10 A 224/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Marie Trnkové v právní věci žalobce J. S., zastoupeného JUDr. Ing. Janou Šrámkovou, advokátkou v Českých Budějovicích, Žižkova tř. 309/12, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 10. 2015, č. j. KUJCK 72424/2015/OREG, za účasti M. S., t a k t o :

Výrok

I. Žaloba se z a m í t á .

II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení n e p ř i z n á v á .

III. Osoby na řízení zúčastněné n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobou doručenou dne 28. 12. 2015 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 10. 2015, č. j. KUJCK 72424/2015/OREG (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice, stavební úřad (dále jen „stavební úřad“) o umístění stavby zn. SU/2409/2015 Kv ze dne 15. 5. 2015 (dále jen „rozhodnutí I. stupně“). Žalobce v žalobě uvedl, že rozhodnutí I. stupně, kterým bylo povoleno oplocení pozemku s rodinným domem, bylo vydáno na základě žádosti L. a D. F. V rozhodnutí byly uvedeny rozměry nového oplocení, výška oplocení od stávajícího terénu měla dosahovat 2,2 m, konstrukce měla sestávat z betonových prefabrikovaných dílců vsazených do betonových sloupků o rozteči 2,0 m a měla být i vybudována branka o šířce 0,8 m. Stavební úřad dále určil, že nové oplocení bude postaveno na pozemku parc. č. 2310/4 v katastrálním území Kamenný Újezd ve vzdálenosti 0,6 m od stávajícího oplocení stojícího na společné hranici s pozemkem parc. č. 2315/5 v katastrálním území Kamenný Újezd a bude pokračovat na pozemku parc. č. 2315/6 v katastrálním území Kamenný Újezd ve vzdálenosti 0,15 m od hranice s pozemkem parc. č. 2315/5 v katastrálním území Kamenný Újezd. Nové oplocení povede po pozemku parc. č. 2310/4 ve vzdálenosti 0,6 m od stávajícího oplocení na společné hranici s pozemkem parc. č. 2315/5, stávající oplocení je ve vlastnictví L. S. Ohledně vlastnictví tohoto oplocení byl již veden spor pod sp. zn. SU 1808/2013 Kv. Část oplocení, která má pokračovat na pozemku parc. č. 2315/6, bude umístěna 0,15 m od společné hranice s pozemkem parc. č. 2315/5 v katastrálním území Kamenný Újezd, ovšem takové vymezení nelze vyměřením zajistit, jelikož stávající plot byl svévolně a bez stavebního řízení umístěn na pozemku parc. č. 2315/5. Stavební úřad před vydáním rozhodnutí ze dne 15. 5. 2015 nezjišťoval, na základě jakého rozhodnutí bylo stávající oplocení v podobě zabetonovaných kovových sloupků o výšce 2,0 m osazených prkny postaveno. Žalobce namítá, že před vydáním rozhodnutí I. stupně vycházel stavební úřad pouze z podkladů předložených L. a D. F. Žalobce považuje vypořádání stavebního úřadu se zmíněnou námitkou za nedostatečné. Argument stavebního úřadu, že se jedná o provizorní oplocení mezi pozemky parc. č. 2315/5 a parc. č. 2315/6 umístěné na pozemku parc. č. 2315/6 ve vzdálenosti 10 cm od vytyčené společné hranice, považuje v rozporu se stavebním zákonem. Žalobce dále uvádí, že při jednání spojeném s místním šetřením stavební úřad zhodnotil stávající oplocení jako nedostatečně zabezpečené proti vniknutí zvířat. O oplocení jako o stávajícím plotu se stavební úřad vyjadřuje opakovaně. S námitkou nepovolené stavby se stavební úřad vůbec nevypořádal. Žalobce ještě poznamenal v souvislosti s tím, že stavební úřad nerozlišuje provizorní a definitivní stavby (oplocení), nýbrž stavby dočasné a trvalé. Žalobce dále namítá, že za situace, kdy žalobce uváděl, že oplocení mezi pozemky parc. č. 2315/6 a 2315/5, se nachází na parcele č. 2315/5 měl stavební úřad požadovat vyměření společné hranici nezávislým geodetem či geodetem, který vytyčení provedl. Postup stavebního úřadu, který vycházel pouze z podkladů předložených L. a D. F. a kdy nezajistil účast geodeta, je nesprávný. Žalobce má za to, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s námitkou, na níž žalobce v odvolání odkazoval a tedy, že trvá na svých námitkách ze dne 14. 