10 A 220/2015

Rubrum

10A 220/2015 - 29 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobkyně L.T.V., nar. X, státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, bytem X, zast. Mgr. Markem Čechovským, advokátem v Praze 1, Opletalova 25, proti žalované Komisi pro rozhodování ve věcech cizinců, sídlem Praha 4, nám. Hrdinů 1634/3, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 1. 12. 2015, č.j. MV-157340-8/SO-2014, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech cizinců ze dne 1. 12. 2015, č.j. MV-157340-8/SO-2014 se z r u š u j e a věc se v r a c í žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 10.800 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

I. Vymezení věci (1) Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 16. 12. 2015 se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 1. 12. 2015, č.j. MV-157340-8/SO-2014, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Pokračování - 2 - 10A 220/2015 Ministerstva vnitra ze dne 8. 8. 2014 č.j. OAM-1461-10/ZR-2014, kterým byla žalobkyni zrušena platnost povolení k dlouhodobému pobytu udělenému pro účely podnikání. (2) Žalobkyně předně namítá, že napadené rozhodnutí nesplňuje požadavky kladené správním řádem, žalovaná v této souvislosti dostatečně nezjistila skutečný stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Žalovaná žádným způsobem nereflektovala skutečnost, že v průběhu správního řízení bylo Okresním soudem v Prachaticích pod č.j. 4T 179/2009 – 251 vydáno rozhodnutí, jímž bylo konstatováno, že se žalobkyně během stanovené zkušební lhůty osvědčila. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 22. 4. 2015. Žalovaná tak měla aplikovat ust. § 83 odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „trestní zákoník“) a hledět na žalobkyni jako by odsouzena nebyla. Žalovaná byla povinna postupovat v souladu s ust. § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) a zjišťovat všechny skutečnosti svědčící ve prospěch žalobkyně. (3) Nesprávnost rozhodnutí je dle žalobkyně dána též s ohledem na porušení zásady zákazu retroaktivity. Správní orgán měl v rámci přezkumu oprávněnosti dlouhodobého pobytu žalobkyně vycházet z právních předpisů platných a účinných v době, kdy k protiprávnímu jednání žalobkyně došlo, tedy v době, kdy rozhodnutí o zrušení dlouhodobého pobytu cizince bylo vázáno na pravomocné odsouzení za spáchání úmyslného trestného činu k trestu odnětí svobody v délce převyšující tři roky. Správní orgán však nesprávně postupoval dle právní úpravy účinné v době, kdy bylo o zrušení povolení k dlouhodobému pobytu žalobkyně rozhodováno. (4) Závěrem pak žalobkyně namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu věci, kdy se správní orgány žádným způsobem nezabývaly přiměřeností dopadů rozhodnutí o zrušení dlouhodobého pobytu žalobkyně do jejího soukromého a rodinného života. (5) Ze všech výše uvedených důvodů bylo žalobkyní navrženo napadené rozhodnutí zrušit a věc žalované vrátit k dalšímu jednání. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu (6) Žalovaná navrhla projednávanou žalobu pro její nedůvodnost zamítnout. K námitce retroaktivity bylo žalovanou poukázáno na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozhodnutí NSS ze dne 8. 7. 2011 č.j. 2As 58/2011 – 78, všechna uváděná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz). Z této judikatury vyplývá, že se v daném případě jedná toliko o retroaktivitu nepravou, která obecně není zakázána, a která může být vyloučena pouze zákonem, a to např. v jeho přechodných ustanoveních. Tato retroaktivita je přípustná. V daném případě je nutné aplikovat právní předpisy platné a účinné v době, kdy řízení před správními orgány probíhá. (7) Nedůvodnou byla shledána rovněž námitka žalobkyně týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu v případě rozhodnutí o zahlazení jejího odsouzení. K tomuto žalovaná blíže uvedla, že dne 3. 6. 