10 A 153/2015

Rubrum

10A 153/2015 - 41 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou v právní věci žalobkyně J. S., proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 8. 6. 2015, čj. KUJCK42954/2015/ODSH/OI , t a k t o :

Výrok

Žaloba se z a m í t á. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobkyně se domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 8.6.2015 č.j. KUJCK42954/2015/ODSH/OI včetně předcházejícího rozhodnutí. Napadeným rozhodnutím byl změněn výrok rozhodnutí prvoinstančního orgánu o vině a uložených sankcích ze dne 29.12.2014 č.j. P 1386/2014-Kre S-META 40437/2014. Rozhodnutím prvoinstančního orgánu byla žalobkyně uznána vinnou z přestupků dle ust. § 125c odst. 1 písm. a) bod 1. a písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a dále z přestupku dle ust. § 83 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 56/2001 Sb., o provozu vozidel na pozemních komunikacích, za což jí byla udělena dle ust. § 125c odst. 4 písm. d) zákona o provozu na pozemních komunikacích pokuta ve výši 6.000 Kč a současně dle ust. § 125c odst. 5 téhož zákona zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 6 měsíců. A to za to, že dne 30. 7. 2014 v době Pokračování - 2 - 10A 153/2015 kolem 6:20 hodin řídila jako vlastník a řidič motorové vozidlo tov. zn. Ford Mondeo, RZ X po dálnici D3, ve směru jízdy od Čěských Budějovice na Prahu, kdy byla v 70 km zastavena policejní hlídkou a při kontrole nepředložila osvědčení o registraci vozidla, řídila vozidlo, na němž byla v rozporu s právním předpisem umístěna tabulka registrační značky, která nebyla vozidlu přidělena, dále řídila vozidlo nepřihlášené k registraci k provozu na území České republiky a neprokázala technickou způsobilost tohoto vozidla k provozu na pozemních komunikacích. Rozhodnutím odvolacího orgánu byl výrok o vině a uložených sankcí změněn tak, že žalobkyně je vinna přestupkem dle ust. § 125c odst. 1 písm a) bod 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, za což jí dle ust. § 125c odst. 4 písm. a) téhož zákona byla uložena pokuta ve výši 5.000 Kč a dále dle ust. § 125c odst. 5 téhož zákona zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 6 měsíců za to, že řídila vůz, kdy ten měl umístěné registrační značky, které nebyly k vozidlu přiděleny. Žalobkyně napadla shora uvedené rozhodnutí žalovaného včas podanou žalobou, ve které uvádí skutkový stav dané věci s důrazem na vlastní sociálních a rodinné poměry. V žalobě soud nalezl následující žalobní body. Žalobkyně předně namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu věci, kdy registrační značka na vozidlo byla k tomuto vozidlu příslušným orgánem vydána. K tomu uvádí, že tato značka byla vozidlu přidělena, byť v dané době již pozbyla platnosti. Dále uvádí, že celá situace mohla vzniknout tak, že na nabývacím dokladu, který je uveden ve spise (tj. kupní smlouva k vozidlu), je namísto registrační značky vozidla v kolonce SPZ uvedeno číslo technického průkazu. Z toho mohla policejní hlídka naznat, že předmětné registrační značky nebyly k tomuto vozidlu vydány. Žalobkyně dále namítá, že u předmětného vozidla již probíhalo přihlášení do provozu, již bylo i pojištěné na odpovědnost v provozu, mělo platnou přihlašovací technickou prohlídku a bylo schváleno do provozu v České republice. Potřebné dokumenty k provozu vozidla v České republice byly připraveny k vyzvednutí na registru dopravy v Říčanech. Žalobkyně uvádí, že v daný den byla okolnostmi přinucena jet tímto vozidlem, neboť její běžně užívané vozidlo nešlo nastartovat. Vzhledem k tomu, že nutně potřebovala rozvést tisk a nemohla v danou chvíli tuto situaci vyřešit jinak než použitím předmětného vozidla, přičemž si nemohla dovolit rozvážku neprovést. Žalobkyně tak de facto namítá, že jednala v krajní nouzi, neboť byla k řízení předmětného vozidla nucena