je patrno, že místem realizace prací byla silnice, která je veřejným prostranstvím. Práce probíhaly za nepřerušení silniční dopravy, která byla svedena do jednoho jízdního pruhu, proto třetím osobám byl nejen umožněn vnik do nezapaženého výkopu, ale hrozilo rovněž i sesutí zeminy. Pokuta byla uložena při samé spodní hranici zákonného rozmezí a tvoří pouhé 4 % zákonné sazby sankce za spáchaný správní delikt. Nižší pokuta by nenaplňovala svůj smysl. Uložená pokuta nijak nevybočuje z mezí přezkoumatelného správního uvážení, byla uložena po právu za spáchané správní delikty a je způsobilá naplnit své funkce preventivní a represivní. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Předmětem řízení je rozhodnutí, dle něhož se žalobce měl dopustit správního deliktu nesplnění povinností týkajících se organizace práce a pracovních postupů podle § 30 odst. 1 písm. s) zákona č. 251/2005 Sb., neboť dne 26. 3. 2014 na stavbě na silnici I/22 mezi obcemi Lidmovice a Skočice, nezajistil volné hrany výkopu proti pádu z výšky do strojního výkopu hlubokého cca 3 m ve smyslu ustanovení § 3 písm. b) bodu I nařízení vlády č. 591/2006 Sb., o bližších minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích, provedeného přílohou č. 3, část II., bod 2 a nesplnil tak povinnost uloženou mu ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 309/2006 Sb. a dále se dopustil správního deliktu nesplnění povinností týkajících se organizace práce a pracovních postupů podle § 30 odst. 1 písm. s) zákona o inspekce práce, když dne 26. 3. 2014 na předmětné stavbě nezajistil technickou konstrukcí stěny hloubeného výkopu o hloubce cca 3 m proti sesunutí, čímž byly ohroženi jeho zaměstnanci padající zeminou. Tím došlo k porušení § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 309/2006 Sb. provedeného § 3 písm. b) bod I. nařízení vlády č. 591/2006 Sb. ve spojení s přílohou č. 3, část V bod I. III. a IV. Z ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, vyplývá, že zaměstnavatel je povinen organizovat práci a stavit pracovní postupy tak, aby byly dodrženy zásady bezpečného chování na pracovišti a aby zaměstnanci byli chráněni proti pádu nebo zřícení. Podle ustanovení § 30 odst. 1 písm. s) zákona o inspekci práce se právnická osoba dopustí správního deliktu na úseku bezpečnosti práce tím, že poruší povinnost týkající se organizace práce a pracovních postupů stanovenou v zákoně o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, nařízení vlády, kterým se stanoví způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit při práci související s chovem zvířat, nařízení vlády, kterým se stanoví způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit při práci v lese a na pracovištích obdobného charakteru, nařízení vlády, kterým se stanoví způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit při provozováním dopravy dopravními prostředky, nařízení vlády o bližších minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích a nařízení vlády, kterým se stanoví odchylná úprava pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců v dopravě. Z § 3 písm. b) bodu I. nařízení vlády č. 591/2006 Sb. vyplývá, že zhotovitel zajistí, aby byly splněny požadavky na organizaci práce a pracovní postupy stanovené v příloze č. 3 k tomuto nařízení, jestliže se na staveništi plánují nebo provádějí práce spojené s rozpojováním a přestěhováním zeminy včetně jejího zhutňování nebo jiného zpevňování nebo spojené s jinými úpravami souvisejícími s těmito pracemi, které jsou prováděny při zakládání staveb nebo terénních úpravách, za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem a které zahrnují vytýčení tras technické infrastruktury, přičemž v příloze 3 část III bod 2 se uvádí, že výkopy v zastavěném území na veřejných prostranstvích a v uzavřených objektech, kde probíhají současně jiné činnosti, musí být zakryty nebo u okraje, kde hrozí nebezpečí pádu fyzických osob do výkopu, zajištěny zábradlím podle zvláštního právního předpisu. Žalobce namítá, že se v daném případě splnění povinností vztahuje dle citovaného