10 A 161/2013
č. j. 10 A 161/2013-48
V PLATNOSTICitované zákony (9)
Rubrum
10A 161/2013 – 48 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudců JUDr. Marie Trnkové a JUDr. Ing. Zdeňka Strnada, Ph.D. v právní věci žalobkyně L. V., zastoupené Mgr. Helenou Nutilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem České Budějovice, Vodní 231/5, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/3, za účasti osoby zúčastněné na řízení D. P., v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 10. 2013, č. j. KUJCK 55859/2013/OREG, t a k t o :
Výrok
Rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 23. 10. 2013, č. j. KUJCK 55859/2013/OREG, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 9.800 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně Mgr. Heleny Nutilové. Osoba zúčastněná na řízení n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
Rozhodnutím ze dne 23. 10. 2013, č. j. KUJCK 55859/2013/OREG (dále jen „napadené rozhodnutí“), vydaným podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl žalovaný odvolání žalobkyně a tím potvrdil rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice (dále jen „stavební úřad“) ze dne 15. 8. 2013, zn. SU/5219/2013 Km, kterým bylo na základě žádosti osoby zúčastněné na Pokračování - 2 - 10A 161/2013 řízení vydáno podle § 94a odst. 5 v souladu s § 79 a § 92 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), rozhodnutí o umístění stavby „přístavba rodinného domu č. p. 1237, na adrese Novohradská 1237/122, České Budějovice, na pozemku parc. č. 3247, zapsaném v k. ú. České Budějovice 6“ (dále jen „přístavba garáže“) a podle § 94a odst. 5 v souladu s § 115 stavebního zákona též stavební povolení na tuto stavbu. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně dne 20. 12. 2013 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Žalobkyně v žalobě poukázala na čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nesmí být vlastnictví zneužito na újmu práv druhých. Realizací povolené přístavby garáže bude podle žalobkyně zasaženo do jejího vlastnického práva k sousednímu pozemku parc. č. 3245, zapsanému v k. ú. České Budějovice 6. Žalobkyně odkázala na technickou zprávu z projektové dokumentace z března 2013, ze které se podává, že povolená přístavba garáže bude dosahovat výšky 3,11 m. Z toho důvodu je žalobkyně přesvědčena, že po dokončení přístavby garáže dojde k výraznému zastínění obytné terasy na jejím domě, která se nachází v těsné blízkosti společné hranice obou pozemků; tím podle žalobkyně dojde k narušení klidové zóny její zahrady. Žalobkyně též poukázala na to, že bude omezena hlukem z provozu motorových vozidel, která budou parkována v garáži. To vše bude mít dopad na pohodu bydlení. Žalobkyně namítla též nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Žalobkyně uvádí, že již na místním šetření dne 6. 8. 2013 požadovala dodržení vzdálenosti přístavby garáže dva až tři metry od společné hranice obou pozemků. Na to navázala ve svém odvolání, v němž namítala, že nesouhlasí s realizací stavby přímo na hranici pozemku v jejím vlastnictví. Žalobkyně poukazuje na § 25 odst. 5 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“), v němž se stanoví minimální vzdálenost stavby garáže od společné hranice, která nesmí být menší než dva metry. Žalovaný přitom aplikoval § 25 odst. 6 vyhlášky č. 501/2006 Sb., podle kterého je s ohledem na charakter zástavby možno umístit garáž až na hranici pozemku. Žalobkyně je přesvědčena, že žalovaný v napadeném rozhodnutí konkrétně nevypořádal, zda v daném případě byly splněny podmínky pro uplatnění výjimky z obecného zákazu stavby garáže ve vzdálenosti menší než dva metry od společné hranice pozemků. Žalovaný ani nezkoumal, zda ve stěně zamýšlené přístavby garáže nejsou plánovány stavební otvory (okna, větrací otvory). Napadené rozhodnutí trpí značnou obecností, neboť konkrétně nereaguje na námitky žalobkyně. Žalovaný se podle žalobkyně nezabýval ani tím, zda bude při realizaci přístavby garáže zamezeno stékání dešťových vod nebo spadu sněhu ze stavby na sousední pozemek. Žalobkyně považuje toto pochybení žalovaného za vážnou procesní vadu zvláště v kontextu vyjádření Odboru ochrany životního prostředí Magistrátu města České Budějovice ze dne 23. 