2015 došlo k aktualizaci správního spisu, a to výpisem z evidence Rejstříku trestů, z něhož k tomuto dni nevyplývalo, že by k zahlazení odsouzení žalobkyně došlo. Žalobkyně ani její právní zástupce navíc v průběhu celého správního řízení neuváděli, že by k zahlazení odsouzení žalobkyně došlo, ačkoliv k tomu měli opakovaně příležitost. Žalobkyně tak byla v tomto směru zcela nečinná a žalovaná ani ke dni podání vyjádření nemá z její strany jakkoliv doloženo, že by k zahlazení jejího odsouzení došlo. Pokračování - 3 - 10A 220/2015 (8) Ve vztahu k žalobní námitce týkající se nedostatečného zjištění skutkového stavu, kdy se správní orgány nijak nezabývaly dopady rozhodnutí na rodinný a soukromý život žalobkyně, bylo žalovanou odkázáno na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z tohoto se podává, že správní orgány nebyly ze zákona povinny se těmito dopady zabývat (rozhodnutí NSS ze dne 18. 11. 2015, č.j. 6Azs226/2015 – 27). III. Obsah správních spisů (9) Rozhodnutím Okresního soudu v Prachaticích ze dne 3. 12. 2013 č.j. 4T 179/2013 – 196 (právní moc 24. 3. 2014) byla žalobkyně uznána vinnou přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením dle ust. § 268 odst. 1 trestního zákoníku, za což byla odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody v délce čtyř měsíců se zkušební dobou v délce dvanáct měsíců. Toto rozhodnutí bylo co do výroku o vině a trestu potvrzeno rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 3. 2014 č.j. 3To 31/2014 – 219. (10) Obsahem správního spisu je dále výpis z evidence Rejstříku trestů žalobkyně ze dne 19. 6. 2014, z něhož se podává výše specifikovaná trestná činnost žalobkyně. (11) Oznámením o zahájení správního řízení ve věci zrušení povolení k dlouhodobému pobytu žalobkyně dle ust. § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) ze dne 23. 6. 2014 byla žalobkyně prvoinstančním správním orgánem vyrozuměna o zahájení tohoto řízení. (12) Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 8. 8. 2014 č.j. OAM- 1461-10/ZR-2014 byla zrušena platnost povolení k dlouhodobému pobytu žalobkyně, a to na základě ust. § 37 odst. 1 písm. a) ve spojení s ust. § 46 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalobkyni byla tímto rozhodnutím současně stanovena lhůta k vycestování z území ČR. Z obsahu odůvodnění tohoto rozhodnutí se podává, že správní orgán vycházel z pravomocného trestního rozhodnutí, jímž byla žalobkyně odsouzena pro úmyslný trestný čin. V důsledku tohoto rozhodnutí pak byly bezezbytku naplněny podmínky ust. § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců a je dán důvod pro zrušení pobytového povolení žalobkyně. K námitce žalobkyně, dle níž měla být správním orgánem zkoumána též přiměřenost dopadů tohoto rozhodnutí do jejího soukromého a rodinného života, bylo správním orgánem uvedeno, že toto není v daném případě povinnou náležitostí rozhodnutí. Z dikce zákona vyplývá, že v případě rozhodnutí o zrušení povolení k dlouhodobému pobytu cizince z důvodů uvedených v ust. § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, nejsou rodinné zázemí či jeho podnikatelské aktivity nijak podstatné. Správní orgán tak nepřistoupil ani k dalším žalobkyní navrhovaným důkazům, neboť tyto jsou s ohledem na naplnění podmínek ust. § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, nadbytečné. (13) Proti výše uvedenému rozhodnutí prvostupňového správního orgánu bylo žalobkyní dne 26. 9. 2014 podáno odvolání. Žalobkyně prostřednictvím tohoto odvolání namítá nedostatečnost obsahových náležitostí rozhodnutí, v němž nedošlo k její dostatečné identifikaci. Napadené rozhodnutí je zatíženo nepřezkoumatelností rovněž z toho důvodu, že jím správní orgán dostatečně nezdůvodnil, proč nebyly provedeny žalobkyní navrhované důkazy. Stejně tak nebyla dostatečně odůvodněna lhůta, v rámci které je žalobkyně povinna opustit území ČR. Tato lhůta se žalobkyni jeví jako nepřiměřená. Pokračování - 4 - 10A 220/2015 (14) Obsahem správního spisu jsou dále výpisy z evidence Rejstříku trestů žalobkyně pořízené dne 27. 