10 A 183/2015

Rubrum

10A 183/2015 - 21 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou v právní věci žalobce V.F., nar. X, státní příslušnost X, bytem v ČR: Praha, X, zast. Mgr. Pavlem Oriniakem, advokátem, sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, proti žalované Policii ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Praha 3, Olšanská 2, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 14. 9. 2015, č.j. CPR-16178-8/ČJ-2015-930310-V234, takto:

Výrok

I. Žaloba se z a m í t á.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Plzni dne 27. 11. 2014 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 14. 9. 2015, č.j. CPR-16178-8/ČJ-2015-930310-V234, jímž bylo k odvolání žalobce potvrzeno rozhodnutí Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne 1. 4. 2015 č.j. KRPC-47749-22/ČJ- 2015-020025, kterým bylo žalobci uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie na šest měsíců. Usnesením Pokračování - 2 - 10A 183/2015 Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 10. 2015 č.j. 44A 67/2015 – 13 byla shora uvedená žaloba postoupena Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“). Žalobce namítá nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, neboť ve správním řízení nebylo prokázáno, že by žalobce byl na území České republiky v době od 8. 3. 2015 do 31. 3. 2015 zaměstnán bez povolení k zaměstnání. Žalobce povolením k zaměstnání na území České republiky disponoval, neboť měl kladné stanovisko Úřadu práce České republiky, pobočky v Praze. Správní orgány se dále dostatečně nezabývaly překážkou, bránící žalobci ve vycestování zpět na Ukrajinu. V domovském státě probíhá ozbrojený konflikt a žalobce je v bezprostředním nebezpečí ohrožení života a zdraví, a to i vzhledem k povolávacímu vojenskému rozkazu, který mu byl doručen. Závěrem je žalobcem namítána nepřiměřenost rozhodnutí o správním vyhoštění, a to s ohledem na jeho dosavadní život, kdy se nedopustil žádného porušení zákona. Ze všech uvedených důvodů navrhuje žalobce napadené rozhodnutí zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení. Žalovaný navrhl projednávanou žalobu zamítnout. Ve svém vyjádření konstatoval totožnost žalobní argumentace s argumentací vznesenou žalobcem v průběhu správního řízení. Z tohoto důvodu žalovaný odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Z obsahu správního spisu vyplynuly následující rozhodné skutečnosti. Z úředního záznamu správního orgánu prvního stupně ze dne 31. 3. 2015 vyplývá, že téhož dne byla ve společnosti Dřevospol v obci Záhoří v okrese Tábor provedena kontrola zaměstnanců. V rámci této kontroly bylo zjištěno, že na pile je zaměstnán žalobce, který v době kontroly podával prkna do hoblovačky. Vzhledem k tomu, že žalobcem nebyl k výzvě policie předložen žádný doklad totožnosti, byl žalobce za účelem jeho legitimace předveden k příslušnému policejnímu útvaru. Ze stanoviska Úřadu práce ČR ze dne 31. 3. 2015, které si správní orgán prvního stupně vyžádal, vyplývá, že žalobce nemá vydané platné povolení k zaměstnání v okrese Tábor, když poslední platné povolení k zaměstnání mu bylo uděleno Úřadem práce hlavního města Prahy na období od 7. 4. 2014 do 13. 2. 2015 pro zaměstnavatele Group LTD s. r. o., se sídlem Praha 2, a to na pozici „ostatní uklízeči a pomocníci“. Obsahem správního spisu je výpis z živnostenského rejstříku, ze kterého se podává, že žalobce ke dni 12. 2. 2014 ukončil činnost v režimu živnostenského zákona. Ze svědecké výpovědi M.S., vykonávajícího dozor na pile v obci Záhoří, vyplývá, že žalobce na pile pracoval zhruba tři týdny. Jeho práce spočívala ve výpomoci při hoblování dřeva. Na základě souhlasného stanoviska Úřadu práce ČR, krajské pobočky pro hlavní město Prahu ze dne 29. 1. 2015 byla žalobci dle ust. § 42g odst. 6 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) vydána zaměstnanecká karta pro zaměstnavatele Group LTD. s. r. o., a to od 14. 2. 2015 na dobu nejdéle 2 let s místem výkonu práce Praha. Z pracovní smlouvy uzavřené společností Group LTD. s. r. o. se žalobcem dne 22. 1. 