5. 2013, ze kterého vyplývá, že realizace záměru přístavby garáže je možná za předpokladu, že likvidace srážkových vod z přístavby bude realizována v souladu s § 5 odst. 3 zákona 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“), tj. za předpokladu převážné likvidace srážkové vody vsakováním či akumulací na pozemku investora. Podle citovaného ustanovení zákona o vodách nesmí být povolena stavba, aniž by bylo zajištěno vsakování nebo zadržování a odvádění srážkových vod v souladu se stavebním zákonem. Naplnění souladu stavebního záměru s vodoprávní úpravou nezkoumal ani stavební úřad. Napadené rozhodnutí i prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno, aniž by se správní orgány konkrétně zabývaly Pokračování - 3 - 10A 161/2013 splněním podmínek kladených na přístavbu garáže stavebněprávními a vodohospodářskými předpisy, a to za situace, kdy požadavky na aplikaci příslušných právních předpisů vznesla žalobkyně nepřímo v rámci svých námitek v průběhu správního řízení, konkrétně při místním šetření dne 6. 8. 2013 a později ve svém odvolání. Žalobkyně z uvedených důvodů navrhla, aby krajský soud zrušil jak napadené rozhodnutí, tak i prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Žalobní argumentaci žalobkyně ohledně narušení pohody bydlení, zastínění a hluku označil za opožděnou. Žalovaný poukázal na to, že se na hranici pozemků v místě přístavby garáže nachází zeď o výšce cca 2,7 m a délce 4 m; navrhovaná přístavba garáže tedy tuto zeď přesáhne částí štítu max. o 40 cm. Míra zastínění touto částí štítu tedy bude zanedbatelná. Žalovaný odmítl, že by jeho rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalovaný uvedl, že záměr přístavby garáže zkoumal z hledisek vymezených v § 90 stavebního zákona z úřední povinnosti. Přitom shledal, že byly splněny podmínky pro umístění stavby na hranici pozemků, že záměr umístění byl v souladu s územně plánovací dokumentací, že přístavba splňovala podmínky příslušných ustanovení vyhlášky č. 501/2006 Sb. a že dotčené orgány nevydaly k umístění stavby záporná stanoviska. Splnění podmínek § 25 odst. 6 vyhlášky č. 501/2006 Sb. pro umístění přístavby garáže na hranici pozemků vyplývá z projektové dokumentace (v jižní stěně nejsou žádné otvory, stavba nepřesahuje na sousední pozemek a odvod dešťových vod a vsak je stávající – na pozemek osoby zúčastněné na řízení). Podle žalovaného byly námitky žalobkyně uplatněné ve správním řízení nekonkrétní. Žalovaný podotkl, že soulad správního rozhodnutí s právními předpisy zajišťuje správní orgán z úřední povinnosti. Žalobkyně v replice zopakovala některé své žalobní argumenty a především podotkla, že trvá na nepřezkoumatelnosti obou správních rozhodnutí, a to pro nepřesvědčivost a nedostatečnost odůvodnění; odkázala přitom na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Ze správního spisu vyplynuly pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Dne 19. 6. 2013 byla stavebnímu úřadu doručena žádost osoby zúčastněné na řízení o vydání společného územního rozhodnutí a stavebního povolení ve věci přístavby garáže. Přípisem ze dne 4. 7. 2013 zn. SU/5219/2013 Km bylo účastníkům řízení a dotčeným orgánům oznámeno zahájení společného územního a stavebního řízení; současně byli pozváni k ústnímu jednání na den 6. 8. 2013 a byli poučeni, že dotčené orgány a účastníci řízení mohou závazná stanoviska a námitky uplatnit nejpozději při ústním jednání, jinak k nim nebude přihlédnuto. Ze správního spisu se dále podává, že dne 6. 