10 A 172/2014

Rubrum

10A 172/2014 - 40 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce J. P., zastoupeného JUDr. Alexandrem Királym, Ph.D., advokátem se sídlem Ostrava – Poruba, L. Podéště 1883/5, proti žalovanému Rektoru Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, se sídlem České Budějovice, Branišovská 1645/31a, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 9. 2014, č. j. 03/0868/14, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí rektora Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích ze dne 17. 9. 2014, č. j. 03/0868/14, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 19.507 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Alexandra Királyho, Ph.D.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby Pokračování - 2 - 10A 172/2014 Rozhodnutím ze dne 17. 9. 2014, č. j. 03/0868/14 (dále jen „napadené rozhodnutí“ nebo „rozhodnutí rektora“), potvrdil žalovaný podle § 50 odst. 7 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vysokých školách“) rozhodnutí děkana Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích ze dne 2. 7. 2014, č. j. 03/0816/14, o nepřijetí žalobce ke studiu ve studijním oboru Výchova ke zdraví uskutečňovaném na Pedagogické fakultě (dále jen „rozhodnutí děkana“). Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 24. 11. 2014 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Žalobce v žalobě nesouhlasil s posouzením rektora, že děkan rozhodl o nepřijetí žalobce ke studiu v souladu se zákonem, vnitřními předpisy vysoké školy i podmínkami stanovenými pro přijetí ke studiu v příslušném studijním programu. Žalobce namítal nepřezkoumatelnost jak rozhodnutí děkana o nepřijetí ke studiu, tak rozhodnutí rektora. Podle žalobce v obou rozhodnutích chybí důvody, o které se rozhodnutí opírají. Podle žalobce žalovaný skutečnosti namítané v žádosti o přezkoumání prakticky nikterak neposuzoval. Má-li být druhostupňové rozhodnutí přezkoumatelné, musí se v něm žalovaný vypořádat se všemi námitkami účastníků. Nároky na rozhodnutí děkana i rektora vysoké školy je třeba odvozovat od demokratických principů a dále z § 177 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006, č. j. 2 As 37/2006 – 63, publikovaný pod č. 1112/2007 Sb. NSS; všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná z www.nssoud.cz). Podle žalobce napadené rozhodnutí neobstojí v testu přezkoumatelnosti. Žalovaný se podle žalobce vůbec nevypořádal s námitkami žalobce stran konkrétních testových otázek a jejich správných odpovědí. Žalobce přitom v žádosti o přezkoumání rozhodnutí o nepřijetí ke studiu namítal, že u konkrétně vyjmenovaných otázek byly žalobcovy odpovědi hodnoceny jako špatné, avšak žalobce je toho názoru, že je zodpověděl správně. Správné zodpovězení otázek mohlo změnit celkový počet dosažených bodů a tím změnit i výsledek přijímacího řízení. Podle žalobce se žalovaný nezabýval námitkou, že podmínkou meritorního přezkumu zákonnosti rozhodnutí správního orgánu je dostatečně určitý a srozumitelný výrok, který splňuje náležitosti § 68 odst. 2 správního řádu a který náležitě označuje účastníky řízení podle § 27 odst. 1 správního řádu. Ve výroku rozhodnutí děkana žalobce shledává vadným odkaz na „výše uvedený studijní obor“. Rozhodnutí děkana o nepřijetí ke studiu podle žalobce neobsahuje zadání ani výsledky otázek přijímacího testu. Rozhodnutí žalovaného musí být transparentní a odůvodněné, neboť se dotýká individuálních práv fyzických osob. I z rozhodnutí děkana o nepřijetí ke studiu by se měl nepřijatý student jasně a srozumitelně dozvědět, z jakých konkrétních důvodů nebyl ke studiu přijat. Podle žalobce dále není ani z rozhodnutí děkana ani z rozhodnutí rektora zřejmé, alespoň kolika bodů bylo třeba dosáhnout pro přijetí ke studiu. Žalobce se pouze dozvěděl, že splnil podmínky pro přijetí ke studiu, ovšem že byla dána přednost lepším uchazečům a že se umístil na 36. až 37. místě, zatímco přijato bylo 22 uchazečů podle pořadí úspěšnosti. Pokračování - 3 - 10A 172/2014 Bodové hodnocení žalobce obsahuje jen napadené rozhodnutí, ovšem bez jakékoliv vazby na další podklady ve spise. Napadené rozhodnutí postrádá dostatek relevantních skutečností; skutkový stav, který vzal žalovaný za základ svého rozhodnutí, nemá ve spise oporu. Žalobce uvádí, že ve své žádosti o přezkoumání rozhodnutí děkana namítal, že v souladu se zásadou spravedlivého procesu měl dostat možnost uplatnit své argumenty; provedením této zásady je požadavek náležité substanciace přednesů stran. Pokud je tvrzení jedné procesní strany povšechné a nekonkrétní, pak žalobce jako druhá strana přesně nemůže vědět, k čemu se má vyjádřit. Tím se snižuje možnost náležité procesní obrany. Žalovaný se podle žalobce též nesprávně vypořádal s námitkou, že byl žalobce dotčen na svém právu nahlížet do materiálů podle § 50 odst. 6 zákona o vysokých školách. Žalobci bylo umožněno nahlížet do materiálů výlučně ve dnech 7. až 18. 