10 A 21/2012
č. j. 10 A 21/2012-60
ZRUŠENO VYŠŠÍM SOUDEM NSS 2 As 126/2012-9- KS Č. Budějovice 10 A 21/2012-60
- NSS 2 As 126/2012-9
Citované zákony (5)
Rubrum
10A 21/2012 - 60 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Krybusové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobců a) J. H., bytem Č.B., K. Š. X a b) A. H., bytem Č. B., K. Š. X, oba zast. JUDr. Vladimírem Kracíkem, advokátem v Českých Budějovicích, Piaristická 22/8, proti žalovanému Krajskému úřadu – Jihočeského kraje v Českých Budějovicích, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 25.11.2011 č.j. KUJCK 21268.6/2011/ODSH/ivmi, za účasti V. M., bytem B. u Č. B., Dlouhá X, t a k t o :
Výrok
Rozhodnutí Krajského úřadu – Jihočeského kraje v Českých Budějovicích ze dne 25.11.2011 č.j. KUJCK 21268.6/2011/ODSH/ivmi a rozhodnutí Obecního úřadu v Hosíně ze dne 29.4.2011 č.j. OD1/11-250/11 se z r u š u j í pro vady řízení a věc se v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je p o v i n e n zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 11 760,- Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet zástupce žalobců. Osoba na řízení zúčastněná nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
Žalobou doručenou dne 6.3.2012 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobci domáhají přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 25.11.2011 č.j. KUJCK Pokračování - 2 - 10A 21/2012 21268.6/2011/ODSH/ivmi, jímž bylo změněno rozhodnutí Obecního úřadu v H. o určení, že část konkrétního pozemku je účelovou komunikací veřejně přístupnou. V žalobě se poukazuje na to, že nebyl zjištěn řádný skutkový základ pro závěr o tom, že jsou dodrženy podmínky pro vznik a existenci veřejné účelové komunikace na dané pozemkové parcele. Poukazuje se na to, že osoba na řízení zúčastněná nebyla úspěšná v občanskoprávním řízení se žalobou o zřízení práva cesty k pozemku ve vlastnictví osoby na řízení zúčastněné. V tomto řízení nebylo tvrzeno nic ve smyslu veřejného užívání daného pozemku jako dopravní cesty pro veřejnost. To se neprojevuje ani v návrhu na zahájení správního řízení. Není tu žádný veřejný zájem na zajištění přístupu či příjezdu k nemovitostem nebo k obhospodařování zemědělských či lesních pozemků přes parcelu ve vlastnictví žalobců. V daném prostoru se nacházejí výlučně nemovitosti ve vlastnictví žalobců a osoby na řízení zúčastněné. Jde tudíž o prosazení privátního nikoliv veřejného zájmu. Cesta danou parcelou není nezbytná k přístupu k nemovitostem ve vlastnictví žadatele o její zřízení a není nutná komunikační potřeba. Přístup lze zajistit jiným způsobem. Sami žalobci pozemek, který je zahradou k přístupu a jízdě nepoužívají. Tvrdí-li V. M., že pozemek k chůzi a jízdě užíval, činil tak bez právního důvodu. Poukazuje se na to, že veškeré stavební objekty a pozemky tvořily jedinou zemědělskou usedlost. V roce 1982 se V. M. stal vlastníkem její části označené dnes č.p. X na parcele č. X, která přešla do vlastnictví V. M. současně s dalšími parcelami. Žádný vlastník zemědělské usedlosti nedal souhlas ke vzniku jakékoliv účelové komunikace pro veřejné užívání na kterémkoliv z pozemků náležejících k usedlosti. K obecnému věnování nebyl žádný důvod, protože žádná veřejná komunikační potřeba neexistovala, jestliže pozemky užíval jejich jediný vlastník. Přístup pro V. M. byl umožněn využitím obligačního institutu výprosy. Původní vlastník nedal souhlas ke vzniku veřejně uživatelné účelové komunikace. Naopak projevil s jakýmkoliv zřizováním komunikace nesouhlas. Neučinili tak ani žalobci. Vadou vydaných rozhodnutí je rozpor se skutkovým stavem a základem předmětné věci zjistitelným z důkazů a nesprávná aplikace § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Poukazuje se na to, že k omezení vlastnického práva lze přistoupit pouze ve veřejném zájmu a za náhradu, přičemž