Krajský soud v Českých Budějovicích · Rozsudek

10 A 17/2010

č. j. 10 A 17/2010-56

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2010-07-16 · ECLI:CZ:KSCB:,2010:10.A.17.2010.56

  1. KS Č. Budějovice 10 A 17/2010-56
  2. NSS 7 As 84/2010-141

Citované zákony (8)

Rubrum

10A 17/2010 – 56 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Krybusové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobkyně J.H., právně zast. JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem, AK Praha 1, Bolzanova 1, proti žalovanému Krajskému úřadu – Jihočeského kraje České Budějovice, odboru regionálního rozvoje, územního plánování stavebního řádu a investic, oddělení stavebního řádu, U Zimního stadionu 1952/2, žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12.1.2010, č.j. KUJCK 35323/2009/OREG/4, za účasti Mgr. P.Ch., t a k t o :

Výrok

Žaloba se z a m í t á . Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Osobě zúčastněné na řízení se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobou, doručenou dne 14.3.2010 Krajskému soudu v Českých Budějovicích, se žalobkyně domáhala přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 12.1.2010, č.j. KUJCK 35323/2009/OREG/4, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Městského úřadu Sezimovo Ústí, odboru stavebního úřadu, územního plánování, životního prostředí a dopravy ze dne 7.9.2009, č.j. MESU-55/OSU/2009/Pi-31/48 a toto rozhodnutí potvrzeno. Žalobkyně v žalobě označila argumentaci krajského úřadu jako mylnou a rozpornou se zákonem. Mylně byla správním orgánem posuzována část stavby označovaná jako přístřešek, Pokračování - 2 - 10A 17/2010 která byla označena v rozhodnutích jako stavba, ačkoliv je zcela jasné, že nejedná se, ani nemůže jít o samostatnou stavbu, ale pouze o její část, resp. část stavby ve stavu, v jakém se v okamžiku dodatečného povolení nacházela. Správní orgány se odmítly zabývat stavbou jako celkem. Při posuzování se omezily pouze na tři části celé stavby označené nesprávně jako stavba. To je také hlavní důvod, pro který žalobkyně podala žalobu. Pokud byla pouze izolovaně posuzována část stavby, nemohlo být objektivně zkoumáno, zda byly splněny všechny podmínky stanovené v § 129 odst. 2 stavebního zákona pro případ dodatečného povolení stavby. Dále žalobkyně poukázala na méně závažné vady prvostupňového rozhodnutí, v prvé řadě, že nebyla stanovena lhůta k dokončení stavby. Dále poukázala na vadnou formulaci stavebního úřadu, který uvedl, že „zamítl“ námitky, ačkoliv mělo být správně použito formulace stavební úřad „zamítá“ námitky. Stavební úřad rovněž nesprávně odkázal při vymezení okruhu účastníků řízení na § 109 stavebního zákona, ačkoliv měl být učiněn odkaz na ustanovení § 27 správního řádu, neboť stavební zákon v ustanovení § 129 odst. 3 odkazuje na ustanovení § 111 - § 115 stavebního zákona. Podstatnou záležitostí při vydání dodatečného povolení stavby bylo požárně bezpečnostní řešení stavby, ve kterém správní orgány chybovaly, pokud se držely znaleckého posudku znalce T., ačkoliv žalobkyně poukázala na odborné vyjádření znalce Ing. L.S., který má vyšší kvalifikaci. Žalobkyně pak navrhla pro posouzení odborných otázek ustanovení znalce v oboru stavebnictví a požární bezpečnosti z hlediska řešení požárně nebezpečného prostoru. Z těchto důvodů bylo navrženo zrušení rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení. Podáním ze dne 29.3.2010 žalobkyně upravila okruh žalovaných, tak jak je označila v žalobě, kdy jako žalovaný správní orgán ponechala Krajský úřad – Jihočeského kraje v Českých Budějovicích . Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že rozhodnutím ze dne 11.4.2007 byla Mgr. P.Ch. povolena stavba přístřešku na pozemku p.č. 81/11 u zahradního domku ev.č. 157 na pozemku st.p.č. 2398 a vsakovací jímky včetně perforovaného potrubí na pozemku p.č. 81/11, vše v k.ú. Sezimovo Ústí. Na základě podnětu žalobkyně bylo zjištěno, že stavebník použil namísto lehké dřevěné konstrukce střechy monolitický železobetonový strop, což bylo vyhodnoceno jako změna stavby prováděná v rozporu s citovaným stavebním povolením a schválenou projektovou dokumentací. Bylo zahájeno řízení o odstranění stavby podle stavebního zákona. Řízení bylo ukončeno vydáním rozhodnutí ze dne 7.9.2009, kterým byla dodatečně povolena část stavby spočívající v provedení monolitické železobetonové desky, 24 kusů skleněných tvárnic a zaklenutí vstupu. Stavba ve smyslu stavebního zákona nemusí odpovídat nutně pojmu samostatné věci. V dané věci byly posuzovány pouze tři části stavby, které byly provedeny v rozporu se stavebním povolením. Žalovaný poukazuje na to, že žalobkyně neuvedla, v čem neodpovídá závěr stavebního úřadu, že stavba není v rozporu s § 129 odst. 2 stavebního zákona. K vytýkanému pochybení ohledně absence lhůty v rozhodnutí k dokončení stavby žalovaný uvedl, že jednalo se o již stavbu dokončenou, a proto stanovení termínu dokončení stavby bylo bezpředmětné. Formulační námitka ohledně použitého výrazu k zamítnutí námitek byla žalovaným označena jako čistě formalistická, která nemá vliv na zákonnost rozhodnutí. K vytýkanému vadnému posouzení požárně bezpečnostního řešení stavby žalovaný setrval na odůvodnění rozhodnutí. Žalobkyně navíc neuvedla, jakým způsobem může být dotčeno její vlastnické právo. Posouzení požárně bezpečnostního řešení stavby provedl hasičský záchranný sbor. Rovněž byla povolena výjimka, a to stavebním úřadem ze dne 6.5.2009 podle § 17 odst. 5 vyhlášky č. 137/1998 Sb., a tudíž nebyl nesprávný postup správních orgánů při posuzování záležitosti požárně bezpečnostního řešení stavby. Pokračování - 3 - 10A 17/2010 Dne 20.5.2010 zaslala žalobkyně Krajskému soudu v Českých Budějovicích doplnění žaloby ze dne 14.3.2010. Uvedla, že stavba označená jako „víceúčelový zahradní domek“ a rozestavěná stavba „přístřešku“ jsou především v rozporu s územním plánem, který umožňuje pro dané území umístit pouze stavbu rodinného domu. Dále poukázala na vzdálenost stavby „přístřešku“ a stavby „víceúčelového zahradního domku“ od příjezdové komunikace ke vchodu objektu, kde není dodržen požadavek státní normy. Liší se i zastavěná plocha ve vztahu k poslednímu platnému kolaudačnímu stavu z roku 1988, stav nebyl legalizován a touto otázkou se správní orgány nezabývaly. Ani do spisu zařazená zjednodušená dokumentace stavby víceúčelového zahradního domku a přístřešku neodpovídá požadavkům stanoveným vyhláškou č. 499/2006 Sb. Z těchto důvodů žalobkyně setrvala na svém návrhu, aby soud vydané rozhodnutí zrušil. Zúčastněná osoba Mgr. P.Ch. ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že žalobkyně se měla vyjádřit pouze k rozhodnutí ze dne 12.1.2010, tudíž vybudování monolitické železobetonové desky, zabudování 24 kusů skleněných tvárnic a zaklenutí vstupu do stavby přístřešku. Žalobkyně staví svou argumentaci na kolaudaci, která proběhla před termínem, než si zahradní domek se stavební parcelou v k.