10 A 17/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Marie Trnkové v právní věci žalobce M. B., zastoupeného JUDr. Alexandrem Királym, Ph.D., advokátem se sídlem L. Podéště 1883/5, Ostrava - Poruba, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 2. 12. 2015, č. j. KUJCK/85926/2015/OLVV/4, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 12. 2015, č. j. KUJCK/85926/2015/OLVV/4 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 16. 10. 2015, č. j. KP-PO/404/2015/EEZI/110, kterým byla odmítnuta žádost žalobce o poskytnutí informací ze dne 7. 10. 2015. Žalobce požadoval poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění k 7. 10. 2015 (dále jen „InfZ“), a to informace o počtu podpisů ověřených v posledních třech letech matričním úřadem, oddělení matrik, mimo sídlo úřadu s uvedením počtu podpisů pro každá rok zvlášť. Žalobce namítá nepřesvědčivost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, protože žalovaný v rozhodnutí neuvedl skutečnosti, které byly podkladem pro jeho rozhodnutí. Napadené rozhodnutí tak dle žalobce spočívá pouze na odkazu na právní předpisy. Důvody pro zamítnutí odvolání žalobce jsou dle jeho názoru nelegální. Žalobce je přesvědčen, že Magistrát města České Budějovice (dále jen „povinný subjekt“) určitými informacemi disponuje, má je k dispozici a je povinen je na žádost poskytnout. Postup správního orgánu byl nezákonný, když v rozporu se základními zásadami správního práva chybně vyložil smysl a účel InfZ. Žalovaný měl opomenout skutečnost, že povinný subjekt vedly k odmítnutí jeho žádosti irelevantní důvody, neboť není možné bez dalšího, zejména výslovného ustanovení dovodit, že „místo legalizace (tj. ověření podpisu) mezi údaje zaznamenávané povinně ze zákona nepatří, a proto jej matriční úřad neeviduje, a nelze tedy počet legalizací provedených mimo sídlo úřadu zjistit“. Žalobce upozorňuje na laxní přístup povinného subjektu při vyhledávání požadované informace, přičemž takovýto přístup shledává v rozporu se smyslem InfZ. Žalobce namítá, že žalovaný žádným způsobem neověřil, zda požadované informace existují. Povinný subjekt má povinnost mít přehled o činnosti svých zaměstnanců. Z tohoto důvodu je žalobce toho názoru, že požadovaná informace je dohledatelná z cestovního příkazu nebo docházkového systému legalizujících zaměstnanců povinného subjektu. Chování úředníků povinného subjektu považuje žalobce za nevhodné a porušující zásadu vstřícnosti ve smyslu § 4 zákona č. 500/20004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). K tomuto žalobce obecně konstatuje zásadu zdvořilosti a vstřícného postupu. Žalovaný měl rovněž opomenout, že jednání povinného subjektu bylo v rozporu s principy spravedlnosti a dobrých mravů. K tomuto pojmu žalovaný odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. 249/97. Napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s hmotným i procesním právem. K tomuto žalobce odkazuje na čl. 17 odst. 1 až 5 Listiny základních práv a svobod a nález pléna Ústavního soudu č. 30/1998 Sb. Žalobce považuje argumentaci povinného subjektu za ryze účelovou a nezákonnou. Z obsahu spisu je zřejmé, že povinný subjekt správně interpretoval obsah žalobcovi žádosti, neboť žalobce nebyl vyzván k jejímu doplnění, stejně tak lze tuto skutečnost seznat ze samotného odůvodnění rozhodnutí povinného subjektu. Žalobce namítá, že žalovaný pouze zopakoval argumentaci povinného subjektu. Dle názoru žalobce měl povinný na základě žádosti žalobce minimálně uvést, že ověřil jeden podpis mimo sídlo úřadu, a to právě podpis žalobce. Žalobce nesouhlasí s názorem žalovaného, že povinný subjekt není zákonem zmocněn disponovat požadovanými informacemi. Povinný subjekt, jako správní orgán v různých oblastech veřejné správy má dle žalobce povinnost požadovanou informaci mít, neboť by nebyl jinak schopen zajistit plnění zákonem uložených povinností. Žalobce je toho názoru, že žalovaný se odchýlil od své dosavadní praxe a narušil tak legitimní očekávání žalobce, když nepoužil obdobné postupy jako v jiných věcech a při užití správního uvážení se nedržel předem stanovených obecných měřítek. Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na napadené rozhodnutí, k němuž dodal následující. Dle názoru žalovaného je napadené rozhodnutí srozumitelné, neboť je zřejmé, v jaké věci bylo rozhodnuto, jak bylo rozhodnuto a výroková část rozhodnutí je zřetelně oddělena od korespondujícího odůvodnění. Napadené rozhodnutí je přezkoumatelné, neboť z příslušných právních předpisů bylo dovozeno, že žalobcem požadované informace neexistují. Žalovaný uvádí, že žalobce je toho názoru, že jsou směšovány povinnosti Magistrátu města České Budějovice jako matričního úřadu provádět ověřování mimo sídlo úřadu a povinnost tyto skutečnosti evidovat. Zákon č. 21/2006 Sb., o ověřování shody opisu nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu a o změně některých zákonů (zákon o ověřování), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ověřování“) nestanovuje povinnost evidovat místo ověření a pokud by tak matriční úřad činil, překročil by své zákonné zmocnění. Dle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy lze státní moc vykonávat jen v mezích zákona a zákonem stanoveným způsobem. Dle § 61 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“) se výkon přenesené působnosti řídí při vydávání nařízení obce zákony a jinými právními předpisy. Žalovanému není zřejmé, z jaké skutečnosti žalobce dovozuje nevhodné chování úředníků Magistrátu města České Budějovice, respektive povinného subjektu. Za nevhodné chování úředních osob nelze považovat vydání odmítavého rozhodnutí dle § 15 InfZ. Žalovanému není rovněž zřejmý rozpor s principy spravedlnosti, dobrých mravů a vstřícnosti. Žalovaný dále odmítl, že by se odchýlil od své dosavadní praxe či praxe nadřízeného úřadu. Ze spisu povinného subjektu č. j. KP-PO/404/2015/EZI/110 a spisu žalovaného č. j. KUJC/85926/2015/OLVV vyplynuly následující podstatné zkušenosti. Dne 7. 10. 2015 žalobce požádal v souladu s § 13 InfZ o poskytnutí informace o počtu ověřených podpisů, které ověřil matriční úřad Magistrátu města České Budějovice za poslední 3 roky, a to s uvedením počtu podpisů pro každý rok zvlášť. V rámci procesu vyřizování žádosti žalobce byl dotázán matriční úřad, který s odkazem na § 16 odst. 2 a § 12 písm. c), d), e) a f) zákona o ověřování uvedl, že místo ověření podpisu není evidováno. Dne 16. 10. 2015 vydal povinný subjekt rozhodnutí o odmítnutí žalobcovy žádosti o poskytnutí informací, které odůvodnil odkazem na uvedená ustanovení zákona o ověřování s tím, že vzhledem k tomu, že místo legalizace není evidováno, nelze počet legalizací mimo sídlo úřadu zjistit. Dne 4. 11. 2015 podal žalobce proti tomuto rozhodnutí blanketní odvolání, které následně po výzvě ze dne 11. 11. 2015 dne 24. 11. 2015 doplnil. V odvolání žalobce namítal ústavně zaručené právo na informace, neboť jeho žádost byla vyřízena v rozporu s InfZ. Dle § 15 odst. 2 InfZ má povinný subjekt v rozhodnutí mj. uvést, které skutečnosti byly podkladem pro vydání rozhodnutí. Povinný subjekt takto dle názoru žalobce neučinil a pouhým odkazem na ustanovení zákona o ověřování uvedl, že údaje o počtu ověření mimo sídlo úřadu se neevidují. Žalobce uvedl, že požadované by mělo být dohledatelné např. z docházkového systému zaměstnanců či z jejich cestovních příkazů. Důvodem pro odmítnutí žádosti žalobce dle jeho názoru nebyla neexistence požadovaných informací, ale laxnost zaměstnanců povinného subjektu při jejich vyhledávání. Žalobce rovněž namítl, že povinný subjekt měl minimálně poskytnout informaci o tom, že bylo provedeno jedno ověření podpisu mimo sídlo úřadu, a to na základě žádosti samotného žalobce. Dne 19. 