11. 2014 a dne 3. 6. 2015, z nichž se podává shora uváděné pravomocné rozhodnutí, jímž byla žalobkyně uznána vinnou z úmyslné trestné činnosti. (15) O odvolání žalobkyně bylo rozhodnuto žalovaným rozhodnutím ze dne 1. 12. 2015, č.j. MV-157340-8/SO-2014, jímž bylo toto odvolání zamítnuto a napadené rozhodnutí, kterým bylo zrušeno povolení žalobkyně k dlouhodobému pobytu na území ČR, bylo potvrzeno. K odvolací námitce, týkající se nedostatečné identifikace žalobkyně v prvoinstančním rozhodnutí, bylo žalovanou konstatováno, že žalobkyně byla rozhodnutím identifikována dostatečně, a to jménem, příjmením, datem narození a státní příslušností. Z obsahu spisového matriálu i z průběhu správního řízení je pak zřejmé, že k záměně žalobkyně s jiným subjektem nedošlo. Lhůta stanovená žalobkyni k vycestování z území byla žalovanou shledána jako dostatečná, byť její délka měla být prvostupňovým orgánem zdůvodněna precizněji. Skutečnost, že na území ČR žije nezletilý syn žalobkyně, nemá na přiměřenost této lhůty žádný vliv, neboť se na tomto území nachází rovněž otec nezletilého a pobyt nezletilého tak není vázán na přítomnost žalobkyně. Stejně tak skutečnost, že žalobkyně na tomto území podniká, nemá na přiměřenost lhůty k vycestování žádný vliv. Žalovaná je z úřední činnosti obeznámena s tím, že se jedná o lhůtu standardní, která je v obdobných případech stanovována běžně. K námitce žalobkyně, dle níž správní orgán dostatečně nezdůvodnil, z jakého důvodu nebyly provedeny žalobkyní navrhované důkazy, bylo žalovanou konstatováno, že tyto důkazy nejsou pro danou věc relevantní, když jedinou podstatnou skutečností je její pravomocné odsouzení za spáchanou úmyslnou trestnou činnost. Správní orgány stejně tak nemají v daném případě povinnost posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého či rodinného života žalobkyně. Žalovaná pak k tomuto poukázala na judikaturu správních soudů, z níž vyplývá, že správní orgány nejsou v řízení o zrušení dlouhodobého pobytu cizince z důvodu odsouzení pro úmyslný trestný čin povinny přezkoumávat rozsah dopadů těchto rozhodnutí do soukromého života těchto cizinců. IV. Právní názor soudu (16) Krajský soud v Českých Budějovicích přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s“.), v mezích daných žalobními body, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. (17) Důvodnost žaloby byla krajským soudem shledána ve vztahu k námitce, dle níž žalovaná žádným způsobem v rozhodnutí nereflektovala skutečnost, že v průběhu odvolacího řízení došlo k vydání rozhodnutí o osvědčení žalobkyně ve zkušební lhůtě podmíněného odsouzení. (18) Z usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 22. 4. 2015 č.j. 4T 179/2013 – 251, které bylo krajskému soudu zasláno jako příloha k projednávané žalobě s ověřovací doložkou konverze, bylo zjištěno, že se žalobkyně během soudem stanovené zkušební lhůty podmíněného odsouzení osvědčila. Zkušební lhůta žalobkyni uplynula dne 24. 3. 2015, přičemž žalobkyně dle rozhodnutí soudu vedla během této doby řádný život a vyhověla uloženým podmínkám. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 22. 4. 2015, přičemž k vyznačení doložky právní moci došlo dne 21. 5. 2015. Pokračování - 5 - 10A 220/2015 (19) Dle ust. § 83 odst. 1 věty první trestního zákoníku platí, že pokud podmíněně odsouzený vedl v průběhu zkušební lhůty řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil. Dle odst. 4 téhož ustanovení platí, že pokud bylo vysloveno, že se podmíněně odsouzený osvědčil, hledí se na pachatele jako by nebyl odsouzen. (20) Dle ust. § 3 odst. 1 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen „zákon o Rejstříku trestů“) jsou v této evidenci založeny údaje z trestních listů všech osob pravomocně odsouzených soudy České republiky. Dle ust. § 5 téhož zákona jsou soudy povinny neprodleně Rejstříku trestů zasílat trestní listy osob pravomocně odsouzených a sdělovat i všechny další skutečnosti důležité pro zápis v evidenci nebo pro změnu zápisu. Ustanovení § 13 zákona o Rejstříku trestů pak dále vymezuje údaje, které se do rejstříku zapisují, a kterými jsou všechna odsouzení včetně údajů o průběhu výkonu uložených trestů a ochranných opatření, pokud se podle zákona na pachatele nehledí, jako by nebyl odsouzen, a to včetně odsouzení cizozemskými a mezinárodními soudy, na která se hledí jako na odsouzení soudy České republiky. (21) V nyní projednávané věci bylo z obsahu správního spisu zjištěno, že si žalovaný vyžádal výpisy z Rejstříku trestů žalobkyně dne 27. 