7. 2014 v pracovních dnech mezi 9:00 a 11:00 hod., přičemž o tomto termínu byl vyrozuměn rozhodnutím děkana, které mu bylo doručeno dne 17. 7. 2014. Žalovaný umožnění realizace práva žalobce nahlédnout do všech materiálů nejméně po dobu běhu lhůty, ve které lze podat žádost o přezkoumání rozhodnutí, nereflektoval, a pouze konstatoval, že žalobce nepožádal o náhradní termín pro nahlížení do materiálů. Žalobce byl podle svého tvrzení zkrácen v právu nahlédnout do podkladů svého přijímacího řízení a tím mu bylo znemožněno podepřít svou žádost o přezkoumání konkrétní argumentací. Podle žalobce není mezi stranami sporné, že jako účastník řízení měl žalobce možnost nahlédnout do svých materiálů pouze po dobu jednoho dne ode dne doručení rozhodnutí děkana. Není též sporné, že před zahájením přijímacích testů nebyl uchazečům znám předpokládaný termín vyhodnocení a zveřejnění testů. Lhůta jednoho dne pro nahlížení do podkladů přijímacího řízení je nepřiměřeně krátká, a to s ohledem na realitu běžného života (žalobce je časově vytížený, pracuje na směny a často cestuje). Žalobci bylo znemožněno v tak krátké lhůtě reagovat a nahlédnout do podkladů svého přijímacího řízení; tím mu bylo znemožněno konkretizovat své námitky v žádosti o přezkoumání rozhodnutí děkana. Nelze ani akceptovat rektorem stanovený náhradní termín od 22. do 30. 9. 2014 pro nahlížení do podkladů přijímacího řízení, který byl stanoven až po pravomocném rozhodnutí o žádosti o přezkoumání. Žalobce v této souvislosti konstatuje též to, že o dnu doručení rozhodnutí děkana má mít povědomost žalovaný na základě doručenky založené ve spise. Pokud žalovaný rozhodoval o žádosti o přezkoumání, aniž si postavil najisto datum doručení rozhodnutí děkana a aniž měl postaveno najisto, zda měl uchazeč o studium možnost uplatnit své argumenty na základě nahlédnutí do materiálů podle § 50 odst. 6 zákona o vysokých školách, pak byl jeho postup v rozporu s procesními ustanoveními zákona o vysokých školách a v rozporu se správním řádem. Žalobce též namítá, že v rozporu s § 36 odst. 3 správního řádu mu před rozhodnutím děkana nebyla dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Žalobce poukázal i na důležitost časové dimenze a na potřebu, aby rozhodnutí rektora o přezkoumání rozhodnutí o nepřijetí ke studiu bylo vydáno dříve, než je zahájena výuka v daném akademickém roce. Prostředkem k dosažení tohoto účelu je právě taková podoba dvojinstančního řízení, která vyloučí prodlužování lhůty pro vydání rozhodnutí s neplatným odůvodněním, že jde o věc zvlášť právně složitou. Podle žalobce měl rektor rozhodnout bez prodlení. Pokračování - 4 - 10A 172/2014 Podle žalobce měl žalovaný v napadeném rozhodnutí vysvětlit, co se rozumí jednotným pracovním manuálem, podle kterého předsedové přijímacích komisí pracovali při realizaci přijímací zkoušky. Žalobce v řízení před žalovaným požaduje věcné posouzení takového manuálu, včetně ubezpečení se postupu podle něj. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného a replika žalobce Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Žalovaný považuje své rozhodnutí za přezkoumatelné s tím, že žádnou výhradu žalobce nenechal bez povšimnutí. Se správností odpovědí na otázky se žalovaný dle svého názoru vypořádal, neboť v rozhodnutí uvedl, že hodnocení odpovědí bylo správné. Znění otázek č. 1 a 10 z testu všeobecného přehledu, č. 11 z psychologie a č. 15 z biologie žalovaný uvedl ve svém vyjádření s tím, že uvedl i správné odpovědi a odpovědi žalobce. Žalovaný se domnívá, že nebylo jeho povinností zvláště odůvodňovat, proč žalobcem označené odpovědi nejsou správné; pak by správní řízení sklouzlo do odborné disputace. Za tím účelem byl žalobci nabídnut termín k nahlížení