2015 vyplývá, že uvedený zaměstnavatel uzavřel se žalobcem pracovní poměr na dobu Pokračování - 3 - 10A 183/2015 neurčitou s místem výkonu v Praze. Žalobce měl do práce nastoupit dne 14. 2. 2015, a to na pozici „ostatní uklízeči a pomocníci“. Oznámením ze dne 31. 3. 2015 bylo zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění žalobce, které žalobce téhož dne osobně převzal. Z protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 31. 3. 2015 vyplývá, že žalobce přicestoval do České republiky v roce 2007, důvodem jeho pobytu na tomto území je získání finančních prostředků. Na území ČR trvale zůstat nechce, hodlá se vrátit za rodinou na Ukrajinu, kde jeho manželka vlastní rodinný dům, v němž žije společně s jeho dětmi. Žalobce dále neuvedl žádné důvody, které by mu bránily v návratu do domovského státu, uvedl toliko, že se zde bojuje. V současné době disponuje částkou 4.000 Kč. V České republice není osoba, vůči níž by žalobce měl vyživovací povinnost nebo kterou by měl v péči. Má zde pouze tetu, která je občankou České republiky, tuto navštěvuje asi jedenkrát ročně. Na území České republiky má žalobce vydaný zákaz řízení. K samotnému zaměstnání žalobce uvedl, že do roku 2012 pracoval na základě svého živnostenského oprávnění, od roku 2014 mu subjekt jím označovaný jako „mafián“ za úplatu sjednal pracovní povolení s platností do února 2015, v této době dopravoval osoby z České republiky na Ukrajinu a zpět. V únoru 2015 podal žalobce prostřednictvím „mafiána“ žádost o prodloužení pracovního povolení. Pracovní povolení má žalobce sjednáno na dokončovací stavební práce pro společnost Group, která sídlí v Praze. Žalobce již zhruba 3 týdny pracuje na pile v Záhoří nedaleko Tábora, kde vykonává práci pomocného dělníka. Na pile žalobce začal pracovat začátkem března roku 2015, kde pracuje i ke dni 31. 3. 2015, a to jako pomocník při hoblování prken. Pracovní doba mu byla stanovena od pondělí do pátku, od 7.00 hodin do 14.30 hodin. Jeho průměrný měsíční výdělek činí zhruba 10.000 Kč. Žalobce nezná obsah pracovní smlouvy uzavřené se společností Group LTD a stejně tak neví, že pracovní povolení se vztahuje na druh práce „uklízeči a pomocníci“. Žalobce nemá vydaný cestovní příkaz pro práci v Záhoří a nikdy na pracovní cestu vyslán nebyl. Závazným stanoviskem k možnosti vycestování cizince pro účely řízení o správním vyhoštění vydaným Ministerstvem vnitra ČR dne 1. 4. 2015 bylo stanoveno, že vycestování žalobce je možné. Z obsahu tohoto stanoviska vyplývá, že ministerstvo neshledalo, že by žalobci v zemi původu hrozilo uložení trestu smrti či jeho vykonání. Stejně tak mu nehrozí mučení či nelidské a ponižující zacházení. Zhoršená bezpečnostní situace panuje pouze na východě Ukrajiny v Doněcké a Luhanské oblasti. Oblast, odkud pochází žalobce a kde v současnosti žije jeho rodina, není žádným způsobem zasažena. Ani sám žalobce konkrétní obavu ze svého návratu na Ukrajinu nezmínil. Rozhodnutím správního orgánu ze dne 1. 4. 2015 čj.KRPC-47749-22/ČJ-2015-020025 bylo žalobci uloženo správní vyhoštění s dobou, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce šest měsíců. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že správní orgán měl jednoznačně prokázáno, že žalobce pracoval bez platného povolení k zaměstnání. Tato skutečnost byla potvrzena svědeckou výpovědí a rovněž sdělením Úřadu práce v Jindřichově Hradci, dle kterého žalobce vykonával práci bez příslušného povolení k zaměstnání. Žalobce disponuje pouze souhlasným stanoviskem Úřadu práce ČR, krajské pobočky pro hl. m. Prahu, přičemž toto stanovisko se vztahuje na zaměstnání u zaměstnavatele Group LTD, s. r. o., které bylo vystaveno na dobu od 14. 2. 