míra a rozsah omezení musí být proporcionální ve vztahu k cíli, který je sledován. Existuje-li institut omezující vlastnické právo, s nímž náhrada spojena není, požaduje se souhlas vlastníka. Lze dovodit, že pro vznik veřejné komunikace je zapotřebí, aby ta sloužila neurčitě vymezené množině vícero subjektů, což dodrženo není, jde- li o řízení cesty pro žadatele. Pro takový účel lze však využít soukromoprávní institut. Ten by také odpovídal zásadě proporcionality při omezení vlastnického práva žalobců. Ze skutkového zjištění žalovaného plyne, že souhlas vlastníka dané parcely ke zřízení přístupové cesty pro V. M. nebyl udělen a tím spíš nebyl dán veřejnosti. Poukazuje se na rozhodnutí komise výstavby z 20.3.1983, která zastavila řízení, protože nebyl doložen souhlas vlastníka parcely se zřízením samostatného vjezdu přes tuto parcelu pro V. M. To nejen že nedokládá souhlas vlastníka ke zřízení veřejné komunikace, ale jedná se o vyslovení kvalifikované nesouhlasu vlastníka se zřízením jakékoliv komunikace. Veškeré úpravy se děly svévolným počínáním V. M. K zajištění veřejné komunikační nezbytnosti je citováno z rozhodnutí žalovaného, skutkové zjištění o tom, že danou parcelu jako přístupu do statku užíval kdokoliv, je označováno za vadné a z tohoto zjištění je pak vyvozována existence veřejné komunikační potřeby. Přitom nemovitosti byly ve výlučném vlastnictví jedné osoby a ta daný přístup užívala. Tento přístup užívaly osoby vstupující do statku a činilo tak dřívější JZD H., které v objektu mělo ustájený dobytek a následně tam byl situován sklad materiálu. Z toho plyne, Pokračování - 3 - 10A 21/2012 že přístup ke statku byl užíván pro potřeby vlastníka a jestliže tak činili např. dělníci pracující ve statku, dělo se tak na základě individuálního souhlasu vlastníka bez toho, že by vlastník měl potřebu obmýšlet kterýkoliv z pozemků v jeho vlastnictví podrobit režimu veřejného užívání účelové či jiné komunikace a tak omezit své vlastnické právo. Současně k vjezdu a k pěšímu příchodu do statku byl užíván prostor na parcele č. 340/1, která bezprostředně přiléhá k veřejné komunikaci. Tento prostor se následně stal jediným přístupem užívaným vlastníkem statku a osobami, kterým vlastník dal individuální souhlas k přístupu, včetně V. M. Z toho se dovozuje, že daná parcela nesloužila pro příjezd či chůzi k jiným nemovitostem ve vlastnictví jiných osob v dané lokalitě, jestliže veškeré pozemky tvořily zemědělskou usedlost č. X vlastněnou jediným vlastníkem, a tudíž neexistovala potřeba zajištění veřejné komunikační nezbytnosti. Ze skutkového zjištění žalovaného o žádosti V. M. o stavební úpravy a vybudování samostatného vjezdu danou parcelou vyplývá, že tato parcela v době, kdy byl od usedlosti oddělen objekt č. X, nesloužila k uspokojení veřejné komunikační potřeby ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Jediným, kdo takovou cestu požadoval, byl V. M. Nikdo jiný nepotřeboval zajistit veřejnou dopravní obslužnost. Není proto dodržen požadavek o veřejné komunikační potřebě a proto je rozhodnutí nezákonné. Další vada je spatřována v porušení dvojinstančnosti řízení, rozhodnutí je nepřezkoumatelné, není z něj zřejmo, kdy právní vztah vznikl, což souvisí s vadným hodnocením důkazů, rozhodnutí je neurčité a nevykonatelné. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že v konkrétním případě neexistuje jiná varianta, kterou by komunikační potřeba byla zajištěna. Cesta byla využívána již v minulosti, když objekt tvořil jeden celek a byl využíván k různým činnostem různými subjekty, přičemž vlastník veřejnosti nikterak v užívání nebránil, cesta byla nezbytná k realizaci činností v objektu. Žalovaný v nedoloženém souhlasu se samostatným vjezdem nespatřuje vyslovení kvalifikovaného nesouhlasu vlastníka pozemku se zřízením komunikace. Po dotčeném pozemku byl již přístup realizován, část pozemku jako cesta sloužila a souhlas či nesouhlas se samostatným vjezdem neměl na tuto skutečnost žádný dopad. Námitky žalobců žalovaný vypořádal. Užívání dotčeného pozemku jako účelové komunikace přístupné veřejnosti je podrobně popsáno v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Osoba na řízení zúčastněná se k žalobě nevyjádřila. Žaloba o přezkoumání napadeného rozhodnutí byla uplatněna u Okresního soudu v Českých Budějovicích, který svým rozhodnutím ze dne 31.1.2012 řízení vedené pod sp.zn. 25 C 5/2012 zastavil. Usnesení nabylo právní moci dne 24.2.2012. Ze spisů správních orgánů vyplynuly se zřetelem k uplatněným žalobním bodům následující podstatné skutečnosti: V.M. podal dne 25.2.2011 žádost o určení parcely č. X v k.ú. a obci H. jako účelové komunikace. Pokračování - 4 - 10A 21/2012 Svědek M. M. uvedl, že daná parcela byla užívána jako příjezdová komunikace k objektům dnes označeným čísly X a X. V minulosti měly jeden společný vjezd a vchod. Svědek V. Š. pracoval v zemědělském družstvu, v areálu statku byl umístěn kravín a pro navážení krmiva a k podobným pracím byla užívána daná pozemková parcela. Bylo tak činěno do doby výstavby kravína a teletníku. Cesta byla zatravněna. J. M. působil jako starosta obce a uvedl, že o problému má poznatky z přímých jednání. Uvedl, že zemědělský objekt sloužil jako jeden celek. Vlastník usedlosti rozhodoval o způsobu jejich užívání a svědek nemá vědomost o tom, že by vlastník měl úmysl zřídit na svém pozemku veřejnou komunikaci. Původní vlastník prodal dům č. X V. M., přístup smluvně řešen nebyl, původní vlastník jej sice umožňoval, avšak nesouhlasil s tím, aby byl řešen formou zřízení cesty přes pozemek. Proto také nedal V. M. souhlas se zřízením cesty, který ten od něj vyžadoval pro účely stavebního řízení. Toto řízení probíhalo v roce 1983 a právě pro nesouhlas vlastníka daného pozemku došlo k zastavení řízení. Komunikace nebyla třeba v obecném zájmu, protože obec ani veřejnost neměla a nemá žádný důvod k existenci takové účelové komunikace, protože v dané lokalitě nejsou žádné objekty ani pozemky, ke kterým by bylo nutno v obecném zájmu zajišťovat přístup. K věci se písemně vyjádřil bratr V. M. J., který sdělil, že byl zaměstnancem JZD H. a měl přístup do všech objektů daného statku, protože ten družstvo užívalo. Deputátníci pracující na statku bydleli v domku nynějšího čísla X, všichni používali přístup danou parcelou, cesta byla využívána pro potřeby hospodářství i deputátníků. Družstvo mělo ve statku výkrmny skotu a sklady, cestu užíval též vlastník statku. Pozemek jako příjezdovou cestu používali všichni kdo do statku přicházeli či zajížděli. Ve spise je založena žádost V. M. o povolení stavebních úprav z 10.1.1983. Předmětem této žádosti bylo m.j. vybudování samostatného vjezdu. Toto řízení bylo rozhodnutím z 20.3.1983 zastaveno, m.j. proto, že nebylo doloženo vyjádření souseda k vybudování samostatného vjezdu. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28.1.2011 č.j. 30 C 338/2009-174 zamítl žalobu V. M. směřující proti žalobcům o zřízení věcného břemene chůze a jízdy daným pozemkem, protože nebyly dodrženy podmínky § 151o) obč. zák. s odůvodněním, že soud nemůže rozšiřovat předmět řízení ve smyslu přiznání oprávnění více osobám než je navrhováno. To platí i ve vztahu k žalovaným, ačkoliv na právech by měl být omezen i každý další vlastník dotčené nemovitosti. Občanský zákoník pak umožňuje zřídit věcné břemeno pouze ve vztahu ke stavbě, nikoliv k pozemkům. Stavební úřad v Českých Budějovicích rozhodnutím ze dne 1.8.1991 vydal dodatečné povolení stavby na novou bytovou jednotku v domě V. M., proti kterému se J. H. odvolal a vznesl námitky k vedení elektrického kabelu a umístění septiku s odůvodněním, že má své zkušenosti. Ze záznamu o místním šetření ze dne 4.7.1991 vyplývá, že soused (J. H.) se odmítl vyjádřit ke zřízení bytové jednotky v domě č. X. Obecní úřad v H. svým rozhodnutím ze dne 29.4.2011 určil, že pozemek č. X v k.