za přítomnosti pedagogů. Žalovaný doplnil, že i kdyby bylo uznáno, že odpovědi žalobce na dané čtyři otázky byly správné, pak by to stejně na výsledku přijímacího řízení ničeho nezměnilo. Žalobce by se pouze posunul v žebříčku na 28. až 31. místo, ovšem byl by stále pod čarou přijatých uchazečů. Žalovaný uvedl, že na otázku č. 1 z všeobecného přehledu a otázku č. 11 z psychologie odpověděl žalobce správně a body mu již byly započítány. Nesprávně odpověděl na otázky č. 10 z všeobecného přehledu a č. 15 z biologie. K možnosti nahlížet do podkladů přijímacího řízení žalovaný uvedl, že vymezením dvou týdnů pro nahlížení nedošlo k vyloučení práva uchazeče o studium realizovat toto své právo také jindy. Informaci, že podklady k nahlížení budou k dispozici až od 7. 7. 2014, dostali všichni uchazeči o studium předem. Žalobce proto zkresluje skutečný stav věci, když tvrdí, že se o termínu pro nahlížení dozvěděl až z rozhodnutí děkana, které mu bylo doručeno jeden den před skončením termínu pro nahlížení. Informaci v poučení rozhodnutí děkana není možné vnímat jako dogma, nýbrž jako pořádkové opatření, snažící se o koncentrování zájemců o nahlížení do prvních dvou týdnů po zveřejnění výsledků přijímacího řízení. Pokud by žalobce kontaktoval studijní oddělení, mohl si dohodnout jiný termín. K absenci údaje o počtu bodů, který bylo třeba dosáhnout k přijetí ke studiu, žalovaný uvedl, že nebyla předem určena bodová hranice, která by uchazeči dávala jistotu přijetí ke studiu. K požadavku žalobce na věcné posouzení jednotného pracovního manuálu žalovaný uvedl, že není povinen vysvětlovat své interní postupy a že daný manuál zajišťuje jednotnost přístupu ke všem uchazečům o studium. V replice žalobce uvedl odkaz na judikaturu, ze které dovozuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Dále žalobce trvá na tom, že mu nebyla dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu. Pro účely posouzení včasnosti podané žaloby žalovaný k výzvě krajského soudu sdělil, že podle výsledku reklamačního řízení u České pošty bylo zjištěno, že rozhodnutí děkana bylo žalobci doručeno dne 16. 7. 2014 a rozhodnutí rektora dne 1. 10. 2014. III. Obsah spisu Pokračování - 5 - 10A 172/2014 Z předloženého spisu vyplynuly pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Ve spise je založen harmonogram přijímacích zkoušek pro jednooborové studium oboru Výchova ke zdraví ze dne 1. 4. 2014. Dále je zde založen list Pokyny ke zpracování testu podepsaný žalobcem a odpovědní arch žalobce, na němž je uvedeno, že dosáhl 55 bodů; tento údaj je podepsán hodnotitelem a datován dnem 19. 6. 2014. Ve spise je založeno zadání testu (varianta A) a dále přehled správných odpovědí na testové otázky. Dále se ve spise nachází přehled uchazečů studijního programu Specializace v pedagogice, oboru Výchova ke zdraví podle pořadí úspěšnosti. Dne 2. 7. 2014 vydal děkan Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích pod č. j. 03/0816/14 rozhodnutí o nepřijetí žalobce ke studiu. V odůvodnění rozhodnutí bylo uvedeno, že žalobce úspěšně absolvoval přijímací řízení, avšak umístil se v pořadí uchazečů tak, že nemohl být přijat ke studiu v rámci počtu studentů předem stanoveného v souladu s § 49 odst. 1 zákona o vysokých školách. Bylo konstatováno, že žalobce z celkového množství 100 bodů dosáhl 55 bodů a tím se umístil až na 14. až 15. místě nepřijatých uchazečů seřazených podle dosažených výsledků. Ke studiu mohli být přijati pouze uchazeči, kteří se umístili na prvních 22 místech celkového pořadí. V poučení se uvádí, že žalobce má právo nahlédnout do jeho materiálů, které mají význam pro vydání rozhodnutí. Přístup k těmto materiálům bude umožněn na studijním oddělení Pedagogické fakulty ve dnech 7. až 18. 7. 2014 v pracovních dnech v době mezi 9 a 11 hod. Dále bylo dáno poučení o možnosti požádat děkana fakulty o přezkoumání tohoto rozhodnutí do 30 dnů ode dne jeho doručení. Žalobce podal žádost o přezkoumání rozhodnutí děkana. Tuto žádost žalobce datoval dnem 8. 8. 2014. Ze spisu není zřejmé, kdy byla žádost podána děkanu fakulty. Přípisem ze dne 5. 9. 2014 sdělil proděkan Pedagogické fakulty žalobci, že se v jeho případě jedná o zvlášť složitý případ, a tak univerzita využívá podle svého Správního řádu šedesátidenní lhůtu pro odpověď. Dne 17. 9. 