2015 a nejdéle na dobu dvou let. Žalobce rovněž nemá vydané platné živnostenské oprávnění. Na základě všech uvedených skutečností dospěl správní orgán k závěru, že žalobce na území České republiky prokazatelně pracoval bez povolení k zaměstnání vystaveného pro okres Tábor. Vycestování Pokračování - 4 - 10A 183/2015 žalobce do domovského státu shledal správní orgán možným. Žalobce v průběhu správního řízení neuvedl žádnou skutečnost, pro kterou by jeho vycestování možné nebylo. Žalobce na území České republiky nemá žádné rodinné ani jiné soukromé vazby ani kulturní a sociální vazby. Na tomto území má pouze tetu, jeho žena a dcery žijí na Ukrajině. Ve vztahu k ekonomickým vazbám bylo v rozhodnutí uvedeno, že tyto jsou založeny pouze na základě souhlasného stanoviska pobočky Úřadu práce v Praze, a to pouze pro práci u zaměstnavatele Group LTD, s. r. o., kde ovšem ve skutečnosti nikdy zaměstnán nebyl. Práce vykonávané ve společnosti Dřevospol Šťastný Záhoří byla žalobcem vykonávána bez platného povolení k zaměstnání. Na území České republiky nemá žalobce žádné pohledávky ani jiné závazky, když účel jeho pobytu zde je pouze ekonomický. Rozhodnutím bezesporu bude zasaženo do žalobcova soukromého a rodinného života, avšak nejedná se o zásah nepřiměřený, nýbrž o zásah, který je v souladu se zákonem a je přípustný. Žalobce se na území České republiky dopustil nepřípustného a zejména neoprávněného zasahování do výkonu státní správy na úseku zaměstnanosti. Toto jednání lze charakterizovat rovněž jako společensky nebezpečné, kdy zásah do státní politiky zaměstnanosti není zanedbatelný a má negativní vliv na ekonomiku v České republice. Doba, po kterou byl žalobci zakázán vstup na území členských států Evropské unie, se správnímu orgánu jeví jako přiměřená, odpovídající okolnostem daného případu. Závazným stanoviskem Ministerstva vnitra ČR o možnosti žalobce vycestovat na Ukrajinu je správní orgán vázán. Proti tomuto rozhodnutí bylo žalobcem dne 2. 4. 2015 podáno odvolání. Žalobce prostřednictvím tohoto odvolání namítl možnost svého odvedení k výkonu vojenské služby v době probíhajícího ozbrojeného konfliktu na Ukrajině. Tímto se správní orgán ve svém rozhodnutí žádným způsobem nezabýval. Žalobce v této souvislosti vyjádřil nesouhlas se závěry Závazného stanoviska Ministerstva vnitra ČR o možnosti jeho vycestování na Ukrajinu. Žalobce v řízení před správním orgánem rovněž neměl možnost dostatečně hájit svá práva a zájmy ve smyslu ust. § 4 odst. 2, 3 a 4 správního řádu. Závazným stanoviskem Ministra vnitra ČR ze dne 21. 7. 2015 byla opětovně přezkoumána aktuální možnost žalobce vycestovat na Ukrajinu. Ministr vnitra dospěl k závěru, že ani v současné době neexistuje důvod ve smyslu ust. § 179 zákona o pobytu cizinců, který by žalobci znemožňoval jeho nucené vycestování do domovského státu. Branná povinnost a povolání k výkonu vojenské služby není pronásledováním ani persekucí, byť výkon vojenské služby je spojen s rizikem účasti v bojových akcích v ozbrojeném konfliktu. Povolení k výkonu vojenské služby je svrchovaným právem státních orgánů vyžadujících tuto službu vůči vlasti v situacích přímého ohrožení suverenity a celistvosti státu. V úvahu přichází i možné potrestání za nenastoupení či vyhýbání se vojenské službě, neboť postihy takových osob jsou upraveny konkrétními zákony. Žalobci se nepodařilo prokázat, že by právě jemu po návratu do vlasti hrozilo vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu výkonu či uložení trestu smrti nebo pro ponižující či nelidské zacházení a mučení. Oblast, odkud pochází žalobce a kde žije jeho rodina, není ozbrojeným konfliktem nijak zasažena. O odvolání žalobce bylo rozhodnuto žalobou napadeného rozhodnutí ze dne 14. 9. 2015, č.j. CPR-16178-8/ČJ-2015-930310-V234 tak, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o vyhoštění žalobce bylo potvrzeno. Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že skutkový stav dané věci považuje za dostatečně zjištěný. Spisovým materiálem bylo doloženo a prokázáno, že žalobce vykonával práce v okrese Tábor, bez toho aniž by k tomu měl platné povolení k zaměstnání. Tento závěr nepopírá ani samotný žalobce. Pokud se žalobce odvolává na souhlasné stanovisko Úřadu práce, pobočky pro hl. m. Prahu, pak toto Pokračování - 5 - 10A 183/2015 bylo uděleno pouze na pozici „ostatní uklízeči a pomocníci“, a to pro místo výkonu práce Praha. Toto stanovisko tak žalobce neopravňovalo k práci ve společnosti Dřevospol Štastný v okrese Tábor. Ve správním řízení bylo rovněž prokázáno, že žalobce nedisponuje platným živnostenským oprávněním. Žalobce v řízení o správním vyhoštění neuvedl žádné důvody, pro které by jeho vycestování na Ukrajinu nebylo možné, když pouze obecně konstatoval, že se na Ukrajině bojuje. Tuto skutečnost žalobce nikterak blíže nespecifikoval stejně jako své tvrzení o povolání do armády. Dále žalobce uvedl, že jediným důvodem jeho pobytu v České republice je přivýdělek s tím, že i nadále chce s rodinou žít na Ukrajině. Ke stanovisku Ministerstva vnitra ČR ze dne 1. 