ú. H. je účelovou komunikací. Učinil v podstatě skutkové zjištění o tom, že všichni kdo přijížděli či přicházeli do daného statku činili tak danou pozemkovou parcelou. Mezi vlastníky obou Pokračování - 5 - 10A 21/2012 domů č. X a č. X docházelo ke sporům, ale ve využívání příjezdové cesty nebylo žádnými prostředky bráněno. Přístupová cesta danou parcelou byla podle svědeckých výpovědí i ze znalosti místních poměrů užívání od nepaměti. Proti tomuto rozhodnutí žalobci podali odvolání z důvodů obdobných důvodům žalobním. V odvolacím řízení byl k dispozici rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14.6.2011, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28.1.2011. Odvolací soud uvedl, že ve svém dřívějším rozhodnutí v konkrétní věci vyslovil pro okresní soud závazný právní názor, že zřízení věcného břemene cesty po dané pozemkové parcele je neúměrným zásahem do vlastnického práva žalobců, protože pozemek navazuje na další pozemky ve vlastnictví žalobců a oni sami tento přístup ke své nemovitosti nepoužívají, přestože by byl možný. Pro ten účel užívají parcelu č. X zastavěná plocha a nádvoří, kdy terén je způsobilý k chůzi i jízdě bez jakýchkoliv překážek či terénních nerovností, což soud zjistil při místním šetření, označenou parcelou je zajištěn přístup i ke stavbě č.p. X na st.p.č. X, když jedná se o přístup z veřejné komunikace. Žalovaný v napadeném rozhodnutí odkázal na ustanovení § 2 odst. 1 a § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích a uvedl, že není sporu o tom, že v konkrétním případě je část daného pozemku, který není v současné době využíván k možnosti přístupu do areálu a slouží jako přístup k domu č. X na parcele č. X v k.ú. H. V minulosti objekty tvořily jeden celek ve vlastnictví jednoho vlastníka, přístup byl po předmětném pozemku a užíval jej kdokoliv, byť sloužil především potřebám vlastníka. Následně byl statek užíván JZD H. To vyplývá z výpovědí pamětníků. Neobstojí však tvrzení, že vlastník přístup umožňoval, avšak s ním nesouhlasil. Souhlas vlastníka nemusí být výslovný, postačuje konkludentní, projevený tím, že veřejnosti v užívání cesty nikterak nebránil. Jestliže vlastník s užíváním pozemku jako účelové komunikace neprojevil kvalifikovaný souhlas, jde o účelovou komunikaci vzniklou ze zákona. Postačuje, že vlastník strpěl užívání pozemku jako komunikace. Dále byla hodnocena nutná komunikační potřeba, nabízely se dvě varianty přístupu po pozemcích žalobců, kdy jedná se o přístup delší bez cesty patrné v terénu a nelze tvrdit, že jde o srovnatelný přístup. K porušení § 51 odst. 2 správního řádu nedošlo, protože žalobci měli možnost s výpověďmi svědků se seznámit. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 s.ř.s. v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. V souzené záležitosti bylo rozhodnuto tom, že část konkrétní pozemkové parcely je účelovou komunikací. Určení účelové komunikace umožňuje ustanovení § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Podle tohoto předpisu účelová komunikace je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Pozemní komunikací se pak rozumí dopravní cesta určená k užití silničními a jinými vozidly a chodci, včetně pevných zařízení nutných pro zajištění tohoto užití a jeho bezpečnosti. Z citované právní úpravy je zřejmé, že komunikace bude mít charakter účelové pozemní komunikace, bude-li naplňovat zákonem vymezené pojmové znaky podle § 2 odst. 1 Pokračování - 6 - 10A 21/2012 zákona a současně znaky účelové komunikace podle § 7 odst. 1 zákona. Správní úřady obou stupňů se soustředily k tomu, zda konkrétní část pozemku, která je zahradou, slouží k zajištění cesty k pozemkům a domu V. M. a soustředily dokazování