11. 2014 a 3. 6. 2015. Z obou těchto výpisů vyplývá, že obsahem evidence je jeden záznam o trestním stíhání žalobkyně, a to její odsouzení Okresním soudem v Prachaticích ze dne 3. 12. 2013. Z obsahu tohoto záznamu se dále podává, že posledním dnem zkušební doby podmíněného odsouzení žalobkyně je 24. 3. 2015. (22) Z obsahu výše zmiňovaného usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 22. 4. 2015, které nabylo právní moci téhož dne, se podává, že k tomuto dni došlo k osvědčení žalobkyně a od toho samého dne tudíž na žalobkyni bylo nutno, ve smyslu ust. § 83 odst. 4 trestního zákoníku, hledět jako by odsouzena nebyla. Byť žalovaná ve svém vyjádření poukázala na skutečnost, že z výpisu z Rejstříku trestů tato skutečnost nevyplývala, je nutno zmínit, že napadené rozhodnutí bylo vydáno až dne 1. 12. 2015, přičemž žalovaná si k tomuto dni zjevně aktuální výpis z Rejstříku trestů žalobkyně nevyžádala, když k poslednímu ověření evidence došlo dne 3. 6. 2015, a tudíž neměla poznatky o osvědčení žalobkyně. Toto pochybení ze strany žalované však nelze přičítat k tíži žalobkyni, která sice měla možnost o svém osvědčení žalovanou informovat, avšak žalovaná k tomuto zjištění byla povinna ze zákona, jak vyplývá z ust. § 3 či z ust. § 50 odst. 3 správního řádu. (23) Žalovaná tak zcela rezignovala na zásadu materiální pravdy, když v průběhu správního řízení o zrušení povolení k dlouhodobému pobytu žalobkyně zcela rezignovala na svou povinnost zjišťovat aktuální stav věci. Za zcela tristní lze označit její přístup, kdy k poslední aktualizaci, týkající se výkonu podmíněného trestu žalobkyní, došlo dne 3. 6. 2015, přičemž samotné rozhodnutí bylo žalovanou vydáno až dne 1. 12. 2015, a to bez toho aniž by byl zjišťován aktuální stav trestní zachovalosti žalobkyně. Žalovaná takto postupovala, přestože bylo z výpisu z Rejstříku trestů zřejmé, že k ukončení zkušební lhůty žalobkyně mělo dojít dne 24. 3. 2015. Již tato skutečnost měla vést žalovanou k větší obezřetnosti a tato měla z vlastní úřední činnosti zjišťovat, zda-li došlo k osvědčení žalobkyně, či k výkonu trestu nebo jinému opatření ve smyslu ust. § 83 odst. 1 trestního zákoníku. Žalovaná dokonce měla možnost zažádat Rejstřík trestů o opis z evidence Rejstříku trestů žalobkyně, jak vyplývá z ust. § 10 a násl. zákona o Rejstříku trestů, neboť toto oprávnění jí vyplývá též ze samotného zákona o pobytu cizinců. Z aktuálního výpisu či dokonce opisu z této evidence by žalovaná měla v době vydání rozhodnutí možnost zjistit, že došlo k osvědčení žalobkyně, na Pokračování - 6 - 10A 220/2015 základě něhož bylo na žalobkyni nutno hledět jako by odsouzena nebyla (§ 83 odst. 4 trestního zákoníku). (24) Krajský soud poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vydaného ve skutkově obdobné věci dne 31. 7. 2013 pod č.j. 4As 70/2012 – 54, v němž bylo konstatováno, že rozhodnutí o osvědčení ve vztahu k podmíněnému upuštění od zákazu činnosti podle ust. § 91 odst. 2 trestního zákoníku způsobuje, že trest byl vykonán dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o podmíněném upuštění o výkonu zbytku trestu zákazu činnosti. Na pachatele se tudíž hledí jako by nebyl odsouzen. V době rozhodování žalovaného, který byl podle zákona o pobytu cizinců povinen zkoumat, zda cizinec nebyl odsouzen za spáchání trestného činu, však bylo podle trestního práva nutno na stěžovatele hledět, jako by nebyl odsouzen. To, že