4. 2015 žalobce neměl žádných připomínek, toto stanovisko jím bylo rozporováno až v odvolání. Stanoviskem Ministra vnitra ČR ze dne 21. 7. 2015 bylo původní stanovisko k možnosti žalobce vycestovat na Ukrajinu potvrzeno s tím, že vycestování žalobce je i nadále možné. Žalovaný je tímto závazným stanoviskem vázán a nedisponuje žádnou pravomocí se od něj jakkoliv odchýlit. Z průběhu správního řízení nebylo žalovaným zjištěno, že by byl žalobce jakýmkoliv způsobem zkrácen na svých právech. Vzhledem ke skutečnosti, že účel žalobcova pobytu v České republice je pouze ekonomický, a to za situace, kdy na tomto území nemá žádné rodinné, soukromé, kulturní ani jiné vazby, lze konstatovat, že zásah do rodinného a soukromého života žalobce bude přiměřený. Pokud žalobce poukazuje na ztížení ekonomické situace, ke kterému v důsledku jeho vyhoštění dojde, pak tato skutečnost nemůže vést ke zrušení odvoláním napadeného rozhodnutí. Žalobce se o možnost legálního zaměstnání na území České republiky svým jednáním, kterým porušuje normy České republiky, připravil sám. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ust. § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v mezích určených žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně bylo žalobci uloženo správní vyhoštění dle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. Správní vyhoštění bylo žalobci uloženo, neboť žalobce na území České republiky nejméně v období od 8. 3. 2015 do 31. 3. 2015 vykonával zaměstnání, aniž by k tomu měl zákonem vyžadované povolení. Žalobce předně namítá nedostatečně zjištěný skutkový stav. V řízení před správními orgány nebylo prokázáno, že by žalobce byl na území České republiky v období od 8. 3. 2015 do 31. 3. 2015 zaměstnán bez povolení k zaměstnání. Žalobce v té době disponoval kladným stanoviskem Úřadu práce ČR, pobočky pro hlavní město Prahu. Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že žalobci bylo poslední platné povolení k zaměstnání vystaveno Úřadem práce hl. m. Prahy, a to na období od 7. 4. 2014 do 13. 2. 2015 pro zaměstnavatele Group LTD, s. r. o. s místem výkonu práce v Praze, a to na pozici „ostatní uklízeči a pomocníci“. Kontrolou provedenou Policií ČR dne 31. 3. 2015 bylo zjištěno, že žalobce v období od 8. 3. 2015 do 31. 3. 2015 pracoval jako pomocný dělník ve společnosti Dřevospol v obci Záhoří v okrese Tábor, kde pomáhal při hoblování prken. Dle ust. § 178b zákona o pobytu cizinců se zaměstnáním rozumí výkon činnosti, ke které cizinec potřebuje povolení k zaměstnání, zelenou kartu nebo modrou kartu. Za zaměstnání se rovněž považuje plnění úkolů vyplývajících z předmětu činnosti právnické osoby zajišťovaných společníkem, statutárním orgánem nebo členem statutárního nebo jiného orgánu obchodní společnosti pro obchodní společnost nebo členem družstva nebo členem statutárního nebo jiného orgánu družstva pro družstvo. Pokračování - 6 - 10A 183/2015 Zaměstnávání cizinců na území ČR upravuje rovněž v zák. č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), který v ust. § 89 říká, že cizinec může být přijat do zaměstnání a zaměstnáván jen tehdy, má-li platné povolení k zaměstnání a platné povolení k pobytu na území České republiky nebo je-li držitelem zelené karty nebo modré karty, pokud tento zákon nestanoví jinak; za zaměstnání se pro tyto účely považuje i plnění úkolů vyplývajících z předmětu činnosti právnické osoby zajišťovaných společníkem, statutárním orgánem nebo členem statutárního nebo jiného orgánu obchodní společnosti pro obchodní společnost nebo členem