ú. Sezimovo Ústí dne 28.3.2001 pořídil. Tyto skutečnosti měla žalobkyně žalovat v době, kdy bylo vydáno stavební povolení, a nikoliv po 20 létech po kolaudaci. Žalobkyně neuvedla, že stavba monolitické železobetonové desky, zabudování 24 kusů skleněných tvárnic a zaklenutí vstupu do stavby přístřešku bude mít negativní vliv na její zdraví, zdraví zvířat, životní prostředí, a že jsou v jakékoliv části rozhodnutí ze dne 12.1.2010 omezena její práva. Proto bylo navrženo žalobu zamítnout. Ze správních spisů správních orgánů obou stupňů pro věc vyplynuly následující rozhodné skutečnosti: Dne 17.9.2008 zahájil stavební úřad řízení o odstranění stavby realizované Mgr. P.Ch., která byla realizována v rozporu s dodatečným stavebním povolením ze dne 11.4.2007, č.j. MESU-2640/OSU/2006/dot.povol./IV/18/07/Ná. Stavební úřad zjistil při provedení státního stavebního dozoru dne 8.9.2008, že stavebník oproti vydanému stavebnímu povolení a schválené projektové dokumentaci provedl v rozporu realizaci železobetonové stropní desky na povoleném přístřešku, zaklenutí vstupu do přístřešku na severní straně a zabudování 24 kusů skleněných tvárnic na jižní straně přístřešku. Stavebnímu úřadu stavebník doručil 6.10.2008 žádost o změnu stavby před jejím dokončením. Stavebním úřadem byl proto poučen o postupu při provádění řízení o odstranění stavby. Stavebník doručil dne 9.1.2009 stavebnímu úřadu dokumentaci a žádost o dodatečné povolení železobetonové stropní desky, zabudovaných 24 kusů skleněných tvárnic a zaklenutí vstupu do přístřešku. Stavební úřad usnesením ze dne 15.1.2009, č.j. MESU-1681/OSU/2008-15Ná, řízení o odstranění stavby přerušil. K věci se vyjádřila žalobkyně dne 10.2.2009. Poukázala i na řešení požárně bezpečnostní situace a zdůrazňovala správnost stanoviska požárního poradce Ing. S. Stavební úřad zjistil, že povolený přístřešek má sloužit pro uskladnění domácího nářadí, materiálu a zakrývat schody do sklepa. Stavební úřad vyžádal technickou pomoc od Hasičského záchranného sboru Jihočeského kraje v oblasti posouzení požárně bezpečnostního řešení stavby. S ohledem na závěry vyslovené ve stanovisku ze dne 9.3.2009 byl stavebník vyzván k předložení posouzení dokumentace na úseku požární ochrany, upřesnění projektové dokumentace ve věci železobetonového stropu u přístřešku a použitých sklobetonových tvárnic. Stavební úřad současně zjistil, že požárně nebezpečný prostor zasahuje na pozemek č. 81/8 ve vlastnictví I.Š., bytem Sezimovo Ústí. Na základě žádosti stavebníka bylo zahájeno řízení o výjimce podle § 17 odst. 5 vyhlášky č. 137/1998 Sb., které Pokračování - 4 - 10A 17/2010 bylo ukončeno povolením výjimky rozhodnutím ze dne 6.5.2009, č.j. MESU- 1782/OSU/2009/4Ná, které nabylo právní moci dne 27.5.2009. I.Š. rovněž sdělila, že požádala právního zástupce žalobkyně ze dne 22.4.2009, aby jí při akcích týkajících se stavebních aktivit stavebníka Mgr. Ch. nezastupoval. K technické pomoci Hasičského záchranného sboru v Táboře se vyjádřila žalobkyně. K vyjádření přiložila stanovisko Ing. S. Žalobkyně uplatnila námitky v rámci výzvy stavebního úřadu ohledně výjimky, která byla stavebníku Mgr. Ch. udělena z požárně nebezpečného prostoru. Námitky pak byly v rámci rozhodnutí Městského úřadu Sezimovo Ústí ze dne 7.9.2009, ohledně dodatečného povolení monolitické železobetonové desky, 24 kusů skleněných tvárnic a zaklenutí vstupu do přístřešku, zamítnuty. Městský úřad, odbor stavebního úřadu, územního plánování, životního prostředí a dopravy v Sezimově Ústí rozhodl dne 7.9.2009, č.j. MESU-55/OSU/2009/Pi-31/48 tak, že dodatečně povolil stavbu monolitické železobetonové desky, 24 kusů skleněných tvárnic a zaklenutí vstupu na rozestavěném objektu přístřešku na pozemku p.