2014 vydal žalovaný napadené rozhodnutí pod č. j. 03/0868/14, kterým bylo rozhodnutí děkana potvrzeno. V rozhodnutí se konstatuje, že rozhodnutí děkana bylo vydáno v souladu se zákonem, vnitřními předpisy i podmínkami stanovenými v § 49 odst. 1 a 3 zákona o vysokých školách. Rektor neshledal ani pochybení z hlediska hodnocení písemného testu. Žalovaný uvedl, že žalobce získal 55 bodů z možných 100 bodů; tím úspěšně vykonal přijímací zkoušku (limit pro úspěšné vykonání zkoušky byl stanoven dvaceti body). Vzhledem k tomu, že se žalobce umístil na 36. až 37. místě celkového pořadí, nemohl však být přijat ke studiu. Přijato bylo pouze 22 studentů podle pořadí. Rektor dále zhodnotil rozhodnutí děkana jako přezkoumatelné. K námitkám proti písemnému testu žalovaný uvedl, že zkouška zahrnovala ověření všeobecného kulturního rozhledu a zjišťovala znalosti uchazeče z biologie člověka a psychologie. Test byl skenován a následně vyhodnocován. Předsedové přijímacích komisí pracovali při realizaci přijímací zkoušky podle jednotného pracovního manuálu. O všech potřebných informacích pro vykonání zkoušky byli uchazeči zpraveni předem. V hodnocení přijímací zkoušky rektor vzhledem k manuálu (jednotné metodice a kritériím oprav testů všech uchazečů), ani z hlediska věcné stránky pochybení neshledal. K otázce možnosti nahlédnout do materiálů žalovaný uvedl, že žalobce nikterak nedokládal pozdní datum doručení rozhodnutí děkana; žalobce též nepožádal ani o náhradní termín pro nahlížení do materiálů. Žalovaný stanovil žalobci náhradní termín pro nahlížení do materiálů, a to od 22. do 30. 9. 2014 v úředních hodinách na studijním oddělení Pedagogické fakulty. Pokračování - 6 - 10A 172/2014 IV. Právní hodnocení soudu Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“). Žaloba je důvodná. Předně se krajský soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti obou přezkoumávaných rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. je vadou rozhodnutí, ke které krajský soud přihlíží i z úřední povinnosti. Z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považoval námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, z jakého důvodu považuje skutečnosti předestřené účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl či jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Dále i rozhodnutí, které nevypořádá všechny námitky účastníka řízení nebo obsahuje toliko obecný odkaz na to, že napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno a jeho důvody shledány správnými, je nepřezkoumatelné, neboť důvody, o něž se výrok opírá, zcela chybějí. Zákon o vysokých školách neobsahuje zvláštní ustanovení o formálních náležitostech rozhodnutí orgánů vysoké školy, jednají-li jako správní orgány, tj. rozhodují-li o právech a povinnostech. Pouze v § 50 odst. 5 větě první citovaného zákona je stanoveno, že rozhodnutí v rámci přijímacího řízení musí obsahovat odůvodnění a poučení o možnosti podat žádost o přezkoumání. Krajský soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností rozhodnutí děkana o nepřijetí žalobce ke studiu. Podle žalobce není výrok tohoto rozhodnutí dostatečně určitý a srozumitelný a odkaz na „výše uvedený studijní obor“ ve výroku rozhodnutí je vadný. S tím krajský soud nesouhlasí. Z výroku rozhodnutí děkana je jednoznačně seznatelné, že žalobce nebyl přijat ke studiu ve studijním oboru Výchova ke zdraví. Název oboru sice není výslovně uveden ve výroku rozhodnutí, je však uveden v záhlaví rozhodnutí a ve výroku je na něj odkazováno. Podle žalobce nebyl ve výroku rozhodnutí děkana řádně označen jako účastník řízení. Ani tato námitka nemůže způsobit nepřezkoumatelnost, resp. vadu rozhodnutí, neboť žalobce byl v rozhodnutí děkana uveden jako adresát daného rozhodnutí, a tudíž je naprosto nepochybné, že se rozhodnutí dotýká právě jeho jakožto účastníka přijímacího řízení. Pokud jde o obsah odůvodnění rozhodnutí děkana, pak je žalobce přesvědčen, že v něm absentují konkrétní důvody, pro které nebyl přijat ke studiu. Důvody pro nepřijetí ke studiu jsou však podle názoru krajského soudu v rozhodnutí děkana sděleny dostatečným způsobem. Žalobce je informován, že sice úspěšně vykonal přijímací zkoušku, neboť dosáhl více než 20 stanovených bodů pro úspěšné složení, nicméně nemohl být přijat ke studiu, neboť se s dosaženými 55 body umístil až na 14. až 15. místě nepřijatých