žalovaný měl tyto skutečnosti zohlednit, pak dle Nejvyššího správního soudu vyplývá též z ust. § 174 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, dle něhož je cizinec trestně zachovalý, pokud nemá ve výpisu z evidence Rejstříku trestů záznam o pravomocném odsouzení ze spáchání trestného činu. Ve výpisu z Rejstříku trestů se neobjeví žádný záznam, pokud se v době jeho vydání na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. V době rozhodování by tedy byl výpis z Rejstříku trestů stěžovatele bez jakéhokoliv záznamu. K okolnosti uplatněné stěžovatelem v průběhu správního řízení, dle níž se stal trestně zachovalým ve smyslu zákona o pobytu cizinců, měl žalovaný přihlédnout, neboť se jednalo o novou skutečnost, kterou stěžovatel nemohl dříve uplatnit, ačkoliv v době rozhodování prvostupňového orgánu stěžovatel trestně zachovalým nebyl, neboť právě pouze s ohledem na ztrátu trestní zachovalosti nemůže být rozhodnuto o prodloužení dlouhodobého pobytu. Nebyla-li tato podmínka splněna, nemohl žalovaný prvostupňové rozhodnutí potvrdit. K neprodloužení dlouhodobého pobytu stěžovateli totiž nedošlo ke dni vydání prvostupňového rozhodnutí, ale až na základě potvrzení tohoto rozhodnutí žalovaným v důsledku zamítnutí odvolání stěžovatele, přičemž v této době již podmínka pozbytí trestní zachovalosti stěžovateli nebránila v získání prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu, skutková situace se tudíž podstatným způsobem změnila. (25) Ačkoliv v nyní projednávané věci žalobkyně v průběhu odvolacího správního řízení žalované sama nesdělila skutečnost, že bylo vydáno rozhodnutí o jejím osvědčení ve zkušební době podmíněného odsouzení, nezbavuje to žalovanou povinnosti zjišťovat takto významné skutečnosti sama. Žalovaná si měla ke dni vydání rozhodnutí o odvolání žalobkyně vyžádat zcela aktuální výpis z Rejstříku trestů žalobkyně a na základě tohoto posoudit naplnění podmínek pro zrušení rozhodnutí o povolení k dlouhodobému pobytu žalobkyně, neboť až rozhodnutím žalované v odvolacím řízení dochází ke zrušení povolení k dlouhodobému pobytu žalobkyně. Žalovaná pochybila, pokud při vydání rozhodnutí vycházela z výpisu z evidence Rejstříku trestů, který pořídila půl roku před vydáním vlastního rozhodnutí o odvolání. (26) Žalovaná se nemůže zbavit odpovědnosti ve vztahu ke zkoumání naplnění podmínek ust. § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců konstatováním, dle něhož jí žalobkyně nesdělila, že se ve zkušební době osvědčila. Žalovaná v každém případě musí počítat s eventualitou, že se cizinec ve zkušební době osvědčil, pokud z evidence Rejstříku trestů cizince vyplývá, že došlo k uplynutí zkušební lhůty podmíněného odsouzení. Žalovaná je uplynutím této zkušební lhůty povinna zjišťovat, zda-li k osvědčení pachatele došlo či nikoliv, a to prostřednictvím žádosti o výpis či opis evidence Rejstříku trestů nebo samotným dotázáním k příslušnému trestnímu soudu. Nic takového žalovaná neučinila, když vycházela z půl roku starého výpisu z evidence Rejstříku trestů žalobkyně. Pokračování - 7 - 10A 220/2015 (27) Žalovaná pak zcela nesprávně ve svém vyjádření zaměňuje pojem „zahlazení odsouzení“, který je upraven v ust. § 363 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, a k němuž dochází na základě žádosti zákonem specifikovaných subjektů, a pojem „osvědčení se“, který upravuje ust. § 83 trestního zákoníku. Žalovaná je v daném případě povinna zabývat se pouze tím, zda-li žalobkyně byla pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin ve smyslu ust. § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, nikoliv tím, zda došlo k zahlazení jejího odsouzení. V nyní projednávané věci došlo dne 22. 4. 