č. 81/11 u zahradního domku ev.č. 157 na pozemku st.p.č. 2398 a vsakovací jímky včetně perforovaného potrubí na pozemku p.č. 81/11, vše v k.ú. Sezimovo Ústí, na který bylo vydáno dodatečné stavební povolení dne 11.4.2007 pod č.j. MESU-2640/OSU/2006/ dot.povol./IV/18/07/Ná, a které bylo Krajským úřadem Jihočeského kraje, odborem regionálního rozvoje, územního plánování stavebního řádu a investic, oddělení stavebního řádu, v odvolacím řízení změněno ve výroku textu podmínky č. 4 rozhodnutím ze dne 9.7.2007, č.j. KUJCK 18645/2007 OREG/3. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání. O odvolání rozhodl žalovaný správní orgán dne 12.1.2010, č.j. KUJCK 35323/2009/OREG/4, tak, že odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Městského úřadu Sezimovo Ústí, odboru stavebního úřadu, územního plánování, životního prostředí a dopravy ze dne 7.9.2009, č.j. MESU-55/OSU/2009/Pi-31/48, zamítl a toto rozhodnutí potvrdil. Stalo se tak s odůvodněním, že v dané věci nedošlo k pochybením, které by způsobily nezákonnost napadeného rozhodnutí. V dané věci k posouzení postačoval dostupný spisový materiál, který nebyl v rámci odvolacího řízení doplněn. Žalovaný uvedl, že přístřešek nebyl se zahradním domkem provozně propojen, tudíž jej nebylo možné posoudit jako přístavbu zahradního domku, ale samostatnou stavbu přiléhající k sousední stavbě. Předmětem dodatečného povolení stavby byly pouze ty části přístřešku, které byly provedeny v rozporu s původním povolením. Pro požárně nebezpečný prostor, požárně otevřené plochy, kterou je okenní otvor vyplněný 24 kusy skleněnými tvárnicemi byla povolena výjimka. Rovněž bylo poukázáno na to, že požárně nebezpečný prostor staveb se posuzuje pouze ve vztahu k okolní výstavbě a nikoliv k pozemkům. Žalobkyně uplatnila výhrady vůči zahradnímu domku, kterými se správní orgány nemohly zabývat, neboť stavba zahradního domku nebyla předmětem rozhodování. V dané záležitosti postupoval soud podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.) a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Napadené výroky rozhodnutí soud přezkoumal podle odstavce druhého téhož ustanovení v mezích žalobních bodů a při svém rozhodování vycházel ze skutkového a právního stavu takto zjištěného správním orgánem a dospěl k závěru, že žaloba důvodná nebyla. Žalobkyně v žalobě označila jako hlavní žalobní námitku postup správních orgánů, jak odvolacího, tak prvostupňového, kterým posuzovaly shodně vždy jen část předmětné stavby, která je v rozhodnutích nesprávně označována jako stavba, ačkoliv je zcela jasné, že nejde a nemůže jít o samostatnou stavbu, ale pouze o její část ve stavu, v jakém se v okamžiku dodatečného povolení nacházela. V této souvislosti se žalobkyně dovolává ustanovení § 129 Pokračování - 5 - 10A 17/2010 odst. 2 stavebního zákona a namítá, že v důsledku izolovaného postupu správních orgánů, kdy posuzovaly pouze část stavby, nebylo možné objektivně posoudit splnění všech podmínek stanovených v § 129 odst. 2 stavebního zákona. Tato námitka žalobkyně důvodná není. Ustanovení § 2 odst. 3 stavebního zákona stanoví, že stavbou se rozumí veškerá stavební díla, která vznikají stavební nebo montážní technologií, bez zřetele na jejich stavebnětechnické provedení, použité stavební výrobky, materiály a