okolnostmi, které měly přímo ohrožovat schopnost zajištění peněžních příjmů rodiny. Žalobkyně poukazuje na to, že přes svoji pečlivost nezná jako žena podrobně předpisy vztahující se k převozním značkám vozidel a netušila, že její jednání může mít takovéto následky. Žalobkyně tedy de facto namítá, že nejednala s úmyslem porušit či ohrozit zákonem chráněný zájem. Žalobkyně namítá, že neměla možnost se seznámit se správním spisem. Žalobkyně uvádí, že se sice z jednání opakovaně omluvila, tyto omluvy však nebyly obstrukčního charakteru a vycházely z rodinných poměrů. Na poslední nařízené jednání byla připravena jet, vzhledem ke sněhové kalamitě se však bála v cestě pokračovat a nařízené jednání proběhlo bez její účasti. Z tohoto jednání ji telefonicky omluvil její přítel, kdy omluva byla následně doručena písemně e-mailem. Rovněž v rámci odvolacího řízení neměla být žalobkyni dána šance se zúčastnit ústního jednání ve věci. K odvolacímu řízení uvádí, že proběhlo pouze formálně v souladu s instancí první. Pokračování - 3 - 10A 153/2015 Žalobkyně prosí soud o shovívavost a přihlédnutí ke skutečnosti, že si nemůže dovolit právní zastoupení a žádá soud o přehodnocení věci, zejména co se týče subjektivní stránky přestupku, neboť uvedená sankce je opravdu velmi přísná. Navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí zrušil, případně vyslovil jeho nicotnost. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě shrnul skutkový stav věci, kdy se výslovně vyjádřil k opakovaným omluvám žalobkyně z nařízených jednání, přičemž má za to, že prvoinstanční správní orgán postupoval správně a žalobkyně měla dostatečný prostor pro realizaci jejích procesních práv. Žalovaný dále shrnul současný právní stav ohledně přepravních značek vozidel vydávaných ve Spolkové republice Německo s tím, že žalobkyně si tyto informace mohla opatřit. Závěrem žalovaný uvádí, že vzhledem k právní úpravě již nelze uložit trest nižší, jelikož uložené sankce se nacházejí na samé spodní hranici zákonného rozpětí. Žalovaný navrhuje, aby soud podanou žalobu zamítl, rovněž souhlasí, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání. Ze spisů správních orgánů vyplynuly následující podstatné skutečnosti. Z oznámení přestupku č.j. KRPC-110041-2/RŘ-2014-020040 ze dne 30.7.2014 vyplývá, že žalobkyně byla podezřelá z porušení ust. § 5 odst. 1 písm. a) a § 6 odst. 8 písm. b) zákona o provozu na pozemních komunikacích a tím ze spáchání přestupků dle ust. § 125c odst. 1 písm. a) bod 1 a § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona, protože dne 30. 7. 2014 v 6:20 hod. jela po dálnici D3, 70km ,ve směru od Českých Budějovic s vozidlem Ford Mondeo s RZ X, kdy tyto značky nebyly vozidlu přiděleny a jsou platné výhradně na území SRN. Žalovaná při kontrole nepředložila platné osvědčení o registraci vozidla. Z oznámení přestupku č.j. KRPC-110041-2/RŘ-2014-020040 ze dne 30.7.2014 vyplývá nad rámec uvedeného, že žalobkyně byla seznámena s tím, co jí je kladeno za vinu, k čemuž uvedla, že je majitelkou vozidla a bohužel nevěděla, že se nesmí předmětné značky používat. Toto stvrdila žalobkyně podpisem. Ve vozidle byla zjištěna spolujezdkyně, jež se k věci nevyjádřila. Na přiložených fotografiích vozidla je patrné uváděné vozidlo a značky Spolkové republiky Německo s pruhem vpravo a platností 06/05/14. Dle potvrzení o odnětí věci ze dne 30. 7. 2014 byly tyto značky odejmuty. Ve spise je následně přiložena kopie technického průkazu vydaného ve Spolkové republice Německo ze dne 15. 4. 2004. Tento technický průkaz je vystaven na osobu D. M., nar. X., bytem X Ch., D. X, registrační značka vozu X a další související listiny vydané příslušnými orgány Spolkové republiky Německo. Dále je zde protokol č. 1039/2014N o měření emisí vozidla se vznětovým motorem, kupní smlouva k vozidlu, kde jako kupující je uveden D. L., r.č. X, bytem nám. T.G. M. X, P. P. v., v.z. žalobkyní a nevyplněná plná moc k odhlášení motorového vozidla. Ze spisu dále vyplývá, že dne 26.9.2014 bylo žalobkyni vypraveno sdělení obvinění z přestupku dle oznámení přestupku a předvolání k ústnímu jednání č.j. P 1386/2014-Kre, které jí bylo doručeno 7.10.2014. Předvolání obsahuje poučení o následcích nedostavení se. Jednání bylo nařízeno na dne 22.10.2014 ve 14:

0. Dne 20. 10. 2014 zaslala žalobkyně Pokračování - 4 - 10A 153/2015 odůvodněnou omluvu z jednání, kdy uvedla, že musí vyzvednout děti ze školy. Uvádí, že v ranních hodinách by se dostavila snadněji, případně by si zvolila zástupce. Projednání se chce účastnit. Dne 30.10.2014 bylo žalobkyni doručeno další předvolání k jednání na 1. 12. 2014 v 7:

45. Žalobkyně byla poučena o následcích nedostavení se. Sdělení bylo žalobkyni doručeno dne 30. 10. 2014. Dne 26. 11. 2014 obdržel správní orgán odůvodněnou omluvu žalobkyně z jednání, kdy uvádí, že na jednání před osmou hodinou ráno se nemůže z důvodu odvozu dětí do školy zúčastnit. Žalobkyně požádala o předání řízení do Benešova nebo do Říčan, kam regionálně spadá, případně navrhla hodinu jednání mezi 9:30 a 13:

0. Závěrem uvádí, že na své osobní účasti trvá. Dne 5. 12. 2014 bylo žalobkyni doručeno nové sdělení obvinění spolu s předvoláním k ústnímu jednání, ve kterém bylo jednání nařízeno na 29. 12. 2014 v 14:

0. V tomto sdělení byla žalobkyně poučena o následcích nedostavení se. Soud poukazuje na skutečnost, že v rámci tohoto sdělení obvinění byl výčet přestupků, z jejichž spáchání byla žalobkyně podezřelá, rozšířen o přestupek dle zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích. Tato skutečnost byla v textu sdělení zvýrazněna. Dne 29. 12. 2014 v 13:40:55 obdržel prvoinstanční orgán z emailové adresy [email protected] omluvu z jednání s tím, že se žalobkyně nemůže na jednání z osobních důvodů dostavit, neboť hodně sněží a bojí se jet kvůli dětem na tak dlouhou cestu, protože kdyby se jí po cestě něco stalo, tak by to nebyla schopna sama zvládnout. Žalobkyně poprosila o sdělení náhradního termínu s tím, že si případně zajistí dopředu zástupce pro toto jednání. Správní orgán tuto omluvu nepřijal a dne 29.12.2014 vydal rozhodnutí, kterým žalobkyni uznal vinnou z přestupků dle ust. § 125c odst. 1 písm a) bod 1, § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích a z přestupků dle ust. § 83 ods. 1 písm. a) a d) zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, kdy za toto jednání uložil pokutu ve výši 6.000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu šesti měsíců. V odůvodnění se správní orgán popsal skutkový stav, průběh řízení, shrnul právní úpravu a tuto s odůvodněním aplikoval na zjištěný skutkový stav. K poslední omluvě žalobkyně správní orgán uvedl, že ji nepovažuje za včasnou omluvu, jelikož byla učiněna pouhých 19 minut před nařízením jednání. V kontextu minulých omluv pak omluvy žalobkyně posoudil jako účelové vyhýbání se ústnímu projednání věci. Dne 15. 1. 2015 zaslala žalobkyně emailem odvolání a kopii rozhodnutí o technické způsobilosti vozidla. V odvolání žalobkyně namítá, že správní orgán nevzal v úvahu skutečnost, že rozhodnutím MěU Říčany byla dne 25. 7. 2014 vozidlu schválena technická způsobilost. Z tohoto důvodu neměla být naplněna materiální stránka příslušného přestupku. S odkazem na svoji rodinou a sociální situaci žalobkyně dále namítala, že se snažila jednání zúčastnit, nicméně vzhledem k časovým možnostem plynoucích zejména ze školní docházky dětí nebylo možné, aby se v nařízených hodinách dostavila. Žalobkyně dále zaslala kopii části osvědčení o registraci vozidla, část II ze dne 30. 7. 2014. Dále zaslala žádost o schválení technické způsobilosti jednotlivě dovezeného vozidla ze dne 23. 7. 