8. 2013 proběhlo ústní jednání spojené s místním šetřením, na kterém své připomínky písemně uplatnila žalobkyně. V tomto písemném stanovisku žalobkyně uvedla, že nesouhlasí s umístěním garáže na hranici pozemku, nechť je garáž umístěna dva až tři metry od společné hranice pozemků. Jako důvod svého nesouhlasu s umístěním stavby žalobkyně uvedla nedobré sousedské vztahy. V protokolu o ústním jednání ze dne 6. 8. 2013 se uvádí, že se stavební úřad pokusil o dohodu mezi účastníky; pokus však nebyl úspěšný. Ve správním spise jsou založeny jako podklady pro rozhodnutí: vyjádření Odboru ochrany životního prostředí Magistrátu města České Budějovice ze dne 23. 5. 2013, závazné Pokračování - 4 - 10A 161/2013 stanovisko dotčeného orgánu na úseku požární ochrany ze dne 16. 7. 2013, vyjádření ČEVAK a. s. ze dne 5. 4. 2013, vyjádření E.ON Servisní, s. r. o. ze dne 15. 3. 2013, vyjádření Telefonica Czech republic, a. s. ze dne 6. 3. 2015. Dne 15. 8. 2013 vydal stavební úřad společné rozhodnutí o umístění stavby a stavební povolení ve věci přístavby garáže, přičemž stanovil podmínky pro umístění stavby, pro provedení stavby a pro užívání stavby. V tomto rozhodnutí též odůvodnil, proč zamítl námitky žalobkyně, uplatněné během ústního jednání dne 6. 8. 2013. K nesouhlasu žalobkyně s umístěním přístavby garáže na společnou hranici pozemků, stavební úřad uvedl, že zástavba na dotčených pozemcích je limitována velikostí těchto pozemků; z toho důvodu jsou stavby stávajících rodinných domů řešeny jako domy řadové, umístěné na hranici se sousední stavbou, jak vyplývá z § 25 odst. 6 vyhlášky č. 501/2006 Sb. S ohledem na charakter zástavby se stavebnímu úřadu jevilo problematickým uplatnění pravidel podle § 25 odst. 2, resp. odst. 5 citované vyhlášky. Navržení umístění přístavby garáže až na společnou hranici pozemků bude v daném případě naplňovat podstatu smyslu § 25 odst. 6 citované vyhlášky, jelikož bude doplňovat charakter stávající zástavby těchto pozemků, nebude působit ve svém okolí nesourodým dojmem a současně bude naplňovat i další podmínky dané citovaným ustanovením. Na místním šetření bylo zjištěno, že se mezi pozemky na společné hranici nachází zeď o výšce cca 2,7 m a délce 4 m. Realizovaná stavba bude po jejím dokončení „schována“ za touto zdí a ze sousedního pozemku bude vidět pouze vrchní část pultové střechy, která tuto zeď přesáhne částí štítu nejvíce o 40 cm. Míra zastínění sousedního pozemku touto částí štítu bude zanedbatelná. Domněnka žalobkyně, že střecha garáže bude sloužit jako terasa je neopodstatněná, neboť z projektové dokumentace vyplývá, že střecha navrhované garáže není řešena jako terasa či rozšíření stávajícího balkonu. K narušeným sousedským vztahům se stavební úřad nevyjadřoval. V rámci odůvodnění územního rozhodnutí stavební úřad konstatoval, že záměr umístění stavby je v souladu se schválenou územně plánovací dokumentací. Umístění stavby vyhovuje obecným požadavkům na využívání území podle vyhlášky č. 501/2006 Sb., přičemž s ohledem na charakter zástavby byl uplatněn § 25 odst. 6 citované vyhlášky. Stavební úřad uvedl, že zajistil vzájemný soulad předložených stanovisek dotčených orgánů a tato stanoviska a požadavky zahrnul do podmínek rozhodnutí. V rámci odůvodnění stavebního povolení stavební úřad uvedl, že žádost posoudil podle § 111 stavebního zákona, projednal ji s účastníky řízení a s dotčenými orgány a zjistil, že realizací nebo užíváním stavby nejsou ohroženy zájmy chráněné stavebním zákonem, předpisy vydanými k jeho provedení a zvláštními předpisy. Předložená projektová dokumentace splňovala obecné technické požadavky na stavby a podmínky územního rozhodnutí o umístění stavby. Projektová dokumentace též splňovala v odpovídající míře obecné požadavky na výstavbu. Stavební úřad konstatoval, že zajistil vzájemný soulad předložených závazných stanovisek dotčených orgánů a zahrnul je do podmínek rozhodnutí. Do rozhodnutí stavebního úřadu podala žalobkyně dne 28. 