uchazečů podle dosažených výsledků. Žalobci bylo též sděleno, že přijati ke studiu mohli být pouze uchazeči, kteří se umístili na prvních 22 místech celkového pořadí. Z daného odůvodnění je zřejmé, že žalobcem dosažený počet bodů nepostačoval pro přijetí ke studiu, neboť se v pořadí před ním umístili úspěšnější uchazeči, kteří naplnili předem stanovený počet uchazečů, kteří budou Pokračování - 7 - 10A 172/2014 ke studiu přijati (viz str. 5 Informace o přijímacím řízení pro Akademický rok 2014/2015, která je založena ve spise). Žalobce v odůvodnění rozhodnutí děkana postrádá uvedení, kolika bodů bylo nutné dosáhnout pro přijetí ke studiu. Toto je informace, která není z hlediska přezkoumatelnosti rozhodnutí podstatná. Její absence nemůže způsobit nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Stejně tak nepřezkoumatelnost rozhodnutí nemůže způsobit neuvedení zadání a výsledků testů. Takové rozsáhlé informace se standardně nepřikládají do přílohy rozhodnutí děkana. K seznámení se s těmito informacemi slouží právě nahlížení do materiálů uchazeče podle § 50 odst. 6 zákona o vysokých školách. V této souvislosti krajský soud konstatuje, že námitka žalobce směřující do porušení tohoto jeho práva bude vypořádána níže. Krajský soud na základě shora uvedeného shledal rozhodnutí děkana přezkoumatelným. V této souvislosti se krajský soud dále zabýval námitkou, že řízení bylo zatíženo vadou, neboť před rozhodnutím děkana nebyla žalobci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu. Tato námitka není důvodná. Podle § 50 odst. 4 zákona o vysokých školách platí, že na rozhodování o přijetí ke studiu se nevztahují obecné předpisy o správním řízení. Podle § 105 odst. 1 téhož zákona platí, že nestanoví-li tento zákon jinak, postupuje se v řízení ve věcech upravených tímto zákonem podle obecných předpisů o správním řízení. Nejvyšší správní soud zaujal k užití obecných předpisů o správním řízení na rozhodování o právech a povinnostech studenta následující právní názor: „Ustanovení § 68 odst. 1 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, je nutno zúženě vykládat tak, že obecné předpisy o správním řízení se nepoužijí jen na vlastní procesní úkony vysoké školy a studentů směřující k vydání rozhodnutí o právech a povinnostech studentů (jde tedy v podstatě o vyloučení zejména ustanovení o průběhu řízení v prvním stupni a dokazování), jinak se i zde subsidiárně uplatní úprava správního řádu (…)“. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014, č. j. 6 As 191/2014 – 22, publikovaný pod č. 3147/2015 Sb. NSS). Krajský soud obdobně vychází z toho, že i pro přijímací řízení podle § 50 zákona o vysokých školách měl zákonodárce snahu vyjmout rozhodovací proces o přijetí či nepřijetí uchazeče ke studiu z mantinelů podrobnostmi přetížené právní úpravy správního řízení. Z toho důvodu je krajský soud přesvědčen, že právní úpravu § 36 odst. 3 správního řádu nelze na přijímací řízení aplikovat. Ostatně uchazeč má právo nahlédnout do svých materiálů (dle vlastní úvahy) a výhrady proti rozhodnutí o nepřijetí ke studiu formulovat v rámci uplatněného opravného prostředku. Aplikace § 36 odst. 3 správního řádu na přijímací řízení ke studiu na vysokou školu by byla nesmírně zatěžující jak pro vysokou školu, tak i pro uchazeče samotné. Dále se krajský soud zabýval přezkoumatelností napadeného rozhodnutí rektora. Žalobce namítal, že žalovaný nevypořádal jím vznesené námitky, především se nezabýval správností odpovědí na konkrétní testové otázky. Posouzení této námitky mohlo mít podle žalobce vliv na celkový počet dosažených bodů a tím i na výsledek přijímacího řízení. Nejvyšší správní soud se náležitostmi rozhodnutí rektora zabýval již v rozsudku ze dne 21. 12. 