družstva nebo členem statutárního nebo jiného orgánu družstva pro družstvo. Cizinec, kterému bylo vydáno potvrzení o splnění podmínek pro vydání zelené karty nebo modré karty, může být přijat do zaměstnání a zaměstnáván po dobu ode dne vydání tohoto potvrzení do ukončení řízení o jeho žádosti o vydání zelené karty nebo modré karty. Ustanovení § 90 zákona o zaměstnanosti dále pojednává o povolení k zaměstnání cizince s tím, že o vydání tohoto povolení žádá cizinec písemně krajskou pobočku Úřadu práce zpravidla před svým příchodem na území ČR sám nebo prostřednictvím zaměstnavatele, u kterého má být zaměstnán, nebo prostřednictvím právnické nebo fyzické osoby, která uzavřela smlouvu se zahraničním zaměstnavatelem, na jejímž základě mají být osoby uvedené v § 87 odst. 1 vyslány na území ČR k plnění úkolů vyplývajících z této smlouvy. Podmínky vydání povolení k zaměstnání cizince upravuje ust. § 92 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, dle kterého povolení k zaměstnání může vydat Úřad práce za podmínky, že se jedná o ohlášené volné pracovní místo (§ 35), které nelze s ohledem na požadovanou kvalifikaci nebo nedostatek volných pracovních sil obsadit jinak, a zaměstnavatel s krajskou pobočkou Úřadu práce předem projednal záměr zaměstnávat cizince podle § 86. Při vydávání povolení k zaměstnání Úřad práce přihlíží k situaci na trhu práce. Povolení k zaměstnání, na které žalobce v žalobě odkazuje, bylo vydáno pro práci, kterou měl žalobce vykonávat na území hlavního města Prahy, a to pro zaměstnavatele Group LTD, s. r. o. v pozici uklízeče či pomocníka. Žalobce však v době od 8. 3. 2015 do 31. 3. 2015 vykonával práci pomocného dělníka na pile v obci Záhoří v Okrese Tábor. Tato skutečnost byla ve správním řízení prokázána Stanoviskem Úřadu práce ČR, kontaktního pracoviště v Jindřichově Hradci, který uvedl, že žalobce nemá v okrese Tábor vydané platné povolení k zaměstnání, dále výpovědí M.S., který na pile v Záhoří vykonává funkci mistra a dozoru, který dne 31. 3. 2015 uvedl, že žalobce na pile v pozici pomocného dělníka pracoval zhruba tři týdny, a rovněž výpisem z živnostenského rejstříku, ze kterého je patrné, že žalobce neměl v příslušné době živnostenské oprávnění. Z obsahu pracovní smlouvy uzavřené žalobcem se společností Group LTD, s. r. o. vyplývá, že žalobce uzavřel s touto společností pracovní poměr na dobu neurčitou na pozici „ostatní uklízeči a pomocníci“, kterou měl vykonávat v Praze. Rovněž z výslechu žalobce provedeného ve správním řízení vyplývá, že žalobce nikterak nerozporoval, že by byl na pile v okrese Tábor zaměstnán, když dne 31. 3. 2015 uvedl, že zde pracoval tři týdny. Dokonce si byl vědom, že má povolené zaměstnání u společnosti Group LTD, a to na dokončovací stavební práce v Praze. Dle ust. § 5 písm. e) zákona o zaměstnanosti se nelegální prací rozumí případy, kdy (1) dochází k výkonu závislé práce fyzickou osobou mimo pracovněprávní vztah, nebo (2) fyzická osoba-cizinec vykonává práci v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání nebo bez tohoto povolení, je-li podle tohoto zákona vyžadováno, nebo v rozporu s povolením k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání ve zvláštních případech (dále jen „zelená karta“) Pokračování - 7 - 10A 183/2015 vydaným podle zvláštního právního předpisu nebo v rozporu s modrou kartou; to neplatí v případě převedení na jinou práci podle § 41 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, (3) pokud fyzická osoba-cizinec vykonává práci pro právnickou nebo fyzickou osobu bez platného povolení k pobytu na území České republiky, je-li podle zvláštního právního předpisu vyžadováno. Ze skutkového stavu věci tak, jak byl popsán krajským soudem shora, vyplývá, že žalobce svým jednáním naplnil podmínky ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, neboť na území České republiky byl zaměstnán bez příslušného povolení k zaměstnání, které zákon pro jeho výkon vyžaduje. Tohoto jednání se žalobce dopustil výkonem nelegální práce ve smyslu ust. § 5 písm. e) zákona o zaměstnanosti, neboť vykonával práci (pomocné