11. 2015 povinný subjekt předal odvolání a spisový materiál žalovanému, přičemž sám na svém postupu neshledal věcných či procesních vad. Dne 2. 12. 2015 vydal žalovaný napadené rozhodnutí. Z jeho odůvodnění plyne, že žalovaný se zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti, kterou shledal nedůvodnou, neboť v rozhodnutí povinného subjektu bylo uvedeno, které skutečnosti povinný subjekt vedly k vydání rozhodnutí. Žalovaný zrekapituloval obsah § 15 a 16 zákona o ověřování s tím, že místo legalizace nepatří mezi evidované skutečnosti. K možnosti získání požadovaných informací žalovaný s obecným odkazem na právní předpisy konstatoval, že není zákonem stanovená povinnost evidovat konkrétní důvod pracovní cesty a uzavřel, že požadované informace nejsou dle jeho názoru obsaženy v docházkovém systému nebo v cestovních příkazech. Námitku směřující k nesdělení minimálně jednoho ověření mimo sídlo úřadu shledal žalovaný nedůvodnou a to pro její diskutabilní informační hodnotu a skutečnost, že žádost žalobce směřovala ke sdělení počtu ověření za poslední tři roky a ne na sdělení, zda byl v minulosti ověřován podpis mimo sídlo úřadu. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Vzhledem k tomu, že byly splněny předpoklady pro rozhodnutí ve věci bez jednání podle § 51 s. ř. s., bylo ve věci rozhodnuto bez nařízeného jednání. Žaloba není důvodná. Podstata žalobcových námitek směřuje proti neposkytnutí požadovaných informací, kterými má povinný subjekt dle přesvědčení žalobce disponovat, avšak vzhledem ke svému laxnímu přístupu požadované informace např. z docházkového systému nebo cestovních příkazů nedohledal. Tuto námitku shledává soud nedůvodnou. Soud se ztotožňuje s výkladem povinného subjektu a žalované o evidovaných skutečnostech při ověřování podpisu dle zákona o ověřování. Dle těchto ustanovení nepatří místo legalizace mezi zaznamenávané skutečnosti. Jak žalovaný uvádí, dle čl. 2. odst. 2 Listiny základních práv a svobod může být státní moc uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Dle čl. 2 odst. 3 Ústavy slouží státní moc všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Předmětná ustanovení zákona o ověřování obsahují zákonné zmocnění k vedení evidence o ověřených podpisech, přičemž výslovně stanovují evidované skutečnosti. Vzhledem k tomu, že místo ověření podpisu není evidovanou skutečností, nelze jinak než uzavřít, že na základě uvedeného zákona nemá povinný subjekt povinnost a ani zákonné zmocnění k evidování místa ověření podpisu. Dle § 3 odst. 3 InfZ je informací jakýkoli obsah nebo jeho část v jakékoli podobě, zaznamenaný na jakémkoli nosiči. Není-li místo ověření podpisu evidováno, nejedná se o informaci ve smyslu uvedeného ustanovení. Bez evidence místa ověření nelze v kontextu zákona o ověřování zjistit počet ověření mimo sídlo úřadu. Uvedené však neznamená, že povinný subjekt nemůže požadovanými informace disponovat z jiného důvodu. Žalobce v rámci své žalobní námitky uvedl, že je toho názoru, že požadované může být dohledatelné z docházkového systému zaměstnanců nebo z cestovních příkazů. Nicméně, žalobce na podporu svých tvrzení neoznačil žádné důkazy. Žalobce je povinen rozhodné skutečnosti nejen tvrdit, ale i doložit. V souladu s § 52 odst. 1 s. ř. s. soud k objasnění žalobcem tvrzených skutečností vyžádal výpisy z docházkového systému povinného subjektu, konkrétně výpisy z docházky pracovnic matričního úřadu. Z tohoto důvodu soud dne 19. 7. 2016 požádal povinný subjekt o předložení výpisů z docházkového systému úředníků provádějících ověřování podpisů mimo sídlo magistrátu za poslední 3 měsíce. Dne 22. 7. 