5. 2015. Žalobce předpokládá, že v napadeném rozhodnutí učiněná nesrovnalost, kdy se žalovaný vypořádával s námitkou č. 3, avšak vznesené námitky ze dne 14. 5. 2015 obsahovaly pouze 2 námitky, byla formálním nedostatkem. Za námitku č. 3 žalovaný patrně označil námitku na straně 2 a tedy, že trvá na svých námitkách ze dne 14. 5. 2015. Žalovaný k ní pouze sdělil, že se ztotožnil se závěrem stavebního úřadu, což žalobce nepovažuje za dostačující. Žalobce považuje postup žalovaného v rozporu s ustanoveními správního řádu, jelikož nezjistil veškeré okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu a svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Žalovaný zcela pominul námitku žalobce ohledně provedeného oplocení bez stavebního rozhodnutí a jeho umístění na pozemku parc. č. 2315/5. Žalobce nesouhlasí s postupem stavebního úřadu a namítá, že měl řízení přerušit až do okamžiku vypořádání se s námitkami ze dne 14. 5. 2015. Žalobce dále namítá procesní pochybení ze strany žalovaného, když za celou dobu řízení neobdržel spisovou agendu za zastupovanou L. S. výlučnou vlastnicí parcely č. 2315/5 a parcely č. 538, jejíž součástí je rodinný dům č. p. 445, která udělila žalobci plnou moc. Žalobce má zřízené věcné břemeno k užívání domu č. p. 445 na parcele č.

538. Žalobce navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného č. j. KUJCK 72424/2015 OREG ze dne 13. 10. 2015 a rozhodnutí I. stupně č. j. SU/2409/2015 Kv ze dne 15. 5. 2015. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že nesouhlasí s tvrzením žalobce, že řízení bylo zatíženo vadami a že rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem. Žalovanému není znám spor o vlastnictví oplocení na hranici pozemků parc. č. 2310/4 a 2315/5, stejně tak mu není známa skutečnost, že „stávající“ oplocení bylo ve vlastnictví jiné osoby (L. S.). Žalovaný s námitkami tvrzenými žalobcem nesouhlasí a má za to, že z předloženého spisového materiálu ani nevyplývají, což podkládá odkazem na spis zn. SU/1808/2013 Kv ve věci změny stavby – nástavby části oplocení pozemku s rodinným domem a spis zn. SU/5772/2013 Kv ve věci ověření zjednodušené dokumentace stavby oplocení pozemku u rodinného domu. Žalovaný uvedl, že dle výroku II. bod 1 územního rozhodnutí stavebního úřadu bude stavba umístěna v souladu se situačním výkresem, jedná se tedy o stavbu nového oplocení. Stávající oplocení umístěné na hranici parcel č. 2315/6 a 2315/5 není předmětem projednávání v daném řízení. Žalovaný zkonstatoval, že stavební orgán nepochybil, když vydal územní rozhodnutí, aniž by zadal vyměření společné hranice. Domněnka žalobce, že se stávající oplocení nachází na pozemku parc. č. 2315/5, může být uplatněna v případném řízení o dodatečném povolení stavby. Žalovaný považuje vypořádání své s odvolacími důvody a stavebního úřadu s námitkami za řádné. Žalovaný dále nesouhlasí s aplikací § 50 odst. 3 věta druhá zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) na projednávanou věc, jak namítá žalobce. Předmětné řízení o umístění stavby není řízením z moci úřední, v němž má být uložena povinnost, nýbrž řízením o žádosti, zmiňované ustanovení na věc nedopadá. Žalovaný považuje žalobcem požadovaný postup ohledně stávajícího oplocení podle § 129 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“) za irelevantní. Na závěr žalovaný odkazuje na své odůvodnění rozhodnutí ze dne 13. 10. 2015 a obsah předložených spisů. Žalovaný nepovažuje žalobu za důvodnou a navrhuje její zamítnutí. V reakci na vyjádření žalovaného žalobce zaslal krajskému soudu dne 13. 4. 