2014. Odvolání bylo projednáno napadeným rozhodnutím, které je odůvodněno tím, že byl dán prostor pro rozhodnutí věci v nepřítomnosti žalobkyně, kdy jí tvrzené důvody bránící účasti při nařízeném jednání nelze hodnotit jako náležitě odůvodněné omluvy. Spisem je prokázáno, že žalobkyně užila vozidlo opatřené téměř 2 měsíce neplatnou značkou a neměla Pokračování - 5 - 10A 153/2015 další předepsané doklady k vozidlu. Tím se dopustila přestupku podle § 125 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu. Ze záznamu o nahlížení do spisu ze dne 6. 8. 2015 plyne, že uvedeného dne se žalobkyně prostřednictvím zplnomocněného D. L. seznámila s obsahem spisu. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných žalobními body dle § 75 odst. 2 soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud považuje předně za nutné uvést, že žalobkyně uvádí celou řadu tvrzení, které naznačují její tíživou sociální a rodinou situaci. Rovněž uvádí, že je na všechno sama, i když ze správních spisů a žaloby samotné plyne, že jistou pomocí jí je její přítel. Ze správních spisů je zřejmé, že správní orgány vzaly tvrzení žalobkyně o její situaci v potaz a zohlednily je. Uváděná tvrzení však nemohou mít vliv na samotnou trestnost jednání, kterého se žalobkyně dopustila. V odůvodněných případech mohou mít tyto tvrzené skutečnosti vliv na stanovení druhu či výše sankce. V daném případě již zákon neumožňuje udělenou sankci změkčit, neboť druhy udělených sankcí jsou zákonem pevně stanoveny a jejich výměra je již na samotné spodní hranici. Soud si je vědom negativního dopadu každé udělené sankce, nicméně právě tento negativní dopad na osobu přestupce má sloužit k naplňování funkce sankce jako takové. Dle ust. § 78 odst. 1 s. ř. s. soud v případě důvodné žaloby napadené rozhodnutí zruší. Dle ust. § 78 odst. 3 s. ř. s. dle okolností může soud zrušit i rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, které napadenému rozhodnutí předcházelo. Soud v případě důvodné žaloby nemůže sám měnit práva a povinnosti účastníků správních řízení a zasahovat tak do pravomoci správních orgánů. Možnost moderace sankce má též svá omezení a v souzené věci nepřichází vůbec v úvahu, jestliže sankce byly žalobkyni uloženy na samé spodní hranici sazby stanovené zákonem. Nedodržení této hranice by znamenalo rozpor se zákonem a tím je soud vázán. Námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu shledává soud nedůvodnou. Žalobkyně uvádí, že německé přepravní registrační značky byly k vozidlu řádně vydány, toto své tvrzení však nijak nedoložila a z obsahu správních spisů tato skutečnost nevyplývá. Soud uvádí, že při vydání německé přepravní značky se žlutým pruhem je spolu s touto značkou vydán i registrační dokument (Fahrzeugschein für Fahrzeug mit Kurzzeitkennzeichen). Tento registrační dokument – technický průkaz žalobkyně nepředložila. Předložený technický průkaz vozidla, jehož kopie je součástí správního spisu, se k přepravním registračním značkám nevztahuje. Vzhledem k uvedenému soud považuje zjištěný skutkový stav za prokázaný. Z kupní smlouvy vyplývá, že spolu s vozidlem byl předán i technický průkaz vozidla, není však zřejmé, o jaký technický průkaz se jednalo. Je možné dovozovat, že se jedná o technický průkaz, jehož číslo je uvedeno ve smlouvě namísto „SPZ“, jak žalobkyně uvádí. Tato skutečnost ale nemá na právní posouzení věci vliv. Z obsahu spisu lze logicky dovodit, že registrační dokument předložen nebyl. Byl-li by předložen, byl by ve správním spise uveden, přičemž žalobkyně ani neuvádí, že by ho předložila. I kdyby předmětné přepravní značky byly k tomuto vozidlu vydány, řidič je povinen předložit tento dokument, kterým při jeho řádném vyplnění osvědčí, že registrační značky byly ke konkrétnímu vozidlu vydány. Registrační značky a registrační dokument činí jeden nerozlučný celek a je nutno je jako takový celek užívat. Soud zde pouze informativně odkazuje např. na stanovisko Ministerstva dopravy České republiky k užití německých Pokračování - 6 - 10A 153/2015 převozních značek se žlutým pruhem ze dne 29. 