10 A 21/2016

Rubrum

10A 21/2016 - 47 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Trnkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce Š. M., zast. Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem v Písku, Přátelství 1960, proti žalované Policii ČR, Krajskému ředitelství policie Jihočeského kraje, Územnímu odboru Jindřichův Hradec, Obvodní oddělení Dačice, sídlem Havlíčkovo náměstí 98/I, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, takto:

Výrok

I. Žaloba se z a m í t á.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 9. 2. 2016 doručena žaloba na ochranu před nezákonným zásahem Policie ČR. Tímto nezákonným zásahem bylo žalobcem označeno předvolání žalované, kterým byl žalobce vyzván k provedení identifikačních úkonů dle ust. § 65 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o policii“), a to v souvislosti s trestním řízením vedeným ve věci žalobce pod sp. zn. KRPC-154261/TČ-2015-020310. Pokračování - 2 - 10A 21/2016 Shora označené jednání žalované je dle žalobce nezákonné, neboť žalovaná v předvolání žalobce k provedení úkonů dle ust. § 65 zákona o policii neuvedla důvod tohoto předvolání, tedy z jakého důvodu jsou osobní údaje žalobce, jež měla těmito úkony získat, nezbytné pro plnění jejích zákonných úkolů. Tuto nezbytnost lze na základě judikatury mezinárodních soudů spatřovat pouze v případě závažné trestné činnosti, přičemž nelegální je zpracovávání osobních údajů osob v minulosti podezřelých, u nichž se vina nikdy neprokázala. V nyní projednávané věci nebylo získání osobních údajů žalobce nezbytné pro objasnění trestného činu, kterého se žalobce měl dopustit. V daném případě bylo trestní stíhání žalobce skončeno usnesením státního zástupce ze dne 28. 12. 2015 č.j. ZK 452/2015 – 12, kterým žalobce nebyl pravomocně uznán vinným z trestné činnosti, která mu byla kladena za vinu. Trestní stíhání žalobce bylo vedeno pro přečin, nikoliv tedy pro zločin stejně tak se nejednalo o opakované trestní stíhání a rovněž nebyl dán předpoklad pro budoucí opakování trestné činnosti. Výzva žalované, kterou byl žalobce povolán k získání osobních údajů, byla žalobcem označena jako svévole policejních orgánů, zneužívající oprávnění dané jim zákonem. Žalovaná navrhla projednávanou žalobu zamítnout. Nejprve bylo v obecné rovině konstatováno, že v případě žalobce bylo uplatněno zákonné oprávnění využít institut získání osobních údajů, neboť byly naplněny zákonné podmínky pro takový postup. Naříkaným předvoláním žalobce bylo realizováno provedení identifikačních úkonů ve smyslu ust. § 65 zákona o policii, a to v souvislosti s trestním řízením žalobce, v němž tento figuruje jako osoba podezřelá ze spáchání úmyslné trestné činnosti. K žalobním námitkám pak bylo žalovanou konkrétně uvedeno, že provedení identifikačních úkonů nemá vztah pouze ke konkrétnímu trestnímu stíhání, nýbrž se vztahuje ke sběru vymezeného okruhu údajů, které mají umožnit identifikaci osoby do budoucna. Ke sběru osobních údajů žalobce tak nemá dojít ve vztahu ke konkrétnímu trestnímu stíhání, ale pro účely jeho budoucí identifikace v případě, kdy by se dopustil jiné trestné činnosti. Jedná se tedy o preventivní opatření, kterým žalovaná realizuje své oprávnění ke zpracování vymezených osobních údajů mimo jiné i u osob, kterým bylo sděleno podezření z úmyslné trestné činnosti, založené ust. § 65 zákona o policii. Takový sběr údajů slouží k odhalování a usvědčování pachatelů trestných činů v případech, kdy se v budoucnu dopustí dalších trestných činů a zanechají po sobě stopy. V případě žalobce tak bylo toto zákonné oprávnění využito z titulu jeho podezření ze spáchání úmyslného trestného činu. Oprávnění žalované získat identifikačními úkony vymezené osobní údaje žalobce je vedeno za účelem splnění základních povinností žalované při předcházení, odhalování, vyšetřování trestných činů a stíhání pachatelů. Vůči žalobci se tak jednalo o postup ospravedlnitelný a přiměřený svému cíli. Pokud žalobce v žalobě poukázal na nikoliv závažný charakter vlastní trestné činnosti, který nemůže zakládat nezbytnost identifikačních úkonů ze strany žalované, pak k tomuto žalovaná poukázala na skutečnost, že trestnou činnost takto diferencovat nelze. Podstatná je pouze subjektivní stránka trestné činnosti žalobce, která v daném případě byla naplněna, neboť se jednalo o trestný čin úmyslný. Jedině subjektivní stránka trestné činnosti je tak pro postup dle ust. § 65 zákona o policii určující. Účelem tohoto postupu je chránit zájmy společnosti, odhalovat trestnou činnost a působit proti recidivě. Žalovaná tak aplikací oprávnění založeného ust. § 65 zákona o policii plnila základní úkol založený ust. § 2 zákona o policii, spočívající v odhalování trestné činnosti, stíhání trestných činů a ochraně společnosti před touto škodlivou činností. K plnění takového úkolu pak žalovaná musí disponovat odpovídajícími prostředky, které jsou zastoupeny právě v ust. § 65 zákona o policii. Pokračování - 3 - 10A 21/2016 Dne 26. 