10 A 214/2015

Rubrum

10A 214/2015 - 12 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou v právní věci žalobce A. M., st. příslušnost Syrská arabská republika, t.č. Přijímací středisko Zastávka u Brna, zastoupen Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem v Praze 1, Dušní 907/10, proti žalované Policii ČR, Krajskému ředitelství policie Jihočeského kraje, sídlem v Českých Budějovicích, Pražská tř. 558, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 23. 11. 2015, č.j. KRPC-165558-13/ČJ-2015-020023, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ze 23. 11. 2015, č.j. KRPC-165558-13/ČJ-2015-020023 s e z r u š u j e pro nezákonnost a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je p o v i n n a zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 8.228 Kč ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

Žalobou doručenou Krajskému ředitelství policie Jihočeského kraje dne 30. 11. 2015 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 23. 11. 2015, č.j. KRPC-165558-13/ČJ-2015-020023, kterým byl žalobce zajištěn dle ust. § 129 odst. 1 ve spojení s ust. § 129 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České Pokračování - 2 - 10A 214/2015 republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) za účelem jeho předání na základě Dohody mezi vládou České republiky a Rakouskou spolkovou vládou o předávání a přebírání osob s neoprávněným pobytem. Doba trvání zajištění byla stanovena v délce 30 dnů. Žalobce namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, a to z důvodu absence vypořádání možnosti využití zvláštních opatření dle ust. § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců. Žalovaná se žádným způsobem nezabývala možností využití alternativních opatření k zajištění ve smyslu ust. § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců, ačkoliv tato její povinnost vyplývá i z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 7As 107/2012 – 40). Žalobce k tomuto nad rámec uvedl, že v České republice legálně pobývá jeho bratr a i z tohoto důvodu je pravděpodobné, že se žalobce na tomto území bude ucházet o mezinárodní ochranu. Závěrem žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc žalované vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla projednávanou žalobu zamítnout. Žalobce po svém zadržení nebyl schopen policii sdělit adresu místa pobytu, kde se na území České republiky bude zdržovat a stejně tak nebyl schopen uvést adresu doručovací. Z vyjádření žalobce do Protokolu o vyjádření účastníka řízení vyplývá, že tento neposkytl žádnou záruku, že se v České republice bude zdržovat na adrese pobytu svého bratra, kterou nebyl schopen specifikovat. Žalobce po neoprávněném překročení státní hranice České republiky neprojevil úmysl požádat na tomto území o mezinárodní ochranu, tento úmysl projevil až do Protokolu o vyjádření účastníka, a to v zařízení pro zajištění cizinců. K námitkám obsaženým v žalobě bylo žalovanou uvedeno, že uložení zvláštních opatření dle ust. § 123 zákona o pobytu cizinců zvažovala, avšak pro jejich uložení neshledala důvody. Rozhodnutí o zajištění žalobce nemělo vliv na jeho rodinný ani soukromý život, přičemž samotné zajištění proběhlo po nezbytně dlouhou dobu. Vzhledem k tomu, že rakouské policejní orgány dne 1. 12. 2015 odmítly žalobce převzít zpět do Rakouska, byl žalobce téhož dne ze zajištění propuštěn s tím, že byl současně poučen o možnosti požádat o mezinárodní ochranu v Zařízení pro zajištění cizinců v Zastávce u Brna. Z obsahu správního spisu, který si soud k dané věci vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti. K zajištění žalobce došlo dne 23. 11. 2015 v rámci kontrolní činnosti ve vlakovém spoji v Horním Dvořišti. Vzhledem k tomu, že žalobce nepředložil cestovní doklad, opravňující jej ke vstupu na území České republiky a vstoupil tak na toto území neoprávněně, byl dle ust. § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o policii České republiky (dále jen „zákon o policii ČR“) zajištěn a eskortován, jak vyplývá z úředního záznamu žalované ze dne 23. 11. 2015 č.j. KRPC-165558-2/ČJ-2015-020023. Oznámením ze dne 23. 11. 2015 č.j. KRPC-165558-12/ČJ-2015-020023 bylo zahájeno správní řízení ve věci vydání rozhodnutí o povinnosti žalobce opustit území podle ust. § 50a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Toto řízení bylo zahájeno vzhledem ke skutečnosti, že žalobce neoprávněně vstoupil na území České republiky a mělo dojít k jeho předání do Rakouska na základě Dohody mezi vládou České republiky a Rakouskou spolkovou vládou o předávání a přebírání osob s neoprávněným pobytem (dále jen „readmisní dohoda“). Pokračování - 3 - 10A 214/2015 Rozhodnutím žalované ze dne 23. 