10. 2014, ve kterém je používání těchto značek na území České republiky podrobně popsáno. Toto stanovisko je lehce dohledatelné prostřednictvím internetových vyhledávačů, kdy je dostupné na adrese: „http://www.mdcr.cz/cs/Media/Tiskove_zpravy/Stanovisko_MD_k_uziti_nemeckych_prevoz nich_znacek_se_zlutym_pruhem.htm“. Ministerstvo v tomto stanovisku opakuje obecně dostupné informace plynoucí z příslušných právních předpisu, a to že „Použití německých převozních značek se žlutým pruhem (…) v rámci převozu vozidel mezi jednotlivými státy Evropské Unie musí být v souladu s tzv. Vídeňskou úmluvou o silničním provozu z roku 1968. V rámci převozu vozidel mezi jednotlivými státy musí být každé motorové vozidlo (…) registrováno a řidič vozidla musí mít u sebe platný certifikát o této registraci vydaný příslušným orgánem. (…) Úmluva mimo jiné stanovuje požadavky na registrační dokumenty k registračním značkám, které umožňují provoz vozidla v mezinárodním provozu, tj. i ve státě, ve kterém nebylo vozidlo registrováno. Jedním z požadavků uvedeným v Úmluvě je i povinnost, že registrační dokument musí být vystaven registračním úřadem či jím pověřeným sdružením, tzn. že musí být úředně vystaven. (…) Bude-li vozidlo, z jehož dokladu nelze jednoznačně zjistit, zda byla vozidlu úředně přidělena konkrétní registrační značka, provozováno po pozemních komunikacích na území České republiky, vystavuje se řidič takového vozidla odpovědnosti za přestupek podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. a) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu). Jedná se o protiprávní jednání spočívající v řízení motorového vozidla po pozemních komunikacích, na kterém je umístěna tabulka registrační značky, která nebyla vozidlu přidělena. Za tento přestupek řidiči hrozí velmi citelné sankce a to uložení pokuty od 5.000,- do 10.000,- Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel od 6 měsíců do 1 roku.“. Skutečnost, že vozidlo prošlo vstupní technickou prohlídkou a bylo již přihlašováno do provozu, kdy pouze stačilo si potřebné listiny atd. vyzvednout na příslušném správním úřadě, nemá na právní posouzení věci vliv. Přestupek, ze kterého byla žalobkyně odvolacím orgánem uznána vinnou, se týká umístění registrační značky na vozidlo, ke kterému tyto značky byly vydány, nikoli technického stavu vozidla, jeho pojištění, či samotného registračního procesu vozidla. Žalovaná porušila zákonem chráněný zájem možnosti řádné identifikace vozidla a za to byla potrestána. Skutečnosti, které žalobkyně uvádí, zohlednil odvolací orgán, když benevolentně z výroku „vypustil“ některé přestupky, ze kterých byla žalobkyně prvoinstančním orgánem uznána vinnou. Co se uzavřeného pojištění týče, soud, souladně s právním názorem Krajského soudu v Ostravě č.j. 58A 5/2013-28 ze dne 6. 8. 2015, uvádí že „Pro posouzení přestupku podle § 125c odst. 1 písm. a) bodu 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, je zcela bez významu, že vozidlo bylo v době spáchání tohoto přestupku řádně pojištěno.“. Tuto námitku nenaplnění materiální stránky řešeného přestupku shledal tedy soud nedůvodnou. Námitku krajní nouze shledává soud rovněž nedůvodnou. Žalobkyně poukazuje na řadu skutečností, kvůli kterým byla nucena daný den předmětné vozidlo řídit, kdy tyto důvody pramení z pracovní a rodinné situace žalobkyně. Ust. § 2 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích definuje jednání, které není přestupkem. Přestupkem není mj. jednání, jímž někdo v krajní nouzi odvrací „nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněného zákonem, jestliže tímto jednáním nebyl způsoben zřejmě stejně závažný následek než ten, který hrozil, a toto nebezpečí nebylo možno v dané situaci odvrátit jinak“. Popsaný