konstrukce, na účel využití a dobu trvání. Dočasná stavba je stavba, u které stavební úřad předem omezí dobu jejího trvání. Stavba, která slouží reklamním účelům, je stavba pro reklamu. V odstavci čtvrtém téhož ustanovení je uvedeno, že pokud se ve stavebním zákoně používá pojem stavba, rozumí se tím podle okolností i její část nebo změna dokončené stavby. Ustanovení § 129 odst. 2 stavebního zákona stanoví, že stavbu prováděnou nebo provedenou bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného stavebním zákonem a nebo v rozporu s ním, lze dodatečně povolit, pokud stavebník nebo její vlastník prokáže, že není umístěna v rozporu se záměry územního plánování, zejména s územně plánovací dokumentací a s územním opatřením o stavební uzávěře nebo s územním opatřením o asanaci území, pokud dále není prováděna či provedena na pozemku, kde to zvláštní právní předpis zakazuje nebo omezuje a není v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu nebo s veřejným zájmem chráněným zvláštním právním předpisem. Z citované platné právní úpravy jednoznačně vyplývá, že předmětem stavebního řízení a tedy i stavebního povolení nebo dodatečného povolení stavby může být ve smyslu § 2 stavebního zákona stavba jako celek nebo pouze její část, nově bylo do zákona zakomponováno, že může být stavbou i změna dokončené stavby. Toto se týká jak stavebního řízení, při kterém je vydáváno stavební povolení, ale rovněž i řízení o odstranění stavby, jehož výsledkem může být dodatečné povolení stavby. V dané záležitosti z písemností založených ve spise soud zjistil, že Ing. Ch. požádal o dodatečné povolení stavby železobetonové stropní desky, zabudovaných 24 kusů skleněných tvárnic a zaklenutí vstupu do přístřešku, a to na základě žádosti ze dne 9.1.2009. Žádal tedy o dodatečné povolení realizace těch částí původně pravomocně povolené stavby přístřešku, které byly provedeny v rozporu s původním povolením, což zjistil stavební úřad při státním stavebním dozoru dne 8.9.2008, na základě kterého zahájil řízení podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona o nařízení odstranění stavby dne 17.9.2008. Z toho, co bylo citováno z platné právní úpravy je zřejmé, že pokud bylo při provedení stavebního dozoru zjištěno, že Ing. Ch. zrealizoval v rozporu se stavebním povolením železobetonovou stropní desku, zaklenutí vstupu do přístřešku na severní straně a zabudoval 24 kusů skleněných tvárnic na jižní straně přístřešku, pak jednalo se o části stavby realizované v rozporu se stavebním povolením, na které je však třeba nahlížet ve smyslu § 2 odst. 4 stavebního zákona jako na stavbu. Právní režim povolování, odstraňování a dodatečného povolování staveb a částí staveb je tedy ve smyslu tohoto ustanovení stavebního zákona totožný. Z toho tedy ve vztahu k žalobkyní uplatněné žalobní námitce vyplývá závěr, že byl správný postup stavebního úřadu, kterým posuzoval tu část stavby, která byla zrealizována v rozporu se stavebním povolením a v rámci probíhajícího řízení o odstranění stavby a posléze i dodatečného povolení této stavby označoval části stavby zrealizované v rozporu se stavebním povolením jako stavbu. Tento postup odpovídá zcela ustanovení § 2 odst. 4 stavebního zákona. Správní orgány se v dané věci nemohly zabývat stavbou jako celkem, neboť zbývající stavba, ať již se jednalo o stavbu zahradního domku či přístřešku byla pravomocně povolena (stavba zahradního domku i pravomocně zkolaudována a užívána), a tudíž nemohly být tyto stavby předmětem