ke způsobu přístupu k původní zemědělské usedlosti s přilehlými pozemky v minulosti, avšak nezabývaly se vůbec tím, lze-li část dané zahrady užívanou výlučně V. M. jako cesta podřadit pozemní komunikaci podle § 2 odst. 1 zákona. Z obsahu spisu je patrné, že původní zemědělská usedlost s přilehlými pozemky byla v jedněch rukou. Vlastník a všichni kdo do statku přijížděli či vstupovali, činili tak zahradou č. X. Dělo se tak i v době, kdy vedle vlastníka usedlosti užívalo některé její objekty zemědělské družstvo. Současný stav nebyl správními orgány obou stupňů hodnocen. Přitom z rozsudků vydaných v občanskoprávním řízení vyplývá, že přístup parcelou č. X ve vlastnictví žalobců užívá jako přístupovou cestu ke svému domu a pozemkům výlučně V. M. Kromě toho je tu výpověď bývalého starosty obce H., kterou správní orgány nehodnotily vůbec. Přitom ta je v souladu s tím, co uvedli ostatní svědkové. V současné době je tu stav, kdy daný pozemek, který je zahradou, v určité části slouží jako cesta pouze pro V. M. Jiné subjekty v této lokalitě žádné nemovitosti nemají. V minulosti pak pruh dané zahrady jako přístupovou cestu užívali vedle vlastníka usedlosti ti, kdo tam pracovali, případně tam vstupovali či vjížděli za jiným účelem, což znamená, že daný pruh pozemku sloužil výlučně k propojení budov usedlosti s pozemní komunikací a k jinému účelu užíván nebyl. Z toho, co bylo dosud ve správním řízení zjištěno, nevyplývá možnost každého daný pás pozemku užívat jako komunikaci, ale v minulosti se tak dělo výlučně za účelem zpřístupnění zemědělské usedlosti těm, kteří do usedlosti přijížděli či přicházeli, v současné době jej užívá jeden subjekt za účelem zpřístupnění svých nemovitostí. Nelze proto na základě výsledků dosavadního dokazování dovodit, že by přicházel v úvahu neomezený okruh uživatelů daného pruhu pozemku. V důsledku toho, co bylo uvedeno, nelze proto dovodit, zda daný pruh pozemkové parcely, která je zahradou, odpovídá definici pozemní komunikace podle § 2 odst. 1 zákona. Žalovaný odkazuje na definiční znaky účelové komunikace, kdy sám uvádí, že takové komunikace spojují jednotlivé nemovitosti pro potřeby jejich vlastníků, avšak vůbec se nezabýval tím, že tu jde o vlastníka jediného a lze-li za daného skutkového stavu usuzovat na existenci pozemní komunikace. Správní orgány obou stupňů dále vycházejí z toho, že původní vlastník usedlosti J. H. měl v podstatě konkludentní cestou udělit souhlas s veřejným užíváním pruhu dané zahrady jako cesta. Svědkové se vyjádřili pouze k tomu, že danou částí zahrady se do usedlosti přicházelo a přijíždělo. Dále je tu výpověď bývalého starosty obce o tom, že J. H. souhlas s užíváním pozemku jako veřejně přístupnou komunikací neudělil. Okolnost, že daným pruhem zahrady ke svým nemovitostem jako přístup užíval a užívá V. M., ještě neznamená, že takovým užíváním se z dané části zahrady stala účelová komunikace. Mohlo se tak dít na základě soukromoprávního ujednání, jak uvedl civilní soud. Dále je třeba poukázat na to, že mezi J. H. a V. M. existovaly rozpory, o čemž svědčí odvolání J. H. uplatněné v řízení o dodatečném povolení stavby. Nelze tedy na základě toho, co bylo dosud v řízení zjištěno, učinit zjištění o existenci souhlasu k užívání pozemku jako veřejné komunikace, jak učinily správní orgány obou stupňů. O existenci takového souhlasu jsou důvodné pochybnosti. Pokračování - 7 - 10A 21/2012 Se zřetelem k požadavkům § 7 odst. 1 zákona pro vydání deklaratorního rozhodnutí především není spolehlivě prokázáno, jde-li o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, přičemž správní orgány obou stupňů se dodržením zákonných kritérií přezkoumatelným způsobem nezabývaly, jestliže úsudek o tom v napadeném rozhodnutí i v rozhodnutí prvostupňovém chybí a nemá oporu v dosavadních výsledcích dokazování. Podle ustálené judikatury lze takové