2016 repliku, v níž podrobně vysvětluje argument týkající se nedostatečné projektové dokumentace. Žalobce namítá absenci statického výpočtu, k tomu stavební úřad uvedl, že požadavek na jeho předložení není stanoven a odkázal na Přílohu č. 5 Rozsah a obsah projektové dokumentace pro ohlášení stavby uvedené v § 104 odst. 1 písm. a) až e) stavebního zákona nebo pro vydání stavebního povolení vyhlášky č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb, ve znění pozdějších zákonů, (dále jen „Příloha č. 5“). Žalobce považuje takový odkaz žalovaného za nepochopitelný. Dalším bodem žalobce je, že předložená dokumentace nesplňuje všechny předepsané části (body A – F) stanovené v Příloze č. 1 Rozsah a obsah dokumentace pro vydání rozhodnutí o umístění stavby nebo zařízení vyhlášky č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb, ve znění pozdějších zákonů (dále jen „Příloha č. 1“). Žalobce neuvádí veškeré nedostatky, které shledal v projektové dokumentaci, jelikož zohlednil praktické hledisko při provádění stavby a její účel, nicméně vytknuté nedostatky považuje za ohrožující bezpečnost a zdraví uživatelů dotčených pozemků. Nejvážnější nedostatek žalobce spatřuje v textové a výkresové části dokumentace, v níž nejsou stanoveny potřebné rozměry, materiál a popis založení betonových sloupků, včetně jejich hloubky a délky prefabrikovaných betonových vodících sloupků. Popis technologických podmínek postupu práce také považuje za nedostačující. Ze spisů správních orgánů vyplynuly následující podstatné skutečnosti. Dne 25. 3. 2015 stavební úřad obdržel žádost manželů F. o vydání rozhodnutí o umístění stavby, konkrétně stavby neprůhledného plotu z betonových panelů. Stavební úřad vydal dne 15. 4. 2015 oznámení o zahájení územního řízení zn. SU/2409/2015 Kv a pozval účastníky řízení k ústnímu jednání nařízenému na den 14. 5. 2015. Žalobce dne 13. 5. 2015 nahlédl do spisu a následující den 14. 5. 2015 sdělil stavebnímu úřadu své námitky a svou neúčast na ústním jednání. Dne 15. 5. 2015 vydal stavební úřad Magistrátu města České Budějovice územní rozhodnutí zn. SU/2409/2015 Kv, kterým bylo rozhodnuto o umístění stavby. Proti tomu podal žalobce dne 23. 6. 2015 odvolání. Žadatel D. F. se k odvolání žalobce vyjádřil dne 26. 7. 2015. Následně vydal dne 13. 10. 2015 žalovaný napadené rozhodnutí. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 s. ř. s. v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobce v žalobě uvádí, že stávající oplocení je umístěno na společné hranici mezi pozemky parc. č. 2310/4 a parc. č. 2315/5 a je ve vlastnictví L. S. Kdo je vlastníkem stávajícího oplocení, není předmětem tohoto řízení. Soud také nesouhlasí s tvrzením žalobce, že o vlastnictví tohoto plotu byl skutečně v minulosti veden spor. Pravdou je, že bylo vedeno řízení o nástavbu části stávajícího oplocení, avšak v důsledku zpětvzetí žádosti nebylo ve věci meritorně rozhodnuto. Nové oplocení, které je předmětem soudního řízení, je postaveno ve vzdálenosti 0,6 m od stávajícího oplocení mezi zmiňovanými pozemky. Soud neshledal v umístění stavby žádné skutečnosti, které by byly v rozporu s právními předpisy. Soud naznal, že nové oplocení oddělující pozemky parc. č. 2310/4 a 2315/5 je umístěno na pozemku parc. č. 2310/4, který je ve vlastnictví manželů F. Oplocení dále pokračuje na pozemek parc. č. 2315/6, kde také hraničí s pozemkem parc. č. 2315/5, zde však žalobce namítá nesprávně vymezenou hranici mezi pozemky, od níž je oplocení postaveno ve vzdálenosti 0,15 m. Žalobce v žalobě uvedl, že původní oplocení mezi těmito pozemky bylo postaveno svévolně, bez stavebního řízení a nelze proto vycházet ze skutečnosti, že se původní oplocení nachází na společné hranici mezi pozemky. Žalobce spatřuje ve výstavbě nového oplocení na pozemku parc. č. 2315/6 ve vzdálenosti 0,15 m od společné hranice s pozemkem parc. č. 2315/5 zásah do svých subjektivních práv, neboť společná hranice mezi pozemky není vytýčená a nelze tedy od ní vymezovat vzdálenost pro další stavbu. Soud vychází z podkladů ve správním spisu, kde je založen vytyčovací náčrt, z něhož je patrné, že nový plot bude zcela jistě umístěn na pozemku parc. č. 2315/6, jenž je ve vlastnictví manželů F. To dokládá vytyčovací náčrt č. 125/2011 ze dne 21. 