dodatečného povolení stavby. Takovému postupu by bránila překážka věci pravomocně rozhodnuté. Jak dále vyplývá z odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního Pokračování - 6 - 10A 17/2010 orgánu, správní orgány se zabývaly v rámci dodatečného povolení stavby, zda stavba není umístěna v rozporu se záměry územního plánování, zejména s územně plánovací dokumentací, zda nebyla provedena na pozemku, kde to zvláštní právní předpis zakazuje nebo omezuje, a zda nebyla v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu nebo s veřejným zájmem chráněným zvláštním právním předpisem. V rámci tohoto posuzování stavební úřad uzavřel, že stavebník prokázal, že stavba není v rozporu s požadavky stanovenými v § 129 odst. 2 stavebního zákona. Z toho důvodu byla také stavba dodatečně povolena. Stavební úřad zdůraznil, že předmětem řízení a rozhodnutí nebyla původní stavba ani přístřešek, ale pouze železobetonová monolitická deska, 24 kusů skleněných tvárnic a zaklenutí vstupu do přístřešku. Přitom námitky žalobkyně se týkaly právě původní stavby i vlastní stavby přístřešku z hlediska účelového využití apod. V rozhodnutí bylo vysvětleno, že provedení železobetonové desky, 24 kusů skleněných tvárnic a zaklenutí vstupu proti původnímu řešení nemohou negativně zhoršit požární bezpečnost stávající stavby, neboť přístřešek bude sloužit pro uskladnění domácího nářadí a materiálu a bude zakrývat schody do sklepa, když navíc byl dodatečně pravomocně povolen. Proto soud uzavřel k této žalobní námitce, že posuzovaná část stavby nebyla posuzována izolovaně a realizace nebyla shledána v rozporu s § 129 odst. 2 stavebního zákona. Navíc soud v této souvislosti poukazuje na to, že tato žalobní námitka byla formulována obecně, kdy žalobkyně sice tvrdí, že nebyly splněny všechny podmínky stanovené v § 129 odst. 2 stavebního zákona, nespecifikuje však které podmínky splněny nebyly, a v jakém směru by mělo dojít ke zkrácení žalobkyně na jejích právech. Důvodná není ani další námitka žalobkyně, kterou je správnímu orgánu vytýkáno, že nestanovil lhůtu k dokončení stavby. V dané věci bylo zjištěno, že stavba byla dokončena v provedení, které nebylo v souladu se stavebním povolením, což stavební úřad zjistil při provádění státního dozoru a z toho důvodu bylo také zahájeno řízení o odstranění stavby a posléze probíhalo i řízení o dodatečném povolení této stavby. Z toho tedy vyplývá, že u dokončené stavby, která byla dodatečně povolována, by bylo zcela nadbytečné stanovit lhůtu k jejímu dokončení, neboť se další dokončovací práce u ukončené stavby nepředpokládají. Rovněž soud nepovažoval za právně relevantní námitku žalobkyně týkající se nesprávné formulace použité stavebním úřadem, a to formulaci, kterou stavební úřad „zamítl“ námitky žalobkyně. K tomu soud odkazuje na ustanovení § 68 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, kde v odstavci druhém je stanoveno, že ve výrokové části se uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno a označení účastníků řízení. Ve výrokové části se uvede lhůta ke splnění ukládané povinnosti a též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání. Jiný zákonný požadavek ve správním řádu na výrok rozhodnutí stanoven není. Nezbytným požadavkem je však srozumitelnost výroku rozhodnutí a jednoznačnost jeho výkonu. V dané záležitosti správní orgán rozhodl o námitkách žalobkyně ve výroku označeném č. 3 tak, že námitky žalobkyně konkrétně specifikované zamítl. Z této formulace nelze