2015 k osvědčení žalobkyně a na tuto je tudíž bez dalšího nutno hledět jako by odsouzena pro úmyslný trestný čin nebyla (ust. § 83 odst. 4 trestního zákoníku). K zahlazení odsouzení tak v daném případě vůbec nedochází, k výmazu záznamu z Rejstříku trestů se přistupuje automaticky poté, co je rejstříku soudem zasláno pravomocné rozhodnutí o osvědčení pachatele (§ 5 zákona o Rejstříku trestů). Pravomocné rozhodnutí o osvědčení pachatele má stejné právní účinky jako rozhodnutí o zahlazení odsouzení pachatele, které se však v dané věci nevydává. Žalovaná tak měla vycházet pouze ze skutečnosti, zda se na žalobkyni hledí jako by odsouzena nebyla, bez ohledu na to, zda-li došlo k zahlazení tohoto odsouzení, neboť k výmazu záznamu z rejstříku dochází poté, co rejstřík obdrží pravomocné rozhodnutí o osvědčení pachatele. Skutečnost, že dne 3. 6. 2015 nebylo rozhodnutí o osvědčení žalobkyně promítnuto do Rejstříku trestů, lze přičíst tomu, že právní moc na rozhodnutí o osvědčení žalobkyně byla vyznačena dne 21. 5. 2015, přičemž je logické, že úkony spočívající v zaslání tohoto rozhodnutí a jeho zaznamenání do Rejstříku trestů si vyžádají řádově několik dnů. Toto prodlení však nelze přičítat k tíži žalobkyně, a to obzvlášť za situace, kdy bylo rozhodnutí o odvolání žalobkyně žalovanou vydáno až 1. 12. 2015. (28) Krajský soud k tomuto nad rámec uvádí, že pokud se jedná o natolik zásadní rozhodnutí, jakým rozhodnutí o zrušení dlouhodobého pobytu bezesporu je, je nanejvýš vhodné, aby si žalovaná jakož i ostatní správní orgány vyžadovaly aktuální opis z evidence Rejstříku trestů, jež obsahuje zcela konkrétní údaje o průběhu výkonu trestu jednotlivých osob. Byť ustanovení § 174 odst. 3 zákona o pobytu cizinců hovoří o povinnosti správního orgánu opatřit si výpis z Rejstříku trestů nikoliv starší než šest měsíců, lze v nyní projednávané věci konstatovat, že tato lhůta by uplynula dne 3. 12. 2015, tedy pouhé dva dny poté, co bylo vydáno napadené rozhodnutí. Za této situace byla žalovaná povinna dohledat aktuální informace o trestní zachovalosti žalobkyně, a to i s ohledem na eventuální možnost jejího osvědčení vzhledem k uplynulé zkušební lhůtě podmíněného odsouzení. Žalovaná je povinna šetřit práva dotčených osob. (29) S ohledem na shora uvedené byla námitka žalobkyně, týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci žalovanou, shledána důvodnou. (30) Zbývající žalobní námitky nebyly krajským soudem shledány důvodnými. Soud se neztotožnil s námitkou žalobkyně, dle níž byla v řízení před správními orgány porušena zásada zákazu retroaktivity, když mělo být rozhodováno dle právních předpisů účinných v době, kdy došlo k protiprávnímu jednání žalobkyně. (31) Správní orgány jsou v řízení o zrušení povolení k dlouhodobému pobytu cizince povinny postupovat dle právních předpisů účinných v době tohoto řízení. Tento závěr lze dovodit i z přechodných ustanovení k zákonu o pobytu cizinců. Z ustanovení § 183 odst. 1 tohoto zákona se podává, že správní řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle právních předpisů platných v době zahájení řízení. Je tedy zřejmé, že jednotlivá řízení jakož i rozhodnutí v nich vydaná jsou vedena a vydávána dle právě účinných právních předpisů. Pokračování - 8 - 10A 220/2015 (32) Krajský soud pak k této otázce odkazuje rovněž na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2011 č.j. 2As 58/2011 – 78, které bylo promítnuto též ve vyjádření žalovaného. Z tohoto rozhodnutí vyplývá, že se i v nyní projednávané věci jedná o tzv. retroaktivitu nepravou, která, na rozdíl od pravé retroaktivity, není zakázána. K nepravé retroaktivitě dochází v případě již existujících právních vztahů, které je třeba posuzovat dle právních předpisů účinných s ohledem na vývoj těchto právních vztahů. Nejvyšší správní soud danou situaci přirovnal k řízení o rozvodu manželství, na které se použije právní úprava účinná v době rozhodování o tomto rozvodu, nikoliv právní úprava účinná v době uzavření manželství. Stejně tak v nyní projednávané věci nelze užít předpisů účinných v době, kdy k protiprávnímu jednání žalobkyně došlo, nýbrž předpisů účinných v době, kdy správní orgány zahájily řízení o zrušení povolení k dlouhodobému pobytu žalobkyně, byť jeho podnětem bylo