nařízení na práci na výkopech, které jsou v zastavěném území nebo na veřejném prostranství nebo v uzavřených objektech. Podle žalobce byl výkop realizován mimo pozemní komunikaci na pozemku, který není veřejným prostranstvím, tak jak je veřejné prostranství definováno v § 34 v zákoně č. 128/2000 Sb., kde se uvádí, že veřejná prostranství jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu k vlastnictví k tomuto prostoru. Podle § 34 zákona č. 128/2000 Sb., veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu k vlastnictví k tomuto prostoru. Uvedené ustanovení obsahuje definici pojmu veřejné prostranství, a to demonstrativním uvedením příkladů veřejných prostranství, která mají tuto povahu a dále uvedením obecných znaků každého veřejného prostranství. Jedná se tedy o prostory veřejně přístupné, tedy přístupné každému bez omezení, což je vymezeno tím, že slouží obecnému užívání. Znakem obecného užívání je, že lze užívat věci způsobem, který odpovídá jejich účelovému určení, předem neomezeným okruhem uživatelů, bez ohledu na vůli vlastníků užívaných věcí. Užívání věci jednotlivými uživateli je pak nezávislé na vůli vlastníka, veřejné prostory jsou přístupné každému bez omezení, a to bez ohledu k vlastnictví k tomuto prostoru. Žalobce má za to, že prostor, kde se realizoval výkop, není veřejným prostranstvím, neboť neslouží každému bez omezení, nýbrž jen pouze vlastníku předmětného pozemku. V daném případě soud ze správního spisu zjistil, že dne 30. 12. 2013 byla uzavřena smlouva o dílo mezi Reno Šumava a.s. jako objednatelem a žalobcem jako zhotovitelem na realizaci stavebních prací za účelem opravy propustků, svodidla, likvidace zvýšených ostrůvků na silnici I/22. Dne 26. 3. 2014 prováděl žalobce překop poloviny silnice v místě mezi obcemi Skočice a Lidmovice, přičemž v místě byla svedena doprava na jednostrannou silnici, na které nebyly prováděny stavební práce. Zaměstnanci žalobce na staveništi prováděli práce spojené s uložením kanalizace pod komunikaci pro odvod povrchové vody, přičemž zaměstnanec žalobce jako strojník a řidič kolového bagru JCB 3CX se pohyboval ve vzdálenosti cca 0,75 m od okraje nezapaženého strojního výkopu hlubokého až cca 3 m, aniž okraj výkopu byl zajištěn proti pádu z výšky. Pouze ve vzdálenosti cca 0,25 m od okraje výkopu byla umístěna páska, která však neplnila funkci ochrany proti pádu z výšky, nýbrž měla pouze varovný charakter, nikoli charakter zábrany. Dle žalovaného výkopy na veřejných prostranstvích což silnice s proudící dopravou je, musí být zakryty nebo zajištěny zábradlím ve vzdálenosti větší než 1,5 m od hrany výkopu, kdy zábradlí má zamezit přístupu osob do prostoru ohroženého pádem do hloubky. Žalobce porušil § 5 odst. 1 písm. c) a § 2 zákona č. 309/2006 Sb., provedenýho § 3 odst. 1 písm. b) nařízení vlády č. 362/2005 Sb., neboť nepřijal vhodná technická a organizační opatření k zabránění pádu zaměstnanců do hloubky. Z fotodokumentace založené ve spise soud zjistil, že propustek se nachází pod komunikací a k jeho opravě bylo nutno vyhloubit výkop za účelem přístupu k propustku. Tyto stavební práce si vyžádaly překopat polovinu silnice. Zem byla vyhloubena v nejbližším okolí propustku, podél jeho obvodu a před ním a došlo i k odstranění části asfaltového povrchu silnice. Propustek se tedy nachází pod komunikací, tedy na silničním pozemku, z čehož vyplývá, že výkop se nacházel na veřejném prostranství a žalobce byl povinen jej zajistit. Lze souhlasit se žalobcem, že část zeminy byla uložena na sousedním pozemku, ovšem v daném případě je rozhodné, že byl výkop hlouben pod komunikací, proto se správně správní orgány nezabývaly tím, zda sousední pozemek plní funkci veřejného prostranství, jestliže na něm byla uložena pouze část zeminy. Podle ustanovení § 5 zákona č. 13/1977 Sb., o pozemních komunikacích, je silnice veřejně přístupná pozemní komunikace určená k užití silničními a jinými vozidly a chodci. Soud proto uzavřel, že prostor, kde byl výkop, je veřejným prostranstvím, jestliže se nachází pod pozemní komunikací, proto byl vyhlouben