2. 2016 obdržel krajský soud návrh žalobce na vydání předběžného opatření, na základě něhož by byla žalovaná povinna zdržet se jeho předvolání k provedení identifikačních úkonů dle ust. § 65 zákona o policii v souvislosti s trestním řízením vedeným pod sp. zn. KRPC-154261/TČ-2015-020310, který byl usnesením zdejšího soudu ze dne 10. 3. 2016 č.j. 10A 21/2016 – 33 zamítnut. Z průběhu řízení před orgány činnými v trestním řízení, vyplývajícího z žalobcem předložených příloh, jež jsou součástí žaloby, a z písemností poskytnutých žalovanou, bylo zjištěno, že dne 18. 12. 2015 bylo žalobci sděleno podezření z přečinu poškození cizí věci podle ust. § 228 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „trestní zákoník“) a přečinu výtržnictví podle ust. § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Usnesením vydaným příslušnou státní zástupkyní dne 28. 12. 2015 pod č.j. ZK 452/2015 – 12, které nabylo právní moci dne 4. 1. 2016, bylo podání návrhu na potrestání žalobce ve vztahu k výše zmíněným trestným činům podle ust. § 179g odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen „trestní řád“) odloženo, přičemž žalobci byla současně stanovena zkušební doba v délce osmnáct měsíců. Předvoláním ze dne 3. 2. 2016 byl žalobce žalovanou vyzván k provedení identifikačních úkonů ve smyslu ust. § 65 zákona o policii, a to pro účely jeho budoucí identifikace. Žalobce byl k těmto úkonům předvolán na den 26. 2. 2016. Žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem či donucením správního orgánu vymezuje ust. § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), z něhož vyplývá, že ten, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný. V nyní projednávané věci byl jako nezákonný žalobcem výslovně označen zásah žalované, spočívající v písemném předvolání žalobce k provedení identifikačních úkonů dle ust. § 65 zákona o policii, a to v souvislosti s trestním řízením vedeným v jeho věci pod sp. zn. KRPC-154261/TČ-2015-020310. Při posuzování důvodnosti žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu lze vycházet z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2005 č.j. 2Aps 1/2005 – 65 (všechna uvedená rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz), z něhož vyplývá: „Ochrana podle § 82 a násl. s. ř. s. je důvodná tehdy, jsou-li - a to kumulativně, tedy zároveň - splněny následující podmínky: Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením ("zásahem" správního orgánu v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka), přičemž „zásah“ v širším smyslu nebo jeho důsledky musí trvat nebo musí hrozit opakování „zásahu“ (6. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout.”Ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu se však lze domáhat i v případě, že zásah nebo jeho důsledky již netrvají nebo nehrozí jejich opakovaní, v takovém případě se pak lze u soudu domáhat určení, že provedený zásah byl nezákonný. Pokračování - 4 - 10A 21/2016 V nyní projednávané věci dospěl krajský soud k závěru, že shora nastíněné kumulativní podmínky zakládající nezákonný zásah správního orgánu splněny nejsou. Postupem žalované, která žalobce vyzvala k dostavení se za účelem provedení identifikačních úkonů dle ust. § 65 zákona o policii, nedošlo k přímému zkrácení práv žalobce a tento postup nelze označit za nezákonný. Dle ust. § 65 odst. 1 písm. a) zákona o policii může policie při plnění svých úkolů pro účely budoucí identifikace u osoby obviněné ze spáchání úmyslného trestného činu nebo osoby, které bylo sděleno podezření pro spáchání takového trestného činu, snímat daktyloskopické otisky, zjišťovat tělesné znaky, provádět měření těla, pořizovat obrazové, zvukové a obdobné záznamy a odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení. V nyní projednávané věci byl žalobce výzvou ze dne 3. 2. 2016 předvolán k provedení identifikačních úkonů dle výše uvedeného ustanovení, k nimž se měl dostavit dne 26. 2. 