11. 2015, č.j. KRPC-165558-13/ČJ-2015-020023 byl žalobce dle ust. § 129 odst. 1 ve spojení s ust. § 129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců zajištěn za účelem jeho předání do Rakouska. Doba zajištění byla stanovena v délce 30 dnů. K zajištění žalobce došlo dne 23. 11. 2015, a to na vlakovém nádraží Rybník, kde bylo kontrolou policejní hlídky zjištěno, že žalobce vstoupil na území České republiky bez cestovního dokladu či dokladu totožnosti, který by jej k pobytu na tomto území opravňoval. Žalobce tak vstoupil na území České republiky neoprávněně a z tohoto důvodu byl dle ust. § 27 odst. 1 písm. d) zákona o policii ČR zajištěn. S ohledem na neoprávněný vstup žalobce na území České republiky, byla příslušným rakouským státním orgánům podána žádost o předání žalobce, a to na základě uzavřené readmisní dohody. Délka trvání zajištění byla stanovena s ohledem na předchozí praxi žalované v obdobných případech. Z protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 14. 11. 2015 č.j. KRPC-165558-14/ČJ-2015-020023 vyplývá, že žalobce ze Sýrie odcestoval před rokem a půl, poté se po určitou dobu živil jako krejčí v Turecku, odkud se následně přes Řecko, Makedonii, Slovinsko a Rakousko dostal vlakem do České republiky, kde hodlal požádat o azyl. Žalobce má v České republice bratra, který zde legálně žije již sedm let. Žalobce má v úmyslu požádat o mezinárodní ochranu v Zařízení pro zajištění cizinců. Svého protiprávního jednání si je žalobce vědom, v České republice nemá sjednané žádné zdravotní pojištění a jeho současný zdravotní stav je dobrý. Žalobce během výslechu žalovanou požádal, aby o jeho zajištění byl vyrozuměn jeho bratr, na kterého žalované poskytl telefonický kontakt. Rozhodnutím ze dne 23. 11. 2015 č.j. KRPC-165558-15/ČJ-2015-020023 byla žalobci uložena povinnost opustit území České republiky s tím, že mu současně byla stanovena doba k vycestování v délce sedmi dnů ode dne ukončení jeho zajištění. Povinnost opustit území byla žalobci uložena s ohledem na skutečnost, že žalobce neoprávněně vstoupil na území České republiky z Rakouska a z tohoto důvodu byla rakouským orgánům na základě readmisní dohody podána žádost o jeho převzetí. Z úředního záznamu žalované ze dne 23. 11. 2015 č.j. KRPC-165558-21/ČJ-2015- 020023 vyplývá, že na žádost žalobce došlo k vyrozumění jeho bratra A. M., nar. X, bytem v ČR v K., V. X o tom, že žalobce byl policejními orgány zajištěn. Z písemného záznamu pořízeného žalobcem dne 27. 11. 2015 vyplývá, že žalobce k tomuto dni požádal v zařízení pro zajištění cizinců o udělení azylu v České republice. Důvodem této žádosti byla nebezpečná situace v Sýrii a rovněž skutečnost, že žalobce má na území České republiky bratra. Úředním záznamem ze dne 27. 11. 2015 č.j. CPR-41696-20/ČJ/ČJ-2015-932000 žalovaná konstatovala, že žalobce nemůže v České republice žádat o azyl, a to z důvodu jeho předání orgánům Rakouské republiky na základě uzavřené readmisní dohody. Dne 1. 12. 2015 byl žalovanou vydán příkaz k propuštění žalobce. Důvodem tohoto propuštění byla žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky, pro kterou žalobce nemohl být předán do Rakouska. Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí podle ust. § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v mezích daných žalobními body, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Soud ve věci rozhodl bez nařízeného jednání, Pokračování - 4 - 10A 214/2015 neboť byly splněny podmínky stanovené v § 51 s. ř. s. Žalobce ve smyslu poučení podle ust. § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, které se mu dostalo v žalobou napadeném rozhodnutí, souhlasil s tím, aby o žalobě bylo krajským soudem rozhodnuto bez nařízení jednání. Žalovaná s tímto postupem výslovně souhlasila ve svém vyjádření k žalobě. Napadeným rozhodnutím došlo k zajištění žalobce podle ust. § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve spojení s odstavcem 3 téhož ustanovení, a to za účelem jeho předání na základě readmisní dohody s Rakouskou republikou. K tomuto předání mělo dojít s ohledem na skutečnost, že žalobce na území České republiky neoprávněně vstoupil z území Rakouska. Dle ust. § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců zajistí policie na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství; policie