na veřejném prostranství. Předmětem práce, kvůli které bylo nutné výkop vyhloubit, byla oprava silnice, konkrétně se jednalo o opravu propustků. Z § 12 odst. 1 písm. b) zákona o pozemních komunikacích vyplývá, že jsou propustky součástí silnice, která je dle § 5 odst. 1 uvedeného zákona veřejným prostranstvím. Zcela nedůvodná je námitka žalobce, že učinil vše pro to, aby zajistil bezpečnost svých pracovníků a ostatních osob na pracovišti, kdy své pracovníky řádně proškolil. Zaměstnanci byli proškoleni o tom, jaké ochranné prostředky mají v daném případě použít, tedy že mají předmětný výkop zapažit. Tato námitka je zcela irelevantní v případě, že žalobce není postihován za to, že jeho pracovníci nebyli řádně proškoleni. Tuto skutečnost je proto nutno hodnotit pouze jako polehčující okolnost při ukládání výše sankce, jak bylo i v rozhodnutí zdůvodněno žalovaným. Pracovníci, přestože byli o povinnosti výkop zapažit proškoleni, ve smyslu proškolení nepostupovali. Lze souhlasit se žalobcem, že jeho zaměstnanci byli seznámeni s použitím ochranných opatření při provádění těchto prací, přesto nepostupovali v intencích, jak byli proškoleni. Skutečnost, že výkop byl vykopán a stejného dne zasypán, tedy že nehrozilo zřícení třetích osob do tohoto výkopu, byla rovněž zohledněna při vyměření výše sankce. Soud poznamenává, že žalobce jako zaměstnavatel odpovídá za správní delikt, kdy pochybení jeho zaměstnanců nemá vliv na jeho odpovědnost. Rovněž proškolení zaměstnanců nemá vliv na rozhodnutí o jeho odpovědnosti za správní delikty, za které je postihován v daném případě. K námitce žalobce, že s ohledem na jeho finanční situaci je sankce nepřiměřeně vysoká, přestože činí 4 % z maximální výše sankce, soud uvádí, že tato výhrada důvodná není, a to z následujících důvodů. Při úvaze o výši pokuty správní orgán musí hodnotit kritéria, která jsou pro výši pokuty stanovena zákonem z pohledu konkrétních zjištění vyplývajících z provedeného řízení. V daném případě je správní orgán při stanovení výše pokuty vázán hledisky uvedenými v § 36 odst. 1 zákona o inspekci, dle něhož při určení výše pokuty právnické osobě se přihlédne k jejím poměrům, závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání, jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí správního orgánu musí obsahovat úvahu o tom, k jakým konkrétním skutečnostem správní orgány přihlížely jako ke skutečnostem rozhodujícím ve vztahu k rozsahu, závažnosti, způsobu, době trvání a následkům protiprávního jednání. Odůvodnění výše pokuty musí vycházet ze zcela konkrétní, logické a přezkoumatelné úvahy správních orgánů, na podkladě konkrétních zjištěných skutečností, které vyplynuly ze správního řízení. V daném případě byla žalobci uložena za shora uvedené správní delikty pokuta ve výši 40.000 Kč. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se správní orgány zabývaly hledisky stanovenými v § 36 odst. 1 zákona o inspekci, a to jak správní orgán prvního stupně, tak i žalovaný. Nutno poznamenat, že rozhodnutí obou instancí tvoří jeden celek. Žalovaný se zabýval závažností správních deliktů, poukázal na to, že žalobce vzhledem k době a předmětu své činnosti by měl nejen znát bezpečnostní předpisy, ale hlavně zajistit jejich dodržování. Prvostupňový správní orgán se zabýval ekonomickou situací žalobce. Uvedl, že žalobce hospodařil se ztrátou v roce 2013 a jeho obrat se pohybuje v řádech miliónů korun, proto uložená sankce nemůže způsobit likvidaci účastníka řízení. Pokuta je uložena ve výši cca 1 % závazků žalobce, s tím, že výše pokuty nemůže se odvíjet pouze od jeho výsledků hospodaření, což by nenaplňovalo ustanovení zákona a rovněž umožňovalo stav, kdy by špatně hospodařící subjekty mohly beztrestně či pod pohrůžkou minimálního trestu porušovat zákon, neboť by neměly finanční prostředky na úhradu pokuty. Žalobci mohla být v daném případě dle zákona o inspekci uložena pokuta až do výše 1.000.000 Kč, proto sankce ve výši 40.000 Kč, při dolní hranici zákonného rozpětí, je zcela přiměřená svému účelu. Uvedená pokuta proto není pro žalobce likvidační. Za polehčující okolnost považoval správní orgán skutečnost, že nedodržením předpisů v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nebyl způsoben žádný pracovní úraz, když správní orgán přihlédl i k proškolení zaměstnanců a k tomu, že se jednalo o první porušení bezpečnostních předpisů, za které je žalobce sankcionován. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že hlediska daná ustanovením § 36 odst. 1 zákona o inspekci práce byla respektována a závěr učiněný žalovaným je správný. Uložená pokuta nikterak nevybočuje ze správní praxe zavedené orgány inspekce práce a je i v tomto ohledu v souladu se zásadou legitimního očekávání. Soud poznamenává, že uložená pokuta ve výši 40.000 Kč, při samé spodní hranici zákonného rozmezí, tvoří pouhé 4 % maximální zákonné sazby sankce za spáchaný správní delikt. Stanovení výše pokuty je správním uvážením. Při ukládání sankce správní orgány nevybočily z mezích zákona a aplikovaly kritéria stanovená zákonem pro ukládání sankcí za správní delikty na daném úseku. Poměry žalobce byly řádně zhodnoceny. Bylo poukázáno na to, že se žalobce dopustil více správních deliktů. Majetkové poměry byly rovněž zhodnoceny, kdy bylo poukázáno na to, že přestože má žalobce ekonomické potíže, má možnost požádat o uhrazení pokuty ve splátkách. Pro danou věc je rozhodné, že se žalobce dopustil uvedených správních deliktů a při usuzování o výši sankce byla vzata na zřetel hlediska stanovená v § 36 zákona o inspekci práce. Odpovědnost za správní delikt je odpovědností objektivní, kdy nepřichází v úvahu posuzování, šlo-li o delikt úmyslný, eventuálně zkoumat pohnutky žalobce. Tvrdí-li žalobce, že výše pokuty má pro něho likvidační charakter, nic nebrání k tomu, aby požádal příslušný správní orgán o povolení splátek. Soud uzavřel, že se zřetelem ke kritériím daným § 36 zákona o inspekci práce, bylo správní uvážení o stanovení výše sankce aplikováno v souladu se zákonem. Správní uvážení nevybočuje z mezí a hledisek zákona, proto nelze přisvědčit žalobci, že uložená pokuta je nepřiměřená. Napadené rozhodnutí proto nebylo vydáno s předpisy, kterých se žalobce dovolává. V daném případě se o sankci ve zjevně nepřiměřené výši nejedná a prostor pro moderaci shledán proto v daném případě nebyl. Soud poznamenává, že v případě, že by přihlédl ke skutečnosti, že se žalobce nachází v nepříznivé ekonomické situaci, a proto mu nemůže být uložena pokuta, došlo by k diskriminaci těch subjektů, které se v příznivé situaci nacházejí a špatně hospodařící subjekty, by pak beztrestně porušovaly zákony bez sankce. Úhrada pokuty ve výši 40.000 Kč, která může být případně uhrazena i ve splátkách, nemůže likvidaci žalobce přivodit. Soud proto dospěl k závěru, že pokuta uložená správní orgány je přiměřená, poté co byla řádně vyhodnocena majetková situace žalobce i další skutečnosti týkající se jeho příjmových poměrů. Soud k uložené sankci v podobě pokuty za deliktní jednání žalobce uvádí, že žalobce by měl mít na paměti, že za tyto správní delikty by mohla být uložena pokuta až do výše 1.000.000 Kč. Z právě uvedeného je zřejmé, že uložená pokuta byla vyměřena na samé spodní hranici přípustné zákonem. Žalobce proto zcela bezdůvodně namítá, že uložená pokuta byla vyměřena k nepřiměřené výši. Správní orgány dospěly k jednoznačnému závěru, že se žalobce dopustil předmětných správních deliktů, bylo proto jeho povinností žalobce za toto jednání postihnout sankcí. Soud proto z uvedených důvodů žalobu z hlediska uplatněných žalobních námitek vyhodnotil jako nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Soud podle ustanovení § 60 odst. 1 věty 1 s.ř.s. nepřiznal žalovanému náhradu nákladů řízení, přestože měl žalovaný ve věci úspěch, neboť žalovaný náhradu nákladů řízení neuplatnil a navíc mu žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly. Soud rozhodl rozsudkem bez jednání § 51 odst. 1 s.ř.s., neboť účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 28. prosince 2015 Předsedkyně senátu : JUDr. Věra B a l e j o v á v. r. Za správnost vyhotovení : Prázdná Jaroslava