2006, č. j. 2 As 37/2006 - 63, publikovaném pod č. 1112/2007 Sb. NSS, v němž vyslovil názor, že § 50 odst. 5 zákona o vysokých školách, který stanoví nároky na odůvodnění rozhodnutí děkana, dopadá i na řízení o přezkoumání rozhodnutí o (ne)přijetí ke studiu: „Umožňuje - li totiž zákon uchazeči žádat o přezkoumání rozhodnutí, pak mu tím zcela jistě dává i právo namítat konkrétní skutečnosti. Uvádí - li uchazeč konkrétní důvody, proč má za to, že rozhodnutí děkana je v rozporu se zákonem, vnitřními předpisy či podmínkami stanovenými podle § 49 odst. 1 a 3, je nutné, aby se rektor při přezkumu tohoto rozhodnutí těmito důvody zabýval, jinak by nedostál zákonu, který stanoví povinnost Pokračování - 8 - 10A 172/2014 změnit rozhodnutí, jež je s těmito podmínkami v rozporu. Pokud by rozhodnutí o opravném prostředku ve správním řízení nemuselo být řádně odůvodněno a správní orgán by se nemusel vypořádat s jednotlivými důvody uvedenými v žádosti o přezkoumání rozhodnutí děkana, postrádal by tento opravný prostředek svůj smysl. Z povahy věci lze proto dovodit, že náležitosti rozhodnutí podle odstavce pátého se netýkají pouze rozhodnutí o (ne)přijetí ke studiu, nýbrž i rozhodnutí o přezkoumání tohoto rozhodnutí. Rozhodnutí rektora vysoké školy v řízení o přezkoumání rozhodnutí o nepřijetí ke studiu tedy musí být odůvodněno. V odůvodnění je rektor povinen uvést konkrétní důvody, o něž se rozhodnutí opírá, a vypořádat se s uplatněnými námitkami tak, aby rozhodnutí bylo přezkoumatelné. Krajský soud zhodnotil obsah napadeného rozhodnutí a shledal, že v něm absentuje přezkoumatelná úvaha stran námitky žalobce, že odpovědi na konkrétní čtyři testové otázky byly při opravě testu hodnoceny nesprávně a že žalobce trvá na správnosti svých odpovědí. K této námitce žalovaný pouze povšechně uvedl, že neshledal pochybení z hlediska hodnocení písemného testu. Takové vypořádání dané námitky je však naprosto nedostačující. Žalovaný danou námitku vypořádal ve vyjádření k žalobě kde vše podrobně rozvedl. Argumenty uvedené ve vyjádření k žalobě však měly zaznít v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, neboť nedostatek odůvodnění rozhodnutí vydaného ve správním řízení nemůže být dodatečně zhojen případným podrobnějším rozborem problematiky učiněným až v řízení před soudem a na takto dodatečné odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí nemůže být brán zřetel (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2004, č. j. 3 As 51/2003 – 58 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 1994, č. j. 6 A 592/93 - 23). Daná námitka tedy zůstala žalovaným nevypořádána a krajský soud nemůže v rámci přezkumu napadeného rozhodnutí namísto žalovaného zjišťovat a autoritativně posuzovat, zda žalobce odpověděl na dané otázky správně a zda bylo bodové hodnocení odpovědí žalobce správně spočítáno. To bylo úkolem žalovaného. Z uvedeného důvodu je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Rovněž se nelze ztotožnit s názorem žalovaného, který uvedl ve svém vyjádření k žalobě, že námitky do správnosti testových otázek jsou irelevantní. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2011, č. j. 7 As 79/2011 – 120, publikovaného pod č. 2566/2012 Sb., se v právní větě II podává, že „při přezkoumání rozhodnutí podle § 50 odst. 7 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, musí být v případech, kdy je to namítáno nebo kdy pochybnost o tom v řízení jinak vyjde najevo, provedeno i věcné posouzení, zda uchazeč správně odpověděl na otázky či zkušební úlohy při přijímací zkoušce, včetně případného posouzení, zda zadané otázky či úlohy byly podle současného stavu vědeckého poznání formulovány správně a zda byly logicky a jazykově formulovány dostatečně jednoznačně.“ V citovaném rozsudku se dále uvádí, že „v řadě případů může docházet k tomu, že rozhodnutí děkana je sice objektivně vzato nezákonné, např. pro nesprávné vyhodnocení otázek či zkušebních úloh v přijímacím řízení, ale ani při zohlednění této skutečnosti není důvodu rozhodnout o přijetí uchazeče ke studiu, neboť ani takto uchazeč nedosáhne takového výsledku přijímací zkoušky, jenž by jej zařadil mezi ty, kteří mohou být ke studiu přijati. Je-li tomu tak, rektor v řízení odstraní nezákonnosti, k nimž došlo v prvoinstančním řízení, avšak přesto žádost o přezkum zamítne a napadené rozhodnutí potvrdí. Ve svém rozhodnutí pak odůvodní, proč zjištěné nezákonnosti nemají vliv na správnost výroku prvoinstančního rozhodnutí.