právě protiprávní jednání žalobkyně. Právě tyto právní předpisy totiž stanoví podmínky, při jejichž splnění je možné povolení k pobytu cizince zrušit. Takový postup by nepřicházel v úvahu pouze v případě, kdy by tato nepravá retroaktivita byla zákonem výslovně vyloučena, což v případě zákona o pobytu cizinců není. (33) Nedůvodnou byla shledána i poslední žalobní námitka, dle které správní orgány pochybily, pokud se v řízení žádným způsobem nezabývaly přiměřeností dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně. (34) Dle ust. § 174a zákona o pobytu cizinců platí, že při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. (35) Dle ust. § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců zruší ministerstvo platnost víza k pobytu nad 90 dnů, pokud byl cizinec pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu. (36) Z citovaného ustanovení se podává, že správní orgán je povinen zkoumat toliko to, zda-li byl cizinec pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu. Dotčené ustanovení neukládá správnímu orgánu povinnost zabývat se přiměřeností dopadů rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu jako je tomu např. v případě ust. § 19 odst. 1 či ust. § 37 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, kde zákon výslovně tuto povinnost správního orgánu zakotvuje. (37) Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 18. 11. 2015, č.j. 6Azs 226/2015 – 27, v němž uvedl: “V případě rozhodnutí podle § 37 odst. 1 písm. a) se však přiměřenost rozhodnutí zásadně neposuzuje. Takový závěr je v souladu se smyslem a účelem zákona, jímž je efektivní ochrana společnosti před cizinci páchajícími na území státu úmyslnou trestnou činnost, a to ochrana formou přísnější právní úpravy, která v posuzovaném případě vede k neprodloužení pobytového statusu stěžovatele bez zkoumání přiměřenosti důsledků takového rozhodnutí.” (38) Správní orgány tak nebyly povinny zabývat se přiměřeností dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně, žalobní námitka proto nebyla shledána důvodnou. Pokračování - 9 - 10A 220/2015 V. Závěr, náklady řízení (39) Krajský soud tedy zrušil žalobou napadené rozhodnutí pro důvodnost námitky žalobkyně, dle níž nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, neboť se žalovaná v době vydání rozhodnutí žádným způsobem nezabývala tím, že došlo k osvědčení žalobkyně v rámci stanovené zkušební lhůty podmíněného odsouzení. Žalovaná měla na základě aktuálního výpisu či opisu z evidence Rejstříku trestů žalobkyně učinit závěr o tom, že v důsledku jejího osvědčení je na tuto třeba hledět, jako by odsouzena nebyla. V takovém případě bylo nutno učinit závěr, že podmínky pro zrušení povolení k dlouhodobému pobytu žalobkyně v době rozhodování odvolacího správního orgánu naplněny nebyly. (40) S ohledem na výše uvedené zrušil krajský soud dle ust. § 78 odst. 1 s. ř. s. žalobou napadené rozhodnutí a věc žalované v souladu s ust. § 78 odst. 4 s. ř. s. vrátil k dalšímu řízení. (41) Krajský soud v dané věci rozhodoval bez nařízení jednání na základě s ust. § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť se účastníci ve lhůtě stanovené soudem k jeho výzvě ohledně nařízení jednání nevyjádřili. (42) Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. a vychází ze skutečnosti, že žalobkyně měla v řízení úspěch. Proto jí na náhradě nákladů řízení byla přiznána částka 10.800 Kč představující zaplacený soudní poplatek ve výši 4.000 Kč, náklady zastoupení advokátem za dva úkony právní pomoci po 3.100 Kč (§ 9 odst. 4 písm. d), § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), tedy 6.200 Kč a 2x režijní paušál po 300 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) 600 Kč, náklady celkem 10.800 Kč.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Pokračování - 10 - 10A 220/2015 Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 18. května 2016 Předsedkyně senátu JUDr. Marie T r n k o v á v. r. Za správnost vyhotovení : Prázdná Jaroslava