deklaratorní rozhodnutí vydat dále za podmínky existence nezbytné komunikační potřeby. Ta přichází v úvahu tehdy, neexistují-li komunikační alternativy, o kterých je možné uvažovat. Mezi vhodné alternativy m.j. přicházejí v úvahu i takové, které znamenají zhoršení komunikačních možností, využití jiných právních institutů, jde-li o zpřístupnění nemovitostí jediného vlastníka. O tom, je-li tu nutná a ničím nenahraditelná komunikační potřeba správní orgány neuvažovaly. To je však se zřetelem k zásadě proporcionality, kdy rozsah omezení vlastníka pozemku musí být úměrný sledovanému cíli, nezbytné. Komunikačními možnostmi i při využití jiných právních institutů má-li být zajištěn přístup k nemovitostem výlučně ve vlastnictví V. M. se úřady obou stupňů nezabývaly. Soud v obecné rovině pak doplňuje, že za předpokladu, že jedná se o pozemní komunikaci, je tu nezbytná komunikační potřeba a jsou-li důvodné pochybnosti o souhlasu vlastníka pozemku k jeho užívání jako pozemní komunikace lze k deklarování existence pozemní komunikace přistoupit výlučně za náhradu za omezení vlastnického práva (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7.4.2011 č.j. 2 As 84/2010-128). Soud proto shrnuje, že v souzené věci nebyly opatřeny dostatečné podklady proto, aby bylo možno učinit úsudek o tom, lze-li daný pruh pozemku podřadit definičním znakům pozemní komunikace a jsou-li tu podmínky pro deklarování tohoto pruhu pozemku za veřejnou účelovou komunikaci. Úsudek o tom, že jde o pozemní komunikaci podřaditelnou dané právní normě, nemá oporu ve výsledcích dokazování, shromážděné důkazy nebyly zhodnoceny právě se zřetelem k zákonným požadavkům na deklarování toho, je-li pozemek účelovou pozemní komunikací, přičemž důkaz ve formě výpovědi bývalého starosty obce zůstal nezhodnocen. Při hodnocení důkazů došlo proto k porušení § 50 odst. 4 správního řádu. Není-li dostatečně a řádně zjištěn skutkový stav věci, tak není prokázáno splnění kritérií předepsaných pro pozemní komunikaci a pro vydání deklaratorního rozhodnutí o tom, že daný pruh pozemku je veřejně přístupnou účelovou pozemní komunikací. V důsledku toho je napadené rozhodnutí vadné. Vzhledem k těmto důvodům krajský soud podle § 78 odst. 1 s.ř.s. napadené rozhodnutí zrušil pro vady řízení a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Protože stejnými vadami je stiženo rozhodnutí prvostupňové, zrušil soud postupem podle § 78 odst. 3 s.ř.s. současně rozhodnutí správního úřadu prvního stupně. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že žalobci měli v řízení úspěch. Proto jim na náhradě nákladů řízení byla přiznána částka 11 760,- Kč, sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 6 000,- Kč (2x 3 000,- Kč, jestliže žalobci jsou dva a každý v řízení odpovídá sám za sebe), odměny advokáta za 2 úkony právní služby po 2 100,- Kč, 2x režijní paušál po 300,- Kč a dalších 960,- Kč na dani z přidané hodnoty, které je zástupce žalobců plátcem. Pokračování - 8 - 10A 21/2012 O nákladech řízení osoby na řízení zúčastněné rozhodl soud podle § 60 odst. 5 s.ř.s. tak, že tato osoba právo na náhradu nákladů řízení nemá, protože taková náhrada přichází v úvahu výlučně tehdy, jestliže soud osobě na řízení zúčastněné uložil nějakou povinnost. Jestliže se tak nestalo, nevzniklo osobě na řízení zúčastněné právo na náhradu nákladů řízení. Podle § 76 odst. 1 písm. b) a c) s.ř.s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, protože rozhodnutí jsou zrušována, protože nemají oporu v předložených spisech a řízení trpí takovými vadami, které mohly mít dopad do zákonnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve třech vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 27. července 2012 Předsedkyně senátu: JUDr. Věra B a l e j o v á v.r. Za správnost vyhotovení: Š. V.
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.