dělnické práce v okrese Tábor) v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání. Byť tedy žalobce disponoval kladným stanoviskem Úřadu práce ČR, krajské pobočky hl. m. Prahy ve věci vydání zaměstnanecké karty, vztahovalo se toto stanovisko pro zaměstnání u společnosti Group LTD, s. r. o. na pozici „ostatní uklízeči a pomocníci“, přičemž tato práce měla být vykonávána v Praze. Žalobce tedy v rozporu s tímto povolením vykonával práci v okrese Tábor, a to na pozici pomocného dělníka na pile. Tento skutkový stav byl v řízení před správními orgány bezpečně prokázán. Případná nevědomost žalobce o podmínkách uděleného povolení k zaměstnání, není pro posuzovanou věc relevantní, neboť je povinností a vlastním zájmem žalobce být seznámen s vnitrostátní úpravou zaměstnávání cizinců v České republice, pakliže zde má zájem za účelem finančního přivýdělku být zaměstnán. Krajský soud neopomněl ani stávající judikaturu Nejvyššího správního soudu k otázce vysílání zaměstnanců cizinců na pracovní cesty (viz rozhodnutí NSS ze dne 22. 8. 2013 č.j. 1As 67/2013 - 42 a rozhodnutí ze dne 25. 7. 2013 č.j. 9As 48/2013 – 46, oba dostupné na www.nssoud.cz), dle které zaměstnanec včetně cizince může být svým zaměstnavatelem za podmínek stanovených zákoníkem práce vyslán na pracovní cestu. Z protokolu o vyjádření žalobce ze dne 31. 3. 2015 však jednoznačně vyplývá, že žalobce na pracovní cestu nikdy vyslán nebyl a práci v okrese Tábor nevykonával na základě cestovního příkazu. Lze tedy uzavřít, že žalobce v období od 8. 3. 2015 do 31. 3. 2015 byl na území České republiky zaměstnán bez platného povolení k zaměstnání, což bylo správními orgány v řízení o správním vyhoštění žalobce řádně prokázáno. Námitka žalobce nebyla shledána důvodnou. Žalobce dále namítl, že po dobu správního řízení a stejně tak v době řízení o správní žalobě, existuje překážka, která mu brání vycestovat na Ukrajinu. Touto překážkou je povolávací rozkaz, na základě něhož by se měl zapojit do ozbrojeného konfliktu probíhajícího na Ukrajině. Dle ust. § 179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců není vycestování cizince možné v případě důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle odstavce 2 téhož ustanovení se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje (a) uložení nebo vykonání trestu smrti, (b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, (c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo (d) pokud by Pokračování - 8 - 10A 183/2015 vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že žalobce poprvé vyjádřil své obavy z návratu na Ukrajinu ve svém odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o vyhoštění. V tomto odvolání zpochybnil Závazné stanovisko Ministerstva vnitra ČR ze dne 1. 4. 2015. Toto své tvrzení blíže specifikoval ve svém vyjádření ze dne 13. 8. 2015, v němž rozporoval závěry Závazného stanoviska Ministerstva vnitra ČR ze dne 21. 7. 2015. Žalobce namítal, že mu nadále hrozí odvedení do armády s následným nasazením v oblastech bojů na východní Ukrajině, poukázal na obecně známé skutečnosti o ozbrojené situaci na Ukrajině. Ministerstvo vnitra ČR v závazném stanovisku ze dne 1. 4. 2015 nedospělo k závěru, že by žalobci ve vlasti hrozil výkon či uložení trestu smrti, stejně tak nebylo zjištěno, že by žalobci hrozilo mučení, nelidské či ponižující zacházení či trest. Politická i bezpečnostní situace na Ukrajině, a to zejména v Zakarpatské oblasti, byla shledána uspokojivou pro bezpečný návrat žalobce do země. Problémy přetrvávají v Doněcké a Luhanské oblasti, oblast, odkud žalobce pochází a kde žije jeho rodina, v současné době není ozbrojeným konfliktem ohrožena. Vycestování žalobce tudíž bylo shledáno možný, proto je námitka žalobce, že existuje překážka vycestování na Ukrajinu, není důvodná. Ministr vnitra ČR, orgán nadřízený správnímu orgánu, který vydával žalobcem rozporované stanovisko ze dne 1. 4. 2015, ve svém závazném stanovisku ze dne 21. 7. 