dovodit, že vybočuje z rámce stanoveného správním řádem. Z výroku rozhodnutí je srozumitelné, jakým způsobem se s námitkami uplatněnými žalobkyní správní orgán vypořádal. Je pak zcela bez právního významu, zda stavební úřad uvedl, že „zamítá“ námitky či zda „zamítl“ námitky. Pokud žalobkyně uvádí, že ve výroku rozhodnutí musí být o námitkách účastníků řízení rozhodnuto, pak této povinnosti správní orgán ve výroku č. 3 dostál. Ve výroku č. 3 rozhodnutí ze dne 7.9.2009 je jednoznačně uvedeno, že stavební úřad námitky žalobkyně zamítl. Odkazuje-li žalobkyně v souvislosti s hodnocením způsobu rozhodnutí správního orgánu o námitkách na ustanovení § 115 odst. 1 věta první stavebního zákona, pak z tohoto ustanovení pouze vyplývá, že ve stavebním povolení stavební úřad stanoví podmínky pro provedení stavby a pokud je to třeba i pro její užívání a rozhodne o námitkách účastníků Pokračování - 7 - 10A 17/2010 řízení. V dané věci byl tento požadavek zákona naplněn. Správní orgán o námitkách žalobkyně rozhodl a stavebním úřadem použitá formulace nepůsobí nesrozumitelně. To ostatně vyplývá i z toho, že žalobkyni bylo zřejmé, že stavební úřad její námitky zamítl a také se v této souvislosti proti tomuto výroku rozhodnutí v žalobě bránila. Namítá-li žalobkyně, že byl nesprávně vymezen okruh účastníků řízení, když správní orgán odkázal na ustanovení § 109 stavebního zákona, ačkoliv účastníci řízení měli být vymezeni podle § 27 správního řádu, neboť stavební zákon v ustanovení § 129 odst. 3 odkazuje výslovně na ustanovení § 111 - § 115 stavebního zákona, pak ani tato žalobní námitka nebyla soudem shledána jako opodstatněná. Odkazuje-li ustanovení § 129 odst. 3 stavebního zákona na ustanovení § 111 - § 115 stavebního zákona, pak činí tak ve vztahu k dodatečnému povolení stavby, kdy je odkazováno, za tam popsané situace, na postup stanovený v § 111 - § 115 stavebního zákona. Jedná se o postup stavebního úřadu, kdy oznamuje účastníkům zahájení stavebního řízení, postup, kterým může stavební úřad přizvat autorizovaného inspektora či projektanta, postup při řešení námitek uplatněných proti projektové dokumentaci, způsobu provádění a užívání stavby nebo požadavkům dotčených orgánů a postup při vydávání stavebního povolení. Ustanovení § 111 - § 115 jsou zařazena do dílu prvého, do kterého také spadá úsek označený jako stavební řízení, kde jsou zařazena citovaná ustanovení § 111 - § 115. Dlužno však poukázat na to, že ustanovení § 111 předchází právě ustanovení § 109, kde je stanoven jednoznačně a taxativně okruh účastníků stavebního řízení a ustanovení § 110, které stanoví požadavky na žádost a rozsah podkladů pro vydání stavebního povolení. Z toho tedy jednoznačně vyplývá, že okruh účastníků stavebního řízení je stanoven stavebním zákonem jako zákonem speciálním (lex specialis), jehož využití má vždy přednost před obecnou úpravou, která je stanovena v obecném procesním předpise, kterým je správní řád. Proto tedy odkaz správních orgánů při vymezení okruhu účastníků řízení (při dodatečném povolení stavby) na ustanovení § 109 stavebního zákona je správný. Při respektování zásady přednosti speciálního předpisu před předpisem obecným, nelze postupovat podle správního řádu, kde je okruh účastníků řízení definován pouze obecně a žalobkyní poukazované ustanovení § 129 odst. 3 stavebního zákona nevylučuje postup podle § 109 stavebního zákona. Soud nepřisvědčil žalobkyni ani v její poslední žalobní námitce týkající se požárně bezpečnostního řešení dodatečně povolované stavby. V prvé řadě je třeba poukázat na to, že správní orgán zjistil, že požárně nebezpečný prostor zasahuje na pozemek p.