na dobu nezbytně nutnou zajistí i prováženého cizince v případě, že jeho průvoz nelze z objektivních důvodů dokončit bez nutné přestávky. Dle odstavce 3 téhož ustanovení, nelze-li předání cizince nebo dokončení jeho průvozu uskutečnit ve lhůtě do 48 hodin, a jde-li o průvoz leteckou cestou podle § 152 ve lhůtě do 72 hodin, policie v řízení o zajištění cizince za účelem jeho předání nebo průvozu vydá rozhodnutí, které je prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné. Dle ust. § 126 písm. a) zákona o pobytu cizinců je policie po celou dobu trvání zajištění povinna zkoumat, zda důvody zajištění cizince trvají. Policie má na základě ust. § 123b odst. 3 zákona o pobytu cizinců možnost zvážit uložení zvláštního opatření za účelem vycestování cizince z území, je-li důvodné nebezpečí, že cizinec v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění z území nevycestuje. Zvláštním opatřením se pak dle ust. § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců rozumí (a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a pravidelně se osobně hlásit policii ve lhůtě stanovené policií, nebo (b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území. Ustanovení § 123c zákona o pobytu cizinců se dále blíže zabývá zvláštním opatřením v podobě finanční záruky poskytnuté cizincem. Žalovaná v rozhodnutí o zajištění žalobce pouze shrnula skutkové okolnosti dané věci, když popsala situaci, za jaké došlo k jeho zadržení. Dále odkázala na zákonná ustanovení, dle nichž měl být žalobce zajištěn za účelem jeho předání Rakouské republice. V závěru pak žalovaná zmínila, z jakého důvodu byla délka zajištění stanovena v rozsahu 30 dnů, přičemž toto odůvodnění spočívá pouze v poukazu na dosavadní praxi policie v obdobných případech. Z obsahu žalobou napadeného rozhodnutí je zcela zřejmé, že se žalovaná možností alternativního uložení zvláštních opatření dle ust. § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců žádným způsobem nezabývala a tuto alternativu k zajištění cizince naprosto pominula. Pokračování - 5 - 10A 214/2015 O nezbytnosti přezkumu možnosti uložení zvláštního opatření za účelem vycestování cizince jako alternativy k samotnému zajištění cizince svědčí například i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2010 č.j. 9As 5/2010-74, dle něhož: „(…) institut zajištění cizince a jeho následné umístění do zařízení pro zajištění cizinců (až na 180 dní, resp. 90 dní v případě cizince mladšího 18 let) představuje mimořádný institut, který umožňuje policii zasáhnout do ústavně chráněného práva na osobní svobodu, které je jednou ze základních součástí nedotknutelnosti člověka zakotvené obecně v čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“ Zajištění cizince za účelem správního vyhoštění představuje významný zásah do osobní svobody cizince, a proto může být provedeno pouze v souladu se zákony, Ústavou a Listinou a v neposlední řadě s Úmluvou, jíž je Česká republika vázána [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/08, ze dne 12. 5. 2009 (N 115/53 SbNU 427; 229/2009 Sb.), dostupný na http://nalus.usoud.cz]. Z tohoto důvodu je třeba zajištění cizince za účelem správního vyhoštění (§ 124 a § 124a zákona) chápat jako prostředek ultima ratio, k jehož využití přistoupí správní orgán jedině tehdy, nemůže-li žádné mírnější opatření vést ke sledovanému cíli, jímž je realizace správního vyhoštění. (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2011 č.j. 1 As 132/2011 – 51) Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší správní soud i v rozhodnutí ze dne 7. 12. 2011 č.j. 1 As 132/2011 – 51: „Teprve nejkrajnějším donucovacím opatřením, které přichází v úvahu tehdy, nepostačuje-li k realizaci vyhoštění ani uložení zvláštního opatření, je zajištění cizince za účelem správního vyhoštění podle § 124 nebo § 124a zákona o pobytu cizinců. Při zajištění cizince podle citovaných ustanovení je správní orgán v rozhodnutí povinen odůvodnit, proč v dané věci nepřistoupil k uložení zvláštního opatření namísto zajištění. Absence této úvahy bude zpravidla znamenat nezákonnost rozhodnutí o zajištění.“ Z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2012 č.j. 7 As 107/2012 - 5 (všechna zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz) vyplývá, že přestože je možnost užití zvláštních opatření za účelem vycestování cizince z území zmíněna toliko v souvislosti s rozhodnutím o jeho vyhoštění, je správní orgán povinen zvážit možnost využití těchto opatření i v případě zajištění cizince za účelem jeho předání. Nejvyšší správní soud v tomto rozhodnutí dále výslovně zdůraznil: “Vedle toho, že správní orgán musí výše uvedenou úvahu učinit, musí ji také v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 21. 