2016. Účelem provedení těchto úkonů je získání zákonem vymezených osobních údajů osob obviněných ze spáchání úmyslného trestného činu či osob podezřelých z úmyslné trestné činnosti [§ 65 odst. 1 písm. a) zákona o policii], a to pro účely jejich možné budoucí identifikace v případech, kdy by se tyto osoby dopustily další trestné činnosti. Těmito úkony jsou zajišťovány základní úkoly Policie ČR, a sice ochrana bezpečnosti osob a majetku a veřejný pořádek, předcházení trestné činnosti, plnění úkolů podle trestního řádu a dalších úkolů na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti. Identifikační úkony prováděné policií za účelem získání osobních údajů subjektu, který je podezřelý ze spáchání úmyslné trestné činnosti tak má účel především preventivní. Policie shromažďuje zákonem vymezené osobní údaje těchto osob, aby v případě eventuální další trestné činnosti těchto osob měla možnost je díky takto získaným údajům bezpečně identifikovat a objasnit tak pachatele těchto činů. Úvaha žalobce, který tyto úkony žalované rozporuje s tím, že jimi nikterak nedochází k objasňování konkrétní trestné činnosti, která mu je v dané věci kladena za vinu, tudíž není správná, neboť žalobcem naříkané předvolání se v projednávané věci nevztahuje k trestné činnosti, která mu je kladena za vinu, nýbrž má zajistit získání žalobcových osobních údajů pro účely jeho budoucí identifikace. Jedná se o zcela legitimní postup založený zákonem, který policii umožňuje odhalovat pachatele trestné činnosti a tuto činnost objasňovat. Pokud žalobce váže provádění těchto úkonů pouze na závažnou trestnou činnost, pak taková úvaha nemá zákonný podklad, když jediným kritériem pro provádění identifikačních úkonů ve vztahu k charakteru trestné činnosti, je subjektivní stránka, neboť tyto úkony lze provádět pouze v případě trestných činů úmyslných. Tato podmínka byla v případě žalobce naplněna. Žalobce se rovněž nachází v režimu osob podezřelých ze spáchání trestného činu, neboť usnesením státního zástupce ze dne 28. 12. 2015 pod č.j. ZK 452/2015 – 12 došlo toliko k odložení podání návrhu na potrestání a žalobci byla stanovena osmnáctiměsíční zkušební doba. Žalobce tudíž nebyl obžaloby zproštěn, když z obsahu spisové dokumentace je navíc zřejmé, že se k trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, doznal. Pokračování - 5 - 10A 21/2016 Dle ust. § 179g odst. 1 trestního řádu může státní zástupce namísto podání návrhu na potrestání rozhodnout o tom, že se podání návrhu na potrestání podmíněně odkládá, pokud se podezřelý (a) k činu doznal, (b) nahradil škodu, pokud byla činem způsobena, nebo s poškozeným o její náhradě uzavřel dohodu, nebo učinil jiná potřebná opatření k její náhradě, (c) vydal bezdůvodné obohacení činem získané, nebo s poškozeným o jeho vydání uzavřel dohodu, anebo učinil jiná vhodná opatření k jeho vydání, (d) s podmíněným odložením podání návrhu na potrestání vyslovil souhlas; a vzhledem k osobě podezřelého, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující. Dle odst. 3 téhož ustanovení se v rozhodnutí o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání stanoví zkušební doba na šest měsíců až dva roky, která počíná běžet právní mocí rozhodnutí. Dle ust. § 179h odst. 1 trestního řádu platí, že pokud podezřelý v průběhu zkušební doby vedl řádný život, splnil povinnost nahradit způsobenou škodu, vydat bezdůvodné obohacení nebo jinou povinnost, k jejímuž splnění se zavázal, a vyhověl i dalším uloženým omezením, rozhodne státní zástupce, jenž podmíněně odložil podání návrhu na potrestání v prvním stupni, že se osvědčil. Jinak, a to popřípadě i během zkušební doby, rozhodne o tom, že se podezřelý neosvědčil, a dále postupuje podle § 179c až 179f. Výjimečně může státní zástupce vzhledem k okolnostem případu a osobě podezřelého ponechat podmíněné odložení podání návrhu na potrestání v platnosti a prodloužit zkušební dobu až o jeden rok; zkušební doba však nesmí překročit pět let. Povinnost nahradit způsobenou škodu, vydat bezdůvodné obohacení a jiná povinnost, k jejímuž splnění se podezřelý zavázal, i další uložená omezení trvají i v průběhu prodloužené zkušební doby. Dle odst. 3 téhož ustanovení nastávají právní mocí rozhodnutí o tom, že se podezřelý osvědčil, nebo uplynutím lhůty uvedené v odstavci 2 účinky uvedené v § 11a písm. b) trestního řádu, podle kterého nelze trestní stíhání proti téže osobě a pro týž skutek zahájit, pokud státní zástupce ve zkráceném přípravném řízení rozhodl o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání a podezřelý se osvědčil, nebo se má za to, že se osvědčil. Z citovaných zákonných ustanovení vyplývá, že oprávnění získávat od žalobce identifikační údaje na základě