2016 povinný subjekt poskytl výpisy z docházkového systému - pracovní výkazy zaměstnanců zařazených na oddělení matrik, a to H. G., Mgr. L. K., H. M. a P. S. za období duben - květen 2016. Z pracovních výkazů plyne, že je evidována zejména doba příchodu do zaměstnání, doba odchodu, odpracovaná doba, průběžný stav odpracované doby, přestávka, lékař, nemoc, dovolená a čas strávený „Služebně v ČB“. Z těchto výpisů nelze zjistit důvod, pro který byl pracovník „Služebně v ČB“. Pracovní cesty nejsou z obdržených výkazů patrné. Soud provedl důkaz listinami, v nichž dle názoru žalobce měly být obsaženy požadované informace, a dospěl k závěru, že požadované informace zde obsaženy nejsou. V tomto směru se tedy nejedná o informace ve smyslu § 3 odst. 3 InfZ. Námitku nepřesvědčivosti a nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí shledává soud nedůvodnou, stejně jako námitku nesprávného vyložení smyslu a účelu InfZ. Žalobce uvedené vady spatřuje v neuvedení skutečností, které byly podkladem pro rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že předmětem přezkumu rozhodnutí povinného subjektu byla mj. otázka, zda požadované informace existují, přičemž tato otázka byla zodpovídána na základě platné a účinné legislativy, má soud za to, že napadené rozhodnuté není stiženo žalobcem uváděnými vadami. Z rozhodnutí je patrné jak žalovaný rozhodl, proč tak rozhodl a na jakém základě tak rozhodl. Žalobce pouze obecně konstatuje povinnost povinného subjektu poskytovat informace dle InfZ, kterými disponuje. Soudu není v tomto směru patrná úvaha žalobce, kterou dovozuje nesprávný výklad smyslu InfZ a postup v rozporu se základními zásadami správního práva. Dle § 20 odst. 4 Infz se při postupu dle tohoto zákona mj. užijí ustanovení správního řádu o zásadách činnosti správních orgánů. Základní zásady činnosti správních orgánů jsou obsaženy v § 2 až 8 správního řádu, přičemž některé další zásady plynou ze samotného znění tohoto zákona či dalších zvláštních právních předpisů. Mezi základní zásady činnosti správních orgánů lze zařadit zásadu zákonnosti, vázanost účelem, ochrany nabytých práv, ochrany veřejného zájmu, individualizace, legitimního očekávání, materiální pravdy, zdvořilosti a vstřícnosti, ochrany procesních práv, smírného řešení sporů, rychlosti, hospodárnosti, procesní rovnosti, souladu postupů a spolupráce správních orgánů. Porušení těchto základních zásad činnosti správních orgánů může mít za následek nezákonnost rozhodnutí nebo postupu správního orgánu, resp. povinného subjektu. Soud posoudil postup povinného subjektu a žalovaného a jimi vydaná rozhodnutí, přičemž neshledal žalobcem obecně namítaný postup v rozporu s uvedenými zásadami správního práv, stejně jako neshledal porušení účelu InfZ. Pokud povinný subjekt požadovanými informacemi nedisponuje a nemá zákonem stanovenou povinnost těmito informacemi disponovat, nelze z povahy věci v jeho jednání spatřovat porušení základních zásad činnosti dle správního řádu. Námitky nedůvodnosti odmítnutí požadovaných informací a laxního přístupu zaměstnanců povinného subjektu a porušení zásady vstřícnosti a dobrých mravů, shledal soud neopodstatněnými. V souladu se shora uvedeným soud konstatuje, že žalobce žádným rozumným způsobem nedokládá, že by povinný subjekt měl disponovat požadovanými informacemi, a na jakém základě. Dle § 75 odst. 2 s. ř. s. soud přezkoumá napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. V rámci přednesených žalobních bodů žalobce v různých variacích tvrdí nedůvodnost rozhodnutí povinného subjektu, nezákonnost rozhodnutí povinného subjektu atd., nicméně tyto své úvahu blíže nerozvádí, vyjma možné existence požadovaného v rámci docházkového systému povinného systému. Soud se tímto názorem žalobce zabýval. Z písemností předložených povinným subjektem nevyplývá, že by úvaha žalobce byla správná. Co se týče namítaného laxního přístupu zaměstnanců magistrátu a námitky porušení zásady vstřícnosti, soud konstatuje, že tyto námitky žalobce vznáší až v rámci podané žaloby, byť