8. 2013 odvolání, v němž uvedla, že nesouhlasí s realizací stavby přímo na hranici pozemku v jejím vlastnictví. Následně doplnila další podání ze dne 9. 9. 2013, v němž se vyjadřovala k okolnostem výstavby jejího rodinného domu v roce 1980 a v němž uvedla, že jestli chce osoba zúčastněná na řízení stavět garáž, tak ať postaví zeď do výšky 4 metrů; jinak se stavbou garáže nebude žalobkyně souhlasit. Pokračování - 5 - 10A 161/2013 Žalovaný vydal dne 23. 10. 2013 rozhodnutí o odvolání, ve kterém rozhodl tak, jak je uvedeno shora. V odůvodnění svého rozhodnutí přitom uvedl, že správní řízení bylo provedeno bez vad a že rozhodnutí stavebního úřadu bylo vydáno v příslušné formě a má požadované zákonné náležitosti; výrok rozhodnutí má dostatečnou oporu v jeho odůvodnění. Žalovaný pouze konstatoval, že jistého pochybení se stavební úřad dopustil tím, že rozhodl nadbytečně o námitkách účastníků řízení, nicméně toto pochybení nezpůsobuje nezákonnost jeho rozhodnutí. Žalovaný odkázal na § 25 odst. 6 vyhlášky č. 501/2006 Sb. a konstatoval, že v daném případě bylo navrženo umístění přístavby garáže na společnou hranici se sousedním pozemkem, neboť samotný rodinný dům stojí na této společné hranici. Umístění stavby bylo podle žalovaného navrženo v souladu s vydanou územně plánovací dokumentací a navržená přístavba splňovala podmínky citované vyhlášky pro umístění stavby. Dotčené orgány nevydaly záporná stanoviska, proto nic nebránilo vydání územního rozhodnutí o umístění stavby a stavebního povolení. K odvolacímu důvodu žalobkyně žalovaný uvedl, že stavební záměr byl navržen v souladu se stavebním zákonem a jeho prováděcími předpisy, a proto nebylo možno jejímu požadavku na umístění stavby dva až tři metry od společné hranice vyhovět. Žalovaný dodal, že do jeho kompetence nepřísluší posuzování sousedských sporů. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [(§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Žaloba je důvodná. Z povahy věci se krajský soud nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. K otázce přezkoumatelnosti správního rozhodnutí se vyjádřil již Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 26. 2. 1993, č. j. 6 A 48/92 – 23, v němž konstatoval, že „z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů (…).“ Žalobkyně spatřovala nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí v tom, že se žalovaný konkrétně nevypořádal s tím, zda byly splněny podmínky pro uplatnění výjimky z obecného zákazu umístění stavby garáže ve vzdálenosti menší než dva metry od společné hranice pozemků. Žalovaný dále podle žalobkyně nezkoumal to, zda jsou splněny podmínky podle § 25 odst. 6 vyhlášky č. 501/2006 Sb., tj. zda ve stěně zamýšlené přístavby garáže na společné hranici pozemků nejsou plánovány stavební otvory. Předně je třeba poukázat na to, že žalovaný přezkoumával rozhodnutí stavebního úřadu především v rozsahu uplatněných odvolacích námitek. Žalobkyně přitom v odvolání toliko obecně namítla, že nesouhlasí s umístěním stavby garáže na společné hranici pozemků. Žalovanému nelze tedy vyčítat, že se s takto obecně uplatněnou námitkou, též obecným způsobem vypořádal a konkrétně se nevyjadřoval např. k tomu, zda jsou ve stěně garáže zamýšleny stavební otvory. Pokud má žalobkyně za to, že žalovaný nedostatečně odůvodnil aplikaci § 25 odst. 6 vyhlášky č. 501/2006 Sb., podle které je umožněno za splnění tam vymezených podmínek umístit stavbu na společnou hranici pozemků, pak je nutno poukázat na to, že odvolací řízení s řízením prvoinstančním tvoří jeden celek (zásada jednotnosti řízení). Stavební úřad přitom ve svém rozhodnutí podrobným způsobem osvětlil, proč má za to, že s ohledem na charakter Pokračování - 6 - 10A 161/2013 zástavby v daném