“ V nyní posuzovaném případě tedy bude žalovaný povinen vydat nové rozhodnutí o přezkoumání rozhodnutí děkana a vypořádat všechny uplatněné námitky žalobce, přičemž se bude zabývat i tím, zda odpovědi žalobce na čtyři konkrétně uvedené otázky byly Pokračování - 9 - 10A 172/2014 hodnoceny správně. Pokud žalovaný zjistí, že došlo při hodnocení k pochybení, provede opravu ve svém rozhodnutí, přičemž posoudí, zda takové pochybení mohlo mít vliv na výsledek přijímacího řízení a celkové umístění žalobce v pořadí uchazečů. S ohledem na takové posouzení, pak přijme i odpovídající závěr a v souladu s ním rozhodne, zda rozhodnutí děkana potvrdí nebo zda jej změní. Pokud žalobce v žalobě namítal, že žalovaný rozhodoval v rozporu s procesními předpisy, aniž si postavil najisto datum doručení rozhodnutí děkana žalobci, pak krajský soud konstatuje, že tento nedostatek již byl odstraněn a v reklamačním řízení bylo zjištěno, že rozhodnutí děkana bylo žalobci doručeno dne 16. 7. 2014. Z obsahu předloženého spisu není ovšem zřejmé datum podání žádosti o přezkoumání rozhodnutí děkana. Pokud pro účely posouzení včasnosti podání opravného prostředku nemá žalovaný důkaz o tom, kdy byl opravný prostředek podán, pak bude třeba vycházet z příznivější varianty pro žalobce, a sice že opravný prostředek byl podán včas. Žalobce též namítal, že mu nebylo v napadeném rozhodnutí vysvětleno, co se rozumí jednotným pracovním manuálem, a proto požadoval jeho věcné posouzení. Krajský soud zastává názor, že pokud se žalovaný ve svém rozhodnutí dovolává jednotného pracovního manuálu, musí jej účastníku řízení zpřístupnit a učinit jej součástí spisu, a to právě z tohoto důvodu, že jedná se o interní dokument, jehož obsah není účastníku řízení znám. Účastník řízení bez znalosti obsahu tohoto manuálu nemá postaveno najisto, na podkladě čeho žalovaný hodnotil postup předsedů přijímacích komisí. Námitka žalobce ohledně povinnosti žalovaného, že měl o opravném prostředku rozhodnout ihned a nikoliv nedůvodně tvrdit, že jde o zvláště složitý případ, který si vyžádá šedesátidenní lhůtu, je s ohledem na výrok tohoto rozsudku bez právního významu. Navíc charakter lhůt pro vydání rozhodnutí je pořádkový. Konečně žalobce tvrdil i to, že mu bylo upřeno právo uplatnit své konkrétní argumenty v řízení o opravném prostředku, neboť mu nebylo umožněno nahlížení do jeho materiálů, resp. že mu to bylo umožněno pouze v rozsahu jednoho dne. Podle § 50 odst. 6 zákona o vysokých školách platí, že uchazeč má právo nahlédnout do všech svých materiálů, které mají význam pro rozhodnutí o jeho přijetí ke studiu. Účelem tohoto ustanovení je umožnit uchazeči kontrolu svého testu v tom smyslu, zda se při jeho opravě nedopustila vysoká škola (či jiný subjekt) omylu v hodnocení, či zda nedošlo k jiné chybě při formulaci či zadávání otázek. Uchazeč může na základě nahlédnutí do vyhodnocení svého testu rovněž podat žádost o přezkoumání rozhodnutí podepřenou zcela konkrétní argumentací. Žalovaný ve vyjádření k žalobě tvrdil, že žalobce byl předem vyrozuměn o tom, že materiály o přijímacím řízení budou zpřístupněny nejdříve od 7. 7. 2014 a odvolával se na Informaci o přijímacích zkouškách. O doručení této listiny žalobci však ve spise není doklad. Krajskému soudu proto nezbývá než vycházet z toho, že žalobce byl informován o možnosti nahlížet do svých materiálů až rozhodnutím děkana. V této souvislosti je nutno souhlasit se žalobcem, že dikce poučení o možnosti nahlížet do materiálů zní autoritativně a působí tak, že materiály budou skutečně zpřístupněny pouze ve stanoveném termínu od 7. do 18. 7. 2014. V případě doručení rozhodnutí děkana s tímto poučením až těsně před koncem stanoveného termínu pro nahlížení do materiálů, nelze než konstatovat, že lhůta byla skutečně nepřiměřeně krátká. Krajský soud sice nepochybuje o tom, že pokud by se žalobce Pokračování - 10 - 10A 172/2014 obrátil na studijní oddělení se žádostí o jiný termín pro nahlížení, bylo by mu jistě vyhověno. Ovšem je taktéž pochopitelné, že z užité dikce v poučení se žalobce jako právní laik zřejmě domníval, že v jiném termínu mu jeho materiály zpřístupněny nebudou. K tomu lze odkázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 9. 2008, č. j. 2 As 73/2007 – 47, publikovaný pod č. 1755/2009 Sb., ve kterém se uvádí, že „uchazeč o studium na vysoké škole má právo nahlédnout do všech svých materiálů (§ 50 odst. 6 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách), které mají význam pro rozhodnutí o jeho přijetí ke studiu, nejméně po dobu běhu lhůty, ve které může podat žádost o přezkum rozhodnutí děkanovi.