9. 2011 a situační výkres předmětného územního řízení zákaznické č. 2/2015, který je součástí rozhodnutí I. stupně. Žalobce na podporu svých tvrzení neuvedl žádný důkaz, který by prokazoval, že hranice mezi předmětnými pozemky se nachází jinde. Žalobce neunesl své důkazní břemeno. Správní soud není povinen ani oprávněn za žalobce konkrétní vady územního řízení dovozovat, vyhledávat a nahrazovat tak projev vůle žalobce, což dokládá i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2009, č. j. 8 Afs 31/2009 – 74. Soudní řízení je ovládáno zásadou dispoziční a zásadou koncentrace, žalobce proto musí veškerá svá tvrzení nejen dostatečně určitě tvrdit, ale také náležitě doložit, což se žalobci nepodařilo Soud nemá pochybnosti o správném umístění hranice, neboť žalobce neposkytl žádné skutečnosti, které by rozporovaly tvrzený stav. Vzhledem k tomu, že ohledně hranice mezi pozemky č. 2315/6 a č. 2315/5 není veden spor, má soud za to, že je hranice mezi pozemky nesporná. Soud si z veřejně dostupné databáze katastru nemovitostí zjistil, zda není ohledně určení společné hranice vedeno řízení. To se neosvědčilo, neboť v databázi není zaznamenána poznámka spornosti zápisu. Soud sice naznal, že hranice byla převzata převážně z historické mapy a nelze tedy předpokládat, že je zcela přesná, nicméně žalobce nevyužil institutu zpřesnění hranic, tudíž se vychází z hranic zaznamenaných v katastru nemovitostí. Manželé F. z obezřetnosti umístili nové oplocení 0,15 m od vytýčené společné hranice těchto pozemků směrem na svůj pozemek parc. č. 2315/6, aby zohlednili případné nesrovnalosti. Soud poznamenává, že není předmětem řízení posuzovat, zda původní oplocení je nepovolenou stavbou či nikoli. Pokud se žalobce domnívá, že ano, může podat stavebnímu úřadu podnět ke zjištění skutečného stavu. Pak by bylo zahájeno nové správní řízení podle § 129 stavebního zákona, jehož konečné rozhodnutí není odpovědí na předběžnou otázku pro řízení umístění stavby nového oplocení. Řízení o legalitě stávajícího oplocení není důvodem pro přerušení řízení v projednávané věci. Soud se proto otázkou nepovoleného oplocení nemůže zabývat, jelikož to není předmětem tohoto soudního řízení. Soud souhlasí s tvrzením žalobce, že stavební zákon rozlišuje pojmy stavba dočasná a stavba trvalá, ale není zřejmé, z jakého důvodu tyto skutečnosti v žalobě uvádí, jelikož to s předmětem řízení nesouvisí. Stavební úřad ve svém rozhodnutí sice užil pojmu stávající oplocení, ovšem za účelem bližší specifikace oplocení, o němž bylo jednáno. Stavební úřad oplocení neoznačil za provizorní stavbu, jak se patrně žalobce domnívá, nýbrž považuje výstavbu nového oplocení za provizorní řešení nastalé situace, ale rozhodně samotnou stavbu nepovažuje za provizorní. K námitce žalobce o porušení zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“) soud uvádí, že tato námitka je zcela obecná, jestliže žalobce neuvedl, v čem konkrétně spatřuje porušení stavebního zákona. Soud se proto nemohl pro její obecnost námitkou zabývat. Soud naznal z předložených fotografií, že stávající plot skutečně není v odpovídajícím stavu. Výplet již není úplný, na některých místech je značně odkloněn od betonové zídky a neplní již dostatečně obrannou funkci před psy, kteří se nachází na pozemku žalobce. Stavební úřad ve svém rozhodnutí sdělil, že se stávající oplocení mezi pozemky parc. č. 2315/5 a 2315/6 v k. ú. Kamenný Újezd nachází na pozemku parc. č. 2315/6, který je ve vlastnictví manželů F. ve vzdálenosti nejméně 10 cm od vytyčené společné hranice pozemků. K takovému závěru dospěl stavební úřad na základě vytyčovacího náčrtu a protokolu o vytyčení hranice pozemků. Soud se se závěrem stavebního úřadu ztotožňuje. Soud při svých úvahách vycházel z předložených podkladů, o nichž nemá pochyb, neboť žalobce nedoložil žádné důkazy, které by je zpochybňovaly. Není povinností soudu nahrazovat vyhledávací povinnost žalobce a předvolávat nezávislého geodeta, aby vytyčil hranice pozemku, když ohledně vytyčení hranice není vedeno řízení a je proto považováno za nesporné. Soud naznal, že žalovaný správně v napadeném rozhodnutí pro lepší orientaci označil body 1 – 3 jednotlivé odstavce odvolání, které obsahují výčet námitek odvolatele k územnímu rozhodnutí. Žalobce ve svém odvolání ze dne 23. 