místě je postup podle § 25 odst. 6 vyhlášky č. 501/2006 Sb. naprosto opodstatněný. Žalovaný pak v napadeném rozhodnutí doplnil, že v daném případě bylo navrženo umístění přístavby garáže na společnou hranici se sousedním pozemkem, neboť samotný rodinný dům stojí na této společné hranici. Umístění stavby bylo podle žalovaného navrženo v souladu s vydanou územně plánovací dokumentací, navržená přístavba splňovala podmínky citované vyhlášky pro umístění stavby a dotčené orgány nevydaly záporná stanoviska; proto nic nebránilo vydání územního rozhodnutí o umístění stavby a stavebního povolení. Krajský soud shledal napadené rozhodnutí přezkoumatelným, neboť žalovaný dostatečným způsobem reagoval na odvolací námitku žalobkyně a v podstatě tím doplnil vyčerpávající odůvodnění k této otázce, obsažené v prvostupňovém rozhodnutí stavebního úřadu. Závěr o přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí však nikterak nepredikuje ničeho o jeho věcné správnosti, ke které se krajský soud vyjádří v rámci vypořádání dalších žalobních bodů. Žalobkyně v žalobě dále tvrdila, že po dokončení stavby garáže dojde k výraznému zastínění obytné terasy na jejím domě a že bude narušena klidová zóna její zahrady. Žalobkyně se též obávala omezení hlukem z provozu motorových vozidel. Dovolávala se dopadu přístavby garáže na pohodu bydlení. Při posuzování těchto žalobních námitek vycházel zdejší soud z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2008, č. j. 9 As 80/2007 – 66, z jehož právní věty se podává, že „k námitkám proti projednávané stavbě, které účastník stavebního řízení neuplatní ve lhůtě pro to stanovené (§ 61 odst. 3 stavebního zákona z roku 1976) a ani je neuvede v podaném odvolání proti rozhodnutí o stavebním povolení, správní soud nepřihlédne, pokud se netýkají konkrétního porušení kogentního předpisu hmotného nebo procesního práva.“ (citované rozhodnutí je dostupné z www.nssoud.cz). Přestože tento judikát vychází z právní úpravy již zrušeného zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), je plně aplikovatelný i na nyní projednávaný případ, neboť stavební zákon z roku 2006 je postavena na identické právní úpravě koncentrace stavebního řízení i řízení územního. Obecně tedy platí, že námitky k umístění stavby i k povolení stavby lze uplatnit jen koncentrovaně, tj. při nařízeném ústním jednání, místním šetření nebo ve stanovené lhůtě, přičemž k později uplatněným námitkám se nepřihlíží. Pro stavební řízení, obdobně jako v případě územního řízení, tedy platí zásada koncentrace řízení, jejíž účel lze spatřovat ve snaze zákonodárce stanovit určité limity stavebního řízení a zamezit neustálému generování nových námitek, které by ve svém důsledku mohly zcela zabránit jakékoliv stavební činnosti. Z pohledu dotčených orgánů státní správy, jakož i všech známých účastníků řízení, je proto nutné na zahájené územní, stavební či společné řízení reagovat a vznést případné námitky včas. Z této koncepce pak vychází i shora citovaný judikát Nejvyššího správního soudu, podle kterého se v žalobním řízení nepřihlédne k námitkám, které nebyly vzneseny již ve stavebním řízení, ledaže by šlo o námitku konkrétního porušení kogentního předpisu hmotného nebo procesního práva ze strany stavebního úřadu či žalovaného. Ve vztahu k námitkám zastínění pozemku žalobkyně, rušení hlukem a narušení pohody bydlení tedy krajský soud konstatuje, že k nim nepřihlédl, neboť šlo o námitky, které žalobkyně neuplatnila na ústním jednání spojeném s místním šetřením, jak se podává z obsahu správního spisu; neuplatnila je dokonce ani v odvolání. Stejným způsobem však nelze přistupovat k poslednímu žalobnímu bodu žaloby, v němž žalobkyně namítla, že se žalovaný (a potažmo i stavební úřad) dopustil vady řízení, neboť se konkrétně nezabýval splněním vodoprávních podmínek pro umístění a povolení stavby. Přitom žalobkyně výslovně poukázala na vyjádření Odboru ochrany životního Pokračování - 7 - 10A 161/2013 prostředí Magistrátu města České Budějovice ze dne 23. 