3. 2012, č. j. 1 As 11/2012 - 74, a ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011 – 51) promítnout do odůvodnění svého rozhodnutí. V opačném případě trpí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelností.“ Žalovaná tak i v případě zajištění žalobce za účelem jeho následného předání jinému členskému státu Evropské unie byla povinna zabývat se tím, zda v případě žalobce nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem realizace jeho předání. Tuto svou úvahu potom žalovaná byla povinna přezkoumatelným způsobem vyjádřit v rozhodnutí o zajištění žalobce. V rámci této úvahy soud vycházel také z dikce ust. § 126 písm. a) zákona o pobytu cizinců, neboť cílem zákonodárce v tomto případě nepochybně je, aby důvody, pro které je cizinec zajištěn, byly zkoumány v každém rozhodnutí týkajícím se omezení osobní svobody cizince. Pokud tedy podle daného ustanovení je policie povinna po celou dobu zajištění zkoumat existenci důvodů zajištění, je podle názoru soudu žalovaná stejně tak povinna zkoumat, zda - li nejsou splněny podmínky pro uložení zvláštního opatření za účelem vycestování cizince, a to i v řízení o jeho zajištění za účelem předání do jiného členského státu Evropské unie. Tento závěr je podpořen rovněž shora citovanou judikaturou Nejvyššího Pokračování - 6 - 10A 214/2015 správního soudu. Žalovaná však v napadeném rozhodnutí na tyto úvahy zcela rezignovala a možností uložit žalobci zvláštní opatření za účelem realizace jeho předání z území ČR se vůbec nezabývala. Z obsahu Protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 14. 11. 2015 sice vyplývá, že žalovaná zjišťovala, zda žalobce disponuje finanční hotovostí či zda je schopen uvést adresu, kde se na území České republiky bude zdržovat, případně adresu doručovací, závěry vyplývající z těchto zjištění však žalovaná do rozhodnutí o zajištění žalobce nikterak nepromítla. V důsledku tohoto opomenutí pak napadené rozhodnutí o zajištění žalobce trpí rovněž absencí úvah o možnosti využití zvláštních opatření dle ust. § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců. Tuto absenci pak žalovaná nemůže zhojit v řízení před správními soudy prostřednictvím svého vyjádření k žalobě, kde se již instituty zvláštních opatření zabývá (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2006 č.j. Na 349/2003 – 21). Žalovaná byla povinna zvážit možnost využití zvláštních opatření, které by mohly zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců, jakožto krajní prostředek k realizaci jeho předání do Rakouska, nahradit, a to i s ohledem na skutečnost, že žalobce má na území České republiky bratra, který zde dlouhodobě legálně pobývá. Ostatně i sama žalovaná si pravdivost tohoto tvrzení žalobce ověřila, a to telefonickým kontaktem bratra žalobce, o čemž svědčí záznam, který je obsahem správního spisu. I tato skutečnost tedy žalovanou měla vést minimálně ke zvážení možnosti využití zvláštních opatření, kterými by nahradila zajištění žalobce v Zařízení pro zajištění cizinců. Na základě shora uvedených skutečností dospěl krajský soud k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí je pro naprostou absenci vypořádání možnosti užití zvláštních opatření dle ust. § 13b a § 123c zákona o pobytu cizinců nezákonné. Z tohoto důvodu soud žalobou napadené rozhodnutí o zajištění žalobce ve výroku ad I. tohoto rozhodnutí, v souladu s ust. § 78 odst. 1 s. ř. s., zrušil a věc žalované na základě ust. § 78 odst. 4 s. ř. s. vrátil k novému projednání. Výrok ad. II rozhodnutí o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s. ř. s. a vychází ze skutečnosti, že žalobce měl v řízení úspěch. Proto mu na náhradě nákladů řízení byla přiznána částka 8.228 Kč představující náklady zastoupení advokátem za dva úkony právní pomoci po 3.100 Kč (§ 9 odst. 4 písm. d), § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), tedy 6.200 Kč, 2x režijní paušál po 300 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) tedy 600 Kč a 21% DPH ve výši 1.428 Kč, náklady celkem 8.228 Kč.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty Pokračování - 7 - 10A 214/2015 nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 8. prosince 2015 Samosoudkyně JUDr. Věra Balejová v. r. Za správnost vyhotovení: Sládková Blanka