6. 2015 však číselně neoznačil žádnou námitku. Závěrečné konstatování žalobce v odvolání, že trvá na svých námitkách ze dne 14. 5. 2015, žalovaný zcela pochopitelně označil jako odvolací námitku č.

3. Na to žalovaný sdělil, že se ztotožnil s odůvodněním stavebního úřadu, a proto se více nevěnoval jednotlivým námitkám ze dne 14. 5. 2015. Soud posoudil odůvodnění žalovaného v napadeném rozhodnutí za dostačující a neshledal žádné nedostatky po stránce věcné ani formální. Krajský soud odkazuje na ustálenou praxi správních soudů shrnutou Nejvyšším správním soudem např. v rozsudku č. j. 6 As 153/2014 - 108, ze dne 25. 2. 2015. „Povinnost orgánů veřejné moci (včetně orgánů moci soudní) svá rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek na detailní odpověď na každou námitku (…) Orgán veřejné moci na určitou námitku může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, tím se s námitkami účastníka řízení vždy -minimálně implicitně - vypořádá. Absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) tak bez dalšího nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. (…) Podstatné je, aby se správní orgán (či následně správní soud) vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9Afs 70/2008-13), zpravidla proto postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení, případně, za podmínek tomu přiměřeného kontextu, je akceptovatelná i odpověď implicitní (srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10, usnesení ze dne 7. 5. 2009, II. ÚS 515/09, [dostupné, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz)], nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011-72).“ Jak bylo již zmíněno, soud nesupluje pozici účastníka řízení. Pokud žalobce tvrdí, že se žalovaný nevypořádal s příslušnými ustanoveními správního řádu, měl uvést, v čem konkrétně spatřuje rozpor s právními předpisy a jaká ustanovení považuje za porušená. Opakovaná tvrzení žalobce ohledně provedení oplocení bez příslušného rozhodnutí, soud označuje za bezpředmětná, jelikož posouzení oprávněnosti původního oplocení není předmětem probíhajícího řízení. K námitce žalobce, že za celou dobu územního řízení neobdržel spisovou agendu za jím zastupovanou výlučnou vlastnici pozemku prac. č. 2315/5 Lenku Sklenářovou, soud uvádí, že mu není zřejmé, co si pod pojmem spisová agenda žalobce představuje. Pokud tím žalobce namítá nedodržení § 36 odst. 3 správního řádu: „nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal.“, pak na to soud uvádí, že je zapotřebí vycházet z § 89 odst. 1 stavebního zákona. Právě zmíněné ustanovení stavebního zákona je založeno na principu koncentrace řízení a stanoví: „závazná stanoviska dotčených orgánů, námitky účastníků řízení a připomínky veřejnosti musí být uplatněny nejpozději při veřejném ústním jednání, jinak se k nim nepřihlíží. Účastníci řízení musí být na tuto skutečnost upozorněni.“ Účastnící řízení byli na tuto skutečnost upozorněni v oznámení o zahájení řízení č. j. SU/2409/2015/Kv ze dne 25. 3. 2015. Žalobce ve své replice namítal nedostatek projektové dokumentace, konkrétně absenci statického výpočtu. Soud však souhlasí s názorem žalovaného a tedy, že v souladu s Přílohou č. 1, není vyžadováno statické posouzení v dokumentaci pro vydání územního rozhodnutí. Požadavky vymezené Přílohou č. 1 na obsah dokumentace staveb byly splněny, proto se soud ani s touto námitkou žalobce nemůže ztotožnit. Žalobce uvádí, že dokumentace stavby neobsahuje všechny předepsané části (body A – F) Přílohy č.