tyto námitky mohl uplatnit již v rámci odvolacího řízení. Nicméně, z pouhého „nevyhovění“ žádosti žalobce nelze činit uvedené závěry. Soud se plně ztotožňuje s názorem žalovaného, neboť za nevhodné chování úředních osob nelze skutečně považovat situaci, kdy nejsou splněny zákonem stanové předpoklady pro poskytnutí informací. Tímto předpokladem je v souzené věci samotná existence požadovaných informací. V obdobném duchu není soudu zřejmé, v čem žalobce spatřuje porušení dobrých mravů. Nález Ústavního soudu, na který žalobce odkazuje, pojednává o dobrých mravech, nicméně bez jakéhokoli byť i vzdáleného vtahu k souzené věci. Ze spisu povinného subjektu je zřejmé, že žádost žalobce o poskytnutí informací byla vyřizována Odborem kanceláře primátora, který požádal vedoucí pracovnici oddělení matrik matričního úřadu o poskytnutí požadovaných informací. Vedoucí oddělení matrik pak s odkazem na zákon o ověřování sdělila, že matriční úřad požadovanými informacemi nedisponuje. Poté, co žalobce podal proti rozhodnutí o odmítnutí jeho žádosti odvolání, povinný subjekt žádost žalobce opětovně posoudil a neshledal na svém postupu žádných věcných či procesních vad. Soud v tomto postupu žalovaného neshledává žádné pochybení, stejně jako v něm neshledává laxnost zaměstnanců povinného subjektu. Soud se neztotožňuje s názorem žalobce, že povinný subjekt je zákonem zmocněn disponovat požadovanými informacemi. Soudu není zřejmé, z čeho žalobce dovozuje na straně 4, čtvrtý odstavec žaloby, že povinný subjekt by jako správní orgán v různých oblastech veřejné správy měl požadované informace mít, neboť bez nich by nebyl schopen zajistit plnění zákonem uložených povinností. Vzhledem k obecné formulaci této výhrady, že by měl povinný subjekt požadovanými informacemi disponovat, nemohl se soud touto námitkou žalobce blíže zabývat. Skutečnost, že žalovaný měl pouze zopakovat argumentaci povinného subjektu, nelze vnímat jako vadu, jelikož tato argumentace byla správná. Názor žalobce, že mu měla být poskytnuta informace, že byl ověřen minimálně jeden podpis mimo sídlo úřadu, je dle názoru soudu mylný. Pokud není evidováno místo ověření a nelze tak zjistit kolik podpisů bylo ověřeno mimo sídlo úřadu, nelze zjistit ani to, že právě žalobci byl ověřen podpis mimo sídlo úřadu. Pokud by si to příslušné úřednice pamatovaly, nejednalo by se o informaci ve smyslu InfZ, jelikož by tato informace nebyla zaznamenána ve smyslu § 3 odst. 3 InfZ. Žalobce dále namítal, že žalovaný se odchýlil od své dosavadní praxe, čímž byla porušena zásada legitimního očekávání. Vzhledem k tomu, že žalobce tyto skutečnosti pouze tvrdí a žádným způsobem nedokládá, jakou dosavadní praxi žalovaného má na mysli, nemohl se soud touto námitkou více zabývat. Z výše uvedených důvodů je soud toho názoru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s hmotným i procesním právem, stejně jako nebylo zasaženo do žalobcových ústavně garantovaných práv, zejména do jeho politických práv dle čl. 17 odst. 1 až 6 Listiny základních práv a svobod tak, jak žalobce uvádí. Žalobcův odkaz na nález pléna Ústavního soudu je nepřiléhavý. Tímto nálezem byla zrušena novela zákona na ochranu zvířat proti týrání, přičemž zde byla vytýkána procesní pochybení při jejím schvalování. Nález v obecných souvislostech hovoří o významu moderní demokraticky psané ústavy a obecných právních principech, což však není pro souzenou věc žádným způsobem přiléhavé. Soud na základě výše popsaného uzavřel, že napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí povinného subjektu, bylo vydáno v souladu se zákonem a proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl, neboť neshledal námitky žalobce opodstatněné. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 5. září 2016 Předsedkyně senátu JUDr. Věra Balejová v. r. Za správnost vyhotovení: Sládková Blanka