2015 konstatoval, že žalobce na území České republiky pobývá z ryze ekonomických důvodů, nikoliv z důvodu bezpečnostní situace na Ukrajině. Shodně s Ministerstvem vnitra ČR dospěl k závěru, že žalobce návratem do vlasti nebude ohrožen na životě ani podroben nepřípustnému zacházení. Stejně tak se ztotožnil se závěry týkajícími se bezpečnostní situace na Ukrajině, kde ke střetům ukrajinských vojsk s povstalci dochází na pomezí Luhanské a Doněcké oblasti u hranic s Ruskem. Oblast, kde žalobce se svou rodinou žije, není těmito střety nijak dotčena. Konečně ani samotný konflikt mezi ukrajinskou armádou a separatisty nikdy nedosáhl v západní části Ukrajiny, odkud žalobce pochází, takových rozměrů, aby žalobce mohl být po svém návratu do domovského státu jakkoliv ohrožen. K žalobcově obavě z účasti na ozbrojeném konfliktu na základě jeho povolání do armády bylo ministrem konstatováno, že tyto obavy nelze podřadit pod ust. § 179 zákona o pobytu cizinců. Branná povinnost a povolání k výkonu vojenské služby se týká všech bojeschopných mužů na Ukrajině a je svrchovaným právem každého státu vyžadovat tuto službu vůči vlasti v situacích ohrožení suverenity či celistvosti státu. Stávající ukrajinská legislativa navíc umožňuje zákonný postih osob, které se branné povinnosti vyhýbají, možné potrestání žalobce tak není vyloučeno. Závazné stanovisko Ministerstva vnitra ČR i Ministra vnitra ČR o možnosti vycestování žalobce je ve smyslu ust. § 149 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu pro správní orgán prvního stupně a stejně tak i pro žalovaného závazné a oba správní orgány z těchto stanovisek vycházely, jak je zřejmé z obsahu obou správních rozhodnutí. Při posuzování možnosti žalobce vycestovat do domovského státu vycházely správní orgány v rámci závazného stanoviska k této otázce z protokolu o vyjádření žalobce ze dne 31. 3. 2015, z informací Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ze dne 15. 2. 2015, Informací Ministerstva zahraničních věcí ČR, Informací ZÚ Kyjev, Dekretu Prezidenta Ukrajiny „O opatřeních ke zlepšení obranyschopnosti státu“, ukrajinského zákona o schválení dekretu Prezidenta republiky „O částečné mobilizaci“, ukrajinského zákona o vojenské Pokračování - 9 - 10A 183/2015 povinnosti a vojenské službě a z Výroční zprávy Human Rights Watch 2015. Dále správní orgány využily informace ČTK „Země světa – Ukrajina“. Z uvedeného postupu správních orgánů je zřejmé, že se podrobně zabývaly problémem, hrozí- li žalobci v případě návratu do vlasti výkon či uložení trestu smrti, nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu, nebezpečí vážného ohrožení života či lidské důstojnosti z důvodu násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu a rozporem vycestování žalobce s mezinárodními závazky České republiky. Ve vztahu k branné povinnosti bylo správními orgány konstatováno, že představuje zcela legitimní občanskou povinnost. K tomuto krajský soud v obecné rovině poznamenává, že brannou povinnost uznává též Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951 (Ženevská konvence), Mezinárodní pakt o občanských a politických právech i Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Jedná se o zcela svrchované a jedinečné právo každého státu požadovat po svých občanech, splňujících zákonné předpoklady, zapojení do obrany vlastní celistvosti a svrchovanosti. Za ohrožení vážnou újmou nelze považovat ani následky spjaté s vyhýbáním se nástupu vojenské služby. Povinná vojenská služba, v podobě uskutečňované na Ukrajině, nepředstavuje státní politickou perzekuci. Trest za vyhýbání se vojenské službě nebo za dezerci je uplatňován podobně vůči všem daným osobám a nemá diskriminační charakter. Z obsahu správního spisu ani z výpovědi žalobce učiněné ve správním řízení či z obsahu projednávané žaloby nevyplývá, že by žalobce byl v souvislosti s vyhýbáním se vojenské službě zadržen a či měl v této souvislosti jiné problémy. Obava žalobce z nástupu do vojenské služby na Ukrajině tudíž nepředstavuje důvod ve smyslu ust. § 179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, pro který by jeho vycestování bylo lze označit za nemožné. Námitka žalobce nebyla krajským soudem shledána důvodnou a krajskému soudu