stav, ve kterém byla žalobkyně nucena předmětné vozidlo řídit, neodpovídá krajní nouzi. Vzniklá situace byla vyvolána poruchou na vozidle žalobkyně, kdy pro tuto poruchu hrozilo, že žalobkyně nebude moci rozvést tiskoviny tak, jak jí to ukládají její pracovní povinnosti. Tento stav vyplývá Pokračování - 7 - 10A 153/2015 z péče žalobkyně o toto vozidlo a jeho technický stav. Posuzované jednání pak z povahy věci nelze kvalifikovat jako krajní nouzi ve smyslu uvedeného zákona. Rovněž je možné mít obecně za to, že dané „nebezpečí“ bylo možné odvrátit jinak, např. za pomoci přítele žalobkyně (o kterém se ve svých vyjádřeních žalobkyně zmiňuje). Námitku absence úmyslu shledává soud nedůvodnou. Dle ust. § 3 zákona o přestupcích k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti. Žalobkyně jako řidička a provozovatelka vozidla vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům měla a mohla vědět, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem. Informace o převozních registračních značkách a registračních značkách obecně jsou veřejně velmi dobře dostupné a žalobkyně jako řidička a osoba, která měla nabýt vlastnické právo k vozidlu dovezenému ze zahraničí, měla a mohla vědět, že s uvedenými registračními značkami nelze vozidlo v České republice legálně provozovat, pokud nejsou splněny zákonné předpoklady. Námitku porušení práva na spravedlivý proces tím, že nebylo žalobkyni umožněno seznámit se se správním spisem, shledává soud nedůvodnou. Správní orgán opakovaně vyhověl omluvám žalobkyně a nařídil nové jednání ve věci. Soud se ztotožňuje s názorem odvolacího orgánu a zdůrazňuje, že žalobkyně se mohla se spisem seznámit i mimo jednání, neboť jako účastník řízení o přestupku má právo do spisu nahlížet, případně si z něj činit poznámky a kopie. Skutečnost, že tohoto práva nevyužila, nelze klást k tíži správních orgánů. Ve spise prvostupňového správního orgánu není založen úřední záznam či jiný zápis potvrzující sdělení žalobkyně, že byla přítelem před posledním nařízeným jednání telefonicky omluvena. Žalobkyně sama toto své tvrzení nijak nedokládá. Ze žaloby vyplývá, že tato telefonická omluva měla být učiněna asi hodinu před nařízeným jednáním. To plyne ze sdělení „…načež v podstatě během následující hodiny rozhodl (úředník) o mém přestupku…“. Žalobkyně měla být „v podstatě (…) již na cestě (…) kousek od Benešova. Z veřejně dostupných mapových podkladů (mapy.cz) je Benešov od Tábora vzdálen cca 42 km. Dle vyjádření žalobkyně by ji čekala celkem zhruba 120 km cesta. Tato vzdálenost zhruba odpovídá délce cesty z bydliště žalobkyně do Tábora a zpět. Soud není schopen z udaného určit, kde se žalobkyně měla nacházet, avšak je toho názoru, že vzhledem k tvrzeným skutečnostem o počasí by ani omluva telefonicky sdělená hodinu před jednáním nebyla vzhledem ke sněžení od ranních hodin včasná. Soud by v takovém případě logicky očekával pokus žalobkyně domluvit se na posunutí hodiny jednání tak, aby stihla i za zhoršených podmínek bezpečně na jednání dorazit. Vzhledem k tomu, že žalobkyně svá tvrzení důkazně nepodložila (telefonickou omluvu, náhlou sněhovou kalamitu v místě její cesty do Tábora), má soud za to, že prvostupňový orgán při hodnocení omluvy žalobkyně nepostupoval tak, aby jí jeho rozhodnutím bylo nezákonně odňato právo osobní účastni na ústním jednání. Zákon nestanovuje povinnost odvolacímu orgánu nařídit jednání. Dle ust. § 49 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, nařídí správní orgán ústní jednání v případech stanovených zákonem a dále tehdy, jestliže to je nezbytné ke splněné účelu řízení a uplatnění práv účastníků. V tomto případě nemá odvolací orgán zákonem stanovenou povinnost nařídit ústní jednání. Je na uvážení správního orgánu, zda považuje za nutné nařídit ústní jednání. Vzhledem ke skutkovému stavu věci, obsahu odvolání a žaloby samotné je