1. Na úvod soud předesílá, že se žalobce v tomto tvrzení dopustil chyby, kterou by se dalo označit pouze za formální, když se dovolává bodů A – F, ačkoli Příloha č. 1 vymezuje části pouze A – E. Žalobce se označování části F však dopouští opakovaně, což již způsobuje značné pochybnosti o pouhé formální chybě. Žalobce vymezil soupis částí, které dokumentace neobsahuje, ač jejich pořízení však Příloha č. 1 ukládá. Nicméně veškeré žalobcem označené absentované části nejsou vymezeny v Příloze č. 1, jak žalobce uvádí, avšak v Příloze č. 5, která se na projednávanou věc nevztahuje. Soud posléze naznal, že žalobce zcela nepochybně pracuje s dřívější právní úpravou Přílohy č. 1 ve znění účinném do 28. 3. 2013, neboť veškeré vymezené části svým označením neodpovídají částem uvedeným v Příloze č. 1 v současném znění. Žalobce nechápal, z jakého důvodu stavební úřad odkazuje na Přílohu č. 5, jejíž porušení nenamítal, takové nedorozumění lze přitom jednoduše vysvětlit. Jednotlivé části, jejichž absencí žalobce argumentoval ve své replice, jsou zakotveny právě v Příloze č. 5, a proto ji stavební úřad zmiňoval. Namítané tvrzení, že dokumentace neobsahuje vypořádání se s vlivem stavby na okolní pozemky a stavby, ochranou okolí stavby před negativními účinky provádění stavby a po jejím dokončení, resp. jejich minimalizací, není pravdivé. Dle aktuální právní úpravy tento požadavek lze nalézt v Příloze č. 5 v části B bodě 1 e). V souhrnné technické zprávě je však výslovně uvedeno, že stavba nemá žádné negativní vlivy na okolí, které by bylo nutno řešit a popisovat. Další dle žalobce opomenutou částí dokumentace je vypořádání se s mechanickou odolností stavby a její stabilitou, ale i ta je v technické zprávě vypořádána, ačkoli tento požadavek je dán Přílohou č. 5 částí B bod 2.6 c). Mimo jiné uvádí, že vzhledem k použitým materiálům je zaručena dlouhodobá a mechanická odolnost a stabilita. Absence části o ochraně objektu před škodlivými vlivy vnějšího prostředí (Příloha č. 5 část B bod 2.11), je také mylná, jelikož i ta je zpracována. Jako jediný možný škodlivý vliv je označena hniloba, proti které bude působit nátěr a jiné povrchové úpravy. S technologickými podmínkami postupu prací, které by mohly ovlivnit stabilitu vlastní konstrukce, dokumentace neobsahuje, jelikož také není nezbytnou náležitostí dokumentace staveb podle Přílohy č.