5. 2013, v němž byla stanovena konkrétní podmínka, a sice že realizace záměru přístavby garáže je možná pouze za předpokladu převážné likvidace srážkové vody vsakováním či akumulací na pozemku investora. Krajský soud se nejprve zabýval povahou vyjádření Odboru ochrany životního prostředí Magistrátu města České Budějovice a dospěl k závěru, že má povahu závazného stanoviska dotčeného orgánu podle § 4 odst. 2 písm. a) stavebního zákona. Jedná se přitom o tzv. koordinované závazné stanovisko podle § 4 odst. 7 stavebního zákona, ve kterém se Odbor ochrany životního prostředí vyjadřoval k ochraně veřejného zájmu na úseku vodního hospodářství, ochrany přírody a krajiny, ochrany lesa a zemědělského půdního fondu, ochrany ovzduší a odpadového hospodářství. Postavení vodoprávního úřadu jakožto dotčeného orgánu ve stavebních věcech, z jehož závazného stanoviska je stavební úřad povinen vycházet, vyplývá z § 104 odst. 9 vodního zákona. Z toho ustanovení se totiž podává, že při postupu podle stavebního zákona při umisťování, povolování, užívání a odstraňování staveb lze vydat rozhodnutí nebo učinit jiný úkon jen na základě závazného stanoviska vodoprávního úřadu, pokud mohou být dotčeny zájmy podle tohoto zákona. Žalobkyně tedy namítá vážnou procesní vadu, a sice že ve společném územním a stavebním řízení nebylo zohledněno závazného stanovisko dotčeného vodoprávního orgánu, které stanovilo konkrétní podmínku pro realizaci záměru přístavby garáže. V tomto případě opět nejde o námitku, kterou by žalobkyně uplatnila již ve společném územním a stavebním řízení. Žalobkyně sice tvrdí, že ji nepřímo ve stavebním řízení uplatnila, to však není pravdivé tvrzení. Tuto námitku žalobkyně poprvé vznesla až v žalobě. Jak vyplývá z již shora citovaného judikátu Nejvyššího správního soudu, je soud povinen přihlédnout k námitce, která se týká porušení konkrétního kogentního ustanovení hmotného nebo procesního práva, přestože taková námitka nebyla uplatněna již ve stavebním řízení. Uvedená námitka žalobkyně jednoznačně napadá nezákonnost procesního postupu žalovaného, resp. stavebního úřadu, a proto k ní krajský soud přihlédl, i když nebyla řádně uplatněna v odvolacím řízení, a meritorně se jí zabýval. Přitom shledal, že daná námitka je důvodná. O žádosti osoby zúčastněné na řízení se podle § 94a stavebního zákona vedlo společné územní a stavební řízení, ve kterém se pro uplatnění závazných stanovisek dotčených orgánů a námitek účastníků použijí § 89 a § 114 stavebního zákona obdobně. Podle § 94a odst. 7 stavebního zákona obsahové náležitosti společného územního a stavebního rozhodnutí stanoví § 13a vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Výroková část společného rozhodnutí kromě obecných náležitostí rozhodnutí obsahuje výrok o umístění stavby a výrok o povolení stavby. Výrok o umístění stavby obsahuje obdobné náležitosti jako náležitosti uvedené v § 9 odst. 1 a 2, s výjimkou § 9 odst. 2 písm. b) a c) citované vyhlášky. Výrok o povolení stavby obsahuje náležitosti uvedené v § 18c citované vyhlášky. Podle § 9 odst. 2 písm. d) citované vyhlášky potom platí, že rozhodnutí o umístění stavby dále obsahuje podmínky, kterými se zabezpečí podmínky a požadavky vyplývající ze závazných stanovisek dotčených orgánů. Podle § 18c odst. 2 písm. a) citované vyhlášky platí, že ve stavebním povolení se zabezpečí plnění požadavků uplatněných dotčenými orgány, nejsou-li stanoveny rozhodnutími, případně požadavků vlastníků technické infrastruktury k napojení na ni. Krajský soud ověřil, že v prvostupňovém rozhodnutí stavebního úřadu bylo výslovně uvedeno, že stavební úřad zajistil vzájemný soulad předložených stanovisek dotčených orgánů vyžadovaných zvláštními předpisy a že tato