soud toho názoru, že nařízení jednání v této věci před odvolacím orgánem nebylo nezbytné ke splnění účelu odvolacího řízení a uplatnění práv žalobkyně. Zvolený postup odvolacího orgánu koresponduje se zásadou rychlosti a hospodárnosti, se kterými by měly být vedeny všechny správní řízení. Vzhledem k podobě a rozsahu odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu má Pokračování - 8 - 10A 153/2015 soud za to, že odvolací orgán se danou věcí zabýval, řádně se vypořádal se všemi námitkami žalobkyně, dokonce přistoupil ke změně výroku o vině a trestu. Tento přezkum proběhl v souladu s účelem odvolacího řízení a nejednalo se tak pouze o formální potvrzení prvostupňového rozhodnutí. Nad rámec věci soud uvádí, že předmětným registračním značkám již uplynula doba jejich platnosti, což uvádí i sama žalobkyně. Pokud by žalobkyně prokázala, že tyto značky byly k vozidlu vydány, byla by postihnuta za řízení vozidla s neplatnými cizozemskými převozními značkami. K tomuto soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 1 As 200/2015 – 37, ze dne 30. 9. 2015. „Státní poznávací značkou (registrační značkou), jak ji má na mysli § 125c odst. 1 písm. a) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, se míní taková identifikační značka vozidla, kterou provozovatel vozidla získává prostřednictvím žádosti o registraci vozidla u českého úřadu – nikoli jakákoli identifikační značka bez ohledu na její cizozemský původ a na její prošlou platnost.“ Čili „Pokud v daném případě stěžovatel řídil vozidlo, které v České republice hodlal používat, opatřené pouze cizozemskými registračními značkami, kterým již uplynula doba jejich platnosti, naplnil tak znaky skutkové podstaty podle § 125c odst. 1 písm. a) bod 1 silničního zákona“. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku odkazoval na původní znění zákona ust. 6 odst. 1 o podmínkách provozu vozidel, nicméně soud je toho názoru, že v této věci tato skutečnost není podstatná, neboť na žalobkyni by dopadlo jak původní znění tohoto ustanovení, tak i znění rozhodné (současné). Odvolací orgán při svém přezkumu změnil výrok prvostupňového správního orgánu tak, že žalobkyni uznal vinnou pouze z jednoho přestupku. Spolu s tím rovněž změnil i výši peněžité sankce z 6.000 Kč na 5.000 Kč. Jak odvolací orgán ve svém rozhodnutí uvádí, tato sankce je na samé dolní hranici zákonného rozpětí a nemůže být tedy nižší. Za tento přestupek zákon ukládá uložení pokuty ve výši 5.000 – 10.000 Kč, a to současně se zákazem činnosti – řízení od 6 měsíců do 1 roku. Vzhledem k tomu, že zákon předpokládá současné uložení těchto sankcí, nelze při stanovení výše a druhu sankce postupovat tak, jak navrhuje žalobkyně, tj. navýšit peněžitou sankci při neuložení sankce zákazu činnosti. Zákon výslovně v ust. § 125c odst. 8 zákona o silničním provozu stanovuje, že od sankce zákazu činnosti nelze v rozhodnutí o přestupku upustit. Doba zákazu činnosti je rovněž na samé dolní hranici zákonného rozpětí a nemůže být tak stanovena nižší. Soud na základě výše popsaného uzavřel, že správní orgány dostatečně prokázaly spáchání předmětného přestupku žalobkyní a proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl, neboť neshledal námitky žalobkyně opodstatněné a rovněž neshledal v napadeném rozhodnutí takových vad, které by mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, způsobit nicotnost tohoto rozhodnutí, případně jeho nepřezkoumatelnost. Současně v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly a ani je nepožadoval. Podle § 51 odst. 1 s.ř.s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, protože účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.

Poučení

Pokračování - 9 - 10A 153/2015 Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 10. května 2016 samosoudkyně JUDr. Věra B a l e j o v á v. r. Za správnost vyhotovení: Sládková Blanka