ust. § 65 zákona o policii této svědčí po celou dobu zkušební lhůty podmíněného odložení návrhu na potrestání žalobce, neboť v průběhu této doby se žalobce nachází v režimu podezřelého ze spáchání trestné činnosti, a to až do doby, kdy bude státním zástupcem vydáno rozhodnutí o jeho osvědčení, případně nastane-li fikce ve smyslu ust. § 179h odst. 2 trestního řádu či nedojde k postupu dle ust. § 179c až 179f trestního řádu. Z výše uvedeného je zřejmé, že se ze strany žalované o nelegální zpracování osobních údajů nejedná. Žalovaná je oprávněna žalobce vyzvat k poskytnutí těchto údajů, přičemž není povinna toto své jednání blíže odůvodňovat, neboť účel těchto úkonů vyplývá ze zákona o policii. Takto získávané osobní údaje slouží pro budoucí identifikaci pachatelů trestných činů. V případě žalobce byly naplněny všechny zákonné podmínky pro jejich vyžádání a následné získání. Žalobce je osobou podezřelou ze spáchání trestné činnosti pro úmyslný trestný čin, a to po celou dobu zkušební lhůty. Během této lhůty je žalovaná oprávněna od žalobce získávat zákonem stanovené osobní údaje. Pokračování - 6 - 10A 21/2016 Krajský soud k dané problematice poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2014 č.j. 4As 168/2013 – 40, v němž tento soud uvedl: „Nejvyšší správní soud nad rámec potřebného odůvodnění dodává, že dovolává-li se stěžovatel ochrany práv jednotlivce, nemůže přehlížet práva ostatních, tj. bude muset zvážit, že práva jedince (zde pravomocně odsouzených pachatelů úmyslných trestných činů) začínají a končí tam, kde jsou práva druhého, která jsou chráněna mimo jiné i prostřednictvím policie. Aby policie mohla dostát plnění svých povinností při předcházení, odhalování a vyšetřování trestné činnosti a stíhání pachatelů trestných činů, musí k tomu využít zákonem založeného oprávnění. Poukazuje-li stěžovatel případně na to, že právní úprava činnosti policie není dokonalá a že by si představoval „lepší právní úpravu“, Nejvyšší správní soud dodává, že neshledal, že by právní úprava zákona o policii, o niž žalobce opíral zpracování citlivého osobního údaje v podobě vzorku DNA v nyní řešeném případě, nevyhovovala minimálním požadavkům na zákonný podklad zásahu do práva na ochranu soukromého života, jak je formuloval Evropský soud pro lidská práva. Nepředjímá tím ovšem výsledek testu proporcionality a dostatečnosti zákonného podkladu v jiných případech lišících se od nyní posuzovaného v podstatných ohledech.“ Žalobcem poukazovaná judikatura Evropského soudu pro lidská práva není v projednávané věci případná, neboť se jednalo o věc, kdy pachateli byla odebírána DNA v případě jakéhokoliv trestného činu bez rozlišení jeho charakteru, a tedy i v případech, kdy došlo k následnému zproštění pachatele, který měl pouze omezené možnosti bránit se proti dalšímu zpracování těchto údajů. V nyní projednávané věci však došlo k odložení návrhu na potrestání žalobce, neboť byly naplněny zákonné podmínky tohoto postupu dle ust. § 179g odst. 1 trestního řádu. Žalobce se k trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, doznal. Z činnosti policie je však zřejmé, že tato další zpracování údajů osob získaných na základě ust. § 65 zákona o policii váže na okolnost, zda v případě daného subjektu došlo k jeho zproštění či nikoliv. K tomuto krajský soud poukazuje na skutečnost, že právě zpracování údajů získaných identifikačními úkony dle zákona o policii vede k naplnění účelu odhalování trestné činnosti a dalších základních úkolů policie. Bez tohoto zpracování a následného uchovávání by plnění těchto úkolů nebylo možné. Pokud žalobce má o možném zneužívání takto získaných osobních údajů pochybnost, pak by měl tyto námitky řešit v rámci právních předpisů upravujících působnost policie. Vzhledem k tomu, že v daném případě nebyly kumulativně splněny všechny podmínky důvodnosti ochrany podle ust. § 82 s. ř. s., zamítl soud projednávanou žalobu dle ust. § 87 odst. 3 s .ř. s. V souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve výroku ad II. rozsudku krajský soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalované náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly a navíc je ani nepožadoval. Pokračování - 7 - 10A 21/2016 Podle § 51 odst. 1 s. ř. s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, protože účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.

Poučení

o opravném prostředku Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 4. dubna 2016 Předsedkyně senátu JUDr. Věra Balejová v. r. Za správnost vyhotovení: Sládková Blanka