stanoviska a požadavky zahrnul do Pokračování - 8 - 10A 161/2013 podmínek rozhodnutí. Přesto však z jeho rozhodnutí nevyplývá, že by podmínku, podmiňující realizaci záměru přístavby garáže zajištěním vsakování či akumulace srážkových vod na pozemku osoby zúčastněné na řízení, zahrnul do podmínek společného územního rozhodnutí a stavebního povolení. Paradoxně z koordinovaného závazného stanoviska stavební úřad použil pouze podmínku stanovenou k ochraně veřejného zájmu na úseku odpadového hospodářství, kterou do svého rozhodnutí zahrnul. Výslovnou podmínku vztahující se k ochraně veřejného zájmu na úseku vodního hospodářství však ponechal stranou a do svého rozhodnutí ji nezahrnul. Byl tak však povinen učinit. Podmínky, obsažené v závazném stanovisku, totiž samy o sobě nezavazují účastníky řízení; právní účinky vůči účastníkům získají pouze nepřímo tím, že je ta která podmínka k ochraně veřejného zájmu vtělena do konečného rozhodnutí. Pokud tedy dotčený orgán ve svém závazném stanovisku určí nějaké podmínky k ochraně veřejného zájmu, pak je nutné tyto podmínky včlenit do výrokové části územního rozhodnutí či stavebního povolení. Teprve právní mocí tohoto konečného rozhodnutí se stávají i podmínky zahrnuté do jeho výroku závazné pro účastníky řízení. (obdobně srov. Machačková, J. a kol.: Stavební zákon. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 366 až 367). Jestliže stavební úřad vydal prvostupňové rozhodnutí, aniž by do něj vtělil příslušnou podmínku stran vsakování a akumulace srážkové vody na pozemku osoby zúčastněné na řízení, nezavázal osobu zúčastněnou na řízení touto konkrétní povinností, na kterou je nutno dbát při realizaci záměru přístavby garáže. Osoba zúčastněná na řízení pak takovou povinnost nemusí respektovat, přičemž by mohlo při realizaci stavby dojít k zásahu do práv vlastníka sousedního pozemku (žalobkyně) např. tím, že odvod srážkových vod z přístavby nebude nijak reálně řešen a bude např. docházet k odtoku srážkové vody na pozemek žalobkyně. Krajský soud tak konstatuje, že společné územní rozhodnutí a stavební povolení nesplňovalo předepsané obsahové náležitosti, neboť nezabezpečovalo plnění podmínek a požadavků vyplývajících ze závazného stanoviska dotčeného orgánu na úseku vodního hospodářství. Absence příslušné podmínky v prvostupňovém rozhodnutí navíc v podstatě popírá předpoklad o tom, že jsou splněny podmínky pro umístění přístavby garáže na společné hranici pozemků, neboť to je podle § 25 odst. 6 vyhlášky č. 501/2006 Sb. možné, pouze pokud bude zamezeno stékání dešťových vod nebo spadu sněhu ze stavby na sousední pozemek. Příslušná podmínka dotčeného vodoprávního orgánu tak měla vést k zajištění, zdůraznění a konkretizaci požadavku stanoveného obecně závazným právním předpisem. V rámci odvolacího řízení žalovaný podle § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumává správnost napadeného rozhodnutí jen v rozsahu odvolacích námitek, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. Ten v daném případě vyplýval z jednotlivých složkových zákonů a byl reprezentován jednotlivými závaznými stanovisky dotčených orgánů, z nichž stavební úřad vycházel, resp. měl vycházet. Ke skutečnosti, že stavební úřad nezačlenil do prvostupňového rozhodnutí podmínky závazného stanoviska na úseku vodního hospodářství, měl žalovaný v odvolacím řízení přihlédnout z úřední povinnosti a takové pochybení stavebního úřadu měl napravit. Pochybení stavebního úřadu, spočívající v nerespektování jedné podmínky závazného stanoviska, totiž způsobuje procesní vadu, která měla vliv na soulad prvostupňového rozhodnutí s právními předpisy. Žalovaný tedy měl v odvolacím řízení zajistit ochranu veřejného zájmu na úseku vodního hospodářství i mimo rozsah odvolacích námitek a zajistit soulad prvostupňového rozhodnutí s veřejným zájmem a právními předpisy, tj. měl zajistit, aby