se jeví spíše jako účelová, a to vzhledem k tomu, že byla žalobce uplatněna až dodatečně v rámci odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění. Do této doby žalobce ve své výpovědi v rámci daného správního řízení pouze obecně uvedl, že na Ukrajině probíhají boje. Žalobce obecně namítl nepřiměřenost rozhodnutí o správním vyhoštění s tím, že se dosud nedopustil žádného porušení zákona. Tato námitka důvodná není z těchto důvodů. Otázkou přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění cizince se zabývá ust. § 174a zákona o pobytu cizinců, dle kterého je správní orgán při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí povinen zohlednit zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Správní orgány obou stupňů se řádně zabývaly přiměřeností dopadů rozhodnutí o vyhoštění žalobce. Z obou rozhodnutí vyplývá, že rozhodnutí o vyhoštění bude mít na život žalobce dopad toliko ekonomický, a to za situace, kdy žalobce nemá na území České republiky žádné rodinné ani jiné soukromé vazby. Manželka žalobce s dcerami se nacházejí na Ukrajině, kde trvale žijí v rodinném domě. Sám žalobce potom v průběhu správního řízení uvedl, že v České republice zůstat nechce, chce se vrátit na Ukrajinu ke své rodině. Na území České republiky žalobce nemá ani žádné kulturní či sociální vazby, žije zde pouze jeho teta, se kterou se prakticky nestýká. Jediným důvodem je tedy získání financí, na Ukrajině se zaměstnání dá sehnat pouze obtížně a z tohoto důvodu se žalobce uchýlil k práci v České republice. Zásah do žalobcova života je tudíž pouze ekonomický a jako takový byl správními orgány vyhodnocen jako přípustný. Zásah do žalobcovy soukromé sféry a dotčení jeho Pokračování - 10 - 10A 183/2015 rodinného života je tudíž zcela únosné, a to zejména v porovnání s veřejným zájmem na tom, aby na území České republiky pobývali pouze cizinci, kteří se v dohledné minulosti nedopustili závažného protispolečenského jednání. Krajský soud ve shodě se správními orgány připouští, že rozhodnutí o vyhoštění žalobce bude nepochybně představovat určitý zásah do jeho soukromého života, avšak tento lze charakterizovat jako přiměřený, mající dopady toliko do sféry ekonomické. Z obsahu správního spisu, a to především co do výpovědí žalobce učiněných ve správním řízení, se podává, že žalobce má celou rodinu na Ukrajině, kde žijí v rodinném domě. Jediným důvodem žalobcova pobytu na území České republiky je finanční přivýdělek. Rozhodnutím o správním vyhoštění bude žalobci způsobena újma pouze ekonomická, a to za situace, kdy ho k České republice nepojí žádné rodinné či jiné vazby. Na základě výše uvedeného soud uzavírá, že učiněný právní názor žalovaného byl podložen řádně zjištěným skutkovým stavem, nedošlo k porušení příslušných ustanovení právního řádu, žalovaný vycházel z dostatečně relevantních zpráv, které objektivně posuzovaly všechny rozhodné skutečnosti. Soud proto uzavírá, že žalovaný se plně v intencích žalobních bodů vypořádal jak se žalobcem tvrzenými obavami, tak i se situací v zemi jeho původu. Žalovaný se na základě řádně zjištěného skutkového stavu dostatečně vypořádal i s důvody, pro které shledal žalobcovo zaměstnání na území České republiky v rozporu s uděleným povolením k zaměstnání. Závěr žalovaného, že žalobce svým jednáním naplnil dikci ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, tedy plně vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu správního řízení. Za daného stavu proto soud žalobu jako nedůvodnou v souladu s ust. § 78 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Současně v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žalovanému náhradu nákladů řízení, neboť žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly a ani je nepožadoval. Podle ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, protože účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. Pokračování - 11 - 10A 183/2015 V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Českých Budějovicích dne 1. prosince 2015 Mgr. Helena Nutilová v. r. Samosoudkyně Za správnost vyhotovení : Prázdná Jaroslava