“ V tomto smyslu by mělo být pro příště formulováno poučení v rozhodnutí děkana. Krajský soud chápe snahu koncentrovat větší část nahlížení do určitého časového úseku. Ovšem při zachování tohoto způsobu určení lhůty pro nahlížení do materiálů by se v poučení měla objevit věta informující uchazeče o tom, že si mohou též dohodnout nahlížení v jiném termínu, pokud jim termín děkanem vymezený nevyhovuje. Za daných okolností tak krajský soud posoudil, že v přijímacím řízení bylo porušeno právo žalobce na přístup k jeho materiálům z přijímacího řízení. Žalovaný pak toto porušení procesního práva žalobce nenapravil ani tím, když mu stanovil v napadeném rozhodnutí náhradní termín pro nahlížení od 22. do 30. 9. 2014, neboť takové nahlížení do materiálů po právní moci rozhodnutí o opravném prostředku nemá pro formulaci konkrétních námitek žalobce v řízení o opravném prostředku žádného valného významu. V dalším řízení tak žalovaný bude postupovat v součinnosti se žalobcem, a pokud ten bude mít stále zájem, tak mu umožní nahlédnout do jeho materiálů, aby mohl dále konkretizovat své námitky. V. Závěr a náklady řízení S ohledem na konstatovanou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí jej krajský soud zrušil bez nařízení jednání podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je v dalším řízení vázán závazným právním názorem krajského soudu podle § 78 odst. 5 s. ř. s. tak, jak byl vysloven shora. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, která neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem a odměnou advokáta. Náklady zastoupení spočívají v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení včetně první porady s klientem dne 23. 11. 2014, žaloba) celkem v částce 6200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce 600 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6800 Kč. Vyjádření nesouhlasu s rozhodnutím ve věci bez jednání nelze považovat za úkon právní služby ve smyslu § 11 advokátního tarifu, neboť se nejedná o podání soudu ve věci samé a ani žádný předpokládaný úkon právní služby podle citovaného ustanovení není tomuto úkonu svou povahou a účelem nejbližší. Krajskému soudu není jasné, co myslel advokát tím, že za úkon právní služby považuje též zpětvzetí žaloby, neboť soudu takové podání nedošlo a ani z dokladů o poradách s klientem nevyplývá záměr žalobce vzít žalobu zpět. Advokát dále požadoval náhradu za úkon právní služby, spočívající ve druhé poradě s klientem dne Pokračování - 11 - 10A 172/2014 19. 1. 2015. Tento úkon právní služby krajský soud neuznal, přestože ze záznamu o této poradě je zřejmé, že vyústila v repliku žalobce k vyjádření žalovaného. Ovšem tuto repliku krajský soud nepovažoval za úkon právní služby, neboť ve věci nepřinesla ničeho nového. Z toho vyplývá, že druhá porada s klientem a replika nepředstavují náklady, které by byly žalobcem důvodně vynaloženy k dosažení úspěchu ve věci, neboť výsledek řízení by byl stejný, i kdyby ke druhé poradě nedošlo a nebyla vypracována replika. Dále soud jako součást náhrady nákladů řízení přiznal žalobci částku 5042 Kč na základě § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu jako náhradu na cestovní výdaje advokáta za jízdné z Ostravy do Českých Budějovic a zpět uskutečněné dne 23. 11. 2014 za účelem první porady s klientem osobním vozidlem BMW, na celkovou vzdálenost 758 km, při spotřebě 8,2 l/100 km, průměrné ceně motorové nafty 36 Kč/l a při sazbě základní náhrady 3,70 Kč na 1 km jízdy osobním automobilem, a dále náhradu ve výši 1800 Kč za promeškaný čas strávený na cestě ke klientovi a zpět v rozsahu 2 x 4,5 hodiny [§ 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 téže vyhlášky]. Při výpočtu cestovních výdajů vycházel krajský soud z údaje o nejrychlejší cestě z místa sídla advokáta do místa bydliště žalobce (viz www.mapy.cz; 2 x 379 km a 2 x 4:01 hod. času stráveného na cestě) a z údajů obsažených v předloženém technické průkazu. Náklady zastoupení tak činí 13642 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho nárok o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 2865 Kč. Celkem jde tedy o částku 16507 Kč. K této částce se dále připočítává zaplacený soudní poplatek ve výši 3000 Kč. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 19507 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Pokračování - 12 - 10A 172/2014 Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 19. srpna 2015 JUDr. Marie Trnková v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Sládková Blanka