společné územní rozhodnutí a stavební povolení zabezpečovalo plnění podmínek a požadavků vyplývajících ze závazného stanoviska dotčeného vodoprávního úřadu. Pokud tak žalovaný neučinil, rovněž se dopustil podstatné vady řízení, která měla vliv na zákonnost jeho rozhodnutí. Ačkoliv žalovaný ve vyjádření k žalobě konstatoval, že soulad rozhodnutí s právními předpisy zajišťuje správní orgán Pokračování - 9 - 10A 161/2013 z úřední činnosti, on sám této proklamaci nedostál, neboť soulad společného územního rozhodnutí a stavebního povolení s právními předpisy (zde s požadavky vodního zákona) nezajistil. Na shledaném pochybení správních orgánů nic nemění ani to, co žalovaný uvedl ve svém vyjádření k žalobě, a sice že odvod a vsakování srážkových vod je stávající, tj. na pozemek osoby zúčastněné na řízení. K tomu krajský soud konstatuje, že odvod a vsakování srážkových vod nemůže být stávající, neboť přístavbou garáže dojde ke změně stávajících poměrů, a proto je třeba zajistit, aby i v rámci nových stavebních poměrů bylo zajištěno vsakování vod na pozemku osoby zúčastněné na řízení. Právě za tímto účelem byla v závazném stanovisku vyslovena konkrétní podmínka týkající se této otázky. S ohledem na konstatovanou podstatnou vadu správního řízení, která měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, zrušil krajský soud napadené rozhodnutí bez nařízení jednání podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je v dalším řízení vázán závazným právním názorem krajského soudu podle § 78 odst. 5 s. ř. s. tak, jak byl vysloven shora. Krajský soud nepřistoupil i ke zrušení prvostupňového rozhodnutí stavebního úřadu podle § 78 odst. 3 s. ř. s., neboť k tomuto postupu neshledal důvody. Ustanovení § 90 správního řádu dává žalovanému v rámci odvolacího řízení dostatečné možnosti k tomu, aby shledané pochybení, ke kterému došlo, zhojil vhodným procesním postupem. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný správní orgán, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšnou žalobkyni, v jejím případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem a odměnou advokáta. Na soudní poplatek žalobkyně vynaložila částku 3000 Kč. Náklady zastoupení spočívají v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) celkem v částce 6200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů v částce 600 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6800 Kč. Doplnění žaloby ze dne 23. 12. 2013 nepovažoval krajský soud za úkon právní služby, neboť obsahovalo pouze žádost o osvobození od soudních poplatků; tato žádost mohla být součástí žaloby samotné. Stejně tak repliku žalobkyně ze dne 13. 2. 2014 nepovažoval krajský soud za úkon právní služby, neboť ve věci nepřinesla ničeho nového. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobkyně nepředložila podle § 14a citované vyhlášky osvědčení o registraci plátce daně z přidané hodnoty, nepřistoupil zdejší soud ke zvýšení odměny o částku odpovídající této dani podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkem tak náklady řízení představují částku 9.800 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně. V případě osoby zúčastněné na řízení zdejší soud odkazuje na § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Vzhledem k tomu, že osobě zúčastněné na řízení žádné povinnosti soudem uloženy nebyly, rozhodl soud v jejím případě tak, že nemá právo na náhradu nákladů řízení. Osoba zúčastněná na řízení ani nenavrhla, aby jí z důvodů zvláštního zřetele hodných bylo přiznáno právo na náhradu dalších nákladů řízení. Pokračování - 10 - 10A 161/2013
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve třech vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 20. října 2014 Předsedkyně senátu: JUDr. Věra Balejová v.r. Za správnost vyhotovení: Sládková Blanka
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.