č. 81/8, který je ve vlastnictví I.Š. Městský úřad Sezimovo Ústí vydal dne 6.5.2009 pod č.j. MESU-782/OSU/2009/4Ná rozhodnutí o povolení výjimky podle § 17 odst. 5 vyhlášky č. 137/1998 Sb. pro rozestavěnou stavbu přístřešku na pozemku p.č. 81/11 u zahradního domku evidenční č. 157 na pozemku st.p.č. 2398 v k.ú. Sezimovo Ústí, která zasahuje požárně nebezpečným prostorem na sousední pozemek p.č. 81/8 v k.ú. Sezimovo Ústí. Byla-li v dané věci povolena výjimka z požárně nebezpečného prostoru stavby, pak není případná argumentace odborným vyjádřením Ing. L.S., neboť v řízení o povolení výjimky bylo vycházeno z posouzení záležitosti Hasičským záchranným sborem Jihočeského kraje a dále je v rozhodnutí o povolení výjimky uvedeno, že účastnice řízení I.Š., které požárně nebezpečný prostor zasahuje do pozemku p.č. 81/8 žádné námitky nevznesla. V řízení o povolení výjimky nebyla žalobkyně účastnicí řízení, a proto nemohla toto rozhodnutí o povolení výjimky zpochybnit. Pokud vznášela výhrady tohoto charakteru v řízení o dodatečném povolení stavby, pak zcela správně argumentovaly správní orgány pravomocným rozhodnutím o povolení výjimky, ze kterého při dodatečném povolení stavby vycházely. Pokračování - 8 - 10A 17/2010 Námitkami, které žalobkyně uplatnila v doplnění žaloby ze dne 20.5.2010 se soud s ohledem na platnou právní úpravu zabývat nemohl, neboť byly vzneseny po lhůtě stanovené soudním řádem správním. Podle § 72 odst. 1 s.ř.s. lze totiž žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobkyni oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem. Podle § 71 odst. 2 s.ř.s. žalobní body lze rozšířit pouze ve lhůtě pro podání žaloby. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 15.1.2010, kdy ve vztahu k žalobkyni bylo doručeno jejímu právnímu zástupci. Lhůta pro podání žaloby uplynula dne 15.3.2010. Doplněk žaloby, který byl soudu doručen, jak je výše uvedeno, dne 20.5.2010 byl proto podán po uplynutí této lhůty. Soud proto uzavřel, že neshledal žalobkyní vznesené námitky jako důvodné. Správní orgány postupovaly v rámci dodatečného povolení stavby v souladu se stavebním zákonem i správním řádem. S ohledem na tento závěr bylo postupováno podle § 78 odst. 7 s.ř.s. a žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů před soudem proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně nebyla úspěšná, a proto jí náhrada nákladů řízení přiznána nebyla. Žalovaný správní orgán pak nevynaložil náklady řízení nad rámec své úřední povinnosti. Podle § 60 odst. 5 s.ř.s. osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. V dané záležitosti osobě zúčastněné na řízení soud žádné povinnosti neuložil, a proto také žádné náklady řízení přiznány nebyly. P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně, z důvodů podle § 103 odst. 1 s.ř.s. prostřednictvím soudu podepsaného ve dvou stejnopisech. Podání kasační stížnosti nemá odkladný účinek. Stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen podle § 105 odst. 2 s.ř.s. advokátem. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 16. července 2010 Předsedkyně senátu: JUDr. Marie K r y b u s o v á v.r. Za správnost vyhotovení: Šárka Vondřejcová

Dotčená ustanovení

Zákon soudní řád správní 150/2002 Sb.
Zákon správní řád 500/2004 Sb.

Citovaná rozhodnutí (0)

Žádné citované rozsudky.

Tento rozsudek je citován v (1)