1. I tato část je vymezena v Příloze č. 5 část D bod 1.2 a), která se k projednávané věci nevztahuje. Předložená výkresová část zahrnuje veškeré požadované výkresy. Co se týče poslední části, jejíž absenci žalobce namítá, a tedy statické posouzení, i ta není částí požadovanou Přílohou č. 1, avšak Přílohou č. 5 částí D, bodem 1.2 c). Stavební úřad se proto nedopustil formálních ani věcných pochybení, stavba byla provedena v souladu se všemi požadavky a nedošlo k žádným zásahům do práv a oprávněných zájmů žalobce. Veškeré kroky stavebního úřadu odpovídají ustanovením stavebního zákona a prováděcím předpisům. K žalobcem opakovaně vytýkaným nedostatkům dokumentace stavby soud uvádí, že žalobce jedná účelově a pokouší se zpochybnit veškeré předložené podklady, avšak neúspěšně. Pokud jde o námitku nedostatečného sdělení rozměrů stavby, pak soud naznal, že veškeré potřebné rozměry jsou v textové a výkresové části náležitě uvedeny a ze strany žalobce se jedná pouze o další šikanózní jednání. Co se týče námitky o neurčení materiálu betonových vodících sloupků a patek sloupků, i to považuje soud za námitku bezpředmětnou zakládající přehnaný formalismus. Skutečnost, že oplocení bude betonové, považuje soud za naprosto dostatečné a přesné. Vymezení složek, které obsahuje užitý beton, je neadekvátním požadavkem. Obavy žalobce z ohrožení stability v důsledku užití nevhodného typu betonu či nesprávného zvolení rozměrů, jsou soudem shledány za neopodstatněné a účelové. Nad to soud poznamenal, že mechanická odolnost a stabilita stavby je řešena v souhrnné technické zprávě, jak již výše uvedl, a žádné nepříznivé následky stavbu neohrožují. Soud nepodceňuje rizika, která mohou nastat v případě nesprávně provedené stavby, avšak je bez vší pochybnosti přesvědčen, že rizika žalobcem předpokládaná nehrozí. Soud vychází z odborně zpracovaných podkladů, o jejichž kvalitě nemá pochybnosti, neboť nebyl předložen žádný důkaz zpochybňující jejich důvěryhodnost. Soud na závěr uvádí, že v postupu stavebního úřadu neshledal žádná pochybení a vydání územního rozhodnutí proběhlo zcela v souladu se zákonnými požadavky. Žalobcem odkazovanému porušení § 50 odst. 3 správního řádu také nelze přisvědčit. Žalovaný zjistil všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu podle věty první citovaného ustanovení. Věta druhá § 50 odst. 3 se vztahuje pouze na řízení zahájené z moci úřední, v nichž je uložena povinnost. Řízení o umístění stavby není takovým řízením a nemusí tedy správní orgán zjišťovat veškeré skutečnosti svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Zároveň neopomněl ani postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti podle § 3 správního řádu. Žalovaný v řízení vždy jednal tak, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a odpovídalo okolnostem daného případu, jak je požadováno § 2 správního řádu. Dokumentace pro vydání rozhodnutí o umístění stavby, obsahuje veškeré podklady požadované Přílohou č.

1. Obsahové náležitosti žádosti o vydání územního rozhodnutí jsou také zcela v souladu s § 86 odst. 1 a 2 stavebního zákona a ani v tomto ohledu nelze územnímu řízení nic vytknout. Podle § 90 písm. a) až e) stavebního zákona stavební úřad posuzuje, zda je záměr žadatele v souladu s vydanou územně plánovací dokumentací, s cíli a úkoly územního plánování, zejména s charakterem území, s požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území, s požadavky stavebního zákona a jeho prováděcích právních předpisů, zejména obecnými požadavky na využívání území, s požadavky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu a s požadavky zvláštních právních předpisů a se stanovisky dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů, popřípadě s výsledkem řešení rozporů a s ochranou práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení. Stavební úřad neshledal rozpor s vyslovenými požadavky, proto územní rozhodnutí bez dalšího vydal. Soud se ztotožnil se závěry stavebního úřadu a žalovaného. Náležitosti pro územní rozhodnutí podle § 92 stavebního zákona a § 9 vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodnutí, územního opatření a stavebního řádu, ve znění pozdějších předpisů, soud také shledal za splněné. Soud proto uzavřel, že napadené rozhodnutí není v rozporu s právními předpisy, kterých se žalobce dovolává. Vzhledem k těmto důvodům krajský soud podle § 78 odst. 7 s. ř. s. žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává. V případě osoby zúčastněné na řízení zdejší soud odkazuje na § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Vzhledem k tomu, že osobě zúčastněné na řízení žádné povinnosti soudem uloženy nebyly, rozhodl soud v jejím případě tak, že nemá právo na náhradu nákladů řízení. Osoba zúčastněná na řízení ani nenavrhla, aby jí z důvodů zvláštního zřetele hodných bylo přiznáno právo na náhradu dalších nákladů řízení. Podle § 51 odst. 1 s. ř. s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, protože účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve čtyřech vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 18. října 2016 Předsedkyně senátu: JUDr. Věra B a l e j o v á v. r. Za správnost vyhotovení: Sládková Blanka